ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.379.2018:17
sp. zn. 5 As 379/2018 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti
žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu Ostravě ze dne 4. 12. 2018,
č. j. 22 A 76/2018 – 6,
takto:
I. Žádost žalobce o ustanovení zástupce se zam í t á.
II. Kasační stížnost se zamí t á.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byla jeho žaloba na ochranu proti tvrzené
nečinnosti žalované, označené v žalobě jako „Vězeňská služba České republiky, Vazební věznice
Ostrava“, podaná u tohoto krajského soudu dne 7. 11. 2018, postoupena dle §7 odst. 6 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), k vyřízení Městskému soudu v Praze.
[2] Stěžovatel žádal o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), Vězeňskou
službu České republiky, Vazební věznici Ostrava, která dle žaloby hodlala přenést svou povinnost
poskytnout požadovanou informaci na Generální ředitelství Vězeňské služby České republiky,
s čímž stěžovatel nesouhlasil a podal proti tomuto postupu stížnost, o které nebylo dle jeho
tvrzení v zákonné lhůtě rozhodnuto. Stěžovatel následně podal u Krajského soudu v Ostravě
zmiňovanou nečinnostní žalobu, kterou krajský soud postoupil Městskému soudu v Praze
s odůvodněním, že přes dispozitivní zásadu při určení žalovaného subjektu v nečinnostních
žalobách vyplývající z §79 odst. 2 s. ř. s. nadále platí, že účastníkem řízení může být pouze ten,
komu zákon v §33 odst. 2 s. ř. s. přiznává způsobilost být účastníkem řízení, a tím je na straně
žalované správní orgán, za který se podle §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. považuje orgán moci
výkonné, orgán územního samosprávného celku a další v tomto ustanovení uvedené subjekty.
Postavení Vězeňské služby ČR vyplývá ze zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční
stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Vězeňské službě ČR“),
dle něhož je správním orgánem především Vězeňská služba České republiky jako celek. Vazební
věznice Ostrava, jakož i jakákoliv jiná věznice (resp. vazební věznice), je na základě §1 odst. 3
zákona o Vězeňské službě ČR toliko organizační jednotkou Vězeňské služby České republiky
a dle krajského soudu může být správním orgánem rozhodujícím v prvním stupni pouze tehdy,
svěřuje-li jí právní předpis určité samostatné rozhodovací pravomoci.
[3] Na základě §4 odst. 1 písm. a) a b) ve spojení s §7 odst. 2 s. ř. s. a na základě rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2018, č. j. 4 As 269/2018 – 14 (všechna zde citovaná
rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), krajský soud dospěl k závěru,
že pokud zákon nevymezuje organizačním jednotkám správního orgánu samostatnou
rozhodovací pravomoc, nemohou získat postavení správního orgánu a místní příslušnost soudu
se bude řídit sídlem správního orgánu s celostátní působností. V zákonu o svobodném přístupu
k informacím není samostatná působnost organizačních jednotek vymezena, a proto bude
za správní orgán, který zasáhl do práv žalobce, považována Vězeňská služba České republiky,
která sídlí v Praze, a to i přes skutečnost, že žádosti o informace zpravidla vyřizuje
prostřednictvím svých organizačních jednotek, kterých se požadované informace týkají.
Místně příslušným soudem dle krajského soudu je tudíž Městský soud v Praze.
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti směřující proti tomuto rozhodnutí krajského soudu uvedl,
že Vězeňská služba České republiky, Vazební věznice Ostrava, „je správní jednotkou, která podle §4
zákona č. 555/1992 Sb. činí za Vězeňskou službu ČR právní úkony, mezi které patří správní trestání i řízení
o trestných činech vězněných osob včetně postavení správního orgánu jako povinného subjektu“. Stěžovatel
se tedy domnívá, že povinným subjektem a rovněž žalovaným správním orgánem, který dle jeho
tvrzení zasáhl do jeho práv, má být Vězeňská služba České republiky, Vazební věznice Ostrava.
Nesouhlasí s postoupením věci Městskému soudu v Praze a navrhuje, aby bylo napadené
usnesení krajského soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
[5] V kasační stížnosti stěžovatel zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků
a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti, jelikož je osobou se zdravotním postižením.
[6] Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že dle jejího názoru není kasační stížnost důvodná.
Odkázala na četnou judikaturu správních soudů v obdobných případech, v níž správní soudy
dospěly k závěru, že na základě zákona o Vězeňské službě ČR je správním orgánem, dle jehož
sídla se řídí místní příslušnost soudu, Vězeňská služba České republiky, nikoliv její organizační
jednotky, kterými jsou dle §1 odst. 3 zákona o Vězeňské službě ČR jednotlivé věznice.
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.) a je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.).
[8] Pokud jde o podmínku zaplacení soudního poplatku za danou kasační stížnost, Nejvyšší
správní soud již v usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19,
publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS, dospěl k následujícímu závěru: „Stěžovatel má povinnost zaplatit
poplatek za řízení o kasační stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu
o návrhu ve věci samé (o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností
[§1 písm. a), §2 odst. 2 písm. b) a §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích].“
V této věci však nebylo napadeným usnesením rozhodováno o návrhu ve věci samé,
jelikož se jedná o procesní rozhodnutí učiněné v řízení o žalobě, jímž se toto řízení nekončí.
Žádost o osvobození od soudního poplatku pro řízení o kasační stížnosti považuje tedy Nejvyšší
správní soud za bezpředmětnou, jelikož se na podání posuzované kasační stížnosti poplatková
povinnost nevztahuje.
[9] Pokud jde o podmínku spočívající v obligatorním zastoupení stěžovatele bez příslušného
právního vzdělání advokátem v řízení o kasační stížnosti, své závěry učiněné v citovaném
rozhodnutí ve vztahu k soudnímu poplatku dále promítl rozšířený senát i do následující úvahy:
„Je-li podána kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků,
o neustanovení zástupce či proti jinému procesnímu usnesení učiněnému v řízení o žalobě, je rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti učiněno v rámci tohoto řízení, a proto se zde ustanovení §105
odst. 1 a 2 s. ř. s. neuplatní.“ Z citovaného usnesení rozšířeného senátu tedy plyne, že ani povinné
zastoupení stěžovatele bez příslušného právního vzdělání advokátem není vyžadováno v těch
případech, kdy kasační stížnost směřuje, tak jako v nyní posuzované věci, proti procesnímu
rozhodnutí, jímž se řízení o žalobě nekončí. Navíc stěžovatel jakožto bývalý advokát
požadovaným právnickým vzděláním disponuje, takže ani v ostatních případech by jeho
zastoupení advokátem v řízení o jím podané kasační stížnosti nebylo obligatorně vyžadováno.
[10] I přesto musel Nejvyšší správní soud nejprve posoudit návrh stěžovatele na ustanovení
zástupce pro řízení o dané kasační stížnosti, neboť byť není zastoupení stěžovatele advokátem
v tomto řízení obligatorní, je jistě možné. I kdyby ovšem stěžovatel splňoval podmínky
pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s., Nejvyšší správní soud
shledal, že v žádném případě není splněna další nezbytná podmínka pro ustanovení zástupce
dle §35 odst. 9 s. ř. s., neboť zastoupení stěžovatele není v tomto případě nezbytně třeba
pro ochranu jeho práv v řízení o předmětné kasační stížnosti. Posuzovaná otázka týkající
se postoupení věci místně příslušnému soudu je totiž jednoduché povahy, kasační stížnost je sice
stručná, ale projednatelná a Nejvyšší správní soud o ní může bez dalšího, na základě podkladů
obsažených v jeho spise, rozhodnout.
[11] Co se týče dalších relevantních okolností, včetně stěžovatelem uváděného
zdravotního postižení, Nejvyšší správní soud již např. v rozsudku ze dne 13. 12. 2018,
č. j. 5 As 317/2018 - 23, konstatoval: „Pro úplnost kasační soud opakuje, resp. dodává, že stěžovatel
je českým občanem ovládajícím český jazyk, byl schopen zformulovat správní žalobu splňující veškeré náležitosti
po formální i obsahové stránce. Stěžovatel je ostatně bývalým advokátem, který v advokacii donedávna aktivně
působil. (…) Již v rámci kasační stížnosti podané Nejvyššímu správnímu soudu dne 22. 8. 2018 ve věci
sp. zn. 3 As 85/2018 stěžovatel doložil komplexní lékařský posudek ze dne 18. 4. 2018, ze kterého vyplývá,
že se jedná o invalidní osobu v I. stupni. Stěžovatel je podle tohoto posudku schopen vykonávat soustavnou
výdělečnou činnost, ale v podstatně menším rozsahu a intenzitě (pracovní schopnost je snížena o 35 %).
Z toho tedy nijak nevyplývá, že by stěžovateli jeho zdravotní stav znemožňoval kvalifikovaně sepsat právní
podání, o čemž ostatně svědčí stěžovatelovy argumentační schopnosti prokázané již v mnoha podáních,
které zdejšímu soudu zaslal. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že stěžovatel
nesplňoval zákonnou podmínku pro ustanovení zástupce spočívající v nezbytnosti takového úkonu k ochraně jeho
práv.
Uvedený závěr platí i přesto, že se stěžovatel v současné době nachází ve výkonu trestu odnětí svobody.
Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší správní soud přihlížel k celkovému vyznění stěžovatelových podání, k jeho
argumentačním schopnostem, zkušenostem a vzdělání, na jejichž základě lze učinit závěr, že se stěžovatel v dané
problematice dobře orientuje a je schopen svá práva v soudním řízení aktivně uplatňovat. Odnětí svobody samo
o sobě v tomto případě nepředstavuje důvod pro ustanovení advokáta.“
[12] Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů návrh stěžovatele na ustanovení zástupce
zamítl.
[13] Nejvyšší správní soud následně posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[14] Podle §7 odst. 2 s. ř. s., nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně
příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí
v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Podle §7
odst. 6 s. ř. s. není-li soud, u něhož byl návrh podán, k jeho vyřízení místně příslušný, postoupí
jej k vyřízení soudu příslušnému.
[15] V daném případě se stěžovatel domáhá ochrany proti tvrzené nečinnosti správního
orgánu, čímž mělo být zasaženo do jeho práv ve věci poskytnutí informací podle zákona
o svobodném přístupu k informacím. Krajský soud v Ostravě přitom otázku místní příslušnosti
k řízení o žalobě posoudil správně, neboť postupoval v souladu s výše uvedeným rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2018, č. j. 4 As 269/2018 – 15, na který také odkázal.
V tomto rozsudku, týkajícím se jiné věci stěžovatele, Nejvyšší správní soud konstatoval:
„Vždy je třeba vycházet ze základního pravidla, že za „správní orgán“ lze považovat orgán moci výkonné,
orgán územního samosprávního celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobu nebo jiný orgán, pokud jim bylo
svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy [§4 odst. 1
písm. a) s. ř. s.]. Organizační složka správního orgánu může být správním orgánem rozhodujícím v prvním stupni
pouze tehdy, svěřuje-li jí právní předpis určité samostatné rozhodovací pravomoci (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 7. 2008, č. j. 3 Ans 8/2008 - 84).
Pokud však zákon nevymezuje organizačním složkám správního orgánu s celostátní působností (vnitřním
organizačním jednotkám) samostatnou rozhodovací pravomoc, nemohou takové organizační jednotky získat
postavení správního orgánu rozhodujícího v prvním stupni podle §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Místní příslušnost
soudu podle §7 odst. 2 s. ř. s. se v takových případech bude řídit sídlem správního orgánu s celostátní působností,
nikoli sídlem jeho vnitřní organizační jednotky (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 2. 2012, č. j. 6 Ads 15/2011 - 143, nebo také usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 11. 2012, č. j. Nad 81/2012 - 71). (…)
Věznicím (resp. jejich ředitelům), které jsou ve smyslu §1 odst. 4 zákona. 555/1992 Sb., o Vězeňské
službě a justiční stráži České republiky (dále jen „zákon o vězeňské službě“), organizačními jednotkami
Vězeňské služby, jakožto orgánu státní správy s celostátní působností, totiž žádný zákon nevymezuje v oblasti
poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím samostatnou rozhodovací pravomoc.
Nemají tedy v této oblasti postavení správního orgánu ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a nelze je tudíž
pro účely určení místně příslušného soudu podle §7 odst. 2 s. ř. s. považovat za správní orgán, který ve věci vydal
rozhodnutí v prvním stupni.“
[16] Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 1. 2019, č. j. 5 As 359/2018 – 9,
v téměř totožné věci stěžovatele, výše „[u]vedené závěry Nejvyššího správního soudu dopadají v plném
rozsahu i na nyní posuzovanou věc, pouze s tím rozdílem, že pro určení místní příslušnosti pro řízení o nečinnostní
žalobě je rozhodující druhá část §7 odst. 2 věty první s. ř. s., tedy skutečnost, že do práv stěžovatele tvrzenou
nečinností mohla zasáhnout, i přes své nepřesné označení v žalobě, pouze Vězeňská služba ČR jako celek,
tedy správní orgán se sídlem v obvodu Městského soudu v Praze, který je tak k řízení o dané žalobě soudem
místně příslušným (včetně příslušnosti k tomu, aby po postoupení věci nejprve posoudil, zda jsou splněny další
podmínky řízení o předmětné žalobě)“.
[17] S ohledem na tyto závěry Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji dle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[18] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil, od účastníka, který ve věci úspěch neměl.
Úspěšné žalované ovšem v tomto řízení žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti
nevznikly, takže jí Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 11. února 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu