ECLI:CZ:NSS:2019:3.AS.172.2018:19
sp. zn. 3 As 172/2018 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce Mgr. F. Š., proti
žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky
v Liberci ze dne 20. 11. 2018, č. j. 59 A 95/2018 – 13,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
domáhal ochrany proti nečinnosti žalované v řízení o žádosti žalobce ze dne 20. 6. 2018
o poskytnutí informací; současně požádal i o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení
zástupce z řad advokátů a o vydání předběžného opatření. Usnesením Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 11. 2018, č. j. 59 A 95/2018 – 13 (dále jen „napadené
usnesení“), byla žaloba postoupena Městskému soudu v Praze.
[2] V napadeném usnesení dospěl krajský soud k závěru, že správním orgánem, který
dle tvrzení žalobce zasáhl do jeho práv (porušení povinnosti vydat rozhodnutí), podle jehož sídla
se určuje místně příslušný soud ve smyslu §7 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
je Vězeňská služba České republiky, jejíž sídlo je v Praze; místně příslušným soudem k posouzení
žalobcovy žaloby je tudíž Městský soud v Praze.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá uvedené usnesení krajského soudu kasační stížností.
Konkrétně namítá, že: „[ž]alovaná (žalobce za žalovanou označil Vězeňskou službu České
republiky, Věznici Rýnovice – pozn. soudu) je správní jednotkou, která podle ustanovení
§4 zák. č. 555/1992 Sb. činí za Vězeňskou službu ČR právní úkony, mezi které patří správní trestání
i řízení o trestných činech vězněných osob včetně postavení správního orgánu jako povinného subjektu.“ Stěžovatel
současně požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o kasační
stížnosti.
[4] Žalovaná ve svém vyjádření (prostřednictvím Věznice Rýnovice) navrhuje zamítnutí
kasační stížnosti i žádostí o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, a to mimo
jiné s ohledem na množství sporů stěžovatele týkajících se poskytování informací, jež nemají
vztah k podstatným okolnostem jeho životní sféry. V dalším žalovaná poukazuje na to, že právní
úprava nesvěřuje jednotlivým věznicím v oblasti poskytování informací samostatnou rozhodovací
pravomoc, žalovaným správním orgánem pro účely určení místní příslušnosti správního soudu
je proto v dané věci Vězeňská služba České republiky se sídlem v Praze. Dále odkazuje
na aktuální judikaturu krajských soudů i Nejvyššího správního soudu v obdobných věcech.
[5] Nejvyšší správní soud na úvod poznamenává, že podáním kasační stížnosti proti
procesnímu rozhodnutí krajského soudu (s výjimkou procesního rozhodnutí, kterým se řízení
o žalobě končí) nevzniká stěžovateli poplatková povinnost (srov. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19, všechna citovaná
rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Napadené usnesení nepochybně
právě takovým procesním rozhodnutím je, zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost tudíž
kasační soud nepožadoval.
[6] Z citovaného usnesení rozšířeného senátu současně plyne, že ač je povinné zastoupení
stěžovatele bez příslušného právnického vzdělání advokátem obecně jednou ze základních
podmínek řízení o kasační stížnosti, ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. se neuplatní v případech,
kdy kasační stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí učiněnému v řízení o žalobě, jež slouží
toliko k zajištění podmínek řízení nebo jeho řádného průběhu. Takovým typem rozhodnutí
je i nyní napadené usnesení, jak je již výše uvedeno. V projednávané věci tak ani podmínka
povinného zastoupení stěžovatele advokátem nemusí být splněna. Nadto je v případě stěžovatele
nutno konstatovat, že jde o osobu s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle
zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie, jelikož dříve působil jako advokát, což bylo
ověřeno z webových stránek České advokátní komory.
[7] Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížnost je veskrze obecná a stěžovatel
ve své podstatě konkrétně nevymezuje, jakých pochybení v postupu či závěrech se měl krajský
soud dopustit. Nicméně z podstaty napadeného usnesení je zřejmé, že kasační stížností stěžovatel
rozporuje otázku místní příslušnosti soudu pro rozhodování o žalobě proti nečinnosti žalované
v řízení o žádosti stěžovatele o poskytnutí informací ze dne 20. 6. 2018. Nejvyšší správní soud
proto alespoň v obecné rovině posoudil, zda byly splněny zákonem stanovené podmínky
pro postoupení věci Městskému soudu v Praze.
[10] Podle §7 odst. 2 s. ř. s. nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný
soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl
do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Má-li tento správní orgán sídlo mimo obvod své působnosti, platí,
že má sídlo v obvodu své působnosti.
[11] Stěžejní v právě posuzované věci je tedy určit správní orgán, který dle tvrzení stěžovatele
zasáhl do jeho práv (neposkytl požadované informace).
[12] Nejvyšší správní soud se již mnohokrát zabýval otázkou určení místní příslušnosti
správních soudů podle sídla správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni
nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Z dosavadní judikatury vyplývá,
že pro posouzení této otázky neexistuje všeobecně platné pravidlo, ale vždy je třeba vycházet
z konkrétní právní úpravy působnosti a funkční příslušnosti při určení, kterému správnímu
orgánu svěřil v dané oblasti právní předpis rozhodovací pravomoc.
[13] Například v usnesení rozšířeného senátu ze dne 5. 5. 2015, č. j. Nad 288/2014 – 58,
kasační soud vyslovil, že „bylo-li prvostupňové rozhodnutí vydáno v rámci určité větší instituce, je pro určení
místní příslušnosti krajského soudu ve správním soudnictví nutno v konkrétním případě posoudit,
o kterou ze dvou následujících alternativ se jedná. První možností je, že v rámci této instituce existují samostatné
správní orgány v kompetenčním smyslu, které mají (územní) obvody své působnosti vymezen úžeji, než je rámec
fungování dané instituce jako celku. Pak se místní příslušnost krajských soudů ve správním soudnictví řídí podle
sídel těchto správních orgánů v kompetenčním smyslu. Druhou alternativou je, že ačkoli se rozhodování v rámci
dané instituce odehrává či může odehrávat na různých místech (míněno z hledisek geografických), je tato instituce
i tak jen jedním správním orgánem v kompetenčním smyslu. Pak je její rozhodování, ať již se odehrává kdekoli,
pro účely určení místní příslušnosti přičitatelné pouze jednomu místu, a sice jejímu sídlu. V tomto případě
pak bude k řízení ve správním soudnictví příslušný ve všech věcech, v nichž daná instituce rozhodovala
jako správní orgán prvního stupně, jediný krajský soud, a sice podle místa jejího sídla.“
[14] Vždy je třeba vycházet ze základního pravidla, že za „správní orgán“ lze považovat orgán
moci výkonné, orgán územního samosprávního celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobu
nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických
a právnických osob v oblasti veřejné správy [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Organizační složka
správního orgánu může být správním orgánem rozhodujícím v prvním stupni pouze tehdy,
svěřuje-li jí právní předpis určité samostatné rozhodovací pravomoci (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 7. 2008, č. j. 3 Ans 8/2008 – 84).
[15] Pokud však zákon nevymezuje organizačním složkám správního orgánu s celostátní
působností (vnitřním organizačním jednotkám) samostatnou rozhodovací pravomoc, nemohou
takové organizační jednotky získat postavení správního orgánu rozhodujícího v prvním stupni
podle §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Místní příslušnost soudu podle §7 odst. 2 s. ř. s. se v takových
případech bude řídit sídlem správního orgánu s celostátní působností, nikoli sídlem jeho vnitřní
organizační jednotky (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012,
č. j. 6 Ads 15/2011 – 143, nebo usnesení tohoto soudu ze dne 28. 11. 2012,
č. j. Nad 81/2012 – 71).
[16] Stěžovatel dopisem ze dne 20. 6. 2018 požádal Věznici Rýnovice o poskytnutí informací.
S ohledem na výše uvedené však lze dovodit, že v právě posuzovaném případě se stěžovatel
domáhal poskytnutí informací po Vězeňské službě České republiky, jakožto povinném subjektu
ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
[17] Věznicím (respektive jejich ředitelům), které jsou ve smyslu §1 odst. 4 zákona
č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, organizačními jednotkami
Vězeňské služby, jakožto orgánu státní správy s celostátní působností, totiž žádný zákon
nevymezuje v oblasti poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím
samostatnou rozhodovací pravomoc. Nemají tedy v této oblasti postavení správního orgánu
ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a nelze je tudíž pro účely určení místně příslušného soudu
podle §7 odst. 2 s. ř. s. považovat za správní orgán, který dle tvrzení stěžovatele měl zasáhnout
do jeho práv.
[18] Na základě výše popsaných úvah dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že za správní orgán, který dle tvrzení stěžovatele měl svou nečinností zasáhnout do jeho práv
podle §7 odst. 2 věta první s. ř. s., nelze v nynější věci považovat Věznici Rýnovice, ale Vězeňskou
službu České republiky se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4. K projednání stěžovatelovy žaloby
je proto podle přílohy č. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě
soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), místně příslušným
Městský soud v Praze, neboť v obvodu tohoto soudu se nachází sídlo tohoto správního orgánu.
Krajský soud tedy nepochybil, postoupil-li Městskému soudu v Praze napadeným usnesením
stěžovatelovu žalobu k projednání a rozhodnutí.
[19] Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[20] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně
neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného
účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením
nějaké náklady (přesahující rámec běžné úřední činnosti) vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jejím případě rozhodl tak, že se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2019
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu