ECLI:CZ:NSS:2019:3.AS.160.2017:95
sp. zn. 3 As 160/2017 - 95
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci navrhovatele: Ing. I. M.,
zastoupeného Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem Praha 7, Schnirchova 1374/28,
proti odpůrci: Hlavní město Praha, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupenému
JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, za účasti osoby zúčastněné
na řízení: Vilapark Klamovka s. r. o., se sídlem Praha 8, Koželužská 2450/4, zastoupené JUDr.
Evou Dobrohruškovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Perlová 371/5, v řízení o kasační
stížnosti navrhovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017,
č. j. 10 A 19/2017 – 69,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Navrhovatel n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odpůrci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
IV. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Dne 24. 4. 2014 vydalo zastupitelstvo hl. m. Prahy (dále též „zastupitelstvo HMP“)
usnesení č. 38/23, kterým pod výrokem III. schválilo návrh rozhodnutí o námitce navrhovatele
a výrokem II. rozhodlo o vydání změny územního plánu SÚ HMP č. Z-1187/07, spočívající
ve změně funkčního využití území Prahy 5, Smíchov, parc. č. 4014, 4014/2 a 4015, z funkce
veřejné vybavení (VV) a sportu (SP) na funkci čistě obytnou (OB), přidání značky zeleň vyžadující zvláštní
ochranu, zrušení veřejně prospěšné stavby a výstavbě bytových objektů (výstavba obytných domů
Klamovka), a to ve formě opatření obecné povahy č. 39/2014 (dále též „napadené OOP“).
Napadené OOP nabylo účinnosti dne 22. 5. 2014. Navrhovatel, jako zmocněný zástupce
veřejnosti, podal dne 19. 1. 2017 k Městskému soudu v Praze návrh na zrušení napadeného OOP
z důvodu jeho údajné nezákonnosti stejně jako i nezákonnosti procesu jeho vydání.
[2] Nezákonnost opatření navrhovatel spatřoval jednak ve skutečnosti, že realizuje záměr,
který povede k překračování stanovených hlukových limitů, a to i při přijetí jakýchkoliv
protihlukových opatření, což dokládal poukazem na hlukové mapy a předložením znaleckého
posudku ze dne 13. 6. 2016, č. 040-051984 (dále jen „Posudek“). Z něj má vyplývat, že v okolí
komunikací Plzeňská, Vrchlického a Podbělohorská, jsou již za stávající situace překročeny mezní
hodnoty hlukových ukazatelů dle směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/49/ES,
o hodnocení a řízení hluku ve venkovním prostředí (dále jen „směrnice č. 2002/49/ES“). Podle
navrhovatele tedy dokládá, že se napadené OOP významně dotýká práva jím zastoupených
občanů na příznivé životní prostředí a ochranu zdraví, a nad povolenou míru zatěžuje okolí
předmětného území. Navrhovatel rovněž poukázal na dlouhodobé překračování imisních limitů
v daném území s tím, že nepříznivé poměry v lokalitě zmiňují i Územně analytické podklady
HMP. Namítl, že právní řád neumožňuje povolení změny územního plánu (dále též „ÚP“),
která povede k překročení, či zvýraznění překročení závazných limitů. Rovněž vyjádřil
přesvědčení, že napadené OOP bude mít na území další četné negativní vlivy (posílení zdrojů
každodenních obtíží a stresových situací, dopravní zácpy, problémy s umístěním dětí
do vzdělávacích zařízení, dlouhodobá výstavba apod.), bez přínosu jakékoli pozitivní hodnoty,
která by je vyvažovala. Zvýšení počtu obyvatel má podle navrhovatele vést taktéž ke snížení
kvality odpočinku jak formou sportu, tak při využití již dnes přeplněného parku. V této
souvislosti odkázal na podklady pro návrh změny Z-1187/07, v rámci nichž dokument
„odůvodnění změny“ označuje rušení ploch sportu a veřejného vybavení za „neuvážený krok “ a zábor
pro obytnou zástavbu za „nevratný a neopodstatněný “. Uzavřel, že deklarovaný zásah opatření
do ústavně zaručených práv jeho adresátů neodpovídá limitům vymezeným judikaturou
Nejvyššího správního soudu, neboť následek napadeného OOP není úměrný sledovanému cíli,
jestliže adresáty svými následky mj. diskriminuje, omezuje a krátí jejich ústavně garantovaná
práva.
[3] Navrhovatel rovněž namítal rozpor napadeného OOP s podstatou územního plánování
ve smyslu §18 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), jestliže vydáním opatření
dochází dle jeho mínění v předmětné lokalitě k poškozování životního prostředí. Ve vztahu
k pojmu „udržitelného rozvoje území “ navrhovatel odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni
ze dne 22. 12. 2014, č. j. 59 A 2/2014 – 102, který spatřuje vodítko k jeho výkladu v §6 zákona
č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ŽP“).
Citovaný pojem nelze podle navrhovatele vykládat tak, že je nezbytné vymezovat další
zastavitelné plochy v situaci, kdy je o ně ze strany jednotlivců zájem, neboť by takto nakonec
došlo k úplnému zastavění území v rozporu s požadavky §6 citovaného zákona. Dodal,
že ačkoliv stavební zákon při územním plánování hovoří o vytváření předpokladů pro výstavbu,
klade současně důraz na hospodárné využívání zastavěného území, zajištění ochrany
nezastavěného území a nezastavitelných pozemků. Navrhovatel taktéž namítl rozpor napadeného
OOP s opatřením obecné povahy č. 8/2009 Sb., o vydání Zásad územního rozvoje hl. m. Prahy
(dále též „ZÚR“), které jsou dle §26 odst. 5 stavebního zákona pro pořizování a vydávání
ÚP závazné, a to konkrétně s jeho body č. 11, 12, 13, 14, 18 a 20 ZÚR.
[4] S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, týkající se zásahů do ústavně
zaručených práv, navrhovatel uvedl, že legitimním důvodem k takovému zásahu může být
veřejný zájem, avšak v projednávaném případě je dán pouze zájem soukromý, a to investora
stavby – osoby zúčastněné na řízení. Mezi sledovaným cílem změny ÚP a zásahem do právní
sféry navrhovatelem zastoupených občanů existuje zjevný nepoměr, který nelze ospravedlnit
veřejným zájmem na využití území obce v souladu s požadavky §18 stavebního zákona.
Tím spíše nelze zásah odůvodnit zájmem soukromým.
[5] V souvislosti s procesem přijímání napadeného OOP navrhovatel zmínil, že ačkoliv bylo
stanovisko MČ Praha 5 k 2. vydání změny Z-1187/07 v době schválení opatření dne 24. 4. 2014
kladné, bylo zastupitelstvo HMP na zasedání upozorněno na rozdílný faktický stav.
Zastupitelstvo HMP v této souvislosti pověřilo Radu MČ Praha 5 k podání návrhu na změnu ÚP
SÚ HMP ve smyslu změny funkčního využití dotčených pozemků zpět na funkci veřejné vybavení
a sport. Navrhovatel dále zdůraznil, že dne 17. 5. 2016 vyslovila Rada HMP souhlas s návrhem
na pořízení změn ÚP tohoto sídelního útvaru, které se týkají mj. pozemků parc. č. 4014/1,
4014/2 a 4015, k. ú. Smíchov, s doporučením zahájit pořizování změny ÚP v dané lokalitě zpět
na regulativy VV a SP. Naznačené skutečnosti podle názoru navrhovatele dokládají, že MČ Praha
5 dlouhodobě usiluje o změnu na původní funkční využití ploch, čímž deklaruje nesouhlas
s napadeným OOP. V řízení, které předcházelo vydání opatření, došlo pouze k účelovému
„technickému“ vypořádání uplatněných námitek, aniž by se jimi odpůrce skutečně zabýval.
[6] Městský soud posoudil napadené OOP na podkladě obsahu spisového materiálu,
v jehož kontextu zdůraznil, že návrh změny Z-1187/07 byl schválen usnesením zastupitelstva
HMP ze dne 26. 3. 2010, č. 35/38 v rámci změn ÚP SÚ HMP vlny 07, a to opatřením obecné
povahy č. 9/2010, které nabylo účinnosti dne 16. 4. 2010. Následně městský soud rozsudkem
ze dne 30. 12. 2013, č. j. 11 A 141/2010 – 66, zrušil rozhodnutí o námitkách navrhovatele proti
změně Z-1187/07, zahrnutého do OOP č. 9/2010, pro nepřezkoumatelnost. Při zpracování
nového rozhodnutí o námitkách předložil pořizovatel jejich odůvodnění k novému vyjádření také
dotčeným orgánům, přičemž neobdržel žádná negativní stanoviska nebo připomínky bránící
přijetí navrhovaného rozhodnutí. Městský soud zdůraznil, že žádný z dotčených orgánů nevydal
během celého procesu pořizování změny Z-1187/07 negativní stanovisko, přičemž odbor
ochrany prostředí magistrátu HMP neshledal nutnost posouzení vlivů na životní prostředí (SEA).
Park Klamovka zůstává změnou nedotčen a MČ Praha 5 zachování ploch pro školství
nenárokovala. Městský soud dále odkázal na usnesení ze dne 18. 3. 2014, č. 437, kterým Rada
HMP vyslovila souhlas s novým návrhem rozhodnutí o námitkách; to bylo následně schváleno
zastupitelstvem HMP usnesením ze dne 24. 4. 2014, č. 38/23, a stalo se součástí již dříve
projednané změny Z-1187/07, vydané cestou OOP č. 9/2010 v roce 2010. Městský soud uzavřel,
že druhé vydání změny Z-1187/07, jehož součástí je rozhodnutí o námitkách, bylo znovu
provedeno pod č. 39/2014, s účinností ke dni 22. 5. 2014. Žalobu proti novému vypořádání
námitek potom městský soud zamítl rozsudkem ze dne 8. 9. 2014 (pozn. správně 8. 9. 2016),
č. j. 3 A 77/2014 – 41.
[7] Z průběhu nařízeného soudního jednání městský soud vyzdvihl zhodnocení důkazních
návrhů v podobě aktuálních fotografií dotčené lokality a jejího plánku (předložených odpůrcem)
s tím, že zástupce navrhovatele stav zachycený na fotografiích nerozporoval. Uvedl, že danou
lokalitu zná a zopakoval svou dosavadní argumentaci s poznámkou, že pro obyvatele
je nepřijatelné, aby dosavadní vilovou zástavbu nahradila velkoobjemová stavba. Odpůrce
zdůraznil, že park Klamovka není změnou nijak dotčen.
[8] Následně městský soud vyložil důvody, pro které uznává aktivní procesní legitimaci
navrhovatele, jakožto zástupce veřejnosti ve smyslu §23 stavebního zákona, k podání dané
žaloby. S ohledem na uvedený závěr pak přistoupil k vypořádání věcných námitek navrhovatele.
[9] Při hodnocení souladu napadeného OOP se zákonem vyšel městský soud z algoritmu
přezkumu, který vymezila judikatura Nejvyššího správního soudu, a jenž se sestává ze tří kroků
formálního přezkumu – 1) přezkum pravomoci orgánu k vydání OOP, 2) dodržení mezí
zákonem stanovené působnosti orgánu, respektive 3) dodržení předepsaného postupu vydání
OOP, a dvou bodů přezkumu materiální povahy – 4) přezkum souladu obsahu OOP s hmotným
právem a 5) z hlediska přiměřenosti právní regulace. Městský soud současně zdůraznil,
že novelizací soudního řádu správního zákonem č. 303/2011 Sb. došlo v rámci přezkumu
k výraznému posílení zásady dispoziční a koncentrační. Přezkum nad rámec návrhových bodů
je tak v zásadě vyloučen, s výjimkou možného zrušení OOP pro nedostatek pravomoci
či působnosti správního orgánu k jeho vydání, respektive z důvodu nepřezkoumatelnosti. Takové
vady u napadeného OOP neshledal.
[10] V případě prvních dvou bodů uvedeného algoritmu městský soud poznamenal,
že navrhovatel ve vztahu k nim žádné výhrady nevznesl, přičemž soud sám žádné pochybnosti
o pravomoci a působnosti zastupitelstva HMP k vydání OOP nemá. Z hlediska třetího kroku
přezkumu – dodržení procesu vydávání OOP – městský soud vypořádal námitku navrhovatele,
dle které při projednávání předmětné změny ÚP bylo zastupitelstvo HMP upozorněno
na možnost změny stanoviska MČ Praha 5, respektive že k jeho změně skutečně dne 19. 6. 2014
došlo. Uvedl, že s ohledem na §101b odst. 3 s. ř. s. nejde o okolnost relevantní pro nyní vedené
řízení, neboť je vázán skutkovým a právním stavem v době vydání napadeného OOP.
Zastupitelstvo HMP schválilo posuzovanou změnu ÚP dne 24. 4. 2014, tedy v době existence
kladného stanoviska, které bylo změněno až 19. 6. 2014. Změna proto nemohla založit vadu
procesu vydání napadeného OOP. Dále zdůraznil, že námitky navrhovatele byly v řízení o vydání
změny ÚP řádně vypořádány, jak dokládá rozsudek téhož soudu č. j. 3 A 77/2014 – 41.
[11] Pokud jde dále o posouzení souladu obsahu napadeného OOP s hmotným právem,
nejprve městský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající
se možností věcného přezkumu územního plánu soudem (rozsudky ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 2 Ao 3/2007 – 73, a ze dne 5. 2. 2009, č. j. 2 Ao 4/2008 – 88). Zdůraznil, že rozhodnutí
o přistoupení ke zpracování územně plánovací dokumentace, včetně její konkrétní podoby,
která je v podstatě výsledkem politické vůle, spadá do samostatné působnosti příslušné obce.
Obec je nicméně ve svém oprávnění limitována jak zákonnými podmínkami a omezeními,
tak ústavním pořádkem. Uvnitř těchto mantinelů ale zůstává vcelku široký prostor
pro autonomní rozhodování obce, přičemž není úkolem soudu stanovovat, jak má být určité
území využito, ale sledovat, zda obec dodržela zmíněné limity (zde odkázal na rozsudek tohoto
soudu č. j. 2 Ao 3/2007 – 73). Městský soud proto uvedl, že není oprávněn posuzovat vhodnost
funkčního využití území dané lokality, což mu však nebrání posoudit soulad zvoleného řešení
s hmotným právem (4. krok testu), respektive, zda nejde o řešení ve vztahu k navrhovateli zjevně
nepřiměřené, nezdůvodnitelné či diskriminační, popřípadě zda nejde o exces, šikanu atd. (5. krok
testu). Musí přitom vážit, zda daný zásah představuje reálné a konkrétní porušení práva
navrhovatele. Správní soud je povolán zhodnotit, zda mezi navrhovaným využitím území,
a z toho plynoucím omezením dotčeného vlastníka nemovitosti, neexistuje, i při formálním
dodržení požadavků hmotného práva, zjevný nepoměr, jenž nelze odůvodnit ani veřejným
zájmem na využití území obce v souladu s požadavky §18 stavebního zákona. Výsledné funkční
a prostorové uspořádání území musí představovat rozumný kompromis a vyváženost mezi
jednotlivými veřejnými zájmy navzájem, i mezi zájmy veřejnými a soukromými. Řešení zvolené
územním plánem může legitimně omezit výkon vlastnického práva vlastníků dotčených
nemovitostí, popřípadě též výkon dalších práv s těmito nemovitostmi spojenými, není-li
proto zjištěno, že jde o řešení nezákonné či excesivní, soud se k vhodnosti a účelnosti takového
postupu nevyjadřuje. V rámci uvedených limitů přistoupil městský soud k vypořádání
jednotlivých námitek navrhovatele spadajících do rozsahu 4. kroku přezkumu napadeného OOP.
[12] V souvislosti s tvrzeným překračováním hlukových limitů městský soud poznamenal,
že průběh první fáze procesu pořízení ÚP či jeho změny upravuje §47 stavebního zákona (zadání
územního plánu). Dodal, že návrh zadání v této fázi prochází prvním kolem připomínkování
dotčených orgánů, které vznáší své požadavky na obsah (změny) ÚP; ty v této fázi nejsou
závazné a jejich případné nerespektování proto nezakládá procesní vadu. Městský soud nicméně
zdůraznil závaznost požadavku dotčeného orgánu na posouzení ÚP z hlediska vlivů na životní
prostředí, respektive na evropsky významné lokality a ptačí oblasti, v důsledku něhož je třeba
zpracovat vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území. V následující fázi (tj. zpracování návrhu
ÚP, respektive jeho změny) již platí, že stanoviska dotčených orgánů k danému návrhu jsou
závazná, neboť §4 odst. 2 a §54 odst. 2 stavebního zákona zastupitelstvu zapovídají vydání
(změny) ÚP, který by byl s nimi v rozporu, což konstatoval i Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 7. 1. 2009, č. j. 2 Ao 2/2008 – 62. V kontextu řečeného městský soud zdůraznil,
že při posuzování, zda opatření bylo vydáno v souladu se zákonem, se soud zabývá
i správností těchto stanovisek, avšak v souladu s dispoziční zásadou jen za situace, kdy je jejich
vada namítána. Ve vztahu k tvrzenému překračování hlukových limitů tak městský
soud poukázal na skutečnost, že pro věc příslušný dotčený orgán na úseku ochrany veřejného
zdraví – Hygienická stanice HMP podle obsahu spisu vydal dne 20. 7. 2009 upřesněné stanovisko
k projednání návrhů změn vlny 07 ÚP SÚ hl. m. Prahy, č. j. ÚPL/493a/2256/5454/09,
přičemž jeho stanovisko ke změně Z-1187/07 bylo bez připomínek. Při existenci kladného
stanoviska, jehož správnost navrhovatel ve svém návrhu nezpochybnil, městský soud nemohl
přisvědčit tvrzení, že posuzovaná změna ÚP je nezákonná ve smyslu překračování hlukových
limitů.
[13] Obdobně městský soud postupoval v případě námitky znečistění ovzduší, kde odkázal
na stanovisko odboru ochrany prostředí magistrátu HMP, jakožto dotčeného orgánu, ze dne
8. 6. 2009, sp. zn. S-MHMP-368967/2009/1/OOP/VI, k návrhu změn vlny 07 ÚP SÚ HMP,
v němž ke změně Z-1187/07 uvedl, že s návrhem souhlasí za podmínky snížení kódu míry
využití území z „E“ na „D“ a umístění značky „hodnotná zeleň vyžadující zvláštní ochranu - ekologicky
a esteticky vyvážená krajina“. Městský soud konstatoval, že návrh změny ÚP byl v souladu s těmito
požadavky upraven. Současně doplnil, že úpravou ÚP SÚ HMP ze dne 4. 10. 2010,
č. U0898/2010, byl navýšen koeficient „D“ na „E“, a že opětovným vydáním Z-1187/07 nebyla
nově projednávána již dříve schválená námitka žadatele ani úprava, která tak zůstává v platnosti.
I zde proto městský soud vyhodnotil, že vydal-li dotčený orgán kladné závazné stanovisko,
s podmínkou, která byla do změny ÚP následně zapracována, jejíž oprávněnost navrhovatel
ve svém návrhu nijak nezpochybnil, nelze dospět k závěru, že změna ÚP je nezákonná ve smyslu
znečišťování ovzduší nad zákonem stanovené limity.
[14] V případě námitky snížení kvality života a pohodlí bydlení, respektive dílčích
subsumovaných námitek, městský soud opětovně poukázal na souhlasná závazná stanoviska
dotčených orgánů na úseku ochrany veřejného zdraví a ochrany ovzduší. Tvrzení o příčinné
souvislosti mezi změnou funkčního využití území a nemožností umístění dětí do vzdělávacích
zařízení označil za spekulativní, neboť v této fázi nelze předvídat budoucí skladbu obyvatelstva,
k jehož nárůstu má v důsledku zamýšlené výstavby bytového komplexu dojít. Z téhož důvodu
je podle městského soudu nepodložená námitka navrhovatele o snížení možností a kvality
odpočinku pro navýšení počtu obyvatel lokality. Za čistě spekulativní v této fázi potom shledal
tvrzení o délce budoucí výstavby bytového komplexu. Jako zásadní z hlediska ochrany životního
prostředí městský soud označil souhlasné závazné stanovisko dotčeného orgánu odboru ochrany
prostředí (pozn. správně odbor životního prostředí) magistrátu HMP, nevyžadující posouzení
návrhu změny z hlediska vlivu na životní prostředí dle §10i odst. 1 zákona č. 100/2001 Sb.,
o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění
pozdějších předpisů, a vylučující významný vliv záměru na evropsky významné lokality a ptačí
oblasti. Městský soud zdůraznil, že změna nevyžadovala zpracovaní vyhodnocení vlivu
na udržitelný rozvoj území. Připustil dále, že zdůvodnění přijaté změny ÚP v bodě 7 mj. uvádí,
že rušení ploch sportu a veřejného vybavení je „krokem neuváženým“, a že zábor pro obytnou
zástavbu je „nevratný a neopodstatněný “, současně však poznamenal, že jakkoli daná část
odůvodnění vyznívá pro přijetí změny ÚP negativně, nezakládá nezákonnost napadeného OOP.
[15] Následně městský soud přistoupil k vypořádání námitky popření podstaty
územního plánování. Nejprve konstatoval, že jeho základní principy jsou uvedeny
v §18 odst. 1 a 2 stavebního zákona. Dále opětovně připomněl, že tvrzení navrhovatele
o tom, že v důsledku vydání změny ÚP dochází v dané lokalitě ke znečišťování a poškozování
životního prostředí, je nepodložené. To vše při současné existenci pouze souhlasných stanovisek
dotčených orgánů, nevyžadujících posouzení návrhu změny z hlediska vlivu na životní prostředí,
vylučujících významný vliv na evropsky významné lokality a ptačí oblasti a nevyžadujících
zpracování vyhodnocení vlivu na udržitelný rozvoj území. Městský soud rovněž odkázal
na odůvodnění posuzované změny, z něhož dále vyplývá, že navrhované řešení nezasahuje ÚSES,
celoměstský systém zeleně ani chráněná území přírody, stejně jako že pozemek leží v zastavěném
i zastavitelném území, a že lokalitu lze formou individuální automobilové dopravy obsloužit
ze stávající komunikační sítě města, přičemž je v docházkové vzdálenosti od systému MHD.
[16] Ohledně namítaného rozporu napadeného OOP se ZÚR HMP poukázal městský soud
nejprve na bod 2 textové části odůvodnění změny ÚP, dle něhož tento rozpor dán není.
Následně přistoupil k posouzení údajného nesouladu změny se stěžovatelem konkrétně
zmíněnými body ZÚR. Ve vztahu k bodu 11 ZÚR poznamenal, že pouhou změnou funkčního
využití území nedochází k fragmentaci krajiny, ke změně krajinného rázu a prostorové scény
města. K bodům 12-14 ZÚR uvedl, že změna ÚP nezasahuje do plochy zeleně, jak vyplývá
z bodu 7 textové části odůvodnění změny. V případě namítaného rozporu s bodem 18 ZÚR,
jenž vyslovuje požadavek na využívání všech dostupných opatření ke snížení negativních
důsledku dopravy na životní prostředí a veřejné zdraví, městský soud uvedl, že rozšíření plochy
pro bytovou výstavbu nevylučuje následné využití opatření ke snížení výše uvedených důsledků.
Konečně u bodu 20 ZÚR, který požaduje důsledné posuzování vlivů na životní prostředí
(SEA, EIA) u nového ÚP HMP a dalších v citovaném bodě specifikovaných záměrů, městský
soud konstatoval, že vyhodnocení vlivů územních plánů na životní prostředí je součástí
tzv. vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území, jehož zpracování nebylo v projednávaném
případě dotčenými orgány vyžadováno (viz výše). V případě procesu EIA potom městský soud
zdůraznil, že ten v průběhu pořizování (změny) ÚP neprobíhá, neboť se vztahuje až k územnímu
a stavebnímu řízení. Městský soud proto rozpor napadeného OOP se ZÚR HMP neshledal.
Ohledně 4. kroku přezkumného algoritmu následně uzavřel, že neshledal rozpor posuzované
změny ÚP s hmotným právem.
[17] Co se týče vyhodnocení proporcionality zvoleného řešení, městský soud odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011 (pozn. zdejšího soudu: správně
ze dne 7. 10. 2011), č. j. 6 Ao 5/2011 – 43, z něhož se podává, že není možné po soudu
požadovat, aby provedl odbornou úvahu směrem k vážení důležitých veřejných zájmů
či veřejného zájmu a ochrany vlastnictví navrhovatelů, aniž by tuto úvahu před ním provedl
příslušný orgán. Z tohoto pohledu pak označil pro posouzení přiměřenosti přijaté regulace
soudem za klíčové, zda se odpůrce k této otázce vyjádřil v průběhu procesu přípravy změny
ÚP na základě podané námitky či připomínky. Městský soud proto zhodnotil obsah námitky
navrhovatele ke změně „Z1178“ (pozn. zdejšího soudu: jde zjevně o chybu v psaní,
jde o projednávanou změnu Z-1187) ze dne 5. 1. 2010, a při rekapitulaci jejího obsahu shledal,
že navrhovatel jí porušení zásady proporcionality netvrdil. Neargumentoval diskriminačním
charakterem změny ÚP, zjevným nepoměrem mezi sledovaným cílem této změny a zásahem
do právní sféry jím zastoupených občanů, popřípadě absencí legitimního důvodu zásahu,
tedy veřejného zájmu, s poukazem na existenci toliko zájmu ryze soukromého (zde zájmu
investora zamýšlené budoucí výstavby). Neargumentoval tedy tak, jak to činí ve svém návrhu
na zrušení napadeného OOP. Městský soud zdůraznil, že nebyl-li s ohledem na řečené povinen
provést předmětnou úvahu odpůrce v rozhodnutí o námitkách, nemůže ji nyní přezkoumat
ani provést soud. Doplnil, že podle judikatury (rozsudky tohoto soudu č. j. 6 Ao 5/2011 – 43,
č. j. 6 Aos 3/2013 – 29, a č. j. 6 As 176/2015 – 31) má pro úspěšnost návrhu procesní pasivita
navrhovatele nesporný dopad, vyjma případů, kdy vyplývala z objektivních okolností, nebo kdy
nezákonnost, na kterou návrh soudu poukazuje, je zásadního rázu a má dopad na veřejné zájmy.
[18] Městský soud odkázal též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2013,
č. j. 9 Ao 1/2011 – 192, a jím formulované podmínky, jejichž pohledem se (v souladu
se zásadami subsidiarity a minimalizace zásahu) v obecné rovině posuzuje přiměřenost regulace.
V jejich kontextu zdůraznil, že pro posouzení přiměřenosti je nezbytná samotná existence zásahu
do práv navrhovatele posuzovanou regulací, přičemž v projednávané věci spatřoval navrhovatel
tento zásah v porušení práva na příznivé životní prostředí a na ochranu zdraví. Městský soud
však připomněl, že již při posuzování zákonnosti napadeného OOP shledal, že změna ÚP byla
vydána v souladu s kladnými závaznými stanovisky dotčených orgánů, přičemž dospěl k závěru,
že posuzovanou regulací fakticky nedošlo k zásahu do práv navrhovatele. Uzavřel, že za této
situace posoudit přiměřenost napadeného OOP z hledisek předestřených navrhovatelem nelze.
[19] Ve vztahu k požadavku navrhovatele, vznesenému při ústním jednání, na poskytnutí
poučení podle §118a o. s. ř., ve smyslu sdělení předběžného právního náhledu na věc,
městský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2017,
č. j. 7 As 215/2016 – 43, konstatoval, že v řízení o návrhu na přezkum OOP se poučovací
povinnost podle citovaného ustanovení neuplatní.
[20] Ze všech uvedených důvodů městský soud žalobu zamítl.
[21] Proti napadenému rozsudku podal navrhovatel (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů obsažených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V ní se úvodem ztotožnil s městským
soudem, pokud jde o uplatnění pětistupňového algoritmu soudního přezkumu OOP, odmítl však
závěry, k nimž soud dospěl. Následně poznamenal, že území Prahy 5 je charakteristické svou
vilovou zástavbou, vytvářející jedinečný ráz lokality a ovlivňující cenu tamějších nemovitostí.
Opětovně podotkl, že již v době přijetí změny ÚP byla v lokalitě naplněna kapacita škol, sítí,
veřejného vybavení apod., nadto změnou dotčené pozemky tvoří součást parku Klamovka,
či k němu bezprostředně přiléhají. I tento park přitom již v době schválení změny svou kapacitou
jen stěží postačoval. Doplnil, že dotčené pozemky částečně slouží též sportovním účelům,
přičemž město by mělo sportovní vyžití občanů podporovat. V tomto kontextu stěžovatel
zopakoval, že sám odpůrce označil provedení změny za „neuvážený krok “, a že byla iniciována
investorem stavby, přičemž již návrh změny počítá s umístěním „uceleného obytného souboru“.
Pro dokreslení dopadu změny na lokalitu stěžovatel odkázal na probíhající řízení
o umístění stavby „Viladomy Klamovka“, která má představovat 9 budov s až 9 podlažími,
cca 160 bytů a 214 parkovacích míst; to bude znamenat až 600 nových obyvatel, kteří budou
jezdit motorovými vozidly, využívat park, veřejné vybavení, vytvářet hluk atd.; to povede
k zásahu do životního prostředí.
[22] Stěžovatel uvedl, že navzdory uvedenému městský soud jeho návrh na zrušení
napadeného OOP zamítl, aniž by opatření věcně přezkoumal z hlediska tvrzeného překračování
hlukových a imisních limitů (stěžovatelem specifikovaných), kdy pouze uzavřel, že napadené
OOP bylo vydáno v souladu se závaznými stanovisky dotčených orgánů, která byla kladná,
bez připomínek. Městský soud tak přezkum provedl ryze formálně, a to navíc s poukazem
na dispoziční zásadu a skutečnost, že stěžovatel nepožadoval přezkum závazných stanovisek;
těmi se tak soud odmítl zabývat, ač jsou dle mínění stěžovatele zjevně v rozporu s předloženými
důkazy. Jde o postup přepjatě formalistický, který má potenciál legalizovat protiprávní stav. Jeho
přijetím by bylo z věcného přezkumu soudem vyloučeno jakékoli, byť nespravedlivé, rozhodnutí,
vykazující potenciál krátit práva dotčených osob, a to pouze proto, že bylo vydáno zákonem
stanoveným způsobem či na podkladě zákonně vydaných kladných stanovisek dotčených orgánů.
[23] V dalším bodě kasační stížnost stěžovatel namítl, že městský soud nedostatečným,
případně nesprávným vypořádáním jeho argumentů zatížil řízení vadou, která založila
nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, což vedlo až k porušení jeho práva
na spravedlivý proces. Z hlediska tvrzené nezákonnosti stěžovatel následně upřesnil, že městský
soud nesprávně posoudil otázku povinnosti věcně se zabývat nezákonností napadeného OOP.
Stěžovatel odmítl jeho závěr, že změnou funkčního využití dotčených pozemků nedochází „vůbec“
k zásahu do právní sféry osob jím zastoupených; takový závěr neodpovídá skutečnostem
a důkazům, které uvedl. Připomněl, že v projednávaném případě jsou ohrožena práva
jím zastoupených občanů na příznivé životní prostředí a na ochranu zdraví, garantovaná
čl. 31 a čl. 35 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“); městský soud se přesto odmítl
napadeným OOP po věcné stránce zabývat s odkazem na závazná stanoviska jednotlivých
dotčených orgánů. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne
9. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 1472/12, z něhož dovozuje, že namítal-li nezákonnosti OOP, byl
městský soud povinen se jeho tvrzeními věcně zabývat, a to i v případě, byl-li stěžovatel
v procesu přijímání opatření pasivní. Dále připomněl též rozsudek zdejšího soudu ze dne
24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, vyslovující se k požadavkům na formulaci žalobních bodů.
[24] V kontextu uvedené judikatury stěžovatel namítl, že městskému soudu mělo postačovat
jeho tvrzení o nezákonnosti napadeného OOP, doložené mj. Posudkem prokazujícím
překračování zákonných hlukových limitů, a měl se tedy zabývat správností závazných stanovisek,
zejména s ohledem na skutečnost, že byla vyhotovena v roce 2009, a byla tak ke dni vydání
napadeného OOP již zcela neaktuální. Doplnil, že z dikce návrhu na zrušení předmětného OOP
a předložených důkazů je zřejmé, že zpochybnil zákonnost nejen samotného opatření,
ale též závazných stanovisek, a to zvláště proto, že zastupitelstvo nesmí vydat územní plán,
který by se od nich odchyloval. Na uvedeném dle názoru stěžovatele nic nemění fakt, že výslovně
nenamítl vady těchto stanovisek, respektive nepožádal o jejich věcný přezkum. Odmítnutí jejich
posouzení s odkazem na dispoziční zásadu představuje přepjatý formalizmus, neboť by nemělo
opodstatnění přezkoumávat pouze samotné napadené OOP. Formalistický přístup městského
soudu k jeho argumentaci zakládá rozpor s principem spravedlnosti (ve smyslu nálezu Ústavního
soudu ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99); v souvislosti s tím stěžovatel poukázal
na některé ze závěrů, které Ústavní soud vůči přehnaně formalistickému postupu vyslovil.
[25] Stěžovatel dále uvedl, že v případě jím namítaného popření podstaty územního plánování
napadeným OOP, nelze považovat „samotný poukaz“ městského soudu na textové znění zásad
územního rozvoje za dostačující, neboť obsahuje body, k nimž se soud nevyjádřil vůbec,
a současně nedošlo ke konfrontaci zásad se změnou ÚP. Mění-li přitom napadené OOP územní
plán, musí být tato změna v souladu se ZÚR. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na nález
Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2232/07, z něhož dovozuje, že neproved-li
městský soud zmíněnou konfrontaci, dopustil se porušení práva na spravedlivý proces a libovůle.
[26] V navazující části kasační stížnosti stěžovatel odmítl závěr, který městský soud učinil
ohledně přezkumu proporcionality napadeného OOP. K jeho odkazu na rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 6 Ao 5/2011 – 43 stěžovatel poznamenal, že skutečnost, že správní orgán
neprovedl úvahu ve smyslu vážení důležitých veřejných zájmů, či veřejného zájmu a ochrany práv
adresátů opatření, nelze klást k tíži osobám, které se podáním návrhu domáhaly zrušení
napadeného OOP. Bylo totiž zákonnou povinností správního orgánu danou úvahu provést.
Stěžovatel dále odkázal na princip dobré správy, respektive pod něj spadající zásadu přiměřenosti,
s tím, že veřejná správa je povinna k dosahování cílů využívat přiměřené prostředky. Zdůraznil,
že čím více je zásah omezující, tím více musí být podepřen veřejným zájmem. Nebyla-li přitom
odpovídající úvaha obsažena v odůvodnění napadeného OOP, měl jej městský soud zrušit
pro nepřezkoumatelnost, případně úvahu o přiměřenosti opatření provést sám, nikoli návrh
odmítnout s tím, že příslušný správní orgán předmětnou úvahu neprovedl. V kontextu
odkazovaného rozsudku zdejšího soudu stěžovatel dále dodal, že v projednávané věci nejde
o ochranu vlastnického práva, ale o ústavně chráněná práva na příznivé životní prostředí
a ochranu zdraví, což uplatnění citovaného rozhodnutí vylučuje. Stěžovatel v této souvislosti
rozvinul úvahu o významu uvedených práv, při zdůraznění, že zastupuje desítky osob, a proto jde
o závažnější situaci, než při „pouhém“ zásahu do vlastnického práva například jedné osoby.
Nad uvedené podotkl, že zasahovat do těchto práv lze jen ve výjimečných a racionálně
podložených případech, a při restriktivním přístupu k podmínkám takových zásahů,
což dotvrzuje nepřiléhavost městským soudem odkazovaného rozhodnutí na projednávaný
případ.
[27] K uvedenému stěžovatel dále poznamenal, že návrh na zrušení napadeného OOP
námitku porušení zásady proporcionality obsahoval, a to ve smyslu absence legitimního důvodu
pro zásah do právní sféry adresátů OOP, a v podobě zjevného nepoměru mezi cílem změny
ÚP a tímto zásahem, který nelze odůvodnit ani veřejným zájmem na využití území obce,
tím méně pak zájmem soukromým. Skutečnost, že tyto námitky „nebyly v tomto konkrétním
znění výslovně uplatněny již v předcházejícím správním řízení “ podle stěžovatele nic nemění na tom,
že se jimi měl městský soud zabývat. V opačném případě by šlo opětovně o přepjatý formalismus.
Důvodem k přezkumu proporcionality měl být městskému soudu dle mínění stěžovatele
též „zjevný rozpor mezi relativně starými závaznými stanovisky“ a skutkovým stavem vyplývajícím
z aktuálního Posudku. A maiori ad minus byly-li námitky stěžovatele dostatečné pro posouzení
napadeného OOP z hlediska zákonnosti, měly být tím spíše dostatečné pro provedení testu
proporcionality ve smyslu 5. kroku přezkumného algoritmu.
[28] V rámci druhého okruhu kasačních námitek stěžovatel městskému soudu vytkl,
že napadené OOP nezrušil, ač skutková podstata, z níž odpůrce vyšel, nemá oporu ve správním
spisu. Stěžovatel zde v souvislosti s otázkou zákonnosti postupu vydání napadeného OOP
zdůraznil, že k přijetí změny ÚP HMP, iniciované z podnětu fyzické či právnické osoby,
je nezbytné souhlasné stanovisko příslušné městské části, zde MČ Praha 5. Podle stěžovatele
má proto stanovisko zcela zásadní význam, v souvislosti s čímž vyzdvihl, že odpůrce
při projednávání předmětné změny dne 24. 2. 2014 (pozn.: stěžovatel má opět zřejmě na mysli
datum 24. 4. 2014) upozornil, že ačkoliv je původní stanovisko MČ Praha 5 z roku 2006
souhlasné, ke dni zasedání zastupitelstva HMP je zastupitelstvo uvedené městské části
již opačného názoru. Odpůrce k tomu však měl pouze poukázat na proměnlivost politické situace
na Praze 5 (stěžovatel cituje vyjádření primátora Tomáše Hudečka) a dále „k nesouhlasu
zastupitelstva MČ Praha 5 “ nepřihlížet. Stěžovatel připomněl, že dne 19. 6. 2014 zastupitelstvo této
městské části přijalo odmítavé stanovisko k 2. vydání změny Z-1187/07. Je tak zřejmé,
že městský soud vycházel ze souhlasného stanoviska, které však již v době projednávání změny
ÚP nereflektovalo „aktuální stanovisko zastupitelstva MČ Prahy 5 “, s čímž byli odpůrce i městský
soud seznámeni. Uvedené podle stěžovatele zakládá přímý rozpor s §101b odst. 3 s. ř. s., neboť
městský soud vzal do úvahy pouze „stav právní “, tj. „formální souhlas“ zastupitelstva městské části,
nikoli „stav skutkový “, který byl v době vydání napadeného OOP opačný, přičemž argument
stěžovatele odbyl s tím, že přijetí odmítavého stanoviska více jak 2 měsíce po vydání opatření
nemůže mít vliv na jeho projednání. Stěžovatel uzavřel, že „lhostejnost “ odpůrce k nesouhlasnému
„faktickému stanovisku“ MČ Praha 5 založila vadu procesu přijímání napadeného OOP, a městský
soud jej proto měl zrušit.
[29] V poslední části kasační stížnosti stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku, a to v souvislosti se závěrem, který městský soud učinil v rámci 5. kroku přezkumu
napadeného OOP, kde uvedl, že vyhodnotil-li, že předmětnou změnou ÚP fakticky nedošlo
k zásahu do práv stěžovatele (na příznivé životní prostředí a ochranu zdraví), nelze za dané
situace posoudit přiměřenost přezkoumávaného opatření. Městskému soudu vytkl,
že nedostatečně odůvodnil, na základě jakých skutečností nepřistoupí k provedení 5. kroku
přezkumného algoritmu, jak bylo dle judikatury Nejvyššího správního soudu jeho povinností.
Stěžovatel uvedl, že městský soud byl oprávněn a současně povinen posoudit, zda mezi
navrhovaným využitím území a z toho plynoucím omezením dotčených adresátů OOP neexistuje
i při formálním dodržení veškerých požadavků hmotného práva zjevný nepoměr, který nelze
odůvodnit ani veřejným zájmem na optimálním využití území obce. Dodal přitom, že v ýsledné
funkční a prostorové uspořádání území musí vždy představovat rozumný kompromis
a vyváženost mezi jednotlivými veřejnými a soukromými zájmy navzájem. Městský soud tedy byl
dle stěžovatele povinen zhodnotit, zda vydání napadeného OOP představuje pro jím zastoupené
občany natolik intenzivní újmu, že po nich nelze spravedlivě žádat, aby ji bez dalšího nesli,
a to i za situace, kdy dospěl k závěru, že do jejich právní sféry zasaženo nebylo. Stěžovatel
současně připustil, že každý je povinen strpět určitá omezení při výkonu svých práv, aniž by vždy
muselo dojít k jejich kompenzaci, přičemž však zdůraznil, že za situace, kdy dané omezení
překročí míru spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a nutností chránit
základní práva, musí být dotčeným právům jednotlivců přiznána odpovídající soudní ochrana.
Tím spíše jedná-li se o práva základní, jako v projednávané věci. V této souvislosti stěžovatel
opětovně připomněl význam práva na příznivé životní prostředí a na ochranu zdraví, respektive
podmínky, za nichž lze do těchto zasahovat. Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel
navrhl, aby kasační soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[30] Odpůrce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na obsah svých vyjádření v řízení
o žalobě. K samotné kasační stížnosti poznamenal, že se v ní stěžovatel dopouští řady
nepřesností. Jeho tvrzení, že území Prahy 5 je charakteristické svou vilovou zástavbou
je rovněž víceméně zavádějící, neboť se zde nachází řada výškových budov a obytných
komplexů, přičemž i v těsné blízkosti pozemku dotčeného řešenou změnou ÚP se nachází
činžovní vícepodlažní domy, což bylo v řízení před městským soudem doloženo aktuální
fotodokumentací. Samotná řešená lokalita pak není využívána; nejedná se o park, ale o zanedbané
pozemky. Dodal, že i podle předchozí úpravy v platném územním plánu (veřejné vybavení) bylo
možné lokalitu využít k zástavbě, a to způsobem, který by zatížil okolí daleko více, než uvažovaná
bytová zástavba.
[31] Pokud jde o tvrzení, že se městský soud odmítl zabývat stanovisky dotčených orgánů,
odpůrce zdůraznil, že sám stěžovatel konstatoval, že přezkum jednotlivých stanovisek v petitu
svého návrhu nepožadoval. Ze strany městského soudu tak nejde o přepjatý formalismus.
Rozdílnost právního názoru potom dle odpůrce nelze vydávat za naplnění kasačního důvodu
dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V případě námitky vady řízení, ve smyslu změny stanoviska
MČ Praha 5, odpůrce připustil, že dne 19. 6. 2014 bylo zastupitelstvem této městské části přijato
k již provedené změně odmítavé stanovisko. Zdůraznil nicméně, že se tak stalo více jak 2 měsíce
po změně ÚP, a proto v době jejího přijetí bylo kladné stanovisko platné. Odpůrce tedy mohl
vycházet jen z toho, které měl k dispozici. Stěžovatelovo tvrzení, že souhlasné stanovisko v době
projednávání změny ÚP již nebylo aktuální, neboť skutečný stav byl již opačný, odpůrce odmítl
s tím, že nebylo možné předjímat výsledek hlasování, a tedy ani nový názor MČ Praha 5.
Konečně, ve vztahu k tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, spatřované
v nevypořádání otázky přiměřenosti, odpůrce poznamenal, že městský soud vypořádal veškeré
námitky a důkazy, zmíněnou otázku konkrétně na str. 20 a násl. napadeného rozsudku. Odpůrce
proto navrhl kasační stížnost zamítnout.
[32] Osoba zúčastněná na řízení podala ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém nejprve
označila napadený rozsudek za zákonný, spočívající na logických argumentech, vycházející
z příslušných právních předpisů a přesvědčivě odůvodněný, stejně jako za respektující judikaturu
Nejvyššího správního soudu. Dále poznamenala, že kasační stížnost vychází zejména z odmítnutí
některých zásadních procesních principů „správního“ (pozn. zdejšího soudu: myšleno patrně
soudního) přezkumu, neboť stěžovatel nerespektuje, že soud musí ze zákona vycházet
ze skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného OOP, respektive
si nesprávně vykládá pojem „skutkového stavu“. Jakékoliv skutečnosti vzniklé po vydání opatření
jsou pro jeho přezkum irelevantní. To platí zejména pro argumentaci stěžovatele měnící
se politickou vůlí MČ Praha 5 (změna stanoviska), aktuálním průběhem navazujících řízení
(umístění konkrétní stavby v rámci územního řízení) a měnící se hlukovou či rozptylovou situací
v okolí dotčeného území (ve smyslu předloženého Posudku, který byl vypracován se značným
odstupem od vydání napadeného OOP). Předmětné argumenty může stěžovatel uplatnit pouze
v navazujících správních řízeních, tj. územním a stavebním řízení. K soudnímu přezkumu otázek
řešených v rámci územního řízení pak slouží jiné právní prostředky. Předmětem nynějšího řízení
tedy může být jen otázka vydání napadeného OOP, respektive postup městského soudu při jeho
přezkumu. Stěžovatelovu argumentaci dále osoba zúčastněná na řízení označila mj. za tendenční
a založenou na selektivním výběru právní úpravy.
[33] V další části svého vyjádření se osoba zúčastněná na řízení vyslovila k jednotlivým
stížnostním bodům podrobněji, přičemž nad rámec již řečeného uvedla následující skutečnosti.
V případě tvrzené nezákonnosti napadeného rozsudku nejprve zdůraznila, že pouhá skutečnost,
že výklad právních předpisů zaujatý městským soudem neodpovídá výkladu stěžovatele, nečiní
rozsudek nezákonným. Vůči stěžovatelem předloženému Posudku opětovně podotkla, že pouze
dokládá pohled znalce na místní podmínky v okamžiku svého vzniku (rok 2016), a není
proto pro nynější řízení relevantní, respektive nemůže zpochybnit správnost a zákonnost
podkladů (závazných stanovisek), na jejichž základě bylo napadené OOP vydáno. Osoba
zúčastněná na řízení dále konstatovala, že dle čl. 41 Listiny se lze ústavně zaručených práv
domáhat pouze v mezích zákonů, které předmětná ustanovení Listiny provádějí. Součástí této
ochrany je potom povolání specializovaných orgánů státní správy k ochraně veřejných
subjektivních práv na jednotlivých úsecích ochrany, a to včetně ochrany životního prostředí
a zdraví. V této souvislosti připomněla, že v rámci přijímání napadeného OOP nebyla dotčenými
orgány vydána žádná zamítavá stanoviska, která by přijetí navrhované změny ÚP zastupitelstvem
HMP bránila.
[34] Ve vztahu k námitce stěžovatele, že napadené OOP realizuje záměr, který povede
k překračování hlukových limitů, osoba zúčastněná na řízení poznamenala, že jde nejen o tvrzení
nepodložené, ale z hlediska nyní vedeného řízení též irelevantní. Podle stavebního zákona
je totiž územní plán toliko podkladem pro rozhodování o vlastních stavebních záměrech. Jakékoli
umístění staveb v souladu s ÚP potom podléhá splnění zákonných podmínek, a to včetně
dodržení předpisů na úseku ochrany před hlukem. Napadené OOP tedy neumožňuje umisťování
staveb v rozporu se zákonem, přičemž bude na stavebním úřadu, aby povolil umístění pouze těch
stavebních záměrů, které odpovídají právním předpisům. Osoba zúčastněná na řízení dále
zdůraznila, že neodpovídá-li napadené OOP představám stěžovatele o uspořádání území,
nepředstavuje to - při současném dodržení zákonného postupu správními orgány - zásah
do ústavně zaručených práv stěžovatele, ani jím zastoupených osob. Vyjádřila přitom
přesvědčení, že n apadené OOP bylo vydáno v souladu s příslušnými zákony, předepsaným
postupem a představuje výsledek procesu územního plánování, jehož cílem není konzervace
stávajícího stavu, ale naopak hledání možností rozvoje prostřednictvím účelného využití
a prostorového uspořádání území s cílem dosažení obecně prospěšného souladu veřejných
a soukromých zájmů na rozvoji území. Osoba zúčastněná na řízení uzavřela, že městský soud
napadené OOP řádně meritorně přezkoumal, přičemž tvrzení stěžovatele označila za zavádějící
a nepravdivá.
[35] V souvislosti s namítanou vadou řízení osoba zúčastněná na řízení uvedla, že nepovažuje
kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. za naplněný, neboť městský soud zřetelně odkázal
na obsah předloženého spisu a zdůvodnil, proč jej považuje za dostatečný. Opětovně též namítla
bezvýznamnost změny politické vůle MČ Praha 5 pro nyní vedené řízení, přičemž stěžovatelův
výklad pojmu „právní a skutkový stav“ označila za nesprávný. Otázka (ne)existence souhlasného
stanoviska městské části je nadto otázkou právní, nikoli skutkovou. Politická vůle se tvoří
procesními postupy dle příslušné právní úpravy, přičemž vlastní souhlas či nesouhlas představuje
výsledek celého procesu a je zhmotněn v příslušném stanovisku. V daném kontextu osoba
zúčastněná na řízení zdůraznila, že vlastní proces tvorby politické vůle MČ Praha 5 nemá
v projednávané věci relevanci a odpůrce mohl napadené OOP založit pouze na stanovisku dané
městské části, které bylo řádně přijato zákonem stanoveným postupem, což také učinil.
[36] Osoba zúčastněná na řízení se vyjádřila i k namítané nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Dle jejího názoru stěžovatel argumentaci městského soudu „ohýbá “, vytrhává
jednotlivosti z kontextu a nepřistupuje k napadenému rozsudku v jeho souhrnu. Oproti tvrzení
stěžovatele městský soud přezkum napadeného OOP provedl a shledal, že vydáním předmětné
změny ÚP fakticky nedošlo k zásahu do práv stěžovatele. Stěžovatel redukuje výklad pojmu
veřejný zájem toliko na zájmy jím sledované, ačkoli z napadeného OOP vyplývá, že veřejný zájem
byl v jednotlivých aspektech dotčenými orgány i zastupitelstvem HMP posouzen a změna ÚP
odůvodněna. V této souvislosti vyjádřila osoba zúčastněná na řízení přesvědčení, že legitimním
veřejným zájmem je mj. též zájem na funkčním využití území města. Napadené opatření sice
mění možnosti využití dotčených pozemků, určitá možnost využití území však sama o sobě ještě
nevyvolává žádné změny. Ty jsou předmětem až navazujících řízení. Uvedené je třeba mít
na paměti také při aplikaci judikatury tohoto soudu, která se zpravidla zabývá situacemi, kdy proti
OOP (změně ÚP) brojí vlastník pozemku, který byl změnou přímo dotčen, a je proto třeba
důsledně posuzovat, zda je povinen takový zásah strpět, neboť je odůvodněn veřejným zájmem.
O takovou situaci však v projednávané věci nejde. Pro všechny shora uvedené důvody navrhla
osoba zúčastněná na řízení kasační stížnost zamítnout.
[37] Stěžovatel ve své replice ze dne 29. 9. 2017 k vyjádření odpůrce a osoby zúčastněné
na řízení poznamenal, že ani jeden z nich neuvedl žádné nové skutečnosti, či tvrzení, respektive
k jejich prokázání nepředložil žádné nové důkazy, přičemž jejich argumentaci považuje stěžovatel
za nesprávnou, v případě osoby zúčastněné na řízení navíc za toliko účelovou. Stěžovatel
proto setrval na své argumentaci obsažené v kasační stížnosti.
[38] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných kasačních
námitek (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.), přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[39] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Platí totiž, že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla nenabízí prostor k úvahám
o námitkách věcného charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit. Z obsahu napadeného rozsudku
zdejší soud zjistil, že městský soud při posuzování důvodnosti návrhu stěžovatele na zrušení
napadeného OOP nejprve zrekapituloval pro věc významné skutečnosti vyplývající z obsahu
spisového materiálu (str. 8 napadeného rozsudku). Poté přistoupil k posouzení otázky aktivní
procesní legitimace stěžovatele (str. 9-13) a vysvětlení postupu při realizaci soudního přezkumu
opatření obecné povahy, a to včetně zdůraznění významu dispoziční a koncentrační zásady,
respektive důsledků, které pro přezkum mají (str. 14).
[40] V návaznosti na uvedené skutečnosti městský soud provedl jednotlivé kroky
přezkumného algoritmu. Odkazoval přitom jak na zákonná ustanovení, tak na relevantní soudní
rozhodnutí, z nichž při svém rozhodování vycházel (str. 14-21). Závěrem napadeného
rozsudku neopomněl vypořádat ani stěžovatelem vznesený požadavek na poskytnutí poučení
dle §118a o. s. ř. Namítá-li stěžovatel nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro údajnou
absenci konfrontace posuzované změny ÚP se ZÚR HMP, respektive pro tvrzené nezdůvodnění,
na základě jakých skutečností městský soud nepřistoupil k provedení 5. kroku přezkumného
algoritmu, nejde o tvrzení důvodné. V prvém případě platí, že městský soud konfrontoval
napadené OOP se ZÚR v souladu s dispoziční zásadou v rozsahu, v jakém se stěžovatel návrhem
na zrušení napadeného OOP domáhal (viz str. 8 návrhu a str. 19-20 napadeného rozsudku).
V případě 5. kroku přezkumného algoritmu potom městský soud zřetelně odkázal na závěry
plynoucí z rozsudku tohoto soudu č. j. 6 Ao 5/2011 – 43, a v souvislosti s nimi na obsah
stěžovatelovy námitky uplatněné vůči změně Z-1187/07. Dále vyslovil závěr, že pro posouzení
přiměřenosti regulace je nezbytná samotná existence zásahu do práv navrhovatele danou regulací,
přičemž shledal-li v předchozí části odůvodnění napadeného rozsudku, že vydáním změny
ÚP k zásahu do práv navrhovatele fakticky nedošlo, nelze za této situace přiměřenost
napadeného OOP posoudit. Sama skutečnost, že stěžovatel s tímto závěrem městského soudu
nesouhlasí, nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud
proto uzavírá (aniž by na tomto místě jakkoliv hodnotil věcnou správnost závěrů, které městský
soud učinil), že z napadeného rozsudku zcela srozumitelně vyplývá, na základě jaké právní úpravy
a soudních rozhodnutí byly stěžovatelem uplatněné návrhové body shledány nedůvodnými.
Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku tedy není důvodná. Nejvyšší správní soud
proto přistoupil k posouzení věcných námitek stěžovatele.
[41] Jedno z hlavních pochybení městského soudu stěžovatel spatřuje v tom, že přezkum
napadeného OOP realizoval „ryze formálně “, aniž by se jím zabýval po věcné stránce. S odkazem
na dispoziční zásadu a fakt, že stěžovatel nepožadoval přezkum souhlasných stanovisek, se jejich
správností odmítl zabývat. Městskému soudu mělo přitom podle názoru stěžovatele postačovat
jeho tvrzení o nezákonnosti napadeného OOP, doložené mj. Posudkem prokazujícím
překračování zákonných hlukových limitů; měl se tedy správností závazných stanovisek
(která nadto byla ke dni vydání opatření již zcela neaktuální) v kontextu závěrů Posudku zabývat.
[42] Nejvyšší správní soud považuje úvodem za podstatné připomenout jeden ze zásadních
limitů ovládajících přezkumnou činnost správních soudů, a to nejen v případě posuzování
opatření obecné povahy. Jedná se o uplatnění dispoziční zásady, na kterou zcela přiléhavě
upozornil městský soud. Nejvyšší správní soud v souvislosti s provedením pětistupňového
přezkumného algoritmu OOP již dříve konstatoval, že „[k] tomuto algoritmu […] poznamenává,
že je v rámci své přezkumné činnosti v souladu s dispoziční zásadou zásadně (tedy s výjimkami,
které do budoucna může dovodit judikatura) vázán návrhem. Soud tedy nesmí překročit návrh, který učinil
navrhovatel.“ (viz rozsudek č. j. 1 Ao 1/2005 – 98; důraz přidán). Uvedené ostatně vyslovuje sám
soudní řád správní v §101d odst. 1, podle něhož je soud při rozhodování vázán rozsahem a důvody
návrhu. Ačkoliv není uplatnění dispoziční zásady zcela bezvýjimečné, neboť, jak poznamenal
již městský soud, platí, že v důsledku přiměřeného použití §76 s. ř. s. se otevírá možnost zrušit
OOP pro nedostatek pravomoci či působnosti správního orgánu pro jeho vydání, a dále
také per analogiam pro nepřezkoumatelnost, neznamená to, že by tyto připuštěné výjimky vedly
k popření dispoziční zásady jako takové. Jinými slovy, kromě zmíněných výjimek je to stále
navrhovatel, kdo určuje rozsah a důvody přezkumu opatření obecné povahy a správní soud
je při jeho realizaci tímto návrhem vázán.
[43] S ohledem na uvedené nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že nepřistoupil-li městský soud
k přezkumu závazných stanovisek v situaci, kdy se stěžovatel jejich přezkumu ve svém návrhu
nedomáhal, což konečně sám ve své kasační stížnosti přiznává, jednalo se ze strany soudu
o přepjatý formalismus. V této souvislosti nejsou přiléhavé ani stěžovatelovy odkazy na nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1472/12 a rozsudek tohoto soudu č. j. 4 As 3/2008 – 78,
neboť ty správnost postupu městského soudu nijak nepopírají. V prvním případě Ústavní soud
Nejvyššímu správnímu soudu vytkl (jak konečně zřetelně vyplývá ze stěžovatelem citované
pasáže nálezu), že neměl odmítnout věcný přezkum námitek, které navrhovatelé směřovali
na nezákonnost jimi napadeného OOP, s odkazem jejich předchozí procesní pasivitu. Jedná
se tedy o kvalitativně odlišnou situaci oproti nyní projednávané věci, kde městský soud námitky
porušení práv na příznivé životní prostředí a na ochranu zdraví věcně vypořádal; vycházel přitom
z premisy, že důvodnost stěžovatelovy argumentace vyvrací souhlasná stanoviska dotčených
orgánů, jejichž obsah stěžovatel v návrhu na soudní přezkum OOP nezpochybnil. V případě
druhého z odkazovaných soudních rozhodnutí, které se týkalo požadavků na formulaci žalobních
bodů, sice zdejší soud připustil možnost i toliko obecného a stručného, avšak srozumitelného
a jednoznačného, vymezení důvodů nezákonnosti, avšak učinil tak při zachování požadavku
na jednoznačnost rozsahu, v jakém má napadený akt soud přezkoumat.
[44] Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že v souladu se zásadou dispoziční nebylo
úkolem městského soudu, aby za navrhovatele z jeho tvrzení o nezákonnosti samotného OOP,
„dikce návrhu“, či předložených podkladů (Posudek), dovozoval, v jakém rozsahu si přeje přezkum
důvodů napadeného aktu provést. Zcela odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že stěžovatel byl
již v řízení před městským soudem zastoupen advokátem, který si tak jako právní profesionál
musel být vědom základních zásad soudního přezkumu OOP, mezi které dispoziční zásada
nepochybně spadá. Městský soud proto nepochybil, jestliže tuto zásadu respektoval a za situace,
kdy se stěžovatel přezkumu závazných stanovisek nedovolával, jejich přezkum neprovedl
a ze stanovisek při posuzování zákonnosti napadeného OOP nadále vycházel.
[45] Přisvědčit v této souvislosti nelze ani tvrzením stěžovatele, že (i) přijetí postupu
městského soudu by vedlo k tomu, že by bylo z věcného přezkumu soudem vyloučeno jakékoli,
byť nespravedlivé, rozhodnutí mající potenciál krátit práva dotčených osob, a to pouze
na základě zjištění, že bylo vydáno zákonem stanoveným způsobem či na podkladě zákonně
vydaných kladných stanovisek, respektive že (ii) skutečnost, že zpochybnil i zákonnost závazných
stanovisek byla z dikce návrhu a předložených důkazů zřejmá zvláště proto, že zastupitelstvo
nesmí vydat územní plán, který by se od těchto odchyloval, přičemž (iii) by nemělo opodstatnění
přezkoumávat pouze samotné napadené OOP (bez zřetele k obsahu podkladových stanovisek).
V souvislosti s těmito tvrzeními Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá než zopakovat,
že nedošlo k „vyloučení [napadeného OOP] z věcného přezkumu soudem“, neboť soud tento přezkum
provedl. Vycházel-li přitom z presumované věcné správnosti podkladových aktů (závazných
stanovisek), šlo jen o důsledek toho, že stěžovatel přezkum závazných stanovisek nepožadoval
(tj. nenamítal jejich konkrétní deficity). Rozsah věcného přezkumu provedený městským soudem
byl tedy determinován požadavky stěžovatele a nejedná se proto v žádném případě,
jak se stěžovatel snaží naznačit, o plošné vyloučení OOP vydaných zákonem stanoveným
způsobem, respektive na podkladě zákonně vydaných kladných stanovisek, z věcného přezkumu
správními soudy. Rovněž toliko ze skutečnosti, že v souladu s §54 odst. 2 stavebního zákona
nesmí zastupitelstvo obce (zde HMP) vydat (změnu) ÚP, která by byla v rozporu se stanovisky
dotčených orgánů, nelze automaticky dovozovat povinnost správního soudu k přezkumu
závazných stanovisek za situace, kdy se jej navrhovatel nedovolává. Konečně nelze přisvědčit
ani poslednímu z tvrzení, neboť kromě možného přezkumu OOP z hlediska možných jiných
nedostatků, které s otázkou závazných stanovisek nijak nesouvisí, by nepochybně mohlo dojít
k situaci, kdy by byl územní plán napaden právě pro svůj nesoulad se závaznými stanovisky
dotčených orgánů, aniž by tyto samy o sobě byly předmětem přezkumu. Nejvyšší správní soud
proto uzavírá, že dílčí námitky stěžovatele směřující na údajné pochybení městského soudu
v podobě neprovedení přezkumu závazných stanovisek, neshledal důvodnými.
[46] Výše učiněný závěr vůči prvnímu okruhu kasačních námitek má dílčí přesah do řešení
další kategorie stížnostních bodů, kterými stěžovatel tvrdí zásah do práva na příznivé životní
prostředí a na ochranu zdraví (jeho i jím zastupovaných osob) posuzovanou změnou ÚP.
Stěžovatel ve svém návrhu namítal, že napadené OOP realizuje záměr, který povede
k překračování hlukových limitů, dále jím specifikovaných imisních limitů a k „celkovému snížení
kvality života a pohody bydlení “.
[47] Nejvyšší správní soud v této souvislosti pro stručnost odkazuje na str. 16-17 napadeného
rozsudku, kde městský soud popsal průběh přijímání (změny) ÚP s tím, že připomínky dotčených
orgánů k návrhu zadání ÚP nejsou pro pořizovatele závazné, s výjimkou požadavku na posouzení
ÚP z hlediska vlivů na životní prostředí, respektive na evropsky významné lokality a ptačí oblasti,
v důsledku něhož je třeba zpracovat vyhodnocení vlivů ÚP na udržitelný rozvoj území.
Závazná jsou až stanoviska, které dotčené orgány uplatní k návrhu (změny) ÚP
(viz §54 odst. 2 stavebního zákona a rozsudek zdejšího soudu č. j. 2 Ao 2/2008 – 62). Nejvyšší
správní soud proto v kontextu těchto skutečností ověřil správnost závěru městského soudu (který
stěžovatel ostatně ve své kasační stížnosti nezpochybnil), že ze strany dotčených orgánů byla vůči
projednávané změně Z-1187/07 vydána pouze souhlasná stanoviska, bez připomínek.
„Nedoporučení “ vyslovené Hygienickou stanicí HMP ve vztahu ke zmenšování ploch zeleně
a změny funkce VVS a SP, představuje pouze připomínku nikoli závazné stanovisko
(srov. upřesněné vyjádření tohoto dotčeného orgánu ze dne 20. 7. 2009,
č. j. ÚPL/493a/2256/5454/09). Požadavek odboru ochrany prostředí Magistrátu HMP
na doplnění značky hodnotné zeleně vyžadující zvláštní ochranu a snížení kódu míry využití území
z „E“ na „D“ byl potom do návrhu změny ÚP promítnut (pozn. pozdější úpravou směrné části
ÚP SÚ HMP ze dne 4. 10. 2010 č. U 0898/2010 byl kód „D“ opět navýšen na „E“). Taktéž platí,
že odbor životního prostředí Magistrátu HMP jako dotčený orgán vyloučil u návrhu posuzované
změny významný vliv na evropsky významné lokality a ptačí oblasti a nevyžadoval jeho
posouzení z hlediska vlivů na životní prostředí (srov. jeho stanovisko ze dne 17. 3. 2005,
č. j. MHMP-039895/2005/001/OZP/VI). Nebyl tedy dán požadavek na vyhodnocení vlivů
na udržitelný rozvoj území.
[48] Na základě uvedených skutečností lze učinit dílčí závěr, že tvrzení stěžovatele
o tom, že městský soud napadené OOP nepřezkoumal z hlediska tvrzeného překračování
hlukových a stěžovatelem specifikovaných imisních limitů neodpovídá odůvodnění napadeného
rozsudku. Skutečnost, že městský soud neshledal dané návrhové body důvodnými na základě
kladných stanovisek dotčených orgánů, in concreto stanoviska Hygienické stanice HMP ze dne
20. 7. 2009, č. j. ÚPL/493a/2256/5454/09, odborů ochrany prostředí a životního prostředí
Magistrátu HMP ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. S-MHMP-368967/2009/1/OOP/VI, a ze dne
17. 3. 2005, č. j. MHMP-039895/2005/001/OZP/VI, aniž by (zcela v souladu s dispoziční
zásadou a zněním návrhu stěžovatele - viz výše), věcně přezkoumal jejich správnost, nezakládá
nezákonnost napadeného rozsudku. Městský soud naopak postupoval správně,
jestliže ze zmíněných stanovisek vyšel a namítané vady napadeného OOP posoudil v jejich
kontextu. Jeho závěr, že posuzovaná změna ÚP není nezákonná stran překračování hlukových
limitů, respektive znečišťování ovzduší, tak má plnou oporu v obsahu spisového materiálu.
Totéž platí pro jeho vypořádání námitky „celkového snížení kvality života a pohody bydlení “,
kde rovněž vyšel z uvedených závazných stanovisek. Vytknout nelze nic ani jeho závěru, dle
kterého samotná skutečnost, že odůvodnění napadené změny ÚP hovoří mj. o tom, že rušení
ploch SP a VV je „krokem neuváženým“ a zábor pro obytnou zástavbu „nevratný a neopodstatněný “,
vyznívá pro přijetí posuzované změny negativně, nezákonnost napadeného OOP nezakládá.
[49] Nejvyšší správní soud se pro úplnost zabýval taktéž námitkou stěžovatele, že předmětná
závazná stanoviska byla ke dni vydání napadeného OOP již zcela neaktuální. Rovněž toto dílčí
tvrzení stěžovatele však neshledal důvodným. Zde je třeba v souladu s městským soudem
připomenout, že návrh změny Z-1187/07 byl schválen usnesením zastupitelstva HMP ze dne
26. 3. 2010, č. 35/38. Změna byla vydána v rámci změn ÚP SÚ HMP vlny 07 opatřením obecné
povahy č. 9/2010, které nabylo účinnosti dne 16. 4. 2010. Rozsudkem Městského soudu v Praze
ze dne 30. 12. 2013, č. j. 11 A 141/2010 – 66, došlo ke zrušení prvního rozhodnutí o námitkách
stěžovatele proti změně Z-1187/07, zahrnutého do OOP č. 9/2010, a to z důvodu
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Následně proto došlo pořizovatelem, v souladu
s právním názorem soudu, ke zpracování nového vypořádání námitek, které bylo předloženo
k novému vyjádření také dotčeným orgánům (srov. žádost odboru stavebního a územního plánu
Magistrátu HMP ze dne 10. 2. 2014, č. j. MHMP 156697/2014/SUP). Pořizovatel z jejich strany
neobdržel žádná negativní stanoviska nebo připomínky, která by bránila přijetí navrhovaného
rozhodnutí o námitkách. Usnesením ze dne 18. 3. 2014, č. 437, vyslovila s novým návrhem
rozhodnutí souhlas Rada HMP, přičemž jej následně schválilo zastupitelstvo HMP,
a to usnesením ze dne 24. 4. 2014, č. 38/23. Nové rozhodnutí o námitkách se stalo součástí
již dříve projednané změny Z-1187/07, která, jak zdůraznil městský soud, již byla
vydána opatřením obecné povahy č. 9/2010 v roce 2010 a zůstala v platnosti. Druhé vydání
změny Z-1187/07, jehož součástí je nové rozhodnutí o námitkách, bylo potom znovu vydáno
jako napadené OOP, č. 39/2014, s účinností ke dni 22. 5. 2014. Žaloba stěžovatele proti
novému vypořádání námitek byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
8. 9. 2016, č. j. 3 A 77/2014 – 41.
[50] Z uvedené chronologie procesu vydávání změny Z-1187/07 vyplývá, že tato byla
schválena zastupitelstvem HMP již v roce 2010. Došlo-li následně ke zrušení prvního rozhodnutí
o námitkách z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, založila tato skutečnost
povinnost pořizovatele zpracovat nově část odůvodnění OOP, kde by došlo
k vypořádání námitek, v souladu s právním názorem městského soudu vysloveným v rozsudku
č. j. 11 A 141/2010 – 66 (tedy tak, aby nové rozhodnutí dostálo požadavkům vyplývajícím
z §68 odst. 3 správního řádu). Jakkoliv se jednalo o nově zpracovávané odůvodnění (respektive
jeho část), věcně šlo stále o vypořádání původních námitek, které stěžovatel uplatnil vůči původní
změně ÚP, která byla schválena již v roce 2010, a do které již nebylo následně zasahováno. Nové
vypořádání námitek proto vycházelo ze skutkového stavu platného právě v době jejího
schválení. Pořizovatel, respektive zastupitelstvo HMP tedy neposuzovalo znovu samotnou
změnu Z-1187/07, ale „pouze“ napravovalo nedostatečnost odůvodnění prvního rozhodnutí
o námitkách. Pořizovatel proto neměl povinnost podklady, tj. závazná stanoviska,
při zpracovávání nového vypořádání námitek aktualizovat. Samotné nové odůvodnění námitek
přitom, jak uvedeno shora, bylo dotčeným orgánům předloženo k vyjádření, aniž by z jejich
strany došlo k uplatnění negativních stanovisek či připomínek, které by bránily přijetí nového
rozhodnutí o námitkách. Otázku aktuálnosti závazných stanovisek, z nichž městský soud
při svém rozhodování vycházel (viz výše), je tedy nutné hodnotit z hlediska okamžiku schválení
samotné změny Z-1187/07, k čemuž došlo dne 26. 3. 2010, nikoli z pohledu dne,
kdy zastupitelstvo HMP rozhodlo o schválení návrhu nového rozhodnutí o námitkách
(a v důsledku toho i o druhém vydání předmětné změny), což učinilo dne 24. 4. 2014. Z této
perspektivy nelze dle Nejvyššího správního soudu hodnotit závazná stanoviska dotčených orgánů
vydaná v roce 2009 jako neaktuální. I tato dílčí námitka proto není důvodná.
[51] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné vyjádřit se závěrem k problematice závazných
stanovisek i ke stěžovatelem dovolávanému Posudku. Jak bylo konstatováno shora, samotná
skutečnost, že stěžovatel přiložil Posudek ke svému návrhu na zrušení napadeného OOP,
nezaložila povinnost městského soudu přezkoumat optikou zde uvedených skutečností rovněž
závazná stanoviska, jestliže to stěžovatel ve svém návrhu nepožadoval. Nejvyšší správní soud
však považuje za vhodné pro úplnost uvést, že obsah daného Posudku se vůči stanoviskům,
které ve smyslu §54 odst. 2 stavebního zákona představují pro vydání ÚP závazný podklad,
žádným způsobem nevymezuje. Přesněji řečeno se Posudek o závazných stanoviscích vůbec
nezmiňuje, natož aby jakýmkoliv relevantním způsobem zpochybňoval jejich závěry.
[52] Pro úplnost je vhodné korigovat tvrzení osoby zúčastněné na řízení, že Posudek nemůže
mít vliv na přezkum napadeného OOP z důvodu, že byl „vypracován až se značným odstupem“
od vydání opatření. Rozhodující by totiž v tomto směru nebylo datum vzniku Posudku,
ale okamžik, k němuž se vyslovuje. Jinými slovy, pokud by Posudek svým obsahem hodnotil stav,
který objektivně existoval v době vydání napadeného OOP, nebylo by možné tento dokument
odmítnout toliko s odůvodněním, že vznikl až po vydání předmětného opatření,
a jde tak o nepřípustnou skutkovou novotu. Zde je však třeba upozornit, že samotný Posudek
v rámci svého zadání stanovuje jeho zpracovateli za úkol vyjádřit se ke „stávající hlukové zátěži “
(důraz přidán). I tento fakt tak odporuje shora vyslovený závěr, že městský soud nepochybil,
jestliže vyšel ze stanovisek dotčených orgánů, jakožto závazného podkladu pro vydání změny ÚP,
a nikoli ze stěžovatelem předloženého Posudku.
[53] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační námitky směřující proti
způsobu, jakým městský soud vypořádal tvrzené popření podstaty územního plánování
napadeným OOP. Stěžovatel konkrétně namítl, že „samotný poukaz“ městského soudu na textové
znění ZÚR HMP nelze považovat za dostačující, neboť obsahuje body, k nimž se soud nevyjádřil
vůbec, a současně nedošlo ke konfrontaci zásad se změnou ÚP. Nejvyššímu správnímu soudu
nezbývá, než i v tomto bodě odkázat na uplatnění dispoziční zásady, a to při současném
zohlednění způsobu, jakým stěžovatel daný návrhový bod formuloval. Jak totiž Nejvyšší správní
soud ve své rozhodovací činnosti již opakovaně uvedl, platí, že míře konkrétnosti uplatněných
žalobních (kasačních) bodů nutně musí korespondovat míra konkrétnosti odůvodnění soudního
rozhodnutí, neboť má-li soudní přezkum probíhat v mezích žalobních (kasačních) bodů, nelze
z povahy věci důvodnost či nedůvodnost zcela obecné námitky odůvodnit zcela konkrétním
způsobem (viz například rozsudky ze dne 28. 3. 2018, č. j. 3 Afs 304/2016 – 37, ze dne
2. 11. 2016, č. j. 3 As 12/2016 – 81, nebo ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 As 73/2006 – 121).
Na platnosti tohoto závěru nic nemění skutečnost, že v projednávané věci nejde o žalobu,
ale o návrh na zrušení OOP, neboť i zde, jak uvedeno shora, je soud při přezkumu vázán
rozsahem a důvody návrhu (viz §101d odst. 1 s. ř. s.).
[54] V souvislosti s uvedeným je třeba uvést, že stěžovatel na str. 8-9 svého návrhu na zrušení
napadeného OOP namítl rozpor opatření se ZÚR HMP, které jsou pro pořizování a vydávání
mj. územních plánů závazné (§36 odst. 5 stavebního zákona). Jmenovitě uvedl, že rozpor
„spatřuje konkrétně v bodech č. 11, 12, 13, 14, 18 a 20 ZÚR “, jejichž znění následně odcitoval.
Shodně stěžovatel v návrhu pouze odcitoval bod 8 textové části výroku ZÚR HMP
(příloha č. 1 OOP č. 8/2009, tj. opatření, kterým byly ZÚR HMP vydány), který mj. uvádí,
že ochrana přírodních, kulturních a civilizačních hodnot je jednou z Priorit územního plánování
HMP pro zajištění udržitelného rozvoje území a je rovněž obsažená v Obecných zásadách
územního rozvoje kraje HMP. Dále stěžovatel do svého návrhu převzal i část znění jeho
dílčího bodu 8.4, jenž představuje upřesnění podmínek ochrany civilizačních hodnot,
a který se konkrétně pod písmenem a) vyslovuje k umožnění rozvoje těchto hodnot zachováním
a návrhem dostatečných rezerv pro školství, zdravotnictví, sociální péči, pro kulturní zařízení,
sport a rekreaci na celém území města. Poslední citaci, kterou stěžovatel zahrnul do svého návrhu
ve vztahu k ZÚR HMP, představuje úryvek přílohy č. 1 („Vyhodnocení souladu priorit a cílů ZÚR
hl. m. Prahy s vybranými prioritami a cíli mezinárodních a celostátních koncepcí udržitelnosti rozvoje
a vyhodnocení jejich příspěvku k vyváženosti pilířů udržitelnosti vývoje“) k příloze č. 2 odůvodnění OOP
č. 8/2009 (vyhodnocení vlivu zásad na udržitelný rozvoj území). Konkrétně předmětná citace
představuje část komentáře k tabulce č. 1, která se věnuje „porovnání priorit a cílů ZÚR hl. m. Prahy
s prioritami a cíli vybraných koncepcí pro ekonomický pilíř udržitelnosti “. Kromě citace uvedených pasáží
OOP č. 8/2009 a jeho příloh, však stěžovatel daný návrhový bod vůbec žádným způsobem
nerozvedl, přičemž na rozdíl od bodů č. 11-14, 18 a 20 ZÚR, v případě posledních tří zmíněných
citací již dokonce ani neuvedl, že tyto považuje za rozporné s napadeným OOP. Pouze tyto části
ZÚR bez dalšího odcitoval.
[55] Takto stěžovatelem pojatou argumentaci vypořádal městský soud na str. 19-20
napadeného rozsudku. Zde při uvedení znění dovolávaných bodů ZÚR HMP nejprve ve vztahu
k bodu č. 11 konstatoval, že pouhou změnou funkčního využití území nedochází k fragmentaci
krajiny, ke změně krajinného rázu a prostorové scény města. Vůči bodům č. 12-14 ZÚR dále
poukázal na závěr z bodu 7 textové části odůvodnění napadené změny, s tím, že jí nedochází
k zásahu do plochy zeleně. Z hlediska bodu č. 18 ZÚR městský soud poznamenal, že rozšíření
plochy pro bytovou výstavbu nevylučuje následné využití opatření ke snížení negativních
důsledků dopravy na životní prostředí a veřejné zdraví. Konečně k bodu č. 20 ZÚR konstatoval,
že vyhodnocení vlivů územních plánů na životní prostředí je dle stavebního zákona součástí
tzv. vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území. V projednávané věci potom dotčené orgány
na jednotlivých úsecích ochrany životního prostředí vydaly pouze souhlasná stanoviska k návrhu
změny ÚP, nevyžadující posouzení návrhu z hlediska vlivu na životní prostředí, vylučující
významný vliv na evropsky významné lokality a ptačí oblasti a nevyžadující zpracování
vyhodnocení vlivu na udržitelný rozvoj území. Městský soud doplnil, že proces
EIA pak v průběhu pořizování ÚP či jeho změny neprobíhá.
[56] Z uvedené rekapitulace vyplývá, že stěžovatelovo tvrzení, že městský soud pouze odkázal
na textové znění ZÚR, evidentně neodpovídá odůvodnění napadeného rozsudku,
v němž se městský soud věnoval, byť stručně, namítanému rozporu mezi stěžovatelem konkrétně
uvedenými body ZÚR HMP a napadeným OOP. Namítá-li dále stěžovatel, že znění ZÚR
obsahuje body, k nimž se městský soud „nevyjádřil vůbec“, lze jej opětovně odkázat na skutečnost,
že městský soud přezkoumal napadené OOP v souladu s dispoziční zásadou, tedy v rozsahu,
v jakém to požadoval sám stěžovatel (tj. v rozsahu jím konkrétně dovolávaných bodů ZÚR).
Shora uvedené závěry městského soudu přitom mají oporu v obsahu spisového materiálu,
přičemž odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že stěžovatel tyto závěry ve své kasační stížnosti
žádným relevantním způsobem nezpochybnil.
[57] Lze tak konstatovat, že ač se městský soud vypořádal s problematikou ZÚR HMP
poměrně stručně, učinil tak konkrétně ve vztahu k projednávané změně ÚP, v souladu s obsahem
spisového materiálu a v rozsahu v jakém stěžovatel požadoval. Omezil-li se stěžovatel
při formulaci daného návrhového bodu toliko na citaci vybraných částí OOP č. 8/2009,
jímž byly zásady vydány, a to bez jakékoli specifikace toho, v čem konkrétně spatřuje rozpor
napadené změny ÚP s těmito zásadami, potom lze i takto stručné, avšak výstižné,
odůvodnění považovat ve smyslu shora citované judikatury Nejvyššího správního soudu
za dostatečné (viz výše citované rozsudky č. j. 3 Afs 304/2016 – 37, č. j. 3 As 12/2016 – 81, nebo
č. j. 5 As 73/2006 – 121).
[58] Za nepřiléhavý je třeba závěrem vypořádání této skupiny kasačních námitek označit
i stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2232/07. Jak totiž uvádí sám
stěžovatel ve své kasační stížnosti, Ústavní soud v předmětném nálezu konstatoval, že porušením
práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny může být i situace, kdy “v hodnocení
skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo (…) nicméně obecný soud
ji náležitým způsobem v celém souhrnu posuzovaných skutečností nezhodnotil“, aniž by například dostatečně
odůvodnil jejich irelevantnost. Takovým postupem by se obecný soud dle názoru Ústavního
soudu dopouštěl mj. i libovůle zakázané čl. 2 odst. 2 Listiny. V porovnání se shora uvedenými
okolnostmi projednávaného případu a postupem, který městský soud v případě vypořádání
rozebíraného návrhového bodu zvolil, je zřejmé, že se jedná o zcela odlišnou situaci,
než jakou se v citovaném nálezu zabýval Ústavní soud. Jeho závěry tedy nelze na nyní
posuzovaný případ vztáhnout. I tento okruh kasačních námitek proto shledal Nejvyšší správní
soud nedůvodným.
[59] Další skupinu kasačních námitek stěžovatel vztáhl k poslednímu kroku
nezkumného algoritmu, tj. k otázce proporcionality napadeného OOP. V této souvislosti
mj. namítl neuplatnitelnost městským soudem aplikovaného rozsudku zdejšího soudu
č. j. 6 Ao 5/2011 – 43, a to kromě jiného proto, že v nyní projednávané věci nejde o ochranu
vlastnického práva, ale o ústavně chráněná práva na příznivé životní prostředí a ochranu zdraví
desítek jím zastupovaných osob. Nejvyšší správní soud neshledává tuto argumentaci stěžovatele
přiléhavou. Již z hlediska systematiky Listiny základních práv a svobod je totiž třeba stěžovatele
upozornit na to, že zatímco ochrana vlastnického práva spadá již do prvního oddílu hlavy druhé
Listiny, tj. do kategorie „základní lidská práva a svobody“, konkrétně pod čl. 11, jím dovolávaná
práva jsou obsažena v čl. 31 a 35. Nacházejí se tedy „až “ v hlavě čtvrté Listiny, v sekci
„Hospodářská, sociální a kulturní práva“. Nahlíženo z této perspektivy tak není na místě hovořit
o tom, že by oproti vlastnickému právu šlo v nyní projednávané věci o „významnější práva“,
respektive, že by zásah do nich měl být a priori na základě jejich povahy považován za závažnější.
Rovněž stěžovatelem dovolávaný počet jím zastupovaných osob na uvedeném závěru nic
nemění. Především je však třeba konstatovat, že podstatou rozsudku č. j. 6 Ao 5/2011 – 43
zůstává otázka vážení důležitých veřejných zájmů, respektive práv jednotlivců (navrhovatelů),
a to ať již v rozsudku výslovně zmíněného práva vlastnického, nebo práv jiných. Dotčený
rozsudek Nejvyššího správního soudu tak lze na projednávaný případ aplikovat, a městský soud
tedy odkazem na něj nijak nepochybil.
[60] Dále lze konstatovat, že se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje s vyhodnocením
obsahu námitky stěžovatele ze dne 5. 1. 2010, kterou uplatnil vůči změně Z-1187/07,
jak jej provedl městský soud závěrem str. 20 napadeného rozsudku. Zde městský soud uvedl,
že stěžovatel v rámci ní nebrojil proti diskriminačnímu charakteru změny ÚP, zjevnému
nepoměru mezi sledovaným cílem této změny a zásahem do právní sféry stěžovatelem
zastoupených občanů, či absenci legitimního důvodu zásahu, tedy veřejného zájmu, respektive
netvrdil, že zájem na realizaci napadené změny ÚP je zájmem čistě soukromým, a to konkrétně
investora zamýšlené stavby, tj. nynější osoby zúčastněné na řízení. Uvádí-li k tomu stěžovatel
v kasační stížnosti, že „[s]kutečnost, že tyto ,námitky‘ nebyly v tomto konkrétním znění výslovně uplatněny
již v předcházejícím správním řízení dle názoru [stěžovatele] nic nemění na tom, že se jimi měl [městský
soud] zabývat “ (podtržení přidáno), je třeba jej upozornit na to, že tvrzení směřující na shora
uvedená „témata“, nebyla v jeho námitce ze dne 5. 1. 2010 obsažena vůbec. Tedy ani v jiném
znění.
[61] Z hlediska významu samotné skutečnosti, že stěžovatel zmíněné body nezahrnul mezi své
námitky vznesené v průběhu přípravy napadeného OOP, je potom vhodné poukázat na výrok
II. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010,
č. j. 1 Ao 2/2010 – 116, který zní: „Procesní pasivita navrhovatele ve fázích správního řízení předcházejícího
přijetí opatření obecné povahy může být způsobena faktory subjektivními i objektivními. Její význam pro úspěšnost
žaloby posoudí soud s přihlédnutím ke všem individuálním okolnostem případu, a to při zkoumání procesního
postupu správního orgánu, při hodnocení případného rozporu opatření obecné povahy s právními předpisy,
jakož i při hodnocení přiměřenosti zásahu do práv a povinností navrhovatele. Přitom je povinen vzít v úvahu
práva a povinnosti těch, jimž by zrušení opatření obecné povahy podle návrhu způsobilo újmu na jejich vlastních
právech.“ (důraz přidán). V kontextu uvedené citace není sporu o tom, že procesní pasivita
stěžovatele, co do neuplatnění námitek směřujících na shora vyjmenované údajné nedostatky
napadeného OOP (které stěžovatel uplatnil až u městského soudu), nebyla dána objektivními
důvody. Je zřejmé, že stěžovatel námitky proti napadené změně ÚP v průběhu její přípravy
uplatnit mohl a také tak učinil. Jak přitom správně poznamenal městský soud (viz výše), údajným
diskriminačním charakterem změny ÚP, zjevným nepoměrem mezi sledovaným cílem této změny
a zásahem do právní sféry jím zastoupených občanů, či absencí legitimního důvodu zásahu (tedy
veřejného zájmu), s tvrzením, že zájem na napadené změně ÚP je zájmem pouze soukromým
(investora stavby), stěžovatel v námitce ze dne 5. 1. 2010 neargumentoval. Jestliže však námitky
jako takové podat mohl a také tak učinil, je nesporné, že mu nic nebránilo zahrnout do nich
i ty právě uvedené, a nikoli s jejich uvedením vyčkávat až na podání návrhu na zrušení
napadeného OOP. S ohledem na uvedený postup stěžovatele tak lze přijmout dílčí závěr,
že městský soud nepochybil, jestliže konstatoval, že pasivita stěžovatele při přijímání napadené
změny ÚP s sebou nese dopad do možného rozsahu přezkumu obsahu předmětné změny
soudem z hlediska proporcionality veřejného zájmu na nové úpravě území a zásahu do práv
stěžovatele a jím zastoupených občanů.
[62] V této souvislosti je vhodné uvést další relevantní závěr rozšířeného senátu tohoto soudu,
který vyslovil ve svém usnesení č. j. 1 Ao 2/2010 – 116, totiž že „ pokud účastník, brojící proti
procesním vadám při přijímání opatření obecné povahy, proti věcné správnosti přijatého řešení, anebo proti
neproporčním důsledkům, které plynou z opatření obecné povahy (třetí až pátý problémový okruh algoritmu), mohl
při přiměřené péči o svá práva podat věcné námitky či připomínky proti správnosti připravovaného řešení a bez
objektivních důvodů tak neučinil, nemůže Nejvyšší správní soud bez závažných důvodů porušit právní jistotu
dalších účastníků, kteří svá práva aktivně prosazovali již v průběhu přípravy územního plánu a nyní tento
územní plán respektují. Mohlo by tím docházet k situacím, že by účastníci v průběhu přípravy neaktivní měli
výhodnější postavení a jejich práva by byla chráněna ve větší míře než práva účastníků, kteří svá práva zákonem
předpokládaným způsobem hájili (vigilantibus iura) “ (důraz přidán).
[63] V kontextu uvedené citace je třeba upozornit na další podstatou okolnost projednávaného
případu. Ačkoliv totiž stěžovatel ve své argumentaci opakovaně zmiňuje zájem osoby zúčastněné
na řízení (vlastníka opatřením dotčených parcel) na realizaci napadené změny ÚP, zcela pomíjí,
že i osoba zúčastněná na řízení spadá do okruhu osob, které se účastnily procesu přijímání
opatření, během něhož legitimně hájila své zájmy, jak o tom svědčí jí uplatněná námitka
(viz příloha odůvodnění č. 1a napadeného OOP). Na uvedeném nic nemění skutečnost, že této
námitce nebylo vyhověno. Podstatné je, že stěžovatel nemůže okruh zájmů, k jejich vážení
v průběhu přijímání změny ÚP dochází, redukovat toliko na zájmy jím sledované, tedy zcela
pomíjet práva dalších subjektů, které ve smyslu citovaného závěru rozšířeného senátu svá práva
aktivně prosazovaly již v průběhu přípravy územního plánu a nyní tento územní plán respektují.
To při opětovném připomenutí shora rozebírané procesní pasivity stěžovatele ve smyslu
nerozporování mj. (dis)proporcionality napadené změny ÚP v průběhu jejího přijímání.
V souladu se shora uvedenými citacemi usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Ao 2/2010 – 116
proto nelze, za okolností shora zmíněných, v nyní projednávané věci pominout práva osoby
zúčastněné na řízení a s nimi spojenou otázku její právní jistoty.
[64] V souhrnu všech uvedených okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud
učinil správný závěr, že nebyl-li z důvodu pasivity stěžovatele povinen úvahu o proporcionalitě
veřejného zájmu na nové úpravě území a zásahu do práv stěžovatele, respektive jím zastoupených
občanů, konkrétně provést odpůrce v rozhodnutí o námitkách, nemůže ji nyní přezkoumat,
ani provést soud. Následné zahrnutí této námitky do návrhu na zrušení napadeného OOP
proto není samo o sobě možné označit za dostatečné. Tím méně lze přisvědčit jeho námitce,
že důvodem k přezkumu proporcionality měl být městskému soudu tvrzený rozpor mezi
stěžovatelem předloženým Posudkem a závaznými stanovisky dotčených orgánů.
[65] S ohledem na závěry zdejšího soudu vyslovenými v městským soudem citovaném
rozsudku č. j. 6 Ao 5/2011 – 43 proto pro projednávaný případ platí, že stěžovatel se svou
procesní pasivitou při přípravě napadeného OOP, která neměla původ v objektivních důvodech,
sám zbavil možnosti, aby jeho námitky směřující na otázku proporcionality změny ÚP byly
náležitě vypořádány odpůrcem, a aby poté o zákonnosti takovéhoto vypořádání rozhodl soud.
Je proto třeba zcela odmítnout i jeho námitku, že mu nelze klást k tíži, že odpůrce neprovedl
úvahu ve smyslu vážení veřejného zájmu a ochrany práv jím zastoupených občanů, neboť tento
důsledek má původ právě v jeho vlastní pasivitě. Současně nebyla naplněna ani druhá judikaturou
dovozená výjimka, kdy by měl soud (přes předchozí pasivitu navrhovatele) přihlédnout k námitce
neuplatněné v procesu přijímání OOP, kterou je případ, kdy nezákonnosti, na které návrh soudu
poukazuje, jsou zásadního rázu a mají dopad na veřejné zájmy (viz mj. rozsudek tohoto soudu
č. j. 6 Aos 3/2013 – 29). Aplikaci této výjimky však městský soud evidentně vyloučil svými
závěry, k nimž dospěl v rámci předchozích čtyř kroků přezkumného algoritmu (viz následující
odstavec). Odmítnout je konečně třeba i stěžovatelův argument, že byly-li jeho věcné námitky
dostatečné pro věcný přezkum OOP z hlediska zákonnosti, potom a maiori ad minus byly tím spíše
dostatečné pro provedení testu proporcionality. Je tomu tak už proto, že toto tvrzení nemá
ve vztahu ke shora rozebírané procesní pasivitě stěžovatele, respektive důsledků z ní plynoucích,
žádnou relevanci.
[66] Jak bylo uvedeno v předchozím odstavci, městský soud se v rámci úvah předcházejících
posouzení proporcionality přijatého řešení v souladu s ustanovením §101d odst. 1 s. ř. s. zabýval
(v rozsahu vymezeném návrhem stěžovatele) různými aspekty napadené změny ÚP, které mají
význam i z pohledu tohoto kritéria. V souvislosti s problematikou stěžovatelem
rozporovaných závazných stanovisek se tak například vyslovil k hodnotám, k jejichž ochraně
jsou na úseku své působnosti povolány příslušné orgány státní správy jakožto dotčené orgány
(str. 16-17 napadeného rozsudku). Při navazující námitce snížení kvality života a pohodlí bydlení
městský soud dále poukázal mj. na nepodloženost, respektive spekulativnost jednotlivých tvrzení
stěžovatele o negativních důsledcích, které má napadená změna ÚP obyvatelům dotčené lokality
přinést (str. 18). U návrhového bodu vztahujícího se k údajnému popření podstaty územního
plánování potom městský soud poukázal na odůvodnění napadené změny ÚP, ze kterého
vyplývá, že navrhované řešení nezasahuje ÚSES, celoměstský systém zeleně ani chráněná území
přírody, že pozemek leží v zastavěném i zastavitelném území, že lokalitu lze formou individuální
automobilové dopravy obsloužit ze stávající komunikační sítě města, nebo například
to, že lokalita je v docházkové vzdálenosti od systému MHD (str. 19 napadeného rozsudku).
Jinými slovy, ačkoliv se městský soud v ostatních bodech přezkumu napadeného OOP
přirozeně nezaobíral bezprostředně samotnou otázkou proporcionality opatření, neboť tato
nepředstavovala předmět příslušných fází jím realizovaného přezkumu, přesto se v jejich mezích
dotkl problematiky hodnot, respektive zájmů, které byly či mohly být přijetím napadené změny
ÚP v určité míře ovlivněny, případně dotčeny.
[67] Konečně je třeba dodat, že podle ustálené judikatury tohoto soudu platí, že „[o]becné
rozhodnutí o distribuci zátěže v rámci určitého území při zachování výše zmíněných zásad je politickou diskrecí
konkrétního zastupitelského orgánu územní samosprávy a vyjadřuje realizaci práva na samosprávu konkrétního
územního celku. Nepřiměřené zásahy soudní moci do konkrétních odůvodněných a zákonných věcných
rozhodnutí územní samosprávy by byly porušením ústavních zásad o dělbě moci.“ (viz rozsudek
č. j. 6 Ao 6/2010 – 103; důraz přidán). S uvedeným jsou plně v souladu i další závěry
Nejvyššího správního soudu. Jmenovitě lze připomenout rozsudek ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 2 Ao 2/2007 – 73, na který přiléhavě odkázal již městský soud, z něhož se podává,
že se při hodnocení zákonnosti změny územního plánu soud řídí zásadami proporcionality
a zdrženlivosti. Ke zrušení územně plánovacího opatření obecné povahy by měl proto soud
přistoupit, jen došlo-li k porušení zákona v nezanedbatelné míře, respektive v intenzitě zpochybňující
zákonnost posuzovaného řízení a opatření jako celku (rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 6 Ao 5/2011 – 43).
[68] S ohledem na vše shora řečené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ani skupina
námitek vztahující se ke způsobu provedení testu proporcionality městským soudem není
důvodná.
[69] Posledním okruhem kasačních námitek stěžovatel městskému soudu vytýká, že napadené
OOP nezrušil navzdory upozornění, že skutková podstata, ze které správní orgán vyšel, nemá
oporu ve spisovém materiálu. Stěžovatel zdůraznil, že městský soud při svém rozhodování
vycházel ze souhlasného stanoviska MČ Praha 5, které však již v době projednávání změny
ÚP nereflektovalo „aktuální stanovisko zastupitelstva“ této městské části, s čímž byl odpůrce
i městský soud seznámen. Uvedené podle názoru stěžovatele zakládá přímý rozpor
s §101b odst. 3 s. ř. s., neboť městský soud vzal do úvahy pouze „stav právní “, tj. „formální
souhlas“ zastupitelstva městské části, nikoli „stav skutkový “, který byl v době vydání napadeného
OOP opačný, přičemž argument stěžovatele odbyl s tím, že přijetí odmítavého stanoviska více
jak 2 měsíce po vydání napadeného opatření nemůže mít vliv na jeho projednání.
[70] Nejvyšší správní soud považuje za podstatné, že mezi stranami není sporné, že v době
přijetí napadeného OOP existovalo (původní) souhlasné stanovisko MČ Praha 5 k projednávané
změně, stejně jako to, že později - dne 19. 6. 2014 přijalo zastupitelstvo této městské části
stanovisko opačné, tedy odmítavé. Spornou však zůstává otázka, zda měl městský soud
při přezkumu napadeného OOP vycházet z původního kladného stanoviska, nebo měl zohlednit
skutečnost, že stěžovatel při přijímání napadené změny ÚP upozornil zastupitelstvo HMP
na to, že probíhá proces změny tohoto stanoviska, a tedy měl vyjít z toho, že původní kladné
stanovisko již, slovy stěžovatele, nereflektovalo „aktuální stanovisko zastupitelstva“ MČ Praha 5.
[71] Nejprve je nutné korigovat stěžovatelův výklad pojmů „skutkový “ a „právní stav“.
„Skutkovým stavem“ lze obecně rozumět soubor skutkových zjištění v podobě faktických okolností
případu, který ve věci rozhodující orgán shromáždí, a ze kterého při svém rozhodování následně
vychází. „Právní stav“ lze potom chápat jako souhrn platného a účinného objektivního práva,
respektive v širším smyslu lze pod tento pojem zařadit též právní vztahy a subjektivní práva, které
k rozhodnému okamžiku existují. Skutkové a právní okolnosti tedy ve smyslu řečeného
představují dvě kvalitativně odlišné kategorie skutečností, přičemž dělícím kritériem není,
jak naznačuje stěžovatel, to, zda určitá okolnost existuje „skutečně “, nebo jen „formálně “.
Pokud se pak jedná o okamžik, který určuje, z jakého právního a skutkového stavu
má správní soud při svém rozhodování vycházet, je třeba v tomto případě poukázat na znění
§101b odst. 3 s. ř. s., podle něhož soud při přezkumu opatření obecné povahy vychází
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání opatření obecné povahy.
[72] Otázka existence, či neexistence souhlasného stanoviska MČ Praha 5 potom spadá
do kategorie otázek právních, neboť toto stanovisko spoluvytváří aktuální právní stav,
na jehož základě se formuje výsledek celého procesu přijímání územně plánovací dokumentace.
V souladu s tvrzením osoby zúčastněné na řízení platí, že politická vůle (zde MČ Praha 5)
je tvořena procesními postupy dle příslušné právní úpravy a vlastní souhlas či nesouhlas
představuje (až) výsledek celého procesu, který je zhmotněn v příslušném stanovisku. Je-li přitom
dle §101b odst. 3 s. ř. s. rozhodným momentem vydání napadeného OOP, potom v daném
okamžiku bylo platným původní kladné stanovisko MČ Praha 5, jak ostatně připouští i sám
stěžovatel. Skutečnost, že v této době současně probíhal proces změny tohoto stanoviska,
na což stěžovatel zastupitelstvo HMP upozornil, nelze stavět na roveň samotnému výstupu
tohoto procesu, a tedy dovozovat z této okolnosti existenci určitého „nového aktuálního stanoviska“.
Je tomu tak i proto, jak správně poukazuje i odpůrce, že v průběhu tohoto procesu není možné
s určitostí předjímat jeho výsledek. Ten je znám právě až přijetím samotného stanoviska.
[73] Při převedení uvedeného na poměry projednávané věci platí, že odpůrce nemohl v době
přijímání napadeného opatření, tj. dne 24. 4. 2014, pouze na základě upozornění stěžovatele
předjímat výsledek hlasování zastupitelstva MČ Praha 5, k němuž došlo až dne 19. 6. 2014.
Odkázal-li proto městský soud u rozebírané námitky stěžovatele na §101b odst. 3 s. ř. s.
s tím, že v době vydání napadeného OOP bylo stanovisko městské části k předmětné změně
ÚP kladné, přičemž přijetí nového odmítavého stanoviska více jak 2 měsíce po vydání opatření
nezakládá vadu procesu jeho přijetí, jednal zcela v souladu s citovaným ustanovením, nikoli
v rozporu s ním, jak tvrdí stěžovatel. Odpůrce se tedy nedopustil tvrzené „lhostejnosti “,
jestliže při přijímání napadené změny ÚP vyšel z existujícího a platného kladného stanoviska
MČ Praha 5, a nikoli z domnělého „faktického stanoviska“ dovolávaného stěžovatelem. Městský
soud pak nepochybil, pokud v rámci posouzení dodržení předepsaného postupu vydání OOP
neshledal v rozsahu návrhových bodů žádné nedostatky. I poslední skupina kasační námitek
je proto nedůvodná.
[74] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud neshledal žádnou z kasačních námitek
za důvodnou, rozsudkem kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[75] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení
§60 odst. 1, věty první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého, nestanoví-li
tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti procesně úspěšný, právo
na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného,
v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly.
Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť jí v tomto řízení nebyla soudem uložena žádná povinnost a Nejvyšší správní soud
neshledal ani existenci okolností hodných zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly jiný postup
(§60 odst. 5 s. ř. s., za použití §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 20. prosince 2019
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu