ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.420.2018:14
sp. zn. 1 As 420/2018 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Mgr. F. Š.,
proti žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4,
o žalobě proti nečinnosti žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě, ze dne 19. 11. 2018, č. j. 64 A 22/2018 - 6,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá pr á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah kasační stížnosti
[1] Žalobce žádal Vězeňskou službu České republiky, Věznici Mírov o poskytnutí informací
podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, která dle žaloby hodlala
přenést svou povinnost poskytnout požadovanou informaci na Generální ředitelství Vězeňské
služby České republiky, s čímž stěžovatel nesouhlasil a podal proti tomuto postupu stížnost,
o které nebylo dle jeho tvrzení v zákonné lhůtě rozhodnuto. Z toho důvodu se žalobce žalobou
u Krajského soudu v Ostravě domáhal ochrany proti nečinnosti žalované označené jako
Vězeňská služba České republiky, Věznice Mírov.
[2] Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením podle §7 odst. 2 a 6 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), postoupil věc Městskému soudu v Praze jakožto
soudu místně příslušnému, neboť dospěl k závěru, že se žalobce domáhá poskytnutí informace
od Vězeňské služby České republiky, která sídlí v Praze.
[3] Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Věznice Mírov je správní jednotkou, která podle §4
zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky (dále jen „zákon
o Vězeňské službě“) činí za Vězeňskou službu České republiky právní úkony a má postavení
správního orgánu jakožto povinného subjektu. Navrhl proto zrušení napadeného usnesení
a zároveň požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o kasační stížnosti.
II. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[4] Nejvyšší správní soud předně podotýká, že v souladu se závěry usnesení rozšířeného
senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, č. 3271/2015 Sb. NSS, není podání kasační
stížnosti proti usnesení o postoupení místně příslušnému soudu podle §7 odst. 6 s. ř. s. spojeno
s poplatkovou povinností ani s povinným zastoupením advokátem. Napadené usnesení
nepochybně právě takovým procesním rozhodnutím je, Nejvyšší správní soud tudíž zaplacení
soudního poplatku za kasační stížnost po stěžovateli nepožadoval.
[5] Pokud jde o návrh stěžovatele na ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti,
Nejvyšší správní soud odkazuje na řadu předchozích řízení zahájených stěžovatelem, ve kterých
se stejně jako v projednávané věci jednalo o otázku místní příslušnosti soudu k projednání žalob
týkajících se žádostí o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím (srov. např.
rozsudky ze dne 19. 12. 2018, č. j. 1 As 395/2018 - 13; ze dne 3. 1. 2019, č. j. 2 As 395/2018 - 16;
ze dne 17. 10. 2018, č. j. 3 As 81/2018 - 10; ze dne 8. 1. 2019 č. j. 4 As 362/2018 -13; ze dne
10. 1. 2019, č. j. 5 As 359/2018 - 9; ze dne 16. 1. 2019, č. j. 6 As 348/2018 - 10; ze dne
10. 1. 2019, č. j. 7 As 513/2018 - 12; ze dne 18. 12. 2018, č. j. 8 As 364/2018 - 14; ze dne
13. 12. 2018, č. j. 9 As 400/2018 - 19; ze dne 20. 12. 2018, č. j. 10 As 273/2018 - 20). V těchto
řízeních Nejvyšší správní soud opakovaně vyslovil závěr, že ustanovení zástupce není k ochraně
práv stěžovatele, která navíc má sám právní vzdělání, nezbytné.
[6] Nejvyšší správní soud následně posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[1] Jak již Nejvyšší správní soud předeslal, otázkou místní příslušnosti soudů k projednání
žalob týkajících se žádostí o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím
směřovaných na Vězeňskou službu České republiky, resp. jednotlivé věznice, se soud již zabýval,
a to mj. v řadě řízení iniciovaných právě stěžovatelem (srov. rozhodnutí uvedená v bodu [6]
tohoto rozsudku). Názor soudu je tudíž stěžovateli znám, a proto Nejvyšší správní soud pouze
stručně cituje odůvodnění rozsudku ze dne 4. 10. 2018, č. j. 5 As 284/2018 - 20: „Podle §2 odst. 1
zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, jsou povinnými subjekty, které mají podle tohoto
zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, státní orgány, územní samosprávné celky
a jejich orgány a veřejné instituce. […] Podle §4 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži
České republiky, právní úkony jménem státu činí za Vězeňskou službu generální ředitel. Ředitelé vazebních
věznic, věznic a dalších organizačních jednotek Vězeňské služby jsou oprávněni jednat a činit právní úkony
za Vězeňskou službu ve všech věcech, kromě těch, které podle tohoto zákona nebo rozhodnutí ministra
nebo generálního ředitele patří do jejich pravomoci. […] Stěžovatelem napadené rozhodnutí vydané ředitelem
věznice Břeclav bylo vydáno Vězeňskou službou České republiky, která je správním orgánem (úřadem)
a povinným subjektem ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Správní orgán, který v daném případě
rozhodoval v prvním stupni, je tedy Vězeňská služba České republiky. Vězeňská služba České republiky sídlí
v Praze. Místně příslušným krajským soudem k projednání žaloby je tedy Městský soud v Praze.“
[8] S ohledem na výše uvedené lze dovodit, že v právě posuzovaném případě se stěžovatel
domáhal poskytnutí informací po Vězeňské službě České republiky (dále jen „Vězeňská služba“)
jakožto povinném subjektu ve smyslu §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím.
[9] Krajský soud proto správně uzavřel, že za správní orgán, který měl svou nečinností
zasáhnout do stěžovatelových práv, podle §7 odst. 2 věta první s. ř. s., je třeba považovat
Vězeňskou službu České republiky se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4 a k projednání
stěžovatelovy žaloby je proto podle Přílohy č. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech
a soudcích), místně příslušným Městský soud v Praze.
III. Závěr a náklady řízení
[10] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá, s. ř. s.).
[11] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
úřední činnosti nevznikly, soud jí proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu