ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.59.2018:50
sp. zn. 2 As 59/2018 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: L. S., zastoupený
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, ve věci žaloby proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 21. 6. 2016, č. j. DSH/7240/16, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2017, č. j. 30 A 142/2016 – 144,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2017, č. j. 30 A 142/2016 – 144,
a rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2016, č. j. DSH/7240/16, se z r ušuj í a věc
se v ra cí žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce
Mgr. Jaroslava Topola, advokáta.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
9114 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce
Mgr. Jaroslava Topola, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Plzně, odboru správních činností, oddělení dopravních
přestupků (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 17. 5. 2016, č. j. MMP/103750/16,
byla žalobci podle §125f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o silničním provozu“), uložena pokuta ve výši 5000 Kč za opakované spáchání správního
deliktu dle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu, a povinnost nahradit náklady řízení
ve výši 1000 Kč.
[2] Jednotlivé dílčí útoky výše uvedeného deliktu měly spočívat v parkování v placeném
úseku veřejné komunikace bez zaplacení parkovného (22. 9. 2015), 2x v parkování v zákazu stání
(8. 9. 2015 a 3. 11. 2015), v překročení obecného rychlostního limitu v obci, tj. 50 km/h,
o 25 km/h (30. 9. 2015) a v parkování ve vyhrazené parkovací zóně bez potřebného oprávnění
(8. 10. 2015).
[3] Odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalovaný zamítl v záhlaví
uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“). Proti tomu podal žalobce žalobu,
v níž namítal především nesplnění podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu
(nedostatečné zjištění pachatele), absenci ústního jednání, neodůvodněnou výši sankce,
neprůkaznost důkazů, nedostatečný popis místa spáchání správního deliktu ve výroku rozhodnutí
a protiústavnost §125f odst. 1 a §10 odst. 3 zákona o silničním provozu.
[4] Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) neshledal žalobu důvodnou a rozsudkem
ze dne 20. 12. 2017, č. j. 30 A 142/2016 - 144, ji zamítl.
[5] K první námitce krajský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu
uvedl, že žalobce správním orgánům nepředestřel skutkovou verzi, která by se jevila
jako věrohodná a mohla by být předmětem dokazování. Provozovatel vozidla musí pečlivě vážit,
komu své vozidlo svěří. V opačném případě riskuje, že řidič nebude na sdělené adrese dostupný,
a následky jím zaviněného přestupku tak ponese provozovatel vozidla. Správní orgán I. stupně
přesto provedl nezbytné kroky ke zjištění pachatelů jednotlivých správních deliktů,
osobám žalobcem označeným za řidiče se nicméně nedařilo doručovat a zároveň tyto osoby
nebyly ani dohledatelné.
[6] Absentující ústní jednání v řízení o správních deliktech krajský soud neshledal
problematickým, neboť se jednalo o skutkově jednoduchý případ, skutkový stav byl zjištěn
na základě listinných důkazů, o nichž nejsou důvodné pochybnosti, a správní orgán tedy mohl
při včasném vyrozumění účastníků rozhodovat meritorně bez nařízení ústního jednání.
[7] Odůvodnění výše pokuty krajský soud hodnotí jako přesvědčivé, jelikož správní orgán
uvedl ohledně hodnocených kritérií konkrétní úvahy, které jej k takovému závěru vedly.
[8] Krajský soud dále shledal správní delikt dostatečně prokázaným, podklady pro vydání
rozhodnutí umožňují přezkoumatelná skutková zjištění. Místo spáchání jednotlivých skutků
ve výroku rozhodnutí pak považuje za dostatečně přesně specifikované.
[9] Námitku protiústavnosti neshledal krajský soud důvodnou, přičemž vycházel z usnesení
Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 508/15, a rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 3. 2016, č. j. 6 As 128/2015 - 32.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[10] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., v níž opětovně namítal nezákonnost zahájení
řízení, absenci ústního jednání, nesrozumitelnost výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně,
absenci řádného vymezení místa protiprávního jednání, neprůkaznost důkazů a nezákonnost
uložené sankce z důvodu nezohlednění polehčujících okolností při rozhodování o její výši.
[11] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[12] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasil s argumenty stěžovatele,
setrval na svém vyjádření k žalobě a ztotožnil se se závěry krajského soudu v napadeném
rozsudku. Navrhl kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal
vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[14] Kasační stížnost je důvodná.
[15] Ze správního spisu vyplynuly tyto pro věc podstatné skutečnosti. Správní orgán uložil
pokutu za více správních deliktů projednaných ve společném řízení dle §125g odst. 3 zákona
o silničním provozu, ve znění účinném do 30. 6. 2017. Stěžovatel jako provozovatel vozidla
při řešení jednotlivých správních deliktů na místě nesouhlasil s jejich spácháním, odmítl podat
vysvětlení a uvedl, že chce věc projednat ve správním řízení. Ve správních řízeních za stěžovatele
jednal zmocněnec ODVOZ VOZU s. r. o., který správnímu orgánu sdělil údaje potřebné
k určení totožnosti řidiče vozidla v době spáchání správního deliktu. Správnímu orgánu
se ani v jednom případě nepodařilo doručit osobám označeným za řidiče předvolání k podání
vysvětlení, protože byly na uvedené adrese neznámé. Z tohoto důvodu dle §66 odst. 3 písm. g)
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, jednotlivé věci odložil.
[16] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nezákonnosti zahájení správního
řízení. Dle §125 odst. 4 (nyní odst. 5) zákona o silničním provozu „[o]becní úřad obce s rozšířenou
působností přestupek podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele
přestupku, jehož znaky porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje,
a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti
určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku
prokázáno“. Jelikož se osoby označené stěžovatelem za pachatele správních deliktů nedostavily
k podání vysvětlení, nemohl správní orgán prokazatelně zjistit a potvrdit osobu sděleného řidiče,
tedy osobu pachatele správního deliktu, věc odložil a zahájil správní řízení se stěžovatelem
jako provozovatelem vozidla. S ohledem na dosavadní judikaturu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 - 46; ze dne 13. 4. 2017,
č. j. 10 As 324/2016 - 46; ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 – 40; ze dne 14. 6. 2019,
č. j. 2 As 158/2018 - 40) a především účel právní úpravy neshledal Nejvyšší správní soud námitku
důvodnou.
[17] Pokud jde o námitku týkající se nekonání ústního jednání, Nejvyšší správní soud
zastává ve své konstantní judikatuře názor, že ústní jednání v řízení o správním deliktu
provozovatele vozidla (jakož i o tzv. jiných správních deliktech obecně) není nutno nařizovat
vždy, ale jen tehdy, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků, což plyne
z §49 odst. 1 správního řádu (srov. např. rozsudky ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 - 46,
ze dne 29. 3. 2016, č. j. 1 As 7/2016 - 30, či ze dne 1 2. 4. 2017, č. j. 1 As 337/2016 - 45).
Citované závěry jsou rovněž v souladu se zárukami čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984,
Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56; rozhodnutí ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc
proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08). Dále je při posuzování nezbytnosti konání jednání důležité,
že o zjištění protiprávního jednání byl stěžovatel mnohokrát vyrozuměn, a měl tak možnost
námitky uplatnit. Nejdříve tak učinila policie na místě při odstraňování technického zařízení
z vozidla. Další příležitost k uplatňování námitek mu dal i správní orgán prvního stupně. Stalo
se tak nejprve ve výzvě podle §125h zákona o silničním provozu, na kterou stěžovatel reagoval
sdělením údajů o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Po odložení věci spáchání
přestupku dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu byl stěžovatel vyrozuměn
o zahájení řízení ve věci správního deliktu, o dni a hodině plánovaného provedení důkazů mimo
ústní jednání a o svém právu provádění důkazů se zúčastnit. Stěžovateli byla rovněž dána
možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním. V usnesení ze dne 3. 4. 2012,
č. j. 7 As 57/2010 - 82, č. 2633/2012 Sb. NSS, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
zdůraznil, že ve správním řízení trestní povahy je třeba dbát na dodržování zásady ústnosti,
přímosti a bezprostřednosti. Provádění důkazů při jednání by proto mělo být pravidlem,
od kterého se ale lze odchýlit v odůvodněných případech a za splnění zákonných podmínek.
Především by měli být účastníci řízení o záměru správního orgánu provést důkaz listinou mimo
ústní jednání včas vyrozuměni (§51 odst. 2 správního řádu) a dále by o tom měl být sepsán
protokol (§18 odst. 1 téhož zákona). V posuzované věci byly splněny obě zákonné
podmínky provedení dokazování mimo ústní jednání; stěžovatel byl o jeho konání vyrozuměn
a v předmětné věci byl sepsán protokol.
[18] Za daných okolností nebylo ke splnění účelu řízení a uplatnění práv stěžovatele nezbytné
nařizovat ústní jednání. Postupem správního orgánu mohl být skutkový stav dostatečně zjištěn
(srov. podobně v rozsudku č. j. 8 As 110/2015 - 46) – až na dále popsanou výjimku týkající
se parkování bez zaplacení parkovného dne 22. 9. 2015. Stěžovatel měl dostatek prostoru k tomu,
aby svá práva v řízení uplatnil. Správní orgán prvního stupně proto nepochybil, pokud v souladu
se zásadou procesní ekonomie jednání nenařídil a rozhodl na základě podkladů obsažených
ve správním spise.
[19] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani dalším námitkám týkajícím se vymezení místa
spáchání správního deliktu a uvedení nejvyšší povolené rychlosti v daném místě
dne 30. 9. 2015. Rozšířený senát v usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73,
č. 1546/2008 Sb. NSS, vymezil, jaké náležitosti musí splňovat výrok rozhodnutí o jiném
správním deliktu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Podle ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu označení místa spáchání dopravního přestupku či deliktu ve výroku správního
rozhodnutí tak, že správní orgán uvede město a ulici, kde k přestupku mělo dojít, zůstává
v naprosté většině případů zcela dostačujícím. Smyslem požadavků na určitost popisu skutku
ve výroku správního rozhodnutí je zabránit dvojímu postihu za týž delikt, případně záměně
deliktu s jiným. K tomuto účelu výše uvedená specifikace místa v kombinaci s uvedením času
spáchání deliktu zpravidla postačuje (srov. rozsudek ze dne 24. 1. 2018, č. j. 6 As 333/2017 - 31,
či ze dne 28. 5. 2015 č. j. 9 As 291/2014 - 39). V projednávaném případě bylo výrokem o vině
označeno místo spáchání správního deliktu následovně: „[…] v Plzni na vozovce pozemní komunikace
Plaské ulice v úseku mezi křižovatkami s ulicemi Studentská a Okounová ve směru jízdy z centra města“.
Z výše uvedeného a z mapových podkladů, které jsou součástí správního spisu, jednoznačně
vyplývá místo spáchání správního deliktu. Na celém úseku pozemní komunikace je povolena
maximální rychlost 50 km/hod, nikoli 70 km/hod, jak uvádí stěžovatel. Pokud tedy bylo
ve výroku o vině místo spáchání označeno nejen názvem města a ulice, ale navíc upřesněno
ještě k tomu křižovatkami a směrem jízdy, pak je toto vymezení společně s vymezením času
a způsobu spáchání z hlediska úsudku o nezaměnitelném naplnění všech znaků skutkové
podstaty dostačující a jeho další upřesňování by v tomto případě bylo nadbytečné. Vymezení
místa skutku není jediným znakem, z něhož by snad měl být činěn úsudek o naplnění všech
znaků skutkové podstaty, jak namítá stěžovatel. Krajskému soudu je třeba přisvědčit, že místo
spáchání správního deliktu bylo ve výroku o vině vymezeno dostatečně určitě. Námitka,
působící i v kontextu ostatních výtek a zjištění obsažených ve správním spise značně účelově,
je proto nedůvodná.
[20] Stejně tak se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že neuvedení
maximální povolené rychlosti ve výroku rozhodnutí nemá za následek nepřezkoumatelnost.
Určující pro právní kvalifikaci jednání je rozsah překročení rychlostního limitu, který je ve výroku
uveden.
[21] Námitka týkající se nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí v otázce
výše sankce rovněž není důvodná. Správní orgán prvního stupně zohlednil veškerá zákonná
kritéria včetně polehčující okolnosti absence negativních následků či škody způsobené
protiprávním jednáním. Skutečnost, že správní orgán polehčující okolnost hodnotil a zohlednil
při určování výše pokuty, přímo vyplývá z textu rozhodnutí – polehčující okolnost je zmíněna
v souvislosti s úvahou o výši sankce, navíc její hodnocení samotné již ukazuje na to, že byla vzata
v úvahu, jelikož není jiný důvod polehčující okolnost vůbec hodnotit, nežli k případné korekci
výše sankce. Není jasné, z čeho stěžovatel dovozuje opak. Odůvodnění rozhodnutí tedy
nepřipouští rozumné pochybnosti o tom, že odpovídá konkrétním okolnostem individuálního
případu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2016, č. j. 2 As 161/2016 - 52).
[22] Nejvyšší správní soud však shledal důvodnou námitku, že správní orgán nepředložil
věrohodný důkaz, který by stavěl najisto, že stěžovatel dne 22. 9. 2015 nezakoupil parkovací
lístek, a dopustil se tak správního deliktu. Podle ustálené judikatury nelze úřední záznam použít
jako rozhodující důkaz. Jeho obsahem je totiž pouze předběžná informace o věci, která slouží
správnímu orgánu ke zvážení dalšího postupu. K dokazování průběhu událostí popsaných
v úředním záznamu slouží například výslech svědka, osoby, která úřední záznam pořídila,
nikoli tento záznam sám (viz rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115,
č. 1856/2009 Sb. NSS). V nyní posuzovaném případě provedl správní orgán jako důkaz
oznámení o podezření z přestupku ze dne 22. 9. 2015, č. j. MMP/241986/15, fotodokumentaci
a záznam o odložení věci č. j. MMP/013212/16.
[23] Z těchto důkazů nicméně jednoznačně nevyplývá, že stěžovatel nezakoupil parkovací
lístek. Z oznámení a fotografií lze určit, kde bylo vozidlo zaparkováno. Nelze z nich však
přesvědčivě zjistit, zda v něm byl umístěn parkovací lístek. Obvyklým způsobem prokázání,
že na úseku komunikace s placeným parkováním, kde je třeba zakoupit parkovací lístek,
je viditelné umístění takovéhoto lístku na palubní desku osobního automobilu, tedy na prostor
o šířce ca 10 až 30 cm, zpravidla tvořený plastovým výliskem, mezi předním sklem automobilu
a umístěním volantu, palubních přístrojů či palubní přihrádky. Uvedený prostor bývá obvykle
šedé nebo jiné spíše tmavší barvy. Za běžných okolností je na něm světlý (obvykle papírový)
parkovací lístek dobře viditelný a umožňuje vizuální kontrolu údajů na něm uvedených
i pohledem z vnějšku vozidla. Za běžných okolností lze po řidiči vyžadovat, aby právě na palubní
desku, nejlépe k jednomu z jejích okrajů, parkovací lístek umístil. Pokud správní orgán
zdokumentuje, že na palubní desce se žádný parkovací lístek nenachází, je to za běžných
okolností zcela postačující důkaz toho, že parkovné nebylo uhrazeno. Výjimkou by bylo, kdyby
bylo v průběhu řízení doloženo, že parkovací lístek byl vystaven, ale například nedopatřením
z palubní desky spadl na podlahu vozu, případně byl umístěn jinde, protože na palubní desce
to z nějakého důvodu nebylo možné (oboje by však jako skutečnost, kterou je vyvrácena
„negativní skutečnost“ absence parkovacího lístku na palubní desce, musel tvrdit a učinit
dostatečně pravděpodobným obviněný z přestupku či domnělý pachatel správního deliktu).
Podobně by výjimkou mohlo být uhrazení parkovného elektronicky, bylo-li to v konkrétním
případě možné (viz k tomu body 26 a 27 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 3. 2019, č. j. 2 As 383/2017 – 46).
[24] Pro prokázání, že parkovné nebylo uhrazeno, je tedy z pohledu správního orgánu
klíčové, že doloží, že na palubní desce, kam bývá obvykle parkovací lístek položen,
se v rozhodné době nenacházel. K tomu je nejvhodnější přesvědčivě fotograficky zdokumentovat
„prázdnou“ palubní desku. Fotografie musí poskytovat dostatečnou míru jistoty o tom, že cokoli,
co by se na palubní desce nacházelo, není parkovacím lístkem. Nutným vstupním předpokladem
tedy je, že jsou-li, jak tomu obvykle bývá, fotografie palubní desky pořizovány zvenčí, bude sada
fotografií pořízena tak, že žádná část palubní desky nezůstane skryta (např. za sloupkem předních
dveří), zastíněna, zakryta odrazem světla apod.
[25] V daném případě xerokopie fotografií pořízených městskou policií, jež jsou součástí
správního spisu, tuto jistotu bez dalšího neposkytují. Je na nich vidět v podstatné míře toliko
odraz okolních budov a pravděpodobně oblohy v předním skle a od kapoty vozidla,
avšak palubní deska není zobrazena natolik zřetelně, aby bylo patrné, že se na ní nic, co by mohlo
být parkovacím lístkem, nenachází. V pravém dolním rohu předního skla je patrná toliko dálniční
známka, jež je dostatečně zřetelná právě jen proto, že je na předním skle zevnitř nalepena, a odraz
ji proto nepřekryl. Případné předměty na palubní desce, které by od předního skla byly vzdáleny
jednotky až málo desítek centimetrů, však nelze identifikovat, neboť vnitřek vozidla u palubní
desky je překryt odrazem budov a pravděpodobně oblohy od předního skla. S potřebnou mírou
jistoty proto za daných okolností nelze vyloučit, že se na palubní desce, zejména v místě silně
převrstveném odrazem, parkovací lístek nenachází.
[26] K prokázání této části údajného deliktního jednání stěžovatele je tedy třeba postavit
na jisto, že se parkovací lístek na palubní desce jeho vozidla v rozhodnou dobu nenacházel.
Představitelným důkazem je důkladnější analýza originálů pořízených fotografií (pokud
jsou zachovány), z níž může být na jisto postaveno, že se na palubní desce nic, co by mohlo
být parkovacím lístkem, nenachází. Stejně tak může být dostačujícím důkazem dostatečně
přesvědčivá výpověď svědků, kteří na místě umisťovali v rozhodnou dobu na vozidlo „botičku“.
[27] Pouze na okraj Nejvyšší správní soud podotýká, že případná důkazní nouze ohledně
údajného parkování bez zaplacení parkovného dne 22. 9. 2015 by ničeho neměnila
na tom, že v ostatních čtyřech případech není o tom, že k deliktnímu jednání došlo, žádná
rozumná pochybnost.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud vyhodnotil kasační stížnost stěžovatele jako důvodnou ve vztahu
k jedné stížní námitce týkající se jednoho z celkem pěti dílčích deliktních jednání. Ve všem
ostatním byla kasační stížnost nedůvodná. Proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek
krajského soudu zrušil. S ohledem na důvody zrušení rozsudku (ve vztahu k údajnému parkování
bez zaplacení parkovného dne 22. 9. 2015 je třeba podstatným způsobem doplnit dokazování)
přistoupil podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 1 s. ř. s. také ke zrušení
žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného. Podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení
s §78 odst. 4 s. ř. s. pak vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
[29] Ve věci rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal důvody pro jeho nařízení.
[30] V dalším řízení je správní orgán vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
(§78 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s.).
[31] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Protože stěžovatel měl v řízení o kasační stížnosti i v řízení o žalobě
úspěch, má právo na náhradu nákladů těchto řízení. Nejvyšší správní soud je posledním soudem,
který o věci rozhodl; proto musí určit náhradu nákladů celého soudního řízení.
[32] V řízení o žalobě vznikly stěžovateli náklady řízení zaplacením soudního poplatku ve výši
3000 Kč a odměny jeho zástupce Mgr. Jaroslava Topola, advokáta. Odměna zástupce činí za dva
úkony právní služby (převzetí věci, podání žaloby) 6200 Kč [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. f),
§11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „vyhláška“)] a náhrada hotových výdajů činí 2 x 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky),
tj. 600 Kč. Protože je zástupce stěžovatele plátcem daně z přidané hodnoty, jeho odměna
se podle §57 odst. 2 s. ř. s. zvyšuje o částku odpovídající této dani, která činí 21 % z částky
6800 Kč, tedy o 1428 Kč. Náhrada nákladů řízení o žalobě tak činí celkem 11 228 Kč.
[33] V řízení o kasační stížnosti vznikly stěžovateli náklady řízení zaplacením soudního
poplatku ve výši 5000 Kč a odměny jeho zástupce Mgr. Jaroslava Topola, advokáta.
Odměna zástupce činí za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti) částku 3100 Kč
[§1 odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky]. Náhrada hotových výdajů
pak činí 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky). Protože zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané
hodnoty, jeho odměna se podle §57 odst. 2 s. ř. s. zvyšuje o částku odpovídající této dani,
která činí 21 % z částky 3400 Kč, tedy o 714 Kč. Náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
tak činí celkem 9114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. září 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu