ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.284.2017:27
sp. zn. 9 Azs 284/2017-27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: R. P.,
zastoupena Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7,
proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem
nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 10. 2014,
čj. MV-11214-5/SO/sen-2014, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 31. 8. 2017, čj. 6 A 195/2014-39,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2017, čj. 6 A 195/2014-39, se z r u š u j e
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalovaná (dále „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
specifikovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který zrušil
v záhlaví uvedené rozhodnutí stěžovatelky podle §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Tímto rozhodnutím stěžovatelka zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Ministerstva
vnitra, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), kterým bylo
zastaveno řízení o žádosti žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu. Žalobkyně byla povinna podat žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu nejdříve 90 dnů a nejpozději 14 dnů před uplynutím doby platnosti dosavadního povolení
k dlouhodobému pobytu, tj. od 2. 4. 2013 do 17. 6. 2013. Žádost podala dne 24. 7. 2013, tedy
v době, kdy k jejímu podání nebyla oprávněna.
[2] Městský soud uvedl, že správní orgán I. stupně při rozhodování nezkoumal důsledky
pro rodinný a soukromý život žalobkyně. Správní orgán I. stupně rozhodoval o povolení
k pobytu za situace, kdy žalobkyně již měla tento pobytový status udělen. Městský soud dospěl
k závěru, že v případě zastavení řízení o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu se jedná o obdobnou situaci, jako kdyby bylo její povolení k dlouhodobému pobytu
zrušeno, přičemž v případě rozhodování o zrušení pobytu mají správní orgány povinnost
zkoumat důsledky pro rodinný a soukromý život cizince. Správní orgán I. stupně proto měl
postupovat podle §174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky,
ve znění účinném do 17. 12. 2015 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a tyto dopady v tomto
případě zkoumat.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalované
[3] Stěžovatelka napadá rozsudek městského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[4] Namítané nesprávné posouzení právní otázky městským soudem spočívá podle
stěžovatelky v tom, že v posuzovaném případě byly splněny podmínky pro zastavení řízení
o žádosti žalobkyně, neboť ta podala žádost v době, kdy k tomu nebyla oprávněna a neprokázala
existenci důvodů na její vůli nezávislých, pro které by jí bylo možné pozdní podání
prominout. Správní orgán I. stupně řízení o žádosti procesně zastavil a v takovém případě
je zkoumání přiměřenosti dopadů do rodinného a soukromého života cizince vyloučeno. Závěry
judikatury Nejvyššího správního soudu ohledně možného zásahu do rodinného života cizince
v případě, kdy bylo řízení o žádosti zastaveno, nelze paušalizovat. V rozsudku ze dne 12. 1. 2012,
čj. 7 As 142/2011-62, soud posuzoval specifické okolnosti případu, které na nyní posuzovanou
věc nedopadají. Městský soud dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 1. 2017, čj. 9 Azs 288/2016-30, který však nesprávně interpretoval. Zákon o pobytu cizinců
výslovně uvádí, v jakých případech je správní orgán povinen zabývat se dopady do rodinného
a soukromého života, přičemž v případě zastavení řízení, tedy procesního rozhodnutí, taková
povinnost stanovena není. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu stěžovatelka
uvedla, že ve věci se nebylo možné zabývat věcnou stránkou žádosti, tedy ani případným
dopadem rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně, neboť k tomu nebyly
splněny procesní podmínky. Bylo na žalobkyni, aby si střežila svá práva a podala žádost
o povolení k dlouhodobému pobytu včas. Závěrem navrhla rozsudek městského soudu zrušit
a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[5] Žalobkyně se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a za stěžovatelku jedná zaměstnankyně, která má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle
zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.). Přezkoumal napadený
rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil
při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud se zabýval námitkou stěžovatelky, podle níž správní orgány
nemusely posuzovat s ohledem na procesní charakter jejich rozhodnutí důsledky svého
rozhodnutí pro rodinný a soukromý život žalobkyně.
[8] Podle §169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců se řízení o žádosti zastaví, jestliže
cizinec „podal žádost o prodloužení doby pobytu na vízum k pobytu nad 90 dnů, žádost o povolení
k dlouhodobému pobytu nebo žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v době, kdy k tomu
není oprávněn“. Podle §174a zákona o pobytu cizinců „[p]ři posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí
podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku
pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry,
společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.“
[9] Z §174a zákona o pobytu cizinců, v tehdejším znění, nevyplývala paušální povinnost
správního orgánu posuzovat přiměřenost dopadů do rodinného a soukromého života
cizince u každého rozhodnutí dle tohoto zákona, jak judikoval i Nejvyšší správní soud
(srov. např. rozsudky ze dne 23. 3. 2017, čj. 10 Azs 249/2016-47, nebo ze dne 4. 1. 2017,
čj. 9 Azs 288/2016-30). V nyní posuzované věci je otázkou, zda se jedná o případ, ve kterém
je třeba posuzovat dopady do rodinného a soukromého života žalobkyně, či nikoliv.
[10] Přiměřenost rozhodnutí se posuzuje zejména u těch rozhodnutí, u nichž to zákon
o pobytu cizinců výslovně stanoví, tj. například v případě rozhodování dle §19 odst. 1, §37
odst. 2, §46a odst. 2 a některých dalších rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 1. 2017, čj. 10 Azs 206/2016-48). Ustanovení §169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu
cizinců, dle něhož bylo řízení o stěžovatelčině žádosti zastaveno, správním orgánům povinnost
posuzovat přiměřenost dopadů do rodinného a soukromého života cizince neukládá. Správní
orgán řízení zastavil, neboť žádost o prodloužení platnosti povolení k pobytu byla podána
opožděně. Pokud nejsou splněny podmínky projednání žádosti, tj. pokud jako v posuzovaném
případě žádost nebyla podána včas a nebyly prokázány důvody nezávislé na vůli cizince, které
vedly k opožděnému podání žádosti, nemá správní orgán jinou možnost, než řízení zastavit.
V takovém případě nepřichází posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého
a rodinného života žadatele v úvahu, jelikož zastavení řízení je rozhodnutím procesní povahy
a o žádosti není meritorně rozhodováno (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 11. 2015, čj. 6 Azs 226/2015-27). Správní orgány proto neměly povinnost zkoumat
dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně.
[11] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem stěžovatelky, že na nyní projednávanou
kauzu nelze vztáhnout velmi specifické závěry rozsudku sp. zn. 7 As 142/2011, neboť
posuzované situace nejsou srovnatelné. V rozsudku sp. zn. 7 As 142/2011 sice byla také podána
žádost opožděně, ale tehdejší stěžovatelka byla fakticky závislá na svém manželovi, který však pro
nemoc nebyl schopen podat žádost včas. Nejvyšší správní soud se v dané věci zabýval výkladem
pojmu okolností nezávislých na vůli žadatele, a to i s přihlédnutím k mezinárodním závazkům ČR
vyplývajícím z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována
pod č. 209/1992 Sb.) a nikoliv tím, zda má být obecně při zastavení řízení posuzován zásah
do soukromého a rodinného života cizince. Dospěl k závěru, že k opožděnému podání žádosti
v dané věci došlo právě proto, že byly naplněny důvody nezávislé na vůli cizince, neboť manžel
cizinky, který její záležitosti jinak zařizoval, nebyl schopen kvůli nemoci žádost včas podat. V nyní
posuzované věci tvrzené důvody nezávislé na vůli stěžovatelky nijak nesouvisely s ochranou
soukromého a rodinného života stěžovatelky. Navíc se ve věci sp. zn. 7 As 142/2011 jednalo
o žádost o dlouhodobý pobyt za účelem společného soužití rodiny, zatímco v nyní posuzované
věci šlo o dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání.
IV. Závěr a náklady řízení
[12] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude městský soud vázán
právním názorem vyjádřeným výše a žalobu stěžovatele projedná v souladu s tímto právním
názorem.
[13] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. února 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.