ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.90.2019:32
sp. zn. 9 Azs 90/2019 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: M. S., zast. Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 10. 11. 2016, č. j. MV-99480-5/SO-2016, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2018, č. j. 6 A 229/2016 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra
Václavka, advokáta se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“),
rozhodnutím ze dne 23. 5. 2016 č. j. OAM-242-21/ZR-2016, zrušilo žalobci platnost povolení
k trvalému pobytu podle §77 odst. 2 písm. a) a f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobce byl dohromady pětkrát pravomocně odsouzen
v trestním řízení pro spáchání trestného činu porušení předpisů o nálepkách k označení zboží
podle §148a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, trestného činu zkrácení daně, poplatku
a podobné povinné platby podle §148 téhož zákona a následně též podle §244 odst. 1 zákona
č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.
[2] Žalovaná rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto rozhodnutí změnila rozhodnutí
ministerstva tak, že platnost povolení žalobce k trvalému pobytu zrušila pouze podle §77
odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, ve zbytku odvolání zamítla a výše uvedené rozhodnutí
ministerstva potvrdila. Poukázala na to, že u žalobce došlo k zahlazení odsouzení, případně
k tomu, že byl účasten amnestie, tudíž na něj nelze aplikovat §77 odst. 2 písm. f) zákona
o pobytu cizinců. Ve zbytku se ztotožnila s hodnocením ministerstva a dovodila, že žalobcova
trestná činnost je závažným narušením veřejného pořádku.
[3] Městský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Rozhodnutí žalované shledal
přezkoumatelným. Poukázal na to, že výklad právního pojmu „opakované závažné narušení
veřejného pořádku“ byl proveden v souladu s judikaturou a odůvodněn konkrétními okolnostmi
projednávané věci. Zejména ministerstvo ve svém rozhodnutí pečlivě posoudilo všechny
okolnosti, vzalo v úvahu opakovanost a dobu páchání trestné činnosti, její charakter, narůstající
citelnost uložených trestů vrcholící nepodmíněným trestem odnětí svobody, značnou materiální
škodu způsobenou páchanou činností České republice, vztah pachatele k trestné činnosti a zjevně
nepůsobící výchovný efekt uložených trestů. Tyto skutečnosti plně zdůvodňují právní závěr
o opakovanosti a o závažném narušení veřejného pořádku České republiky, jehož se žalobce
dopustil, a neodvíjí se pouze od trestného činu, který byl zahlazen amnestií prezidenta republiky.
Ministerstvo rovněž dostatečně zvážilo rodinný stav žalobce a skutečnost, že má manželku
a tři nezletilé děti, kteří se nachází na území České republiky, a dospělo ke správnému závěru,
že nastalou situaci si zavinil žalobce svým jednáním sám. Při páchání trestné činnosti na možné
následky do rodinné sféry nemyslel, a nyní proto převáží veřejný zájem nad zájmem na ochraně
jeho rodinného života.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované ke kasační stížnosti
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností,
jejíž důvody podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřuje v tom, že městský soud ani správní
orgány neodůvodnily svůj závěr o tom, v čem spatřují aktuálně trvající a intenzivní ohrožení
některého ze základních zájmů společnosti ze strany stěžovatele, a dále v tom, že se správní
orgány ani soud nevypořádaly s námitkou týkající se přiměřenosti rozhodnutí správních orgánů
především ve vztahu k zájmům stěžovatelových nezletilých dětí, které mají na území České
republiky povolen trvalý pobyt a objektivně nemohly zavinit skutkový stav, jenž správní orgány
a soud považují za závažné narušení veřejného pořádku.
[6] Pojem „závažné narušení veřejného pořádku“ je neurčitý a není právním řádem ČR nikde
přesně definován. V této situaci je důležitým vodítkem pro jeho výklad čl. 27 odst. 2 směrnice
Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných
příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států: „Opatření přijatá z důvodu
veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena
výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových
opatření neodůvodňuje.“ Nemá se tedy jednat o triviální prohřešek jako u stěžovatele, u něhož
intenzita trestných činů rozhodně nedosahuje intenzity vyžadované zákonodárcem v pojmu
„závažné narušení veřejného pořádku“. Zároveň nelze vycházet z jeho již zahlazených odsouzení.
[7] Rozhodnutí ministerstva a žalované jsou rovněž nepřiměřená s ohledem na jeho rodinný
život. Podle judikatury NSS je nutné poměřovat intenzitu zásahu spočívajícího ve zrušení
povolení k trvalému pobytu a intenzitu narušení veřejného pořádku, které bylo důvodem tohoto
zásahu státu. Stěžovatel je integrován v české společnosti, má zde rodinu a tři nezletilé děti,
a rozhodnutí o zrušení platnosti trvalého pobytu je proto nepřiměřené. Stěžovatelovy děti
nenesou žádnou odpovědnost za jeho trestnou činnost, a přesto je rozhodnutí správních orgánů
velice zasahuje a je v rozporu s jejich nejlepším zájmem. Správní orgány se nezabývaly ani tímto
důvodem, a jejich rozhodnutí jsou proto v rozporu s článkem 8 Evropské úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
[8] Stěžovatel zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[9] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí
a ztotožnila se s napadeným rozsudkem městského soudu. Trvá na tom, že zde byly podmínky
pro zrušení povolení k trvalému pobytu, a domnívá se, že stěžovatel neuvádí žádnou novou
relevantní argumentaci.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal
napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů
ověřil, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., NSS se zabýval nejprve tímto důvodem. Bylo by totiž předčasné zabývat
se právním posouzením věci samé, bylo-li by současně napadené rozhodnutí městského soudu
skutečně nepřezkoumatelné či založené na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí
o věci samé. NSS však nezjistil, že by napadený rozsudek trpěl vadami, které podle jeho setrvalé
judikatury zakládají důvod nepřezkoumatelnosti, přičemž na její závěry ohledně posouzení toho,
jaké vady naplňují tento kasační důvod, pro stručnost odkazuje (viz např. rozsudky NSS ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS; či ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS).
[12] Stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a rozhodnutí správních
orgánů ve dvou aspektech. Předně se správní orgány dostatečně nevypořádaly s otázkou intenzity
a naplnění závažného narušení veřejného pořádku, ale také se nezabývaly jeho rodinnou situací
a námitkou o nepřiměřeném zásahu do jeho rodinného a soukromého života. S tímto názorem se
nelze ztotožnit. Aniž by NSS k námitce nepřezkoumatelnosti hodnotil věcnou správnost názorů
správních orgánů, je zřejmé, že ministerstvo se otázkou narušení veřejného pořádku zabývalo
zejména na str. 2 - 3 svého rozhodnutí dostatečně, když podrobně odkazovalo na závažnost,
opakování a druh trestné činnosti, vzalo do úvahy i okolnost, že s ohledem na četnou trestnou
činnost nelze ani v budoucnu očekávat stěžovatelovu nápravu. Skutečnost, že žalovaná na toto
podrobné zdůvodnění ministerstva ve stručnosti odkázala, nezakládá nepřezkoumatelnost jejího
rozhodnutí. Obdobně je tomu i u otázky přiměřenosti zásahu do stěžovatelova rodinného života,
neboť i touto otázkou se ministerstvo zevrubně zabývalo, a to zejména na str. 6 - 8 svého
rozhodnutí, přičemž žalovaná se s tímto posouzením ztotožnila. Protože je třeba vnímat
rozhodnutí správních orgánů jako jeden celek, námitka nepřezkoumatelnosti těchto rozhodnutí
nemůže obstát, a městský soud proto nepochybil, když konstatoval, že jsou přezkoumatelná.
[13] Následně NSS přistoupil k posouzení kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že ani tato námitka není důvodná.
[14] V projednávané věci není sporu o skutkovém stavu věci, stěžovatelovy námitky se však
týkají právního posouzení závažnosti jeho trestné činnosti v rámci posouzení důvodů pro zrušení
povolení k trvalému pobytu a rovněž přiměřenosti dopadů rozhodnutí správních orgánů do jeho
rodinného života. NSS v této souvislosti považuje za vhodné připomenout, že právo na udělení
trvalého pobytu nepředstavuje samo o sobě ústavně chráněné základní právo. Rovněž judikatura
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) uznává nepopiratelné a suverénní právo
smluvních stran Úmluvy kontrolovat vstup a pobyt cizinců na svém území (viz např. rozsudek
ve věci Amuur proti Francii ze dne 25. 6. 1996, stížnost č. 19776/92, bod 41).
[15] Podle §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců [m]inisterstvo platnost povolení k trvalému
pobytu dále zruší, jestliže cizinec opakovaně závažným způsobem naruší veřejný pořádek nebo práva a svobody
druhých anebo je důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu.
[16] Podle §174a zákona o pobytu cizinců se při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí zohlední
zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délka pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní
stav, povaha a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území
a intenzita vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství,
ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
[17] Na stěžovatele nelze při výkladu narušení veřejného pořádku vztáhnout směrnici
č. 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat
a pobývat na území členských států, jejíž aplikace se dovolává, neboť není občanem EU
ani rodinným příslušníkem takového občana. Je třeba proto vycházet z relevantní judikatury
zabývající se výkladem pojmu s ohledem na zákon o pobytu cizinců.
[18] Interpretací pojmu závažné narušení veřejného pořádku se Nejvyšší správní soud zabýval
v usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151, č. 2420/2011 Sb. NSS,
v němž vyslovil: „Při výkladu pojmů ‚veřejný pořádek‘, resp. ‚závažné narušení veřejného pořádku‘,
používaných v různých kontextech zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky,
je třeba brát v úvahu nejen celkový smysl dané právní úpravy, ale přihlížet i k rozdílným okolnostem vzniku,
původu a účelu jednotlivých ustanovení, v nichž jsou tyto pojmy užity.“ Z toho následně vycházel NSS, když
se zabýval interpretací pojmu závažné narušení veřejného pořádku ve vztahu k §77
odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců v rozsudku ze dne 3. 10. 2013, č. j. 7 As 90/2013 - 41,
kde uvedl: „Narušením veřejného pořádku závažným způsobem ve smyslu ust. §77 odst. 2 písm. a) zákona
o pobytu cizinců pak (…) může být pouze jednání narušující veřejný pořádek výraznou intenzitou. Pro posouzení
závažnosti jednání pak hraje roli řada faktorů, jako je význam porušené normy, forma zavinění apod. Zároveň
musí být při posuzování konkrétního případu dbáno na zachování přiměřenosti mezi intenzitou porušení normy
a jeho následkem. Takovým následkem může být například zásah do soukromého a rodinného života cizince
ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (…). Posouzení intenzity narušení veřejného
zájmu je tak neodmyslitelně spjato s posouzením, jakým způsobem bude vydávaným rozhodnutím zasaženo
do soukromého a rodinného života cizince.“ NSS zde dále dovodil, že jakkoliv nelze učinit paušální
závěr o tom, že by opakované spáchání více úmyslných trestných činů bylo vždy opakovaným
narušením veřejného pořádku závažným způsobem ve smyslu §77 odst. 2 písm. a) zákona
o pobytu cizinců, v řadě případů tomu tak být může. Pro úplnost je třeba odkázat i na rozsudek
NSS ze dne 13. 6. 2013, č. j. 3 As 78/2012 - 32, kde byl s odkazem na citované usnesení
rozšířeného senátu vysloven závěr, že skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení
některého ze základních zájmů společnosti může být dáno i při menší intenzitě jednotlivých
narušení zákona.
[19] V posuzovaném případě shledaly správní orgány naplnění důvodu zrušení platnosti
povolení k trvalému pobytu podle §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců s ohledem na to,
že stěžovatel byl celkem pětkrát pravomocně odsouzen pro spáchání trestného činu, přičemž
se jednalo o trestné činy porušení předpisů o nálepkách k označení zboží a dále zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby. Během svého pobytu na území České republiky
byl odsouzen k podmíněným trestům odnětí svobody, ale rovněž k jednomu roku nepodmíněně
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 111/2008. Dále mu byl Obvodním
soudem pro Prahu 9 v usnesení pod sp. zn. 2 T 23/2008 přeměněn podmíněný trest odnětí
svobody.
[20] Narušení veřejného pořádku stěžovatelem tedy bylo konstatováno s ohledem na jeho
opakovanou trestnou činnost a na to, že ji páchal již od roku 2002, aniž by od ní po odsuzujících
rozsudcích upustil. Toto jednání svědčí i podle NSS o jeho neúctě k právnímu řádu České
republiky a úplné absenci výchovného a preventivního působení trestu. NSS se proto ztotožňuje
s městským soudem a správními orgány, že důvod zrušení platnosti trvalého pobytu podle §77
odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců byl naplněn.
[21] Kromě toho nelze souhlasit se stěžovatelovou argumentací, že k jeho trestné činnosti již
nelze přihlížet, neboť došlo k zahlazení trestu či jeho amnestii. V rozhodnutí Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 7. 10. 2013, sp. zn. 33 T 68/2012, o tom, že je stěžovatel účasten amnestie,
se výslovně uvádí, že se na stěžovatele nehledí, jako by nebyl odsouzen, protože mu předchozím
odsouzením byly uloženy i další sankce, na které se amnestie nevztahuje. Není tedy pravdou,
že by se na stěžovatele v tomto směru hledělo, jako by nebyl odsouzen. Kromě toho je třeba
zdůraznit, že není pravdou, že by v době rozhodování ministerstva byla všechna ostatní
odsouzení zahlazena - k zahlazení v té době nedošlo minimálně u posledního trestu uděleného
trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 3 T 41/2015.
[22] Správní orgány však mohly v rámci posouzení podle §77 odst. 2 písm. a) přihlédnout
i k zahlazeným odsouzením. Zákon blíže nespecifikuje, k čemu mohou správní orgány při
posouzení narušení veřejného pořádku přihlížet. V rozsudku NSS ze dne 6. 2. 2013,
č. j. 1 As 175/2012 - 34, č. 2835/2013 Sb. NSS, soud uvedl: „Ačkoliv bylo odsouzení pro shora uvedený
skutek zahlazeno, nebrání to žalovanému v tom, aby totéž jednání hodnotil pro účely řízení o žádosti o povolení
trvalého pobytu jako závažné porušení veřejného pořádku. Hypotéza §75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu
cizinců totiž není postavena na tom, že byl cizinec odsouzen pro trestný čin, resp. že má záznam v trestním
rejstříku [na rozdíl od §75 odst. 2 písm. c) ve spojení s §174 zákona o pobytu cizinců], nýbrž na tom
že se dopustil určitého jednání. Zahlazení odsouzení nenastoluje fikci, že se čin, skutek nestal. Pouze
se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (§70 odst. 1 trestního zákona shodné i §106 trestního
zákoníku).“ V případě stěžovatele je navíc z počtu trestných činů a jejich opakování zřejmé,
že jako celek naplňují předpoklad narušení veřejného pořádku.
[23] Při zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí do stěžovatelova soukromého
a rodinného života je nutné identifikovat intenzitu zásahu do soukromého a rodinného života
v důsledku napadeného rozhodnutí a intenzitu porušení zákona, které vedlo k jeho vydání.
V této souvislosti odkazuje NSS na svůj rozsudek ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 - 39,
ve kterém konstatoval: „Ze samotné podstaty principu přiměřenosti plyne, že se poměřuje ‚něco k něčemu‘,
zde tedy veřejný zájem spočívající v ochraně veřejného pořádku s právem na soukromý a rodinný život.“
Analogicky vztaženo na nyní posuzovaný případ tedy správní orgány poměřovaly veřejný zájem
na ochraně objektů chráněných trestním právem se stěžovatelovým právem na soukromý
či rodinný život. Myšlenkový proces vedoucí k závěru o nepřiměřenosti rozhodnutí z hlediska
zásahu do soukromého a rodinného života je správním uvážením, přičemž „manuál“ pro správní
orgány, jak onu proporcionalitu posuzovat, je obsažen právě v §174a zákona o pobytu cizinců.
[24] Z něj vyplývá, že zákonodárce v demonstrativním výčtu skutečností, které musí správní
orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí zohlednit, zakotvil v prvé řadě závažnost
nebo druh protiprávního jednání cizince. Tím dává při interpretaci tohoto ustanovení najevo,
že intenzita narušení právem chráněných hodnot hostitelského státu je kritériem, které se při
posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí musí brát v potaz především. V rozsudku ze dne
19. 10. 2016, č. j. 2 Azs 147/2016 - 30, NSS uvedl, že „se žalobce dopustil natolik závažného
protiprávního jednání, že nelze ani výše popsaný zásah do jeho soukromého a rodinného života, resp. i rodinného
života jeho manželky a dětí, považovat za nepřiměřený (…). Stěžovatel si měl a mohl být při páchání natolik
závažného úmyslného trestného činu vědom veškerých možných důsledků, které s sebou odhalení předmětné trestné
činnosti ponese, a to jak v rovině trestněprávní, tak i rovině zákona o pobytu cizinců (srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. IV. ÚS 108/97). Žije-li na území státu, jehož není občanem, musí počítat
s tím, že zavrženíhodné jednání směřující proti závažným právem chráněným zájmům tohoto státu, jehož
se dopustí, může mít s velkou pravděpodobností za následek, že daný stát ukončí právo stěžovatele na jeho území
pobývat. Stěžovatel tak mohl a měl předpokládat, že svým jednáním vystaví obtížím spojeným s ukončením svého
kvalifikovaného pobytového režimu v České republice vedle sebe sama i své rodinné příslušníky, a o to více se měl
zavrženíhodného jednání vyvarovat.“
[25] NSS se s hodnocením přiměřenosti rozhodnutí z hlediska zásahu do stěžovatelova
soukromého a rodinného života provedeným správními orgány i městským soudem zcela
ztotožňuje. Stěžovatel má na území České republiky manželku ukrajinského státního občanství
a tři nezletilé děti, a je tedy zřejmé, že zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu bude velkým
zásahem do jeho rodinného života. Zároveň však, jak již bylo vysvětleno výše, rozhodně nebyla
stěžovatelem páchaná trestná činnost jednorázovým přestoupením, ale dlouhodobým vědomým
porušováním trestních předpisů a zájmů státu. Stěžovatel si v době páchání této trestné činnosti
musel být vědom následků svého jednání, a to i s ohledem na to, že byl za svou činnost
opakovaně pravomocně shledán vinným. Jak dovodil Nejvyšší správní soud ve shora citovaném
rozsudku č. j. 2 Azs 147/2016 - 30, stěžovatel musel počítat s tím, že zavrženíhodné jednání
směřující proti právem chráněným zájmům České republiky může vést k ukončení jeho
pobytového oprávnění, a měl počítat s tím, že tímto svým jednání vystaví obtížím nejen sebe,
ale i své rodinné příslušníky. Přesto proti veřejnému pořádku opakovaně, úmyslně a soustavně
jednal. Za této situace žalovaná správně uzavřela, že zásah do jeho soukromého a rodinného
života odejmutím povolení trvalého pobytu není nepřiměřený veřejnému zájmu na ochraně
veřejného pořádku.
[26] O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti NSS nerozhodoval, protože
o kasační stížnosti bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků
řízení a dalších nezbytných procesních úkonech. Navíc sám stěžovatel v podání ze dne
29. 3. 2019 uvedl, že o přiznání odkladného účinku nakonec nežádá.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Nejvyšší správní soud dospěl vzhledem ke shora uvedenému k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji na základě §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[28] O věci rozhodl bez jednání postupem dle §109 odst. 2, věty první, s. ř. s.,
podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez jednání.
[29] O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná měla
ve věci plný úspěch, proto by jí soud mohl přiznat náhradu nákladů řízení proti stěžovateli, avšak
žádné náklady jí nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, a proto jí je soud nepřiznává.
[30] Vzhledem k tomu, že soud nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, neboť rovnou přistoupil k rozhodnutí ve věci samé, byly naplněny podmínky
pro vrácení zaplaceného soudního poplatku (§10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) ve výši 1 000 Kč. Soudní poplatek bude stěžovateli
vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu