ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.42.2018:58
sp. zn. 2 Azs 42/2018 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: T. B., zastoupený
JUDr. Václavem Liksomerem, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 1, Kralovice, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 24. 10. 2017, č. j. OAM-155/LE-LE05-LE26-PS-2017, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2017, č. j. 17 A 142/2017 – 59,
takto:
I. V řízení se p o k raču j e.
II. Kasační stížnost se zamí t á.
III. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
V. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Václavu Liksomerovi se p ři zn áv á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3.400 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce, občan Ukrajiny, se při pobytové kontrole ve vestibulu metra OPATOV Praha 4,
prokázal průkazem totožnosti občana Rumunska B. T. Byl u něj taktéž nalezen rumunský
řidičský průkaz na jméno M. T. Vzhledem k tomu, že byly dány důvodné pochybnosti o pravosti
dokladů, žalobce byl zadržen. Později přiznal, že je občanem Ukrajiny. Na základě odborného
zkoumání pravosti rumunských dokladů bylo zjištěno, že se jedná o padělky. Dne 14. 10. 2017
bylo rozhodnuto o vyhoštění žalobce (pod č. j. KRPA-374139-16/ČJ-2017-000022). Dne
14. 10. 2017 byl žalobce rozhodnutím Policie České republiky zajištěn podle §124 odst. 1 písm.
b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“) za účelem správního vyhoštění a umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců Balková
(dále jen „ZZC Balková“). Žalobu proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze rozsudkem
ze dne 5. 1. 2018, č. j. 2 A 134/2017 – 33, zamítl. Kasační stížnost žalobce proti tomuto
rozhodnutí zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 1. 2019, č. j. 1 Azs 21/2018 - 21.
[2] Ze spisu vyplývá, že dne 21. 10. 2017 podal žalobce žádost o mezinárodní ochranu
se zdůvodněním, že se nemá kam vrátit a bojí se o svůj život. V záhlaví označeným
rozhodnutím žalovaného, (dále jen „napadené rozhodnutí“) byl žalobce zajištěn ve smyslu
§46a odst. 1 písm. e) a 46a odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).
Doba zajištění byla stanovena do 8. 2. 2018. Žalovaný dospěl k závěru, že se u žalobce
lze oprávněně domnívat, že požádal o mezinárodní ochranu s cílem vyhnout se správnímu
vyhoštění nebo je pozdržet, ačkoliv mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat již dříve.
[3] Žalobu proti napadenému rozhodnutí Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným
rozsudkem zamítl (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“). Dospěl k závěru,
že v případě žalobce byly naplněny podmínky pro aplikaci §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu,
jelikož vzhledem k dosavadnímu jednání cizince, pobytové historii a osobním poměrům
jsou dány objektivní okolnosti, které zakládají oprávněné důvody se domnívat, že žádost
o mezinárodní ochranu je účelová. Podle krajského soudu žalovaný náležitě odůvodnil,
v čem tyto objektivní okolnosti spočívají. Ztotožnil se s posouzením žalovaného a připomněl,
že žalobce podal svou žádost až po 8 letech nelegálního pobytu na území ČR a po rozhodnutí
o vyhoštění. Zároveň si opatřil padělané doklady totožnosti, na základě kterých si založil
bankovní účet, a na území ČR nelegálně pracoval. Skutečnosti, které žalobce uvedl ve své žádosti
o mezinárodní ochranu, tj. že se bojí o svůj život a nemá se kam vrátit, mu přitom musely
být známy už dříve. Krajský soud se dále vyjádřil, že žalobcovu námitku, že ve stresu podepsal
protokol, aniž by věděl, co v něm bylo, považuje za účelovou. I z rozhodnutí o správním
vyhoštění jednoznačně vyplývá, že žalobce potvrdil protokol o své výpovědi jako správný
a úplný a stvrdil to svým podpisem. Podle krajského soudu se žalovaný dostatečně zabýval
možností použití zvláštních opatření ve smyslu §47 zákona o azylu, jelikož zhodnotil okolnosti
případu žalobce. Zejména vzal v potaz neoprávněný pobyt žalobce na území ČR po dobu 8 let,
podání žádosti o mezinárodní ochranu až v okamžiku zajištění a rozhodnutí o vyhoštění,
nerespektování právního řádu ČR tím, že žalobce pracoval a pobýval na jejím území nelegálně
a prokazoval se padělanými doklady totožnosti. Krajský soud došel k závěru, že žalovaný správně
posoudil individuální poměry žalobce a jeho pobytovou historii a neshledal přitom mírnější
donucovací opatření účinnými. Krajský soud je také toho názoru, že zajištění žalobce jakožto
žadatele o mezinárodní ochranu je v jeho případě nezbytné i pro zabezpečení jeho dostupnosti
pro výkon rozhodnutí o vyhoštění. Posouzení žalovaného má oporu ve správním spise
a zjištěném skutkovém stavu. Krajský soud v napadeném rozsudku také uvedl, že žalobce
správně namítá, že nemařil výkon žádného dřívějšího rozhodnutí o vyhoštění, a souhlasí
i s tím, že nelze paušálně vyloučit zvláštní opatření podle §47 zákona o azylu. Nicméně dospěl
k názoru, že o uložení zvláštních opatřeních v případě žalobce nelze uvažovat, neboť by nebyla
účinná, jelikož žalobce svým jednáním soustavně porušuje právní řád ČR a žádost podal účelově
s cílem vyhnout se vyhoštění. Na neúčinnost aplikace zvláštních opatření podle krajského soudu
nic nemění ani skutečnost, že žalobce má podle svého tvrzení na území ČR přítelkyni, se kterou
žije. Žalovaný podle krajského soudu nepochybil, pokud to nevzal v potaz, neboť tuto informaci
neměl v době rozhodování k dispozici. Naopak vycházel z tvrzení žalobce ve spise,
že na Ukrajině má bratra, přítelkyni a syna a chce se tam dobrovolně vrátit. Krajský soud
se vypořádal i s námitkou žalobce, že neprovedl důkazy potřebné ke zjištění stavu věci.
Není podle krajského soudu zřejmé, jaké další důkazy měl žalobce na mysli, přičemž žalovaný
nebyl povinen dokazovat, že žalobci nikdy v minulosti nebylo uloženo vyhoštění.
Ani to by vzhledem ke zjištěným okolnostem však nemohlo změnit závěr, že žalobce byl zajištěn
v souladu se zákonem a uložení zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu by nebylo účinné.
Krajský soud dále uvedl, že napadené rozhodnutí žalovaného je v souladu s podmínkami podle
národních a evropských předpisů a byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to včetně správné aplikace základních zásad správního práva a řádného
odůvodnění. Krajský soud neprováděl žalobcem navržené důkazy pro jejich nadbytečnost,
jelikož veškeré podstatné skutečnosti má za prokázané. K novým tvrzením před soudem nemůže
přihlížet, jelikož je vázán skutkovým a právním stavem v okamžiku vydání napadeného
rozhodnutí.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, taktéž o důvody dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., namítá tedy obecně
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Mimoto namítá i důvody
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., jelikož se domnívá, že rozsudek je nepřezkoumatelný
pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů.
[5] V kasační stížnosti stěžovatel obsáhle rekapituluje závěry krajského soudu a vznáší
námitky směřující kromě závěrů soudu i proti napadenému rozhodnutí. Stěžovatel nesouhlasí
se závěrem krajského soudu, že žalovaný správně posoudil naplnění podmínek pro zajištění
podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a nemožnost aplikace zvláštních opatření podle
§47 zákona o azylu. Stěžovatel tvrdí, že nelze z jeho pobytové historie dovodit účelovost žádosti
o mezinárodní ochranu. Pobytová historie je pouze jedním z kritérií pro posouzení možnosti
zajištění. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem, že v jeho případě nelze aplikovat zvláštní
opatření podle §47 zákona o azylu, jelikož se žalovaný ani soud nezabývali jeho individuálními
poměry, tedy osobními, majetkovými a rodinnými poměry cizince, a nevzali v úvahu požadavky
nezbytnosti a přiměřenosti zajištění. Dle stěžovatele jsou zvláštní opatření účinná, pokud jimi
jakožto mírnějšími prostředky lze dosáhnout daného konkrétního účelu zajištění. Platí podle
něj, že i při velmi závažném porušení povinností cizince v rámci vyhošťovacího řízení není
vyloučeno použití zvláštního opatření. Stěžovatel uvádí, že žádné povinnosti v rámci
vyhošťovacího řízení neporušil ani vyhoštění nemařil. Zároveň v doplnění žaloby uvedl,
že žije se svojí přítelkyní na jmenované adrese, čímž je dána záruka, že bude zajištěna jeho
dostupnost pro výkon rozhodnutí o jeho vyhoštění. Touto námitkou se nezabýval ani žalovaný
ani soud. Stěžovatel dále uvedl, že si nebyl vědom, co v protokolu podepisuje. V poslední řadě
stěžovatel namítá, že žalovaný porušil §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“),
když nepostupoval tak, že by zjistil stav věci bez důvodných pochybností, a dále že žalovaný
neopatřil dostatek podkladů pro vydání napadeného rozhodnutí a nepřihlížel ke všemu,
co v řízení vyšlo najevo, neboť neprovedl důkazy, přičemž byl povinen uvedené skutečnosti
zjišťovat. Žalovaný zároveň v rozporu s §68 odst. 3 s. ř. neuvedl, jakými úvahami byl veden
při hodnocení podkladů a výkladu dotčených ustanovení. Podle stěžovatele nelze považovat
provedení důkazů za nadbytečné, jelikož se jedná o nezbytný zdroj informací pro posouzení
správnosti a zákonnosti rozhodnutí.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel vyjadřuje prostý nesouhlas
se závěry krajského soudu. Není podle něj zřejmé, z jakých důvodů se stěžovatel domnívá,
že krajský soud pouze přejal argumentaci žalovaného. Podle žalovaného kasační námitky
nereagují na obsah napadeného rozhodnutí ani napadeného rozsudku. Krajský soud se podle
jeho názoru podrobně zabýval pobytovou historií stěžovatele a jeho individuálními poměry.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] V prvé řadě Nejvyšší správní soud uvádí, že usnesením ze dne 3. 5. 2018,
č. j. 2 Azs 42/2018 - 43, řízení o kasační stížnosti stěžovatele přerušil podle §48 odst. 3
písm. d) s. ř. s. Při předběžném posouzení kasační stížnosti totiž shledal, že doba trvání zajištění
stěžovatele podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byla stanovena do dne 8. 2. 2018,
přičemž ze spisového materiálu nevyplývá, že by zajištění po tomto dni dále trvalo. Podle znění
§46a odst. 9 zákona o azylu by fakt, že stěžovatel již není v průběhu řízení o kasační stížnosti
nadále zajištěn, vedl k zastavení řízení. Vzhledem k tomu, že byl podán Ústavnímu
soudu návrh na zrušení §169r odst. 1 písm. j) a §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, jakož
i §46a odst. 9 a §73 odst. 8 zákona o azylu, je otázka posouzení ústavnosti §46a odst. 9 zákona
o azylu klíčovou pro rozhodnutí ve věci samé. Zároveň byla usnesením Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 11. 2017, č. j. 10 Azs 252/2017 - 43, předložena Soudnímu dvoru Evropské
unie (dále jen „Soudní dvůr“) předběžná otázka, zda „Brání výklad čl. 9 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2013/33/EU (Úř. věst. L 180, 29. 6. 2013, s. 96) ve spojení s čl. 6 a 47 Listiny
základních práv Evropské unie takové vnitrostátní právní úpravě, která znemožňuje Nejvyššímu správnímu
soudu přezkoumat soudní rozhodnutí ve věcech zajištění cizince poté, co je cizinec ze zajištění propuštěn?“
Jelikož Ústavní soud o řešené otázce svým plenárním nálezem ze dne 27. 11. 2018,
sp. zn. Pl. ÚS 41/17, rozhodl tak, že §169r odst. 1 písm. j) a §172 odst. 6 zákona o pobytu
cizinců a rovněž §46a odst. 9 a §73 odst. 8 zákona o azylu zrušil ke dni vyhlášení nálezu
ve Sbírce zákonů, Nejvyššímu správnímu soudu nadále nic nebrání o kasační stížnosti meritorně
rozhodnout.
[8] Nejvyšší správní soud dále zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Předmětem řízení v nyní projednávané věci není otázka důvodnosti stěžovatelovy žádosti
o mezinárodní ochranu, ale otázka zákonnosti jeho zajištění, a proto nebylo potřebné zabývat
se přijatelností kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. (srov. např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 1. 6. 2017, č. j. 1 Azs 110/2017 – 42, a ze dne 20. 4. 2017,
č. j. 9 Azs 314/2016 – 44 či ze dne 16. 1. 2014, č. j. 2 Azs 10/2013 – 62).
[10] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou vadu
neshledal.
III.A Podmínky pro zajištění a neúčinnost zvláštních opatření
[11] V prvé řadě se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou stěžovatele, že napadený
rozsudek je nezákonný. Stěžejní otázkou je, zda žalovaný v rozhodnutí o zajištění stěžovatele
správně posoudil právní otázku, zda jsou dány objektivní okolnosti, které zakládají oprávněné
důvody se domnívat, že žádost žalobce o mezinárodní ochranu je účelová a není možné
v případě stěžovatele uložit zvláštní opatření.
[12] Podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu může žalovaný „[v] případě nutnosti rozhodnout
o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení
pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany
byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění […], nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení
mezinárodní ochrany dříve.“
[13] Podle §47 odst. 1 zákona o azylu „[s]e zvláštním opatřením rozumí rozhodnutím ministerstva
uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném
ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.“
[14] Podle §47 odst. 2 zákona o azylu: „[M]inisterstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření
žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle §46a odst. 1 nebo §73 odst. 3,
ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení
mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.“
[15] Úvodem je třeba zdůraznit, že zajištění podle zákona o azylu představuje
krajní prostředek, jehož následkem je omezení nebo (v závislosti na povaze, délce,
důsledcích a způsobu zajištění) zbavení osobní svobody cizince. Jedná se tedy o citelný zásah
do základního práva jednotlivce na nedotknutelnost jeho osoby a na osobní svobodu,
který je přípustný jen za podmínek stanovených zákonem a souladných s ústavním pořádkem
(blíže viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 As 79/2010 – 150, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010,
č. j. 9 As 5/2010 – 74, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08).
[16] Z výše citovaných ustanovení dále vyplývá, že podmínkou rozhodnutí o zajištění
podle §46a odst. 1 zákona o azylu je nemožnost účinně uplatnit zvláštní opatření podle
§47 téhož zákona. Povinnost přednostně zvážit možnost uložení zvláštního opatření je mimo
jiné reakcí zákonodárce na požadavky Směrnice 2013/33/EU; podle čl. 8 odst. 2 této směrnice
totiž členské státy mohou zajistit žadatele o azyl pouze v případě nutnosti a nelze-li na základě
individuálního posouzení daného případu účinně uplatnit mírnější donucovací opatření.
Mezi zvláštní opatření, jejichž uplatnění je třeba zvážit před vydáním o rozhodnutí o zajištění
podle citovaného ustanovení, patří povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat
se v pobytovém středisku určeném žalovaným nebo povinnost osobně se hlásit žalovanému
ve stanovené době (§47 odst. 1 zákona o azylu). Zvláštní opatření lze považovat
za účinná, pokud lze jimi dosáhnout daného konkrétního účelu zajištění mírnějšími
prostředky - bez fyzického zajištění žadatele. Žalovaný má tedy povinnost nezajistit žadatele
o mezinárodní ochranu z důvodů vyjmenovaných v §46 odst. 1 zákona o azylu, pokud lze téhož
účelu dosáhnout mírnějšími prostředky.
[17] Ke zvažování zvláštních opatření jako alternativy k důvodu zajištění podle §46a odst. 1
písm. e) zákona o azylu Nejvyšší správní soud dále uvádí, že je namístě důsledně zohlednit
pobytovou historii žadatele. Jakkoliv nelze paušálně říci, že by v případě existence důvodů
zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byla možnost uložení zvláštních opatření
vždy vyloučena, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ
k jiným důvodům zajištění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017,
č. j. 1 Azs 349/2016 - 48). Vždy však bude třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry
cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní
chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených Českou republikou
nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince
(srov. přiměřeně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, publ. pod č. 3559/2017 Sb. NSS). Zároveň je třeba dbát
na to, že zajištění žadatelů by mělo být možné pouze v souladu se zásadou nezbytnosti
a přiměřenosti.
[18] V případě stěžovatele žalovaný odůvodnil neúčinnost zvláštních opatření
tím, že stěžovatel pobýval na základě svých výpovědí v České republice od března roku 2009,
a to neoprávněně. Navzdory tomu však o udělení mezinárodní ochrany požádal teprve poté,
co mu bylo po jeho zadržení Policií České republiky správním rozhodnutím uloženo vyhoštění
a byl zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců. Krajský soud i žalovaný tak správně posoudili,
že stěžovatel měl bezpochyby možnost o udělení mezinárodní ochrany požádat již dříve,
a to po dobu 8 let.
[19] Z výpovědí stěžovatele nevyplynula žádná azylově relevantní skutečnost,
která by mu nebyla známa už před jeho zajištěním, popřípadě okolnost, jež by stěžovateli bránila
v podání žádosti o mezinárodní ochranu. Jako důvod žádosti stěžovatel uvedl pouze, že se nemá
kam vrátit a bojí se o svůj život. Nic přitom nenasvědčovalo tomu, že by se údajné obavy
stěžovatele o život objevily až v průběhu jeho pobytu v České republice. V tomto směru
Nejvyšší správní soud připomíná článek 8 odst. 3 písm. d) Směrnice 2013/33/EU, kterou
se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, jenž umožňuje zajistit žadatele
o mezinárodní ochranu právě v případě, byl-li zajištěn v rámci řízení o navrácení ve smyslu
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných
normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních
příslušníků třetích zemí (tj. řízení o správním vyhoštění) za účelem přípravy navrácení nebo výkonu
vyhoštění a mohou-li členské státy na základě objektivních kritérií, včetně skutečnosti, že daný žadatel
měl již možnost přístupu k azylovému řízení, řádně doložit, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žadatel
činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že se jedná o žádost podanou
účelově.
[20] Žalovaný správně rovněž poukázal na to, že stěžovatel pobýval na území České republiky
dlouhodobě neoprávněně. Jak správně uvedl krajský soud, ačkoliv stěžovatel nemařil výkon
žádného dřívějšího rozhodnutí o vyhoštění, nejsou na základě skutečností vyplývajících ze spisu
žádné pochyby o tom, že stěžovatel nerespektoval právní řád České republiky. Především svou
totožnost prokazoval padělanými rumunskými doklady, na základě kterých nelegálně pracoval.
Falešné doklady použil i k založení bankovního účtu. Prokazování totožnosti padělaným
dokladem (navíc spojené s neoprávněným využíváním postavení občana členského státu
Evropské unie) je závažným porušením právního řádu České republiky, které dokonce může
naplňovat znaky trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny (§348 zákona
č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Ostatně, stěžovatel byl shledán
vinným tímto přečinem trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 10. 2017,
sp. zn. 52 T 128/2017 (jak se uvádí v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2019,
č. j. 1 Azs 21/2018 – 21). Byť prokázání se padělaným dokladem totožnosti není automaticky
důvodem pro vyloučení aplikace zvláštních opatření (srov. usnesení rozšířeného senátu
č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, podle něhož je třeba vždy volit individualizovaný přístup), takto závažné
protiprávní jednání je judikaturou Nejvyššího správního soudu považováno za skutečnost,
která významně oslabuje důvěru v cizince a zakládá pochybnosti o tom, že bude schopen
a ochoten plnit povinnosti, které by mu plynuly ze zvláštních opatření (viz např. rozsudky ze dne
18. 1. 2018, č. j. 1 Azs 228/2017 – 24, ze dne 21. 12. 2017, č. j. 1 Azs 383/2017 – 17, ze dne
14. 12. 2017, č. j. 2 Azs 237/2017 – 20, ze dne 11. 10. 2017, č. j. 1 Azs 193/2017 – 18, ze dne
31. 8. 2017, č. j. 10 Azs 114/2017 – 35, nebo ze dne 27. 7. 2017, č. j. 4 Azs 133/2017 – 19).
[21] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem i žalovaným, že stěžovatelovo tvrzení
o jeho dobré víře v pravost předložených dokladů je ve světle prokázaných skutkových okolností
a vyjádření samotného stěžovatele nevěrohodné. Při kontrole hlídkou Policie ČR dne
14. 10. 2017 stěžovatel předložil rumunský průkaz totožnosti se jménem T. B.
(tedy s pozměněným příjmením) a datem narození X, zároveň však přiznal, že je státním
příslušníkem Ukrajiny, a uvedl adresu, na níž se nacházel jeho ukrajinský cestovní doklad.
Ten byl vydán na jméno T. B. s datem narození X, jeho platnost však vypršela dne 5. 6. 2012.
Dále byl u tohoto cestovního dokladu nalezen i rumunský řidičský průkaz s uvedeným jménem
T. M. a datem narození X (obsahoval tedy zcela jiné příjmení a nesprávný rok narození). Řidičský
průkaz byl opatřen stejnou fotografií jako rumunský průkaz totožnosti a stěžovatel sdělil, že tyto
doklady získal společně. Ve vyjádření ze dne 14. 10. 2017 stěžovatel uvedl, že si rumunské
doklady vyřídil prostřednictvím bratra na Ukrajině, kterému poslal své fotografie. Stěžovatelův
bratr zaplatil za doklady asi 600 EUR a stěžovatel se s ním poté finančně vyrovnal. K předání
dokladů došlo někdy v roce 2014 v Praze poté, kdy stěžovatele telefonicky kontaktoval státní
příslušník Ukrajiny, kterého neznal. Stěžovatel připustil, že o rumunské občanství nikdy nežádal.
Za této situace je stěží hajitelné stěžovatelovo tvrzení, že se domníval, že jsou rumunské doklady
pravé.
[22] Ačkoliv žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně zvažoval uplatnění zvláštního opatření
podle §47 zákona o azylu, vzhledem k dosavadnímu chování stěžovatele zde existovaly
oprávněné důvody se domnívat, že by povinnosti uložené mu ve smyslu §47 odst. 1 zákona
o azylu nebyly dodržovány a stěžovatel by se opětovně uchýlil k neoprávněnému
pobytu, popř. skrývání před orgány veřejné moci. Jak správně posoudil krajský soud, nemění
na tom nic ani stěžovatelovo tvrzení vznesené v doplnění žaloby, že trvale žije s přítelkyní
na jmenované adrese, jež navíc odporuje jeho původnímu vyjádření, že se chce vrátit do vlasti,
kde má přítelkyni, bratra a syna. Nejvyšší správní soud považuje shora popsané skutečnosti
za nepochybně relevantní pro úvahu, zda by byla zvláštní opatření v konkrétním případě
stěžovatele dostatečně účinná. Souhlasí tedy s názorem krajského soudu, že žalovaný aplikoval
§47 zákona o azylu správně. V tomto kontextu také nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele,
že by krajský soud či dříve žalovaný rezignovali na posouzení jednotlivých individuálních
(specifických) okolností daného případu, popřípadě užili „paušalizovaný“ postup hodnocení.
Jak krajský soud, tak i žalovaný se v odůvodnění svých rozhodnutí obsáhle zabývali veškerými
pro věc podstatnými skutečnostmi, a to včetně osobních, majetkových a rodinných poměrů
tak, jak vyplývaly ze spisu v době vydání napadeného rozhodnutí. Žalovaný zajištění stěžovatele
a neuložení zvláštních opatření dostatečně odůvodnil, když napadené rozhodnutí na straně 3 a 4
obsahuje posouzení všech jím zjištěných a známých okolností, jež vyplynuly z dosavadního řízení
a sdělení samotného stěžovatele. Nelze přitom žalovanému vytknout, že za rozhodné
skutečnosti, na kterých založil svůj závěr, považoval stěžovatelovo dřívější protiprávní jednání
i samotnou situaci, za níž se stěžovatel uchýlil k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Právě toto vědomé protiprávní jednání stěžovatele a jeho zjevně účelový postup ve věci žádosti
o mezinárodní ochranu se totiž ve vztahu ke zkoumané otázce jeví jako zcela zásadní
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2018, č. j. 6 Azs 163/2018 - 29).
[23] Na základě všech těchto okolností Nejvyšší správní soud přisvědčuje krajskému soudu
a žalovanému, že o zajištění stěžovatele bylo rozhodnuto na základě zcela objektivních okolností
spočívajících v jeho předchozím jednání, přičemž tyto individuální okolnosti v případě
stěžovatele plně odpovídají judikaturním požadavkům na výjimečnost institutu zajištění,
namísto uložení mírnějších opatření (viz již dřív uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu). Krajský soud nepochybil, aproboval-li napadené rozhodnutí žalovaného.
[24] S ohledem na všechny skutkové okolnosti věci se Nejvyšší správní soud ztotožnil
se závěrem krajského soudu, že žalovaný odůvodnil neuložení zvláštních opatření dostatečně.
Stěžovatel neuvedl žádné mimořádné okolnosti, na které by měl být žalovanou v rozhodnutí
kladen zvláštní důraz a které by vyvažovaly nedůvěru ve stěžovatele plynoucí z jeho pobytové
historie a protiprávního jednání. Napadené rozhodnutí bylo jednoznačně konkretizováno
ve vztahu k osobě stěžovatele. Námitka stěžovatele není s ohledem na výše uvedené důvodná.
III.B Ostatní námitky
[25] Stěžovatel dále namítal, že mu nemají přitěžovat zjištění z jeho výpovědi
zachycené v protokolu, neboť byl při výpovědi před policií ve stresu a nebyl si vědom toho,
co v protokolu podepisuje. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu
(viz str. 10 napadeného rozsudku), že tvrzení stěžovatele je účelové. Krajský soud správně
odkazuje na potvrzení stěžovatele v rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie
hl. m. Prahy ze dne 14. 10. 2017, č. j. KRPA-374139-16/ČJ-2017-000022, o vyhoštění.
Zde stěžovatel uvedl, že se nebude proti tomuto rozhodnutí odvolávat (viz str. 7 uvedeného
rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 14. 10. 2017,
č. j. KRPA-374139-16/ČJ-2017-000022), čímž vyjadřuje souhlas s rozhodnutím o vyhoštění,
a tedy i s podklady, na jejichž základě bylo vydáno a na které rozhodnutí odkazuje. Pokud
by stěžovatel nabyl dojmu, že rozhodnutí bylo založeno na nepravdivých skutečnostech,
lze předpokládat, že by se proti němu bránil. Tato námitka není důvodná.
[26] Stěžovatel opíral svou kasační stížnost i o kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Konkrétně namítal, že žalovaný porušil §3 s. ř., jelikož nepostupoval tak, že by zjistil stav
věci bez důvodných pochybností, a dále že neopatřil dostatek podkladů pro vydání napadeného
rozhodnutí a nepřihlížel ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, neboť neprovedl dokazování,
přičemž byl povinen uvedené skutečnosti zjišťovat. Nejvyšší správní soud uvádí, že podle
§46a odst. 6 zákona o azylu je vydání rozhodnutí o zajištění prvním úkonem v řízení (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2015, č. j. 4 Azs 228/2014 – 34 či rozsudek téhož
soudu ze dne 2. 4. 2014, č. j. 6 As 146/2013 - 44). Podle §46a odst. 4 zákona o azylu
má žalovaný povinnost do 5 dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany
rozhodnout, při tom zejména vychází z materiálů shromážděných v řízení o zajištění podle
zákona o pobytu cizinců. Krajský soud i žalovaný tak správně vycházeli ze skutečností známých
v době vydání napadeného rozhodnutí obsažených ve spisovém materiálu v řízení o zajištění
podle zákona o pobytu cizinců, které tvořily dostatečný skutkový podklad pro rozhodnutí
o zajištění podle zákona o azylu. Podle §46a odst. 10 zákona o azylu měl přitom následně
žalovaný povinnost po dobu platnosti rozhodnutí o zajištění zkoumat, zda důvody pro zajištění
trvají. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že nebylo třeba provést
navržené důkazy (pozdější rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ve věci mezinárodní
ochrany ze dne 8. 11. 2017, č. j. OAM-155/LE-LE05-LE26-2017, spisový materiál Ministerstva
vnitra vedený pod č. j. OAM-155/LE-LE05-LE26), jelikož pro přezkum zákonnosti napadeného
rozhodnutí je závazný skutkový a právní stav v době jeho vydání. Není proto relevantní návrh
stěžovatele na provedení dokazování a námitka, že nejde o nadbytečné důkazy, ale o nezbytný
zdroj informací pro posouzení správnosti a zákonnosti napadeného rozhodnutí.
Ani tato námitka stěžovatele proto není důvodná.
[27] V poslední řadě se stěžovatel dovolával kasačních důvodů podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., přičemž namítal, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Podle stěžovatele žalovaný v rozporu s §68 odst. 3 s. ř. neuvedl, jakými úvahami byl veden
při hodnocení podkladů a výkladu dotčených ustanovení. K otázce stěžovatelem namítané
nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů rozhodnutí se vyjádřil Nejvyšší
správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75,
takto:
„Za nesrozumitelné lze obecně považovat takové soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný, kdy nelze
zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat co je výrok
a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou
formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. Nedostatkem důvodů pak nelze
rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými
důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady
skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“ V případě napadeného rozsudku se krajský soud
nedopustil výše uvedené nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení
výroku a odůvodnění, nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, protože napadený
rozsudek obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti a jeho odůvodnění je jasné
a přehledné. Ostatně samotný stěžovatel jeho obsahu porozuměl a nesouhlasí pouze s jeho
závěry. Napadený rozsudek dle názoru Nejvyššího správního soudu netrpí ani nedostatkem
důvodů, neboť krajský soud se v odůvodnění tohoto rozsudku vyjádřil řádně ke všem žalobním
bodům, přičemž jasně a stručně vyložil, proč napadené rozhodnutí považoval za zákonné
a žalobní výtky za nedůvodné. Námitku stěžovatele, že krajský soud nedostatečně
a nepřesvědčivě vyložil úvahy, jimiž se řídil, nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvodnou,
neboť krajský soud zřetelně a jasně své úvahy v napadeném rozsudku uvedl; skutečnost,
že je stěžovatel považuje ze svého subjektivního pohledu za nedostatečné, rozporné a nesprávné,
protože se neshodují s jeho právním názorem, nedokládá, že je rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelný. Nad rámec výše uvedeného musí Nejvyšší správní soud poukázat
na to, že kdyby byl rozsudek krajského soudu skutečně nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů, jak tvrdí stěžovatel, nemohl by stěžovatel podat tak obsáhlou kasační stížnost,
v níž vyjadřuje nesouhlas s jednotlivými argumenty soudu, neboť by nebylo s čím polemizovat.
Námitka stěžovatele není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[28] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
[29] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
[30] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 13. 11. 2017, č. j. 17 A 142/2017 – 14,
ustanoven zástupcem advokát JUDr. Václav Liksomer. V takovém případě platí hotové výdaje
a odměnu za zastupování stát [§35 odst. 9 ve spojení s §120 s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud
určil odměnu advokáta částkou 3.100 Kč za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti)
a dále přiznal 300 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d),
§11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), celkem tedy 3.400 Kč. Částka
v celkové výši 3.400 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že ustanovený zástupce není plátcem
DPH, jedná se o částku konečnou.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu