ECLI:CZ:NSS:2019:5.AZS.26.2018:34
sp. zn. 5 Azs 26/2018 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: D. H. P.,
zastoupen Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 12. 2017,
č. j. 17 A 146/2017 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing. Jakubu Backovi se př i z ná v á odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 8228 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2017, č. j. OAM-161/LE-LE05-LE26-PS-2017, kterým
bylo rozhodnuto o zajištění stěžovatele v zařízení pro zajištění cizinců dle §46a odst. 1 písm. e)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“). Doba trvání
zajištění stěžovatele byla stanovena dle §46a odst. 5 zákona o azylu do 11. 2. 2018.
[2] Stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobou, kterou krajský soud v záhlaví
označeným rozsudkem jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
[3] Krajský soud konstatoval, že byly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o zajištění
stěžovatele dle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalovaný se dle něj s možností uložení
zvláštních opatření dle §47 zákona o azylu vypořádal přezkoumatelným způsobem a pro jejich
neuložení uvedl dostatečné důvody, přičemž jeho rozhodnutí taktéž bralo v potaz individuální
okolnosti případu.
[4] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadil
pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[5] Namítl, že nesouhlasí se závěry krajského soudu, že by s ohledem na jeho dosavadní
jednání byla zvláštní opatření podle §47 zákona o azylu neúčinná. Stěžovatel zdůrazňuje,
že žalovaný i krajský soud zcela nesprávně zhodnotili to, že zásadním způsobem změnil postoj
ke svému dosavadnímu protiprávnímu jednání. Poté, co byl předán příslušnému správnímu
orgánu a byl konfrontován se svou situací a s reálnou hrozbou předání do Vietnamu, rozhodl
se pro užití institutu mezinárodní ochrany z důvodu hrozícího nebezpečí ze strany mafie,
které dluží vysokou částku. Stěžovatel považuje právě jedině azylové řízení za institut,
který ho může před případným vydáním do Vietnamu před hrozící újmou ochránit.
[6] Ačkoliv si je stěžovatel vědom toho, že podání žádosti o mezinárodní ochranu se může
jevit jako účelové a může být důvodem pro postup dle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu,
domnívá se, že nelze automaticky vyloučit použití zvláštních opatření zakotvených v §47 zákona
o azylu.
[7] Stěžovatel se domnívá, že primární zajištění podle zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců) mohlo být důvodné, avšak v případě
nezajištění žalovaný disponoval více informacemi a měl zohlednit stěžovatelovu specifickou
situaci. K tomu stěžovatel uvedl rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017,
č. j. 2 Azs 237/2017 - 20.
[8] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek a rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy. K námitce týkající se nenaplnění důvodů pro zajištění stěžovatele
dle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu správní orgán dodává, že účelovost jednání dostatečně
odůvodnil jak v napadeném rozhodnutí, tak ve svém vyjádření k žalobě stěžovatele. Uložení
zvláštních opatření dle §47 zákona o azylu žalovaný zvažoval a dostatečně odůvodnil jejich
nevyužití. Z pobytové historie stěžovatele, která zahrnuje vědomý nelegální vstup na naše území,
na území Spolkové republiky Německo (dále jen „Německo“), či prokazování se smyšlenou
totožností při policejních kontrolách, jasně vyplývá stěžovatelova neúcta a nerespektování
právního řádu České republiky a taktéž předpisů EU. Takové chování stěžovatele pak
dle žalovaného nedává dostatečnou záruku, že by své povinnosti plynoucí z azylového řízení
zodpovědně plnil. Žalovaný také informoval Nejvyšší správní soud, že zajištění stěžovatele bylo
ukončeno uplynutím lhůty pro zajištění a to dne 11. 2. 2018. Vzhledem k výše uvedenému
žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti zastavil.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[11] Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Zajištění cizince je mimořádným institutem, který představuje citelný zásah do jeho práv
v podobě omezení nebo dokonce zbavení osobní svobody. Může být proto přípustný
za podmínek stanovených zákonem. V posuzovaném případě žalovaný stěžovatele zajistil podle
§46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, podle kterého může žalovaný v případě nutnosti
rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku
nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost
o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné
důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu
k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet,
ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.
[14] Z citovaného §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu tedy vyplývají čtyři podmínky,
jejichž kumulativní naplnění je nezbytné pro zajištění cizince – žadatele o mezinárodní ochranu.
První podmínkou je, že žádost byla podána v zařízení pro zajištění cizinců. Uvedená podmínka
byla v projednávané věci nepochybně splněna, neboť stěžovatel podal žádost o mezinárodní
ochranu poté, co byl na základě rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie
Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie, ze dne 20. 10. 2017, č. j. KRPU-205973-21/ČJ-2017-
040022, zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců za účelem realizace správního vyhoštění. Druhou
podmínkou zajištění, která plyne z §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je existence oprávněných
důvodů vedoucích k domněnce, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu
k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet.
[15] Stěžovatel byl výše uvedeným rozhodnutím Policie České republiky zajištěn dle §124
zákona o pobytu cizinců a umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců za účelem realizace správního
vyhoštění. Důvodem tohoto zajištění byla skutečnost, že stěžovatel dne 17. 10. 2017 vstoupil
z území České republiky na území Německa přes bývalý hraniční přechod Cínovec-Altenberg.
Následně byl zkontrolován a zadržen německými policisty, jelikož se nebyl schopen prokázat
platným cestovním dokladem, načež byl následující den předán na území České republiky.
Při policejní kontrole v Německu stěžovatel uváděl smyšlenou identitu a tvrdil, že se narodil
7. 1. 2011. Vzhledem k uváděnému věku bylo provedeno lékařské vyšetření za účelem ověření
věku, při kterém bylo zjištěno, že je starší 18 let. Po tomto zjištění stěžovatel uvedl svou pravou
identitu i datum narození. Stěžovatel dále do protokolu o vyjádření účastníka správního řízení
sdělil, že trpí onemocněním jater a musí dodržovat pravidelnou medikaci, ale léky mu asi před
měsícem došly a cítí se proto v ohrožení života. Z tohoto důvodu byl stěžovatel vyšetřen
v nemocnici v Ústí nad Labem, kde bylo lékařem po provedeném vyšetření konstatováno,
že jeho hospitalizace není nutná. Při následném pokračování v sepisování protokolu sdělil,
že svůj cestovní pas ztratil před několika měsíci ve Vietnamu, nepamatuje si přesně
kdy vycestoval ze své domoviny, ale asi v únoru nebo březnu 2017. Nepamatuje si, kam cestoval,
kde se zdržoval, neví, kdo jej převážel, ani jak se do vozidla dostal. Jedinou překážkou jeho
návratu do Vietnamu je skutečnost, že tam nemá práci a proto za prací cestoval do Evropy.
Dne 24. 10. 2017 podal stěžovatel žádost o mezinárodní ochranu, v níž uvedl, že mu zkrachovalo
podnikání a dluží lichvářům velkou částku peněz. Pokud se vrátí domů, může přijít o život.
Navíc jej ve Vietnamu utlačuje komunistická strana a nemůže tam žít. Do protokolu dne
25. 10. 2017 uvedl, že je zdravotně zcela v pořádku a nemá žádné zvláštní potřeby ani omezení.
Dále vypověděl, že jinou totožnost policii uvedl proto, že měl strach z vyhoštění. Přesně také
uvedl, že Vietnam opustil dne 1. 3. 2017 na základě toho, že se prokázal platným cestovním
pasem s ruským vízem. O pas přišel až na Ukrajině, kdy jej musel odevzdat převaděčům.
[16] Zajištění dle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu záleží na objektivních okolnostech
případu, které zakládají oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu
je účelová (např. dosavadní jednání cizince, délka pobytu na území, osobní poměry apod.).
Uvedené v sobě odráží účel tohoto institutu, kterým je zajištění efektivní kontroly nad průběhem
správního řízení o vyhoštění v situaci, v níž cizinec během řízení uplatní své právo požádat
o mezinárodní ochranu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017,
č. j. 10 Azs 284/2016 - 35, či ze dne 28. 2. 2017, č. j. 4 Azs 9/2017 - 31).
[17] Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu až poté,
co s ním bylo zahájeno správní řízení o správním vyhoštění a byl zajištěn na základě §124 odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců, ačkoliv mohl o mezinárodní žádost požádat již dříve po svém
odjezdu z Vietnamu. Stěžovatel taktéž uváděl odlišné skutečnosti při policejní kontrole
v Německu, při sepisování protokolu o vyjádření účastníka správního řízení Policií České
republiky a také do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Až při posledně vyjmenovaném úkonu stěžovatel sdělil, že jej tíží obavy o jeho život, jelikož
ve Vietnamu dluží velkou částku lichvářům. Vše nasvědčuje tomu, že motivací stěžovatele
k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla pouze snaha vyhnout se správnímu
vyhoštění. Nastíněné závěry uvedl také žalovaný ve svém rozhodnutí, přičemž Nejvyšší správní
soud shodně s krajským soudem uvádí, že tyto závěry mají oporu ve spise a jsou plně
přezkoumatelné.
[18] Rovněž třetí podmínka pro zajištění žadatele o mezinárodní ochranu, že mohl požádat
o udělení mezinárodní ochrany již dříve, byla splněna. Stěžovatel mohl podat žádost o udělení
mezinárodní ochrany na našem území, resp. na území Evropské unie, již když jej zajistila Policie
České republiky, případně též německá policie po překroční společné hranice České republiky
a Německa.
[19] Stěžovatel dále namítal, že v jeho případě nelze automaticky vyloučit užití zvláštních
opatření dle §47 odst. 1 zákona o azylu. Dle tohoto ustanovení se zvláštním opatřením rozumí
rozhodnutím Ministerstva vnitra uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany
zdržovat se v pobytovém středisku [§47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu], nebo se osobně hlásit
Ministerstvu vnitra ve stanovené době [§47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu]. Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2016, č. j. 7 Azs 185/2016 - 23, „[v]olba mírnějších
opatření než je zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, mezi něž lze řadit zmíněné zvláštní opatření,
je vázána na předpoklad, že žadatel bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření
a že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení jeho účasti v řízení ve věci mezinárodní ochrany.
Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že by žadatel správní řízení mařil, nelze přistoupit
ke zvláštnímu opatření.“
[20] Žalovaný ve svém rozhodnutí nemožnost aplikace zvláštních opatření odůvodnil
dostačujícím způsobem. Zabýval se jak dosavadní pobytovou historií stěžovatele,
tak i rozpornými tvrzeními, které stěžovatel uváděl před Policií České republiky a při pohovoru
k žádosti o dělení mezinárodní ochrany. Žalovaný vzal v potaz také to, že stěžovatel vstoupil
na území Evropské unie neoprávněně, bez platného cestovního dokladu a využil k tomu pomoc
převaděčů, čímž soustavně porušoval veřejný pořádek a nerespektoval právní řády více států.
Jednání stěžovatele tak odůvodňuje nemožnost aplikace zvláštního opatření podle §47 zákona
o azylu. S ohledem na dosavadní jednání stěžovatele nelze reálně spoléhat na to, že by se skutečně
zdržoval v určeném pobytovém středisku nebo se osobně hlásil na ministerstvu v předem
stanovené době.
[21] Nejvyšší správní soud závěrem konstatuje, že odkaz na jeho rozsudek ze dne 14. 12. 2017,
č. j. 2 Azs 237/2017 – 20 není k nyní projednávané věci přiléhavý, jelikož se zabývá
pouze zajištěním za účelem správního vyhoštění v režimu zákona o pobytu cizinců. Citovaná část
rozhodnutí, kterou stěžovatel ve své kasační stížnosti použil, pochází z rozhodnutí
ze dne 25. 7. 2017, č. j. 2 Azs 253/2017 – 37, na které rozsudek ze dne 14. 12. 2017,
č. j. 2 Azs 237/2017 – 20 pouze odkazuje. V později zmiňované věci se zdejší soud skutečně
zabýval „přezajištěním“, při kterém již obecně existuje prostor pro posouzení toho, zda bude
stěžovatel se správními orgány při řízení o udělení mezinárodní ochrany opravdu spolupracovat
a je nutné důkladněji zohlednit i nově vyvstalé specifické okolnosti, např. posoudit způsob
komunikace stěžovatele se správními orgány. Jak již bylo řečeno výše, žalovaný se ve svém
rozhodnutí se všemi okolnostmi případu vypořádal, zvážil tedy i to, jak stěžovatel se správními
orgány komunikoval a do jaké míry by pravděpodobně spolupracoval v případě uložení
mírnějších opatření. Lze tedy uzavřít, že požadavkům vyřčeným v rozsudku ze dne 25. 7. 2017,
č. j. 2 Azs 253/2017 – 37 vyhověl.
[22] Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[23] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s.; žalovaný, který byl ve věci úspěšný a náhrada nákladů řízení by mu po právu
náležela, žádné náklady přesahující jeho běžnou správní činnost nevynaložil, proto mu soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[24] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 16. 11. 2017, č. j. 17 A 146/2017 - 19,
ustanoven zástupcem pro řízení Mgr. Ing. Jakub Backa, advokát se sídlem Šlejnická 1547/13,
Praha. Podle §35 odst. 9 s. ř. s. hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování v takovém
případě platí stát. Nejvyšší správní soud ustanovenému advokátovi přiznal odměnu za dva úkony
právní služby, tj. porada s klientem přesahující jednu hodinu a podání doplnění kasační stížnosti
ze dne 2. 3. 2018 podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Zástupci stěžovatele tak náleží odměna za dva úkony právní
služby po 3100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], celkem 6200 Kč.
Vedle toho má stěžovatel též právo na náhradu hotových výdajů svého zástupce ve výši 300 Kč
za každý úkon (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem 600 Kč. S ohledem na to, že je právní
zástupce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu také náhrada této daně ve výši 1428 Kč.
Celkem tedy zástupci stěžovatele náleží odměna a náhrada hotových výdajů a daně z přidané
hodnoty ve výši 8228 Kč. Zástupci stěžovatele tak bude vyplacena částka ve výši 8228 Kč,
a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. února 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu