ECLI:CZ:NSS:2019:6.AS.64.2019:28
sp. zn. 6 As 64/2019 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška,
soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Ing. Veroniky Baroňové (soudce zpravodaj)
v právní věci žalobce: G. A., zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem
Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, sídlem
Komenského náměstí 125, Pardubice, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 29. března 2018 č. j. 24828/2018/ODSH/8, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. března 2019
č. j. 36 A 3/2018 - 55,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. března 2019
č. j. 36 A 3/2018 - 55 se ruší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání žalobce
a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí Magistrátu města Pardubic, odboru správních agend (dále
jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 4. ledna 2018 č. j. OSA/P-1721/16-D/76, kterým byl
žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu), ve znění účinném pro projednávanou věc, za což mu byla uložena pokuta
ve výši 2 500 Kč a zákaz řízení po dobu 1 měsíce. Tohoto přestupku se měl žalobce dopustit
z nedbalosti tím, že dne 21. listopadu 2016 v 14.23 hod. v obci Dříteč na silnici č. III/29810,
ve směru od křižovatky silnice č. III/2985 a silnice č. III/29810 na obec Dražkov, jako řidič
motorového vozidla tovární značky Mercedes, registrační značky X, řídil vozidlo rychlostí 76
km/h (po odečtení odchylky 3 km/h), čímž překročil dovolenou rychlost 50 km/h o 26 km/h.
Tím žalobce porušil §18 odst. 4 zákona o silničním provozu, přičemž se totožného jednání
dopustil dvakrát v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců.
[2] Žalobce s vydanými rozhodnutími správních orgánů nesouhlasil. V předchozím správním
řízení se k věci samé nevyjádřil, podal blanketní odvolání a až v žalobě směřující proti rozhodnutí
žalovaného vznesl řadu námitek, kterým Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích
(dále jen „krajský soud“) nepřisvědčil a podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění
rozsudku se krajský soud obsáhle věnoval obstrukčním praktikám zástupce žalobce,
o kterých měl povědomí také z jiných řízení a z judikatury Nejvyššího správního soudu. Záměrné
podání blanketního odvolání a následné žaloby obsahující širokou paletu typizovaných (mnohdy
nepřiléhavých) námitek, které se nezřídka míjejí s okolnostmi konkrétní věci, krajský soud
hodnotil jako účelovou procesní strategii zástupce žalobce a s ním spojených spolupracovníků
(poskytovatelů pojištění proti pokutám). S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ve věci sp. zn. 4 As 113/2018 krajský soud kvalifikoval postupy zástupce jako zneužívání práva,
které nemůže požívat soudní ochrany, neboť soudní přezkum neslouží k tomu, aby nahrazoval
postupy, které jsou předepsány do správního řízení. K věci samé se krajský soud v několika
větách - jak sám uvedl - toliko výběrově vyjádřil např. k námitce nedodržení návodu k obsluze
měřicího zařízení (LIDARu), nesprávnosti měření nad doporučenou vzdálenost a námitce,
že žalobce jako řidič neviděl na měřidle předepsané úřední značky, dále k otázce tzv. slip effectu,
oprávněnosti měření rychlosti městskou policií, zákonnosti uložení trestu zákazu činnosti,
včetně s tím souvisejícího neuvedení dřívějšího přestupkového jednání. Omezil se však toliko
na konstatování, že tyto námitky je nutno hodnotit jako spekulativní, nepodložené
nebo již v minulosti řešené správními soudy. Rovněž k otázce rozhodování o námitce podjatosti
krajský soud pokládal za zbytečné formulovat obsáhlejší vyjádření, neboť i tuto námitku hodnotil
jako ryze obstrukčního charakteru, v níž obsažená tvrzení nedávají logický smysl. Závěrem
krajský soud de lege ferenda vyslovil úvahu, že chování řidičů, jako je žalobce, by mělo být
sankcionováno mnohem vyššími pokutami odvíjejícími se od skutečné výše majetku
provozovatele vozidla či řidiče (a stejně tak by mělo být postupováno i u stanovení nákladů
správního řízení). Jinak je zřejmé, že ukládání pokut v řádu tisícikorun se míjí jakýmkoli účinkem
a svádí k uzavírání vztahů za vcelku omezenou úplatu, jejichž cílem je vyhnout se následkům
nedodržování pravidel silničního provozu.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační
stížnost, ve znění jejího doplnění, jejíž důvody jsou podřaditelné pod ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel namítal především nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek
důvodů, neboť se v něm krajský soud nevypořádal s většinou v žalobě uplatněných námitek,
a zcela opomenuty zůstaly také v žalobě vznesené důkazní návrhy. Stěžovatel se zároveň
domníval, že s ohledem na způsob, jakým ve věci rozhodující soudce přistoupil
k jejímu projednání, včetně toho, jak se v odůvodnění rozsudku vyjadřuje k osobě stěžovatele
a jeho zástupce, je dán důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Nepodjatý soudce by
totiž podanou žalobu věcně projednal, zdržel se příkrých odsouzení stěžovatele a jeho zástupce
a respektoval by zavedenou soudní praxi stran požadavků kladených na náležitosti soudního
rozhodnutí. Stěžovatel by uvítal, aby se soudní rozhodování neslo ve věcné rovině, čemuž ovšem
soudce rozhodující v dané věci nedává svým nestandardním vystupováním možnost. Stěžovatel
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud současně se zrušením napadeného rozsudku přikázal věc
k projednání a rozhodnutí jinému soudci, aby rozsudek bylo možno pokládat za vydaný ve fair
procesu. Stran podjatosti rozhodujícího soudce obsahuje kasační stížnost obsáhlou argumentaci,
stejně jako ve vztahu k otázce, proč by neměly být osobní údaje stěžovatele a jeho zástupce
zveřejňovány na webových stránkách Nejvyššího správního soudu. Podrobněji se stěžovatel
věnoval také zpochybnění závěrů krajského soudu, zda jím uplatněné námitky bylo možno
pokládat za typizované a jeho jednání za obstrukční. Stěžovatel reagoval i na způsob,
jakým krajský soud přistoupil k vypořádání námitky nezákonnosti měření rychlosti, námitky
týkající se uloženého zákazu činnosti, námitky směřující proti zavinění, jakož i vypořádání
vznesené námitky podjatosti pracovníků správního orgánu.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření v krátkosti uvedl, že se zcela ztotožňuje s rozsudkem
krajského soudu, a v dalším odkázal na obsah vyjádření k žalobě a odůvodnění svého rozhodnutí.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[7] Vzhledem k tomu, že stěžovatel v podané kasační stížnosti uplatnil námitku
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu, Nejvyšší správní soud se předně
zabýval otázkou, zda je napadené rozhodnutí způsobilé soudního přezkumu. Případná
nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí (ať už pro jeho nesrozumitelnost či pro nedostatek
důvodů) je totiž vadou natolik závažnou, k níž je Nejvyšší správní soud ve smyslu §109 odst. 4
s. ř. s. povinen přihlížet i bez námitky z úřední povinnosti. Stěžovatel namítanou
nepřezkoumatelnost spatřuje v tom, že krajský soud se vůbec nevypořádal s jeho argumentací
a námitkami uplatněnými v žalobě, a tedy odůvodnění rozsudku je zcela nedostatečné.
[8] Dle setrvalé judikatury Ústavního soudu je jedním z principů představujících součást
práva na řádný proces povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, ve správním soudnictví
tato povinnost vyplývá z §54 odst. 2 s. ř. s. (srovnej k tomu již nálezy Ústavního soudu ze dne
20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. června 1997 sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne
21. října 2004 sp. zn. II. ÚS 686/02). Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky,
že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo
na spravedlivý proces. Opomenout v této souvislosti nelze ani závěry obsažené v nálezu
Ústavního soudu ze dne 11. dubna 2007 sp. zn. I. ÚS 741/06, z nichž vyplývá, že „odůvodnění
rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem
postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah
odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má
nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Rovněž v nálezu ze dne 17. prosince 2008
sp. zn. I. ÚS 1534/08 Ústavní soud vyslovil: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou
povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna
v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36
odst. 1 Listiny.“
[9] Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází ve své rozhodovací činnosti také Nejvyšší
správní soud, a to např. v rozhodnutích ze dne 29. července 2004 č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne
8. dubna 2004 č. j. 4 Azs 27/2004 - 74 a ze dne 25. listopadu 2004 č. j. 7 Afs 3/2003 - 93.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. července 2005 č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
č. 689/2005 Sb. NSS, k uvedené judikatuře shrnuje: „Této judikatuře je společné, že není-li z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka
řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové
rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy,
jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Nestačí,
pokud soud při vypořádávání se s touto argumentací účastníka pouze konstatuje, že tato je nesprávná,
avšak neuvede, v čem (tj. v jakých konkrétních aspektech, resp. důvodech právních či případně skutkových)
její nesprávnost spočívá.“
[10] Obdobně se Nejvyšší správní soud vyjádřil také v rozsudku ze dne 8. prosince 2009
č. j. 8 Afs 73/2007 - 111 na základě jemu předcházejícího usnesení rozšířeného senátu ze dne
28. července 2009 č. j. 8 Afs 73/2007 - 107, v němž Nejvyšší správní soud judikoval, že krajský
soud je povinen se v rozhodnutí o žalobě vypořádat se všemi žalobními námitkami. Zamítne-li
soud žalobu, přičemž se opomene zabývat byť i marginální námitkou, Nejvyšší správní soud zruší
rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů dle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., ačkoli důvodnost námitky mohl Nejvyšší správní soud sám spolehlivě posoudit
podle obsahu spisu.
[11] Krajský soud proto jako soud prvního stupně rozhodující ve věcech správního soudnictví
je povinen v řízení vymezit předmět a podstatu sporu mezi účastníky, náležitě zjistit skutkový
stav a vyhodnotit pro věc rozhodné skutkové okolnosti a tyto právně posoudit, tj. uvést,
podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost
napadeného správního rozhodnutí a jakými úvahami byl krajský soud v tomto ohledu veden.
Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Těmto požadavkům
však krajský soud v nyní posuzované věci nedostál. Odůvodnění rozsudku neobsahuje úvahy,
kterými byl soud veden při hodnocení zjištěného skutkového stavu ani při výkladu právních
předpisů, včetně toho, proč byly aplikovány způsobem, který soud vedl k výslednému
rozhodnutí. Stejně tak v rozhodnutí absentují úvahy, jak se krajský soud vypořádal s důkazními
návrhy, které stěžovatel vznesl v podané žalobě {viz odst. [9] a [43] žaloby}.
[12] Namísto toho, aby krajský soud námitky uplatněné v podané žalobě adekvátně uchopil
a vypořádal, zahrnul účastníky (i Nejvyšší správní soud) obsáhlými úvahami na téma zneužití
práva a procesních obstrukcí vyúsťujícími mj. v závěr, že „žalobní tvrzení nepovažuje za relevantní,
respektive je vyhodnocuje jako účelové a nevěrohodné. Nebude se jimi proto zabývat a plýtvat drahocenný čas
na polemiku s účelovými formulacemi zástupce žalobce, který v zastoupení žalobce systémem dopravního práva,
respektive pravidly silničního provozu pohrdá“. Jakkoli lze mít do určité míry pochopení pro rozpoložení
soudce krajského soudu při rozhodování frekventovaných a typově obdobných věcí, v nichž jako
zástupci vystupují stále tytéž osoby, nelze ztrácet ze zřetele, že žalobu je třeba věcně projednat
a na žalobní body v nezbytném rozsahu reagovat již jen z toho důvodu, aby rozsudek vůbec bylo
možno podrobit kasačnímu přezkumu. Shodné závěry Nejvyšší správní soud vyslovil také ve
svém nedávném rozsudku ze dne 7. srpna 2019 č. j. 6 As 115/2019 - 28.
[13] K pasivitě stěžovatele ve správním řízení, o kterou krajský soud především opřel
svůj závěr o účelovosti a obstrukčním postupu ze strany zástupce stěžovatele (zneužívajícího
tímto způsobem soudní přezkum) zároveň Nejvyšší správní soud uvádí, že nelze opomínat,
že řízení o přestupku je řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
20. ledna 2006 č. j. 4 As 2/2005 - 62, č. 847/2006 Sb. NSS, či ze dne 22. ledna 2009
č. j. 1 As 96/2008 - 115, č. 1856/2009 Sb. NSS). Obviněný z přestupku má právo zvolit
si procesní strategii (srovnej rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. prosince 2017
č. j. 4 As 199/2017 - 30 a ze dne 4. listopadu 2009 č. j. 2 As 17/2009 - 60) a může v řízení zůstat
zcela pasivní, což mu nelze in merito klást k tíži (srovnej rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. května 2017 č. j. 10 As 24/2015 - 71, č. 3577/2017 Sb. NSS).
Je však možno tento přístup s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu hodnotit
jako důvod zvláštního zřetele hodný pro nepřiznání náhrady nákladů soudního řízení ve smyslu
§60 odst. 7 s. ř. s. (k tomu shodně srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. srpna 2019 č. j. 6 As 115/2019 - 28 ve spojení s usnesením ze dne 21. srpna 2019
č. j. 6 As 115/2019 - 44).
[14] Z napadeného rozsudku krajského soudu, jehož odůvodnění se, pokud jde o věc samu,
koncentruje toliko do několika vět jediného odstavce, Nejvyšší správní soud ověřil, že skutečně
nereaguje na většinu v žalobě uplatněných námitek, a pokud tak činí, pak zcela nedostatečným
způsobem. Tím krajský soud porušil §75 odst. 2 s. ř. s., dle kterého soud přezkoumává napadené
rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Zcela opomenuty zůstaly také důkazní návrhy,
které stěžovatel uplatnil v žalobě, kdy z odůvodnění rozsudku není patrné, že by se jimi (ani tím,
proč nebylo přistoupeno k jejich provedení) krajský soud vůbec zabýval. Ačkoli tedy Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 25. dubna 2013 č. j. 6 Ads 17/2013 - 25 vyslovil, že otázku
nepřezkoumatelnosti je nutno posuzovat zdrženlivě, „neboť zrušením rozhodnutí soudu
pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen a s konečnou
platností vyřešen“, je v dané věci zřejmé, že k uchopení základu sporu a jeho vyřešení s konečnou
platností ze strany krajského soudu vůbec nedošlo, neboť zcela rezignoval na naplňování
své základní úlohy a poslání, k nimž je při výkonu soudního rozhodování povolán.
[15] Za dané procesní situace tak Nejvyšší správní soud nepřistoupil k věcnému posouzení
jednotlivých sporných otázek, neboť jak již vyjádřil v rozsudku ze dne 18. října 2005
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS: „Nelze se totiž zabývat hmotněprávní argumentací,
pokud přezkoumávané rozhodnutí soudu neobstojí ani po formální stránce – tedy pokud soud nevyčerpal celý
předmět řízení, jak byl vymezen v žalobě, a ve svém rozhodnutí se nevypořádal se všemi žalobními námitkami.“
Věcný přezkum by byl v danou chvíli předčasný. Nejvyšší správní soud by tím de facto nahrazoval
činnost krajského soudu, neboť by namísto něj vypořádával námitky, které stěžovatel uplatnil
v žalobě a na které se mu dosud nedostalo odpovědi. Tím by Nejvyšší správní soud připravil
účastníky řízení o posouzení věci samé nižší soudní instancí a nepřípustně by tím předjímal
závěry, které k nastoleným otázkám doposud nezaujal krajský soud.
[16] K namítané podjatosti rozhodujícího soudce a s tím souvisejícího návrhu stěžovatele
na přikázání věci k projednání jinému soudci Nejvyšší správní soud předně uvádí, že soudní řád
správní v §9 umožňuje přikázání věci toliko jinému soudu, nikoli jinému soudci téhož soudu.
Z povahy věci proto Nejvyšší správní soud k tomuto návrhu přistoupil jako k důvodu
podřaditelnému pod §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tj. zmatečnosti soudního řízení spočívající
v tom, že v něm pro svou podjatost rozhodoval vyloučený soudce. Důvody, pro které stěžovatel
pokládal rozhodujícího soudce za podjatého, jsou přitom v podané kasační stížnosti obsáhle
argumentovány.
[17] Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem
na jejich poměr k věci, účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybnost o jejich nepodjatosti.
Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení.
[18] Integrální součástí práva na spravedlivý proces, vyjádřeného v čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost
soudce představuje jeden z klíčových předpokladů spravedlivého rozhodování, jakož i jednu
z hlavních premis důvěry občanů v právo a právní stát.
[19] Při úvahách o vyloučení soudce z důvodů uvedených v citovaném ustanovení §8 s. ř. s. je
nutno postupovat velmi obezřetně, neboť se jedná o výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí
být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1
Listiny základních práv a svobod). Postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci,
je proto nutno chápat jako postup výjimečný, odůvodněný skutečně závažnými okolnostmi,
které soudci reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě (shodně
srovnej již usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. dubna 2003 č. j. Nao 19/2003 - 16).
[20] Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoli na skutečně
prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Subjektivní
hledisko účastníků řízení o podjatosti přitom může být podnětem k jejímu zkoumání,
avšak vlastní rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního
(k tomu shodně srovnej nález Ústavního soudu ze dne 27. října 2004 sp. zn. I. ÚS 370/04).
Ústavní soud v této souvislosti rovněž vyslovil, že „důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti jsou
kategorií objektivní povahy a jako takové musí být založeny skutečnostmi objektivitě soudcovského rozhodování
protiřečícími, a to natolik, že nikoli z pohledu účastníků řízení, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou
nestranností rozhodování otřásají“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 9. března 2000 ve věci
sp. zn. III. ÚS 26/2000).
[21] V posuzovaném případě stěžovatel spatřoval důvod podjatosti ve věci rozhodujícího
samosoudce ve způsobu, jakým se v odůvodnění rozhodnutí vyjadřoval k osobě zástupce
stěžovatele a jeho procesním praktikám; a zároveň mj. v tom, že de lege ferenda vyjádřil svůj názor
na nutnost přijetí změny právní úpravy, dle které by osobám, které zcela pohrdají pravidly
silničního provozu a k nimž se řadí i stěžovatel, byly ukládány tresty podstatně vyšší (odvíjející
se od hodnoty majetku). Z pohledu stěžovatele tak konkrétní soudce rozhodující v jeho věci
otevřeně a nepokrytě projevil antipatie vůči stěžovateli a jeho zmocněnci, a to do té míry,
že osobní útoky dokonce představují podstatnou část odůvodnění rozsudku. V kontextu toho,
že vlastnímu vypořádání žalobních námitek byl věnován toliko jediný odstavec odůvodnění,
stěžovatel vyjádřil svou pochybnost nad tím, zda je rozhodující soudce schopen objektivního
a nestranného posouzení věci.
[22] Nejvyšší správní soud nejprve připomíná, že konstantní judikatura potvrzuje, že důvodem
k vyloučení soudce nemohou být okolnosti spočívající v konkrétním postupu soudce
v řízení o projednávané věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
19. října 2016 č. j. Nao 197/2016 - 74, ze dne 20. března 2014 č. j. Nao 112/2014 - 53, ze dne
28. listopadu 2013 č. j. Nao 87/2013 - 78, ze dne 7. října 2004 č. j. Nao 24/2004 - 75, ze dne
18. června 2003 č. j. Nao 25/2003 - 47 a ze dne 19. března 2003 č. j. Nao 2/2003 - 18,
č. 53/2004 Sb. NSS, ad.).
[23] Vyvozuje-li stěžovatel negativní vztah soudce ke své osobě a k osobě svého zástupce
ze způsobu, jakým soudce přistoupil k odůvodnění napadeného rozsudku, nelze tomu přisvědčit.
Se stěžovatelem je možno obecně souhlasit do té míry, že k požadavkům, které je třeba klást
na osoby soudců, patří mj. zdrženlivost při vynášení nevhodných poznámek na adresu účastníků
řízení a jejich zástupců, jakož i celková důstojnost soudcovského vystupování navenek. Nejvyšší
správní soud zároveň vnímá, že vyjádření rozhodujícího soudce a jeho odsudky
(nejen v souvislosti se zvoleným procesním postupem, jakož i aktivitami osob spojených
s nabízením tzv. pojištění proti pokutám) obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku jistým
způsobem mohly na stěžovatele, resp. na jeho zástupce, pokud jde o způsob vlastního výkonu
jeho advokátní činnosti, působit. Jedná se nicméně o subjektivní postoj stěžovatele
a jeho zástupce, kteří se cítí být vyjádřením soudu do určité míry zneváženi, nikoli však o postoj
soudce ke stěžovateli (a jeho zástupci) či k projednávané věci, který by mohl v objektivním
smyslu založit pochybnosti o jeho nezávislosti a nestrannosti při rozhodování
tohoto konkrétního případu.
[24] Soudce má při výkonu rozhodovací činnosti právo hodnotit a vyjadřovat se kriticky
k postupu účastníků řízení, přičemž úvahám ad hominem se nelze dost dobře vyhnout právě
při hodnocení, zda konkrétní procesní kroky účastníka řízení nebo jeho zástupce (ne)vykazují
znaky obstrukcí nebo dokonce zneužití práva, neboť takový závěr je možno učinit zpravidla
až s jistou mírou zkušenosti s tím, jak taková osoba vystupovala v jiných správních či soudních
řízeních (shodně srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. července 2016
č. j. 6 As 106/2016 - 31). Při tomto hodnocení soudce nesmí překročit určitou mez, jejíž nalezení
se bude lišit případ od případu dle individuálních okolností konkrétní věci, a jejíž určení obecným
pravidlem je tedy nemožné. V daném případě však krajský soud tuto mez nepřípustně
nepřekročil. Hodnotil-li v odůvodnění rozhodnutí mj. procesní taktiky zástupce stěžovatele
a s ním spolupracujících osob, které zasadil do kontextu nyní projednávaného případu, nelze
z toho dovodit negativní vztah k osobě stěžovatele či jeho zástupce.
[25] Osobní antipatie či nepřátelství, které by mohly důvodně zpochybnit nepodjatost ve věci
rozhodujícího samosoudce, Nejvyšší správní soud v daném případě nedovodil; a ani způsob,
jakým soudce přistoupil k odůvodnění napadeného rozsudku (a jehož vhodnost vyvolává
u stěžovatele pochybnosti), nezakládá důvod k domněnkám o soudcově osobní zainteresovanosti
na stěžovatelově věci ani na jeho vztahu ke stěžovateli samotnému, či jeho zástupci. Lze
proto uzavřít, že objektivní skutečnosti v daném případě nenasvědčují domněnce o podjatosti
soudce, pro kterou by měl být z rozhodování věci vyloučen, a tedy nedošlo k naplnění důvodu
zakládajícího zmatečnost řízení před krajským soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
[26] K vyjádřenému nesouhlasu stěžovatele, resp. jeho zástupce, se zveřejňováním
osobních údajů na webových stránkách soudu, který ani nelze pokládat za kasační námitku,
neboť nemá žádný vztah k předmětu tohoto řízení, přesto Nejvyšší správní soud nad rámec
uvádí, že závěry k této otázce jsou zástupci stěžovatele dostatečně známy již z předchozích řízení,
v nichž vyjádřil stejný nesouhlas. Nejvyšší správní soud proto na tomto místě odkazuje
na svou dřívější judikaturu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. března 2019 č. j. 2 As 383/2017 - 46, ze dne 17. ledna 2019, č. j. 10 As 321/2017 - 38,
ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 8 As 64/2018 - 44 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
30. března 2017 č. j. Nao 118/2017 - 145), v níž soud na totožný podnět již odpověděl. Zároveň
Nejvyšší správní soud judikoval (srovnej např. rozsudek ze dne 31. května 2012
č. j. 9 Ans 5/2012 - 29), že jméno a příjmení advokáta jsou na základě zvláštního právního
předpisu zapsána ve veřejně přístupném seznamu. Pokud jsou tedy uvedena v souvislosti
s jeho působností, pro kterou byla do veřejně přístupného seznamu zapsána (zde v souvislosti
s výkonem advokacie a zastupováním klienta před soudem), nejedná se bez dalšího o chráněné
údaje, které by bylo nezbytné anonymizovat. Tím spíše takovým údajem není sídlo advokáta,
které je již ze své povahy údajem veřejným.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1
s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je krajský soud ve smyslu §110 odst. 4 s. ř. s. vázán závěry
vyslovenými v tomto rozsudku, a tedy opětovně v intencích správní žaloby náležitě
a přezkoumatelně vypořádá veškeré v žalobě uplatněné žalobní body tak, aby rozsudek
a v něm vyslovené závěry bylo následně možné podrobit případnému kasačnímu přezkumu
ze strany Nejvyššího správního soudu.
[28] V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. září 2019
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu