ECLI:CZ:NSS:2019:1.AZS.112.2018:46
sp. zn. 1 Azs 112/2018 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: V. M., zastoupen Mgr.
Daliborem Lípou, advokátem se sídlem Vyšehradská 702/12, Karlovy Vary, proti žalovanému:
Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, se sídlem Nádražní 2437/2, Plzeň, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2018, č. j. KRPP-7019-3/ČJ-2018-030022, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2018, č. j.
17 A 23/2018 - 28,
takto:
I. V řízení se p o k raču je .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
V. Odměna ustanoveného advokáta Mgr. Dalibora Lípy se u r č u je částkou 6.800 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soude
[1] Žalobce se dne 10. 1. 2018 dostavil na Oddělení pobytových agend v Plzni s tím, že nemá
žádné doklady a že se na území ČR zdržuje neoprávněně. Lustrací žalovaný zjistil, že cizinci bylo
dne 12. 11. 2013 vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. c) bod 1
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen ,,zákon o pobytu cizinců“) na dobu tří let. Dne 14. 11. 2013 požádal žalobce
o mezinárodní ochranu, která mu nebyla udělena. Rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 1. 2018
byl žalobce dle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, zajištěn za účelem správního
vyhoštění a podle ustanovení §124 odst. 3 téhož zákona byla stanovena doba zajištění na 90 dnů.
[2] Proti rozhodnutí o zajištění podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Plzni.
[3] Krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění rozsudku krajský soud
zrekapituloval obsah správního spisu a konstatoval, že byly splněny všechny podmínky
pro postup dle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobce od roku 1997 na území ČR
pobývá bez jakéhokoliv oprávnění. Legalizovat svůj pobyt se pokusil pouze jednou, za pomoci
podání žádosti o mezinárodní ochranu, a to teprve tehdy, když mu bylo uloženo správní
vyhoštění. Dále opakovaně nerespektoval jemu uloženou povinnost opustit území ČR, tedy
uložená správní vyhoštění v letech 2000, 2003 a 2013. Nevycestoval z území ČR a dle svých slov
nechce vycestovat ani nyní. V takovémto případě bylo zcela v souladu se zákonem, když správní
orgán přistoupil k zajištění žalobce ve smyslu §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
neboť podmínky pro takovéto omezení osobní svobody byly naplněny, přičemž uložení
mírnějších opatření by nebylo účinné. Žalovaný se dle krajského soudu dostatečně a v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu zabýval i možnými překážkami správního vyhoštění.
K námitce žalobce krajský soud uvedl, že při rozhodování o zajištění cizince správní orgán
neaplikuje §174a zákona o pobytu cizinců. Nadto poukázal na skutečnost, že dle protokolu
o výslechu účastníka řízení žalobce odpověděl, že žádný z důvodů uvedených v §174a
mu nebrání z vycestování z území ČR. Ke zdravotnímu stavu žalobce krajský soud poznamenal,
že ani z úředního záznamu ze dne 10. 1. 2018, ani z protokolu o výslechu účastníka řízení ze dne
11. 1. 2018 nevyplývá, že by se žalobce dostavil na Policii ČR z důvodu špatného zdravotního
stavu. Do protokolu ze dne 11. 1. 2018 žalobce vypověděl, že se cítí zdráv, žádné léky nebere,
pouze je nyní nachlazený (viz č. l. 33 správního spisu). Žalovaná tedy nebyla povinna blíže
rozvádět v odůvodnění svého rozhodnutí, zda žalobci brání ve vycestování jeho zdravotní stav,
když sám žalobce uvedl, že se cítí zdráv.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b), a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel předně namítá nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů, neboť
krajský soud v podstatě převzal argumentaci žalovaného a ztotožnil se s jeho závěry, čímž
aproboval nesprávné rozhodnutí. Stěžovatelovy námitky tak zůstávají relevantní a setrvává
na nich i v rámci kasační stížnosti.
[6] Rozhodnutí žalovaného není dle stěžovatele dostatečně individualizované, žalovaný
potřebu zajištění odůvodnil v podstatě pouze obecnými tvrzeními. Stěžovatel je přesvědčen,
že v jeho případě nebylo nezbytně nutné přistupovat k zajištění, neboť s ohledem na jeho osobní
poměry a přístup k věci by naprosto postačovalo uložení některého z alternativních opatření.
Ze všech zjištěných skutečností vyplývá, že stěžovatel nemá v úmyslu utéci, na pracoviště
správního orgánu se dostavil sám a dobrovolně, neboť se snažil řešit svou pobytovou a zdravotní
situaci. Pro zajištění tedy nebyly dle stěžovatele naplněny podmínky.
[7] Stěžovatel odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2012, č. j.
4 As 16/2012 – 30, a ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 - 74, a uvádí, že žalovaný ani krajský
soud dostatečně nereflektovali mimořádnost institutu zajištění.
[8] Stěžovatel dále namítá, že krajský soud se nesprávně vypořádal s námitkou porušení
§174a zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutí žalovaného je dle stěžovatele nepřiměřené, žalovaný
dostatečně nezohlednil kritéria pro posuzování přiměřenosti obsažená v §174a zákona o pobytu
cizinců. Stěžovatel je zdravotně indisponován, trpí velkými bolestmi nohou. Potřebuje tedy
vyhledat kvalitní zdravotnickou péči mimo zařízení pro zajištění cizinců. Zásada proporcionality
vyplývá i z §2 odst. 3 správního řádu a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že dostatečně zjistil skutkový stav
a v rozhodnutí jej důkladně zhodnotil. Žalobce nesplnil podmínky pro možnost uložení
náhradního opatření. Byly naplněny podmínky pro postup dle §124 zákona o pobytu cizinců.
Žalobce uvedl, že si je vědom svého neoprávněného pobytu na území ČR, a ačkoliv chce v ČR
zůstat a vyhnout se návratu na Ukrajinu, pro legalizaci pobytu nepodnikl žádné kroky.
Až v žalobě uvedl, že na území ČR pořádal o mezinárodní ochranu. Ta mu nebyla udělena,
žalobce přesto ve stanovené lhůtě z území ČR nevycestoval. K námitce nedostatečného
zhodnocení zdravotních komplikací stěžovatele žalovaný konstatoval, že sám stěžovatel uvádí,
že se na cizineckou policii dostavil z důvodu nutnosti vyhledání lékařského ošetření v nemocnici,
ačkoliv na území pobýval bez oprávnění a nedisponoval dokladem o cestovním zdravotním
pojištění, z něhož by bylo hrazeno lékařské ošetření. Po umístění stěžovatele do zařízení
pro zajištění cizinců byla stěžovateli poskytnuta potřebná zdravotní péče. V případě ukončení
zajištění by poskytována nebyla, neboť stěžovatel nemá doklad o zdravotním pojištění.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
III.1 Přerušení řízení
[10] Při předběžném posouzení kasační stížnosti Nejvyšší správní soud ze správního spisu
zjistil, že stěžovatel byl dle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zajištěn ode dne 10. 1. 2018
na dobu 90 dnů, tj. do 10. 4. 2018. Kasační stížnost byla podána dne 3. 4. 2018 a připravena
k rozhodnutí v době, kdy stěžovatelovo zajištění z titulu napadeného rozhodnutí již netrvalo.
[11] Podle §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 15. 8. 2017
do 20. 1. 2019 platilo, že „[v] případě, že je zajištění cizince ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince
nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, soud řízení o žalobě zastaví. O ukončení zajištění cizince policie
neprodleně informuje příslušný soud, který žalobu projednává. Věty první a druhá se pro řízení o kasační stížnosti
použijí obdobně.“
[12] Nejvyššímu správnímu soudu bylo známo, že před Ústavním soudem byl projednáván
návrh na zrušení mimo jiné §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců. Řízení bylo vedeno
pod sp. zn. Pl. ÚS 41/17. Výsledek tohoto řízení byl významný pro procesní postup v nyní
posuzované věci, proto Nejvyšší správní soud přerušil řízení podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s.
usnesením ze dne 10. 7. 2018, č. j. 1 Azs 112/2018 – 42.
[13] Ústavní soud rozhodl v dané věci nálezem ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17, jímž
zrušil mimo jiné §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů,
tj. k 21. 1. 2019. Překážka soudního přezkumu stěžovatelem předložené kasační stížnosti
tak odpadla. Nejvyšší správní soud proto rozhodl výrokem I. tohoto rozsudku v souladu s §48
odst. 6 za použití §120 s. ř. s. o pokračování v řízení.
III.2 Posouzení kasační stížnosti
[14] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou.
[15] Důvodnost kasační stížnosti poté posoudil Nejvyšší správní soud v mezích uplatněných
námitek a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud se nejdříve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé být předmětem
dalšího hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009 – 71). Za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů
jsou považována zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami
se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal
s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Stěžovatel namítá, že krajský soud pouze převzal závěry
žalovaného. K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že jak vyplývá z ustálené judikatury,
není vadou, osvojil-li si soud závěry žalovaného se svou souhlasnou poznámkou, aniž by jinými
slovy argumentaci žalovaného opakoval, pokud tuto považoval za správnou (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130). Krajský soud se přitom
vyjádřil ke všem námitkám stěžovatele vztahujícím se k důvodnosti zajištění, možnosti aplikace
zvláštních opatření i jeho zdravotnímu stavu. Rozhodnutí krajského soudu proto není
nepřezkoumatelné. Věcná správnost jeho závěrů je pak předmětem následujícího hodnocení.
[18] Ačkoliv stěžovatel správně uvádí, že zajištění je mimořádný institut, neznamená
to, že by k omezení osobní svobody nemohlo dojít nikdy. Domnívá-li se stěžovatel, že v jeho
případě mohlo být využito některé ze zvláštních opatření dle §123b zákona o pobytu cizinců,
je třeba upozornit, že zvláštní opatření je možno považovat za účinná jen tehdy, pokud jimi
lze dosáhnout daného konkrétního účelu zajištění mírnějšími prostředky - bez fyzického zajištění
žadatele. V této souvislosti lze odkázat také na závěry rozšířeného senátu vyslovené v usnesení
ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, č. 3559/2017 Sb. NSS, podle kterého „[m]ožnost
aplikace zvláštního opatření namísto zajištění cizince a tomu korespondující úvahy správního orgánu budou nutně
záviset na důvodu zajištění “ (odst. 32 a 36).
[19] Žalovaný odůvodnil, proč se domnívá, že zvláštní opatření by v případě stěžovatele
nebyla účinná. Na straně 3 a 4 rozhodnutí popsal, že stěžovatel v rámci výslechu uvedl,
že v České republice nemá žádnou stálou adresu a nemá ani nikoho, u koho by mohl bydlet.
Stěžovatel nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění a z České republiky neodcestoval.
Od roku 1997 si na zastupitelském úřadě nezajistil cestovní pas. Nemá finanční prostředky
k vycestování ani zajištění obživy. V protokolu dále uvedl, že z území ČR dobrovolně vycestovat
nechce.
[20] Na základě těchto skutečností žalovaný učinil závěr, že žádné ze zvláštních opatření
za účelem vycestování cizince z území, kterými jsou dle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců
povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu a zdržovat se tam, složení finanční záruky,
či povinnost cizince osobně se hlásit policii ve stanovené době, by nebylo účinné, neboť
neexistuje záruka, že z území ČR stěžovatel vycestuje.
[21] Tyto skutečnosti považuje také kasační soud za nejvíce relevantní ve vztahu ke zkoumané
otázce. Stěžovatel v žalobě ani kasační stížnosti konkrétně neuvedl, které ze zvláštních opatření
v jeho případě přicházelo v úvahu. Je zřejmé, že není možné uložit cizinci povinnost hlásit policii
svou adresu a na ní se zdržovat, uvedl-li sám cizinec, že žádnou stálou adresu nemá a přespává,
kde se dá. Ze stěžovatelovy výpovědi dále vyplynulo, že nedisponuje finančními prostředky,
složení finanční záruky proto také nebylo možné. Hlášení na policii ve stanovené době
pak vzhledem k jeho pobytové historii, kdy několikrát nerespektoval svou povinnost vycestovat
z území ČR, též dle Nejvyššího správního soudu nestýkalo záruku, že v nynějším případě
by stěžovatel území v případě pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění skutečně opustil,
jak uvedl žalovaný.
[22] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že z jeho jednání je zřejmé, že nemá snahu utéci,
neboť na policii se dostavil dobrovolně a proto není naplněna podmínka zajištění, kterou
je vážné nebezpečí útěku. K této námitce Nejvyšší správní soud připomíná, že stěžovatel
byl zajištěn za účelem správního vyhoštění dle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
Ten stanoví, že: „policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení
řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen
jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie
a ne pos t a č uj e uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit
nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje
o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový
úmysl zjevný z jeho jednání“. Z uvedené citace je zřejmé, že podmínkou pro zajištění není vážné
nebezpečí útěku cizince, ale skutečnost, že by cizinec mohl mařit či ztěžovat výkon rozhodnutí
o správním vyhoštění. Vážné nebezpečí útěku jakožto podmínka pro zajištění se váže k §129
zákona o pobytu cizinců, který upravuje zajištění za účelem předání dle nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy
pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané
státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států
(Dublin III).
[23] V projednávané věci žalovaný možnost maření výkonu rozhodnutí odůvodnil
tak, že stěžovatel neuposlechl rozhodnutí o správním vyhoštění a z území ČR neodcestoval,
v rámci výslechu zároveň uvedl, že z České republiky dobrovolně vycestovat nechce. Tyto
skutečnosti i dle Nejvyššího správního soudu odůvodňují obavu správního orgánu, že stěžovatel
bude mařit výkon případného rozhodnutí o vyhoštění, a zakládají proto legitimní důvod
k zajištění stěžovatele. Skutečnost, že se stěžovatel na policii dostavil dobrovolně, nemůže vyvážit
uvedené okolnosti podpořené zejména jeho dosavadní pobytovou historií, kdy byl několikrát
vyhoštěn a přesto území České republiky neopustil, a to ani na základě výjezdního příkazu
vydaného po zamítnutí jeho žádosti o mezinárodní ochranu.
[24] Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí žalovaného je nepřiměřené vzhledem k jeho
zdravotnímu stavu. Z usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150,
č. 2524/2012 Sb. NSS, vyplývá, že „[s]právní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince
podle §124, §124b nebo §129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky,
možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy
v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo.
V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit
si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné “ Pokud
by správní orgán zjistil, že vyhoštění, za jehož účelem byl cizinec zajištěn, nebude moci
být realizováno, není možné cizince zajistit. Pokud by cizinec v řízení o zajištění namítal
nemožnost správního vyhoštění z některého z důvodů uvedených v §174a zákona o pobytu
cizinců, či by takové okolnosti byly žalovanému známy, musel by se jimi v rozhodnutí o zajištění
zabývat a předběžně posoudit, zda se nejedná o překážku pro realizovatelnosti vyhoštění a tedy
také zajištění stěžovatele. V nyní projednávané věci se však o takový případ nejedná. Skutečnost,
že stěžovatel má problémy s otékáním nohou, což bylo dle jeho tvrzení v žalobě a kasační
stížnosti příčinou jeho nahlášení se na policii, v rámci výslechu nesdělil. Jak správně uvedl krajský
soud, nelze proto vytýkat žalovanému, že se touto otázkou ve svém rozhodnutí nezabýval.
Ze správního spisu nadto vyplývá, že ani v rámci řízení o správním vyhoštění svůj zdravotní stav
stěžovatel neuváděl jako možnou překážku vycestování.
[25] Míří-li námitka stěžovatele ke skutečnosti, že neměl být zajištěn, aby si mohl obstarat
potřebnou lékařskou péči, pak se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s vyjádřením žalovaného.
Stěžovatel v rámci výslechu uvedl, že nedisponuje žádným dokladem o zdravotním pojištění,
které by pokrylo úhradu za lékařskou péči, ani finančními prostředky. Za takové situace hodnotí
Nejvyšší správní soud námitku jako zjevně účelovou.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[27] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, soud náhradu
nákladů nepřiznal, protože mu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti v řízení
o kasační stížnosti nevznikly.
[28] Stěžovateli byl Nejvyšším správním soudem usnesením ze dne 22. 5. 2018,
č. j. 1 Azs 112/2018 - 24, jako zástupce ustanoven advokát Mgr. Dalibor Lípa. Hotové výdaje
a odměnu za zastupování platí v takovém případě stát (§35 odst. 9 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Podle §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. b)
a d) citované vyhlášky náleží advokátovi odměna za dva úkony právní služby (převzetí a příprava
zastoupení a podání kasační stížnosti) v částce 2 x 3 .100 Kč, a podle §13 odst. 4 citované
vyhlášky náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč. Celková výše odměny ustanoveného zástupce
proto činí 6.800 Kč, částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu