ECLI:CZ:NSS:2019:4.AS.383.2018:23
sp. zn. 4 As 383/2018 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, o žalobě proti
nečinnosti žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 28. 11. 2018, č. j. 30 A 138/2018 - 214,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové domáhal ochrany
proti nečinnosti žalované ve věci žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím.
[2] Krajský soud usnesením označeným v záhlaví rozhodl tak, že se žaloba postupuje
Městskému soudu v Praze. Konstatoval, že zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční
stráži České republiky v oblasti poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím, nezakládá samostatnou rozhodovací pravomoc jednotlivým
věznicím. Jednotlivé věznice proto podle krajského soudu nemají při poskytování informací
podle zákona č. 106/1999 Sb., postavení správního orgánu podle §4 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a nelze je tudíž ani pro účely určení místní
příslušnosti podle §7 odst. 2 s. ř. s. považovat za správní orgán, který zasáhl do práv žalobce.
Povinným subjektem podle §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. a správním orgánem podle §4
odst. 1 písm. a) ve spojení s §33 odst. 2 s. ř. s . je tedy Vězeňská služba České republiky se sídlem
v Praze. Z tohoto důvodu krajský soud postoupil věc Městskému soudu v Praze jako soudu
místně příslušnému.
[3] Žalobce (dále „stěžovatel“) nyní napadá uvedené usnesení krajského soudu kasační
stížností. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Stěžovatel konkrétně v kasační stížnosti namítá, že Věznice Odolov je správní jednotkou,
která podle §4 zákona č. 555/1992 Sb., činí za Vězeňskou službu ČR právní úkony,
mezi které patří správní trestání, řízení o trestných činech uvězněných osob, včetně postavení
správního orgánu jako povinného subjektu.
[5] Součástí kasační stížnosti učinil stěžovatel i návrh na ustanovení zástupce pro řízení
o kasační stížnosti.
II. Posouzení kasační stížnosti
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. S ohledem na usnesení
rozšířeného senátu NSS ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, podle něhož v případech,
kdy kasační stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí učiněnému v řízení o žalobě,
jakým je také usnesení o postoupení věci příslušnému soudu, nemusí být stěžovatel v řízení
o kasační stížnosti zastoupen advokátem a není povinen hradit soudní poplatek, netrval Nejvyšší
správní soud na podmínce zastoupení advokátem a úhradě soudního poplatku ani v posuzované
věci.
[7] Obdobně soud nerozhodoval samostatně o žádosti stěžovatele o ustanovení advokáta,
neboť v řízení o této kasační stížnosti není zastoupení advokátem povinné a není ani potřebné
pro hájení práv stěžovatele, který sám disponuje vysokoškolským právnickým vzděláním,
je bývalým advokátem a je schopen plnohodnotně hájit svá práva v řízení (srov. rozsudek NSS
ze dne 27. 9. 2018 ve věci sp. zn. 4 As 275/2018). Této žádosti by proto soud nemohl vyhovět.
[8] Nejvyšší správní soud následně posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Podle §7 odst. 2 s. ř. s. „[n]estanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný
soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl
do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Má-li tento správní orgán sídlo mimo obvod své působnosti,
platí, že má sídlo v obvodu své působnosti.“
[11] Podle §79 odst. 2 s. ř. s. platí, že v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti
„[ž]alovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení.“
[12] Nejvyšší správní soud se již mnohokrát zabýval otázkou určení místní příslušnosti
správních soudů podle sídla správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni
nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany, podle citovaného ustanovení.
Z dosavadní judikatury vyplývá, že pro posouzení této otázky neexistuje všeobecně platné
pravidlo, ale vždy je třeba vycházet z konkrétní právní úpravy působnosti a funkční příslušnosti
při určení, kterému správnímu orgánu svěřil v dané oblasti právní předpis rozhodovací
pravomoc.
[13] Například v usnesení rozšířeného senátu ze dne 5. 5. 2015, č. j. Nad 288/2014 – 58,
kasační soud vyslovil, že „bylo-li prvostupňové rozhodnutí vydáno v rámci určité větší instituce, je pro určení
místní příslušnosti krajského soudu ve správním soudnictví nutno v konkrétním případě posoudit,
o kterou ze dvou následujících alternativ se jedná. První možností je, že v rámci této instituce existují samostatné
správní orgány v kompetenčním smyslu, které mají (územní) obvody své působnosti vymezen úžeji, než je rámec
fungování dané instituce jako celku. Pak se místní příslušnost krajských soudů ve správním soudnictví řídí
podle sídel těchto správních orgánů v kompetenčním smyslu. Druhou alternativou je, že ačkoli se rozhodování
v rámci dané instituce odehrává či může odehrávat na různých místech (míněno z hledisek geografických),
je tato instituce i tak jen jedním správním orgánem v kompetenčním smyslu. Pak je její rozhodování,
ať již se odehrává kdekoli, pro účely určení místní příslušnosti přičitatelné pouze jednomu místu, a sice jejímu
sídlu. V tomto případě pak bude k řízení ve správním soudnictví příslušný ve všech věcech, v nichž daná instituce
rozhodovala jako správní orgán prvního stupně, jediný krajský soud, a sice podle místa jejího sídla.“
[14] Vždy je třeba vycházet ze základního pravidla, že za „správní orgán“ lze považovat orgán
moci výkonné, orgán územního samosprávního celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobu
nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických
a právnických osob v oblasti veřejné správy [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Organizační
složka správního orgánu může být správním orgánem rozhodujícím v prvním stupni
pouze tehdy, svěřuje-li jí právní předpis určité samostatné rozhodovací pravomoci
(srov. rozsudek NSS ze dne 16. 7. 2008, č. j. 3 Ans 8/2008 - 84).
[15] Pokud však zákon nevymezuje organizačním složkám správního orgánu s celostátní
působností (vnitřním organizačním jednotkám) samostatnou rozhodovací pravomoc, nemohou
takové organizační jednotky získat postavení správního orgánu rozhodujícího v prvním stupni
podle §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Místní příslušnost soudu podle §7 odst. 2 s. ř. s. se v takových
případech bude řídit sídlem správního orgánu s celostátní působností, nikoli sídlem jeho vnitřní
organizační jednotky (srov. např. rozsudek NSS ze dne 15. 2. 2012, č. j. 6 Ads 15/2011 - 143,
nebo také usnesení NSS ze dne 28. 11. 2012, č. j. Nad 81/2012 - 71). Podle judikatury Nejvyššího
správního soudu je tedy správním orgánem ve věcech vyřizování žádostí o informace Vězeňská
služba České republiky se sídlem Soudní 1672/1a, Praha, nikoli její jednotlivé regionální složky
(např. rozsudek NSS ze dne 26. 9. 2018, č.j. 4 As 269/2018 - 15).
[16] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ačkoliv stěžovatel
v žalobě uvedl mylně jako sídlo žalované Věznici Odolov, jako žalovanou správně
uvedl Vězeňskou službu České republiky, jejíž sídlo se ve skutečnosti nachází na adrese
Soudní 1672/1a, Praha 4. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že určení žalovaného správního
orgánu je v řízení o nečinnostní žalobě v dispozici žalobce (§79 odst. 2 s. ř. s.). Tato dispozice
však nesahá tak daleko, že by soud byl ve věci určení místní příslušnosti krajského soudu vázán
nesprávným uvedením sídla žalovaného správního orgánu v žalobě.
[17] K projednání stěžovatelovy žaloby je proto podle Přílohy č. 2 zákona č. 6/2002 Sb.,
o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů,
místně příslušným Městský soud v Praze. Krajský soud tedy nepochybil, postoupil-li tomuto
soudu napadaným usnesením stěžovatelovu žalobu k projednání a rozhodnutí.
III. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[18] Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení
o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné
náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, soud jí proto náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2019
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu