ECLI:CZ:NSS:2020:4.AS.387.2019:75
sp. zn. 4 As 387/2019 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Ing. J. K., CSc., zast. JUDr.
Zuzanou Navrátilovou, advokátkou, se sídlem Jeseniova 1151/55, Praha 3, proti žalovanému:
Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2016, č. j. 134249/2016/KUSK, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, č. j. 48 A 104/2016 - 63,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, č. j. 48 A 104/2016 - 63, se z ru š u j e
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Předchozí řízení
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl jako opožděné odvolání žalobce
proti rozhodnutí Okresního úřadu Praha-západ (dále jen „stavební úřad“), ze dne 5. 11. 1991,
č. j. 332/4-3945/91, jímž byla povolena stavba VN 22kV, T.S. – 250 kVA a NN pro n apájení
„Pneuservisu“ Průhonice (dále též „stavba“).
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž uvedl, že je vlastníkem
pozemků parc. č. X, X, X, X a X nacházejících se v k. ú. Hole u Průhonic, které nabyl od nyní již
zaniklé obchodní společnosti X, spol. s r. o. (dále též „X“), která byla z titulu vlastnictví uvedených
pozemků účastníkem stavebního řízení, neboť na pozemcích se nachází, event. s nimi sousedí
stavba, pro kterou bylo vedeno stavební řízení sp. zn. 332/4 – 3945/91. X neobdržela stavební
povolení ze dne 5. 11. 1991, č.j. 332/4 – 3945/91, neboť byla ve stavebním řízení jako účastník
řízení opomenuta. Uvedené stavební povolení obdržel žalobce, jakožto právní nástupce uvedené
společnosti, až dne 20. 6. 2016.
[3] Nezákonnost rozhodnutí žalovaného spatřuje žalobce v tom, že se jedná o rozhodnutí
podle §92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. správní řád. Podle žalobce však mělo být rozhodnuto
podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), neboť odvolání bylo podané
proti rozhodnutí vydanému za účinnosti tohoto zákona. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že žalovaný
se dopustil jakési retroaktivní aplikace zákona, když rozhodl o tom, že lhůta pro podání odvolání
uplynula již dne 9. 8. 1994. Rozhodnutím žalovaného byl žalobce zkrácen na svém právu,
aby o jeho odvolání bylo rozhodnuto z hlediska uplatněných námitek a aby byla přezkoumána
zákonnost a správnost odvoláním napadeného rozhodnutí. Žalobce upozornil, že jeho postup
byl v souladu s postupem stanoveným v rozsudku NSS ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 – 118,
právě pro případy opomenutí účastníka ve správním řízení. Žalobce uzavřel, že odvolání
proti stavebnímu povolení podal v zákonné lhůtě.
[4] Krajský soud výrokem I. rozsudku ze dne 2. 5. 2019, č. j. 48 A 104/2016 - 31, žalobu zamítl
a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Opravným
usnesením ze dne 9. 5. 2019, č. j. 48 A 104/2016 – 39, krajský soud výrok I. uvedeného rozsudku
opravil tak, že rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2016, č. j. 134249/2016/KUSK, se zrušuje a věc
se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Výrok II. rozsudku krajský soud opravil tak, že žalovaný
je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 15.342 Kč, a to do třiceti dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně JUDr. Zuzany Navrátilové, advokátky.
[5] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 7. 2019, č. j. 4 As 185/2019 – 34, shora
uvedený rozsudek a opravné usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Krajský soud následně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného
zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení. S poukazem na rozsudek NSS ze dne 24. 10. 2013,
č. j. 5 As 17/2013 – 25, krajský soud konstatoval, že včasnost odvolání bylo třeba posuzovat podle
správního řádu z roku 1967, neboť stavební povolení bylo vydáno v době účinnosti tohoto zákona,
ačkoliv odvolání bylo podáno již za účinnosti správního řádu z roku 2004. Použití nesprávného
právního předpisu, který na věc nedopadá, ovšem nemusí být bez dalšího důvodem ke zrušení
napadeného rozhodnutí, jak vyplývá z usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 7. 2009,
č. j. 8 Afs 51/2007 – 87.
[7] Ve vztahu ke stěžejní otázce, tj. zda by i při aplikaci správných ustanovení bylo žalobcovo
odvolání opožděné, krajský soud uvedl, že ze správního spisu nelze dovodit, že společnosti X bylo
sporné stavební povolení doručeno. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, však X v době vydání
sporného stavebního povolení vůbec nebyla účastníkem řízení, protože podle obsahu založené
kupní smlouvy a podle seznamu vlastníků pozemků vůbec dotčené pozemky nevlastnila; nabyla je
až o rok a čtvrt později. Je ovšem pravdou, že žalobce i X jsou právními nástupci původních
vlastníků stavbou dotčených, popř. sousedních pozemků, které sporné stavební povolení taktéž
omezuje. Tehdejším vlastníkům pozemků, jejichž majitelem je nyní žalobce, tedy mělo být sporné
stavební povolení doručeno. Bez doručení vlastníkům dotčených pozemků nemohl začít běh lhůty
pro podání odvolání ani nemohlo sporné stavební povolení nabýt právní moci.
[8] Krajský soud nepřisvědčil závěru žalovaného, že se žalobce prokazatelně se sporným
stavebním povolením seznámil nejpozději ke dni 9. 5. 1994, kdy se k němu vyjadřoval
jakožto jednatel X. Krajský soud citoval závěry uvedené v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 17.
2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 – 118, č. 1838/2009 Sb. NSS, a s poukazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 2. 2015, č. j. 1 As 220/2014 – 150, uvedl, že účastník se s rozhodnutím
musí seznámit prokazatelně a v rozsahu potřebném pro účelnou obranu proti němu. Nepostačí
přitom, aby o faktu existence rozhodnutí věděl, ani povědomost o tom, že řízení probíhalo.
[9] Krajský soud navázal, že právní moc stavebního povolení byla vyvrácena,
protože žalovaným nebylo prokázáno, že by byl splněn jeden z předpokladů zmíněný rozšířeným
senátem Nejvyššího správního soudu, tj. že žalobce seznal obsah sporného stavebního povolení
předtím, než ostatní účastníci stavebního řízení mohli vycházet z toho, že rozhodnutí nabylo právní
moci. Žalovaným zmiňované podání společnosti X totiž pochází až z roku 1994, je tedy datováno
téměř dva a půl roku poté, kdy bylo sporné stavební povolení vydáno a kdy mohli neopomenutí
účastníci řízení očekávat, že bylo řádně doručeno. Navíc za daného skutkového stavu nelze ani
bezpečně uzavřít, že žalobci či jeho právním předchůdcům bylo sporné stavební povolení ve své
úplnosti známo před datem, které tvrdí (20. 6. 2016).
[10] Přestože žalobce ve svém písemném podání ze dne 9. 5. 1994 byl jako jednatel X schopen
přesně uvést číslo jednací a datum vydání sporného stavebního povolení, stejně jako popis sporné
stavby a označení dotčených pozemků, jen z těchto údajů nelze ještě dovodit,
že mu bylo k dispozici sporné stavební povolení jako celek. Jeho obsah je přitom komplexní,
neboť vedle výroku o povolení stavby obsahuje množství dílčích podmínek pro povolení stavby.
Jak naznačil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, obzvláště v případě územních
rozhodnutí či stavebních povolení je třeba trvat na tom, aby opomenutý účastník
neměl jen povšechnou znalost o obsahu rozhodnutí, nýbrž prokazatelně disponoval úplnou
znalostí o všech podstatných okolnostech dotčení jeho práv, aby tak byl schopen řádně na takové
rozhodnutí reagovat.
[11] Krajský soud uzavřel, že z obsahu předloženého správního spisu nemohl žalovaný dovodit,
že nastala fikce oznámení stavebního povolení vůči X (a žalobci, jako jeho právnímu nástupci) již
v roce 1994. Rozhodnutí žalovaného proto zrušil a uložil mu, aby se v dalším řízení zabýval tím,
zda existuje nějaký doklad, z nějž by bylo možné s praktickou jistotou dovodit, že se žalobce, či
některý jeho právní předchůdce seznámil se sporným stavebním povolením v jeho úplnosti dříve,
než tvrdí. Pokud takový doklad nebude nalezen, pak bude namístě, aby sporné stavební povolení na
podkladě odvolání žalobce věcně přezkoumal, a to v procesním režimu správního řádu z roku
1967.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[12] Proti naposledy uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalovaný
(dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že poslední den,
kdy žalobce mohl podat odvolání proti stavebnímu povolení podle správního řádu z roku 1967,
byl den 9. 8. 1994, tj. po uplynutí tří měsíců po dni 9. 5. 1994. Žalobce však odvolání podal
až dne 8. 7. 2016, tj. po 12 letech (správně 22 letech, pozn. NSS) ode dne, kdy se v míře dostačující
pro jeho obranu seznámil se všemi relevantními skutečnostmi stavebního povolení, proti kterému
se mohl v roce 1994 jednak bránit mimořádnými opravnými prostředky, ale i podáním odvolání
podle správního řádu z roku 1967.
[13] Na základě obsahu podání ze dne 9. 5. 1994, které podepsal žalobce v postavení jednatele
X, stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že žalobce se neseznámil se stavebním
povolením nejpozději ke dni 9. 5. 1994. V tomto podání se žalobce jakožto jednatel X kladně
vyjadřuje ke změně předmětného stavebního povolení, z čehož vyplývá, že věděl o jeho existenci.
Žalobce stavbu i stavební povolení konkrétně správně identifikoval. Podle stěžovatele tak
disponoval informací, co bylo obsahem správního rozhodnutí a jak bylo s to zasáhnout do
vlastnických práv X. Žalobce se tudíž s obsahem stavebního povolení v pro něj relevantním
rozsahu seznámil. Pokud by žalobce neměl žádné informace o možných účincích stavebního
povolení na vlastnická práva X, lze si těžko představit, že v roce 1994 vyjádří souhlas se změnou
rozhodnutí a pak za 12 (správně 22) let o něm začne tvrdit, že s ním nebyl vůbec seznámen. Podle
platné judikatury si každý musí střežit zavčas sám svá vlastnická práva, a pokud tak neučiní, neměl
by být zvýhodňován oproti jiným účastníkům řízení tím, že se mu bude odkládat po dobu dalších
12 (správně 22) let začátek běhu odvolací lhůty. Podle stěžovatele tak žalobce získal všechny pro
něho důležité informace o stavebním povolení již ke dni 9. 5. 1994 a je třeba vycházet z toho, že
k tomuto dni došlo k fiktivnímu doručení stavebního povolení X.
[14] Stěžovatel nesdílí právní závěr krajského soudu, že pro fikci oznámení je nutné,
aby byly splněny oba předpoklady uvedené v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 – 118, tedy že musí být i splněn i druhý předpoklad
spočívající v tom, že opomenutý účastník obsah rozhodnutí seznal v době, kdy ještě ostatní
účastníci nemohli vycházet z toho, že rozhodnutí nabylo právní moci. Podle stěžovatele nemusí
být oba předpoklady splněny současně, ale jedná se o další variantu, kdy podané odvolání nemůže
zvrátit právní moc napadeného rozhodnutí. V posuzované věci se o takový případ nejednalo,
protože žalobce se o vydání stavebního povolení dozvěděl až po dvou letech po jeho vydání.
Nebylo tedy nutné posuzovat, jestli byl splněn i tento druhý předpoklad. Stěžovatel dále uvedl,
že pro žalobce jako právního nástupce společnosti X, která mu pozemky v r. 1996 prodala, je podle
§73 správního řádu z roku 2004 stavební povolení vydané v roce 1991 právně závazné. V této
souvislosti stěžovatel poukázal na to, že žalobce v odvolání ze dne 7. 7. 2016 neuvedl žádné
konkrétní námitky či připomínky k tomu, v jakém směru stavební povolení pro stavbu elektrické
přípojky má nebo může mít negativní vliv na podstatu, obsah nebo výkon jeho vlastnických práv
k sousedním pozemkům v dané oblasti. To podle stěžovatele dokládá účelový postup žalobce,
který ačkoli napadá účinky stavebního povolení, tak žádné konkrétní výhrady k němu neuvádí,
přestože již v době, kdy odvolání zpracovával, disponoval úplným zněním stavebního povolení,
které mu stavební úřad na jeho žádost v roce 2016 zaslal, a nic mu nebránilo v odvolání konkrétní
výtky proti stavebnímu povolení přímo uplatnit.
[15] K závaznému právnímu názoru krajského soudu, v němž stěžovateli uložil, aby se zabýval
tím, zda existuje nějaký doklad, z nějž by bylo možné s praktickou jistotou dovodit, že se žalobce,
či některý jeho právní předchůdce seznámil se sporným stavebním povolením v jeho úplnosti
dříve, než tvrdí, stěžovatel uvedl, že správní orgány nemají žádné další doklady k dispozici.
K dalšímu přezkumu rozhodnutí stavebního úřadu podle stavebního zákona z roku 1976,
ke kterému stěžovatele zavázal krajský soud, pak nejsou splněny podmínky, neboť stavba
již byla v minulosti fyzicky provedena, dokončena a zkolaudována a v takovém případě stavební
zákon z roku 1976 již neumožňoval posuzovat správnost stavebního povolení.
[16] Stěžovatel brojil rovněž proti výroku o nákladech soudního řízení, kdy mu krajský soud
uložil, aby zaplatil žalobci náklady i za řízení o předcházející kasační stížnosti stěžovatele, která
byla podána důvodně. Výrok o nákladech řízení proto neměl zahrnovat náklady kasačního řízení.
Podle stěžovatele měl krajský soud při rozhodování o těchto nákladech vyjít z §60 odst. 7 s. ř. s.
Žalobce totiž ve své právní argumentaci v předchozím kasačním řízení úspěšný nebyl. Stěžovateli
přitom nezbylo, než do předchozího usnesení krajského soudu ze dne 10. 5. 2019 podat kasační
stížnost, neboť by mu bylo jinak odepřeno právo bránit se proti právním závěrům krajského soudu.
Žalobce navíc nevyužil možnosti bránit se kasační stížností proti původnímu výroku předchozího
rozsudku ze dne 2. 5. 2019, č. j. 48 A 104/2016 – 31, kterým krajský soud žalobu zamítl.
[17] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozsudek NSS č. j. 2 As 20/2010 – 57,
na který poukazuje stěžovatel, nemá vliv na posouzení věci. Žalobce zdůraznil, že jeho
právní předchůdci proti stavebnímu povolení nebrojili, jelikož o něm nevěděli, a tudíž jim tato
skutečnost nemůže být přikládána k tíži. Poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 3138/10, které právnímu nástupci přiznává postavení
opomenutého účastníka řízení. Žalobce tak má za to, že pokud správní orgán nejednal s právním
předchůdcem žalobce jako s účastníkem řízení, ač s ním jako s účastníkem jednat měl, rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně nenabylo právní moci a odvolání podané právní nástupcem
se má posoudit s ohledem na konkrétní skutečnosti v tomto řízení jako odvolání podané
opomenutým účastníkem řízení, a to řádně a včas.
III. Posouzení kasační stížnosti
[18] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. jedná zaměstnankyně s vysokoškolským právnickým vzděláním. Poté Nejvyšší
správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[19] Kasační stížnost je důvodná.
[20] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná především o posouzení,
zda bylo odvolání žalobce proti stavebnímu povolení podáno opožděně.
[21] Nejvyšší správní soud pro přehlednost v prvé řadě konstatuje, že stavební úřad vydal
dne 5. 11. 1991 předmětné stavební povolení. Žádostí ze dne 9. 6. 2016 žalobce požádal Obecní
úřad Průhonice o poskytnutí kopie stavebního povolení ke stavbě, jakož i kolaudačního
rozhodnutí. Žalobce následně dne 7. 7. 2016 podal odvolání proti stavebnímu povolení, s tím,
že právní předchůdce žalobce – X - jej neobdržel a byl v řízení jako účastník opomenut. Žalobce
navrhnul, aby stavební povolení bylo přezkoumáno v plném rozsahu, neboť X nemohl uplatnit své
připomínky či námitky, které by mohly chránit jeho práva a jako takové by byly stanoveny
v podmínkách stavby uvedených ve stavebním povolení. Tím došlo ke zkrácení jeho práv, jakož i
práv žalobce jakožto jeho právního nástupce.
[22] Za rozhodující pro správné posouzení věci považuje Nejvyšší správní soud obsah přípisu X
(jednajícího žalobcem jakožto jeho jednatelem) ze dne 9. 5. 1994 adresovaný stavebnímu úřadu k č.
j. 332/4-1400/94/ nadepsaný jako věc: Stavba 22kV, TS 250KVA a nn pro napájení objektu Mc
DRIVE CE 60 Průhonice – žádost o změnu stavebního povolení, v němž žalobce jménem X uvedl, že
„v návaznosti na jednání dne 18. 4. 1994 ve výše uvedené věci v Průhonicích sdělujeme, že s ohledem na skutečnost,
že realizace přípojky umožní napojení navazujícího území na tuto přípojku, nemáme námitek jako vlastníci pozemků
č. k. X, X a X, aby tato přípojka byla vedena na okraji těchto pozemků.
[23] Z tohoto přípisu podle názoru Nejvyššího správního soudu vyplývá, že žalobci byla známa
nejen existence stavebního povolení (žalobce jej specifikoval spisovou značkou) a rovněž jeho
obsah, neboť žalobce věděl o tom, že se týká elektrické přípojky, jaké jsou parametry této přípojky,
a kudy tato přípojka (stavba) vede. Na rozdíl od krajského soudu má Nejvyšší správní soud
za to, že z uvedeného přípisu X vyplývá, že žalobce byl ke dni 9. 5. 1994 prokazatelně a v rozsahu
potřebném pro účelnou obranu proti němu, seznámen se stavebním povolením. O správnosti
tohoto závěru je Nejvyšší správní soud přesvědčen také proto, že stavební povolení je velice
stručné (jeho rozsah činí stranu a půl A4), podmínky v něm jsou vymezeny veskrze obecně,
převážně odkazem na příslušné právní předpisy, netýkají se specificky vlastníků pozemků, tj. i
právních předchůdců žalobce, a také s ohledem na charakter povolené stavby (zčásti
jde o nadzemní vedení, jehož trasování musí být každému zřejmé, zčásti o v zemi uložený kabel).
Podstatná tak je zejména trasa elektrického kabelu (přípojky), o níž je z výše uvedeného přípisu
zřejmé, že byla žalobci známa. Nadto ve spisu stavebního úřadu jsou založeny písemné souhlasy
osob, které byly vlastníky dotčených pozemků v době vedení stavebního řízení (pánové Z. a S.),
s umístěním přípojky.
[24] S ohledem na výše uvedené tak má Nejvyšší správní soud za to, že v posuzované věci
je třeba vycházet z toho, že k fikci oznámení stavebního povolení došlo dne 9. 5. 1994
a pokud proti němu podal odvolání až dne 7. 7. 2016, jedná se o odvolání opožděné, neboť za takto
dlouhou dobu (více než 22 let) lhůty pro veškeré v úvahu připadající opravné prostředky počítané
od fikce oznámení rozhodnutí ke dni 9. 5. 1994 marně proběhly. Krajský soud tudíž měl žalobu
zamítnout, neboť žalobce, přestože prokazatelně znal obsah stavebního povolení v dostatečné
míře, nevyužil v postavení právního nástupce dřívějších vlastníků pozemků řádně a ve lhůtách
počítaných od seznání obsahu rozhodnutí opravné prostředky, které mu zákon dává (odvolání,
návrh na obnovu řízení).
[25] K argumentaci stěžovatele týkající se druhého předpokladu, kdy rozhodnutí nenabude
právní moci, uvedeného v bodu 46 rozsudku č. j. 2 As 25/2007 – 118, tj. že opomenutý účastník
rozhodnutí v naznačeném rozsahu seznal v době, kdy ještě ostatní účastníci nemohli vycházet
z toho, že rozhodnutí nabylo právní moci, Nejvyšší správní soud uvádí, že tento předpoklad se týká
právní moci vyznačené na předmětném rozhodnutí a nesouvisí s právní otázkou včasnosti
odvolání, která byla řešena v posuzované věci. Stěžovateli tak lze přisvědčit, že pro fikci oznámení
rozhodnutí není nutné, aby předpoklady zmíněné v bodech 45 (seznámení opomenutého účastníka
s obsahem rozhodnutí) a 46 (seznámení v době, kdy ostatní účastníci nemohli vycházet z toho,
že rozhodnutí nabylo právní moci) uvedeného rozsudku rozšířeného senátu byly splněny pro vznik
tzv. fikce doručení současně.
[26] Stěžovateli je na místě přisvědčit také v tom, že žalobce v odvolání ze dne 7. 7. 2016
neuvedl žádné konkrétní námitky či připomínky k tomu, v jakém směru stavební povolení
pro stavbu elektrické přípojky má nebo může mít negativní vliv na podstatu, obsah nebo výkon
jeho vlastnických práv k pozemkům v dané oblasti, což by bylo možno od žalobce očekávat
s přihlédnutím k časovému odstupu v délce 22 let od seznámení s relevantním obsahem
stavebního povolení do podání odvolání a dobré víře ostatních účastníků stavebního řízení
o tom, že stavební povolení z roku 1991 nabylo právní moci. V opačném případě totiž vzniká
podezření, že postup žalobce je účelový.
[27] Nejvyšší správní soud tak má za to, že v posuzované věci se jedná o situaci, kterou
již výstižně popsal rozšířený senát ve výše uvedeném rozsudku č. j. 2 As 25/2007 – 118,
v jehož bodě 49 konstatoval, že „nebude tedy na místě favorizovat účastníka, který – ač prokazatelně
a v dostatečném rozsahu věděl, že se mu stala újma na právech vydáním rozhodnutí v řízení, v němž byl opomenut –
proti tomu včas nezasáhl (z liknavosti, z důvodů spekulačních, pro zamýšlenou budoucí šikanu třetích osob),
nebo prostě proto, že se zásahem do svých vlastních práv původně souhlasil (má tu místo zásada klasické římské
jurisprudence volenti not fit iniuria, neboli ‘svolnému se neděje bezpráví‘).“ V posuzované věci
se totiž jedná o situaci, kdy „nelze na újmu ostatních účastníků řízení zvrátit právní moc rozhodnutí jen
proto, že některému (opomenutému) účastníkovi nebylo rozhodnutí řádně formálně oznámeno (doručeno),
jestliže přitom takový účastník obsah rozhodnutí znal“ (viz bod 60 rozsudku č. j. 2 As 25/2007 – 118).
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[28] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou. Rozsudek krajského soudu
proto podle §110 odst. 1 věty prvé s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude krajský
soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). V důsledku
zrušení kasační stížností napadeného rozsudku krajského soudu již pro stěžovatele není závazný
právní názor krajského soudu vyjádřený ve zrušeném rozsudku, a Nejvyšší správní soud
se proto již nezabýval námitkou stěžovatele mířící proti závaznému právnímu názoru krajského
soudu.
[29] Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.). Nejvyšší správní soud se již nezabýval námitkou
stěžovatele, v níž brojil proti výroku o nákladech řízení, neboť to nemá význam za situace,
kdy o nákladech řízení bude krajský soud v dalším řízení rozhodovat znovu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu