ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.387.2018:16
sp. zn. 5 As 387/2018 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: J. T., proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, č. j. 4 Az 50/2018 - 31,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce se zamítá .
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, č. j. 4 Az 50/2018 - 31,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Dne 20. 12. 2018 obdržel Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, č. j. 4 Az 50/2018 - 31, jímž byl zamítnut návrh
žalobce na ustanovení zástupce.
[2] Řízení před městským soudem bylo zahájeno žalobou doručenou městskému soudu
dne 6. 9. 2018, jíž se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2018,
č. j. OAM-276/ZA-ZA11-P15-2018, kterým žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana podle
§12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů. Ve svém podání
žalobce současně požádal o ustanovení zástupce a tlumočníka, neboť špatně mluví česky a nezná
české zákony. Pomoc advokáta dle svého vyjádření potřebuje k doplnění žaloby.
[3] De 19. 10. 2018 doručil městský soud žalobci „Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových
poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce“ a vyzval jej k jeho vyplnění a zaslání
zpět městskému soudu do 15 dnů od doručení výzvy. Dne 25. 10. 2018 obdržel městský soud
vyplněné prohlášení, v němž žalobce uvedl, že sdílí byt 3 + 1 s dalšími cca 6 osobami, které
se obměňují, nájemné platí ve výši 3500 Kč měsíčně, přičemž s jeho úhradou mu pomohli rodiče
a bydlení má proto zaplacené do konce roku. Je nezaměstnaný, neboť nemá potřebné doklady
a není znalý českého jazyka, a nepodniká. V České republice nevlastní majetek větší hodnoty,
pouze v Uzbekistánu má podíl na rodinném domě a je svobodný.
[4] Přípisem ze dne 31. 10. 2018 vyzval městský soud žalobce k doplnění jeho prohlášení
vysvětlením, z jakých finančních prostředků hradí své stravování a další nezbytné životní potřeby.
V rámci tohoto upřesnění městský soud požadoval přesné vyčíslení příjmů a výdajů. Obdobně
městský soud žádal o sdělení, jak vysoká je částka, kterou žalobci posílají rodiče k placení
nájmu, a z jakých zdrojů hradí zbývající náklady na bydlení. Doplnění měl žalobce soudu zaslat
do 15 dnů od doručení výzvy.
[5] V přípisu doručeném soudu dne 20. 11. 2018 žalobce městskému soudu sdělil, že, jak již
uvedl, s placením nájmu mu pomáhají rodiče. Peníze posílají prostřednictvím platebního systému
BestPay na jméno jeho strýce, bratra jeho matky, který žije v České republice. Tímto způsobem
postupují, neboť žalobce má průkaz žadatele o mezinárodní ochranu, nemůže tedy dostat peníze
na své jméno a při posílání větších částek si banka bere menší komisi. Nájem bytu zaplatil strýc
z těchto peněz sám, jednou za dva týdny žalobci nakupuje potraviny, žalobce od něj dostává
pouze malou část peněz, v hotovosti maximálně 1000 Kč. K přípisu žalobce předložil 4 doklady
o těchto transakcích nazvané „Remittance order for payout“ v celkové výši 6025 USD.
[6] Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, č. j. 4 Az 50/2018 – 31, byl
návrh žalobce na ustanovení zástupce zamítnut. Své rozhodnutí městský soud odůvodnil
především tím, že žalobce neuvedl přesné vyčíslení příjmů a výdajů, ač k tomu byl vyzván. Přitom
jím uvedené skutečnosti reálnou povahu jeho majetkové situace dle městského soudu zatemňují.
Na účet strýce mu rodiče zaslali 6025 USD, z toho jen za září a říjen 2018 částku 3150 USD.
Takový příjem by byl více než dostatečný, aby žalobce mohl zaplatit všechny uvedené výdaje,
včetně nájemného i případného soudního poplatku za podání žaloby ve správním soudnictví
a nesplňoval by tedy podmínku pro osvobození od soudních poplatků. Na druhou stranu mu prý
strýc poskytl malou částku těchto peněz, jejíž výši žalobce v rozporu s výzvou nespecifikoval.
V hotovosti dle jeho vyjádření od strýce dostal jednorázově maximálně 1000 Kč, ale neuvádí,
jak často k takovým jednorázovým příjmům docházelo. Co se týká nákladů na stravování a další
nezbytné životní potřeby, neudal žalobce, opět v rozporu s výzvou soudu, vůbec žádné vyčíslení,
pouze uvedl, že mu strýc zřídka, jednou za dva týdny, nakupuje potraviny. Není tudíž dále zřejmé,
nakolik mu strýcem dodávané potraviny vystačí. Městský soud následně odkázal na usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2015, č. j. 6 As 220/2015 – 14 (všechna zde citovaná
rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), a dospěl k závěru, že přes výzvu
žalobce nedoložil, že nemá dostatečné prostředky, a tudíž by u něj nebyly dány předpoklady pro
osvobození od soudních poplatků. Z tohoto důvodu nesplnil podmínky pro ustanovení zástupce.
II.
Obsah kasační stížnosti
[7] Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení městského soudu kasační stížností, v níž uvedl,
že „[j]ako důvod pro odmítnutí žádosti soud uvedl ze jsem odešla z pobytového střediska Kostelec nad Orlicí
a že bydlím v pokoji na adrese K. 1851/2, X, N. M. za který mesečne platim 3500 Kč. Takové argumenty
soudu, nejsou přesvědčivé. Pobyt v pobytovém středisku Kostelec nad Orlicí ne ukončil jsem dobrovolne. Po
zastaveni řizení o udělení mezinarodní ocraný musel středisko opustit. V bytě na adrese uvedené shora uz bydlí ne
vic osob. Denne musim stat frontu aby jit na zachod nebo do sprchy. Za techto děsivých podmínek bydlim protoze
nemam dostatek penez“. Současně s podáním kasační stížnosti stěžovatel navrhl ustanovení zástupce
pro řízení o kasační stížnosti, aby mu pomohl kasační stížnost doplnit, a zároveň požádal o
ustanovení tlumočníka.
III.
Vyjádření žalovaného
[8] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podaná kasační stížnost směřuje
výhradně do procesního postupu Městského soudu v Praze, proto ponechává na úvaze
Nejvyššího správního soudu posouzení její důvodnosti a správnosti napadeného usnesení.
Z rozhodnutí městského soudu je však dle žalovaného zcela seznatelné, že stěžovatel
nedostatečně specifikoval své majetkové poměry, aby soud mohl rozhodnout, zda jsou
u stěžovatele dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Žalovanému je přitom
známo, že k problematice, jíž se týká podaná kasační stížnost, je k dispozici ustálená judikatura
Nejvyššího správního soudu.
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí městského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.) a je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.).
[10] Pokud jde o podmínku povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti
dle §105 odst. 2 s. ř. s., Nejvyšší správní soud odkazuje na svou konstantní judikaturu (usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, publ.
pod č. 3271/2015 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 3. 12. 2015, č. j. 9 As 266/2015 - 61,
a ze dne 22. 9. 2016, č. j. 6 As 200/2016 – 18), z níž vyplývá, že podáním kasační stížnosti proti
rozhodnutí krajského (resp. městského) soudu, jímž se řízení nekončí, nevzniká stěžovateli
poplatková povinnost za kasační stížnost (ani v případech nepodléhajících, na rozdíl od kasačních
stížností ve věcech mezinárodní ochrany, zákonnému osvobození od poplatku) a stěžovatel
bez příslušného právního vzdělání nemusí být v řízení o takové kasační stížnosti zastoupen
advokátem.
[11] I přesto musel Nejvyšší správní soud nejprve posoudit návrh stěžovatele na ustanovení
zástupce pro řízení o dané kasační stížnosti, neboť byť není zastoupení stěžovatele advokátem
v tomto řízení obligatorní, je jistě možné. I kdyby ovšem stěžovatel splňoval podmínky
pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s., Nejvyšší správní soud
shledal, že není splněna další nezbytná podmínka pro ustanovení zástupce dle §35 odst. 9 s. ř. s.,
neboť zastoupení stěžovatele není v tomto případě nezbytně třeba pro ochranu jeho práv v řízení
o předmětné kasační stížnosti. Posuzovaná otázka týkající se zamítnutí návrhu stěžovatele
na ustanovení právního zástupce je totiž jednoduché povahy, kasační stížnost je sice stručná,
ale, i přes zjevné obtíže stěžovatele vyjadřovat se v českém jazyce, projednatelná a Nejvyšší
správní soud o ní může bez dalšího, na základě podkladů obsažených v poskytnutém spisovém
materiálu, rozhodnout.
[12] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[13] Kasační stížnost směřuje proti usnesení městského soudu, kterým byl zamítnut návrh
stěžovatele na ustanovení zástupce. Dle §35 odst. 9 s. ř. s., lze navrhovateli ustanovit zástupce,
jímž může být i advokát, v případě, že jsou u něj předpoklady, aby byl osvobozen od soudních
poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv. V daném případě tedy městský soud
správně zkoumal, zda stěžovatel splňuje podmínku první, tedy to, zda by u něj byly dány
předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, pokud by nebyl v daném řízení od soudního
poplatku osvobozen ze zákona.
[14] Podmínky individuálního osvobození od soudních poplatků ve správním soudnictví
upravuje §36 odst. 3 s. ř. s. Podle první věty tohoto ustanovení účastník, který doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen
od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze
výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně
nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
[15] Návrh stěžovatele na ustanovení zástupce byl městským soudem zamítnut především
z toho důvodu, že stěžovatel dle něj nenaplnil podmínku spočívající v doložení nedostatečných
prostředků. Stěžovatel dle městského soudu neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní,
pokud jde o jeho majetkové poměry, a předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a tudíž
ani pro ustanovení zástupce proto nesplnil.
[16] Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že účastník, u něhož se posuzují
podmínky pro osvobození od soudních poplatků, je povinen soudu prokázat věrohodným
způsobem své majetkové a sociální poměry. Rozhodnutí o žádosti pak musí vždy vycházet
z konkrétního posouzení naplnění zákonných podmínek a musí odpovídat tomu, aby žadateli
nebylo jen pro jeho majetkové a sociální poměry znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010, č. j. 7 Ans 3/2009 - 184).
[17] Nejvyšší správní soud k tomu poznamenává, že informace získané od stěžovatele týkající
se jeho majetkových poměrů byly neúplné, avšak zdůrazňuje, že v projednávaném případě
již v řízení před městským soudem stěžovatel žádal též o ustanovení tlumočníka. Městský soud
tuto jeho žádosti dosud nijak neposoudil, ani k této skutečnosti nepřihlédl v tom smyslu, zda
stěžovatel výzvám soudu dostatečně porozuměl a zda byl schopen se svou omezenou znalostí
českého jazyka a schopností se v tomto jazyce vyjadřovat na ně adekvátně reagovat.
[18] V souladu se svým rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, č. j. 5 Azs 25/2013 – 28, Nejvyšší
správní soud připomíná, „že se již otázkou, zda a do jaké míry má žalobce ve věcech mezinárodní ochrany
v řízení před krajským [resp. městským] soudem právo na tlumočníka či na komunikaci v jiném než českém
jazyce, ve své judikatuře opakovaně zabýval. Např. v rozsudku ze dne 29. 1. 2010, č. j. 5 Azs 54/2009 - 42,
(…) Nejvyšší správní soud posuzoval, zda právo na tlumočníka, jak je zakotveno v právním řádu
České republiky, lze vztahovat i na písemný styk mezi soudem a účastníky řízení. Nejvyšší správní soud
připomněl, že podle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, „kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž
se vede jednání, má právo na tlumočníka“ a že podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne
25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05, nedopadá toto právo garantované v citovaném čl. 37 odst. 4 Listiny
na písemný styk soudu s účastníky řízení. Ústavní soud však zároveň nevyloučil, že konkrétní zákonná úprava
práva na tlumočníka může poskytovat vyšší standard ochrany práv účastníků řízení.
Na zákonné úrovni je právo na tlumočníka zakotveno v §18 odst. 2 o. s. ř., který je v důsledku
§64 s. ř. s. použitelný i v soudním řízení správním. Ustanovení §18 odst. 2 s. ř. s. stanoví, že soud ustanoví
tlumočníka účastníku řízení, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, jakmile taková potřeba vyjde v řízení
najevo. Podle dosavadní poměrně rozsáhlé judikatury Nejvyššího správního soudu na toto téma (srov. rovněž
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 2 Azs 52/2005 - 47, …) povinnost ustanovit
účastníku řízení tlumočníka podle §18 odst. 2 o. s. ř. vzniká soudu pouze tehdy, pokud taková potřeba vyjde
najevo, tedy pokud se v řízení objeví konkrétní skutečnost nasvědčující potřebě tlumočníka ustanovit a pokud
se po jejím prověření soudem ukáže, že účastník k řádnému uplatňování svých práv v soudním řízení tlumočníka
potřebuje. Takovouto konkrétní skutečností je samozřejmě v první řadě, pokud o ustanovení tlumočníka účastník
sám požádá. Další takovou skutečností však může být zejména to, že účastník se soudem začne komunikovat
jiným než českým jazykem, nebo to, že z jeho projevů (vedených v jazyce českém) je patrné, že se česky
nemůže dorozumět dostatečně dobře. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007,
č. j. 2 Afs 36/2007 - 86, (…) lze po účastníku řízení spravedlivé požadovat, aby skutečnost, že jazyku,
v němž se vede řízení, nerozumí, dal příslušnému orgánu najevo.
V souladu s uvedeným je tedy zřejmé, že povinnost soudu podle §18 odst. 2 o. s. ř. ustanovit účastníku
řízení, jehož mateřštinou není český jazyk, tlumočníka závisí primárně na tom, zda se v řízení objeví konkrétní
skutečnost nasvědčující potřebě tlumočníka ustanovit. Při posuzování toho, zda taková konkrétní skutečnost
najevo vyšla či ne, pak Nejvyšší správní soud klade velký důraz na vlastní aktivitu účastníka řízení (srov. již
citovaný rozsudek ze dne 29. 1. 2010, č. j. 5 Azs 54/2009 – 42,…)“.
[19] Nejvyšší správní soud uvedené zásady aplikoval na posuzovaný případ a dospěl k závěru,
že v řízení před městským soudem se objevily konkrétní skutečnosti, které nasvědčovaly potřebě
tlumočníka stěžovateli ustanovit i pro písemnou fázi řízení před městským soudem. Dle
Nejvyššího správního soudu vyvstala tato potřeba především na základě požadavku městského
soudu na podrobné vysvětlení majetkových poměrů stěžovatele. Ačkoliv je zřejmé, že stěžovatel
omezenou znalost českého jazyka vykazuje a určitým způsobem se dokáže v tomto jazyce
vyjádřit, pro účely přesného uvedení životních nákladů v rozsahu, v jakém to po stěžovateli
vyžadoval městský soud, je tato jeho znalost očividně nedostatečná. To je patrné i z obsahu
kasační stížnosti, kdy stěžovatel zjevně v plném rozsahu nepochopil důvody, pro které jeho návrh
na ustanovení zástupce městský soud zamítl. Ze spisu městského soudu přitom vyplývá,
že stěžovatel měl vůli výzvě městského soudu k doplnění údajů vyhovět a z jeho přípisu je patrná
i snaha co nejlépe osvětlit majetkové vztahy mezi stěžovatelem a jeho strýcem. Je však otázkou,
zda požadavky městského soudu stěžovatel v celém rozsahu pochopil, když s dostatečnou
přesností na otázky městského soudu neodpověděl.
[20] Vzhledem ke skutečnosti, že zde existovala explicitní žádost stěžovatele o ustanovení
tlumočníka, jeho odpovědi nebyly dostatečně konkrétní a na základě jeho vyjadřování existovaly
pochybnosti o jeho dostatečné znalosti českého jazyka, měl městský soud přihlédnout k tomu,
že jazyková bariéra brání stěžovateli úplně objasnit jeho majetkovou situaci.
[21] Z přípisů stěžovatele přitom vyplývá, že peníze poskytnuté rodiči stěžovatele jsou
ve faktickém držení jeho strýce, a je otázkou, zda by je vůbec byl ochoten uvolnit k výdajům
spojeným s vedeným řízením před městským soudem. Jak vyplývá z ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu, při hodnocení majetkových poměrů žadatele je třeba přihlédnout
nejen k výši jeho příjmů a množství finančních prostředků, ale též k jejich disponibilitě.
Rozhodnutí o žádosti pak musí vždy vycházet z konkrétního posouzení naplnění výše uvedených
podmínek a musí odpovídat tomu, aby žadateli nebylo jen pro jeho majetkové a sociální poměry
znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 2. 2010, č. j. 3 As 28/2009 – 147, ze dne 21. 6. 2013, č. j. 5 As 33/2013 – 13, či ze dne
10. 4. 2017, č. j. 7 As 85/2017 – 15). Tyto skutečnosti však městský soud do svého hodnocení
majetkových poměrů a možnosti stěžovatele je soudu dostatečně osvětlit, nepromítl.
[22] Pokud jde o žádost stěžovatele o ustanovení tlumočníka pro řízení o kasační stížnosti,
Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho kasační stížnost byla, i přes výše uvedené, v dostatečném
rozsahu odůvodněná, a tedy projednatelná. Zároveň byla Nejvyšším správním soudem také
shledána důvodnou, nebylo proto dle Nejvyššího správního soudu třeba tlumočníka stěžovateli
pro řízení o kasační stížnosti ustanovit. Tím však není dotčena potřeba tlumočení v dalším řízení
před městským soudem zvláště za situace, kdy stěžovateli dosud nebyl městským soudem
ustanoven zástupce.
V.
Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. V něm bude Městský soud v Praze vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze ve svém
konečném rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 28. února 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu