ECLI:CZ:NSS:2019:5.AFS.43.2018:32
sp. zn. 5 Afs 43/2018 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: R. J., zast.
JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem Valdštejnská 381/6, Liberec II, proti žalovanému:
Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 29. 1. 2018,
č. j. 59 Af 32/2015 - 105,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 10. 7. 2015, č. j. 23023-4/2015-900000-304.8, kterým bylo podle §42d odst. 1 písm. a)
zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, rozhodnuto o propadnutí 2 415 litrů minerálního
oleje.
[2] Dne 17. 11. 2014 v 12.50 hod. zastavili příslušníci celního úřadu v obci Hodkovice
nad Mohelkou nákladní vozidlo MAN, registrační značky X (CZ) se zapřaženým přípojným
vozidlem bez registrační značky nebo jiného označení. Kontrolou přípojného vozidla bylo
zjištěno, že jsou na něm umístěny dva IBC kontejnery s obsahem neznámé kapaliny; kontrolující
celníci vzhledem k povaze a množství vybraných výrobků pojali podezření, že se nejedná o
vybrané výrobky určené pro osobní spotřebu; k dopravovaným vybraným výrobkům nebyl
řidičem vozidla předložen žádný doklad podle §5 zákona o spotřebních daních, prokazující jejich
řádné zdanění na daňovém území České republiky. Celní úřad v souladu s §42 odst. 3 zákona o
spotřebních daních přistoupil proto k jejich zajištění.
[3] Stěžovatel poté v prostorách celního úřadu vypověděl, že dopravovanou kapalinou
je extra lehký topný olej, který nakupuje u dodavatele, právnické osoby KM - PRONA, a.s.;
uvedl, že může doložit původ a zaplacení spotřební daně u zajištěného lehkého topného oleje.
Celní úřad za přítomnosti stěžovatele provedl odběr vzorků minerálního oleje za účelem zjištění,
zda se jedná o deklarovaný lehký topný olej nebo jiný minerální olej definovaný v zákoně
o spotřebních daních, či nikoliv; při přečerpání zajištěných vybraných výrobků do jiných nádob
bylo zjištěno jeho přesné množství - 2 415 litrů. Stěžovatel dne 18. 11. 2014 předložil celnímu
úřadu fakturu řady 114 č. 009932 vystavenou dne 9. 10. 2014 dodavatelem na prodej 4 504 litrů
motorové nafty kódu nomenklatury 27101941 a 3 999 litrů extra lehkého topného oleje kódu
nomenklatury 27101941 a vzor používaného přepravního listu. Stěžovatel k tomu uvedl,
že v inkriminovaný den nebyla z důvodu státního svátku v areálu společnosti žádná oprávněná
osoba, která by vyplnila a předala řidiči vozidla přepravní list.
[4] Na základě shora uvedených skutečností pojal celní úřad podezření, že dopravován byl
vybraný výrobek, k němuž nebyl při dopravě předložen doklad podle §5 zákona o spotřebních
daních a v souladu s §42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních vybrané výrobky zajistil,
o čemž vydal dne 20. 11. 2014 rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků č. j. 58016-3/2014-
560000-62. Proti zmíněnému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím
žalovaného č. j. 1590-2/2015-900000-304.8 ze dne 2. 2. 2015 zamítnuto. Z protokolů o zkoušce
č. j. 63163/2015-900000-020 a č. j. 63164/2015-900000-20 vyplývá, že analyzované vzorky
minerálního oleje odpovídají barvenému a značkovanému plynovému oleji splňujícímu podmínky
vyhlášky č. 61/2007 Sb., kterou se stanoví podrobnosti značkování a barvení minerálních olejů
a značkování některých dalších minerálních olejů, tedy předmětu spotřební daně z minerálních
olejů dle §45 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních. Celní úřad dále v řízení dle §42b
zákona o spotřebních daních jednoznačně určil osobu, která má věcné právo k minerálním
olejům, vyloučil jejich použití pro osobní spotřebu a na základě zjištěných skutečností dospěl
k závěru, že minerální olej byl dopravován bez některého z dokladů uvedeného v §5 zákona
o spotřebních daních; tuto zákonnou podmínku nemůže přitom zhojit ani následné předložení
předmětné faktury. Jelikož nebyly naplněny podmínky pro uvolnění vybraných výrobků
ze zajištění, rozhodl celní úřad o jejich propadnutí.
[5] V žalobě stěžovatel především označil postup správních orgánů za nepřiměřeně přísný.
Přeprava minerálního oleje byla realizována dne 17. 11. 2014, tedy v den státního svátku,
v důsledku čehož zde nebyla osoba, která by řidiče potřebným dokladem vybavila, přitom
stěžovatel sdělil celnímu úřadu, že je připraven patřičný doklad doručit celnímu úřadu,
což také učinil ihned následujícího dne, tedy 18. 11. 2014. Pochybení stěžovatele je zcela
formálního charakteru, když minerální olej byl řádně zdaněn, a doklad o tomto zdanění byl
celnímu úřadu předložen. Uložená sankce tak nezohledňuje tyto okolnosti případu
a je nepřiměřená. Stěžovatel odkazuje na §5 odst. 3 daňového řádu, podle něhož správce daně
šetří práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů a třetích osob v souladu s právními
předpisy a používá při vyžadování plnění jejich povinností jen takové prostředky, které
je nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní. Rovněž poukazuje na §3 písm. l)
bod 4. zákona o spotřebních daních, dle kterého se uvedením do volného daňového oběhu
rozumí každé skladování nebo doprava vybraných výrobků, u nichž se neprokáže, že se jedná
o výrobky zdaněné, nebo pokud se neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně. Z tohoto
ustanovení je možno vyvozovat, že pokud jsou přepravované výrobky prokazatelně zdaněné,
nejedná se o uvedení do volného daňového oběhu. Proto nemohlo dojít k porušení §5 zákona
o spotřebních daních a stěžovateli nelze uložit propadnutí věci.
[6] Krajský soud žádné z žalobních námitek stěžovatele nepřisvědčil a žalobu zamítl.
Odkázal na relevantní právní úpravu obsaženou v zákoně o spotřebních daních v §42 odst. 1
písm. b), §42c odst. 1 písm. a) a §42d odst. 1. Konstatoval, že v daném případě nebylo sporu
o skutkových zjištěních správního orgánu; stěžovatel dopravoval 2 415 litrů minerálního oleje,
a to bez toho, že by společně s předmětným olejem byl spojen jakýkoli doklad dle §5 zákona
o spotřebních daních; celní úřad proto v souladu s §42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních
daních minerální olej zajistil a následně posuzoval, zda jsou podle §42c odst. 1 písm. a) zákona
o spotřebních daních splněny podmínky pro uvolnění předmětného minerálního oleje,
či zda je třeba postupovat podle §42d odst. 1 zmíněného zákona, tedy rozhodnout o propadnutí
minerálního oleje, jehož vlastník byl celnímu úřadu znám. Dle krajského soudu z textu zákona
o spotřebních daních jednoznačně plyne, že pokud nejsou splněny podmínky pro uvolnění
vybraných výrobků ze zajištění, nezbývá správci daně, než podle §42d zákona rozhodnout
o propadnutí, případně zabrání věci; správce daně není oprávněn k jinému alternativnímu
postupu.
[7] V kasační stížnosti stěžovatel fakticky opakovaně uvádí shodné námitky, které vznesl
již v odvolání a poté v žalobě. Tvrdí, že v průběhu předcházejícího řízení byla nesprávně
posouzena právní otázka spočívající v dodatečném předložení dokladu dle §5 zákona
o spotřebních daních. Správní orgány i správní soud dospěly k závěru, že jeho dodatečné
předložení je bez významu, s čímž stěžovatel nesouhlasí. Krajský soud ve svém rozsudku uvádí,
že stěžovatel naplnil svým jednáním zákonem stanovené podmínky, neboť byl povinen předložit
k minerálnímu oleji doklad podle §5 zákona prokazující jeho zdanění spotřební daní
z minerálních olejů, tedy daňový doklad, doklad o prodeji nebo doklad o dopravě. Stěžovatel
tvrdí, že zákon v žádném ustanovení nestanoví časový okamžik, kdy musí být doklad dle §5
zákona o spotřebních daních předložen. Nelze tak dospět k závěru, jak činí správní soud,
že doklad musí být předložen okamžitě a jakékoliv pozdější předložení tohoto dokladu je bez
významu. V daném případě byla dne 17. 1. 2014 ve 12.50 hodin zahájena kontrola, z obsahu
správního spisu vyplývá, že po přemístění vozidla pokračovala kontrola v prostorách celního
úřadu, ve 14.30 hodin se dostavil stěžovatel, sdělil prap. N., že tento doklad je připraven okamžitě
doručit celnímu úřadu. Toto pracovník celního úřadu odmítl. Následujícího dne 18. 11. 2014
stěžovatel doklad dle §5 zákona předložil. Kontrola tedy byla zahájena dne 17. 11. 2014 v 12.50
hodin, následně kontrola pokračovala v prostorách celního úřadu. K ukončení kontroly dle
krajského soudu nedošlo (resp. soud se nijak okamžikem ukončení kontroly nezabývá). Pokud
tedy kontrola pokračovala i dne 18. 11. 2014, neboť její průběh nebyl ukončen, pak nelze než
dospět k závěru, že doklad byl předložen v rámci kontroly prováděné celním úřadem, a byl
předložen v souladu se zákonem. Právní názor krajského soudu, že pozdější předložení protokolu
je bez významu, je nesprávný a v rozporu se zákonem.
[8] Dále stěžovatel namítá, že zákon nestanoví, kde se fyzicky daný doklad musí nacházet;
tedy, ani pokud jde o místo, nelze dospět k závěru, že doklad musí být např. v kabině řidiče.
Otázkou je, jak by správní orgán nahlížel na případ, kdy by doklad byl např. v doprovodném
osobním automobilu. Podle striktního výkladu zákona provedeného soudem by i takový postup
byl v rozporu se zákonem, a vedl by k propadnutí věci. Nicméně ta skutečnost, že zákon
nestanoví místo, kde se musí doklad nacházet, je dostatečná k právnímu závěru, že doklad
se může nacházet i na jiném místě, než je kabina řidiče.
[9] Stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí je v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů rozhodnutí, neboť soud se vůbec nezabýval tím, že kontrola byla započata dne
18. 1. 2014 ve 12. 50 hodin, pokračovala dále v prostorách celního úřadu, k jejímu ukončení
dle soudu nedošlo a doklad dle §5 zákona o spotřebních daních byl předložen v rámci probíhající
kontroly.
[10] Stěžovatel dále tvrdí, že v průběhu předcházejícího řízení byla nesprávně
posouzena právní otázka spočívající v tom, že v daném případě nedošlo vůbec k uvedení zboží
do volného daňového oběhu. Dle §3 písm. l) zákona o spotřebních daních se uvedením
do volného daňového oběhu rozumí každé skladování nebo doprava vybraných výrobků,
u nichž se neprokáže, že se jedná o výrobky zdaněné, nebo pokud se neprokáže způsob jejich
nabytí oprávněně bez daně. Z tohoto ustanovení možno vyvozovat, že pokud jsou přepravované
výrobky prokazatelně zdaněné (což v tomto konkrétním případ bez pochybností jsou), nejedná
se o uvedení do volného daňového oběhu. V takovém případě nemohlo dojít k porušení §5
zákona o spotřebních daních a nelze postupovat dle §42d odst. 1 písm. a) zákona. Výklad §3
písm. l) zákona, jak jej provádí soud v napadeném rozhodnutí, je nesprávný.
[11] Právní názor správních orgánů i krajského soudu je dle stěžovatele výrazem přepjatého
formalismu, jak jej opakovaně ve svých nálezech kritizuje Ústavní soud ČR. Na základě
rozhodnutí správního orgánu propadá 2 415 litrů minerálního oleje, které jsou vlastnictvím
stěžovatele. Postup celního úřadu v tomto konkrétním případě je nepřiměřeně přísný.
Přeprava minerálního oleje byla realizována dne 17. 11. 2014, tj. v den státního svátku. Řidič
nebyl vybaven dokladem dle §5 zákona právě z důvodu, že se jednalo o státní svátek a nebyla
tedy osoba, která by řidiče tímto potřebným dokladem vybavila. Nijak nebyl ohrožen primární
zájem sledovaný zákonem o spotřebních daních, tj. výběr daní. Sankce v podobě propadnutí
minerálního oleje vůbec nezohledňuje okolnosti případu. Stěžovatel poukazuje na to,
že se fakticky jedná o sankci správního orgánu „sui generis", neboť správní orgán sice účastníku
řízení neukládá pokutu za správní delikt, nicméně důsledky rozhodnutí jsou pro stěžovatele
shodné. Rozhodnutí je přitom zcela nepřiměřené všem okolnostem případu.
[12] Stěžovatel se na základě shora uvedeného domnívá, že jsou dány důvody kasační
stížnosti, neboť došlo k nesprávnému posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Dále se domnívá, že napadené rozhodnutí není přezkoumatelné pro nedostatek důvodů
rozhodnutí; krajský soud nezohlednil konkrétní okolnosti případu, nezabýval se přiměřeností
zásahu do práv a povinností stěžovatele a zájmem na ochraně jeho vlastnického práva. Stěžovatel
navrhuje Nejvyššímu správnímu soudu, aby rozsudek: krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[13] Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Ve svém vyjádření uvedl, že podle §5 odst. 6
zákona o spotřebních daních, ve znění platném a účinném v době kontroly, lze vybrané výrobky
uvedené do volného daňového oběhu dopravovat pouze s daňovým dokladem, s dokladem
o prodeji, s dokladem o dopravě nebo s rozhodnutím podle odstavce 5 uvedeného ustanovení.
Příslušný doklad odpovídající probíhající obchodně dopravní situaci mezi konkrétními subjekty
obchodu musí být oprávněným subjektem vystaven již před zahájením dopravy a musí předmětné
množství vybraných výrobků po celý průběh dopravy doprovázet, tj. dopravce (řidič) musí být
dokladem před započetím dopravy vybaven, aby byl schopen jej při zastavení kontrolujícím
orgánem v kterékoliv fázi dopravy neprodleně předložit; nikoliv až dodatečně s odstupem času.
Ze zjištěného skutkového děje tohoto případu vyplývá, že doprava vybraných výrobků byla
v době kontroly realizována zcela bez patřičného dokladu (dopravce nepředložil k zásilce
vybraných výrobků náležející doklad kontrolujícím) a stěžovatel teprve po této dopravní kontrole
ex post s odstupem času dodatečně předložil nějaký doklad, který se ovšem na daný případ
nevztahoval, nemohl ztotožnit dopravované zboží a nemohl mít v rámci kontrolní akce žádný
význam. Žalovaný nadto zásadně popírá tvrzení stěžovatele, že doklad o prodeji byl předložen
v rámci kontroly. Z protokolu o místním šetření č. j. 58016/2014- 560000-62, ze dne 17. 11. 2014
je zřejmé, že kontrola dopravního prostředku s vybranými výrobky byla zahájena v 12.50 hod.
na pozemní komunikaci I/35 u čerpací stanice ETK v Hodkovicích nad Mohelkou. Jelikož řidič
nepředložil patřičné doklady dle zákona o spotřebních daních, které měly zásilku vybraných
výrobků doprovázet z místa nakládky do místa vykládky, došlo k ukončení této kontroly dopravy
v místě zjištění (komunikace v obci Hodkovice nad Mohelkou) a dopravní prostředek
za doprovodu celníků byl přemístěn do prostor celního úřadu, kde byla kontrola dokončena
(v čase od 14.15 hod. do 16.15 hod.). Je pravdou, že do prostor celního úřadu se dostavil
stěžovatel a sdělil kontrolujícím celníkům, že je schopen patřičný doklad okamžitě doložit.
K tomu žalovaný konstatuje, že i v tomto okamžiku by se již jednalo o dodatečné předložení
dokladů, neboť tyto měly doprovázet zásilku a měly být předloženy celníkům již při
bezprostřední kontrole prováděné zastavením dopravního prostředku na silnici v obci Hodkovice
nad Mohelkou. Dne 18. 11. 2014 byl v prostorách celního úřadu v rámci místního šetření
proveden „pouze“ odběr vzorků vybraných výrobků a uvolnění zajištěného dopravního
prostředku a obalů. Vlastní dopravní kontrola, kdy měly být předloženy patřičné doklady
k zásilce, a relevantní zjištění, že doprava je prováděna zcela bez těchto dokladů, proběhla
17. 11. 2014 po zastavení dopravního prostředku v 12.50 hod. na pozemní komunikaci I/35
u čerpací stanice ETK v Hodkovicích nad Mohelkou.
[14] Pokud stěžovatel namítá, že zákon nestanoví, kde se musí příslušný doklad při dopravě
nacházet, a z toho dovozuje, že se může nacházet i jinde mimo vozidlo, žalovaný odkazuje
na jasnou formulaci §5 odst. 6 zákona o spotřebních daních: vybrané výrobky uvedené
do volného daňového oběhu lze dopravovat pouze s dokladem dle §5 odst. 2 až 5 zákona
o spotřebních daních, přičemž to, se kterým ze jmenovaných dokladů mají být vybrané výrobky
dopravovány, určuje konkrétní obchodně dopravní situace a vztahy subjektů obchodu, v rámci
něhož je kontrolovaná doprava prováděna. Logickým výkladem - reductio ad absurdum –
by domněnka stěžovatele vedla k výsledku, že doklad se může nacházet kdekoliv jinde než
při dopravě toho konkrétního zboží, např. při dopravě úplně jiného zboží někam jinam.
Takový výklad by byl zcela absurdní a v rozporu se zákonem stanovenou povinností.
[15] K námitce stran interpretace §3 písm. l) zákona o spotřebních daních krajským soudem
žalovaný odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, kde se touto otázkou podrobně zabýval.
Otázka řádného zdanění vybraných výrobků byla předmětem jiného kontinuálně vedeného řízení.
Prokázání či neprokázání řádného zdanění vybraných výrobků tak není s ohledem na výše
uvedené relevantní. Žalovaný má za to, že zásada přiměřenosti byla dotčenými správními orgány
plně respektována. Žalovaný v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 3. 2010, č. j. 1 Afs 12/2010 – 107, z něhož rovněž při rozhodování vycházel, ze kterého
se mj. podává, cit.: „Propadnutí výrobků je pak sankcí za porušení zákona o spotřebních daních: stát
zde trestá vlastníka předmětných výrobků podléhajících spotřební dani především za nedodržení evidenčních
povinností specifikovaných v §5, §6 a dalších zákona o spotřebních daních. Od této sankce je však třeba
odlišovat samotný vznik povinnosti daň přiznat a zaplatit: ten je totiž na případné sankci za porušení evidenčních
povinností zcela nezávislý.“ K odkazu na §3 písm. l) zákona o spotřebních daních žalovaný uvedl,
že pakliže by ani v následném daňovém řízení po zajištění minerálního oleje nebylo prokázáno
jeho řádné zdanění, stal by se stěžovatel s ohledem na §3 písm. l) a §4 odst. 1 písm. f) plátcem
daně. Vzhledem k dodatečnému prokázání zdanění vybraných výrobků se stěžovatel plátcem
daně nestal. Bez ohledu na to však bylo v řízení prokázáno, že dopravoval vybrané výrobky
bez zákonem vyžadovaného dokladu o dopravě, a proto celní úřad oprávněně přistoupil k jejich
zajištění a následnému propadnutí. V případě splnění podmínek pro propadnutí věci správní
orgán nemá žádný prostor pro správní uvážení.
[16] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a z důvodů stěžovatelem uplatněných (§109 odst. 3 s. ř. s.), zkoumal rovněž, zda rozsudek
krajského soudu netrpí vadami, k nimž by byl povinen kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
[17] Nejvyšší správní soud především považuje za nutné podotknout, že kasační stížnost
je mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním
soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, domáhá jeho zrušení.
Kasační stížnost tudíž míří k přezkoumání pravomocného rozsudku krajského soudu,
je postavena na principu námitkového řízení, což znamená, že stěžovatel je povinen tvrdit
důvody, pro které požaduje napadené soudní rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Tomu musí odpovídat rovněž argumentace stěžovatele. Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne
18. 3. 2004, č. j. 1 As 7/2004 - 47, konstatoval, že „kasační stížnost, tedy i uváděné důvody, o jejichž
existenci kasační stížnost opírá, musí soud posuzovat podle jejich obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §64
s. ř. s.), nikoliv podle formálního označení. Jinak řečeno, konkrétně uváděné důvody, o něž stěžovatel kasační
stížnost opírá, musí být svým obsahem podřaditelné pod některý z důvodů, které soudní řád správní v ustanovení
§103 odst. 1 jako důvody kasační stížnosti vymezuje. Pokud takové obsahové podřazení není možné,
jedná se o důvody jiné, v §103 odst. 1 s. ř. s. neuvedené.“ Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační
stížnost je na samé hranici její přípustnosti, neboť tato je formulována zcela shodně jako
odvolání, potažmo žaloba, v níž stěžovatel brojil proti právnímu názoru a postupu žalovaného;
stejné výhrady nyní uplatňuje vůči napadenému rozsudku. Nejvyšší správní soud s přihlédnutím
k výše uvedenému tak mohl pouze v obecné rovině přezkoumat, zda krajský soud se nedopustil
excesu při posouzení právní otázky či jiné vady řízení, k níž by byl povinen Nejvyšší správní soud
přihlédnout z úřední povinnosti.
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud neshledal námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
důvodnou. Ve smyslu ustálené judikatury zdejšího soudu za nepřezkoumatelné lze považovat
rozhodnutí, z něhož nelze seznat, jak fakticky krajský soud rozhodl, jak posoudil jednotlivé
žalobní námitky, resp. se se všemi řádně vypořádal, zda jeho úvahy vycházely z řádně zjištěného
skutkového stavu a zda tento stav správně podřadil pod relevantní právní úpravu (srov. rozsudek
NSS ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 – 33, č. j. 4 As 5/2003 – 52, či rozsudek NSS
ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19). Krajský soud je povinen vypořádat se s obsahem
a smyslem žalobní argumentace; nepřezkoumatelnost přitom není projevem nenaplněné
subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by mu měl být rozsudek odůvodněn,
ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí
(srov. rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 - 24). Nejvyšší správní soud takové
vady rozsudku krajského soudu neshledal; krajský soud se srozumitelným a přezkoumatelným
způsobem vypořádal se všemi námitkami uplatněnými v žalobě a své úvahy řádně odůvodnil.
Skutečnost, že stěžovatel s rozsudkem krajského soudu nesouhlasí, sama o sobě nemá
za následek jeho nepřezkoumatelnost.
[20] Pokud jde o §42 odst. 1 písm. b zákona o spotřebních daních, jehož porušení bylo
základem pro rozhodnutí o propadnutí výrobků, je v řízení a priori potřeba postavit najisto,
zda bylo s vybranými výrobky nakládáno v rozporu se zákonem. V tomto případě je skutková
podstata tohoto porušení formulována zcela jasně a výslovně tak, že přepravované výrobky
správce daně zajistí, nejsou-li „dopravovány“ s vyžadovanými doklady. Nepředložil-li tedy řidič
tyto doklady, skutková podstata §42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních byla naplněna.
[21] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v projednávané věci není sporný skutkový stav.
Stěžovatel dopravoval minerální olej, který je předmětem spotřební daně, v množství 2 415 litrů
a to bez dokladu uvedeného v §5 zákona o spotřebních daních. S minerálním olejem tedy bylo
nakládáno způsobem dle §42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních, v důsledku čehož
nebyly splněny zákonné podmínky stanovené v §42c odst. 1 písm. a) zmíněného zákona
k uvolnění oleje ze zajištění; celní úřad proto rozhodl o propadnutí minerálního oleje,
neboť takový postup stanoví §42d odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních.
[22] Podstatné pro posouzení věci je, že vybrané výrobky fyzicky dopravované dne
17. 11. 2014 z jednoho místa na místo druhé, nedoprovázel žádný doklad dle zákona
o spotřebních daních, lhostejno z jakých důvodů k této absenci dokladu došlo. S krajským
soudem lze na tomto místě souhlasit v tom, že pokud byl stěžovatel schopen zajistit ve státní
svátek řidiče, který minerální olej dopravoval, měl rovněž zajistit vystavení průvodního dokladu.
[23] Nejvyšší správní soud především nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že zákon
nestanoví, kdy a kde se musí doklad nacházet. Zákon o spotřebních daních v §5 odst. 6
dostatečně srozumitelně stanoví, že doklad má fyzicky putovat s vybranými výrobky při jejich
fyzické dopravě, tj. tak, aby byl dopravce schopen k jím dopravovaným vybraným výrobkům
předložit náležející doklad již v průběhu dopravní kontroly bezprostředně po zastavení
dopravního prostředku, který je dopravuje. Nikoli tedy kdykoliv následně po této kontrole
s odůvodněním, že doklad byl na jiném místě než s dopravovanými vybranými výrobky.
[24] Nejvyšší správní soud obdobnou věc posuzoval již několikráte. Např. v rozsudku
ze dne 8. 7. 2015, č. j. 1 Afs 131/2015 – 38, který se taktéž zabýval dopravou vybraných výrobků
bez dokladu uvedeného v §5 zákona o spotřebních daních, zdejší soud dovodil nutnost
předložení dokladu odpovídajícího dané situaci v průběhu dopravní kontroly, cit.: „Rozhodná
právní úprava předvídá určitou kontrolu vybraných výrobků, které jsou ze své povahy určené druhově, jsou tedy
běžně zaměnitelné a lze je identifikovat pouze prostřednictvím příslušných dokladů. V posuzované věci
byl potřebným dokumentem doklad dle §5 odst. 4 zákona o spotřebních daních. Byl-li minerální olej uvolněný
do volného daňového oběhu vydán jeho vlastníkem pro dopravu z místa provozovny (z provozovny ve Voticích
do skladu sypkých materiálů ve Svinkách u Soběslavi), nebyly splněny podmínky pro vydání dokladu dle odst. 2
nebo 3. Soud zde souhlasí s žalovaným i krajským soudem, že šlo-li o dopravu vybraného výrobku již uvedeného
do volného daňového oběhu, nebylo místo pro vydání dokladů ve smyslu odst. 2 nebo 3 citovaného ustanovení.“.
K otázce dokladování dopravy vybraných výrobků a dodatečného předkládání dokladů k nim
v rámci dopravy se Nejvyšší správní soud vyslovil rovněž v rozsudku ze dne 13. 7. 2017,
č. j. 4 Afs 97/2017 – 28 či v rozsudku ze dne 27. 11. 2014, č. j. 10 Afs 148/2014 – 70, který
se rovněž zabýval výkladem směrnice Rady 2008/118/ES ze dne 16. prosince 2008 o obecné
úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS; v něm uvedl: „Hypotéza skutkových
podstat formulovaných v §42 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních se vztahuje ke kterémukoliv
okamžiku průběhu přepravy. V případě skutkové podstaty pod písm. a) ve vztahu k §30 je k jejímu naplnění
podstatné jen a pouze to, zda v jakémkoliv okamžiku přepravy jsou vybrané výrobky přepravovány bez
příslušných dokladů. Dodatečné doložení těchto dokladů již nemůže zvrátit skutečnost, že v době kontroly,
neboli v době přepravy, neměl přepravce příslušné dokumenty k dispozici. Porušením, na které tato skutková
podstata v souvislosti s §30 zákona o spotřebních daních míří, je pouze a jen skutečnost, že zjednodušený
průvodní doklad nebyl k dispozici právě v době přepravy (kontroly), nikoli skutečnost, zda tento dokument sice
v době přepravy (kontroly) existoval, avšak kontrolovaná osoba ho neměla k dispozici.“ Nejvyšší správní soud
nemá důvodu se od výše uvedených závěrů odchýlit.
[25] Nad rámec uvedeného nelze ani přehlédnout, že stěžovatel předložil celnímu úřadu jiný
typ dokladu (doklad o prodeji dle §5 odst. 3 zákona o spotřebních daních), než měl dopravu
vybraných výrobků doprovázet (doklad o dopravě dle §5 odst. 4 zákona o spotřebních daních);
nadto, jak vyplývá ze správního spisu, doložený doklad ani nemohl ztotožnit dopravované zboží,
neboť deklaroval mimo jiné odlišné množství vybraných výrobků, odlišné místo určení,
jakož i odlišnou výši daně. Stěžovatel totiž dodatečně předložil doklad o prodeji podle §5 odst. 3
zákona o spotřebních daních, který byl fakturou vystavenou k vybraným výrobkům,
jež dříve stěžovatel koupil od svého dodavatele již dne 9. 10. 2014 a ve zjištěném případě
dne 17. 11. 2014 jejich část následně dopravoval z areálu firmy v Liberci – Krásné Studánce
na stavbu do obce Roveň u Českého Dubu za účelem spotřeby (ohřevu asfaltových směsí)
v recyklerech. Je tedy zřejmé, že stěžovatel nebyl za dané situace v postavení plátce daně,
nabyvatele, prodávajícího ani kupujícího, a měl tak povinnost vystavit k vybranému výrobku
uvedenému do volného daňového oběhu pro uskutečňovanou dopravu vybraných výrobků
pro vlastní účely doklad o dopravě podle §5 odst. 4 zákona o spotřebních daních. Zákonem
stanovená povinnost, aby vybrané výrobky byly dopravovány s patřičným dokladem, není
samoúčelná, ale má právě dokládat, že jsou konkrétní vybrané výrobky v konkrétním množství
doprovázeny při konkrétní dopravě v rámci konkrétních soukromoprávních vztahů. Ani následné
doložení dokladu by nesplňovalo zákonnou povinnost, neboť doklad následně předložený
pro ztotožnění dopravy zboží nemohl mít v rámci kontrolní akce žádný význam. V tomto směru
je proto i zcela bez významu námitka stěžovatele o neukončení kontroly, resp. předložení
dokladu ještě v rámci kontroly. Jak vyplynulo ze spisu, kontrola byla provedena a rovněž
ukončena právě dne 17. 11. 2014 bezprostředně po zastavení vozidla, kdy bylo současně zjištěno,
že dopravce přepravní doklad nemá. Pokud byly následně prováděny faktické úkony spojené
se zajištěním vybraných výrobků v prostorách celního úřadu (např. jejich přečerpání), nejedná
se již o úkony v rámci kontroly. Předmětem těchto úkonů již nebyla kontrola vybraných výrobků.
[26] Námitky stěžovatele stran nepřiměřenosti postupu celního orgánu, potažmo žalovaného,
a formálnosti jeho pochybení jsou nedůvodné. Ustanovení §42 zákona o spotřebních daních
upravuje následky porušení povinností spočívajících v tom, že vybrané výrobky jako druhově
určené komodity, které prakticky není možné jiným způsobem přesně identifikovat, musí být
při jejich dopravě a skladování doprovázeny příslušnými doklady podle tohoto zákona, případně
podle přímo použitelných předpisů Evropské unie. K naplnění hypotézy §42 odst. 1 písm. b)
zákona o spotřebních daních došlo tedy již samotným realizováním dopravy minerálního oleje
bez současné společné dopravy dokladu. Hypotéza skutkových podstat formulovaných v §42
odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních se vztahuje ke kterémukoliv okamžiku průběhu
přepravy; k jejímu naplnění je podstatné jen a pouze to, zda v jakémkoliv okamžiku přepravy jsou
vybrané výrobky přepravovány bez příslušných dokladů. Dodatečné doložení těchto dokladů
již nemůže zvrátit skutečnost, že v době kontroly, neboli v době přepravy, neměl přepravce
příslušné dokumenty k dispozici. Porušením, na které tato skutková podstata míří, je pouze
a jen skutečnost, že průvodní doklad nebyl k dispozici právě v době přepravy (kontroly),
nikoli skutečnost, zda tento dokument sice v době přepravy (kontroly) existoval, avšak
kontrolovaná osoba ho neměla k dispozici.
[27] Stěžovatel není v daném případě postižen za neuhrazení daně, ale právě jen za to,
že dopravoval zmíněné množství minerálního oleje bez průvodního dokladu; neobstojí proto
jeho argumentace, že správci daně bylo známo, že daň byla odvedena. Jak uvedl Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 3. 3. 2010, č. j. 1 Afs 12/2010 – 107: „Propadnutí výrobků je pak sankcí
za porušení zákona o spotřebních daních: stát zde trestá vlastníka předmětných výrobků podléhajících spotřební
dani především za nedodržení evidenčních povinností specifikovaných v §5, §6 a dalších zákona o spotřebních
daních. Od této sankce je však třeba odlišovat samotný vznik povinnosti daň přiznat a zaplatit: ten je totiž
na případné sankci za porušení evidenčních povinností zcela nezávislý.“ Správce daně v daném případě
nepochyboval o řádném zdanění minerálního oleje a nepovažoval stěžovatele za plátce spotřební
daně. Je však zřejmé, že předmětný minerální olej byl v minulosti uveden do volného daňového
oběhu dle některého z ustanovení §3 písm. l) bodů 1. až 3. zákona o spotřebních daních,
např. jeho výrobou či dovozem. Pokud stěžovatel namítá, že v daném případě se nejedná
o uvedení minerálního oleje do volného daňového oběhu dle §3 písm. l) bodu 4. zákona
o spotřebních daních, lze s ním souhlasit. Nicméně to v daném případě žalovaný ani netvrdil;
z předložené faktury ohledně nákupu minerálního oleje plyne, že spotřební daň z něj byla
uhrazena, olej tedy byl uveden do volného daňového oběhu, neboť povinnost spotřební daň
z něj přiznat a uhradit vzniká dle §9 odst. 1 zákona o spotřebních daních právě jeho uvedením
do volného daňového oběhu. Účelem §3 písm. l) bodu 4. zákona o spotřebních daních
je postihnout jako plátce daně ty dopravce či skladovatele, kteří dopravují či skladují výrobky,
u nichž se neprokáže jejich řádné zdanění, což však není případ stěžovatele; ostatně správce daně
ani nerozhodl o tom, že stěžovatel by měl být plátcem daně. Jinými slovy, zdanění vybraných
výrobků je tedy zákonným důsledkem jejich propuštění do volného daňového oběhu. Napadené
rozhodnutí však nepojednává o tom, zda byl předmětný minerální olej uveden do volného
daňového oběhu dle §3 písm. l) bodu 4. zákona o spotřebních daních či nikoliv. Nepřípadná
je proto i argumentace stěžovatele týkající se výkladu §3 písm. l) bodu 4. zákona o spotřebních
daních. Stěžovatel si nadto poněkud protiřečí, když na jedné straně ze zmíněného ustanovení
dovozuje, že minerální olej nebyl uveden do volného daňového oběhu, a na straně druhé uvádí,
že minerální olej byl řádně zdaněn.
[28] Propadnutí vybraných výrobků je sankcí za nesplnění evidenční povinnosti při dopravě
vybraného výrobku. Ustanovení §42d odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních zakládá
automatickou povinnost rozhodnout o propadnutí vybraných výrobků v případech, kdy s nimi
bylo nakládáno některým ze způsobů podle §42 odst. 1 a 2 citovaného zákona, což vyplývá
z jeho nepodmíněné formulace rozhodne o propadnutí. Za výše popsaného skutkového stavu
tedy správce daně, resp. žalovaný neměl jinou možnost, než postupovat tak, že rozhodl
o propadnutí vybraných výrobků, neboť zákon mu možnost žádné správní úvahy nedává
(viz např. rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2013, č. j. 7 Afs 55/2012 – 23, či rozsudek ze dne
27. 11. 2014, č. j. 10 As 148/2014 – 70).
[29] Nejvyšší správní soud shledal rozsudek krajského soudu zcela v souladu se zákonem;
krajský soud se přezkoumatelným způsobem vypořádal s veškerými námitkami stěžovatele, které
v žalobě vznesl, řádně odůvodnil své úvahy, které je k právnímu závěru, jež přijal, vedly;
nevybočil přitom ani z konstantní judikatury. Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitky
stěžovatele důvodné, proto kasační stížnost dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[30] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Byť byl žalovaný v řízení úspěšný, a jinak by mu po právu náhrada nákladů řízení náležela,
Nejvyšší správní soud mu ji nepřiznal, neboť mu žádné náklady přesahující jeho běžnou správní
činnost nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. února 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu