ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.134.2020:32
sp. zn. 1 Azs 134/2020 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: T. H. L., zastoupena
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 10. 2019, č. j. MV-107514-7/SO-2019, v řízení
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2020, č. j. 30 A
130/2019 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaná n emá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaná je p ov in n a nahradit žalobkyni náklady řízení o kasační stížnosti ve výši
4.114 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta se sídlem Opletalova
1417/25, Praha 1, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu
[1] Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 21. 6. 2019, č. j. OAM-23978-8/ZM-2019,
zastavilo podle §169r odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), řízení o žádosti
žalobkyně o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty, neboť žádost byla podána v době,
kdy k tomu žalobkyně nebyla oprávněna.
[2] Žalovaná odvolání žalobkyně zamítla a rozhodnutí o zastavení řízení potvrdila.
[3] Žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Plzni, který
na jejím základu rozhodnutí žalované i prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované
k dalšímu řízení.
[4] Podle krajského soudu je ve věci zásadní otázka, zda došlo, či nedošlo k přechodu práv
a povinností z pracovněprávních vztahů mezi panem J. K. a společností J. T.. (dále jen „JKE“).
Jde o předběžnou otázku, na jejímž posouzení závisí další postup správních orgánů. Byl-li by
správný závěr správních orgánů, že zaměstnanecká karta žalobkyně zanikla 1. 3. 2018 v důsledku
ukončení pracovního poměru ve vztahu k zaměstnavateli, k němuž byla vydána, bylo by správné i
napadené rozhodnutí, potažmo usnesení ministerstva.
[5] Správní orgány si o předběžné otázce učinily vlastní úsudek, a to na základě dvou listin -
informace o výsledku kontroly Státního úřadu inspekce práce, Oblastního inspektorátu
pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj ze dne 23. 4. 2018, č. j. 7778/6.72/18-1 (dále též „informace
inspektorátu práce“), a sdělení J. K. adresované Úřadu práce, podle nějž ve vztahu k žalobkyni
došlo k datu 31. 12. 2017 k ukončení zaměstnání z důvodu, že „fyzická osoba J. K. se změnila ve
společnost J. T. stejná dílna, stejná práce“ (dále též „sdělení“). Závěr správních orgánů ohledně otázky
přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů nepovažoval krajský soud za správný.
Žalobkyně již v průběhu správního řízení sdělila, že k zániku pracovního poměru a tudíž k zániku
platnosti zaměstnanecké karty došlo v důsledku přeměny právní formy podnikání pana J. K.,
který založil společnost s ručením omezeným, převedl tedy svou podnikatelskou aktivitu fyzické
osoby na osobu právnickou. Toto tvrzení bylo podpořeno i tvrzením druhého účastníka
smluvního vztahu, resp. pana J. K., který byl současně i jednatelem společnosti JKE. Správní
orgány podle názoru soudu pochybily, pokud se nezabývaly hlouběji otázkou, jakým způsobem
došlo ke změně osoby zaměstnavatele žalobkyně, a to nejen z pohledu formálně-právního, ale
rovněž materiálně-právního. Shora citované sdělení pana J. K. totiž přímo vybízí k otázce, zda
nebylo namístě změnu, ke které došlo, hodnotit právě jako přechod práv a povinností
z pracovněprávních vztahů z podnikající fyzické osoby na společnost JKE.
[6] Podle mínění krajského soudu právě k takové, právem předvídané situaci
v projednávaném případě došlo. Tento závěr není možné zvrátit prostým faktem vyplývajícím
z informace inspektorátu práce o tom, že dne 31. 12. 2017 byla uzavřena dohoda o skončení
pracovního poměru žalobkyně s panem J. K. a ode dne 1. 1. 2018 uzavřena pracovní smlouva
mezi žalobkyní a společností JKE. Je tomu tak proto, že z prostého uzavření těchto smluv
nevyplývá nic o tom, zda došlo, či nedošlo, ve smyslu §338 odst. 2 a 3 zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, k převodu činnosti zaměstnavatele nebo části činnosti zaměstnavatele nebo k
převodu úkolů zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli.
[7] Správní orgány opřely svůj závěr o existenci důvodu pro zastavení řízení o nesprávný
závěr. Dopustily se tím porušení procesního ustanovení, které mělo vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí, neboť v takovém případě byly povinny o žádosti žalobkyně rozhodnout
věcně, a nikoli procesně.
[8] Ve zbytku měl krajský soud žalobu za nedůvodnou.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně
[9] Žalovaná (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, jejíž
důvody podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního („s. ř. s.“).
[10] Stěžovatelka trvá na tom, že byly splněny podmínky pro zastavení správního řízení.
Stěžovatelka zásadně nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že se správní orgány měly vyrovnat
s existencí §338 zákoníku práce, resp. že skutečnost, zda došlo k přechodu práv a povinností
z pracovněprávních vztahů, byla v řízení předběžnou otázkou ve smyslu §57 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu. Správní orgány se podle stěžovatelky otázkou přechodu práv
a povinností zabývaly, což je zřejmé ze správního spisu. Oblastní inspektorát práce byl zcela
kompetentní k posouzení, zda došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů.
Závěry založené na informaci inspektorátu práce tak jsou dostatečné z hlediska požadavků
kladených na správní orgány §3 správního řádu. Krajský soud nespecifikoval, proč by nebylo
možno při posouzení sporné otázky vycházet z informace oblastního inspektorátu práce.
Sám krajský soud tuto informaci nijak nehodnotil, což zakládá nepřezkoumatelnost rozsudku.
Krajský soud ani nekonkretizoval, jakým způsobem měly být skutečnosti vztahující se k přechodu
práv a povinností mezi zaměstnavateli více zjišťovány. Pokud žalobkyně tvrdila, že k uvedenému
přechodu došlo, bylo na ní, aby svá tvrzení prokázala.
[11] Stěžovatelka dále uvádí, že společnost JKE nezveřejnila v obchodním rejstříku žádné
informace ohledně koupě závodu ve smyslu §2175 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku. Nelze tedy bez dalšího hovořit o účinném přechodu práv a povinností mezi
zaměstnavateli. Mimo to, ke dni 10. 5. 2018 došlo k výmazu společnosti JKE z obchodního
rejstříku (na návrh Finančního úřadu pro Karlovarský kraj).
[12] Rozsudek krajského soudu je podle stěžovatelky také vnitřně rozporný. Krajský soud
správním orgánům vytýká, že se nevypořádaly s §338 zákoníku práce a že z podkladů
pro rozhodnutí vyvodily nesprávný závěr. Současně však dovozuje, že bylo povinností
stěžovatele rozhodnout věcně, a nikoli procesně a následně shrnuje, že důvodem pro zrušení
rozhodnutí jsou vady řízení podle §78 odst. 1 s. ř. s.
[13] Stěžovatelka požaduje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[14] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se plně ztotožňuje s rozsudkem
krajského soudu a setrvává na svých žalobních tvrzeních. Z materiálního hlediska došlo
k přechodu práv a povinností mezi jejími bývalými zaměstnavateli. Případné výhrady k postupu,
jakým došlo k tomuto přechodu, není možné klást žalobkyni k tíži. Pokud by správní orgány
správně posoudily skutkový stav, musely by uzavřít, že z hlediska žalobkyně k převodu práv
a povinností z pracovněprávního vztahu skutečně došlo. Zaměstnanecká karta tak nezanikla
a žalobkyně o její prodloužení požádala v zákonné lhůtě.
[15] Žalobkyně pro úplnost dodala, že správním orgánům byl od počátku znám úmysl jejího
zaměstnavatele pouze formálně změnit formu svého podnikání (tedy převést žalobkyni
„pod novou společnost“, kterou založil za účelem provozování totožné podnikatelské činnosti).
Lpění na závěrech vyslovených správními orgány by bylo nejen v rozporu s výkladovými pravidly
právních jednání v soukromoprávních vztazích, ale bylo by také přepjatým formalismem.
Stěžovatelčina argumentace, že bylo povinností žalobkyně, aby označila důkazy a předložila
veškeré potřebné podklady, je tak naprosto lichá. Rozsudek krajského soudu podle žalobkyně
není nepřezkoumatelný ani vnitřně rozporný.
[16] Žalobkyně navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti
[17] Soud konstatuje, že kasační stížnost má všechny zákonem požadované formální
náležitosti a je projednatelná. Důvodnost kasační stížnosti soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[18] Nejvyšší správní soud předesílá, že rozsudek krajského soudu netrpí namítanou vadou
nesrozumitelnosti, resp. nepřezkoumatelnosti.
[19] Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, proč podle krajského soudu nebylo možno vycházet
pouze z informace inspektorátu práce (srov. bod 32 rozsudku). Podle krajského soudu nelze
toliko na základě skutečnosti, že došlo k dohodě o skončení pracovního poměru s fyzickou
osobou a k uzavření nové pracovní smlouvy se společnosti JKE, uzavřít, zda došlo k převodu
činnosti zaměstnavatele.
[20] Za vnitřně rozporné nelze považovat závěry krajského soudu, podle kterých správní
orgány opřely důvod pro zastavení řízení o nesprávný závěr (bod 33 rozsudku), což podle
krajského soudu způsobilo vadu řízení ve smyslu §78 odst. 1 s. ř. s (bod 38 rozsudku).
[21] Samotný §78 odst. 1 s. ř. s. blíže nerozvádí, co znamená pojem „vady řízení“ – jejich
podrobnější kategorizaci však lze nalézt v §76 odst. 1 s. ř. s. Krajským soudem vytýkaná
pochybení lze bezpochyby zařadit pod vady řízení ve smyslu §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle
tohoto ustanovení se správní orgán dopustí vady řízení, pokud skutkový stav, který vzal za základ
napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé
nebo zásadní doplnění. Právě nedostatečnou oporu ve správním spisu pro závěr týkající
se přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu krajský soud stěžovatelce vytkl
a pro tuto vadu také rozhodnutí správních orgánů zrušil.
[22] Je pravdou, že krajský soud v bodu 33 nesprávně konstatuje, že správní orgány měly
o žádosti žalobkyně rozhodnout věcně, nikoli „procesně“. S ohledem na to, že ve správním spisu
prozatím absentuje dostatečný podklad pro jednoznačný závěr ohledně naplnění, resp.
nenaplnění podmínek pro zastavení řízení (viz dále), je posledně zmiňované konstatování
krajského soudu přinejmenším předčasné. Podle Nejvyššího správního soudu však tato
skutečnost nemá vliv na srozumitelnost rozsudku krajského soudu. Z obsahu kasační stížnosti
ostatně plyne, že stěžovatelka je srozuměna s důvody, pro které krajský soud žalobě vyhověl
a rozhodnutí správních orgánů zrušil. Její nesouhlas se závěry krajského soudu nemůže založit
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[23] Nejvyšší správní soud se s posouzením provedeným krajským soudem s dílčími
výhradami popsanými níže ztotožňuje.
[24] Podle §47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je cizinec povinen podat žádost o vydání
povolení k dlouhodobému pobytu nebo o prodloužení doby jeho platnosti nejpozději před
uplynutím platnosti víza k pobytu nad 90 dnů nebo platnosti povolení k dlouhodobému pobytu,
nejdříve však 120 dnů před uplynutím jeho platnosti.
[25] Podle §63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců platnost zaměstnanecké karty zaniká
nejpozději uplynutím 60 dnů ode dne, kdy cizinci skončil poslední pracovněprávní vztah splňující
podmínky podle §42g odst. 2 písm. b) na pracovní pozici, na kterou byla vydána zaměstnanecká
karta nebo povolení k zaměstnání anebo která byla oznámena za splnění podmínek uvedených
v §42g odst. 7 až 10; to neplatí, pokud se jedná o cizince uvedeného v §98 zákona
o zaměstnanosti.
[26] Podle §169r odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců se usnesením také zastaví řízení
o žádosti, jestliže cizinec podal žádost o prodloužení doby platnosti a doby pobytu na území
na dlouhodobé vízum, žádost o povolení k dlouhodobému pobytu nebo žádost o prodloužení
platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v době, kdy k tomu není oprávněn; to neplatí, pokud
je o dříve podané žádosti rozhodováno poté, co začala běžet lhůta, v níž byl cizinec oprávněn
tuto žádost podat.
[27] Podle §338 odst. 1 a 2 zákoníku práce může k přechodu práv a povinností
z pracovněprávních vztahů dojít jen v případech stanovených tímto zákonem nebo zvláštním
právním předpisem. Dochází-li k převodu činnosti zaměstnavatele nebo části činnosti
zaměstnavatele nebo k převodu úkolů zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli,
přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů v plném rozsahu na přejímajícího
zaměstnavatele; práva a povinnosti z kolektivní smlouvy přecházejí na přejímajícího
zaměstnavatele na dobu účinnosti kolektivní smlouvy, nejdéle však do konce následujícího
kalendářního roku.
[28] V nyní posuzované věci byla žalobkyni vydána zaměstnanecká karta s dobou platnosti
od 28. 12. 2016 do 27. 12. 2018 na pracovní místo uvedené v Centrální evidenci volných
pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty pod č. X pro zaměstnavatele J. K.
s místem výkonu práce Mánesova 1620/1, Aš. Žalobkyně dne 27. 12. 2018 požádala o její
prodloužení. Pan J. K. dne 13. 2. 2018 sdělil Úřadu práce, že ke dni 31. 12. 2017 došlo u
žalobkyně k nenastoupení/ukončení/předčasnému ukončení zaměstnání z důvodu „FO-J. K. se
změnila ve společnost J. T. stejná dílna, stejná práce“. Ve správním spisu je dále založen dokument
„informace o výsledku kontroly“. V něm inspektorát práce informuje ministerstvo, že kontrolou
u společnosti JKE a pana J. K. bylo zjištěno, že žalobkyně ukončila k 31. 12. 2017 pracovní
poměr u zaměstnavatele J. K. (dohodou o skončení pracovního poměru). Od 1. 1. 2018 tento
zaměstnavatel nezaměstnával žádné zaměstnance. Od 1. 1. 2018 uzavřel pan K. jako jednatel
společnosti JKE s žalobkyní novou pracovní smlouvu. K přechodu práv a povinností
z pracovněprávních vztahů podnikající fyzické osoby na společnost JKE podle inspektorátu
práce nedošlo.
[29] Ministerstvo řízení o žádosti žalobkyně zastavilo, neboť podle něj platnost
zaměstnanecká karty zanikla uplynutím šedesáti dnů následujících po dni, ke kterému
byl žalobkyni ukončen pracovněprávní vztah, pro který byla její zaměstnanecká karta vydána, tedy
k 1. 3. 2018. Podala-li žalobkyně žádost o prodloužení zaměstnanecké karty dne 27. 12. 2018,
učinila tak podle stěžovatelky v rozporu s §47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, tedy opožděně.
[30] Podle §3 správního řádu, nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán
tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který
je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2 správního řádu. Zásada
materiální pravdy vyjádřená v citovaném ustanovení správního řádu správním orgánům ukládá
činit vše potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu. Je-li skutkový stav nejasný nebo
mezerovitý, musí se správní orgán postarat o odstranění nejasností a mezer dokazováním.
Správní orgány hodnotí podklady, zejména důkazy, podle své úvahy. Pečlivě přitom musí
přihlédnout ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§50 odst. 4
správního řádu).
[31] Shora uvedené pro nyní souzenou věc znamená, že učinily-li správní orgány závěr, podle
nějž platnost zaměstnanecké karty zanikla předčasně ke dni 1. 3. 2018 (z důvodu uvedeného
v §63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), bylo jejich povinností v řízení shromáždit a provést
důkazy v takovém rozsahu a obsahu, které by takový závěr odůvodňovaly. Současně bylo
povinností správních orgánů přihlédnout ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a řádně se vypořádat
též s tvrzeními žalobkyně, kterými zpochybňovala závěry správního orgánu.
[32] V nyní projednávané věci správní orgány však svým povinnostem při zjišťování
skutkového stavu nedostály.
[33] Žalobkyně již v řízení před správními orgány tvrdila, že ukončení pracovního poměru
bylo pouze formální a došlo k němu toliko v důsledku přeměny právní formy podnikání pana J. v
K. Je pravdou, že to byla sama žalobkyně, kdo tvrdil, že k převodu práv a povinností
z pracovněprávních vztahů nedošlo, tato právní otázka však podle soudu dosud nebyla řádně
posouzena. Jak již správně zmínil krajský soud, správní orgány měly k dispozici vyjádření pana J.
K., podle kterého se „FO-J. K. změnila ve společnost J. T. stejná dílna, stejná práce“. Toto tvrzení mělo
správní orgány vést k podrobnějším úvahám ohledně otázky ukončení pracovního poměru
žalobkyně a případného přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu (a vlivu této
skutečnosti na platnost zaměstnanecké karty). Nejvyšší správní soud se s krajským soudem
shoduje též v tom, že pro správné posouzení této otázky nejsou dostačující zjištění vyplývající
z informace inspektorátu práce. V něm je bez jakékoli podrobnější úvahy či poukazu na další
podklady uvedeno, že „k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů nedošlo“. Soud nemá
pochyb o tom, že uvedená informace mohla v řízení o žádosti žalobkyně sloužit jako jeden
z důkazních prostředků. Současně soud nepochybuje ani o tom, že inspektorát práce je orgánem
příslušným k provádění kontrol na úseku ochrany pracovních vztahů a pracovních podmínek
(srov. §1 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce). Uvedená informace však sama o sobě
neposkytuje dostatečnou oporu pro závěr přijatý správními orgány, a to tím spíše, byla-li by
konfrontována s dalšími podklady, které jsou součástí správního spisu, a s vyjádřeními žalobkyně.
[34] Stěžovatelce lze přisvědčit, že posouzení otázky, zda došlo k převodu práv a povinností
z pracovněprávního vztahu ve smyslu §338 zákoníku práce, není stricto sensu předběžnou otázkou
ve smyslu §57 správního řádu.
[35] Podle tohoto ustanovení platí, že jestliže vydání rozhodnutí závisí na řešení otázky,
již nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout a o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, správní
orgán a) může dát podnět k zahájení řízení před příslušným správním orgánem nebo jiným
orgánem veřejné moci; v případech stanovených zákonem je správní orgán povinen takový
podnět dát, nebo b) může vyzvat účastníka, popřípadě jinou osobu, aby podala žádost o zahájení
řízení před příslušným správním orgánem nebo jiným orgánem veřejné moci ve lhůtě, kterou
správní orgán určí, nebo c) si o ní může učinit úsudek; správní orgán si však nemůže učinit
úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt
a kdo za něj odpovídá, ani o otázkách osobního stavu.
[36] K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází podle §338 odst. 2
zákoníku práce vždy, byl-li učiněn právní úkon (smlouva) nebo nastala-li jiná právní skutečnost,
s nimiž je (podle zákona) spojen převod činnosti nebo části činnosti nebo úkolů anebo části
úkolů k jinému zaměstnavateli, vše za předpokladu, že přejímající fyzická nebo právnická osoba
je způsobilá jako zaměstnavatel pokračovat v plnění úkolů nebo činností dosavadního
zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu, aniž by bylo významné, jaký je právní důvod
převodu, zda jím dochází také k převodu vlastnických práv a zda dosavadní zaměstnavatel ztratil
schopnost být zaměstnavatelem; ve větě druhé tohoto ustanovení se pak příkladmo uvádí,
co se v souvislosti s přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů považuje za úkoly
nebo činnosti zaměstnavatele. Jsou-li splněny všechny předpoklady vyžadované zákoníkem práce
nebo zvláštními právními předpisy, souhlas tím dotčených zaměstnanců dosavadního
(stávajícího) zaměstnavatele se nevyžaduje a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů
přecházejí na přejímajícího zaměstnavatele, i kdyby s tím tito zaměstnanci nesouhlasili. V případě,
že jsou splněny výše uvedené předpoklady přechodu práv a povinností, dochází k automatickému
(ex lege) přechodu všech práv a povinností z pracovněprávních vztahů dotčených zaměstnanců
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3046/2013).
[37] Jak vyplývá ze shora uvedeného, při splnění zákonem předpokládaných podmínek
dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů přímo ze zákona a nikoli
na základě rozhodnutí správního orgánu. Zákon ani nepředpokládá, že by bylo povinností
správního orgánu vydat alespoň deklaratorní rozhodnutí týkající se přechodu práv a povinností
z pracovněprávních vztahů. Není-li orgánu, který by měl o této otázce autoritativně rozhodovat,
nemůže být naplněna ani hypotéza §57 správního řádu, a nemůže tedy jít o předběžnou otázku
ve smyslu tohoto ustanovení. Tento závěr je však pro danou věc nepodstatný, neboť nic nemění
na tom, že otázka, zda došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, je právní
otázkou, jejíž posouzení mohly, resp. musely učinit v nyní posuzované věci za účelem vydání
rozhodnutí ve věci samy správní orgány (pokud samozřejmě považovaly posouzení této otázky
za zásadní pro vydání rozhodnutí, tedy pro zastavení řízení o žádosti). Povinností správních
orgánů pak bylo za účelem posouzení této otázky obstarat dostatek podkladů.
[38] Argumentuje-li stěžovatelka v kasační stížnosti nezveřejněním informace ohledně koupě
závodu v obchodním rejstříku a výmazem společnosti JKE, je k tomu jednak třeba uvést,
že jde o argumentaci neobsaženou v rozhodnutí stěžovatelky (ani v prvostupňovém rozhodnutí).
Na správnosti shora uvedených závěrů tak nemůže nic změnit, neboť, jak již soud mnohokrát
uvedl, nedostatek odůvodnění rozhodnutí správních orgánů nelze napravovat prostřednictvím
vyjádření k žalobě či jiným návrhům, resp. prostřednictvím kasační stížnosti (srov. rozsudky
ze dne 13. 10. 2004, č. j. 3 As 51/2003 - 58, či ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 80/2008 - 68,
č. 1787/2009 Sb. NSS). Současně soud připomíná již výše uvedené, že k přechodu práv
a povinností z pracovněprávních vztahů dochází ex lege, při splnění zákonem předvídaných
podmínek. Záleží na tom, na základě jaké právní skutečnosti k přechodu práv a povinností
dochází, přičemž zákon nestanoví, že takovou skutečností může být jen a pouze koupě závodu.
Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4030/2009, „přechod
práv a povinností z pracovněprávních vztahů tedy nastává nejen při prodeji podniku nebo jeho části (§480
a §487 obchodního zákoníku), při nájmu podniku nebo jeho části (ustanovení §488e odst. 2 a §488i
obchodního zákoníku), při prodeji podniku ve veřejné dražbě (ustanovení §30 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb.,
o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů) nebo v jiných případech stanovených zvláštními zákony,
ale i tehdy, byly-li splněny předpoklady uvedené v ustanovení §338 odst. 2 zákoníku práce“. Pro uplatnění
pravidel přechodu práv a povinností tedy postačí pouhé převedení části činností či úkolů
zaměstnavatele na jiného způsobilého zaměstnavatele, ať už je jeho právní základ jakýkoliv
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 753/2013).
[39] Nejvyšší správní soud souhlasí s obecnými východisky týkajícími se objasňování
skutkového stavu správním orgánem, která vyplývají ze stěžovatelkou citované judikatury (např.
rozsudky ze dne 20. 6. 2018, č. j. 3 Azs 133/2017 – 27, či ze 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015 - 38).
V nyní posuzované věci, jak vyplývá ze shora uvedeného, však správní orgány skutečností
podstatné pro rozhodnutí ve věci dostatečně neobjasnily. Tvrzení o tom, že žalobkyně podala
žádost v době, kdy k tomu nebyla oprávněna, do řízení vnesly právě správní orgány (nikoli, zcela
logicky, žalobkyně). Bylo proto na správních orgánech, aby shromáždily dostatek podkladů, který
by jejich závěr odůvodnily. Jediným takovým podkladem je však informace inspektorátu práce,
která však, jak již bylo shora uvedeno, je zcela nedostatečná, neboť obsahuje pouze jedno nijak
neodůvodněné a důkazně nepodložené konstatování. Budou-li chtít správní orgány na svém
závěru setrvat, budou muset obstarat takovou sadu důkazů, která jejich právní závěry dostatečně
podepře.
IV. Závěr a náklady řízení
[40] Soud dospěl s ohledem na shora uvedené k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
proto ji podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[41] Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 ve spojení s §120 s. ř. s.). Úspěšné žalobkyni soud přiznal náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, kterou představuje odměna advokáta (§35 odst. 2 s. ř. s.)
za jeden úkon právní služby ve výši 3.100 Kč, tj. za vyjádření ke kasační stížnosti, podle §11
odst. 1 písm. d) ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodem 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 4
advokátního tarifu), tedy 3.400 Kč, které je třeba navýšit o DPH ve výši 21 %, tedy celkem
4.114 Kč, které je žalobkyni povinen v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. uhradit neúspěšný účastník,
tedy stěžovatelka, a to k rukám jejího zástupce ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. července 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu