ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.120.2018:56
sp. zn. 5 As 120/2018 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka
Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: J. R., zastoupený Mgr. Václavem
Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad
Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 16. 8. 2017, čj. JMK 118380/2017, sp. zn. S-JMK 115756/2017/OD/VW, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2018, čj. 73 A
54/2017-37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Židlochovice, odboru dopravy (dále jen „správní orgán
I. stupně“) ze dne 22. 6. 2017, čj. 221778/2016-10, byl žalobce uznán vinným ze spáchání
správního deliktu dle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), protože jako
provozovatel vozidla v rozporu s §10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla
na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemní
komunikaci, přičemž jako zjištěné porušení pravidel silničního provozu bylo označeno překročení
nejvyšší dovolené rychlosti v obci o méně než 20 km/h, když dne 22. 7. 2016 v 12:55 hodin
v Rajhradě, na ulici Stará pošta, sil. III/42510 v km 1,1 neustanovený řidič dotčeného vozidla jel
v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/hod., rychlostí 64 km/hod., resp. 61 km/hod.
dle toleranční odchylky. Byla tedy porušena povinnost dle §18 odst. 4 zákona o silničním
provozu, která má znaky přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu.
[2] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce odvolání, které
žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 8. 2017 zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně
potvrdil.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, kterou krajský soud v záhlaví
označeným rozsudkem zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle něhož správní orgán I. stupně sice
pochybil, pokud ve věci rozhodl dříve, než rozhodl o vznesené námitce podjatosti úředních osob,
avšak s ohledem na okolnosti věci se nejedná o vadu, která by měla vliv na zákonnost žalobou
napadeného rozhodnutí. Stěžovatel trvá na tom, že správní řízení bylo zatíženo vadou,
která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci.
[5] Dále stěžovatel namítl, že správní orgán I. stupně ve výroku nesprávně označil pouze
§10 zákona o silničním provozu, aniž konkretizoval, o který odstavec tohoto ustanovení
se jedná. Podle stěžovatele měl správní orgán I. stupně definovat, co je „automatizovaný prostředek
užívaný bez obsluhy“ (dále jen „automat“), neboť se jedná o neurčitý právní pojem, a následně měl
zvážit, zda pod tento neurčitý právní pojem lze subsumovat použitý rychloměr. Stěžovatel
nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že takovou povinnost správní orgán I. stupně neměl,
neboť z ověřovacího listu a záznamu o přestupku bylo prokázáno, že se o automat jedná.
[6] Stěžovatel rovněž namítl, že v době rozhodování správních orgánů již neexistovala
skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla a věc měla být posuzována jako
přestupek provozovatele vozidla.
[7] Stěžovatel v neposlední řadě namítl, že žalovaný nezohlednil §44 zákona č. 250/2016 Sb.,
o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Podle stěžovatele žalovaný nesprávně neaplikoval
institut mimořádného snížení pokuty, neboť se domníval, že ho nelze použít. Nikoli tedy proto,
že nebyly dány podmínky pro jeho aplikaci. Stěžovatel podotkl, že již v žalobě uvedl důvody,
pro které by bylo možné pokutu mimořádně snížit.
[8] Dle stěžovatele správní orgány také porušily subsidiaritu správního deliktu provozovatele
vozidla, neboť byl označen řidič vozidla a pouze skutečnost, že řidič odmítl podat vysvětlení,
neznamená, že je možné zahájit řízení o správním deliktu provozovatele vozidla.
[9] Stěžovatel navrhl, aby NSS napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný uvedl, že kasační stížnost považuje za nedůvodnou, odkázal na správní
rozhodnutí, své vyjádření k žalobě a napadený rozsudek. Navrhl, aby NSS kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] NSS se nejprve zabýval námitkou týkající se podjatosti úředních osob [III.A],
dále vypořádal námitku o nedostatečné specifikaci §10 zákona o silničním provozu ve výroku
správního rozhodnutí [III.B], poté námitku ohledně nenaplnění podmínky zjištění porušení
pravidel silničního provozu automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy
[III.C], přezkoumal též námitky týkající se neexistence skutkové podstaty správního deliktu
provozovatele vozidla a příznivější právní úpravy [III.D], vypořádal rovněž námitku
mimořádného snížení pokuty [III.E] a také námitku týkající se subsidiarity deliktu provozovatele
vozidla [III.F].
[13] NSS předně poznamenává, že s rozsáhlou argumentací stěžovatele, která se v mnohém
shoduje s žalobními námitkami, se již podrobně vypořádal krajský soud, NSS se s jeho závěry
ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje, jak bude rozvedeno níže. Kasační námitky
směřující přímo proti závěrům krajského soudu vyhodnotil NSS jako nedůvodné.
III.A Námitka podjatosti
[14] Podle §14 odst. 2 správního řádu může účastník řízení namítat podjatost úřední osoby,
jakmile se o ní dozví. O námitce rozhodne bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední
osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení.
[15] Ze správního a soudního spisu vyplynulo, že námitku podjatosti úředních osob podal
stěžovatel ke správnímu orgánu I. stupně dne 22. 6. 2017. Téhož dne vydal správní orgán
I. stupně rozhodnutí o projednávaném skutku stěžovatele. O námitce podjatosti rozhodl správní
orgán I. stupně samostatně usnesením ze dne 12. 7. 2017, čj. OSDD/10929/2017. Odvolání
proti rozhodnutí o námitce podjatosti stěžovatel nepodal. V odvolání proti rozhodnutí správního
orgánu I. stupně ve věci odpovědnosti provozovatele vozidla stěžovatel nenamítal, že nebyly
splněny podmínky řízení, jelikož správní orgán I. stupně nerozhodl dříve o námitce podjatosti,
než vydal rozhodnutí ve věci. Následně až v žalobě stěžovatel polemizoval se závěry uvedenými
v usnesení o zamítnutí námitky podjatosti ze dne 12. 7. 2017 a označil postup správního orgánu
I. stupně, který nejprve vydal rozhodnutí ve věci samé a teprve následně rozhodl o námitce
podjatosti, za vadný.
[16] NSS úvodem ve shodě se svým rozsudkem ze dne 16. 6. 2010, čj. 5 As 60/2009-163,
konstatuje, že žalobou napadené rozhodnutí a rozhodnutí jemu předcházející je nutné hodnotit
jako celek a k jeho zrušení lze přistoupit jen tehdy, pokud by k porušení zákona došlo nikoliv
v zanedbatelné míře, ale v intenzitě, která by zpochybňovala zákonnost posuzovaného správního
řízení a vydaného správního rozhodnutí jako celku. Vyslovení nezákonnosti správního
rozhodnutí je nutné chápat také jako deklaraci toho, že míra pochybení správního orgánu
překročila mez, již je vzhledem k celkové komplikovanosti řízení a s přihlédnutím k povaze
rozhodované věci možné považovat v konečném důsledku za ohrožující právem chráněné zájmy
účastníků.
[17] V projednávané věci je nezbytné vzít v úvahu skutečnost, že námitka podjatosti byla
podána až v den, kdy správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí ve věci samé (tj. 22. 6. 2017).
Ačkoli by bylo správné, aby o námitce podjatosti správní orgán I. stupně rozhodl před vydáním
meritorního rozhodnutí, nelze tuto skutečnost v projednávané věci přehlédnout. Zapotřebí
je také zohlednit, že námitku podjatosti je možné podat také v odvolání proti meritornímu
rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 7. 2010, čj. 7 Afs 56/2010-59). Stěžovatel přitom
v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně nevznesl námitky týkající se podjatosti,
ač tak učinit mohl. Vzhledem k tomu, že v nyní projednávané věci bylo o námitce podjatosti
rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 12. 7. 2017 rozhodnuto samostatně tak, že byla
zamítnuta a proti tomuto rozhodnutí nebylo podáno odvolání, neměl žalovaný povinnost
se podjatostí úředních osob dále podrobněji zabývat. Z výsledku rozhodnutí o námitce podjatosti
vyplývá, že ani skutečnost, že o ní bylo správním orgánem I. stupně rozhodnuto až po vydání
meritorního rozhodnutí, nemohla mít vliv na samotnou zákonnost rozhodnutí správního orgánu
I. stupně o spáchaném skutku, neboť o námitce podjatosti bylo rozhodnuto zamítavě.
Dle §89 odst. 2 správního řádu se totiž nepřihlíží k vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně
za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě
na jeho správnost.
III.B Nespecifikace §10 zákona o silničním provozu ve výroku rozhodnutí
[18] Ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně je mj. uvedeno, že stěžovatel jako
provozovatel vozidla v rozporu s ustanovením §10 zákona o silničním provozu nezajistil,
aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla
provozu na pozemní komunikaci stanovená tímto zákonem. Správní orgán I. stupně skutečně
dostatečně neupřesnil, o který odstavec §10 zákona o silničním provozu se jedná. Vzhledem
k tomu, že je zde popsána povinnost, která byla porušena, a to doslovným textem zákona,
je zřejmé, že se jednalo o odstavec třetí §10 zákona o silničním provozu. Uvedené dále vyplývá
ze samotného odůvodnění rozhodnutí. NSS v tomto ohledu dále odkazuje na usnesení
rozšířeného senátu ze dne 31. 10. 2017, čj. 4 As 165/2016-46, č. 3656/2018 Sb. NSS,
v němž byly vymezeny náležitosti výrokové části rozhodnutí a jehož závěry jsou použitelné
i na nyní projednávaný případ (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 1. 2018, čj. 5 As 8/2018-48,
a ze dne 27. 6. 2018, čj. 4 As 114/2018-49).
III.C Nenaplnění podmínky zjištění porušení pravidel silničního provozu automatizovaným technickým
prostředkem používaným bez obsluhy
[19] K této námitce NSS konstatuje, že žádný právní předpis nedefinuje, co se rozumí
automatem ve smyslu §125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu. Dle rozsudku NSS
ze dne 27. 9. 2018, čj. 9 As 220/2018-70, se jedná „především o technické prostředky trvale nainstalované
a zpravidla pevně zabudované na určitém místě, které nevyžadují přítomnost obsluhujícího personálu. Takové
měřidlo je obsluhou toliko umístěno, nainstalováno, případně spuštěno, avšak samotné měření již probíhá
automaticky bez toho, aby obsluha takové zařízení ovládala. Charakter automatu je tak dán automatizovaným
měřením, které probíhá bez vlivu obsluhy“. V citovaném rozsudku NSS dále upřesnil, že je podstatné
pouze to, zda je rychloměr schopen fungovat samostatně, tedy automaticky zaznamenávat
a vyhodnocovat rychlost všech projíždějících vozidel, nebo zda je k výběru a měření rychlosti
konkrétního vozidla nutná součinnost lidské obsluhy. Rychloměry nelze rozlišovat na základě
toho, zda jsou nastaveny jen jednou a následně se stále nachází na jediném místě,
nebo jsou opakovaně nastavovány a umisťovány na rozličných stanovištích. Podle názoru NSS
v citovaném rozhodnutí je jediným dělicím kritériem režim měření, tedy automatický, kdy jsou
snímána veškerá projíždějící vozidla a zaznamenávána jejich rychlost, a manuální, kdy výběr
měřeného vozu a měření rychlosti provádí sama obsluha rychloměru (srov. rozsudek NSS
ze dne 13. 4. 2017, čj. 7 As 282/2016-38, a ze dne 31. 5. 2018, čj. 9 As 213/2017-37).
[20] NSS konstatuje, že souhlasí se závěrem krajského soudu, že nebylo nutné, aby správní
orgány provedly úvahu o tom, co je automat, a následně zvažovaly, zda použité měřidlo v nyní
projednávané věci bylo možné považovat za automat. To, že rychloměr v nyní posuzované věci
pracoval v automatizovaném režimu, vyplývá z oznámení přestupku ze dne 29. 7. 2016,
čj. MPŽI/16072919058, spolu s radarovým záznamem a schválením úseku pro stacionární
měření rychlosti MP Židlochovice ze dne 5. 6. 2015. Navíc ověřovací list. č. 220/15
ze dne 22. 10. 2015 prokazuje, že použitý automat byl vyzkoušen, ověřen a certifikován,
a tudíž byl plně způsobilý k měření rychlosti (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2018,
čj. 9 As 213/2017-37).
III.D Neexistence skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla a příznivější právní úprava
[21] Podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu účinného do 30. 6. 2017 se právnická
nebo fyzická osoba dopustila správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu
s §10 téhož zákona nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány
povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.
Zákonem o odpovědnosti za přestupky s účinností od 1. 7. 2017 byl §125f odst. 1 změněn tak,
že provozovatel vozidla se dopustí přestupku tím, že v rozporu s §10 nezajistí, aby při užití
vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu
na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. NSS se ztotožňuje se závěrem krajského
soudu, že v tomto ohledu byla provedena pouze terminologická změna z důvodu sjednocení
a zjednodušení právní úpravy správního trestání. To však neznamená, že by jednání
provozovatele vozidla přestalo být v určitých případech sankcionováno a považováno
za protizákonné. V podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. K obdobným
závěrům dospěl NSS také např. v rozsudcích ze dne 27. 6. 2018, čj. 4 As 114/2018-49,
či ze dne 27. 9. 2018, čj. 9 As 220/2018-70.
[22] Podle §112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky se na přestupky a dosavadní jiné
správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí
jako na přestupky podle tohoto zákona. Odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní
delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud
k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona;
podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
[23] Podle §112 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky se na určení druhu a výměry
sankce za dosavadní přestupky a jiné správní delikty ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona
použijí ustanovení o určení druhu a výměry správního trestu, je-li to pro pachatele výhodnější.
[24] NSS k otázce posouzení příznivější právní úpravy konstatuje, že žalovaný si byl vědom
povinnosti posoudit danou věc z důvodu změny právní úpravy dle příznivější právní úpravy,
pokud by existovala (srov. např. str. 6 rozhodnutí žalovaného). Krajský soud tuto problematiku
vzal rovněž v úvahu a v napadeném rozsudku uvádí rozsáhlou úvahu o případném zániku
odpovědnosti za správní delikt (přestupek), s níž se NSS ztotožňuje. K tomu dále NSS doplňuje,
že zásada použití pozdější příznivější právní úpravy zakotvená v čl. 40 odst. 6 Listiny základních
práv a svobod neznamená, že správní orgán či soud je povinen vypracovat rozsáhlý traktát
na téma srovnání právní úpravy účinné v době spáchání deliktu a právní úpravy účinné v době
rozhodování správních orgánů. Výhodnost právní úpravy pro pachatele je sice třeba posoudit
komplexně, avšak zároveň s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, tedy nikoli
hypoteticky a teoreticky s ohledem na všechny možné i nemožné okolnosti, jak se toho
ve své podstatě domáhá stěžovatel (srov. rozsudek NSS dne 27. 6. 2018, čj. 4 As 114/2018 – 49,
a ze dne 27. 9. 2018, čj. 9 As 220/2018-70). Žalovaný i krajský soud tedy dostáli požadavku
na posouzení věci podle příznivější právní úpravy.
III.E Mimořádné snížení výměry pokuty
[25] K §44 zákona o odpovědnosti za přestupky je možné uvést, že zákonodárce
nekoncipoval institut mimořádného snížení výměry pokuty jako institut návrhový, a je proto
povinností správního orgánu zvážit, zda jsou dány důvody k postupu podle tohoto ustanovení,
na základě čehož bude naplněna zásada zákonnosti trestání a individualizace sankce. Současně
je nutné upozornit, že se jedná o mimořádný institut, a není proto i s přihlédnutím k zásadě
procesní ekonomie namístě po správních orgánech požadovat, aby v každém jednotlivém případě
v odůvodnění rozhodnutí uváděly důvody, pro které neshledaly důvody pro aplikaci tohoto
institutu (srov. rozsudek NSS ze dne 5. 6. 2018, čj. 4 As 96/2018-45).
[26] Žalovaný si byl vědom, že v době rozhodování o odvolání je již účinný zákon
o odpovědnosti za přestupky, a na straně 6 svého rozhodnutí k druhu a výměře sankce (nově
správního trestu) zvažuje, kterou úpravu použít, a dospívá k závěru, že novější právní úprava není
pro stěžovatele příznivější, a proto aplikuje dosavadní právní úpravu. Ustanovení §44 zákona
o odpovědnosti za přestupky by bylo v zásadě možné považovat za ustanovení,
které je pro pachatele příznivější než dříve platná právní úprava, která uložení pokuty pod dolní
hranicí sazby stanovené zákonem neumožňovala. Použití zásady retroaktivity ve prospěch
pachatele by sice připadalo v úvahu, avšak pouze v případech, na které by toto ustanovení
alespoň teoreticky mohlo dopadat (srov. rozsudek NSS ze dne 5. 6. 2018, čj. 4 As 96/2018-45).
V nyní projednávané věci správní orgány uložily pokutu na samé spodní hranici možného
zákonného rozpětí a považovaly ji za přiměřenou a odůvodněnou. NSS uvádí, že správní delikt
(přestupek) stěžovatele lze pokládat za běžný bez zvláštních okolností, které by zakládaly potřebu
úvahy o aplikaci mimořádného institutu snížení výměry sankce. Stěžovatelem uváděné
skutečnosti (přestupek nemá žádné následky, nejsou dány žádné přitěžující okolnosti, jde o jeho
prvý prohřešek, jedná se o objektivní odpovědnost), které by dle jeho názoru odůvodňovaly užití
§44 zákona o odpovědnosti za přestupky, byly zohledněny při výměře pokuty, která byla uložena
na spodní hranici zákonného rozmezí. NSS shrnuje, že žalovaný zvažoval použití novější
příznivější úpravy, nebylo jeho povinností výslovně uvádět, jak se vypořádal s aplikací
§44 zákona o odpovědnosti za přestupky, a okolnosti daného případu neodůvodňovaly aplikaci
ustanovení o mimořádném snížení výměry pokuty. Jak již bylo uvedeno, polehčující okolnosti
byly posouzeny v rámci výměry pokuty na samé spodní hranici.
III.F Subsidiarita správního deliktu provozovatele vozidla
[27] Ze správního spisu vyplynulo, že v posuzovaném případě stěžovatel označil jako osobu
řidiče pana W. H., nar. X, trvale bytem ul. M.3, R., S. r. N., adresa pro doručování V. 1808/1, P..
Následně byl označený řidič kontaktován výzvou k podání vysvětlení ze dne 15. 9. 2016,
doručovanou na adresu jeho trvalého pobytu, kterou se nepovedlo doručit, a výzvou ze dne 15. 9.
2016 k podání vysvětlení, kterou byl řidič předvolán k podání vysvětlení na den 11. 10. 2016,
doručovanou na kontaktní adresu, která doručena nebyla, neboť adresát nebyl zastižen. Teprve
až opětovná výzva ze dne 23. 11. 2016 k podání vysvětlení s předvoláním na 14. 12. 2016,
doručovaná na kontaktní adresu, byla doručena řidiči vložením do schránky dne 6. 12. 2016.
Dne 14. 12. 2016 obdržel správní orgán I. stupně od označeného řidiče odpověď, že daný
přestupek spáchal on, ale odepírá výpověď, neboť z něho bude s největší pravděpodobností
obviněn. Následně byl výzvou k doplnění podání ze dne 20. 12. 2016 řidič vyzván k tomu,
aby doplnil podání vysvětlení o úředně ověřený podpis své osoby, a to vzhledem k tomu,
že jeho jméno figuruje opakovaně u obdobných případů. Na tuto výzvu reagoval svou odpovědí
doručenou správnímu orgánu I. stupně dne 12. 1. 2017, že požadavek ověřeného podpisu
je protiprávní a jeho požadování je absurdní. Správní orgán I. stupně si nad to zajistil další
písemnosti, ve kterých je totožný řidič označován za pachatele přestupku. V součinnosti
s Městským úřadem Rosice, odborem dopravy, si správní orgán I. stupně nechal zaslat seznam
případů, v nichž různými provozovateli vozidel z celé České republiky byl označen za řidiče
vozidla ve dvaceti případech právě W. H.. Následně správní orgán I. stupně přistoupil k odložení
věci, neboť nezjistil skutečnosti, které by odůvodňovaly zahájení řízení proti osobě, kterou za
řidiče označil stěžovatel.
[28] Podle §125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt
provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku,
ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení
řízení proti určité osobě [§125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože
obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§125f odst. 4 písm. b)].
[29] Uvedené ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele
vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2014,
č. j. 1 As 131/2014-45). „Přednost“ odpovědnosti za přestupek je patrná také z §125h
odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele,
jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče
vozidla v době spáchání přestupku.
[30] NSS k odpovědnosti provozovatele vozidla rozsudku ze dne 22. 10. 2015,
čj. 8 As 110/2015-46, uvedl, že by bylo „proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla
vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové
zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle §125h odst. 6 zákona
o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li
mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových
okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. (…) Naopak pokud provozovatel vozidla
k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně
označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle §60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích
(srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014-21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí
dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu §125f odst. 4 zákona o přestupcích
naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt“
(tuto argumentaci NSS zopakoval také např. v rozsudcích ze dne 24. 8. 2016,
čj. 2 As 85/2016-33, ze dne 23. 11. 2016, čj. 6 As 36/2016-29).
[31] V rozsudku ze dne 3. 5. 2017, čj. 3 As 61/2016-44, k uvedenému NSS doplnil, že je „třeba
rozlišovat mezi skutečným splněním povinnosti označit řidiče vozidla, jímž byl spáchán přestupek, a obstrukčními
postupy, které jako akt zneužití práva nelze aprobovat a jež (po ověření a zdůvodnění, že jde právě o takový
případ) překážku pro uložení správního deliktu provozovateli vozidla podle §125f zákona o silničním provozu
nevytvářejí.“
[32] Vzhledem ke shora uvedenému se NSS ztotožňuje se závěrem krajského soudu,
že se správní orgány pokusily dostatečně zjistit totožnost skutečného řidiče předmětného vozidla.
Označení řidiče stěžovatelem vykazovalo znaky obstrukce, a proto správní orgány neuvěřily,
že předmětné vozidlo řídila označená osoba. Nebylo pak povinností správních orgánů dále
provádět rozsáhlé vyhledávání ohledně totožnosti řidiče, a proto postupovaly zcela správně
a v zákonných mezích; jejich postupu není možné nic vyčíst. V podrobnostech NSS odkazuje
na odůvodnění napadeného rozsudku.
IV. Závěr a náklady řízení
[33] Ze všech uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[34] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.); žalovanému nevznikly v tomto řízení náklady
nad rámec jeho běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne n í opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2019
Ondřej Mrákota
předseda senátu