ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.342.2018:43
sp. zn. 2 As 342/2018 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: P. S., zastoupen
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému:
Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 11. 2017, č. j. 154960/2015/KUSK-DOP/HRO, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2018, č. j. 44 A 8/2018 –
39,
takto:
I. V řízení se p okr a č u je .
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2018, č. j. 44 A 8/2018 - 39,
se z r ušuj e .
III. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 11. 2017, č. j. 154960/2015/KUSK-DOP/HRO
se z r ušuj e a věc se v ra cí žalovanému k dalšímu řízení.
IV. Rozhodnutí Městského úřadu Čáslav, Odbor dopravy ze dne 23. 10. 2015,
č. j. DOP 19943/15, sp. zn. 1465/2015, se zru š u je .
V. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.
VI. Žalovaný je po v i n e n uhradit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti ve výši 18 200 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho
zástupce Mgr. Václava Voříška, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 1. 6. 2015 minimálně v době od 19:06 hod do 19:11 hod stálo motorové vozidlo
s poznávací značkou X v Čáslavi v ulici Jeníkovská před vstupem do obchodního domu Kaufland
v místě, kde je vodorovným značením V 12c - Zákaz zastavení - zastavení zakázáno. Přestože
byly učiněny nezbytné kroky ke zjištění pachatele, nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující
zahájení řízení proti určité osobě. Provozovatelem vozidla byl toho času žalobce.
[2] Rozhodnutím Městského úřadu Čáslav ze dne 23. 10. 2015, č. j. DOP 19943/15,
sp. zn. 1465/2015 (dále jen „správní orgán prvního stupně“ a „prvostupňové rozhodnutí“),
byl žalobce shledán odpovědným za správní delikt podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon
o silničním provozu“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 1000 Kč a povinnost uhradit
náklady řízení ve výši 1000 Kč. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce
odvolání, které žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“)
zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v celém rozsahu potvrdil.
[3] Žalobu proti napadenému rozhodnutí zamítl Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným
rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“). Po shrnutí skutkových zjištění
vyplývajících z obsahu správního spisu krajský soud mimo jiné uvedl, že o zákonnosti
napadeného rozhodnutí rozhoduje v plné jurisdikci podle právní úpravy účinné v době, kdy byl
správní delikt spáchán, přičemž pozdější úprava podle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti
za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) pro něj není
příznivější. Na posouzení případu žalobce se podle §112 odst. 4 zákona o odpovědnosti
za přestupky aplikuje správní řád a zákon o silničním provozu. Žalobce byl proto správně uznán
odpovědným za spáchání správního deliktu provozovatele vozidla, nikoliv přestupku. Účinností
zákona o odpovědnosti za přestupky došlo pouze k terminologické změně a nejedná o změnu
právní úpravy, která by byla pro žalobce příznivější.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž krajskému soudu vytýká, že podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), nesprávně posoudil právní otázky.
[5] Předně namítá, že krajský soud nesprávně posoudil nezákonnost napadeného rozhodnutí
v důsledku absence výzvy k doplnění odvolání. Stěžovatel dále namítá, že mu byla uložena sankce
v nezákonné výši, pročež je napadené rozhodnutí nicotné, jelikož správní orgán prvního stupně
nebyl s ohledem na spodní zákonnou hranici 1500 Kč vůbec nadán pravomocí ukládat sankci
ve výši 1000 Kč. Stěžovatel krajskému soudu dále vytýká, že výrok musí obsahovat podstatná
zákonná ustanovení, která určují znaky konkrétního zaviněného přestupku podle zákona
o silničním provozu.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného
rozhodnutí a svá vyjádření v řízení před krajským soudem. Výklad zákon o silničním provozu
by měl směřovat k ochraně zájmů ostatních účastníků silničního provozu, nikoliv k účelovému
jednání přestupce. Žalovaný se ztotožňuje se závěry krajského soudu a odkazuje na skutkově
obdobný případ, v němž stěžovatele taktéž zastupovala společnost FLEET Control s.r.o.
III. Pokračování v řízení
[7] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 16. 4. 2020, č. j. 2 As 342/2018 – 39, řízení
přerušil. Důvodem přerušení řízení [§48 odst. 3 písm. d) s. ř. s.] byla skutečnost, že Ústavnímu
soudu byl předložen návrh na zrušení §112 odst. 2 věty druhé zákona o odpovědnosti
za přestupky (veden pod sp. zn. Pl. ÚS 4/20). Součástí posouzení předložené věci bylo i to,
zda §112 odst. 2 věta druhá zákona o odpovědnosti za přestupky není v rozporu
s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
[8] Ústavní soud nálezem ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20, dle §70 odst. 1 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů zrušil §112
odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky. Tím odpadla překážka řízení. Nejvyšší správní soud
proto podle §48 odst. 6 s. ř. s. rozhodl, že se v řízení pokračuje.
IV. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas
(§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[10] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) přitom zohlednil závěry vyslovené
Ústavním soudem v citovaném nálezu, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná
[11] Podle §125e odst. 3 zákona o silničním provozu, účinného v době spáchání správního
deliktu až do 30. 6. 2017, „odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný
orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán.“
[12] Podle §125e odst. 5 zákona o silničním provozu, „na odpovědnost za jednání, k němuž došlo
při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti
a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle §125f.“
[13] Podle §30 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky, který je účinný od 1. 7. 2017,
„promlčecí doba činí 1 rok“.
[14] Podle §32 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky „se promlčecí doba přerušuje a)
oznámením o zahájení řízení o přestupku, b) vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným, c) vydáním
rozhodnutí o schválení dohody o narovnání; přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová.“ (zdůraznění
dodáno)
[15] Dle §32 odst. 3 téhož zákona „byla-li promlčecí doba přerušena, odpovědnost za přestupek zaniká
nejpozději 3 roky od jeho spáchání; jde-li o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice
je alespoň 100000 Kč, odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 5 let od jeho spáchání.“
[16] Dle §112 odst. 1 téhož zákona „na přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou
disciplinárních deliktů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako na přestupky podle tohoto zákona.
Odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se posoudí podle
dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.“ (zdůraznění dodáno)
[17] Z citovaných ustanovení vyplývá, že zákon o odpovědnosti za přestupky sjednotil
prekluzivní dobu pro všechny přestupky (správní delikty a přestupky dle předchozí právní
úpravy). V ustanovení §30 písm. a) stanovil jednotnou roční promlčecí lhůtu k projednání
přestupku.
[18] Podle §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky ve znění účinném
do 25. 2. 2020 „ustanovení dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního
deliktu, lhůtách pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti
za přestupek nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost
za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty
první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“
[19] Nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, plénum Ústavního
soudu rozhodlo tak, že §112 odst. 2 věta první zákona o odpovědnosti za přestupky se ruší dnem
vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (25. 2. 2020). S účinností od 26. 2. 2020 tak §112
odst. 2 téhož zákona zněl: „Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve,
než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona“. Ústavní soud ve zrušujícím nálezu vyslovil právní názor, že obrat
„lhůta podle věty první“, jak je použit ve výše uvedeném znění §112 odst. 2 nového zákona
o přestupcích od 26. 2. 2020, je i po zásahu Ústavního soudu třeba chápat v původním významu,
který mu určil zákonodárce, tj. že jde o lhůty pro projednání přestupku nebo jiného správního
deliktu, lhůty pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůty pro zánik
odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt (srov. bod 71 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19).
[20] Ústavní soud posléze nálezem sp. zn. Pl. ÚS 4/20 zrušil i zbývající část §112 odst. 2
nového zákona o přestupcích, a to s tímto odůvodněním (body 21-24, důraz přidán):
„V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19, kterým bylo zrušeno ustanovení §112 odst. 2 věta první zákona
o odpovědnosti za přestupky, se Ústavní soud zabýval výkladem pojmu „trestnost“ v čl. 40 odst. 6 větě
první Listiny. Dospěl zde k závěru, že v základu institutu promlčení trestní odpovědnosti
či odpovědnosti za přestupek leží myšlenka, že uplynutím času sláb ne, až docela
zanikne potřeba trestněprávní reakce na čin jak z h lediska generální prevence,
tak z hlediska individuální. Nová právní úprava, která může způsobit, že k promlčení dojde
až po delším čase v porovnání s úpravou předchozí, v sobě nutně nese náhled, že zákonodárce nově pojímá
spáchaný čin závažněji, stanovil-li úpravu, která umožní zánik trestnosti uplynutím delšího časového úseku
v porovnání s předchozí úpravou. Ústavní předpisy obecně nekladou překážku zpřísnění trestnosti,
jde-li stále o úpravu trestu přiměřenou spáchanému činu. Může se tak dít jen pro činy spáchané po účinnosti
úpravy, jež přinesla zpřísnění trestnosti, nikoli pro činy spáchané před její účinností. Ustanovení čl. 40
odst. 6 věta první Listiny dopadá na každou úpravu, která při náší prostřednictvím
úpravy promlčení trestní odpovědnosti či odpovědnosti za přestupek zpřísnění
trestnosti. V uvedeném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 tak byl vyjádřen právní názor, podle kterého
§112 odst. 2 věta první zákona o odpovědnosti za přestupky přikazuje užít úpravu promlčení
odpovědnosti za přestupky podle zákona o odpovědnosti za přestupky i na činy spáchané před účinností
tohoto zákona, neboť úprava promlčení odpovědnosti za přestupek tvoří součást
vymezení trestnosti ve smyslu čl. 40 ods t. 6 Listiny, s nímž byla v tehdejší věci napadená
zákonná úprava v rozporu, jelikož vede k užití pozdější úpravy trestnosti, která je v neprospěch
obviněného. Z tohoto důvodu Ústavní soud §112 odst. 2 větu první zákona o odpovědnosti za přestupky
zrušil pro jeho rozpor s čl. 40 odst. 6 větou první Listiny. S tímto zrušeným ustanovením úzce související
nyní napadené ustanovení §112 odst. 2 věty druhé zákona o odpovědnosti za přestupky Ústavní soud
posoudit z hlediska jeho ústavní konformity nemohl, neboť byl vázán petitem tehdejšího návrhu ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 15/19.
Již v minulosti Ústavní soud též dovodil [srov. např. nález ze dne 22. 1. 2001
sp. zn. IV. ÚS 158/2000 (N 12/21 SbNU 91)], že podle čl. 40 odst. 6 Listiny se trestnost činu
posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona
se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Rozhodujícím kritériem pro posouzení
otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový
výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona
dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního
případu. Použití nového právního předpisu je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení
posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější.
Je zřejmé, že v nyní posuzované věci, a v typově obdobných věcech, týkajících se (nejen) zániku odpovědnosti
za správní delikt podle zákona o silničním provozu ve vazbě na novou právní úpravu v zákoně
o odpovědnosti za přestupky, může nastat situace, že odpovědnost za správní delikt by podle
nové právní úpravy zanikla ještě před vydáním napadeného rozhodnutí,
tedy že správní delikt by tak za užití nové právní úpravy byl již promlčen.
V uvedeném případě je tedy nová právní úprava upravená v zákoně o odpovědnosti
za přestupky posuzovaná jako celek, nespo rně pro žalobce příznivější
než předchozí právní úprava upra vená v zákoně o silničním provozu
(srov. Též sub 5 až 7). Přechodné ustanovení §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky ve znění
nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 však výslovně ukládá, aby byla aplikována pro pachatele
méně příznivá právní úprava. Proto bude třeba vždy v každém konkrétním případě srovnat právní úpravu
přestupkového práva účinnou do 30. 6. 2017, a to nejen podle §29 a násl. zákona o odpovědnosti
za přestupky, nýbrž i úpravy speciálních promlčecích dob ve zvláštních zákonech (viz zejména tzv. změnový
zákon č. 183/2017 Sb.) a podle obecných pravidel §2 odst. 1 a §112 odst. 1 zákona o odpovědnosti
za přestupky určit, která úprava je pro pachatele (nyní) přestupku spáchaného do 30. 6. 2017 příznivější.
Z výše uvedeného plyne, že dospěl-li Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 k právnímu názoru,
podle kterého je úprava zániku přestupkové odpovědnosti součástí „trestnosti“ ve smyslu čl. 40 odst. 6
Listiny (v podrobnostech srov. právní závěry uvedené v citovaném nálezu), nelze mít z důvodů výše
uvedených pochyb o tom, že aplikace §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky (ve znění
uvedeného nálezu) může vést rovněž ke zhoršení postavení pachatele. Jinak řečeno, k porušení čl. 40
odst. 6 věty druhé Listiny dojde i teh dy, když by pachatel byl potrestán za spáchání
přestupku přesto, že by odpovědnost za přestupek podle nové právní úpravy zanikla
ještě před vydáním rozhodnutí o přestupku, tedy že přestupek by tak za užití nové
právní úpravy byl již promlčen. Ústavní soud proto uzavírá, že §112 odst. 2 zákona
o odpovědnosti za přestupky je v rozporu s čl. 40 odst. 6 větou druhou Listiny. Nutno podotknout,
že za této situace není v incidenčním případě (viz sub 3 až 7) možný ústavně konformní výklad §112
odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky a lze vystačit s oporou jeho §2 odst. 1 a §112 odst. 1
zákona o odpovědnosti za přestupky.“
[21] Závěry nálezu Ústavního soudu plně dopadají i na nyní posuzovanou věc.
[22] Ze správního spisu v projednávané věci vyplývá, že ke spáchání správního deliktu došlo
dne 1. 6. 2015. Oznámení o zahájení řízení o správním deliktu bylo žalobci doručeno dne
5. 10. 2015. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno dne 23. 10. 2015. Napadené rozhodnutí
žalovaný vydal dne 15. 11. 2017, přičemž žalobci bylo doručeno dne 28. 11. 2017, kdy nabylo
právní moci.
[23] Podle Nejvyššího správního soudu tedy správní orgán prvního stupně správně věc
posoudil podle právní úpravy účinné ke dni 1. 6. 2015, přičemž podle §125e odst. 3 ve spojení
s odst. 5 zákona o silničním provozu odpovědnost žalobce za správní delikt nezanikla.
[24] O odvolání žalobce však žalovaný rozhodl až dne 15. 11. 2017, tedy již za účinnosti
zákona o odpovědnosti za přestupky. V souladu s čl. 40 odst. 6 věta druhá Listiny základních
práv a svobod byl proto povinen zvážit, zda není pro žalobce úprava podle zákona
o odpovědnosti za přestupky oproti zákonu o silničním provozu příznivější.
[25] Jelikož se podle §32 odst. 2 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky běh promlčecí
doby přerušuje dnem vydání rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným, došlo ke dni vydání
prvostupňového rozhodnutí, tj. ke dni 23. 10. 2015, k přerušení běhu roční promlčecí doby.
Přerušením počala jednoroční promlčecí doba nová. Ta skončila dne 23. 10. 2016. Žalovaný však
napadené rozhodnutí vydal až dne 15. 11. 2017, tedy po uplynutí promlčecí doby podle zákona
o odpovědnosti za přestupky.
[26] Dle usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46,
č. 3528/2017 Sb. NSS, „rozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, že zákon, kterého bylo použito, byl
po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé
čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní
úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější“.
[27] Vzhledem k tomu, že odpovědnost stěžovatele za správní delikt (resp. přestupek) podle
zákona o odpovědnosti za přestupky v důsledku uplynutí promlčecí doby zanikla, žalovaný
i krajský soud měli věc stěžovatele projednat podle této pozdější právní úpravy,
která je pro stěžovatele příznivější.
[28] Podle judikatury Ústavního soudu jsou soudy ve správním soudnictví povinny ve smyslu
§109 odst. 2 s. ř. s. přihlížet k prekluzi práva z úřední povinnosti, tj. bez ohledu na to,
zda účastník řízení námitku prekluze uplatnil či nikoli (např. nález ze dne 5. 2. 2009,
sp. zn. II. ÚS 1416/07 a nález ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07). V opačném případě
by podle názoru Ústavního soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Rovněž podle rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004 – 39, publ. pod č. 845/2006 Sb. NSS, a ze dne 16. 4. 2010,
čj. 7 As 11/2010 - 134, publ. pod č. 2122/2010 Sb. NSS, je třeba, aby soud přihlédl k zániku
odpovědnosti za přestupek z úřední povinnosti, a to proto, aby byl zachován jednotný postup
v kategorii trestního obvinění a učiněno tak zadost čl. 6 odst. 1 první větě Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod.
[29] Jelikož Nejvyšší správní soud shledal, že odpovědnost stěžovatele za spáchaný správní
delikt (přestupek) zanikla, zrušil rozsudek krajského soudu a rozhodnutí správních orgánů.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud shledal nadbytečným zabývat se dalšími kasačními
námitkami.
[30] Ačkoliv plenární nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/20 dosud nebyl ve Sbírce
zákonů publikován, je zřejmé, že §112 odst. 2 nového zákona o přestupcích by nemohl Nejvyšší
správní soud ani do doby publikace aplikovat, neboť by tím v konkrétní věci porušil ústavně
zaručená základní práva stěžovatele. Jedná se totiž o analogickou situaci, jako když Ústavní soud
v nálezu odloží jeho vykonatelnost ve smyslu odložení účinku derogace ustanovení právního
předpisu. Navzdory tomu, že takové ustanovení ještě po přechodnou dobu zůstává součástí
právního řádu, soudy musí při svém rozhodování zejména ve vertikálních vztazích vzít v úvahu
skutečnost, že je v rozporu s ústavním pořádkem (srov. např. z poslední doby nález ze dne
11. 9. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 24/17, odstavec 76). Veřejné vyhlášení nálezu Ústavním soudem v této
věci je notorietou a jeho budoucí nevyhnutelná oficiální publikace ve Sbírce zákonů na tom již
nemůže nic změnit. Nejvyšší správní soud pro výše uvedené o věci rozhodl ještě před publikací
citovaného plenárního nálezu ve Sbírce zákonů.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[31] Na základě uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil.
[32] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení
před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního
orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. Vzhledem k tomu, že v dané věci by krajský soud v souladu
s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost, než zrušit napadené rozhodnutí
žalovaného a případně i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, rozhodl Nejvyšší správní soud
v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1, 3 a 4 s. ř. s. tak, že sám rozhodnutí
žalovaného a rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení. V něm budou správní orgány postupovat podle právního názoru vysloveného v tomto
rozsudku.
[33] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl, proto musí určit
náhradu nákladů celého soudního řízení. Ve vztahu k výsledku celého soudního řízení je nutno
posuzovat procesní úspěšnost účastníků řízení. Podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení §120 s. ř. s.
má úspěšný žalobce právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníku řízení,
který úspěch ve věci neměl. Z tohoto pohledu je nutno za úspěšného účastníka považovat
stěžovatele.
[34] Co se týče nákladů řízení o žalobě, ty spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši
3 000 Kč a v odměně advokáta. Odměna advokáta zahrnuje dva úkony právní služby spočívající
v přípravě a převzetí zastoupení a sepsání žaloby [§11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif)], a činí v dané věci 6 200 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního
tarifu], a paušální částku ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního
tarifu), tedy 600 Kč. Odměna advokáta v řízení před krajským soudem tak celkem činí 6 800 Kč.
Celkové náklady řízení o žalobě čítají 9 800 Kč.
[35] Náklady řízení o kasační stížnosti spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši
5 000 Kč a odměně advokáta, která zahrnuje odměnu za jeden úkon právní služby [sepsání
kasační stížnosti dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], tj. 3 100 Kč [§7, §9 odst. 4
písm. d) advokátního tarifu], a paušální částku ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Odměna advokátka činí 3 400 Kč. Celkově tedy náklady řízení
před Nejvyšším správním soudem představovaly 8 400 Kč.
[36] Žalovaný je povinen stěžovateli uhradit náklady řízení o žalobě i kasační stížnosti
v celkové výši 18 200 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
stěžovatele Mgr. Václava Voříška, advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. července 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu