ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.95.2018:35
sp. zn. 2 Azs 95/2018 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: T. D., zastoupený
JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 4. 12. 2017, č. j. OAM-174/LE-LE05-LE26-PS-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2018, č. j. 17 A 160/2017 - 72,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
IV. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi,
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 8228 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Rozsudek krajského soudu
[1] Rozsudkem ze dne 25. 1. 2018, č. j. 17 A 160/2017 - 72, Krajský soud v Plzni (dále
jen „krajský soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne
4. 12. 2017, č. j. OAM-174/LE-LE05-LE26-PS-2017 (dále také „napadené rozhodnutí“). Tímto
rozhodnutím byl žalobce ve smyslu §46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců a doba trvání
zajištění stanovena do 21. 3. 2018 podle §46a odst. 5 zákona o azylu.
[2] Předmětem řízení před krajským soudem byla otázka, zda nebylo možné přistoupit k uložení
zvláštních opatření namísto zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců. Vyhodnocení
použitelnosti zvláštních opatření žalovaným bylo dle mínění žalobce nedostatečné a zavádějící,
žalovaný posoudil situaci žalobce nepřijatelně paušálně, bez potřebné individualizace případu.
Krajský soud však neshledal žalobu důvodnou. Z úvah žalovaného bylo dle mínění soudu patrné,
že vzal v potaz žalobcovo jednání během pobytu na území České republiky, konkrétně
nedodržování povinností plynoucích z právních předpisů cizineckého práva, porušení norem práva
trestního a opakované účelové podání žádosti o azyl. Obě žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu
byly podány pouze s cílem vyhnout se mu či ho pozdržet, v obou případech v reakci na předchozí
zajištění policejním orgánem. Žalobce ostatně během správních řízení ani v samotných žádostech
netvrdil obavu z pronásledování nebo vážné újmy ve státu, jehož je občanem. Na základě těchto
skutečností shledal soud závěr žalovaného o nemožnosti uložení zvláštních opatření
jako odůvodněný, neboť z dosavadního jednání žalobce plynuly důvodné pochybnosti o jeho řádné
spolupráci se správními orgány. Žalovaný se přezkoumatelným způsobem zabýval možností uložení
zvláštních opatření žalobci, individuálně posoudil okolnosti žalobcova případu a neshledal uplatnění
alternativ zajištění v zařízení pro zajištění cizinců účinným. S ohledem na výše uvedené soud
uzavřel, že žalovaný důvodně rozhodl o zajištění žalobce ve smyslu §46a odst. 1 písm. e) zákona
o azylu.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti výroku I. výše označeného rozsudku krajského
soudu v zákonné lhůtě kasační stížnost, a sice z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[4] Stěžovatel má za to, že žalovaný a soud nesprávně a nedostatečně vyhodnotili možnost užití
zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu. Dle stěžovatele žalovaný vůbec nezhodnotil
specifické prvky stěžovatelovy pobytové historie na území České republiky a pouze konstatoval,
že stěžovatel opětovně nevycestoval v době určené rozhodnutím o vyhoštění. Z dané skutečnosti
stěžovatel dovodil nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného. Toto pochybení žalovaného
se krajský soud pokusil odstranit vlastním vyhodnocením stěžovatelovy situace, což je nepřípustné.
Žalovaný totiž nezohlednil fakt, že se stěžovatel dobrovolně dostavil na pracoviště cizinecké policie
v domnění, že možným řešením jeho pobytové situace je prodloužení výjezdního příkazu. Nelze
tudíž konstatovat, že by se stěžovatel skrýval a nehodlal poskytovat správním orgánům potřebnou
součinnost.
[5] Stěžovatel nadto poukázal na smysl zavedení institutu zvláštních opatření, příslušnou unijní
úpravu a relevantní judikaturu zdejšího soudu vztahující se k požadavku na omezené používání
předběžné vazby a její spojení se zásadou přiměřenosti (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 - 51, a ze dne 28. 3. 2012, č. j. 3 As 30/2011 - 57). Rovněž
odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017,
č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, č. 3559/2017 Sb. NSS, dle něhož nelze bez dalšího vyloučit možnost
uložení zvláštních opatření z důvodu, že cizinec nerespektoval pravomocné rozhodnutí o správním
vyhoštění. Závěrem kasační stížnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek i rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[6] Dle vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti bylo z průběhu správního řízení zřejmé,
že existuje reálné nebezpečí, že stěžovatel nebude nadále respektovat své povinnosti, resp. bude
nadále mařit výkon správního rozhodnutí o vyhoštění, jak již učinil v minulosti. Z tohoto důvodu
rozhodl o zajištění žalobce. Dále připomněl, že v případě podání žádosti o mezinárodní ochranu
až ve chvíli, kdy žadateli hrozí vyhoštění, existuje vyvratitelná domněnka účelovosti takové žádosti
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48). Žalovaný také
uvedl, že případná účelovost žádosti o mezinárodní ochranu je speciálním důvodem pro zajištění
cizince (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2016, č. j. 7 Azs 55/2016 - 55).
[7] Žalovaný upozornil na skutečnost, že z důvodu uplynutí doby zajištění byl stěžovatel dne
21. 3. 2018 propuštěn ze Zařízení pro zajištění cizinců Balková, přičemž daná okolnost zakládá
důvod pro zastavení řízení o kasační stížnosti dle §46a odst. 9 zákona o azylu. Stěžovatel byl
následně přemístěn do Pobytového střediska Kostelec nad Orlicí, které dne 6. 4. 2018 svévolně
opustil, tzn. žalovanému není v současnosti známo místo pobytu stěžovatele.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační
stížnosti, a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud především uvádí, že žalovaným navrhované zastavení řízení o kasační
stížnosti dle §46a odst. 9 zákona o azylu z důvodu uplynutí doby zajištění již nepřichází v úvahu,
neboť Ústavní soud nálezem ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17, zrušil uvedené ustanovení
zákona o azylu pro jeho nesoulad s Listinou základních práv a svobod.
[11] Ačkoliv stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatnil pouze kasační důvod vyplývající
z §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., namítal současně i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí
žalovaného. Z ustálené judikatury zdejšího soudu přitom vyplývá, že pokud krajský soud věcně
přezkoumá správní rozhodnutí trpící vadou nepřezkoumatelnosti, založí tím vadu
nepřezkoumatelnosti svého rozsudku. Zároveň se jedná o vadu, k níž je povinen kasační soud
přihlížet z úřední povinnosti, proto bylo nezbytné posoudit opodstatněnost námitky
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
[12] Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spatřoval stěžovatel v tom, že žalovaný
nezhodnotil specifické prvky stěžovatelovy pobytové historie na území České republiky. Konkrétně
žalovaný nevzal v potaz skutečnost, že se stěžovatel dobrovolně pokusil řešit svou situaci
v domnění, že vhodným (resp. možným) způsobem je prodloužení výjezdního příkazu. Této výtce
nicméně nelze přisvědčit. Žalovaný přezkoumatelným způsobem popsal relevantní skutečnosti
a pobytovou historii stěžovatele zhodnotil jako celek. S ohledem na soustavné nerespektování
právního řádu České republiky (opakované odsouzení a výkon trestu odnětí svobody, nelegální
pobyt na území České republiky v rozporu s uloženým správním vyhoštěním) a účelový charakter
obou žádostí o udělení mezinárodní ochrany následně dospěl k závěru, že uložení zvláštních
opatření by postrádalo účinnost. V této souvislosti je zřejmé, že údajná snaha o řešení pobytové
situace (navíc způsobem, který nemá oporu v zákoně, neboť výjezdní příkaz neslouží k prodloužení
pobytu) nemohla převážit nad výše popsanými případy porušování právního řádu. Lze tak uzavřít,
že žalovaný se dostatečným a přezkoumatelným způsobem vypořádal se specifickými okolnostmi
případu (s. 4 - 5 napadeného rozhodnutí), přičemž je zřejmé, z jakých zjištění o dosavadním pobytu
stěžovatele na území České republiky vycházel a z jakých důvodů rozhodl, že nelze využít opatření
dle §47 zákona o azylu.
[13] Těžištěm kasační stížnosti je námitka spočívající v nesprávném vyhodnocení podmínek
zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
[14] Nejvyšší správní soud se v otázce nemožnosti užití zvláštních opatření ztotožňuje se závěry
krajského soudu, který přisvědčil závěrům žalovaného. Předpokladem vydání rozhodnutí ve smyslu
§46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je naplnění zákonné podmínky, že nelze účinně uplatnit
zvláštní opatření podle §47 téhož zákona. Volba mírnějších opatření, než jakým je zajištění
žadatele, je vázána na předpoklad, že žadatel bude spolupracovat se správními orgány při realizaci
tohoto opatření a že uložení takového opatření je dostatečné k zabezpečení jeho účasti nejen
v řízení ve věci mezinárodní ochrany, ale i pro případ výkonu rozhodnutí o vyhoštění. Nelze tudíž
odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouhého zvláštního opatření nebyl zmařen
cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48). Žalovaný dospěl k závěru o neúčinnosti alternativ zajištění
na základě analýzy pobytové historie stěžovatele na území České republiky, z níž plyne,
že pochybnosti žalovaného o součinnosti stěžovatele se správními orgány jsou zcela namístě. Není
proto zřejmé, v čem spatřuje stěžovatel paušálnost učiněných závěrů. Uvedený závěr podporuje
ostatně i stěžovatelem citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, č. 3559/2017 Sb. NSS, byť se vztahuje k zvláštním opatřením
ve smyslu §123b a §123c zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Ačkoliv se v nyní řešené věci
nejedná o aplikaci institutů dle zákona o pobytu cizinců, závěry citovaného usnesení lze vztáhnout
i na úpravu obsaženou v zákoně o azylu. K zajištění tudíž lze přistoupit jen tehdy, pokud mírnější
donucovací opatření nebudou dostatečně účinná (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 8. 2019, č. j. 5 Azs 209/2019 - 28), jako je tomu i v nyní souzeném případě.
[15] Ve vztahu k námitce stěžovatele týkající se návratové směrnice zdejší soud odkazuje
např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48, nebo
rozsudek ze dne 7. 8. 2019, č. j. 4 Azs 419/2018 - 30 (obsahující totožné kasační námitky téhož
zástupce jako v nyní řešené věci). Smyslem zavedení institutu zvláštních opatření do zákona o azylu
nebyla nutnost implementace čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES,
o společných normách a postupech v členských státech při navrácení neoprávněně pobývajících
státních příslušníků třetích zemí (tzv. návratová směrnice), neboť citovaná ustanovení zákona
o azylu transponují čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/33/EU, kterou se stanoví
normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (tzv. přijímací směrnice).
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud uzavírá, že se neztotožňuje s námitkami stěžovatele, z výše uvedených
důvodů považuje kasační stížnost za nedůvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, (n)estanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
v řízení úspěch neměl, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Žalovanému žádné náklady
s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, a Nejvyšší správní soud proto rozhodl,
že žalovanému, který by jako procesně úspěšný účastník řízení o kasační stížnosti nárok na náhradu
nákladů tohoto řízení zásadně měl, se tato náhrada nepřiznává.
[18] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 3. 1. 2018, č. j. 17 A 160/2017 - 21,
ustanoven zástupcem JUDr. Ing. Jakub Backa, advokát se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6.
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 9 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.). Ustanovený zástupce v řízení o kasační stížnosti učinil dva úkony právní služby
po 3100 Kč spočívající v sepisu kasační stížnosti a v další poradě s klientem přesahující 1 hodinu
dne 27. 2. 2018, o čemž předložil potvrzení, a dále dvě paušální náhrady hotových výdajů ve výši
300 Kč v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. c) a d) a §13 odst. 4 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 6800 Kč. Tuto částku pak Nejvyšší
správní soud zvýšil ve smyslu §57 odst. 2 s. ř. s. o částku 1428 Kč odpovídající dani z přidané
hodnoty, kterou je zástupce jako plátce daně povinen odvést. Částka v celkové výši 8228 Kč bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. září 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu