ECLI:CZ:NSS:2019:1.AZS.452.2018:24
sp. zn. 1 Azs 452/2018 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: N. K, zastoupen Mgr.
Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 14. 6. 2018, č. j. OAM-923/ZA-ZA11-P10-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2018, č. j. 41 Az 3/2018 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah kasační stížnosti
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 6. 2018 neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle
§12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem
zamítl. Ve vztahu k možnosti udělení azylu z humanitárních důvodů neshledal rozhodnutí
nepřezkoumatelné. Soud nepřisvědčil námitce neurčitosti výroku rozhodnutí ani nedostatečné
identifikace žalobce. Krajský soud konstatoval, že jediným (skutečným) důvodem žádosti
o mezinárodní ochranu byla legalizace žalobcova pobytu na území ČR – nejedná se tedy o důvod
pro udělení azylu, ani humanitárního azylu. Žalobce neuvedl žádnou skutečnost svědčící
pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu. Na udělení humanitárního azylu nemá žalobce
subjektivní právo. Podle krajského soudu žalovaný při úvahách o humanitárním azylu nepřekročil
meze správního uvážení. Soud dále konstatoval, že případné vycestování žalobce z území ČR
nemůže představovat závažnou újmu ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. V řízení
vůbec nebylo prokázáno, že žalobce je otcem nezletilé L. S., ačkoli důkazní břemeno v tomto
směru tížilo žalobce. Krajský soud doplnil, že pokud by žalobce pro účely získání
pobytového povolení podle zákona o pobytu cizinců musel opustit území České republiky a vrátit
se dočasně zpět do země svého původu, tak po dobu jeho nepřítomnosti by se o dceru mohla
starat její matka, která se o ni starala i po dobu celého pobytu žalobce ve vězení, kde si odpykával
nepodmíněný trest odnětí svobody.
[3] Žalobce (stěžovatel) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, z důvodů,
které podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (s. ř. s.).
[4] Stěžovatel požadoval zejména udělení humanitárního azylu. Posouzení provedené
žalovaným a krajským soudem je nedostatečné. Stěžovatel poukazoval na složitou životní situaci,
nemá se kam vrátit, v ČR má celou rodinu, žije zde od svého dětství – je zjevné,
že ve stěžovatelově případě by bylo nehumánní azyl neudělit. Stěžovatel předestřel dostatečně
jasný a konkrétní „azylový příběh“ odůvodňující udělení některé z forem mezinárodní ochrany.
Správní orgán překročil meze správního uvážení, nebyl aktivní při zjišťování skutkového stavu.
Posouzení důvodů pro udělení doplňkové ochrany svědčí o naprostém nepochopení podmínek
pro udělení této formy mezinárodní ochrany. S ohledem na osobní situaci stěžovatele hrozí
porušení čl. 8 Úmluvy. Krajský soud svůj rozsudek zcela nedostatečně odůvodnil, nezabýval
se všemi žalobními námitkami ani skutečným stavem věci. Stěžovatel požaduje zrušení
napadeného rozsudku i rozhodnutí žalovaného a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na napadené rozhodnutí a rozsudek
krajského soudu a navrhl, aby soud kasační stížnost zamítl.
II. Posouzení věci
[6] Kasační stížnost je přípustná. Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti
ve věcech mezinárodní ochrany je ovšem také její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu
s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Výkladem institutu přijatelnosti a výčtem jejích typických kritérií se soud zabýval např. v usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS, na jehož odůvodnění
pro stručnost odkazuje.
[7] S ohledem na obsah spisu a z něj vyplývající skutková zjištění soud neshledal přesah
stěžovatelových vlastních zájmů, ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo
mít dopad do stěžovatelova hmotněprávního postavení. Rozhodnutí žalovaného i soudu vychází
z náležitě zjištěného skutkového stavu, k jehož objasnění vyvinul žalovaný dostatečnou aktivitu.
Odůvodnění:
rozhodnutí žalovaného rovněž splňuje požadavky stanovené v §68 odst. 3
správního řádu, jak jsou interpretovány např. v rozsudku ze dne 26. 1. 2006, č. j.
4 Ads 23/2004 - 49. Žalovaný respektoval rozložení důkazního břemene v řízení o žádosti
o udělení mezinárodní ochrany, které vyplývá z §49a zákona o azylu (např. rozsudek ze dne
30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70). Žalovaný (stejně jako následně krajský soud) však dospěl
k závěru, že stěžovatel netvrdil žádné skutečnosti, které by bylo možno podřadit pod důvody
pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany dle §12, §13, §14, §14a či §14b zákona
o azylu. K podmínkám, které je třeba kumulativně splnit pro udělení mezinárodní ochrany,
se soud již podrobně vyjádřil např. v rozsudcích ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71,
či ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62.
[8] Institut humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu, zejména požadavky na správní
uvážení o něm, byl již mnohokrát předmětem řízení před Nejvyšším správním soudem
(srov. rozsudky ze dne 18. 9. 2015, č. j. 2 Azs 194/2015 – 28, ze dne 15. 10. 2003, č. j.
3 Azs 12/2003 – 38, či ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55). Stěžovatelovy námitky
ohledně jeho neudělení nevyvolávají žádné otázky, které by nebyly již judikaturou řešeny
(přítomnost stěžovatelovy rodiny v ČR není okolností, která by odůvodňovala udělení
humanitárního azylu; srov. např. rozsudek ze dne 19. 12. 2014, č. j. 5 Azs 104/2014 – 39).
[9] Stěžovatel též namítl nedostatečné posouzení možnosti udělení doplňkové ochrany podle
§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, podle kterého se za „vážnou újmu“ považuje, „pokud
by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky“. Podle ustálené judikatury
je v rámci doplňkové ochrany posuzován a chráněn soukromý život cizince na území
České republiky pouze ve výjimečných případech (např. rozsudek ze dne 11. 6. 2009, č. j.
9 Azs 5/2009 - 65, či usnesení ze dne 12. 5. 2016, č. j. 5 Azs 29/2016 – 19). Stěžovatelovu osobní
situaci však za takový případ považovat nelze.
[10] Je tedy zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura poskytuje na stěžovatelovy
námitky dostatečnou odpověď. Soud neshledal důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání, proto ji odmítl pro nepřijatelnost podle §104a s. ř. s.
[11] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle §60 odst. 3 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. února 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu