ECLI:CZ:NSS:2020:3.AS.2.2019:23
sp. zn. 3 As 2/2019 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně:
V. O., zastoupená Mgr. Marianem Babicem, advokátem se sídlem Nákladní 3002/2, Opava,
proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117,
Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 28. 11. 2018, č. j. 22 A 20/2016 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Dolní Benešov (dále jen „stavební úřad“) ze dne 4. 5. 2015,
č. j. Výst. 57/14/Roš (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), bylo rozhodnuto o změně využití území
pro účely hřbitova na pozemku parc. č. 569 (zahrada) v katastrálním území Dolní Benešov (dále
jen „pozemek hřbitova“). Žalobkyně, která je vlastníkem sousedních pozemků parc. č. X, podala
proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání. Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 12. 2015, č. j.
MSK 81312/2015, odvolání žalobkyně zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[2] Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2018,
č. j. 22 A 20/2016 – 44, zamítl jako nedůvodnou žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení
rozhodnutí žalovaného. Pro potřeby posouzení důvodnosti kasační stížnosti je podstatné níže
uvedené vypořádání žalobní námitky krajským soudem, které je rekapitulováno níže.
[3] Krajský soud k námitce žalobkyně ohledně hladiny spodní vody a možných záplav
na pozemku hřbitova uvedl, že není pravdou, že by se správní orgány touto otázkou nezabývaly.
Poukázal na to, že si pořídily nezbytné podklady (závazné stanovisko Krajské hygienické stanice
ze dne 3. 12. 2014, jež bylo v odvolacím řízení potvrzeno stanoviskem Ministerstva zemědělství,
dále pak stanovisko správce Povodí Odry ze dne 26. 2. 2014 a vyjádření Městského úřadu Hlučín
ze dne 11. 3. 2015). Žalovaný pak v rozhodnutí ze dne 16. 12. 2015 k riziku záplav a zvýšení
spodní vody uvedl, že ze stanoviska Povodí Odry a z územního plánu města Dolní Benešov
plyne, že se dotčené pozemky nenacházejí v záplavovém území.
[4] Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností,
jejíž důvody podřazuje pod §103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatelka namítá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, jelikož krajský soud
se nevypořádal s žalobní námitkou, že pozemek hřbitova není vhodný k pohřbívání, jelikož
v místě dochází k záplavám, které by mohly vést k poškození hrobů a kontaminaci studny, půdy
či jiných částí jejího pozemku, který s parc. č. 569 sousedí. Stěžovatelka pak stručně shrnula
obsah příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku (viz odstavec [3] výše). Podle ní krajský
soud její žalobní námitku „zřejmě terminologicky nepřesně vyhodnotil“. Nepostačuje konstatování
krajského soudu, že pozemky neleží v záplavovém území. To podle stěžovatelky pouze znamená,
že nehrozí jejich postižení vodou, která se vylije z vodních toků nebo vodních nádrží.
[6] Stěžovatelka však ve správním řízení i v řízení před krajským soudem poukazovala
na to, že při dlouhotrvajících deštích dochází na pozemku hřbitova k nasycení půdy vodou
a ke kolapsu kanalizačního systému. Důsledkem toho pak je, že se dešťová voda (zvýraznění
přidala stěžovatelka) valí po povrchu a zatopuje nemovitosti stojící jí v cestě (včetně pozemků
stěžovatelky). Stěžovatelka je přesvědčena, že argumentace krajského soudu nedopadá na takto
vyloženou žalobní námitku ohledně možného ohrožení dešťovou vodou. Odkazuje na zákonnou
definici záplavového území, kterým se podle §66 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách
a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“), rozumí administrativně určené území, které může
být při výskytu přirozené povodně zaplaveno vodou. Povodeň je pak definována jako výrazné zvýšení hladiny
vodních toků nebo jiných povrchových vod, při kterém voda již zaplavuje území mimo koryto vodního toku a může
způsobit škody (viz §64 vodního zákona). Podle jejích slov tedy záplavové území nezohledňuje
výskyt vody, která se šíří z jiných důvodů, než je povodeň.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje její zamítnutí. Vymezuje se proti výše
uvedeným tvrzením stěžovatelky. Zdůrazňuje, že pokud bylo dokazováním ve správním řízení
zjištěno, že dotčené pozemky se nenacházejí v záplavovém území, pak se toto zjištění týká také
případných povodní způsobených dešťovými, respektive srážkovými vodami. V této souvislosti
poukázal na to, že srážkové vody po dopadu na zem lze podřadit pod pojem „jiné povrchové vody“.
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dále
posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věta první s. ř. s.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný,
jelikož krajský soud nevypořádal žalobní námitku týkající se možného ohrožení jejích pozemků
dešťovou vodou. Nejvyšší správní soud z žaloby ověřil, že v ní stěžovatelka tvrdila, že žalovaný
se nedostatečně vypořádal s její námitkou, že předmětný pozemek není vhodný k pohřbívání
z důvodu vysoké hladiny spodní vody zejména proto, že v místě dochází k záplavám,
které by mohly vést k poškození hrobů a kontaminaci studny, půdy či jiných částí jejích pozemků.
K tomu pouze dodala, že stanovisko Povodí Odry (které bylo podkladem pro rozhodnutí
žalovaného – pozn. soudu) vycházelo z obvyklého stavu spodní vody a vodního toku (nikoli
ze situace při záplavách). Krajský soud v reakci na tuto námitku odkázal na stanoviska
příslušných orgánů a další podklady (v podrobnostech viz strana 3 napadeného rozsudku nebo
shrnutí příslušné argumentace krajského soudu v odstavci [3] tohoto rozsudku), ze kterých
vycházel žalovaný při posuzování odvolání stěžovatelky.
[11] Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatelka v žalobě naopak žalovanému nevytýkala,
že se nezabýval tím, zda její pozemky mohou být ohroženy dešťovou vodou, jak zdůrazňuje
v kasační stížnosti. Je tedy zřejmé, že argumentace krajského soudu přiléhavě reaguje na námitky,
které uplatnila v žalobě. Jejich stručné vypořádání krajským soudem odpovídá tomu, že tyto
námitky byly v žalobě shrnuty pouze do dvou krátkých souvětí uvozených slovy „pro úplnost
žalobci namítají“, které blíže nebyly rozvedeny. Napadený rozsudek tedy není nepřezkoumatelný,
jelikož krajský soud se tvrzeného pochybení (nevypořádání námitky ohledně možného ohrožení
pozemků stěžovatelky dešťovou vodou) nedopustil.
[12] Ve skutečnosti je tomu totiž tak, že stěžovatelka až v kasační stížnosti dodatečně rozšiřuje
své žalobní tvrzení, konkrétně předkládá námitku o významu dešťových či povrchových vod,
svůj výklad citovaných ustanovení vodního zákona a pojmů záplavové území a povodeň
(viz odstavec [6] tohoto rozsudku). Tato tvrzení jsou však nepřípustnými novotami podle
§104 odst. 4 in fine s. ř. s., jelikož nemají svůj předobraz v žalobě, respektive jsou na hranici nově
uplatněných námitek. Z dispoziční zásady vyplývá, že již v žalobě musí být uplatněny všechny
důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí nebo všechny vady řízení, které jeho vydání
předcházelo. Krajský soud totiž musí dostat příležitost se řádně a v úplnosti se všemi žalobními
námitkami vypořádat. Pouze tehdy, pokud by stěžovatelka nemohla důvody v řízení
před krajským soudem uplatnit, může o ně opřít svou kasační stížnost. Tak tomu ovšem
v posuzované věci nebylo, a proto se Nejvyšší správní soud tvrzeními shrnutými v odstavci
[6] tohoto rozsudku dále nezabýval (vyjma pasáže, která je obiter dictum tohoto rozsudku;
viz odstavec [14] níže).
[13] Pro úplnost kasační soud uvádí, že neshledal ani jiný důvod nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku. Jedná se o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o relevantní
odůvodnění, z něhož je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno
ve výroku rozhodnutí (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009,
č. j. 2 Azs 47/2009 - 71, a rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52; všechna judikatura
tohoto soudu je dostupná na www.nssoud.cz).
[14] Nad rámec shora uvedeného lze dodat, že ani argumentace stěžovatelky, kterou uplatnila
teprve v kasační stížnosti - že záplavové území nezohledňuje riziko zaplavení předmětných
pozemků dešťovou vodou - by nemohla vést k pro ni příznivějšímu rozhodnutí. Podle
§66 odst. 1 vodního zákona se záplavovým územím rozumí administrativně určené území, které
může být při výskytu přirozené povodně zaplaveno vodou. Z §64 odst. 1 vodního zákona
pak vyplývá, že povodní je mimo jiné stav, kdy voda může způsobit škody tím, že z určitého
území nemůže dočasně přirozeným způsobem odtékat nebo její odtok je nedostatečný, případně
dochází k zaplavení území při soustředěném odtoku srážkových vod. To samé zákonné
ustanovení rovněž stanoví, že povodeň může být způsobena přírodními jevy, zejména táním,
dešťovými srážkami nebo chodem ledů (přirozená povodeň). Nejvyšší správní soud proto
přisvědčuje žalovanému, že z výše uvedené zákonné úpravy je zřejmé, že záplavové území
zohledňuje také vznik povodní způsobených dešťovými, respektive srážkovými vodami.
[15] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl
ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti mezi účastníky rozhodl Nejvyšší správní
soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto
jí právo na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by měl procesně úspěšný žalovaný, kterému
však v řízení o kasační stížnosti nevznikly takové náklady, které by přesahovaly běžný rámec jeho
úřední činnosti. Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud nepřiznal náhradu
nákladů řízení žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 10. července 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu