ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.43.2018:25
sp. zn. 9 Azs 43/2018 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: R. A. A., zastoupený
JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Kaplanova
2055/44, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 24. 1. 2018, č. j. 2 A 147/2017 - 44,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Ing. Jakubovi Backovi, advokátovi, s e
p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační
stížnosti ve výši 4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce
nese stát.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“) ze dne 24. 1. 2018, č. j. 2 A 147/2017 - 44, kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 12. 2017, č. j. KRPA-337199-39/ČJ-2017-000022.
[2] Uvedeným rozhodnutím žalované byla žalobci podle §129 odst. 6 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“), o 30 dnů prodloužena doba zajištění za účelem jeho předání podle
nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým
se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti
o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní
příslušnosti v některém z členských států (dále jen „dublinské nařízení“).
[3] Z obsahu správního spisu městský soud zjistil, že žalobce byl dne 17. 9. 2017 kontrolován
hlídkou Policie ČR poté, co bylo zastaveno osobní vozidlo s bulharskou poznávací značkou,
které bylo hlídce nápadné svým vzhledem. Po ztotožnění žalobce s ním byl téhož dne sepsán
protokol, ze kterého vyplývá, že žalobce se na území států Evropské unie dostal nákladní lodí
z Turecké republiky. Poté za užití nákladních vozů a osobního automobilu přicestoval na území
ČR přes území Rumunska, Maďarska a Slovenské republiky. Směřoval do Spolkové republiky
Německo. Pro své vycestování na území EU zřejmě využil nelegálních služeb organizované
skupiny osob.
[4] Z evidence Eurodac bylo zjištěno, že žalobce dne 25. 8. 2017 požádal o udělení
mezinárodní ochrany na území Rumunska. Na základě výše uvedeného rozhodla žalovaná o jeho
zajištění za účelem předání do Rumunska dle dublinského nařízení. V rámci zahájeného řízení
zaslala dne 4. 10. 2017 rumunská strana souhlas s přijetím žalobce zpět na své území. Žalobci
bylo dne 10. 10. 2017 oznámeno rozhodnutí o jeho předání do Rumunska. Na základě podané
žaloby proti tomuto rozhodnutí se prodloužila lhůta 6 týdnů pro realizaci předání cizince
do odpovědného členského státu, a proto žalovaná přistoupila k prodloužení zajištění o dalších
30 dnů.
[5] Městský soud nepřisvědčil stěžejní žalobní námitce, dle které je situace v Rumunsku
natolik tristní, že způsobuje systémové nedostatky v azylovém řízení, které činí předání žalobce
nepřípustným a v tomto důsledku bylo nepřípustné i jeho zajištění, neboť účel zajištění nemohl
být naplněn. Obecně přisvědčil žalobci v tom, že v Rumunsku existují určité nedostatky ohledně
sociálního zabezpečení žadatelů o mezinárodní ochranu a jejich participace v integračních
programech, není ale možné učinit závěr, že jde o takové systémové nedostatky v azylovém
řízení, které by s sebou nesly riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu
článku 4 Listiny základních práv Evropské unie. Z dostupných podkladů vyplývá, že Rumunsko
činí kroky ke zlepšení stávajícího stavu. Městský soud konkrétně poukázal na to, že došlo
ke zvýšení finanční pomoci žadatelům o mezinárodní ochranu nebo k navýšení rozsahu výuky
rumunského jazyka. Uzavřel, že žalovaná se možnými nedostatky azylového řízení v Rumunsku
zabývala. V tomto směru svoje rozhodnutí zdůvodnila sice stručně, ale dle názoru městského
soudu dostatečně.
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek městského soudu kasační stížností, kterou
opírá o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Domnívá se, že napadený rozsudek nemůže obstát, neboť městský soud se ztotožnil
s nesprávným hodnocením přijatelnosti předání stěžovatele do Rumunska, které provedla
žalovaná. I přes argumentaci městského soudu stěžovatel trvá na tom, že nedostatky
v rumunském azylovém řízení představují natolik závažný problém, že je nutné aplikovat článek
3 odst. 2 dublinského nařízení, podle něhož „[e]xistují-li závažné důvody se domnívat, že dochází
k systematickým (lépe systémovým – pozn. soudu) nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky
přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu
článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského
státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný
jiný členský stát.“ Nedostatky pramenící ze špatné koordinace rumunského azylového práva
s právem sociálního zabezpečení nelze bagatelizovat poukazem na zlepšení situace v jiných
oblastech. V řízení před městským soudem nebylo vyvráceno, že žadatelé o mezinárodní ochranu
v Rumunsku nemohou řádně využívat záchranné sociální sítě.
[7] Stěžovatel dále namítá, že zásadní problém pro žadatele o mezinárodní ochranu spočívá
i v nefunkční participaci na integračních programech, které by jim umožnily adaptovat
se v rumunské společnosti a osvojit si rumunštinu (oficiální programy obnášejí pouze 4 hodiny
výuky týdně, chybí dostatek učitelů i koordinovaný program výuky). Tyto problémy brání
žadatelům v běžném zařazení do společnosti a činí je závislými na sociální podpoře, které se jim
ovšem nedostává v plné míře. V Rumunsku neexistuje záruka, že by žadatelům o mezinárodní
ochranu (a tedy i stěžovateli) bylo poskytnuto dostatečné ubytování, výuka rumunského jazyka
nutná k základní integraci do společnosti, jakož i úhrada zdravotní péče. Jednotlivosti, které
městský soud v napadeném rozsudku zohlednil, nemohou mít podle stěžovatele vliv na závěr
o nedostatečném a nefunkčním systému jako takovém.
[8] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[10] Na úvod Nejvyšší správní soud zmiňuje, že výrok I. tohoto rozsudku se opírá
o následující skutečnosti.
[11] Z výpisu z evidenční karty žadatele o mezinárodní ochranu č. X soud zjistil, že stěžovatel
byl dne 15. 3. 2018 ze zařízení pro zajištění cizinců propuštěn. Podle §172 odst. 6 zákona
o pobytu cizinců (ve znění účinném do dne 20. 1. 2019) v době podání kasační stížnosti platilo,
že v případě, že je zajištění cizince ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí o zajištění
cizince, o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění
ze zařízení, soud řízení o žalobě zastaví. O ukončení zajištění cizince policie neprodleně informuje příslušný soud,
který žalobu projednává. Věty první a druhá se pro řízení o kasační stížnosti použijí obdobně.
[12] Výklad výše citovaného ustanovení zákona o pobytu cizinců nebyl ve vztahu
ke kasačnímu přezkumu jasný. Usnesením ze dne 23. 11. 2017, č. j. 10 Azs 252/2017 - 43, byla
Soudnímu dvoru Evropské unie Nejvyšším správním soudem předložena předběžná otázka, zda
výklad čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013
ve spojení s čl. 6 a 47 Listiny základních práv Evropské unie brání takové vnitrostátní právní
úpravě, která znemožňuje Nejvyššímu správnímu soudu přezkoumat soudní rozhodnutí
ve věcech zajištění cizince poté, co je cizinec ze zajištění propuštěn.
[13] Dále byl dne 7. 12. 2017 skupinou senátorů podán návrh dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy
České republiky na zrušení §169r odst. 1 písm. i) a §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců
a §46a odst. 9 a §73 odst. 8 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[14] Z uvedených důvodů bylo v projednávané věci řízení přerušeno podle
§48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. do doby vydání rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie
o předložené předběžné otázce či vydání rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu na zrušení
daných ustanovení včetně §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců (viz usnesení ze dne 10. 4. 2018,
č. j. 9 Azs 43/2018 – 18).
[15] Ústavní soud nálezem ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17 (dostupný
na http://nalus.usoud.cz), rozhodl, že se §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců ruší dnem
vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (tj. ke dni 21. 1. 2019). Odpadla tedy překážka,
pro kterou bylo řízení o této kasační stížnosti přerušeno výše zmíněným usnesením
č. j. 9 Azs 43/2018 – 18.
[16] Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl přitom
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud předesílá, že zajištění stěžovatele bylo ze strany žalované čtyřikrát
prodlouženo, přičemž všechna tato rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou a posléze kasační
stížností. Řízení o kasační stížnosti, které se týkalo prvního prodloužení zajištění stěžovatele,
kasační soud zastavil (usnesením ze dne 12. 4. 2018, č. j. 7 Azs 415/2017 – 25; všechna
rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz). Ve zbylých případech soud kasační
stížnosti stěžovatele jako nedůvodné zamítl – viz rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 1. 2019, č. j. 9 Azs 21/2018 – 35 (druhé prodloužení zajištění stěžovatele),
a ze dne 11. 9. 2018, č. j. 4 Azs 141/2018 – 21 (čtvrté prodloužení zajištění stěžovatele).
Pro úplnost lze dodat, že jako nedůvodnou zamítl Nejvyšší správní soud i kasační
stížnost týkající se přezkumu prvotního rozhodnutí žalované o zajištění žalobce ze dne
18. 9. 2017, č. j. KRPA-337199-13/ČJ-2017-000022-MIG, a to rozsudkem ze dne 23. 1. 2019,
č. j. 1 Azs 4/2018 – 22.
[18] V nyní posuzované věci napadl stěžovatel žalobou rozhodnutí žalované, které se týkalo
v pořadí třetího prodloužení doby trvání jeho zajištění. Jádrem jeho námitek je, že se žalovaná,
a posléze i městský soud, nesprávně a nedostatečně vypořádali s existencí systémových
nedostatků azylového řízení v Rumunsku, které brání jeho předání do tohoto státu. Z tohoto
důvodu nebyl stěžovatel zajištěn v souladu se zákonem, neboť účel jeho zajištění nemohl být
naplněn.
[19] Obdobnou argumentaci vznesl stěžovatel i v řízeních vedených před Nejvyšším správním
soudem ve věcech specifikovaných výše v odstavci [17], přičemž v nyní projednávaném případě
neshledal tento soud důvod se od svých předchozích závěrů odchýlit. Je také nezbytné
podotknout, že stěžovatel v kasační stížnosti do značné míry pouze opakuje argumentaci,
uvedenou již v žalobě. Městskému soudu pak vytýká jen poměrně obecným způsobem to,
že bagatelizoval vytýkané zásadní problémy v rumunském azylovém řízení a zohlednil toliko
jednotlivá zlepšení v některých oblastech rumunské azylové politiky, která nejsou dostatečná
pro závěr o vyhovujícím a funkčním systému poskytování mezinárodní ochrany v Rumunsku.
[20] V souladu se závěrem uvedeným v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 17. 4. 2018,
č. j. 4 Azs 73/2017 – 29, publ. pod č. 3773/2018 Sb. NSS, má správní orgán povinnost otázku
systémových nedostatků v rozhodnutí o zajištění výslovně vypořádat i bez námitky pouze tehdy,
dospěje-li sám k závěru, že takové nedostatky ve státě, kam má být cizinec následně předán,
existují, případně jsou-li o jejich existenci důvodné pochybnosti.
[21] Rozšířený senát také zdůraznil, že společný evropský azylový systém byl koncipován
na předpokladu, že všechny státy, které se na něm podílejí, dodržují základní práva, a že si členské
státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat. Je tedy vystavěn na zásadě vzájemné důvěry
a vyvratitelné domněnce, že každý členský stát je bezpečnou zemí. Možnost vyvrácení domněnky
nicméně neznamená, že jakékoli porušení základního práva určitým členským státem
se automaticky dotýká povinnosti členských států dodržovat pravidla pro určení příslušnosti
k posouzení žádosti a že do tohoto určitého státu nelze žadatele přemístit.
[22] Pouze závažná porušení ze strany příslušného státu mohou vést k tomu, že členskému
státu, ve kterém byla podána žádost o azyl, by bylo zabráněno v přemístění žadatele
do prvně uvedeného státu [blíže viz rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 12. 2011 ve spojených
věcech C-411/10 a C-493/10, N. S. a další, ve kterém tento obecný závěr Soudní dvůr vyslovil
ještě za účinnosti nařízení Rady (ES) č. 343/2003 ze dne 18. února 2003 (tzv. nařízení Dublin II),
avšak tento závěr je aplikovatelný i za současné právní úpravy].
[23] Nemožnost předat žadatele do jiného členského státu tak může nastat pouze
při závažných excesech, nárazových či naopak dlouhotrvajících nedostatcích v azylovém systému
nebo v případě, že s ohledem na konkrétní okolnosti hrozí riziko nelidského či ponižujícího
zacházení již samotným přemístěním žadatele.
[24] Z obsahu spisového materiálu Nejvyšší správní soud ověřil, že stěžovatel ve správním
řízení žádné námitky ohledně systémových nedostatků azylového řízení v Rumunsku (případně
jiného členského státu) nenamítal. Žalovaná se i přes tuto skutečnost touto otázkou výslovně
v rozhodnutí zabývala a dospěla k závěru, že Rumunsko je z tohoto úhlu pohledu bezpečnou
zemí. Konstatovala, že z aktuálních informací nijak nevyplývá, že by tato země měla s přijímáním
cizinců systémové potíže či nedostatky, a ani Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky
nevydal žádné stanovisko požadující, aby se členské státy EU zdržely transferů žadatelů
o mezinárodní ochranu na území Rumunska. Nedostatečné odůvodnění rozhodnutí jí tedy
vytýkat nelze.
[25] Rozšířený senát v shora citovaném usnesení č. j. 4 Azs 73/2017 – 29, uvedl, že bude-li
otázka systémových nedostatků v azylovém řízení namítnuta poprvé až v žalobě proti rozhodnutí
o zajištění, bude obecně platit, že krajský (zde městský) soud si v takovém případě nejprve musí
učinit úsudek o důvodnosti této námitky. Dospěje-li k závěru, že o existenci systémových
nedostatků panují ve vztahu ke konkrétnímu případu důvodné pochybnosti, bude
namístě rozhodnutí správního orgánu zrušit pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.
Dospěje-li soud k závěru, že systémové nedostatky jsou v konkrétním případě skutečně naplněny,
rozhodnutí správního orgánu zruší pro nezákonnost.
[26] Žádné pochybnosti či dokonce existence takových systémových nedostatků v azylovém
řízení v Rumunsku, které by bránily přemístění stěžovatele do této země, nebyly městským
soudem v řízení zjištěny.
[27] Městský soud připustil, že dle zprávy Migrant Integration Center Brasov-Romania z roku 2016
(kterou stěžovatel připojil k žalobě na podporu svých tvrzení; dále jen „Zpráva“) existují
v Rumunsku určité praktické problémy bránící žadatelům v přístupu k sociálním dávkám, které
jsou způsobené nevyhovující koordinací mezi azylovým zákonem a zákonem o sociálním
zabezpečení; na druhou stranu však Zpráva uvádí, že finanční pomoc byla žadatelům
o mezinárodní ochranu zvýšena a že azylový zákon v Rumunsku byl novelizován tak, aby měli
žadatelé přístup na pracovní trh již po 3 měsících od podání jejich žádosti o mezinárodní
ochranu.
[28] Co se týče integračních programů, městský soud dále přisvědčil stěžovateli, že Zpráva
uvádí, že integrační program nemá zatím jasně stanovený plán pro výuku rumunského jazyka
a učitelé nejsou náležitě proškoleni ve výuce rumunštiny jako cizího jazyka. Rozsah výuky však
byl zvýšen na čtyři hodiny týdně a uprchlíci mají stejná práva v přístupu ke vzdělání jako rumunští
občané. Děti mohou být každý rok zapsány do školy, může být ohodnocena jejich vzdělávací
úroveň a vybrána třída, která jejich úrovni vyhovuje. Zpráva dále uvádí, že integrační úřad nabízí
uprchlíkům poradenství ohledně jejich práva na zaměstnání, profesní kurzy a uznávání diplomů.
Také zprostředkovává asistenci s registrací k Národnímu pracovnímu úřadu. Dle zákona mají
uprchlíci přístup ke zdravotní péči za stejných podmínek jako rumunští občané. V případě,
že se zapíší do integračního programu, obdrží příspěvek ve výši 120 euro měsíčně v průběhu
jednoho roku. Po ukončení integračního programu mohou požádat o další příspěvek na bydlení
atd.
[29] Městský soud posoudil obsah Zprávy ve světle žalobní argumentace a s tímto
posouzením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Stěžovatelem vytýkané nedostatky nelze
pokládat za nedostatky tak zásadního charakteru, aby je bylo možné posoudit jako systémové
nedostatky nesoucí s sebou riziko nelidského či ponižujícího zacházení pro žadatele
o mezinárodní ochranu. Ostatně sám stěžovatel neuvedl žádné argumenty, proč by výše
popsané dílčí nedostatky měly mít za následek nelidské či ponižující zacházení. Byl to naopak on,
kdo – na rozdíl od městského soudu – zdůraznil nedostatky v rumunském azylovém systému
uvedené ve Zprávě, aniž by však vzal v potaz její celkové vyznění a zohlednil všechny skutečnosti
v ní popsané. Odůvodnění městského soudu je proto dostačující.
[30] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1, věta druhá
s. ř. s. kasační stížnost výrokem II. zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2, věta první s. ř. s.
[31] Výrok III. o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, věta první s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterých, nestanoví-li zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení, žádné
náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení o kasační stížnosti nevznikly. Z uvedených
důvodů soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[32] Stěžovateli byl městským soudem ustanoven zástupce JUDr. Ing. Jakub Backa, advokát,
a to usnesením ze dne 27. 12. 2017, č. j. 2 A 147/2017 – 19. Podle §35 odst. 9 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
[33] Ustanovený zástupce si v řízení před Nejvyšším správním soudem nárokuje celkem
dva úkony právní služby, kterými jsou další porada s klientem přesahující jednu hodinu
[§11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif); (dále jen „advokátní tarif“)] spočívající v řádně
doložené poradě ze dne 16. 1. 2018 v trvání 75 minut a jedno písemné podání soudu
ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] spočívající v sepsání kasační
stížnosti. Za jeden úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu]. Nejvyšší
správní soud nicméně zástupci stěžovatele nepřiznává odměnu za úkon právní služby spočívající
v podání kasační stížnosti, neboť její obsah se příliš neliší od obsahu žaloby, jak již bylo uvedeno
výše. Rovněž je nutno vzít v potaz, že ustanovený advokát zastupoval stěžovatele v řadě dalších
obdobných sporů (viz výše v odstavcích [17] a [19]), přičemž kasační stížnost podaná v nyní
posuzované věci se v podstatných rysech shoduje s kasačními stížnostmi podanými v ostatních
případech. Zástupci stěžovatele již byla přiznána odměna za sepsání kasační stížnosti v řízeních
vedených pod sp. zn. 4 Azs 141/2018 a sp. zn. 9 Azs 21/2018, proto se soudu požadavek
na přiznání odměny i v nynější věci – za sepsání takřka totožné kasační stížnosti – nejeví jako
oprávněný. Náhrada nákladů řízení se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů
za úkon právní služby dle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Ustanovený zástupce doložil,
že je plátcem DPH, proto mu výše odměny a hotových výdajů byla navýšena o částku 714 Kč
(§14a advokátního tarifu). Zástupci stěžovatele se tedy přiznává odměna za zastupování
a náhrada hotových výdajů v celkové výši 4 114 Kč (3 100 Kč + 300 Kč + 714 Kč). Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dní od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
V Brně dne 19. února 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu