ECLI:CZ:NSS:2019:7.AS.470.2018:35
sp. zn. 7 As 470/2018 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: R. D., zastoupen
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 25. 9. 2018, č. j. 51 A 10/2016 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Hradce Králové (dále též „správní orgán I. stupně“)
ze dne 30. 11. 2015, zn.: P/1919/2015/OS1/Dvo, byl žalobce uznán vinným ze spáchání
přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
o silničním provozu“). Tohoto přestupku se měl dopustit tím, že dne 5. 6. 2015 v 09:57 hod.
na ul. Jana Černého v Hradci Králové (ve směru z centra města Hradec Králové směrem na obec
Předměřice nad Labem) překročil nevyšší dovolenou rychlost 30 km/h o 20 km/h
(po zohlednění možné odchylky měřícího zařízení). Za toto jednání byla žalobci uložena pokuta
ve výši 3 500 Kč a povinnost uhradit náklady přestupkového řízení ve výši 1 000 Kč (dále též
„rozhodnutí o přestupku“).
[2] Žalobce napadl rozhodnutí odvoláním. Rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 3. 2016,
č. j. KUKHK-10106/DS/2016/Er, bylo odvolání zamítnuto a potvrzeno rozhodnutí správního
orgánu I. stupně.
II.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného správní žalobou. Krajský soud v Hradci Králové
(dále též „krajský soud“) tuto žalobu zamítl. Nepřisvědčil námitkám týkajícím se nedostatečně
zjištěného skutkového stavu a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o přestupku. Jako důvodnou
neshledal ani námitku neurčitosti výroku rozhodnutí o přestupku způsobenou absencí formy
zavinění. Rozsudek krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu) je v plném znění dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě
pro stručnost odkazuje.
III.
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační
stížností. Poukázal na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a na nepřezkoumatelnost
rozhodnutí o přestupku. Je přesvědčen, že správní orgány se nedostatečně vypořádaly s jeho
tvrzením, že v době měření nebylo na silnici umístěno dopravní značení omezující rychlost
na 30 km/h. Tuto skutečnost neměl prokazovat stěžovatel, nýbrž správní orgány, které ji nadto
prokázaly nedostatečně a nezákonně. Stěžovatel dále nesouhlasil s tím, jak krajský soud posoudil
jeho námitku neurčitosti výroku rozhodnutí o přestupku. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a vrátil věc tomuto soudu
k dalšímu řízení.
IV.
[5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem krajského soudu.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti primárně poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav
věci a na nepřezkoumatelnost rozhodnutí o přestupku. Je přesvědčen, že správní orgány
se nedostatečně vypořádaly s jeho tvrzením, že v době měření nebylo na silnici umístěno
dopravní značení omezující rychlost na 30 km/h.
[9] Dle názoru vysloveného v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 - 68, publikovaném pod č. 3014/2014 Sb. NSS.: „v řízení
o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku.“ V nyní posuzované věci správní orgány dostály
tomuto požadavku. Shromážděné důkazy vytvořily jasnou představu o průběhu celého
skutkového děje a bez důvodné pochybnosti z nich vyplývá přesvědčivý závěr o tom,
že se přestupek stal, a že se ho dopustil stěžovatel (viz ve správním spise založené oznámení
o přestupku, úřední záznam zasahujícího policisty, záznam o přestupku, ověřovací list
rychloměru, osvědčení o proškolení zasahujícího policisty atd.). Ve správním spisu je založen
dostatek podkladů (vč. fotografií z předmětného měření z měřícího zařízení, resp. fotografií řidiče
předmětného vozidla), ze kterých jednoznačně vyplývá, že k předmětnému přestupku došlo,
a že tento spáchal stěžovatel.
[10] Správní orgány (a návazně pak i krajský soud) se přitom zcela adekvátně vypořádaly
i s tvrzením stěžovatele (obsaženým v jeho podání doručeném správnímu orgánu I. stupně dne
5. 10. 2015), že v místě měření nebyla umístěna dopravní značka omezující rychlost na 30 km/h.
(tato byla podle stěžovatele, resp. jeho zástupce odstraněna vandaly).
[11] Ve shodě s krajským soudem ohledně uvedeného tvrzení předně nutno uvést, že toto
stěžovatel (resp. jeho zmocněnec) poprvé vznesl až v konečné fázi přestupkového řízení (a nadto
jej nezopakoval v odvolání, které ponechal blanketním). Na údajnou absenci předmětného
dopravního značení nepoukázal sám stěžovatel bezprostředně po zastavení zasahujícími policisty
(stěžovatel se odmítl vyjádřit a uvedl, že pořízený záznam na měřícím zařízení jej „vůbec nezajímá“).
Ačkoliv takovému postupu právní úprava nebrání (jak stěžovatel v kasační stížnosti obsáhle
připomíná), svědčí uvedená skutečnost o účelovosti takovéto následné obrany (viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 - 60, či ze dne 22. 1. 2009,
č. j. 1 As 96/2008 - 115). Dále pak nutno zdůraznit, že obviněný z přestupku nese břemeno
tvrzení (i důkazní) ohledně zpochybnění správními orgány nashromážděných důkazů (viz
rozsudek zdejšího soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 - 35). Nepostačí pouhé konstatování
nesouhlasu, je nutné uvést taková tvrzení, která budou způsobilá relevantním způsobem vyvrátit
vypovídací hodnotu již získaných důkazních prostředků. V této souvislosti viz i nedávnou
judikaturu Nejvyššího správního soudu. Např. v rozsudku ze dne 28. 7. 2018,
č. j. 4 As 159/2018 - 37, Nejvyšší správní soud poukázal na praxi pachatelů přestupků
zastupovaných stejným zástupcem jako v nyní projednávané věci. Mj. uvedl, že je mu z úřední
činnosti známo, že pachatelé přestupků spočívajících v překročení maximálně dovolené rychlosti
používají „typizované námitky (nedodržení návodu k obsluze radaru, nekonkrétní tvrzení ohledně absence
či naopak existence zvláštního dopravního značení v místě měření rychlosti apod.), které jeho zástupce opakovaně
užívá v mnoha jiných obdobných případech (srov. rozsudek NSS ze dne 8. 3. 2018, čj. 4 As 152/2017 - 30,
bod 15, a tam citovaná další judikatura). Za těchto okolností lze opět obecně možno pouze poukázat
na nevěrohodnost takovýchto typizovaných námitek a tvrzení.“ (důraz přidán).
[12] Nejvyšší správní soud dodává, že prakticky ve všech listinách založených ve správním
spise je uvedeno, že stěžovatel byl zasahujícími policisty změřen v úseku s nejvyšší povolenou
rychlostí 30 km/h. Správní orgán I. stupně nadto v reakci na stěžovatelovu námitku absence
dopravního značení požádal Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje o sdělení,
zda se v místě měření předmětné značení nacházelo, či nikoliv (viz přípis ze dne 8. 10. 2015,
zn.: P/1919/2015/OS1/Dvo). V reakci na tuto žádost byla správnímu orgánu I. stupně
mj. doručena listina Magistrátu města Hradec Králové nazvaná „Stanovení přechodné úpravy
provozu na pozemních komunikacích“ ze dne 25. 5. 2015, včetně mapky rozmístění přenosných
dopravních značek, provedené společností INKA, dopravní značení – Hradec Králové, s. r. o.,
a fotografie dopravní značky B 20a v Hradci Králové, ulici Jana Černého za křižovatkou s ulicí
Piletická, ve směru Předměřice nad Labem. V rozhodnutí o přestupku poté správní orgán
I. stupně na uvedenou listinu odkázal a uvedl, že vzhledem k tomu, že tato dokumentace se týkala
místa a doby, kdy byl stěžovatel policisty stavěn, nemůže být vyhověno návrhu stěžovatele
na zastavení přestupkového řízení (viz strana 5 rozhodnutí o přestupku). Právě uvedené podle
kasačního soudu svědčí zaprvé o tom, že správní orgán I. stupně se dostatečně a přezkoumatelně
zabýval předmětnou stěžovatelovou námitkou, a zadruhé také o tom, že správní orgán I. stupně
v rozhodnutí o přestupku tento důkazní prostředek hodnotil (není tudíž důvodná související
kasační námitka stěžovatele). Nejvyšší správní soud se s uvedeným posouzením ztotožňuje
a uvádí, že i podle jeho názoru „Stanovení přechodné úpravy provozu na pozemních
komunikacích“ nad veškerou pochybnost vyvrátilo povšechné tvrzení stěžovatele o absenci
dopravního značení vznesené v rámci přestupkového řízení (z tohoto důvodu se zdejší soud
nezabýval kasačními námitkami stěžovatele stran nezákonnosti úředního záznamu získaného
správním orgánem I. stupně v reakci na předmětnou stěžovatelovu námitku, neboť by to bylo
nadbytečné). Z obsahu správního spis nevyplývá ani to, že by se správní orgány dopustily
při zjišťování skutečného stavu věci dalších vad, jež by měla za následek nezákonnost jejich
rozhodnutí.
[13] Lze tedy uzavřít, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně, přičemž správní orgány
se při jeho zjišťování nedopustily vad, pro které by bylo třeba přistoupit ke zrušení jejich
rozhodnutí. Podrobněji odkazuje soud na rozsudek krajského soudu, který se obdobnou
argumentací již zabýval.
[14] Stěžovatel dále poukazoval na nepřezkoumatelnost rozhodnutí o přestupku (mj. z důvodu
tzv. „souhrnných zjištění“). Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil. Z judikatury vyplývá,
že nepřezkoumatelné je rozhodnutí, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. „souhrnného
zjištění“, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených
důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých
důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi (viz rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3947/2007). Tak tomu v nyní posuzované věci nebylo. Podle
názoru Nejvyššího správního soudu správní spis poskytuje jednoznačnou oporu pro závěr
správních orgánů stran naplnění podmínek pro postih stěžovatele ve smyslu §125c odst. 1
písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu. Jednotlivé důkazy správní orgán I. stupně vyhodnotil
jednotlivě i v jejich souhrnu a uvedl, jaká zjištění z nich učinil. Konkrétní zjištění pak uvedl jak
v protokolu o ústním jednání a v protokolu o seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí,
tak i v odůvodnění rozhodnutí o přestupku. V této souvislosti je třeba zopakovat i to,
že stěžovatel byl v průběhu řízení o přestupku pasivní (kromě vznesení jediné námitky týkající se
absence dopravní značky, viz výše). Přestože byl řádně předvolán, ústního jednání se nezúčastnil.
Nenavrhl ani provedení jiných důkazů. Krajský soud proto nepochybil, pokud rozhodnutí
o přestupku označil za přezkoumatelné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 10. 2018, č. j. 7 As 303/2017 - 39).
[15] Za nezákonnou nelze považovat ani argumentaci krajského soudu ve vztahu
k náležitostem výroku prvostupňového rozhodnutí. Krajský soud řádně zdůvodnil, z jakého
důvodu absence formy zavinění ve výroku prvostupňového rozhodnutí nevyvolává nutnost jeho
zrušení. Krajský soud postupoval zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu,
která zastává názor, že neuvedení formy zavinění ve výroku správního rozhodnutí nemusí
vždy vyvolávat nutnost jeho zrušení. Např. v nedávném rozsudku ze dne 21. 6. 2018,
č. j. 9 As 348/2017 - 38, kasační soud uvedl, že „V dané věci není pochyb o tom, že správní orgán prvního
stupně pochybil, neboť formu zavinění ve výrokové části neuvedl. Ani v odůvodnění svého rozhodnutí se k formě
zavinění výslovně nevyjádřil. Žalovaný toto pochybení v odvolacím řízení nenapravil. Zbývá posoudit, zda tato
vada způsobuje nezákonnost napadených správních rozhodnutí. Krajský soud dovodil, že nikoli, protože s ohledem
na znění zákona je zřejmé, že stěžovatel spáchal přestupek minimálně z nedbalosti (pro daný přestupek zákon
o silničním provozu nevyžaduje úmyslné zavinění). Konkrétně pak uvedl, že v dané věci se jednalo o nedbalost
vědomou, neboť stěžovatel je držitelem řidičského oprávnění již od roku 1976 a musel tak vědět, že svým
jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, on však bez přiměřených důvodů spoléhal na to,
že jej neporuší či neohrozí [srov. §4 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích]. Tento dílčí závěr krajského soudu lze
aprobovat. (…). Lze dodat, že v nyní posuzovaném případě se správní orgán otázkou zavinění
(v odůvodnění rozhodnutí) zabýval, přičemž stěžovatel proti jeho argumentaci v odvolání
nikterak nebrojil; bránit se začal až v řízení před soudy, v čemž lze spatřovat i účelovost jeho
postupu (podpůrně viz rozsudky ze dne 28. 7. 2018, č. j. 4 As 159/2018 - 37, ze dne 8. 3. 2018,
č. j. 4 As 152/2017 - 30, ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 - 43, ze dne 4. 12. 2013,
č. j. 1 As 83/2013 - 60, ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115 atp.).
[16] Nejvyšší správní soud neshledal v rozhodnutích správních orgánů a krajského soudu ani
žádné další vady, pro které by bylo nutno jejich rozhodnutí zrušit. Nejvyšší správní soud se
s nosnými důvody správních rozhodnutí i rozsudku krajského soudu ztotožnil, v důsledku čehož
nemohl shledat případnou ani polemiku stěžovatele s jejich argumentací.
[17] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[18] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný,
nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože podle obsahu spisu mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu