ECLI:CZ:NSS:2019:6.AS.124.2019:30
sp. zn. 6 As 124/2019 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Ing. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobce: L. Č., zastoupený Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Ledčická 649/15, Praha
8, proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, sídlem Žižkova 57, Jihlava, týkající se žaloby
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. května 2017 č. j. KUJI 33888/2017, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. května 2019
č. j. 51 A 16/2017 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutím ze dne 17. března 2017 č. j. MSNS/20894/2015/OD-PŘ-307-Sý shledal
Městský úřad ve Světlé nad Sázavou (dále jen „městský úřad“) žalobce vinným z naplnění
skutkové podstaty přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích
podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů,
jehož se žalobce dopustil porušením §5 odst. 1 písm. a) a §6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním
provozu tím, že dne 21. října 2015 v čase 07:45 hodin v ulici Sázavská ve Světlé nad Sázavou užil
k jízdě osobní motorové vozidlo RZ X, které mělo prasklinu čelního skla, a to po celé šířce. Při
jízdě vozidlem nebyl připoután bezpečnostním pásem. S vyřešením přestupku v blokovém řízení
nesouhlasil. Za uvedený přestupek městský úřad žalobci uložil pokutu ve výši 1 500 Kč.
[2] Blanketní odvolání žalobce proti rozhodnutí městského úřadu zamítl žalovaný
rozhodnutím označeným v záhlaví.
[3] Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) zamítl žalobu proti rozhodnutí
žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem. Nepřisvědčil námitkám týkajícím se prekluze
odpovědnosti žalobce za přestupek, překvapivosti rozhodnutí žalovaného, nedostatečně
zjištěného skutkového stavu, nedostatku důvodů napadených rozhodnutí a absence materiálního
znaku přestupku spočívajícího v nepoužití bezpečnostního pásu. Ve vztahu k vytýkaným vadám
výroku rozhodnutí městského úřadu krajský soud podotkl, že za rozhodné hledisko považuje
dostatečné prokázání viny žalobce, přičemž v projednávané věci správní orgány
tomuto požadavku dostály. Měl-li by výrok rozhodnutí obsahovat výčet všech ustanovení,
na něž odkazují městským úřadem výslovně zmíněná ustanovení zákona o silničním provozu,
byl by dle názoru krajského soudu v konečném důsledku nepřehledný. Krajský soud považoval
za dostačující, že jsou všechna relevantní ustanovení zmíněna v odůvodnění rozhodnutí.
K námitce, že výrok výslovně neuvádí, na jakém sedadle žalobce ve vozidle seděl, krajský soud
uvedl, že bylo zjištěno, že žalobce byl ve vozidle sám, logicky tedy seděl na místě řidiče.
Z pohledu krajského soudu nebylo pochyb ani o tom, že vozidlo bylo bezpečnostním pásem
vybaveno, žalobce byl tedy povinen být při jízdě připoután. Krajský soud neshledal zásah do práv
žalobce ani v tom, že městský úřad výslovně nezmínil, že vede společné řízení o dvou skutcích.
Tvrzení žalobce, že se svým vozidlem jel na nejbližší místo, kde mohl prasklé čelní sklo opravit,
vyhodnotil krajský soud jako účelové, neboť žalobci nic nebránilo je uplatnit dříve, popřípadě
prokázat.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu včas kasační
stížnost. Namítl, že vadu výroku rozhodnutí o přestupku nemůže zhojit skutečnost, že vina
přestupce byla prokázána. Stěžovatel v žalobě odkazoval na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí
nad Labem, z něhož je zřejmé, že pouhý odkaz na §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním
provozu ve výroku rozhodnutí o přestupku nestačí, krajský soud se však s touto námitkou
nevypořádal. Dále stěžovatel zdůraznil, že právní kvalifikace řízení vozidla s prasklým čelním
sklem nebyla ani v odůvodnění rozhodnutí městského úřadu, přičemž není vhodné,
aby tyto údaje doplňoval žalovaný v rozhodnutí o odvolání, neboť tak stěžovateli bere možnost
se proti právnímu posouzení věci odvolat. Vada výroku rozhodnutí o přestupku tedy nemůže být
napravena v odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu. Stěžovatel nepovažuje za nepřiměřený
požadavek, aby správní orgány ve výrocích svých rozhodnutí uváděly všechna právní ustanovení,
která ve svém souhrnu vymezují skutkovou podstatu přestupku. Z výroku rozhodnutí
o přestupku navíc není zřejmé, které konkrétní ustanovení bylo porušeno kterým konkrétním
jednáním, ani to, že městský úřad rozhodoval ve společném řízení a ukládal společnou sankci.
Městský úřad stěžovateli evidentně kladl za vinu jeden přestupek, ačkoli se ve skutečnosti jednalo
o dva přestupky spáchané v jednočinném nestejnorodém souběhu. To si městský úřad nejspíš
neuvědomoval, a tudíž to nijak nezohlednil.
[5] Stěžovatel dále zopakoval svou žalobní námitku, že v době, kdy jej kontrolovali policisté,
se svým vozidlem jel na nejbližší místo, kde by mohl prasklinu na předním skle odstranit, jednal
tedy v souladu se zákonem. Bezprostředně po spáchání přestupku však stěžovatel nevěděl,
že mu zákon toto „nouzové dojetí“ umožňuje. I přesto policistům sdělil, že nechtěl volat
odtahovou službu jen kvůli prasklému sklu a rozhodl se vozidlo na opravu zavézt, avšak policisté
mu řekli, že s takovým poškozením vozidla nemůže v jízdě pokračovat. Stěžovatel nemůže
předložit žádný doklad o opravě, kterou pro něj provedl jeho známý v rámci přátelské výpomoci.
Krajský soud měl stěžovatele upozornit na to, že se mu doposud nepodařilo ve vztahu k tvrzení
o nouzovém dojetí unést důkazní břemeno.
[6] V poslední části kasační stížnosti stěžovatel předestřel obšírnou argumentaci,
proč by neměly být jeho osobní údaje a osobní údaje jeho zástupce zveřejněny na webu
Nejvyššího správního soudu.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí
a vyjádření k žalobě a ztotožnil se s argumentací krajského soudu.
[8] Nejvyšší správní soud nepovažoval za nutné zasílat stěžovateli na vědomí vyjádření
žalovaného, jelikož neobsahovalo žádnou polemiku s kasační stížností.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[10] Nutno předeslat, že nelze přijmout argument krajského soudu, že by ve vztahu
k posouzení zákonnosti výroku rozhodnutí o přestupku byla „rozhodným hlediskem skutečnost,
že v projednávané věci byla dostatečně prokázána vina žalobce, která zpravidla postačuje k vydání rozhodnutí,
že se obviněný (žalobce) dopustil toho kterého přestupku“ (odst. 28 napadeného rozsudku). Stěžovatel
správně poukázal na to, že i při dostatečně zjištěném skutkovém stavu lze vydat nezákonné
rozhodnutí (jeho výrok například postrádá některou ze zákonem stanovených náležitostí
či je nesrozumitelný). V projednávané věci však Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským
soudem neshledal ve výroku rozhodnutí městského úřadu o přestupku žalobce takové vady,
které by je činily nezákonným.
[11] Ustanovení §68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů, požaduje, aby výroková část správního rozhodnutí zahrnovala řešení otázky,
která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, označení účastníků
řízení, lhůtu ke splnění ukládané povinnosti a případné vyloučení odkladného účinku odvolání.
Podle §77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů,
kterým se při svém rozhodování řídil žalovaný, musí výrok rozhodnutí o přestupku,
jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, obsahovat též popis skutku s označením místa
a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce, popřípadě
rozhodnutí o upuštění od uložení sankce, o započtení doby do doby zákazu činnosti, o uložení
ochranného opatření, o nároku na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení.
[12] Těmto požadavkům výrok rozhodnutí o přestupku stěžovatele (parafrázovaný výše
v odstavci [1]) dostojí. Předně, jsou v něm popsány skutky, jež jsou žalobci kladeny za vinu,
způsobem, který vylučuje jejich záměnu s jinými (ve smyslu usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. ledna 2008 č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008 Sb. NSS).
Městský úřad uvedl, že stěžovatel užil k jízdě motorové vozidlo, které mělo prasklé čelní sklo
po celé jeho šířce, a zároveň nebyl připoután bezpečnostním pásem, a to včetně údajů o přesném
místě a času zjištění protiprávního jednání. Ačkoli městský úřad výslovně neuvedl, že žalobce
spáchal dva přestupky v souběhu, je to z popisu skutku zjevné. Stejně jako krajský soud
pak nevidí Nejvyšší správní soud způsob, jakým by mohl práva stěžovatele zkrátit chybějící údaj
o společném řízení, popřípadě o uložení společné pokuty. Oba přestupky spáchané stěžovatelem
spadají pod stejné („sběrné“) ustanovení §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu,
zákonem připuštěná sazba pokuty je tedy pro oba stejná, a nelze proto určit nejpřísněji
postižitelný přestupek pro určení sankce za sbíhající se přestupky podle §12 odst. 2 zákona
o přestupcích. Městský úřad navíc uložil stěžovateli pokutu na samé spodní hranici zákonného
rozmezí. Pokud by byl opodstatněný argument stěžovatele, že si městský úřad neuvědomil,
že rozhoduje o sbíhajících se přestupcích, šlo o pochybení ve prospěch stěžovatele. Rušit
rozhodnutí o přestupku a nutit správní orgány, aby výslovně uvedly, že stěžovatele postihly
za přestupek ve společném řízení, by tak zcela postrádalo smysl.
[13] Nejvyšší správní soud neshledal porušení zákona ani v tom, že městský úřad ve výroku
svého rozhodnutí nevyčetl všechna ustanovení, která ve svém souhrnu vymezují skutkovou
podstatu přestupku. Ve výroku rozhodnutí o přestupku městský úřad výslovně zmínil
tato (hmotněprávní) ustanovení:
- §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Podle tohoto ustanovení je řidič povinen
užít vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem [poznámka
pod čarou odkazuje na zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel
na pozemních komunikacích, a na (již neúčinnou) vyhlášku č. 341/2002 Sb.,
o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel
na pozemních komunikacích].
- §6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Toto ustanovení ukládá řidiči povinnost
být za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním pásem, pokud jím je sedadlo povinně vybaveno
podle zvláštního právního předpisu (poznámka pod čarou odkazuje opět na zákon
o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a vyhlášku č. 341/2002 Sb.).
Obě citovaná ustanovení jsou zařazena v hlavě II zákona o silničním provozu nazvané
„provoz na pozemních komunikacích“.
- §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Podle tohoto ustanovení se fyzická
osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je
uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona.
[14] Na tomto místě Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že výtky stěžovatele ohledně
nedostatečné právní kvalifikace skutku se vztahují pouze k přestupku spočívajícím v užití vozidla
s prasklým čelním sklem, neboť §6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu povinnost řidiče
být za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním pásem výslovně stanoví. Zároveň nebylo
třeba zabývat se tím, zda je stěžovatelovo vozidlo bezpečnostními pásy podle zvláštního právního
předpisu povinně vybaveno, neboť o tom ve správním řízení nevznikly pochybnosti (stěžovatel
to jako čistě hypotetickou námitku nadnesl až v žalobě).
[15] Otázkou tak zůstává, zda je dostačující, že městský úřad ve výroku rozhodnutí
o přestupku zmínil pouze §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, který ve vztahu
k technickým podmínkám, jimž musí užívané vozidlo dostát, odkazuje na zvláštní právní předpis,
konkrétně na zákon o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích.
[16] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že městský úřad v odůvodnění svého rozhodnutí
citoval §37 odst. 1 písm. a) zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích
(Silniční vozidlo je technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, pokud pro závady v technickém
stavu bezprostředně ohrožuje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích.) i §40 odst. 2 písm. b) bod 1
prováděcí vyhlášky č. 341/2014 Sb. (byť nesprávně uvedl číslo 341/2002 Sb., jak zmínil
již krajský soud), který za závadu ohrožující bezpečnost provozu na pozemních komunikacích
označuje prasklé nebo poškozené čelní sklo ve stírané ploše o délce nebo průměru větším než 20 mm. Stěžovatel
se tedy mýlí, namítá-li, že tato ustanovení zmínil ve svém rozhodnutí až žalovaný. Toto tvrzení
neodpovídá napadeným rozhodnutím, žalovaný naopak úpravu technických podmínek provozu
vozidel na pozemních komunikacích vůbec nezmínil (s ohledem na absenci jakýchkoli odvolacích
námitek ze strany stěžovatele ani nemusel). Stěžovatel při formulaci své námitky pravděpodobně
vycházel z odstavce 27 rozsudku krajského soudu, kde je skutečně uvedeno, že konkrétní
ustanovení zvláštních předpisů rozebral žalovaný. Jde však o pouhou nepřesnost vyvolanou
zřejmě tím, že z pohledu správních soudů zpravidla není podstatné, zda určitou úvahu provedl
prvostupňový či odvolací správní orgán (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. října 2010 č. j. 6 As 161/2013 - 25). Nejvyšší správní soud se proto nebude zabývat tou částí
kasační stížnosti, v níž stěžovatel rozebírá přípustnost doplnění konkrétní právní kvalifikace
přestupku až v rozhodnutí o odvolání, neboť k ničemu takovému v projednávané věci nedošlo.
[17] Stěžovatel již v žalobě odkazoval na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci ze dne 9. dubna 2015 č. j. 60 A 10/2014 - 33, publikovaný
pod č. 3282/2015 Sb. NSS, z něhož vyplývá, že v případě „sběrné skutkové podstaty“ přestupku
podle §125c odst. 1 písm. k) ve spojení s §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu musí
být součástí právní kvalifikace „také uvedení ustanovení zvláštního právního předpisu, které technické
podmínky pro užití motorového vozidla stanoví, které nebyly naplněny. Tento požadavek odpovídá i doktríně
trestního práva, podle níž je u trestných činů s blanketní dispozicí třeba ve výroku uvést odkaz na přesné
ustanovení právní normy, která byla zaviněným jednáním porušena“.
[18] Nejvyšší správní soud dává stěžovateli za pravdu v tom, že krajský soud na námitku
zahrnující odkaz na citovaný rozsudek nijak nezareagoval. Jelikož však proti názoru stěžovatele
na náležitosti výroku rozhodnutí o přestupku (opřenému o rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem) postavil vlastní, dostatečně zdůvodněné stanovisko, dle něhož je postačující,
když je konkrétní právní kvalifikace přestupku rozebrána v odůvodnění rozhodnutí, nemohlo
dojít k porušení práva stěžovatele na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí coby složky práva
na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08,
N 26/52 SbNU 247; obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. března 2013
č. j. 8 Afs 41/2012 - 50 nebo ze dne 6. června 2013 č. j. 1 Afs 44/2013 - 30). Stěžovatel navíc
přehlédl, že důvodem pro zrušení rozhodnutí o přestupku v případě posuzovaném Krajským
soudem v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci nebylo chybějící ustanovení zákona
o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, nýbrž nesrozumitelnost výroku
(nebylo zřejmé, který z několika vymezených skutků spadá pod které ze zmíněných ustanovení
vyhlášky provádějící citovaný zákon; v nyní projednávané věci takový problém nastat nemohl,
neboť v užívání technicky nezpůsobilého vozidla zjevně spočíval pouze jeden ze dvou skutků
kladených stěžovateli za vinu).
[19] Na stěžovatelem zmiňovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci navázal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. dubna 2016
č. j. 9 As 263/2015 - 34 se závěrem, že „právní kvalifikace skutku musí být ve výroku rozhodnutí
dostatečně určitá a musí z ní být zřejmé, která ustanovení právních předpisů obviněný z přestupku svým jednáním
porušil. Tím spíše jsou tyto závěry platné v případě blanketové normy, která spojuje části právní normy s další
její částí obsaženou v jiném právním předpisu, který není v právní normě samé identifikován.“
Protože však tento právní názor odporoval závěrům vysloveným v jiném rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, zabýval se požadavky na podrobnost právní kvalifikace přestupku ve výroku
rozhodnutí rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. V usnesení ze dne 31. října 2017
č. j. 4 As 165/2016 - 46, č. 3656/2018 Sb. NSS, potom shledal, že „správní orgán musí ve výrokové
části rozhodnutí uvést všechna ustanovení, byť obsažená v různých právních předpisech, která tvoří v souhrnu
právní normu odpovídající skutkové podstatě správního deliktu. Musí tedy rovněž uvést ustanovení odkazující
i ve stejném zákoně obsažená ustanovení odkazovaná, stejně jako musí eventuálně uvést normu blanketní
a ustanovení jiného právního předpisu, které na normu blanketní navazuje.“ Rozšířený senát však odmítl
považovat jakoukoli vadu ve vymezení právní kvalifikace přestupku za důvod pro zrušení
správního rozhodnutí. „Pokud správní orgán ve výrokové části rozhodnutí neuvede všechna ustanovení,
která zakládají porušenou právní normu, bude třeba v každém jednotlivém případě posoudit závažnost
takovéhoto pochybení. Při úvahách, zda je neuvedení určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné interpretací
rozhodnutí, bude významné zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje učinit
jednoznačný závěr, jakou normu pachatel vlastně porušil. Důležité bude též to, jaká ustanovení ve výrokové části
správní orgán uvedl, a jaká neuvedl. Samozřejmě pokud by správní orgán blíže necitoval další ustanovení
zakládající (plnohodnotnou) normu ani v odůvodnění, bude to zpravidla důvod pro zrušení správního rozhodnutí.
Důležité bude též to, zda neuvedení určitého ustanovení zakládá nějakou relevantní právní otázku,
např. nebude-li jasné, jaká norma má být použita s ohledem na časový střet nového a starého zákona.“
Rozšířený senát tedy zjevně není v požadavcích na obsah výroku rozhodnutí o přestupku
tak kategorický jako Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (a jím inspirovaný
devátý senát Nejvyššího správního soudu).
[20] V projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ve výroku rozhodnutí
o přestupku je skutek vymezen natolik jasně, že lze jednoznačně dovodit, jaké ustanovení
zvláštního právního předpisu (zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních
komunikacích a prováděcí vyhlášky k němu) stěžovatel porušil (srov. obdobně rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. ledna 2018 č. j. 9 As 172/2016 - 46, ze dne 11. října 2018
č. j. 9 As 194/2018 - 38 či ze dne 17. října 2018 č. j. 9 As 355/2017 - 51). Městský úřad uvedl,
že stěžovatel „užil k jízdě osobní motorové vozidlo […], které mělo prasklinu čelního skla, a to po celé šířce“.
Takové upravuje právě jen §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu (ve výroku rozhodnutí
výslovně zmíněný) ve spojení s §37 odst. 1 písm. a) zákona o podmínkách provozu vozidel
na pozemních komunikacích, konkretizovaným v §40 odst. 2 písm. b) bod 1 vyhlášky
č. 341/2014 Sb. (ve znění účinném do 30. září 2018), které městský úřad přímo citoval
v odůvodnění svého rozhodnutí.
[21] Nejvyšší správní soud tudíž dospívá k závěru, že chybějící odkaz na §37 odst. 1 písm. b)
zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a na §40 odst. 2 písm. b)
bod 1 vyhlášky č. 341/2014 Sb. není tak závažnou vadou výroku rozhodnutí o přestupku,
aby bylo nutné celé toto rozhodnutí včetně odůvodnění, v němž tyto odkazy uvedeny jsou, rušit
a vracet věc žalovanému k nápravě.
[22] Obdobně jako v rozsudku ze dne 15. května 2019 č. j. 6 As 333/2018 - 42 tedy Nejvyšší
správní soud uzavírá, že jakkoli není výrok rozhodnutí městského úřadu zcela perfektní,
„nezavdává žádný důvod k pochybnostem stran toho, jaké jednání bylo stěžovateli vytýkáno a jak bylo
právně kvalifikováno; v kombinaci s odůvodněním přitom není pochyb ani o tom, podle kterého konkrétního
ustanovení byla stěžovateli ukládána pokuta, vč. jejího rozmezí.“
[23] Nelze přijmout ani stěžovatelovu argumentaci, že se v jeho případě jednalo o nouzové
dojetí (ve smyslu §40 odst. 1 vyhlášky č. 341/2014 Sb., ve znění účinném do 30. září 2018),
a neměl být tudíž odpovědný za přestupek spočívající v užití technicky nezpůsobilého vozidla.
Ze správního spisu nevyplývá, že by čelní sklo na stěžovatelově vozidle prasklo při jízdě,
při níž byla tato závada na vozidle zjištěna, respektive stěžovatel to v rámci správního řízení
netvrdil, ačkoli mu v tom nic nebránilo. Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že plná citace
příslušných ustanovení zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích a vyhlášky
č. 341/2014 Sb. se objevila již v rozhodnutí městského úřadu ze dne 12. října 2016 (které bylo
následně žalovaným pro nedostatečně zjištěný skutkový stav zrušeno a „nahrazeno“
nyní posuzovaným rozhodnutím městského úřadu), stěžovateli se tudíž musel nejpozději
v okamžiku seznámení s tímto rozhodnutím dozvědět o právní úpravě nouzového zastavení
(byť ani předtím jej neznalost právní úpravy neomlouvala). Stěžovatel však zůstal ve správním
řízení pasivní a podával výhradně blanketní opravné prostředky. Správním orgánům proto nelze
vyčítat, že se nezabývaly otázkou, zda se v případě stěžovatele jednalo o nouzové dojetí.
Pokud toto tvrzení stěžovatel uplatnil až v žalobě, byl povinen je též prokázat (srov. přiměřeně
odst. 14 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. srpna 2019 č. j. 6 As 115/2019 - 28).
Krajský soud nebyl povinen jej v tomto směru nikterak poučovat, neboť §118b odst. 3 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, který takovou povinnost
ukládá soudům rozhodujícím v občanském soudním řízení, se v řízení podle soudního řádu
správního neuplatní (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. června 2016
č. j. 5 As 140/2015 - 41, ze dne 28. listopadu 2012 č. j. 1 Afs 23/2012 - 102, ze dne
23. listopadu 2016, č. j. 3 As 37/2016 - 36 či ze dne 6. dubna 2017 č. j. 7 As 215/2016 - 43).
[24] Nesouhlas stěžovatele a jeho zástupce se zveřejněním jejich osobních údajů na webu
Nejvyššího správního soudu nelze považovat za kasační námitku, neboť nemá žádný vztah
k předmětu tohoto řízení. Nejvyšší správní soud proto jen stručně odkazuje na své usnesení
ze dne 30. března 2017 č. j. Nao 118/2017 - 145, kde se obdobnou argumentací žalobce
zastupovaného týmž advokátem zabýval.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Z výše uvedených důvodů neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou,
pročež ji ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Rozhodl tak bez jednání postupem podle §109
odst. 2 s. ř. s.
[26] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady nad rámec
obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. září 2019
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu