ECLI:CZ:NSS:2019:8.AS.247.2017:32
sp. zn. 8 As 247/2017 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudkyň
Mgr. Barbory Berkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Z. V., zast. JUDr. Ing. Jiřím
Tauberem, advokátem, se sídlem Mírové náměstí 207/34, Ústí nad Labem, proti žalovanému:
Náčelník generálního štábu Armády České republiky, se sídlem Vítězné náměstí 5, Praha 6,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2015, č. j. 2001-2/2015-1304, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2017,
č. j. 30 Ad 4/2015 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 8. 10. 2015, č. j. 2001-2/2015-1304, žalovaný zamítl odvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 138/2015, kterým velitel Velitelství
výcviku - Vojenské akademie Vyškov (dále jen „prvostupňový orgán“) podle §21a zákona
č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích
z povolání“), zrušil žalobci ke dni 30. 6. 2015 služební poměr vojáka z povolání ve zkušební
době.
[2] V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaný odmítl, že by žalobci nebyly poskytnuty
podklady rozhodnutí a že by prvostupňový orgán nevycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového
stavu. Žalovaný zdůraznil, že se jednalo o zrušení služebního poměru vojáka ve zkušební době,
které je jednostranným právním úkonem, jenž může služební orgán provést i bez udání důvodů,
proto spis obsahoval pouze protokol o řízení a návrh na zánik služebního poměru,
s nimiž byl žalobce prokazatelně seznámen. Další podklady rozhodnutí nebyly opatřovány,
tudíž jejich existenci žalobce dle žalovaného presumuje mylně. Právo vyjádřit se a označovat
důkazy k podpoře svých tvrzení bylo žalobci dle žalovaného plně zachováno a nevylučuje
je ani skutečnost, že bylo rozhodnutí ve věci vydáno týž den, kdy bylo řízení zahájeno. Žalobcem
vyžadovanou přiměřenou lhůtu dle §39 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zákon nestanoví a v případě řízení tohoto typu není
ani potřebná. Dále žalovaný odmítl námitku, že nebylo řádně provedeno oznámení o zahájení
řízení, neboť bylo provedeno v souladu s §46 odst. 1 správního řádu ústním prohlášením
zaznamenaným v protokolu, přičemž dle §46 odst. 3 správního řádu je připuštěno i spojení
tohoto oznámení s jiným úkonem, jímž bylo v posuzovaném případě seznámení žalobce
s podklady rozhodnutí dle §36 odst. 3 správního řádu. Jelikož prvostupňový orgán v souladu
s §21a zákona o vojácích z povolání nesdělil důvod zrušení služebního poměru ani žalovanému,
nemohl žalovaný tyto důvody přezkoumávat ani hodnotit.
[3] Rozsudkem ze dne 31. 8. 2017, č. j. 30 Ad 4/2015 – 47, Krajský soud v Brně zamítl žalobu
proti rozhodnutí žalovaného. Krajský soud přirovnal institut zrušení služebního poměru
ve zkušební době k obdobnému institutu v pracovněprávních vztazích. Právní úprava obsažená
v zákoně o vojácích z povolání je sice dle názoru krajského soudu přísnější, než úprava zákoníku
práce, neboť se o zrušení pracovního poměru vojáka z povolání vede správní řízení a rozhodnutí
služebního orgánu musí být vojáku doručeno nejpozději 5 dnů přede dnem, kdy má služební
poměr zaniknout, avšak co do svého smyslu je institut zkušební doby v obou právních
předpisech podobný a slouží stejnému účelu, tedy ochraně a možnosti obou stran v zákonem
přesně ohraničeném časovém období tento vztah bez udání důvodu ukončit. Krajský soud
zdůraznil, že obsahu rozhodnutí je nutné přizpůsobit také nároky na úkony činěné v předmětném
správním řízení. Z logiky věci nelze dle krajského soudu v případě zrušení služebního poměru
ve zkušební době vyžadovat po služebním orgánu, aby zjišťoval rozhodné skutkové okolnosti,
shromažďoval podklady a důkazy, ani aby konkrétní důvody pro zrušení služebního poměru činil
součástí odůvodnění svého rozhodnutí. Nedůvodnou shledal krajský soud námitku nikoli řádně
zahájeného řízení, neboť dle obsahu správního spisu bylo řízení v souladu s §46 odst. 1
správního řádu zahájeno dne 24. 6. 2015 ústním prohlášením prvostupňového orgánu,
jehož obsah je zachycen v protokolu ze dne 24. 6. 2015, který žalobce podepsal a převzal. Obsah
téhož protokolu svědčí také o nedůvodnosti námitky neseznámení žalobce s obsahem spisu, který
obsahoval toliko návrh na zánik služebního poměru ve zkušební době a samotný protokol.
Protokol ze dne 24. 6. 2015 vyvrací také námitku nemožnosti vyjádřit se před vydáním
rozhodnutí k jeho podkladům podle §36 odst. 3 správního řádu, neboť žalobce se k věci vyjádřil
a obsah jeho vyjádření protokol zachycuje. Spisová dokumentace nebyla následně
prvostupňovým orgánem před vydáním rozhodnutí doplňována. Názor žalobce, že důvody
pro zrušení služebního poměru ve zkušební době musejí být patrné ze spisové dokumentace,
dle závěru krajského soudu odporuje §21a zákona o vojácích z povolání. Tyto důvody
sice fakticky existovat mohou, služební orgán však není povinen je žalobci sdělovat,
shromažďovat o nich podklady ani činit tyto důvody součástí odůvodnění rozhodnutí.
Vyhotovení rozhodnutí téhož dne, kdy došlo k zahájení správního řízení,
tudíž nelze prvostupňovému orgánu vytýkat. Procesní pochybení neshledal krajský soud
ani v neposkytnutí lhůty žalobci k uplatnění jeho práv (nahlížet do spisu, navrhovat důkazy
a zvolit si právního zástupce), neboť není zřejmé, jakým způsobem by i případné poskytnutí lhůty
mohlo výsledek daného správního řízení zvrátit, či ovlivnit zákonnost žalobou napadeného
rozhodnutí. Závěrem se krajský soud vyslovil také k námitkám uplatněným v replice,
kdy poukázal na skutečnost, že případný omyl prvostupňového orgánu, na jehož možnost
žalobce usuzoval, mohl při své rozhodovací činnosti napravit žalovaný.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost. V ní namítl, že se žalovaný nevypořádal se všemi odvolacími námitkami,
zejména se nezabýval otázkou, zda byly stěžovateli poskytnuty lhůty pro uplatnění práv účastníka
a jaké, což způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, již však krajský soud
nezohlednil.
[5] Nepřezkoumatelný je dle stěžovatele i rozsudek krajského soudu, neboť z něj není zřejmé,
proč soud nepovažoval za důvodnou stěžovatelovu argumentaci. K žalobním námitkám porušení
práva stěžovatele nahlížet do spisu, navrhovat v řízení důkazy a zvolit si právního zástupce
krajský soud toliko vyloučil vliv těchto okolností na zákonnost napadeného rozhodnutí
poukazem na skutečnost, že obsah řízení korespondoval jeho předmětu, aniž by se namítanými
procesními pochybeními dále zabýval. Stejně tak krajský soud nevyhodnotil, zda byla stěžovateli
poskytnuta náležitá lhůta k uplatnění procesních práv, ale rovnou zpochybnil vliv takové lhůty
na další řízení. Krajský soud nevzal v úvahu, že koncentrace celého řízení do jediného okamžiku
vyloučila reálnou možnost uplatnění jakýchkoli jeho procesních práv, zejména ústavně
zaručeného práva na právní pomoc. Z §39 odst. 1 a §40 odst. 1 správního řádu lze dovodit,
že počátek běhu lhůt pro uplatnění práv stěžovatele ani nemohl nastat. Rovněž při vypořádání
námitky nemožnosti stěžovatele využít práv dle §36 odst. 3 správního řádu nevzal krajský soud
v úvahu, že mezi zahájením řízení a vydáním rozhodnutí prvostupňovým orgánem neuplynula
žádná doba. Tvrzení krajského soudu, že není zřejmé, jak by případné poskytnutí lhůty stěžovateli
mohlo zvrátit výsledek daného správního řízení, je spekulativní. Krajskému soudu nepřísluší
předjímat obsah případného vyjádření stěžovatele ani jeho vliv na dané správní řízení. Z §144
zákona o vojácích z povolání je zřejmé, že zákonodárce chtěl v řízení podle §21a téhož zákona
zachovat postup podle správního řádu, proto je nezbytné trvat na dodržení všech institutů,
na kterých je správní řízení založeno. Krajský soud tudíž nesprávně připodobnil řízení o skončení
služebního poměru ve zkušební době obdobnému pracovněprávnímu institutu. Procesní práva
účastníka řízení nelze odkazem na účel institutu zkušební doby obcházet.
[6] Dále stěžovatel tvrdil, že se teprve v řízení před krajským soudem dozvěděl, že k zahájení
správního řízení došlo na telefonický pokyn z Odboru řízení lidských zdrojů Sekce státního
tajemníka. Záznam o uvedeném telefonickém hovoru však není v rozporu s §17 správního řádu
součástí správního spisu. Ke zrušení služebního poměru stěžovatele došlo těsně před slavnostním
vyřazením, v jehož rámci stěžovatel, jakožto jeden z 12 z celkového počtu 350 vojáků, nacvičoval
i své převzetí ocenění za výsledky v kurzu základní přípravy. Až v řízení před soudem tak shledal,
že se v jeho případě patrně jednalo o omyl vyplývající ze záměny jmen s jiným vojákem,
přičemž tuto námitku nemohl v důsledku zkrácení svých práv v průběhu správního řízení
uplatnit.
[7] Rozsah účinků právní moci rozhodnutí dle stěžovatele zřetelně nebyl prvostupňovému
orgánu znám, jelikož v rozkazu ze dne 30. 6. 2015 konstatoval, že k zániku služebního poměru
stěžovatele došlo podle §18 písm. h) zákona o vojácích z povolání ukončením služebního
poměru na vlastní žádost ve zkušební době. Podle citovaného ustanovení však zaniká služební
poměr vojáka ztrátou zdravotní způsobilosti na základě rozhodnutí přezkumné komise.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že při posouzení realizace práv stěžovatele
je třeba mít na zřeteli předmět daného správního řízení, jímž je zrušení služebního poměru
ve zkušební době bez uvedení důvodů. Pojmově se jedná o jednostranný právní úkon,
u kterého není třeba cokoli zdůvodňovat. Dále zdůraznil jednotnost správního řízení a možnost
stěžovatele realizovat svá procesní práva v odvolacím řízení.
III. Posouzení kasační stížnosti
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Stěžovatel v kasační stížnosti označil důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s.
[10] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné
právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
[11] Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.“
[12] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Podle §21a zákona o vojácích z povolání „[s]lužební orgán nebo voják může zrušit služební poměr
ve zkušební době i bez uvedení důvodu. Služební poměr zaniká posledním dnem kalendářního měsíce, ve kterém
bylo doručeno vojákovi rozhodnutí služebního orgánu o zrušení služebního poměru ve zkušební době
nebo ve kterém bylo služebnímu orgánu doručeno písemné oznámení vojáka o zrušení služebního poměru
ve zkušební době. Rozhodnutí nebo písemné oznámení o zrušení služebního poměru ve zkušební době
musí být doručeno druhé straně nejpozději 5 dnů přede dnem, kdy má služební poměr zaniknout.“
[15] Podle §144 zákona o vojácích z povolání „[n]a řízení ve věcech služebního poměru se nevztahuje
§10 až 12, §14, §33 odst. 2 písm. c), hlava XI části druhé a §175 správního řádu.“
[16] Podle §145 odst. 1 písm. f) zákona o vojácích z povolání „[v] řízení ve věcech služebního poměru
se rozhoduje o zrušení služebního poměru ve zkušební době.
[17] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku
krajského soudu, kterou stěžovatel vymezil jako nedostatečné vypořádání žalobní námitky
nemožnosti stěžovatele nahlížet před vydáním rozhodnutí do spisu, navrhovat v řízení důkazy
a zvolit si právního zástupce. Nepřezkoumatelným označil stěžovatel rozsudek krajského soudu
rovněž z důvodu absentujícího závěru o tom, zda mu byla prvostupňovým orgánem poskytnuta
náležitá lhůta k uplatnění jeho procesních práv.
[18] Nejvyšší správní soud shledává vypořádání uvedených žalobních námitek krajským soudem
dostatečným. Krajský soud se stěžovatelem namítanými procesními vadami zabýval na straně 8
rozsudku, kde odkázal na předchozí pasáže rozsudku, v nichž uvedl, že obsahu rozhodnutí
je nutné přizpůsobit také nároky na úkony činěné v předmětném správním řízení, což dle závěru
krajského soudu v posuzované věci splněno bylo, neboť způsob a obsahová náplň vedeného
správního řízení zcela odpovídaly jeho předmětu. V důsledku uvedeného pak krajský soud
neshledal způsobilost uvedených skutečností ovlivnit zákonnost rozhodnutí o zrušení služebního
poměru vojáka ve zkušební době bez uvedení důvodu.
[19] Stěžovatel vychází z nesprávného východiska, že předpokladem toho, aby správní soud
mohl dospět k závěru, že tvrzená procesní vada nemá vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci,
je vyhodnocení této vady. Z §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. však vyplývá, že „[s]oud zruší napadené
rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním
orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“ Zrušení žalobou napadeného
rozhodnutí správního orgánu je dle citovaného ustanovení možné pouze za současného splnění
dvou podmínek, a to existence vady řízení, a dále zdůvodnění, že tato vada mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé. Dospěje-li proto krajský soud k závěru, že žalobcem
namítané procesní pochybení by ani v případě jeho prokázání nemohlo s ohledem na okolnosti
posuzované věci zákonnost rozhodnutí ovlivnit, bylo by v rozporu se zásadou procesní
ekonomie zabývat se tím, zda a v jaké konkrétní podobě k procesní vadě vůbec došlo. Rozsudek
krajského soudu proto tvrzenou nepřezkoumatelností ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
netrpí.
[20] Nejvyšší správní soud také neshledal, že by se krajský soud dopustil stěžovatelem tvrzené
vady řízení spočívající v přezkoumání nepřezkoumatelného rozhodnutí žalovaného. Krajský soud
se v posledním odstavci str. 5 rozsudku zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností rozhodnutí
žalovaného pro nedostatek důvodů a vyhodnotil tento žalobní bod nedůvodným. Nejvyšší
správní soud se s uvedeným závěrem krajského soudu zcela ztotožňuje, neboť z odůvodnění
rozhodnutí žalovaného vyplývá jeho postoj k odvolacím námitkám ve smyslu §68 odst. 3
za použití §93 odst. 1 správního řádu.
[21] Stěžovatel rovněž neoprávněně vytýká krajskému soudu, že nevzal v úvahu reálné
vyloučení možnosti uplatnění jakýchkoli jeho procesních práv v důsledku soustředění
všech úkonů řízení do jediného dne. Krajský soud opakovaně v rozsudku zdůraznil, že průběh
řízení, jakož i rozsah správního spisu, zcela odpovídaly obsahu rozhodnutí, které bylo v tomto
řízení vydáno. Při hodnocení, zda prvostupňový orgán postupoval v souladu s §36 odst. 3
správního řádu, který stěžovatel v kasační stížnosti zmiňuje, krajský soud v souladu s obsahem
protokolu ze dne 24. 6. 2015 konstatoval, že stěžovatel svého práva vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí využil, tudíž obsah správního spisu důvodnost této námitky vyvrací.
[22] Ze správního řádu nevyplývá žádná minimální možná délka trvání správního řízení.
Podle §39 odst. 1 správního řádu „[s]právní orgán účastníkovi určí přiměřenou lhůtu k provedení úkonu,
pokud ji nestanoví zákon a je-li toho zapotřebí.“ Z citovaného ustanovení vyplývá, že správní orgán
může v zájmu efektivity a hospodárnosti řízení určit účastníku přiměřenou lhůtu k provedení
úkonu. Zásadně se tak nejedná o stanovení lhůty pro realizaci procesního práva,
nýbrž o stanovení lhůty pro provedení procesního úkonu. V posuzované věci
však nebyl prvostupňovým orgánem po stěžovateli žádný procesní úkon vyžadován,
proto je argumentace §39 a §40 odst. 1 správního řádu nepřípadná. Požadavek poskytnutí
přiměřené doby k realizaci procesního práva je sice legitimní, avšak s ohledem na rozsah
správního spisu, který v posuzované věci obsahoval nad rámec pořizovaného protokolu o jednání
pouze jednostránkový návrh na zánik služebního poměru zrušením ve zkušební době,
vyhotovený dne 24. 6. 2015 náčelníkem institutu přípravy zahraničních operací a speciální
přípravy, nebyla doba poskytnutá prvostupňovým orgánem k uplatnění práva seznámit
se s podklady rozhodnutí dle §36 odst. 3 správního řádu nepřiměřená. Nejvyšší správní soud
rovněž poukazuje na skutečnost, že se dle obsahu protokolu ze dne 24. 6. 2015 stěžovatel
poskytnutí delší lhůty po prvostupňovém orgánu nedomáhal (domáhal se toliko seznámení
s podklady rozhodnutí). V této souvislosti vyslovený závěr krajského soudu, že není zřejmé,
jak by delší lhůta k uplatnění všech stěžovatelových procesních práv mohla zvrátit obsah
výsledného rozhodnutí, je zcela logický. Stěžovatel totiž v žalobě netvrdil, jaký konkrétní úkon,
způsobilý zabránit vydání pro něj nepříznivého rozhodnutí, hodlal v řízení před prvostupňovým
orgánem učinit.
[23] Pro úplnost Nejvyšší správní soud shodně s žalovaným připomíná, že správní řízení
je ovládáno tzv. zásadou jednotnosti řízení. K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje např. na svůj
rozsudek ze dne 31. 8. 2009, č. j. 4 Ads 86/2008 – 198, který se sice týkal propuštění
ze služebního poměru podle zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie
České republiky, ale je možno jej v řešené otázce vztáhnout i na projednávanou věc.
V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že „tato zásada (mimo jiné) znamená, že řízení
až do vydání rozhodnutí představuje jeden celek, tedy totéž řízení zahrnuje jak řízení odehrávající
se před správním orgánem prvního stupně, tak i případné odvolací řízení. Tato řízení se tedy pojímají dohromady,
ve svém komplexu. Stejně tak potom jsou jako jeden celek vnímána všechna rozhodnutí povstalá v jednotlivých
fázích řízení (rozhodnutí prvního stupně, rozhodnutí odvolací). Výtky stěžovatele směřované proti rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně lze proto přezkoumat jen limitovaně, a to potud, pokud konání odvolacího
orgánu neučinilo tyto výtky bezpředmětnými.“ K témuž závěru Nejvyšší správní soud dospěl
v rozsudku ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012 – 47, nebo v rozsudku dne 26. 3. 2008,
č. j. 9 As 64/2007 – 98. Vztaženo na posuzovaný případ lze konstatovat, že proběhlo-li řízení
před prvostupňovým orgánem dle názoru stěžovatele překotně a neposkytlo mu tak dostatečný
prostor k uplatnění jeho procesních práv, nelze totéž tvrdit o řízení vedeném žalovaným, který
vydal rozhodnutí až po třech měsících od podání odvolání stěžovatelem. V odvolacím řízení
tak mohl stěžovatel bezesporu v plném rozsahu svá procesní práva uplatnit.
[24] Nejvyšší správní soud dále považuje za nezbytné uvést, že stěžovatel (viz zejména bod III.,
odst. 1 žaloby) zřetelně zastává názor, že správní orgán je v případě zrušení služebního poměru
ve zkušební době dle §21a zákona o vojácích z povolání sice osvobozen od povinnosti uvést
důvod zrušení služebního poměru v odůvodnění rozhodnutí, avšak je povinen shromáždit
ve spise takové podklady, z nichž bude tento důvod pro dotyčného vojáka možné seznat,
či alespoň dovodit. Tento názor je však dle závěru Nejvyššího správního soudu mylný.
[25] Správní orgán při zjišťování skutkového stavu vychází z obecného ustanovení §3
správního řádu, podle nějž „[n]evyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu
s požadavky uvedenými v §2.“ Jedná se o zakotvení zásady materiální pravdy. K jednomu z limitů
zásady materiální pravdy se pak Nejvyšší správní soud vyslovil již např. ve svém rozsudku ze dne
13. 8. 2008, č. j. 1 Azs 59/2008 – 53, v němž uvedl, že „[a]plikace zásady materiální pravdy zakotvené
v §3 správního řádu z roku 2004 (dále jen "správní řád"), podle něhož správní orgán postupuje
tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je pochopitelně limitována určením rozsahu,
v němž je zjišťování skutkového stavu nezbytné pro rozhodování správního orgánu v konkrétním případě.
V tomto omezení se projevuje jiná zásada správního řízení, a to zásada procesní ekonomie.“ Prvostupňovému
orgánu proto nelze v posuzované věci vytýkat, že nad rámec návrhu a protokolu o jednání
neopatřil žádné další podklady, neboť pro rozhodnutí o zrušení služebního poměru ve zkušební
době dle §21a zákona o vojácích z povolání je jediným nezbytným zjištěním to, zda se jedná
o vojína ve zkušební době. Tato skutečnost nebyla a není spornou. Opatřování podkladů,
z nichž by byl zjistitelný či dovoditelný skutečný důvod ukončení služebního poměru,
by bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie, jakož i v přímém rozporu s účelem §21a
zákona o vojácích z povolání, který umožňuje ukončit služební poměr ve zkušební době
bez uvedení důvodů.
[26] Přirovnal-li krajský soud institut zrušení služebního poměru ve zkušební době
k pracovněprávnímu institutu zrušení pracovního poměru ve zkušební době dle §66 zákona
č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, učinil tak se současným
zdůrazněním odlišného procesního režimu dle zákona o vojácích z povolání (viz str. 6 rozsudku
krajského soudu). Paralele užité krajským soudem tudíž nelze ničeho vytknout, neboť účel
zkušební doby samotné je bezesporu v obou porovnávaných předpisech shodný.
[27] Lze shrnout, že ačkoli z citovaného §145 odst. 1 písm. f) zákona o vojácích z povolání
vyplývá, že rozhodování o zrušení služebního poměru ve zkušební době je vydáváno v řízení,
na které se dle citovaného §144 zákona o vojácích z povolání vztahuje subsidiárně správní
řád, skutečnost, že lze ve zkušební době dle §21a zákona o vojácích z povolání zrušit služební
poměr i bez uvedení důvodu, významně průběh tohoto řízení, jakož i podobu úkonů v jeho
rámci učiněných a obsah pořizovaného správního spisu, determinuje. Jakkoli je lidsky
pochopitelné, že nesdělení důvodů, které vedly k ukončení služebního poměru ve zkušební době,
není pro stěžovatele příjemné, nelze se zdůvodnění, které absentuje v souladu s hmotněprávní
normou, domáhat pomocí nástrojů procesního práva.
[28] Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovateli rovněž nelze přisvědčit,
že se teprve v řízení před krajským soudem dozvěděl, že ke zrušení jeho služebního poměru
prvostupňovým orgánem došlo na telefonický pokyn. Zmínka o telefonátu z Odboru řízení
lidských zdrojů Sekce státního tajemníka byla uvedena ve stanovisku prvostupňového orgánu
ze dne 13. 7. 2015 k podanému odvolání dle §88 odst. 1 správního řádu. Nejvyšší správní soud
podotýká, že správní orgány nebyly povinny stěžovatele se stanoviskem k odvolání seznamovat,
neboť se jedná o dokument sloužící pouze pro vlastní potřeby žalovaného a nejedná
se o podklad rozhodnutí. S obsahem této listiny se však mohl stěžovatel seznámit v rámci využití
práva nahlížet do spisu nejen před podáním žaloby, nýbrž dokonce ještě před vydáním
rozhodnutí žalovaného. Povinnost správního orgánu učinit úřední záznam o telefonních
hovorech uskutečněných mezi jeho jednotlivými úředními osobami či organizačními složkami,
pokud obsah těchto hovorů není podkladem rozhodnutí, z §17 správního řádu v žádném
případě nevyplývá. Přestože tvrzení, že z důvodu výborných výsledků v kurzu základní přípravy
bylo ukončení služebního poměru stěžovatele patrně omylem vzniklým záměnou jmen
vojínů, uplatnil stěžovatel jako opožděný žalobní bod v replice k vyjádření žalovaného ze dne
23. 8. 2017, krajský soud se s ním na str. 9 rozsudku nad rámec nutného odůvodnění vypořádal.
V kasační stížnosti stěžovatel svou spekulativní námitku pravděpodobné záměny jmen vojínů
toliko zopakoval, aniž by reflektoval její vypořádání krajským soudem.
[29] Stěžovatelem zmíněná další pochybení prvostupňového orgánu, jichž se měl dopustit
v navazujících úkonech (viz odst. [7] výše), nemohla mít na zákonnost žalobou napadeného
rozhodnutí žádný vliv, proto se jimi Nejvyšší správní soud nezabýval.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[31] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení
o kasační stížnosti úspěšný a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. září 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu