ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.84.2018:31
sp. zn. 2 Azs 84/2018 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: A. G., zastoupený
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované:
Policie ČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, se sídlem Křižíkova 8, Praha 8,
proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 1. 2018, č. j. KRPS-10478-15/ČJ-2018-010022, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2018,
č. j. 45 A 1/2018 – 37,
takto:
I. V řízení se p okr a č u je .
II. Kasační stížnost žalobce se zam í t á.
III. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
V. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi se sídlem
Šlejnická 1547/13, Praha 6, se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 8.228 Kč, která bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce, státní příslušník Ukrajiny, byl dne 8. 1. 2018 kontrolován hlídkou policie
v zaparkovaném vozidle v obci Mnichovice, přičemž byl vyzván k prokázání své totožnosti,
což neučinil. Při opakované výzvě předložil cestovní doklad na jméno K. H., nar. X. Až na
základě porovnání otisků prstů v identifikačním systému byl správně identifikován a sdělil, že
předložený cestovní doklad patřil jeho bratrovi. Následně bylo zjištěno, že žalobce pobýval na
území České republiky neoprávněně, a mařil tak výkon uloženého rozhodnutí o vyhoštění na
dobu jednoho roku z října roku 2017.
[2] Dne 9. 1. 2018 byl žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím žalované
(dále jen „napadené rozhodnutí“) zajištěn podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) za účelem
správního vyhoštění, s tím, že doba zajištění byla stanovena na 40 dnů ode dne omezení osobní
svobody. Ze správního spisu vyplývá, že dne 11. 1. 2018 podal žalobce žádost o mezinárodní
ochranu. Vzhledem k tomu byl žalobce rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 15. 1. 2018
zajištěn dle §46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“),
a to do 1. 5. 2018. Rozhodnutí Ministerstva vnitra o zajištění dle §46a odst. 1 písm. e) zákona
o azylu bylo taktéž předmětem soudního přezkumu, přičemž žaloba byla rozsudkem Krajského
soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2018, č. j. 17 A 20/2018 – 42 zamítnuta. Kasační stížnost
žalobce proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 1. 2019,
č. j. 2 Azs 148/2018 - 38 zamítl.
[3] V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen „napadený rozsudek“
a „krajský soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí.
Krajský soud svůj rozsudek odůvodnil tak, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné,
jelikož žalovaná srozumitelně a jasně odůvodnila, proč není v konkrétním případě žalobce možné
uložit zvláštní opatření, přičemž vzala dostatečně v úvahu okolnosti relevantní pro jednotlivé
druhy zvláštních opatření podle zákona. Krajský soud dále uvedl, že žalovaná správně a v souladu
s obsahem skutkové podstaty ve správním spisu posoudila, že možnost užití zvláštních opatření
je vyloučena, jelikož ať už žalobcova pobytová historie a maření rozhodnutí o správním
vyhoštění, či skutečnost, že se žalobce prokazoval cizím cestovním dokladem, zavdávají příčinu
pro jeho nedůvěryhodnost. Nedůvěryhodnost podle krajského soudu zakládá i zatajování
podstatných skutečností spojených s přicestováním a pobytem žalobce na území České republiky.
Uložení zvláštního opatření za účelem vycestování tak nepostačuje, jelikož je nebezpečí,
že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Krajský soud
shledal, že žalovaná nikterak neučinila své závěry paušálně či automaticky na základě zjištění,
že žalobce byl na základě rozhodnutí vyhoštěn. Nedůvodnou je podle něj i námitka, že pro užití
zvláštních opatření měla být zohledněna možnost pobytu žalobce u jeho bratra a jeho pomoc
s úhradou nákladů na vycestování. Krajský soud uvedl, že možnost pobytu u bratra nikterak
nevyplynula ze správního řízení, ani žalobce toto nenavrhoval, ačkoliv měl možnost. Naopak
žalobce sdělil, že pobýval u známých, jejichž adresu odmítl uvést, a nežádal o vyrozumění svého
bratra o zajištění. Krajský soud shledal nedůvodnou i námitku změny poměrů žalobce
po vycestování, jelikož žalobce tvrzené změny blíže nespecifikoval, a proto nemohly mít vliv
na posouzení možnosti uložit zvláštní opatření. Podle krajského soudu byly veškeré zákonem
stanovené podmínky pro zajištění cizince za účelem správního vyhoštění splněny a mírnější
donucovací opatření by s ohledem na jednání žalobce nebyla účinná.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[4] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvod dle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), namítá tedy obecně vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
v níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
[5] Dle stěžovatele se žalovaná nesprávně a nedostatečně vypořádala s možností uložení
zvláštních opatření. Krajský soud v napadeném rozsudku pominul, že klíčovým důvodem
pro neuložení zvláštních opatření bylo podle žalované především porušování povinností
na základě správního vyhoštění a poukázal na důvod další, který byl patrný ze spisu,
a to prokázání se cizím cestovním dokladem. Nedostatečnost odůvodnění správního rozhodnutí
přitom podle stěžovatele nelze zhojit vyjádřením žalované v rámci soudního řízení,
ani vypořádáním věci správním soudem. Žalovaná nesprávně paušálně vycházela z předpokladu,
že porušením povinnosti z rozhodnutí o správním vyhoštění již stěžovatel není důvěryhodnou
osobou, které lze uložit zvláštní opatření. Stěžovatel namítá, že zajištění žadatelů je možné pouze
ve výjimečných případech v souladu se zásadou nezbytnosti a přiměřenosti, přičemž pouhá
skutečnost v minulosti vydaného rozhodnutí o správním vyhoštění nemůže odůvodnit
neaplikovatelnost zvláštních opatření. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, zejména na rozsudek sp. zn. 5 Azs 20/2016, který výslovně odmítl
dosud rozšířenou praxi správních orgánů, podle níž v případě, že cizinec z území České republiky
po pravomocném rozhodnutí o vyhoštění nevycestoval, je fakticky vyloučena možnost uložení
zvláštních opatření. Podle stěžovatele proto krajský soud, který se ztotožnil se závěry napadeného
rozhodnutí a jeho nepřesnou argumentací, zatížil vadou nezákonnosti i napadený rozsudek.
[6] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na svá dřívější vyjádření ve věci.
III. Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] V prvé řadě Nejvyšší správní soud uvádí, že usnesením ze dne 22. 3. 2018,
č. j. 2 Azs 84/2018 – 27, řízení o kasační stížnosti stěžovatele přerušil podle §48 odst. 3
písm. d) s. ř. s. Při předběžném posouzení kasační stížnosti totiž shledal, že zajištění podle
napadeného rozhodnutí bylo v souladu s §127 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců
ukončeno dne 5. 2. 2018. Podle znění §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců by fakt, že stěžovatel
již není v průběhu řízení o kasační stížnosti nadále zajištěn, vedl k zastavení řízení.
Vzhledem k tomu, že senátoři podali návrh Ústavnímu soudu na zrušení §169r odst. 1 písm. j)
a §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, jakož i §46a odst. 9 a §73 odst. 8 zákona o azylu,
je otázka posouzení ústavnosti §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců klíčovou pro rozhodnutí
ve věci samé. Zároveň byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2017,
č. j. 10 Azs 252/2017 - 43, předložena Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“)
předběžná otázka, zda „Brání výklad čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU
(Úř. věst. L 180, 29. 6. 2013, s. 96) ve spojení s čl. 6 a 47 Listiny základních práv Evropské unie
takové vnitrostátní právní úpravě, která znemožňuje Nejvyššímu správnímu soudu přezkoumat soudní
rozhodnutí ve věcech zajištění cizince poté, co je cizinec ze zajištění propuštěn?“ Jelikož Ústavní soud
o řešené otázce svým plenárním nálezem ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17, rozhodl
tak, že §169r odst. 1 písm. j) a §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců a rovněž §46a odst. 9
a §73 odst. 8 zákona o azylu zrušil ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, Nejvyššímu
správnímu soudu nadále nic nebrání o kasační stížnosti meritorně rozhodnout.
[9] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou vadu
neshledal.
[10] Jádrem kasační stížnosti je tvrzení stěžovatele, že žalovaná rozhodla o jeho zajištění,
aniž by se dostatečně a správně (bez potřebné míry individualizace k osobě a situaci stěžovatele)
vypořádala s možností uložení zvláštních opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců,
přičemž krajský soud se se závěrem žalované ztotožnil. Tuto kasační námitku lze kvalifikovat
jako námitku nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení mající
za následek nezákonnost rozsudku. Kasační námitku lze tedy podřadit pod kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nikoli písm. b) téhož ustanovení, jak uvedl stěžovatel.
[11] Podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je žalovaná „oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním
vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu
platný pro území členských států Evropské unie“ a přitom „nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem
vycestování, pokud b) je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění,
zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil
úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání“.
[12] Podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců je zvláštním opatřením za účelem
vycestování cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) „a) povinnost
cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den
policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení
peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním
(dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní
prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo
trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), nebo c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií
stanovené“.
[13] Zajištění cizince za účelem správního vyhoštění podle §124 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců představuje mimořádný institut, neboť pro cizince znamená omezení jeho osobní
svobody. Jedná se tak o citelný zásah do jednoho ze základních práv jednotlivce zaručeného
čl. 8 Listiny základních práv a svobod, a jako takový může být přípustný jen za podmínek přísně
vymezených nejen zákonem, ale i ústavním pořádkem (viz např. usnesení rozšířeného senátu
ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 – 74, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009,
sp. zn. Pl. ÚS 10/08). Zákon o pobytu cizinců v tomto rozsahu transponuje čl. 15 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES, ze dne 16. 12. 2008, o společných normách
a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků
třetích zemí (návratová směrnice), podle kterého nemohou-li být v konkrétním případě uplatněna
jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření, mohou členské státy zajistit pouze
státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, za účelem přípravy návratu
nebo výkonu vyhoštění. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 28. 4. 2011,
Hassen El Dridi, věc C-61/11, je pak nutné, aby členské státy uskutečňovaly vyhoštění
prostřednictvím co nejmírnějších donucovacích opatření. Svoji roli v této souvislosti hraje
i obecný ústavní požadavek proporcionality zásahů veřejné moci do osobní svobody.
Zajištění jako nejzávažnější zásah do svobody cizince je tedy nutné aplikovat pouze tam,
kde je ho skutečně třeba (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011,
č. j. 1 As 132/2011 – 51, či rozsudek ze dne 15. 7. 2011, č. j. 7 As 76/2011 – 50).
[14] Podmínky omezování osobní svobody musí být proto interpretovány restriktivně,
aby byla v souvislosti s řízením o správním vyhoštění používána co nejméně invazivní opatření
vůči cizinci. Zákon o pobytu cizinců jednoznačně směřuje k subsidiaritě institutu zajištění,
které by mělo být použito pouze tehdy, nepostačuje-li uložení zvláštního opatření za účelem
vycestování. Uložení zvláštních opatření proto musí být upřednostněno před zajištěním. Zároveň
však uložená zvláštní opatření musí být skutečně účinná. Nejvyšší správní soud dovodil v řadě
rozhodnutí, že volba mírnějších opatření, než je zajištění cizince, mezi něž lze řadit také zvláštní
opatření za účelem vycestování cizince, je vázána na určité předpoklady. Cizinec musí
být schopen splnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření a zároveň nesmí existovat důvodná
obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
Předpokládá se, že cizinec bude při realizaci tohoto opatření se správními orgány spolupracovat
a případnému výkonu správního vyhoštění se nebude vyhýbat. Pokud zde existují
skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec bude výkon správního vyhoštění mařit, nelze
dle §123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců přistoupit k aplikaci zvláštního opatření za účelem
vycestování cizince (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017,
č. j. 2 Azs 237/2017 - 20, ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 As 104/2013 - 28, ze dne 27. 3. 2014,
č. j. 3 As 112/2013 - 24, ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 As 52/2013 - 34 a ze dne 12. 10. 2016,
č. j. 10 Azs 102/2016 - 56).
[15] Zajištění cizince za účelem jeho vyhoštění podle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
nesmí být proto automatické a použití některého ze zvláštních opatření nelze paušálně vyloučit.
Vždy je povinností správního orgánu zvážit zejména osobní, majetkové a rodinné poměry
cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní
chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených Českou republikou nebo jinými
státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností (usnesení rozšířeného senátu ze dne
28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, publ. pod č. 3559/2017 Sb. NSS). Správní orgán je v tomto
ohledu povinen vždy posuzovat specifické okolnosti každého případu, zohlednit
individuální situaci cizince a tyto skutečnosti náležitě promítnout do odůvodnění svého
rozhodnutí. Vzhledem k závažnosti zajištění jakožto opatření omezujícího osobní
svobodu cizince nemohou nosné důvody rozhodnutí o zajištění spočívat na obecných,
paušálních frázích. Správní orgán tudíž musí přezkoumatelným způsobem vyjádřit své úvahy
ve vztahu ke konkrétnímu cizinci.
[16] Nejvyšší správní soud v daném případě zkoumal, zda krajský soud dospěl ke správnému
závěru, že žalovaná správně posoudila, zda bylo možné v případě stěžovatele aplikovat zvláštní
opatření za účelem vycestování podle §123b zákona o pobytu cizinců a zda své závěry
dostatečným způsobem odůvodnila.
[17] Podle skutečností vyplývajících ze správního spisu (viz Protokol o výslechu účastníka správního
řízení ze dne 9. 1. 2018, č. j. KRPS-10478-16/ČJ-2018-010022) již v minulosti stěžovatel pobýval
na území České republiky nelegálně. Poprvé přicestoval v červenci 2017, kdy na základě policejní
kontroly bylo rozhodnuto o jeho povinnosti opustit území, což učinil. Do České republiky
přicestoval znovu v září 2017 na pobytovou kartu Maďarska, tedy opět nelegálně, přičemž dne
24. 10. 2017 nabylo právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu jednoho roku.
V lednu 2018 pak přicestoval opětovně, ačkoliv si byl znovu vědom svého protiprávního jednání
a neoprávněného pobytu, přičemž odmítal uvést okolnosti související s jeho příjezdem.
Ze správního spisu taktéž vyplývá, že k prokázání totožnosti předložil cestovní doklad svého
bratra (viz Úřední záznam ze dne 9. 1. 2018, č. j. KRPS-10478-3/ČJ-2018-010022). Stěžovatel
uvedl, že nemá žádnou stálou adresu. Osobní věci má u známých a přespával ve vozidle. Nezná
majitele domu ani majitele vozidla. Nevlastní žádný majetek a nemá prostředky k vycestování.
Stěžovatel uvedl, že peníze má bratr, ale nevyužil možnosti ho o svém zajištění vyrozumět
(viz Úřední záznam ze dne 8. 1. 2018, č. j. KRPS-10478-2/ČJ-2018-011416).
[18] Nejvyšší správní soud došel k závěru, že z výše uvedených skutečností je patrné,
že by stěžovatel nebyl schopen splnit povinnosti žádného ze zvláštních opatření a existovala
by důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon rozhodnutí
o správním vyhoštění. Krajský soud i žalovaná správně posoudily, že z vláštní opatření podle
§123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců nelze v případě stěžovatele aplikovat vzhledem
k tomu, že neuvedl adresu, na které by se zdržoval. Odmítl uvést i adresu, kde má uloženy
své osobní věci, a neuvedl ani adresu pobytu svého bratra. Nesdělil ani žádné další osoby,
s nimiž by měl osobní či rodinné vazby na území České republiky. Předpoklad žalované,
že by se pro ni stěžovatel mohl stát nedostupným, je proto zcela opodstatněný.
[19] Stěžovatel zároveň uvedl, že nevlastní žádný majetek. Sdělil, že jeho bratr má finanční
prostředky pro složení finanční záruky. Nežádal ovšem, aby žalovaná bratra o zajištění
vyrozuměla, ani nesdělil jeho kontaktní údaje. Tím vyloučil, jak správně žalovaná i krajský
soud posoudily, případnou aplikaci finanční záruky jakožto zvláštního opatření podle
§123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
[20] Ve vztahu k zvláštnímu opatření dle §123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců
dal stěžovatel svým úmyslným protiprávním jednáním a neochotou podrobit se správnímu
rozhodnutí jasně najevo, že by s orgány policie nemusel spolupracovat. Žalovaná správně
poukázala na to, že stěžovatel pobýval na území České republiky opakovaně a dlouhodobě
neoprávněně a nerespektoval zákonnou povinnost vycestovat z území členských států EU.
Na území České republiky opět vstoupil přibližně dva měsíce poté, co byl z jejího území
vyhoštěn. Ačkoliv žalovaná zvažovala uplatnění zvláštních opatření dle §123b odst. 1 zákona
o pobytu cizinců, vzhledem k dosavadnímu jednání (resp. chování) stěžovatele zde existovaly
oprávněné důvody se domnívat, že by povinnosti jemu uložené ve smyslu §123b odst. 1 zákona
o pobytu cizinců nedodržoval a opětovně by se uchýlil k neoprávněnému pobytu, popř. skrývání
před orgány veřejné moci. Ačkoliv žalovaná v napadeném rozhodnutí spojovala ztrátu
důvěryhodnosti stěžovatele zejména s porušováním povinností spojených s rozhodnutím
o vyhoštění, nelze v kontextu celého správního řízení a zjištěného skutkového stavu v tomto
případě učinit zjednodušený závěr, že by žalovaná paušálně vyloučila možnost aplikace zvláštního
opatření podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců pouze na základě skutečnosti, že v případě
stěžovatele existuje pravomocné rozhodnutí o vyhoštění. Žalovaná se naopak v tomto ohledu
dostatečně konkrétně zabývala pobytovou historií a s tím spojeným chováním stěžovatele,
přičemž za účelem zvážení účinnosti zvláštních opatření podle §123b odst. 1 zákona o pobytu
cizinců zjišťovala ve správním řízení podrobně jednotlivé okolnosti, osobní, majetkové a rodinné
poměry, za nichž se stěžovatel tentokrát na území České republiky nacházel. Své rozhodnutí
také odůvodnila. Krajský soud proto správně posoudil odůvodnění žalované jako dostatečné
a pouze doplnil, že stěžovatel vzbudil důvodnou nedůvěru a obavy už jen proto, že by mohl
opětovně uvádět jinou identitu. Nelze proto přisvědčit námitce stěžovatele, že by žalovaná
napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodnila a že by bylo nutné, aby podrobná argumentace
a posouzení právní otázky na základě zjištěného skutkového stavu byly řádně uvedeny
až v samotném vypořádání věci krajským soudem.
[21] Odkazuje-li stěžovatel na judikaturu Nevyššího správního soudu (usnesení rozšířeného
senátu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, publ. pod č. 3559/2017 Sb. NSS a rozsudek
ze dne 28. 4. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 48) a argumentuje přitom, že Nejvyšší správní soud
„výslovně odmítl dosud rozšířenou praxi správních orgánů, podle níž v případě, že cizinec již z území České
republiky po pravomocném rozhodnutí o vyhoštění nevycestoval, je fakticky vyloučena možnost uložení zvláštních
opatření, a to právě pro rozpor tohoto názoru a praxe s návratovou směrnicí“ (kasační stížnost stěžovatele
str. 4 a 5), je nutno upozornit, že v daném případě citovaném stěžovatelem správní orgán
a krajský soud zcela paušálně při vyloučení aplikace zvláštních opatření podle §123b zákona
o pobytu cizinců odhlédly od specifických okolností případu, zejména nikterak nevzaly v potaz
„partnerský vztah stěžovatelky s občanem EU, (tvrzené) nevědomosti o správním vyhoštění, stěžovatelčino bydliště
na pražské adrese a nabídky finanční záruky jak ze strany stěžovatelky, tak ze strany jejího partnera“. Správní
orgán i krajský soud „naopak tyto nabídky dezinterpretovaly. Stěžovatelka sice nejprve uváděla, že sama
vlastními finančními prostředky nedisponuje, současně ale již od počátku vysvětlila, že prostředky má její matka,
a po intervenci přítele začala nabízet finanční záruku jak sama, tak prostřednictvím partnera. Z uvedeného sledu
událostí rozhodně nebylo možno bez dalšího dovodit, že finanční záruku složit nemůže.“ Jak vyplývá
ze spisového materiálu, nelze dospět k závěru, že by v konkrétním případě stěžovatele žalovaná
postupovala jakkoliv paušálně, a to pouze s ohledem na vydané rozhodnutí o vyhoštění
(jako tomu bylo v případě, na který stěžovatel odkazuje).
[22] S ohledem na výše uvedené je námitka stěžovatele, že žalovaná nesprávně posoudila
možnost aplikace zvláštních opatření podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nedůvodná.
Žalovaná se zevrubně zabývala zjištěním a prověřením všech okolností, které je nutné
vzít v potaz při rozhodování o aplikaci zvláštních opatření, přičemž důsledně odůvodnila,
proč by se zvláštní opatření minulo účinkem. Žalovaná k zajištění stěžovatele přistoupila
na základě objektivních okolností spočívajících v jeho předchozím jednání. Krajský soud či dříve
žalovaná nerezignovaly na posouzení jednotlivých (specifických) okolností daného případu
ani neužily „paušalizovaný“ postup hodnocení. Individuální okolnosti v případě stěžovatele
přitom plně odpovídají judikatorním požadavkům na výjimečnost institutu zajištění namísto
uložení mírnějších opatření (viz již výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se závěrem krajského soudu.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[24] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, nevznikly jí však žádné náklady nad rámec
obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se jí tudíž nepřiznává.
[25] Žalobci byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2018, č. j. 45 A 1/2018 - 21
ustanoven zástupce. Odměnu za zastupování v tomto případě hradí stát (§35 odst. 9 s. ř. s., věta
první za středníkem). Ustanovenému zástupci byla přiznána odměna v řízení o kasační stížnosti
za dva úkony právní služby (spočívající ve vyhotovení návrhu ve věci samé - kasační stížnosti
a doložené porady s klientem přesahující jednu hodinu) [§11 odst. 1 písm. c) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (dále jen „advokátní tarif“)]. Za oba tyto úkony mu náleží odměna ve výši 6.200 Kč
[§9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 600 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů
(§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 6.800 Kč. Ustanovený zástupce doložil,
že je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto se mu přiznaná odměna zvyšuje o 21 % čítajících
výši této daně na konečných 8.228 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku na účet, který uvedl ve svém
podání.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu