ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.8.2019:13
sp. zn. 5 As 8/2019 - 13
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti
žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2018,
č. j. 22 A 27/2018 – 41,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce se zamítá .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byla jeho žaloba proti rozhodnutí (sdělení)
žalované, označené v žalobě jako „Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro výkon
zabezpečovací detence Opava“, ze dne 2. 7. 2018, č. j. VS-10182-10/ČJ-2018-803240-1, podaná
u tohoto krajského soudu dne 18. 7. 2018, postoupena dle §7 odst. 6 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), k vyřízení Městskému soudu v Praze.
[2] Stěžovatel žádal o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), Vězeňskou
službu České republiky, Věznici a ústav pro výkon zabezpečovací detence Opava, která výše
uvedeným rozhodnutím stěžovatelovu žádost dle §17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu
k informacím pro nezaplacení úhrady nákladů za mimořádně rozsáhlé vyhledávání požadovaných
informací odložila. S tím stěžovatel nesouhlasil a podal proti tomuto rozhodnutí u Krajského
soudu v Ostravě zmiňovanou žalobu, kterou krajský soud postoupil Městskému soudu v Praze
s odůvodněním, že v posuzovaném případě se stěžovatel domáhal poskytnutí informací
po povinném subjektu, kterým je ve smyslu §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu
k informacím Vězeňská služba ČR jako celek. Jak dle krajského soudu vyplývá z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2018, č. j. 4 As 269/2018 – 15 (všechna zde citovaná
rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), jednotlivé věznice jakožto
organizační jednotky Vězeňské služby ČR, orgánu státní správy s celostátní působností,
nemají v oblasti v oblasti poskytování informací dle citovaného zákona žádnou samostatnou
pravomoc. Vzhledem k tomu, že správním orgánem, který ve smyslu §7 odst. 2 s. ř. s. vydal
rozhodnutí v prvním stupni, je Vězeňská služba ČR se sídlem v Praze, je k řízení o dané žalobě
místně příslušný Městský soud v Praze.
[3] Stěžovatel v kasační stížnosti směřující proti tomuto rozhodnutí krajského soudu uvedl,
že aplikace zákona o svobodném přístupu k informacím nesmí být vystavena libovůli
organizačních složek státu, „kdy nejprve je žalobci poskytována, byť omezená míra údajů, poté jsou
s poukazem na postavení správního orgánu transformovány odpovědnosti na blíže neurčený právní subjekt
bez určení příslušného orgánu, jednajícího jeho jménem“. Stěžovatel se tedy domnívá, že povinným
subjektem a rovněž správním orgánem, který ve smyslu §7 odst. 2 s. ř. s. vydal rozhodnutí
v prvním stupni, má být Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro výkon
zabezpečovací detence Opava, nesouhlasí tedy s postoupením věci Městskému soudu v Praze
a navrhuje, aby bylo napadené usnesení krajského soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu
řízení.
[4] V kasační stížnosti stěžovatel zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků
a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
[5] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.) a je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.).
[7] Pokud jde o podmínku zaplacení soudního poplatku za danou kasační stížnost, Nejvyšší
správní soud již v usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19,
publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS, dospěl k následujícímu závěru: „Stěžovatel má povinnost zaplatit
poplatek za řízení o kasační stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu
o návrhu ve věci samé (o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností
[§1 písm. a), §2 odst. 2 písm. b) a §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích].“
V této věci však nebylo napadeným usnesením rozhodováno o návrhu ve věci samé,
jelikož se jedná o procesní rozhodnutí učiněné v řízení o žalobě, jímž se toto řízení nekončí.
Žádost o osvobození od soudního poplatku pro řízení o kasační stížnosti považuje tedy Nejvyšší
správní soud za bezpředmětnou, jelikož se na podání posuzované kasační stížnosti poplatková
povinnost nevztahuje.
[8] Pokud jde o podmínku spočívající v obligatorním zastoupení stěžovatele bez příslušného
právního vzdělání advokátem v řízení o kasační stížnosti, své závěry učiněné v citovaném
rozhodnutí ve vztahu k soudnímu poplatku dále promítl rozšířený senát i do následující úvahy:
„Je-li podána kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků,
o neustanovení zástupce či proti jinému procesnímu usnesení učiněnému v řízení o žalobě, je rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti učiněno v rámci tohoto řízení, a proto se zde ustanovení §105
odst. 1 a 2 s. ř. s. neuplatní.“ Z citovaného usnesení rozšířeného senátu tedy plyne, že ani povinné
zastoupení stěžovatele bez příslušného právního vzdělání advokátem není vyžadováno v těch
případech, kdy kasační stížnost směřuje, tak jako v nyní posuzované věci, proti procesnímu
rozhodnutí, jímž se řízení o žalobě nekončí. Navíc stěžovatel jakožto bývalý advokát
požadovaným právnickým vzděláním disponuje, takže ani v ostatních případech by jeho
zastoupení advokátem v řízení o jím podané kasační stížnosti nebylo obligatorně vyžadováno.
[9] I přesto musel Nejvyšší správní soud nejprve posoudit návrh stěžovatele na ustanovení
zástupce pro řízení o dané kasační stížnosti, neboť byť není zastoupení stěžovatele advokátem
v tomto řízení obligatorní, je jistě možné. I kdyby ovšem stěžovatel splňoval podmínky
pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s., Nejvyšší správní soud
shledal, že v žádném případě není splněna další nezbytná podmínka pro ustanovení zástupce
dle §35 odst. 9 s. ř. s., neboť zastoupení stěžovatele není v tomto případě nezbytně třeba
pro ochranu jeho práv v řízení o předmětné kasační stížnosti. Posuzovaná otázka týkající
se postoupení věci místně příslušnému soudu je totiž jednoduché povahy, kasační stížnost je sice
stručná, ale projednatelná a Nejvyšší správní soud o ní může bez dalšího, na základě podkladů
obsažených ve spise, rozhodnout.
[10] Co se týče dalších relevantních okolností, včetně stěžovatelem uváděného
zdravotního postižení, Nejvyšší správní soud již např. v rozsudku ze dne 13. 12. 2018,
č. j. 5 As 317/2018 - 23, konstatoval: „Pro úplnost kasační soud opakuje, resp. dodává, že stěžovatel
je českým občanem ovládajícím český jazyk, byl schopen zformulovat správní žalobu splňující veškeré náležitosti
po formální i obsahové stránce. Stěžovatel je ostatně bývalým advokátem, který v advokacii donedávna aktivně
působil. (…) Již v rámci kasační stížnosti podané Nejvyššímu správnímu soudu dne 22. 8. 2018 ve věci
sp. zn. 3 As 85/2018 stěžovatel doložil komplexní lékařský posudek ze dne 18. 4. 2018, ze kterého vyplývá,
že se jedná o invalidní osobu v I. stupni. Stěžovatel je podle tohoto posudku schopen vykonávat soustavnou
výdělečnou činnost, ale v podstatně menším rozsahu a intenzitě (pracovní schopnost je snížena o 35 %).
Z toho tedy nijak nevyplývá, že by stěžovateli jeho zdravotní stav znemožňoval kvalifikovaně sepsat právní
podání, o čemž ostatně svědčí stěžovatelovy argumentační schopnosti prokázané již v mnoha podáních,
které zdejšímu soudu zaslal. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že stěžovatel
nesplňoval zákonnou podmínku pro ustanovení zástupce spočívající v nezbytnosti takového úkonu k ochraně jeho
práv.
Uvedený závěr platí i přesto, že se stěžovatel v současné době nachází ve výkonu trestu odnětí svobody.
Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší správní soud přihlížel k celkovému vyznění stěžovatelových podání, k jeho
argumentačním schopnostem, zkušenostem a vzdělání, na jejichž základě lze učinit závěr, že se stěžovatel v dané
problematice dobře orientuje a je schopen svá práva v soudním řízení aktivně uplatňovat. Odnětí svobody samo
o sobě v tomto případě nepředstavuje důvod pro ustanovení advokáta.“
[11] Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů návrh stěžovatele na ustanovení zástupce
zamítl.
[12] Nejvyšší správní soud následně posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[13] Podle §7 odst. 2 s. ř. s., nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně
příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí
v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Podle §7
odst. 6 s. ř. s. není-li soud, u něhož byl návrh podán, k jeho vyřízení místně příslušný,
postoupí jej k vyřízení soudu příslušnému.
[14] V daném případě se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí správního orgánu o odložení
žádosti o poskytnutí informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Krajský soud
v Ostravě přitom otázku místní příslušnosti k řízení o žalobě posoudil správně, neboť postupoval
v souladu s uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2018,
č. j. 4 As 269/2018 – 15, na který také odkázal. V tomto rozsudku, týkajícím se jiné věci
stěžovatele, Nejvyšší správní soud konstatoval: „Vždy je třeba vycházet ze základního pravidla,
že za „správní orgán“ lze považovat orgán moci výkonné, orgán územního samosprávního celku, jakož i fyzickou
nebo právnickou osobu nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických
a právnických osob v oblasti veřejné správy [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Organizační složka správního orgánu
může být správním orgánem rozhodujícím v prvním stupni pouze tehdy, svěřuje-li jí právní předpis
určité samostatné rozhodovací pravomoci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2008,
č. j. 3 Ans 8/2008 - 84).
Pokud však zákon nevymezuje organizačním složkám správního orgánu s celostátní působností
(vnitřním organizačním jednotkám) samostatnou rozhodovací pravomoc, nemohou takové organizační jednotky
získat postavení správního orgánu rozhodujícího v prvním stupni podle §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Místní
příslušnost soudu podle §7 odst. 2 s. ř. s. se v takových případech bude řídit sídlem správního orgánu s celostátní
působností, nikoli sídlem jeho vnitřní organizační jednotky (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 2. 2012, č. j. 6 Ads 15/2011 - 143, nebo také usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 11. 2012, č. j. Nad 81/2012 - 71). (…)
Věznicím (resp. jejich ředitelům), které jsou ve smyslu §1 odst. 4 zákona. 555/1992 Sb., o Vězeňské
službě a justiční stráži České republiky (dále jen „zákon o vězeňské službě“), organizačními jednotkami
Vězeňské služby, jakožto orgánu státní správy s celostátní působností, totiž žádný zákon nevymezuje v oblasti
poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím samostatnou rozhodovací pravomoc.
Nemají tedy v této oblasti postavení správního orgánu ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a nelze je tudíž
pro účely určení místně příslušného soudu podle §7 odst. 2 s. ř. s. považovat za správní orgán, který ve věci vydal
rozhodnutí v prvním stupni.“
[15] Uvedené závěry Nejvyššího správního soudu dopadají v plném rozsahu i na nyní
posuzovanou věc. Rozhodnutí (v materiálním smyslu dle §65 odst. 1 s. ř. s.) o odložení žádosti
o poskytnutí informace dle §17 odst. 5 s. ř. s. mohla prostřednictvím své organizační jednotky
vydat v prvním a zároveň i posledním stupni (i přes nepřesné formulace v samotném tomto
rozhodnutí) pouze Vězeňská služba ČR jako celek, tedy správní orgán se sídlem v obvodu
Městského soudu v Praze, který je tak k řízení o dané žalobě soudem místně příslušným.
Nyní rozhodující senát Nejvyššího správního soudu v tomto ohledu odkazuje rovněž
na své nedávné rozsudky ze dne 19. 12. 2018, č. j. 5 As 378/2018 – 7, a ze dne 10. 1. 2019,
č. j. 5 As 359/2018 – 9, v obdobných stěžovatelových věcech.
[16] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji dle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil, od účastníka, který ve věci úspěch neměl.
Úspěšné žalované ovšem žádné náklady v tomto řízení nevznikly, takže jí Nejvyšší správní soud
náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. února 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu