ECLI:CZ:NSS:2019:1.AZS.272.2018:27
sp. zn. 1 Azs 272/2018 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: E. M., zastoupený
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem
Masarykova 27, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 4. 2017,
č. j. KRPU-242887-84/ČJ-2016-040022-ZZ-SV, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2018, č. j. 78 A 12/2017 – 85,
takto:
I. V řízení se p o k raču je .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
V. Odměna ustanoveného advokáta Mgr. Jindřicha Lechovského se u r č u je částkou
4.114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce byl rozhodnutím žalované ze dne 25. 11. 2016 zajištěn za účelem správního
vyhoštění na dobu 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, ke kterému došlo dne
24. 11. 2016. Rozhodnutím ze dne 16. 2. 2017 mu žalovaná dobu zajištění prodloužila o 60 dnů.
Poté žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím podle §124 odst. 3 ve spojení s §124 odst. 2
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(zákon o pobytu cizinců), rozhodla o prodloužení doby zajištění žalobce o 30 dnů. Prodloužení
bylo dle žalované nezbytné k ověření totožnosti žalobce, vystavení náhradního cestovního
dokladu a následné přípravě výkonu správního vyhoštění.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu ke krajskému soudu, který ji nejprve
rozsudkem ze dne 8. 6. 2017 zamítl jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud však tento rozsudek
zrušil (rozsudkem ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 Azs 275/2017 – 27) pro jeho nepřezkoumatelnost
a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Krajský soud poté řízení o žalobě usnesením ze dne 27. 9. 2017
zastavil podle §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce byl ze zajištění dne
11. 5. 2017 předán do Německa na základě Evropského zatýkacího rozkazu. Také toto usnesení
Nejvyšší správní soud zrušil (rozsudkem ze dne 13. 12. 2017, č. j. 1 Azs 378/2017 – 21). V rámci
dalšího řízení pak krajský soud vydal nyní napadený rozsudek, kterým žalobu zamítl pro její
nedůvodnost.
II. Shrnutí napadeného rozsudku krajského soudu
[3] Krajský soud v napadeném rozsudku podrobně zrekapituloval obsah správního spisu
a konstatoval, že rozhodnutí žalované je přezkoumatelné, žalovaná obsáhle specifikovala důvody
prodloužení zajištění žalobce a podklady, ze kterých při své úvaze vycházela. Je zřejmé,
že žalovaná nadále shledávala naplnění podmínek pro uložení správního vyhoštění žalobci, neboť
žalobce minimálně dne 24. 11. 2016 pobýval na území České republiky bez cestovního dokladu
či víza. Vzhledem k tomu, že po propuštění ze zajištění hodlal žalobce za každou cenu
pokračovat v cestě do Německa nebo Lucemburska, a odmítal jakoukoliv komunikaci urychlující
ověření jeho totožnosti pro vydání náhradního cestovního dokladu (kterého se v minulosti
sám svévolně zbavil), byla u něj dána obava, že bude mařit správní vyhoštění, což odůvodňuje
rozhodnutí o zajištění.
[4] Dle soudu v rozhodné době nic nesvědčilo o tom, že by realizace nuceného správního
vyhoštění žalobce nemohla být v dohledné době provedena, a to i kdyby rozhodnutí správního
orgánu žalobce napadl žalobou. Krajský soud o těchto žalobách rozhoduje přednostně, v řádech
několika dnů, a lze shledat i dostatek času na případné vyřízení kasační stížnosti proti
eventuálnímu rozhodnutí soudu, jímž by bylo rozhodnutí správního orgánu o vyhoštění žalobce
potvrzeno. Egyptské orgány, byť pomalu, v době rozhodné spolupracovaly, navíc žalobce
byl v rámci svého prodlouženého zajištění v mezidobí předán do Německa pro spáchání trestné
činnosti, takže prodloužení zajištění mělo reálné opodstatnění. Žalovaná tedy dle soudu správně
vyhodnotila, že předpoklad reálnosti vyhoštění žalobce v době rozhodné trval.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[5] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil výrok I. napadeného rozsudku a vrátil věc
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Stěžovatel namítl nesprávné posouzení odpadnutí právního předpokladu zajištění.
Připomněl, že svou žalobou napadl rozhodnutí žalované pro zřejmou nemožnost dosažení
naplnění účelu zajištění s ohledem na to, že již prosté využití opravných prostředků proti
rozhodnutí o vyhoštění mu zcela jistě zajistí, že bude ze zajištění propuštěn dříve, než bude
možné eventuální pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění vykonat. Stěžovatel považuje
argumentaci soudu ohledně údajné možnosti rozhodnutí o správním vyhoštění v řádu dní
za spekulativní, a především za snahu nahradit chybějící posouzení této otázky, tedy nepřípustné
dotváření správního rozhodnutí za pomoci soudu. Žalovaná do napadeného rozhodnutí
předmětnou úvahu vůbec nezahrnula, a zatížila proto své rozhodnutí nepřezkoumatelností.
Všechny orgány musely v době vydání napadeného rozhodnutí vědět, že stěžovatel nemůže
být v žádném případě vyhoštěn před uplynutím 180denní doby stanovené zákonem pro jeho
zajištění. To, že byl stěžovatel ve skutečnosti předán do Německa na základě Evropského
zatýkacího rozkazu, je v tomto případě zcela nerozhodné, jedná se o novou skutečnost, která
nehraje v soudním přezkumu rozhodnutí žádnou roli.
[7] Dále stěžovatel poznamenal, že bylo povinností českého zákonodárce provést transpozici
článku 15 odst. 5 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince
2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně
pobývajících státních příslušníků třetích zemí (návratová směrnice) tak, aby bylo možné řízení
o správním vyhoštění provést natolik rychle, aby zajištění skutečně alespoň ve většině případů
vedlo k dosažení svého účelu, tj. realizaci nuceného návratu cizince. Pokud je tedy snad český
právní řád nastaven tak, že obyčejným využitím řádných opravných prostředků je způsobeno,
že rozhodnutí o správním vyhoštění není vykonatelné v průběhu maximální doby zajištění
cizince, nelze takový stav vykládat a využít v neprospěch cizince. Žalovaný je i z uvedených
důvodů povinen respektovat sedmidenní lhůtu k vydání rozhodnutí o správním vyhoštění
stanovenou v §169 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, neboť v případě, kdy toto rozhodnutí vydá
o několik měsíců později, fakticky odpadne právní předpoklad dosažení účelu zajištění.
[8] Jelikož je rozhodnutí o zajištění cizince tím nejzávažnějším zásahem do práv cizince
nacházejícího se v režimu zákona o pobytu cizinců, nelze v žádném případě připustit, aby bylo
v jeho zajištění pokračováno v případě, že je dosažení účelu zajištění zcela nereálné.
V posuzované věci by jedinou možností, jak dosáhnout účelu zajištění, v době vydání
napadeného rozhodnutí bylo to, že by se stěžovatel rozhodl vycestovat do Egypta sám.
[9] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti předně podotkla, že stěžovatel byl dne
11. 5. 2017 na základě Evropského zatýkacího rozkazu předán do Spolkové republiky Německo
pro trestný čin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice. Tímto dnem
tedy bylo ukončeno jeho zajištění za účelem správního vyhoštění. K podstatě kasační stížnosti
žalovaná uvedla, že nelze dopředu předvídat veškeré kroky, které stěžovatel učiní, natož
odhadovat délku potenciálních řízení. Pokud by správní orgán rozhodující o správním vyhoštění
měl postupovat tak, jak uvádí stěžovatel, pak by bylo fakticky znemožněno jakékoliv zajištění
cizince, u kterého by rozhodnutí o správním vyhoštění nebylo v právní moci. Žalovaná
tak neshledala důvod, pro který by nemohl být naplněn účel zajištění, tedy realizováno správní
vyhoštění. V době vydání napadeného rozhodnutí nebylo nereálné, aby odvolací orgán rozhodl
o odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění, toto nabylo právní moci a mohlo dojít
k realizaci správního vyhoštění stěžovatele v době zajištění. Nadto žalovaná uvedla, že stěžovatel
nijak nespolupracoval v procesu ověřování jeho totožnosti a tak stále nebyl vyloučen postup
dle §125 odst. 2 písm. b) a odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k výše uvedenému
žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
IV.1 Přerušení řízení
[10] Podle §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 15. 8. 2017
do 20. 1. 2019 platilo, že „[v] případě, že je zajištění cizince ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince
nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, soud řízení o žalobě zastaví. O ukončení zajištění cizince policie
neprodleně informuje příslušný soud, který žalobu projednává. Věty první a druhá se pro řízení o kasační stížnosti
použijí obdobně.“ Ze správního spisu je zřejmé, že zajištění stěžovatele bylo ukončeno dne
11. 5. 2017.
[11] Nejvyššímu správnímu soudu bylo známo, že před Ústavním soudem byl projednáván
návrh na zrušení mimo jiné §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců. Řízení bylo vedeno
pod sp. zn. Pl. ÚS 41/17. Výsledek tohoto řízení byl významný pro procesní postup v nyní
posuzované věci, proto Nejvyšší správní soud přerušil řízení podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s.
usnesením ze dne 30. 8. 2018, č. j. 1 Azs 272/2018 - 23.
[12] Ústavní soud rozhodl v dané věci nálezem ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17, jímž
zrušil mimo jiné §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonu,
tj. k 21. 1. 2019. Překážka soudního přezkumu stěžovatelem předložené kasační stížnosti
tak odpadla. Nejvyšší správní soud proto rozhodl výrokem I. tohoto rozsudku v souladu s §48
odst. 6 za použití §120 s. ř. s. o pokračování v řízení.
IV.2 Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou.
[14] Důvodnost kasační stížnosti poté posoudil Nejvyšší správní soud v mezích uplatněných
námitek a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Podle §124 odst. 3 věta třetí zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna dobu trvání
zajištění prodloužit, a to i opakovaně, je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního
vyhoštění.
[17] Ze správního spisu soud ověřil následující skutkové okolnosti věci.
[18] Stěžovatel legálně odcestoval letecky z Egypta do Turecka, kde pobýval 2 měsíce (ihned
po příjezdu poslal cestovní doklad zpět domů). S dalšími uprchlíky se za pomoci převaděčů dostal
na řecký ostrov, kde mu byly sejmuty otisky prstů a také obdržel doklady, které při cestě
do Athén na ostrově zanechal. Hranici mezi Řeckem a Makedonií překročil pěšky, byl zadržen
a 2 měsíce strávil v uprchlickém táboře, vystavené doklady zahodil. Napotřetí překonal srbskou
hranici, byl opět zadržen a po 2 měsících v uprchlickém táboře ze Srbska odcestoval kamionem,
v jehož nákladovém prostoru ho česká policie zadržela dne 24. 11. 2016, přičemž neměl cestovní
doklad ani vízum. Jeho záměrem bylo dostat se do Německa nebo Lucemburska a zde podat
žádost o mezinárodní ochranu.
[19] Žalovaná rozhodla dne 25. 11. 2016 o zajištění stěžovatele za účelem správního vyhoštění,
dobu zajištění stanovila na 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, tedy ode dne
24. 11. 2016 (proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, kterou krajský soud rozsudkem
ze dne 30. 12. 2016 zamítl, posléze Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 27. 4. 2017
kasační stížnost proti tomuto rozsudku krajského soudu). Dne 25. 11. 2016 také žalovaná
stěžovatele informovala o možnosti požádat o mezinárodní ochranu, avšak stěžovatel žádost
nepodal, naopak sdělil, že v České republice zůstat nechce a má v úmyslu pokračovat do zvolené
cílové země. Žalovaná následně vydala dne 16. 2. 2017 rozhodnutí o správním vyhoštění
stěžovatele a poté činila kroky k jeho realizaci, zatímco stěžovatel byl zajištěn. Stěžovatel
s žalovanou nespolupracoval, egyptské ambasádě odmítl sdělit jakékoliv údaje o své osobě
a o své rodině, neboť se obával o jejich život a zdraví. Rovněž odmítl vyplnit dotazník v příslušné
jazykové mutaci potřebný k žádosti o zjištění totožnosti a opakovaně odmítl pohovor
s pracovníkem konzulárního oddělení Velvyslanectví Egypta i komunikaci s kýmkoliv
z ambasády, včetně telefonického rozhovoru. Žalovaná poté požádala egyptské úřady o ověření
totožnosti stěžovatele a vystavení náhradního dokladu k realizaci správního vyhoštění. Dne
20. 2. 2017 podal stěžovatel odvolání proti rozhodnutí o uložení správního vyhoštění, jehož
důvody byly doplněny podáním ze dne 23. 2. 2017 a dále bylo dne 2. 3. 2017 doplněno o důkazy.
[20] Dne 16. 2. 2017 žalovaná prodloužila dobu zajištění stěžovatele o 60 dnů (toto její
rozhodnutí bylo nakonec potvrzeno rozsudkem krajského soudu ze dne 31. 7. 2017, kasační
stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud zamítl). Dále žalovaná vydala dne
18. 4. 2017 nyní napadené rozhodnutí, kterým opět prodloužila zajištění stěžovatele za účelem
správního vyhoštění, a to o 30 dnů. Dne 11. 5. 2017 bylo zajištění stěžovatele ukončeno
a stěžovatel byl předán do SRN. Dne 22. 2. 2018 vydalo Ředitelství služby cizinecké policie
rozhodnutí, kterým zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o správním vyhoštění a toto
rozhodnutí potvrdilo.
[21] Stěžovatel v kasační stížnosti zejména zpochybnil, že by mu žalovaná mohla prodloužit
dobu zajištění o 30 dnů v situaci, v níž bylo údajně zřejmé, že do konce maximální doby zajištění
nebude pravomocně rozhodnuto o jeho správním vyhoštění a nebude tak naplněn účel zajištění.
[22] Uvedenou otázkou se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 8. 6. 2017, č. j.
10 Azs 101/2017 - 28, č. 3628/2017 Sb. NSS. Připustil, že cizince lze zajistit, jen pokud
je možno předpokládat, že účel zajištění bude naplněn, tj. že cizinec bude z území ČR vyhoštěn
během doby, po kterou může trvat jeho zajištění. Podmínka tzv. reálného předpokladu dosažení
účelu zajištění sice není v zákoně o pobytu cizinců výslovně zakotvena, vyplývá však z čl. 15
odst. 4 návratové směrnice, který odráží význam zákazu svévolného zbavení či omezení svobody
[viz čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 6 Listiny
základních práv Evropské unie, či také čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod].
Aby byl zásah do osobní svobody cizince přípustný, musí mimo jiné sledovat vymezený účel.
Správní orgán je proto při rozhodování o zajištění cizince povinen předběžně posoudit,
zda je správní vyhoštění alespoň potenciálně možné. Pokud je odpověď záporná, nelze
o zajištění cizince rozhodnout (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 As 79/2010 - 150, č. 2524/2012 Sb. NSS, jehož závěry lze použít přiměřeně i na případy
rozhodnutí žalované o prodloužení doby trvání zajištění cizince).
[23] Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku dále konstatoval, že „[o] zákonném zajištění
cizince přitom vskutku nelze hovořit, pokud je jasné, že cizinec má být ze zajištění propuštěn, aniž bude
realizován cíl jeho zajištění, a to např. pro marné uplynutí maximální délky doby jeho zajištění.
Bez pravomocného a vykonatelného rozhodnutí o správním vyhoštění nelze úspěšně ukončit zajištění cizince;
za takových okolností totiž cizinec nemůže být vyhošťován přímo ze zařízení pro jeho zajištění, ale musí
být propuštěn na svobodu“ (viz odst. 12). Zároveň v souvislosti s možností uplatnění opravných
prostředků proti rozhodnutí o správním vyhoštění uvedl následující: „Lhůty do rozhodování
o správním vyhoštění mj. promítají zásadu rychlosti řízení (§6 správního řádu). Jde o lhůty maximální, v nichž
je třeba učinit úkon, resp. vydat rozhodnutí. Jak na jedné straně cizinec, tak správní orgány a soudy na straně
druhé, mohou jednotlivé úkony, resp. rozhodování o věci, činit ve lhůtách kratších. Podání opravných prostředků
v řízení o správním vyhoštění, resp. příslib jejich uplatnění, tedy nemůže sám o sobě vylučovat jakékoliv zajištění
cizince za účelem správního vyhoštění. Pokud vzhledem ke zbývající porci dnů z maximální možné doby zajištění
zbývá alespoň taková část, že vyhoštění cizince bude v této době i přes uplatnění opravných prostředků alespoň
potenciálně možné, nelze na zajištění cizince rezignovat. Naopak, je třeba usilovat o urychlení průběhu řízení
o opravných prostředcích podaných proti rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. Za tímto účelem policie může
např. urgovat odpovědné orgány, aby o odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění rozhodly neprodleně, nebo
též v rámci vyjádření k podané žalobě požádat soud o projednání věci mimo pořadí dle §56 odst. 1 s. ř. s.“
(viz odst. 18).
[24] Z uvedených závěrů vycházel Nejvyšší správní soud i v nyní posuzované věci.
[25] Žalovaná napadeným rozhodnutím podruhé prodloužila stěžovateli dobu zajištění,
a to o zbývajících 30 dnů z celkové možné doby zajištění 180 dnů stanovené v §125 odst. 1
zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem, že ke dni tohoto
rozhodnutí se mohla žalovaná rozumně domnívat, že účel zajištění stěžovatele bude možno,
alespoň potenciálně, ve zbývající době zajištění naplnit. To i při zvážení, že jak odvolání proti
rozhodnutí o správním vyhoštění, tak eventuální žaloba, mají ze zákona odkladný účinek (§169
odst. 5 a §172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Je třeba vzít rovněž v potaz, že řízení
o správním vyhoštění i následné řízení před soudem je svázáno krátkými zákonnými lhůtami
jednak na podání opravných prostředků či žaloby, jednak na vydání rozhodnutí. V posuzovaném
případě stěžovatel odvolání proti správnímu vyhoštění sice podal, avšak ze spisu je patrné,
že do rozhodnutí o prodloužení doby zajištění o něm nadřízený správní orgán nestihl
rozhodnout. Nebylo však možno považovat za nereálné, že by ve zbývající době zajištění
stěžovatele nemohlo být o odvolání rozhodnuto.
[26] S žalovanou lze navíc souhlasit v tom, že při rozhodování o prodloužení doby zajištění
cizince není možno přesněji předvídat veškeré procesní kroky, které stěžovatel učiní,
ani odhadovat délku potenciálních řízení. Také ve výše citovaném rozsudku č. j.
10 Azs 101/2017 – 28 soud uvedl, že zákonnost zajištění nelze odvíjet od hypotetických úkonů,
které stěžovatel teprve v budoucnu plánuje učinit.
[27] Podle Nejvyššího správního soudu přitom bylo možné, aby krajský soud ve zbývající
době zajištění, po vydání rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce,
rozhodl o případné žalobě proti tomuto rozhodnutí. Nelze totiž automaticky presumovat,
že soud o ní nerozhodne dříve, než v zákonné lhůtě (podle §172 odst. 7 zákona o pobytu
cizinců, podle něhož soud rozhodne o žalobě do 60 dnů), resp., že ji neprojedná a nerozhodne
v řádu několika dnů, jak uvedl krajský soud v napadeném rozsudku. Není také možné bez dalšího
předpokládat, že stěžovatel využije možnosti podat proti případnému zamítavému rozsudku
krajského soudu kasační stížnost, které navíc zákon nepřiznává odkladný účinek. Stěží
tak lze předvídat, zda by v dané věci Nejvyšší správní soud o případném návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti rozhodl kladně.
[28] I když tedy stěžovateli v době vydání napadeného rozhodnutí zbývalo pouze 30 dnů
z maximální možné doby zajištění dle §125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nebylo
dle Nejvyššího správního soudu možno jednoznačně předpokládat, že v této době nebude účel
zajištění naplněn. Stěžovatel má sice pravdu, že žalovaná se v napadeném rozhodnutí podrobněji
pravděpodobností dosažení naplnění účelu zajištění nezabývala, nicméně její rozhodnutí není
z tohoto důvodu nepřezkoumatelné. Z jeho odůvodnění je totiž zřejmé, že předpokládala,
že k realizaci správního vyhoštění v době zajištění může dojít, eventuelně, že mohou
být naplněny podmínky pro případné prodloužení doby zajištění i nad dobu 180 dní dle §125
odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná po vydání rozhodnutí o správním vyhoštění činila
kroky k jeho realizaci, její postup byl však ztížen jednak pomalejší spoluprací ze strany egyptských
orgánů a jednak neochotou stěžovatele poskytnout jakoukoliv součinnost. Ze správního spisu
rovněž vyplývá, že žalovaná v průběhu zajištění stěžovatele v souladu s §126 písm. a) zákona
o pobytu cizinců průběžně zkoumala, zda důvody zajištění stěžovatele trvají.
[29] Pokud jde o poukaz stěžovatele na čl. 15 odst. 5 návratové směrnice, je třeba konstatovat,
že český zákonodárce provedl implementaci tohoto ustanovení řádně. Tuzemský právní řád totiž
poskytuje dostatečné procesní záruky rychlosti jak správního tak soudního řízení ve věcech
správního vyhoštění cizinců. Český zákon o pobytu cizinců nad rámec povinností plynoucích
ze směrnice přiznal odkladný účinek všem odvoláním a žalobám podaným ve věcech správního
vyhoštění cizinců (srov. čl. 9 a čl. 13 odst. 2 návratové směrnice).
[30] Nejvyšší správní soud tedy neshledal námitky stěžovatele důvodnými. Naopak se přiklonil
k závěru žalované, že jeho argumentace by ve svém důsledku mohla vést k funkčnímu
vyprázdnění institutu zajištění cizince za účelem správního vyhoštění.
V. Závěr a náklady řízení
[31] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[32] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, soud náhradu nákladů
nepřiznal, protože jí žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti v řízení o kasační
stížnosti nevznikly.
[33] Stěžovateli byl Krajským soudem v Ústí nad Labem usnesením ze dne 3. 5. 2017, č. j.
78 A 12/2017 – 23, jako zástupce ustanoven advokát Mgr. Jindřich Lechovský. Dle §35 odst. 9
in fine s. ř. s. zastupuje ustanovený zástupce, je-li jím advokát, účastníka i v řízení o kasační
stížnosti. Hotové výdaje a odměnu za zastupování platí v takovém případě stát (§35 odst. 9
ve spojení s §120 s. ř. s.). Podle §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky náleží advokátovi odměna za jeden úkon
právní služby (podání kasační stížnosti) v částce 3.100 Kč, a podle §13 odst. 4 citované vyhlášky
náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč a částka 714 Kč představující 21% DPH, jíž je advokát
plátcem. Celková výše odměny ustanoveného zástupce proto činí 4.114 Kč, částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu