ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.36.2019:32
sp. zn. 4 Azs 36/2019 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: N. J., zast. Mgr. Ladislavem
Bártou, advokátem, se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 9. 2018, č. j.
OAM-144/LE-LE05-BA04-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2018, č. j. 63 Az 37/2018 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 3.400 Kč.
Tato částka bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl,
že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který
ji shora uvedeným rozsudkem zamítl. Žalobní námitky neshledal důvodnými. Přisvědčil závěrům
žalovaného uvedeným v napadeném rozhodnutí a uzavřel, že u žalobce nejsou dány předpoklady
pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany, tedy ani doplňkové ochrany podle §14a
odst. 2 písm. d) zákona o azylu, jejíhož udělení se žalobce dovolával s poukazem na narušení
soukromého a rodinného života.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Navrhoval zrušit napadený rozsudek i napadené
rozhodnutí a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že krajský soud nesprávně vyhodnotil námitku,
podle níž neudělením doplňkové ochrany došlo k porušení mezinárodních závazků České
republiky. Krajský soud podle stěžovatele zejména nesprávně zhodnotil nutnost vycestování
stěžovatele z území České republiky a zásah této skutečnosti do jeho rodinného života.
[5] S odkazem na porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“) stěžovatel tvrdil, že má na území České republiky soustředěn veškerý
svůj soukromý a rodinný život. Usiluje o přiznání otcovství ke svému nezletilému synovi.
Vzhledem k nemožnosti vycestování jeho syna by tak byl znemožněn jejich kontakt
a tím narušeno vedení rodinného života. V jakémkoli přesunu nezletilého do stěžovatelovy země
původu také brání matka nezletilého syna, která se stěžovatelem při realizaci jeho otcovských
práv nespolupracuje. V Tunisku nadto nejsou vhodné podmínky pro pobyt nezletilého dítěte.
Žalovaný a krajský soud nesprávně vyhodnotili zvláštnosti stěžovatelova případu, tj. především
okolnosti jeho rodinného života, ale také délku jeho pobytu na území České republiky, intenzitu
jeho vazeb na území České republiky; to činí jejich rozhodnutí nezákonnými.
[6] Odkaz krajského soudu na možnost řešit pobytovou situaci pomocí institutů zakotvených
v zákoně o pobytu cizinců považoval stěžovatel za nedostatečný. Poukázal přitom na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2015, č. j. 3 Azs 256/2014 – 27, podle nějž úvahu
o tom, že stěžovatel může využít prostředky zákona o pobytu cizinců, je třeba založit
na dostatečných skutkových zjištěních a řádně odůvodnit. Tuto povinnost podle stěžovatele
žalovaný ani krajský soud nesplnili.
IV.
[7] Žalovaný považoval kasační stížnosti za nedůvodnou. Napadené rozhodnutí je podle
žalovaného dostatečně individualizováno a netrpí vadami vytýkanými stěžovatelem.
Rovněž napadený rozsudek považoval žalovaný za věcně správný a dostatečně odůvodněný.
Navrhl tudíž kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost, případně zamítnout jako
nedůvodnou.
V.
[8] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Před zahájením meritorního přezkumu věci se však Nejvyšší správní soud musel zabývat
otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne
kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud tato stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[10] Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních
zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat
v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které
dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační
stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu
bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu,
b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[11] Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu těchto judikaturních závěrů
Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci nedovodil. Stěžovatel tvrdil, že důvodem žádosti
o mezinárodní ochranu je jeho potřeba zůstat v České republice, aby se mohl stýkat s nezletilým
synem, k němuž usiluje o určení otcovství. Povinnost vycestovat by pro něj znamenala zásah
do jeho soukromého a rodinného života. Stěžovatel také namítal, že krajský soud
nerespektoval závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2015,
č. j. 3 Azs 256/2014 – 27.
[12] Nejvyšší správní soud ověřil, že se krajský soud nerespektování ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu, které tvrdil stěžovatel, nedopustil. V rozsudku ze dne 11. 3. 2015,
č. j. 3 Azs 256/2014 – 27, na nějž poukazoval stěžovatel, Nejvyšší správní soud posuzoval situaci
stěžovatele, jenž hrozbu vážné újmy spatřoval v zásahu do jeho soukromého a rodinného
života, z čehož dovozoval naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany obdobně
jako zde stěžovatel. Krajský soud v citované věci k námitce uvedl pouze to, že rodinné vazby
v České republice nejsou důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Obdobně na věc nahlížel
i žalovaný. Žalovaný i soud pouze v obecné rovině uzavřeli, že případ stěžovatele je řešitelný
podle zákona o pobytu cizinců a nikoli podle zákona o azylu. Nejvyšší správní soud proto vytkl
krajskému soudu, že se podmínkami udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu
dostatečně nezabýval a individualizovaně neposoudil, zda může zásah do soukromého
a rodinného života představovat vážnou újmu ve smyslu §14a odst. 1 ve spojení s odst. 2
písm. d) zákona o azylu, tj. zda může být vycestování cizince v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky. Paušální závěr o tom, že situace stěžovatele je řešitelná podle zákona o pobytu
cizinců, nepovažoval Nejvyšší správní soud za dostatečné vypořádání se s touto námitkou.
Tato situace však v nyní souzené věci nenastala.
[13] V nyní projednávané věci krajský soud v odst. 10 a 11 napadeného rozsudku naplnění
podmínek doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu podrobně zkoumal.
Dospěl k závěru, že ve stěžovatelově případě podmínky pro udělení doplňkové ochrany
podle uvedeného ustanovení, jehož se stěžovatel dovolával, nejsou splněny. Krajský soud
poukázal na skutečnost, že jeho údajnému synovi mělo být v době rozhodování krajského soudu
6 let. Stěžovatel se na jeho výchově doposud žádným způsobem nepodílel, nepřipíval ani na jeho
výživu. S matkou nezletilého nežil ve společné domácnosti a není zapsán jako otec v rodném listě
nezletilého. Řízení o určení otcovství i podle tvrzení samotného stěžovatele není doposud
skončeno. Ze správního spisu také vyplynulo, že první tři roky života údajného syna si stěžovatel
odpykával trest odnětí svobody a další tři roky strávil v Tunisku. Chlapec, jehož otcem
má stěžovatel být, proto není na jeho péči nijak závislý. Krajský soud proto nedovodil skutečné
nebezpečí vážné újmy spočívající v tom, že by vycestováním stěžovatele došlo k porušení
mezinárodních závazků České republiky v důsledku zásahu do jeho soukromého a rodinného
života. Krajský soud neopomněl při svých úvahách vzít v potaz i skutečnost, že stěžovatel
je osobou opakovaně porušující právní řád České republiky, na jejímž území páchal
trestnou činnost. Porušení čl. 8 Úmluvy a tudíž ani předpoklady pro udělení doplňkové ochrany
podle §14 odst. 2 písm. d) zákona o azylu proto neshledal.
[14] Z právě uvedeného vyplývá, že se krajský soud možným zásahem do soukromého
a rodinného života podrobně zabýval a situaci stěžovatele posuzoval v souvislosti s §14a odst. 2
písm. d) zákona o azylu. Dospěl však k závěru, že v případě stěžovatele nedojde
k tak intenzivnímu zásahu do rodinného a soukromého života, který by odůvodňoval udělení
doplňkové ochrany podle citovaného ustanovení. K řešeným otázkám krajský soud také odkázal
na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, kterou ve svých úvahách zohlednil a kterou
respektoval. Poukaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2015,
č. j. 3 Azs 256/2014 – 27, je s ohledem na výše uvedené nepřípadný. Krajský soud se proto
nerespektování ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu nedopustil a své rozhodnutí
odůvodnil dostatečně.
[15] Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že se ve své judikatuře již mnohokráte vyjádřil
k výjimečným okolnostem, za nichž by bylo možné shledat, že již pouhé vycestování cizince
z území by mohlo porušit jeho právo na ochranu rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy
a §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu (viz např. rozsudky ze dne 28. 11. 2008,
č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, či ze dne 8. 6. 2011, č. j. 2 Azs 8/2011 - 55). Tyto výjimečné okolnosti
nebyly v případě stěžovatele dány, jak krajský soud správně dovodil. Stěžovatel věrohodně
nedoložil, že má na území České republiky rodinné vazby, jejichž narušením by mu mohla
vzniknout újma takové intenzity, která by opodstatňovala velmi výjimečné udělení doplňkové
ochrany ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Ze spisového materiálu nevyplývá,
že skutečně má na území České republiky nezletilé dítě. S bývalou družkou nežije a v posledních
letech se nezdržoval ani na území České republiky.
[16] Krajský soud správně zohlednil judikaturu kasačního soudu i ve vztahu ke stěžovatelovu
tvrzení, že vzhledem k řadě zákazů vstupu na území členských států Evropské unie podle svého
tvrzení nemůže získat pobytový titul na základě zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, když vyslovil, že uvedené samo o sobě
nemůže být důvodem pro udělení doplňkové ochrany.
[17] Kasační stížnost dále nenastoluje žádné právní otázky, které nebyly dosud v judikatuře
řešeny nebo by byly řešeny v judikatuře rozdílně. Nelze tudíž z povahy věci uvažovat
ani o judikaturním odklonu.
VI.
[18] Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele ve smyslu předpokladů její přijatelnosti vyplývajících z usnesení
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39. Odmítl ji tedy pro nepřijatelnost podle §104a s. ř. s.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn §60 odst. 3, větou první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[20] Krajský soud ustanovil stěžovateli usnesením ze dne 4. 10. 2018, č. j. 63 Az 37/2018 – 25
zástupcem Mgr. Ladislava Bártu, advokáta, který jej podle §35 odst. 9 s. ř. s. zastupuje i v řízení
o kasační stížnosti. Za toto řízení náleží ustanovenému zástupci odměna ve výši 3.100 Kč
za jeden úkon právní služby spočívající v podání kasační stížnosti podle §7 ve spojení s §9
odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Vedle toho má zástupce stěžovatele též právo na náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč
(§13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupce stěžovatele nedoložil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty. Náleží mu tedy odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 3.400 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2019
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu