ECLI:CZ:NSS:2019:8.AS.69.2018:55
sp. zn. 8 As 69/2018-55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: Bidfood
Czech Republic s.r.o. (dříve Bidvest Czech Republic s.r.o.), se sídlem V Růžovém údolí 553,
Kralupy nad Vltavou, zast. Mgr. Ivou Zothovou, advokátkou se sídlem Lindleyova 2686/1,
Praha 6, proti žalované: Ústřední veterinární správa Státní veterinární správy, se sídlem
Slezská 7, Praha, proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 10. 2015, čj. SVS/2015/093508-G, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018,
čj. 45 A 67/2015-220,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 18. 6. 2013, čj. SVS/2013/040424-S, Krajská veterinární správa
Státní veterinární správy pro Středočeský kraj uložila podle §17a odst. 2 písm. d) zákona
č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých
souvisejících zákonů (dále jen „zákon o potravinách“), žalobkyni pokutu ve výši 600 000 Kč
a zároveň jí uložila nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Správní orgán prvního stupně při
laboratorním vyšetření ve výrobku „hovězí burger předsmažený“ prokázal obsah koňského masa,
přičemž na obalu potraviny nebyla tato surovina uvedena.
[2] Žalovaná napadeným rozhodnutím změnila prvostupňové rozhodnutí tak, že slova
„velikost šarže 180 kartonů“ nahradila ve výroku slovy „velikost šarže 360 kartonů“ a v částech
nedotčených změnou napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila. Šlo
přitom o opakované odvolací rozhodnutí žalované, neboť prvné z nich (výrokově shodné)
vydané 20. 9. 2013 pod čj. SVS 2013/048255-G, bylo zrušeno rozsudkem krajského soudu
v Praze ze dne 23. 6. 2015, čj. 46 A 86/2013-109.
[3] Nyní napadeným rozsudkem krajský soud žalobu zamítl. Krajský soud nesouhlasil
se žalobkyní v tom, že by testy byly provedeny v rozporu s vyhláškou č. 211/2004 Sb.;
ze správního spisu bylo podle něj patrné, že testy byly provedeny správně. Nesdílel ani názor
žalobkyně, podle něhož neměl být na věc aplikován §17a odst. 1 písm. f) zákona o potravinách,
ale mělo být užito ustanovení jiné. Krajský soud nesouhlasil ani s tím, že by ve věci byl dán
liberační důvod pro vynaložení veškerého úsilí stěžovatelky. Soud přitom zohlednil i to, zda
v době spáchání deliktu existovaly testové metody, které by žalobkyni umožnily složení výrobků
prověřit a zda byly tyto metody finančně dostupné. Krajský soud nesouhlasil s argumentací
stěžovatelky, podle níž byla výše uložené pokuty nepřiměřená okolnostem a neodpovídala
obvyklé výši udělované v obdobných případech. Krajský soud konečně neshledal potřebu
vyhovět návrhu žalobkyně na snížení uložené sankce na výši 20 000 Kč.
II.
Argumenty kasační stížnosti
[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost co do obsahu opřela o důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatelka v kasační stížnosti nejprve shrnula dosavadní průběh řízení. Postupně
rozsáhle odůvodnila, v čem spatřuje nezákonnost napadeného rozsudku a taktéž jeho částečnou
nepřezkoumatelnost a uvedla, že trvá na svých dříve během řízení uplatněných argumentech.
[6] Stěžovatelka namítala, že testování DNA nebylo možné požadovat, neboť na trhu nebyly
vhodné metody pro účelné testování. Uvedla, že konvenční metoda PCR (Polymerase Chain
Reaction), která byla dostupná v době spáchání deliktu, slouží pouze k určení, zda potravina
obsahuje odlišnou nukleovou kyselinu, nikoliv svalovinu. Tato metoda nadto může pouze ukázat,
zda je přítomna cizorodá nukleová kyselina; není schopna odhalit, zda se jedná o příměs
cizorodého masa nebo zda jde o jiný cizorodý kontaminant. Metody, které jsou schopny
cizorodou DNA odhalit, byly dostupné až v době spáchání deliktu a po stěžovatelce tak nebylo
možné rozumně požadovat, aby tyto metody pro kontrolu dotčených výrobků použila.
[7] Stěžovatelka dále argumentovala tím, že testování DNA nebylo možné požadovat, neboť
by bylo příliš nákladné. Uvedla, že metoda PCR umožňuje kontrolovat pouze jednu předem
vybranou látku; aby tak byla schopna určit, zda se v dotčeném výrobku nachází cizorodá DNA,
musela by nechat vzorek testovat na veškeré možné cizorodé látky. Stěžovatelka nesouhlasila
s krajským soudem v tom, že by mohla testovat pouze ty druhy masa, jejichž přítomnosti
by se v burgerech mohla osoba, jež je do směsi přimíchala, obohatit. Mohlo by se totiž podle
ní jednat i o nedopatření případně přidání nelegálně získaného masa.
[8] Podle stěžovatelky nebylo testování masa pomocí testů DNA průmyslovým standardem.
Soud podle stěžovatelky pochybil, pokud nevzal v potaz, že v době kauzy nebylo zkoumání
složení výrobků standardní součástí kontroly kvality v žádném státě Evropské unie.
Po stěžovatelce nelze požadovat, aby preventivně předvídala trestněprávní jednání cizinců, které
i dozorové orgány v několika vyspělých zemích Evropské unie odhalily náhodně a až ex post.
Stěžovatelka odkázala na internetový článek, který podle ní upozorňoval na podvod a dle kterého
byla zodpovědná osoba z nizozemské firmy, která přimíchávala nepřiznané koňské maso
do hovězího, odsouzena k trestu odnětí svobody.
[9] Stěžovatelka namítala, že s testováním DNA neměl před aférou s koňským masem
výrazné zkušenosti ani správní orgán. To podle ní plynulo z informací obsažených v diplomové
práci s názvem „Co se stalo s koňským masem: případová studie neprodejné potraviny“. Podle stěžovatelky
krajský soud nezohlednil to, že plnila veškeré své povinnosti. Stěžovatelka postupovala zcela
v souladu s postupy popsanými v provozním řádu a příručce schválené Krajskou veterinární
správou Státní veterinární správy pro Středočeský kraj. Její úsilí bylo dostatečné. Podle ní nebylo
možné předvídat možnost takového druhu podvodu a nebylo proto ani možné požadovat
bezdůvodné testování výrobků na jednotlivé obsažené látky, které by výrobek mohl obsahovat.
Soud při posouzení věci nevzal v úvahu ani to, že dotčený výrobek odebírala od renomovaného
dodavatele, s nímž dlouhodobě bez problémů obchodovala.
[10] Stěžovatelka namítla, že nebyla soudem před koncentrací řízení dostatečně poučena
o tom, že předložené důkazy jsou nedostatečné k prokázání liberace a nedostala příležitost
k doplnění dokazování. Soud nepostupoval v souladu se zákonem, pokud stěžovatelku nevedl
k vyjádření o skutkových otázkách týkajících se liberace, které nebyly uplatněny v dřívějších
podáních, a nepoučil stěžovatelku o jejích právech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení
neutrpěla újmu.
[11] Stěžovatelka nesouhlasila ani s posouzením výše uložené sankce, neboť sankce byla podle
ní uložena v rozporu se zásadou zakotvenou v §2 odst. 4 správního řádu. Uložená sankce byla
nečekaná a nezohlednila zásadní okolnosti případu a významné okolnosti na straně stěžovatelky.
Správní delikt podle stěžovatelky nemohl mít žádný dopad na spotřebitele, neboť dotčené
produkty nebyly prodávány konečnému spotřebiteli, ale šlo o výrobky sekce „gastro“, které byly
prodávány výhradně maloobchodním odběratelům, zejména provozovatelům rychlého
občerstvení a jiných gastronomických provozů ve velkých baleních. Tyto výrobky se obvykle
po tepelné úpravě prodávaly již bez původního obalu. I kdyby stěžovatelka na obale uvedla,
že výrobek obsahuje stopy koňského masa, nemělo by to prakticky žádný dopad na konečného
spotřebitele, neboť by tento spotřebitel od koncového prodejce nedostal obal k dispozici a ani
by v předmětné době neměl právo jej k dispozici mít. Soud podle ní nepřihlédl ani k tomu,
že výše uložené sankce byla zcela mimo rozsah dosud ukládaných pokut, a to i za mnohem
závažnější, především zdraví spotřebitelů ohrožující, správní delikty. Rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně přitom podle ní neuvedlo žádné skutkové okolnosti, které by mohly
uložení takto vysoké pokuty odůvodnit. Argumentovala tím, že výše pokut byla v roce 2013
z důvodu politického tlaku excesivní. Soud podle ní pochybil, pokud neprovedl žádné
dokazování týkající se souladu s dosavadní správní praxí žalované.
[12] Soud podle stěžovatelky nezohlednil ani to, že žalované nepřísluší, aby posuzovala
etickou stránku věci a dopad na psychiku spotřebitelů. Žalovaná se má zabývat pouze objektivní
stránkou věci v rozsahu své odborné způsobilosti. Žalovanou měl soud o tomto excesu poučit
a její argumentaci psychikou spotřebitelů odmítnout. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že velké
většině spotřebitelů koňské maso nevadí. Stěžovatelka pak nesouhlasila ani s odkazem soudu
na náboženské skupiny, kterým je konzumace koňského masa zapovězena.
[13] Při určení výše pokuty nebylo pak správními orgány ani krajským soudem zohledněno
marginální množství obsaženého koňského masa v produktu. Zjištěné množství ve výši
maximálně 1,4 % bylo v celkovém objemu zanedbatelné.
[14] Stěžovatelka nesouhlasila také s tím, že by jí uložená pokuta měla být uložena za delikt
podle §17a odst. 1 písm. f) zákona o potravinách. Kontroly byly prováděny na základě zákona
o veterinární péči (zákon č. 166/1999 Sb.). Žalovaná proto měla tento delikt posoudit podle
tohoto zákona a nikoli podle zákona o potravinách. Stěžovatelka odkázala na skutkově obdobný
případ, v němž žalovaná posuzovala přítomnost koňského masa v boloňských lasagních, přičemž
stejný delikt posoudila podle zákona o veterinární péči. Stěžovatelka tuto skutečnost namítala již
před krajským soudem, ale byla jím odmítnuta jako opožděná.
[15] Soud posoudil nesprávně také postup žalované, která do řízení zahrnula také vzorky
odebrané ze šarží produktů, které již byly interně pozastaveny a stahovány z oběhu. Podle
stěžovatelky nelze pod pojmem „uvádění do oběhu“ vidět jakékoliv skladování. Tímto extenzivním
výkladem by bylo možné dospět k neodůvodněnému závěru, že uváděním do oběhu je i interní
pozastavení zdravotně závazných nebo prošlých potravin, které jsou určeny k likvidaci nebo
podezřelých potravin, které mají být testovány. Dovětek §2 písm. o) zákona o potravinách
se nevztahuje pouze k pojmu přeprava, ale rovněž k pojmu skladování.
[16] Podle stěžovatelky měl soud provést důkaz výňatky z diplomové práce, na niž
odkazovala, neboť tato práce obsahuje cenné svědectví ohledně způsobu posuzování případů
přítomnosti nedeklarovaného koňského masa v potravinách. Soudní řízení vychází ze zásady
volného hodnocení důkazů a soud může jako důkaz připustit jakýkoliv prostředek. Soud proto
pochybil, pokud údaje uvedené v diplomové práci odmítl jako anonymní, ačkoliv je mohl
přijmout jako doplňující důkaz.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[17] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[18] Kasační stížnost není důvodná.
III. A K námitkám nepřezkoumatelnosti rozsudku a vad v řízení před soudem
[19] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti a dalších vad
v řízení, kterou spatřovala stěžovatelka v tom, že krajský soud v rozporu se zákonem odmítl
doplnění dokazování s tím, že stěžovatelka uplatnila nový žalobní bod, ačkoliv se podle ní jednalo
pouze o upřesnění argumentace předložené již v žalobě. Soud také nedostatečně poučil
stěžovatelku a nevedl ji k tomu, aby doložila důkazy a vyjádřila se k prokázání její liberace.
Krajský soud neprovedl ani jí navržený důkaz diplomovou prací, přestože tato práce mohla
odhalit důležité skutečnosti týkající se žalované a jejího posuzování aféry s koňským masem.
[20] Námitky nejsou důvodné.
[21] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou, podle níž krajský soud pochybil,
pokud
neprovedl důkaz stěžovatelkou citovanou diplomovou práci. K tomu krajský soud uvedl,
že důkaz výňatky z této práce obsahující rozhovor s anonymním pracovníkem Státní veterinární
správy neprovedl pro jejich nezpůsobilost zpochybnit průběh správního řízení. Projednávané věci
se nijak nedotýkaly a vzhledem k anonymitě zdroje je také považoval krajský soud
za nevěrohodné.
[22] Ustanovení §77 s. ř. s. zakládá právo soudu dokazováním ujasnit nebo upřesnit, jaký byl
skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale zakládá zároveň právo
soudu důkazy provedenými a hodnocenými nad rámec zjistit nový či jiný skutkový stav jako
podklad pro rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce a porovnat jej s užitou právní kvalifikací.
Podle §52 odst. 1 s. ř. s. zároveň platí, že soud rozhodne, které z navržených důkazů provede;
soud může provést i důkazy jiné. Krajský soud v napadeném rozsudku srozumitelně
a přezkoumatelně zdůvodnil, proč stěžovatelkou navržený důkaz diplomovou práci neprovedl.
Uvážení o provedení tohoto důkazu bylo zcela na krajském soudu, který nepochybil, pokud z jím
srozumitelně vysvětlených důvodů shledal, že provedení navrženého důkazu by na jeho
rozhodnutí nemohlo mít vliv.
[23] Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s námitkou, podle níž krajský soud poučil
stěžovatelku nesprávně o tom, jakým způsobem měla prokázat svou liberaci. Ustanovení §36
odst. 1 s. ř. s. stanoví, že je soud povinen poskytnout účastníkům k uplatnění jejich práv stejné
možnosti a poskytnout jim poučení o jejich procesních právech a povinnostech v rozsahu
nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu. Podmínky a hranice poučovací povinnosti jsou
dány především s ohledem na nestrannost soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod);
povinnost poskytnout účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech znamená, že může
jít pouze o takové poučení, které se nikterak nedotýká vzájemného procesního postavení
účastníků (nezvýhodňuje jednoho vůči druhému) a které v sobě nesmí obsahovat stanovisko
soudu, jak zamýšlí věc rozhodnout. Poskytnuté poučení tak nesmí zmenšit vlastní odpovědnost
účastníka řízení za jeho procesní postup v řízení. Stěžovatelka se proto mýlí, namítala-li že ji měl
krajský soud poučit o tom, jak měla ve věci postupovat, aby prokázala dostatečným způsobem
domnělou liberaci ve věci. Není úkolem soudu, aby za stěžovatelku domýšlel argumentaci
a poskytoval jí návod, jakým způsobem dosáhnout svých cílů.
[24] Důvodná není ani argumentace stěžovatelky, podle níž krajský soud pochybil, pokud
neprovedl v zásadě žádné dokazování týkající se souladu uložené sankce s dosavadní praxí
žalované. Jak je uvedeno již výše, je na uvážení krajského soudu, které důkazy provede; jejich
neprovedení je potom povinen krajský soud náležitě odůvodnit; úvahy, proč nebyly stěžovatelkou
navržené důkazy provedeny, v dostatečném rozsahu přezkoumávaný rozsudek obsahuje.
Posouzením výše uložené sankce se bude Nejvyšší správní soud zabývat v samostatném bodu
tohoto rozhodnutí.
[25] Stěžovatelka konečně polemizovala také se závěry krajského soudu týkajícími
se posouzení námitky nesprávné aplikace zákona. Podle krajského soudu uplatnila stěžovatelka
tuto námitku opožděně, neboť ji stěžovatelka uplatnila až doplnění žaloby podaném po lhůtě pro
podání žaloby. Podle stěžovatelky se však nejednalo o nový žalobní bod, ale pouze o upřesnění
argumentace již předložené v žalobě.
[26] Stěžovatelka ve včasné žalobě pod bodem III. odst. 10. uvedla, že správní orgán
postupoval vadně, pokud na projednávanou věc aplikoval §17a zákona o potravinách.
Argumentovala tím, že „[v] případě, že přímo použitelné předpisy EU, tedy včetně Nařízení Evropského
parlamentu a rady (ES) č. 178/2002 ze dne 28. ledna 2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky
potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti
potravin (dále jen „Nařízení č. 178/2002“), upravují stejnou věc, mají unijní předpisy přednost před národním
právem a všechny státní orgány mají ex offo povinnost aplikovat takové předpisy EU v souladu se zásadou jejich
přednosti. Dojde-li tedy jednáním účastníka k porušení jak unijního práva, tak národního práva, je povinností
správního orgánu aplikovat přednostně unijní právo.“
[27] V doplnění žaloby ze dne 9. 3. 2018 pak uvedla, že „žalovaná pochybila, když ve dvou
podobných případech na věcně téměř totožné skutky aplikovala jinou právní úpravu (jednou veterinární zákon
a v řešené kauze zákon o potravinách). Ve výše popsaném případě nedeklarované koniny v lasagních žalovaná
nesprávnou právní kvalifikaci skutku napravila a uložila žalobkyni sankci podle veterinárního zákona.
V napadeném rozhodnutí toto však žalovaná neučinila. Napadené rozhodnutí tak i z tohoto důvodu trpí vadou,
pro kterou by mělo být zrušeno.“
[28] Nejvyšší správní soud v posuzované otázce souhlasí s krajským soudem. Nově vznesená
námitka týkající se nesprávného právního posouzení ve vztahu k zákonu a potravinách
a veterinárnímu zákonu je odlišnou námitkou od námitky původní a není pouhým rozhojněním
již uplatněné žalobní argumentace. Zatímco v žalobě argumentovala stěžovatelka nesprávným
posouzením věci ve vztahu k unijní úpravě, v doplnění odkázala na údajně obdobnou věc, v níž
byla sankce uložena podle veterinárního zákona. Podle judikatury zdejšího soudu platí,
že přezkumný soud je povinen k použití nesprávného právního předpisu přihlédnout, je-li
součástí žalobních bodů výtka nesprávného posouzení takové právní otázky, pro kterou bylo
podle právního názoru orgánu, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, použití daného právního
předpisu (případně daného ustanovení právního předpisu) rozhodné. V případě, že přezkumný
soud zjistí, že na projednávanou věc byl použit nesprávný právní předpis, musí uvážit, zda mělo
takové pochybení nějaké důsledky. Krajský přitom na str. 21 (odst. 61. odůvodnění) napadeného
rozsudku dospěl k závěru, že žádný bod, kterým žalobkyně namítala vadu řízení nebo
nezákonnost napadeného rozhodnutí, neshledal důvodným; v řízení nevyšla najevo ani žádná
vada řízení, k níž by byl povinen přihlédnout ex offo; důvody pro kasaci napadeného rozhodnutí
tedy neshledal. Krajský soud proto postupoval správně, pokud se stěžovatelčinou námitkou
obšírněji nezabýval; jinak řečeno i tuto námitku – byť stručně – uvedeným odůvodněním krajský
soud správně vypořádal; měl-li by takto doplněnou žalobní argumentaci za správnou, nemohl
by při svých úvahách vycházet z toho, že ve správním řízení byl aplikován na věc dopadající
správný právní předpis (zákon o potravinách). Protože neměl krajský soud o aplikaci zákona
o potravinách žádnou pochybnost, nebylo jeho povinností obšírněji vysvětlovat (zvláště při
dodatečně žalobkyní stručně uplatněné argumentaci), proč nepovažuje tuto argumentaci
za právně významnou. Zvláště to platí za situace nastalé i v projednávané věci, neboť k otázce,
že má být v řízení aplikováno ustanovení §17a odst. 1 písm. f) zákona o potravinách se závazně
pro žalovaného vyjádřil krajský soud již v předcházejícím rozsudku zde citovaným
v odst. [2]. Nejvyšší správní soud pouze pro úplnost dodává, že námitkou nesprávného právního
posouzení ve vztahu k unijnímu právu se krajský soud zabýval na str. 11 napadeného rozsudku
(odst. 33. – 35.). Také zde v rámci vypořádání jedné z žalobních námitek zopakoval, proč byl
ve správním řízení ve stěžovatelčině věci důvodně aplikován §17a odst. 1 písm. f) zákona
o potravinách.
III. B K námitce existence liberačních důvodů
[29] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami stěžovatelky týkajícími se existence
liberačních důvodů.
[30] Podle §17i zákona o potravinách, v rozhodném znění, platí, že „právnická osoba za správní
delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní
povinnosti zabránila“.
[31] Stěžovatelka argumentovala tím, že testování DNA po ní nebylo možné v rozhodné době
požadovat, neboť na trhu nebyly vhodné metody pro účelné testování. Argumentace
stěžovatelky, podle níž soud nezohlednil při posouzení okolností pro liberaci, že v předmětné
době nebyly na trhu dostupné vhodné testovací metody, není správná. Krajský soud k tomu
v odst. 43. napadeného rozsudku uvedl, že si je vědom, že metody Real-time PCR a metoda
ELISA, byly v České republice k dispozici až na počátku roku 2013, po stěžovatelce tedy nebylo
možné rozumně požadovat, aby tyto metody ke zkoumání produktů využila; zároveň však
zdůraznil, že na trhu již řadu let existovala konvenční metoda PCR, kterou stěžovatelka využít
mohla. Ačkoliv je tato metoda vysoce citlivá a umožňuje zkoumanou látku detekovat i v případě,
pokud se jí ve zkoumaném produktu nachází i minimální množství, mohla stěžovatelka
na základě výsledků této metody dospět k závěru, že produkt obsahuje látky, jež by obsahovat
neměl. Na základě takovýchto informací pak mohla od dodavatele žádat objasnění, a to ve vztahu
k plnění povinnosti pravdivě a úplně informovat o složení výrobku. Se stěžovatelkou proto nelze
souhlasit ani v tom, že konvenční metoda PCR nebyla vhodná pro použití na zkoumání cizích
látek v daném produktu. Krajský soud proto dospěl ke správnému závěru, pokud uvedl,
že v rozhodné době (na přelomu let 2012 a 2013) v České republice existovaly metody, které
by umožnily odhalit cizorodou látku v testovaném výrobku.
[32] Nedůvodná je také námitka stěžovatelky, podle níž byly dostupné testovací metody příliš
nákladné, a proto po ní nebylo možné požadovat, aby je pro zkoumání dotčených produktů užila.
Krajský soud při posouzení této problematiky zcela správně čerpal z dosavadní judikatury
správních soudů. Ačkoliv náklady spojené s prováděním kontrol výrobků by osamoceně nebylo
možné podřadit pod „veškeré úsilí“, které lze po stěžovatelce po právu požadovat, nelze přijmout
ani závěr, podle kterého by stěžovatelka byla nucena využít jakýchkoliv dostupných metod,
a to za jakýchkoliv podmínek. V nyní posuzované věci však nebylo povinností stěžovatelky
zkoumat každý jednotlivý výrobek a v každém jednotlivém výrobku zkoumat, zda neobsahuje
nedeklarované cizorodé látky různého původu. Krajský soud správně poznamenal, že pro
odhalení případného podvodu ve složení výrobku by nebylo nutné testovat veškeré myslitelné
druhy masa, neboť lze zcela logicky vyloučit takové druhy masa, které by pro osobu, jež
je do výsledného produktu přimíchala, neznamenaly ve výsledku obohacení. Krajský soud
správně poznamenal, že tak nelze „předvídat, že nepoctivý výrobce bude do výrobku tajně přidávat maso
exotické, nebo maso dražší než to, které podvodně nahrazuje; taková trestná činnost by totiž byla zcela
neracionální. To ilustruje i posuzovaný případ – v dané věci došlo k nahrazení hovězího masa masem koňským,
tedy masem levnějším a současně relativně snadno dostupným. Skutečnost, že se koňské maso v potravinářství
a gastronomii užívá jako levnější náhražka masa hovězího pro jejich podobné vlastnosti, je přitom obecně známá.“
Stěžovatelka proto měla možnost zkoumat, zda se v dotčeném produktu nenachází stopy jiných
druhů cizích látek (ať už maso koňské, vepřové nebo kuřecí), neboť i obsah těchto látek
nedeklarovaných na obale dotčeného produktu by znamenal spáchání správního deliktu.
Stěžovatelka tedy nemusela předvídat, že se v produktu nachází právě maso koňské (to ostatně
nepožadovaly ani správní orgány ani krajský soud), ale bylo na ní, aby ověřila, že produkt
neobsahuje látky, které obsahovat nemá a neuvádí je ani na obalu potraviny. Argumentace
stěžovatelky, podle níž krajský soud nezohlednil nepřiměřené vysoké náklady rozsáhlých
a pravidelných testování různých DNA a dalšího testování, proto přijmout nelze.
[33] Na věc přitom nemohlo mít vliv ani to, zda bylo zkoumání složení výrobků pomocí testů
DNA standardní součástí kontroly kvality v některém ze států Evropské unie. Nerozhodné
je také to, zda stěžovatelka odebírala předmětné produkty od renomovaného dodavatele. Pro věc
totiž není stěžejní to, zda stěžovatelka postupovala v souvislosti s předmětnými výrobky zcela
v souladu s postupy popsanými v provozním řádu a příručce HACCP, které byly schváleny
krajskou veterinární stanicí, nýbrž zda v postavení provozovatele potravinářského podniku
naplnila znaky skutkové podstaty správního deliktu podle §17a zákona o potravinách tím,
že uvedla do oběhu potraviny bez toho, aby je v souladu se zákonnými požadavky řádně označila.
Stěžovatelka přitom neprokázala, že by vynaložila veškeré úsilí, které by bylo možné požadovat,
aby tak byl naplněn některý z liberačních důvodů. Námitky stěžovatelky týkající se její údajně
vynaložené snahy jsou v tomto ohledu liché, neboť odpovědnost provozovatele není závislá
na odpovědnosti jiných článků dodavatelského řetězce. Nelze totiž připustit, aby provozovatel
potravinářského podniku při uvádění potravin do oběhu spoléhal bez dalšího na to, že jeho
dodavatel dodá nezávadné produkty, neboť je na trhu již delší dobu a jedná se o dodavatele
renomovaného. V posuzované věci tak nebylo úkolem správních orgánů ani krajského soudu ani
to, aby posoudily, v jakém rozsahu by bylo třeba kontroly provádět, aby žalobkyně veškeré úsilí
prokázala.
III. C K námitce výše uložené sankce
[34] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami týkajícími se výše uložené sankce.
[35] Stěžovatelka argumentovala tím, že delikt neměl a ani nemohl mít na spotřebitele žádný
reálný dopad. Nesouhlasila se žalovanou v tom, že by se jednalo o zvlášť společensky
nebezpečný případ klamavého označení potravin.
[36] Nejvyšší správní soud k námitce stěžovatelky týkající se výše uložené pokuty úvodem
konstatuje, že úkolem soudu ve správním soudnictví je přezkoumat zákonnost napadeného
rozhodnutí, tedy posoudit soulad napadeného rozhodnutí se zákonem. Úkolem soudu není
nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením
soudním, nýbrž posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal
se zjištěným skutkovým stavem, resp. řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho
rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených
zákonem.
[37] Podle §17i odst. 2 zákona o potravinách se při určení výměry pokuty právnické osobě
přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům
a k okolnostem, za nichž byl spáchán.
[38] Krajský soud k posouzení otázky výše uložené pokuty správně odkázal na odůvodnění
napadeného rozhodnutí žalované, které na stranách 13 a 14 podrobně přezkoumalo námitku
stěžovatele týkající se výše uložené sankce. Žalovaná v napadeném rozhodnutí poukázala na to,
že pokutu ukládanou za správní delikt dle ustanovení §17a odst. 2 písm. d) zákona o potravinách
je možné uložit až do výše 50 milionů korun. Takto vysoká částka odpovídá vysoké míře
nebezpečnosti jednání, za které je ukládána. Pokuta uložená stěžovatelce byla přitom správním
orgánem prvního stupně zvolena na samé spodní hranici zákonného rozpětí, tedy ve výši 1,2 %
maximální možné výměry pokuty. Krajský soud v napadeném rozsudku správně uvedl,
že z rozhodnutí žalované je zřejmé, že pro rozhodnutí o výši sankce bylo klíčové posouzení
typové závažnosti deliktu a jeho rozsah. Žalovaná zohlednila také to, že se mohlo jednat
o nahodilou kontaminaci způsobenou nedostatečnou sanitací výrobního zařízení; závažnost
klamání spotřebitele pak umocnila skutečnost, že konzumace koňského masa představuje pro
řadu spotřebitelů etický problém. K posouzení této otázky lze taktéž odkázat na obdobnou věc
souzenou Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 10. 8. 2017, čj. 9 As 301/2016-24.
Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem považuje toto odůvodnění žalované
za přezkoumatelné; námitka stěžovatelky, podle níž žalované nepřísluší posuzování etické stránky
věci na dopad psychiky spotřebitelů, není správná, neboť správní orgán prvního stupně v mezích
správního uvážení přihlížel ke všem aspektům souzené věci a zohlednil všechny možné okolnosti
(jak je již shora uvedeno), které mohly mít na výši uložené pokuty vliv. Pro uvedené nelze
přijmout ani námitku, podle níž nebyla zohledněna ani skutečnost, že obsah koňského masa byl
v produktech obsažen v minimálním množství. Nejvyšší správní soud neshledal potřebu
se obšírněji odůvodněním výše uložené sankce zabývat, neboť odůvodnění napadeného
rozhodnutí žalované a taktéž odůvodnění napadeného rozsudku včetně závěrů v nich uvedených
jsou podány srozumitelným a přezkoumatelným způsobem; nahrazovat je opakováním téhož
by bylo nadbytečné.
[39] Souhlasit nelze ani s námitkou, podle níž uložená pokuta vybočovala z dosavadní praxe
ukládání pokut správními orgány. Krajský soud se touto námitkou stěžovatelky velmi podrobně
zabýval na stranách 19 a 20 napadeného rozsudku. Uvedl, že obdobnost případu není dána tím,
že jde o uložení pokuty za správní delikt kvalifikovaný podle totožné skutkové podstaty,
ale je dán obdobností okolností jednotlivých případů. Nelze proto pouze mechanicky srovnávat
výši pokut uložených za tentýž správní delikt. Nejvyšší správní soud i zde s hodnocením
krajského soudu souhlasí. V každé jednotlivé věci je nutné přihlédnout ke skutkovým okolnostem
a zabývat se jednotlivými pro věc rozhodnými aspekty. Jak je již shora uvedeno, zohlednil správní
orgán prvního stupně ve věci zejména způsob spáchání a následky správního deliktu, za nějž
stěžovatelce uložil pokutu. Z judikatury, na kterou odkázal již krajský soud, je zjevné, že v praxi
Státní zemědělské a potravinářské inspekce se případy, kdy jsou pokuty v řádech stovek tisíců
korun v obdobných případech ukládány, objevují. Se stěžovatelkou nelze souhlasit, že by správní
orgán při posuzování výše uložené pokuty vybočil z dosavadní praxe a zasáhl tím do právní
jistoty stěžovatelky porušením principu legitimního očekávání.
[40] Námitkou, podle níž byla výše sankce podmíněna politickým tlakem, se krajský soud
zabýval v odst. 59. napadeného rozsudku. Se stěžovatelkou souhlasil, že kauza týkající se obsahu
koňského masa v některých produktech sice byla mediálně poměrně známa, avšak z řízení nebylo
žádným způsobem patrno, že by byly správní orgány při ukládání sankce zmíněnou medializací
ovlivněny. Výše sankce byla správními orgány přesvědčivě odůvodněna; námitka stěžovatelky
je proto v tomto ohledu pouhou spekulací.
III. D K námitce nezákonného zahrnutí vzorků z pozastavených šarží
[41] Podle stěžovatelky krajský soud pochybil, pokud aproboval postup žalované, která
do předmětného řízení zahrnula vzorky odebrané ze šarží burgerů L350201, které byly již interně
pozastaveny a stahovány z oběhu.
[42] Podle §2 písm. o) zákona o potravinách (ve znění rozhodném pro projednávanou věc)
se uváděním do oběhu rozumí nabízení k prodeji, prodej nebo jiné formy nabízení ke spotřebě;
skladování, přeprava pro potřeby prodeje a dovoz za účelem prodeje ode dne propuštění
do volného oběhu. Krajský soud k posuzované otázce správně uvedl, že stěžovatelka výrobky
z posuzované šarže do oběhu ve smyslu citovaného ustanovení uvedla, neboť v období
od 14. 12. 2012, resp. 9. 1. 2013 za účelem jejich prodeje odběratelům do doby, než tuto šarži
sama pozastavila a začala stahovat z oběhu, dodala výrobky odběratelům také z této šarže.
Stěžovatelčina argumentace, podle níž správní orgány i soud pochybily, pokud ji postihly
i za uvedení této šarže do oběhu, je proto lichá. Na věci totiž nemůže nic změnit, pokud byly
vzorky z citované šarže odebrány až v situaci, kdy byla tato šarže stažena z prodeje, neboť
ke správnímu deliktu došlo již před tímto okamžikem.
IV.
Závěr a náklady řízení
[43] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s.
[44] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, ve spojení
s §120, s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly,
a proto jí soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 14. února 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu