ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.395.2018:16
sp. zn. 2 As 395/2018 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, ve věci ochrany proti
nečinnosti žalované, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
15. 11. 2018, č. j. 30 A 169/2018 – 7,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce se zamí t á.
II. Kasační stížnost se zamí t á.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále
jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“) žádal Vězeňskou službu Česká republika,
věznice Kuřim o poskytnutí informací vztahujících se k její činnosti. V této souvislosti podal
u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) žalobu na ochranu proti nečinnosti. Kasační
stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného usnesení krajského
soudu, jímž byla žaloba podaná u tohoto soudu dne 7. 11. 2018 postoupena v souladu s §7
odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) k rozhodnutí Městskému
soudu v Praze, neboť žalovanou je Vězeňská služba Česká republika, jejíž sídlo je v Praze.
[2] V kasační stížnosti požádal stěžovatel o osvobození od soudního poplatku a ustanovení
zástupce pro řízení o kasační stížnosti, neboť je osobou se zdravotním postižením.
[3] Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 - 19, dospěl k závěru, že „stěžovatel má povinnost zaplatit poplatek za řízení
o kasační stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu ve věci
samé (o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností [§1 písm. a), §2 odst. 2
písm. b) a §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích.“ V tomto případě nebylo
ovšem napadeným usnesením rozhodováno ve věci samé, a proto nevzniká stěžovateli povinnost
soudní poplatek zaplatit.
[4] Závěry rozšířeného senátu učiněné ve vztahu k soudnímu poplatku dále promítl rozšířený
senát v uvedeném usnesení i do úvah o povinném zastoupení stěžovatele. „Je-li podána kasační
stížnost proti usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků, o neustanovení zástupce či proti
jinému procesnímu usnesení učiněnému v řízení o žalobě, je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační
stížnosti učiněno v rámci tohoto řízení, a proto se zde ustanovení §105 odst. 1 a 2 s. ř. s. neuplatní.“
Stěžovatel tak nemusí být v tomto řízení zastoupen advokátem. Nejvyšší správní soud
i přesto posoudil žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z hlediska toho, zda je takový postup
nutný k ochraně jeho práv. Dospěl k závěru, že ustanovení zástupce stěžovateli není třeba, neboť
se jedná o věc jednoduchou, projednatelnou a z kasační stížnosti jednoznačně vyplývá,
čeho se stěžovatel domáhá. Nejvyšší správní soud tak návrh na ustanovení zástupce zamítl.
[5] Nejvyšší správní soud dále zkoumal zákonnost výše označeného usnesení o postoupení
věci. V kasační stížnosti stěžovatel označuje za žalovanou Vězeňskou službu Česká republika,
věznice Kuřim a uvádí, že ta podle §4 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži
České republiky (dále jen „zákon o Vězeňské službě a justiční stráži“) činí za vězeňskou službu
právní úkony, mezi které patří správní trestání i řízení o trestných činech vězněných osob včetně
postavení správního orgánu jako povinného subjektu ve smyslu zákona o svobodném přístupu
k informacím.
[6] Stěžovatel podal u Krajského soudu v Brně žalobu na ochranu proti nečinnosti Vězeňské
služby České republiky, Věznice Kuřim, kterou svým dopisem požádal o poskytnutí informací
v oblasti stravování. V řízení o poskytování informací stěžovatel podal dne 13. 8. 2018
proti postupu žalované stížnost, o které dosud nebylo rozhodnuto, ačkoliv lhůta pro vydání
rozhodnutí již uplynula.
[7] Podle §7 odst. 2 s. ř. s. „nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný
soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl
do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany“. Podle §79 odst. 2 s. ř. s. je „žalovaným správní orgán,
který podle žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení“. Podle §7 odst. 6 s. ř. s.
„není-li soud, u něhož byl návrh podán, k jeho vyřízení místně příslušný, postoupí jej k vyřízení soudu
příslušnému“.
[8] Krajský soud v Brně otázku místní příslušnosti posoudil správně. Podle §2 odst. 1
zákona o svobodném přístupu k informacím, jsou „povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona
povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, státní orgány, územní samosprávné celky
a jejich orgány a veřejné instituce“.
[9] Podle §1 odst. 3 zákona o vězeňské službě a justiční stráži, je „Vězeňská služba správním
úřadem a účetní jednotkou“.
[10] Podle §1 odst. 4 téhož zákona jsou „organizačními jednotkami Vězeňské služby generální
ředitelství, vazební věznice, věznice, ústavy pro výkon zabezpečovací detence, Střední odborné učiliště a Akademie
Vězeňské služby. Generální ředitelství zabezpečuje plnění společných úkolů ostatních organizačních jednotek,
které metodicky řídí a kontroluje. V čele vazebních věznic, věznic, ústavů pro výkon zabezpečovací detence,
Středního odborného učiliště a Akademie Vězeňské služby jsou ředitelé, které jmenuje a odvolává generální
ředitel“.
[11] Podle §4 tohoto zákona „právní úkony jménem státu činí za Vězeňskou službu generální ředitel.
Ředitelé vazebních věznic, věznic a dalších organizačních jednotek Vězeňské služby jsou oprávněni jednat a činit
právní úkony za Vězeňskou službu ve všech věcech, kromě těch, které podle tohoto zákona nebo rozhodnutí
ministra nebo generálního ředitele patří do jejich pravomoci.“
[12] Správním orgánem a povinným subjektem, který měl vydat rozhodnutí ve smyslu
§2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím je tudíž Vězeňská služba České
republiky, nikoliv její konkrétní věznice Kuřim. Jelikož Vězeňská služba České republiky
sídlí v Praze, místně příslušným krajským soudem k projednání žaloby je Městský soud v Praze.
Ke shodnému závěru ostatně dospěl Nejvyšší správní soud i v případě, v němž rozhodoval
ve věci žaloby stěžovatele na ochranu před nečinností správního orgánu v případě žádosti
o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím, o jejichž poskytnutí žádal věznici
Valdice (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2016, č. j. 6 As 162/2016 - 28).
[13] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal usnesení Krajského soudu
v Brně rozporným se zákonem, proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[14] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení; žalované žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly, proto jí soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu