ECLI:CZ:NSS:2020:7.AS.36.2019:30
sp. zn. 7 As 36/2019 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: Bc. K. Z., zastoupen
Mgr. Lukášem Kulhánkem, advokátem se sídlem Na Cihelnách 9, Jaroměř, proti žalovanému:
první náměstek policejního prezidenta, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2019,
č. j. 11 Ad 21/2016 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 12. 8. 2016, č. j. PPR-36938-8/ČJ-2014-990131, změnil žalovaný
rozhodnutí ředitele Ředitelství služby cizinecké policie (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne
21. 11. 2014, č. 3193/2014, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o doplatek služebního příjmu
za nařízenou službu přesčas konanou v roce 2011 v rozsahu 108 hodin a v roce 2012 v rozsahu
56 hodin. Současně správní orgán I. stupně uplatnil námitku promlčení za nařízenou službu
přesčas konanou v roce 2010 a v období od 1. 1. 2011 do 31. 1. 2011. Změna provedená
žalovaným se týkala opravy údaje o rozsahu hodin za nařízenou službu přesčas v roce 2011
(98 hodin) a v roce 2012 (45 hodin).
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze (dále též
„městský soud“), který v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. S odkazem na právní úpravu v zákoně č. 361/2003 Sb., o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „služební
zákon“) a související judikaturu uvedl, že služba přesčas představuje výjimečné opatření, nikoliv
další fond služební doby, z něhož je možné libovolně čerpat do limitu 150 hodin v kalendářním
roce. Lze ji nařídit pouze v důležitém zájmu služby, v případech, které nebylo možné předvídat
při rozvržení služby na jednotlivé směny. Pokud byla nařízena v rozporu se zákonem,
má příslušník nárok na náhradní volno, nebo na proplacení poměrné části služebního příjmu
i za každou vykonanou hodinu služby přesčas do limitu 150 hodin v kalendářním roce.
To vyžaduje, aby vedoucí příslušník v případě každé jednotlivé služby přesčas alespoň rámcově
vymezil důvod pro její nařízení a tento stručně písemně zaznamenal, například v knize služeb.
[3] V posuzované věci správní orgány odůvodnily nařízení služby přesčas žalobci tím,
že v příslušné dny nemohla do služby nastoupit řada příslušníků tohoto útvaru z různých důvodů,
přičemž nastalou kumulaci nepřítomnosti jiných příslušníků nebylo možné předem předvídat
a očekávat. V souladu se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2018,
č. j. 9 As 27/2017 - 31, proto městský soud posuzoval, zda jsou jednotlivé dílčí důvody
nepřítomnosti příslušníků způsobilé pro nařízení služby přesčas. Dospěl k závěru, že tímto
důvodem není čerpání řádné dovolené. Jelikož žalobci byla nařízena práce přesčas právě
ve dnech, kdy ostatní příslušníci mimo jiné čerpali dovolenou, došlo k nařízení služeb žalobci
v rozporu se zákonem. Přestože městský soud shledal napadené rozhodnutí z uvedeného důvodu
nezákonným, vyjádřil se i k tomu, zda je možné nařídit službu přesčas z důvodu pracovní
neschopnosti či poskytnutí služebního volna. Ve vztahu k těmto důvodům městský soud shledal
odůvodnění nařízení služby nedostatečným. Správní orgány se totiž nezabývaly tím,
zda se v případě jednotlivých pracovních neschopností či poskytnutí služebního volna jednalo
o nepředvídatelné a náhlé důvody, o nichž nemohl služební funkcionář při zpracování návrhu
základní doby služby na příští měsíc vědět. Jejich rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné.
III.
[4] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Namítl, že městský soud
nerespektoval judikaturu týkající se nařízení služby přesčas z důvodu kumulace nepřítomnosti
jiných příslušníků ve výkonu služby. Při konstatování přehledu přesčasových hodin pak vycházel
z rozhodnutí správního orgánu I. stupně a přehlédl, že jej stěžovatel ve výroku korigoval.
Nezákonnost rozhodnutí stěžovatele konstatoval pouze na základě toho, že kumulace
nepřítomnosti jiných příslušníků byla způsobena především čerpáním dovolené. Tento závěr je
v rozporu s rozsudkem č. j. 9 As 27/2017 - 31, podle něhož je nutné u každého z posuzovaných
dní provést úvahu, zda jsou jednotlivé dílčí důvody nepřítomnosti příslušníků způsobilé
pro nařízení služby přesčas a teprve poté zhodnotit, zda u daného dne obstojí odůvodnění
poukazující na kumulaci nepřítomnosti celé řady příslušníků. Rozhodující pro posouzení
zákonnosti nařízení služby přesčas je pak poměr mezi počtem příslušníků, kterým byla nařízena
služba přesčas, a počtem příslušníků, kteří ve výkonu služby absentovali z relevantních,
tj. mimořádných důvodů. Žalobce přitom nezastupoval jiné příslušníky pouze z důvodu, že tito
čerpali dovolenou, ale i z dalších důvodů. Městský soud však nijak nevysvětlil, proč převaha
počtu příslušníků, kteří ve službě absentovali z důvodu řádné dovolené, byla sama o sobě
pro posouzení věci zásadní, a to dokonce natolik, že se ostatní důvody nepřítomnosti příslušníků
staly zcela irelevantními. Přesto se městský soud vyjádřil i k ostatním důvodům a stěžovateli
v tomto směru vytkl nedostatečné odůvodnění. Stěžovatel však nemá prostor k nápravě, shledal-li
městský soud jeho rozhodnutí nezákonným již s odkazem na množství příslušníků čerpajících
řádnou dovolenou. Nadto soud zjevně neposuzoval individuálně okolnosti týkající se pracovních
neschopností a udělení služebního volna. Nezohlednil, že stěžovatel v rozhodnutí uváděl dobu
dočasných neschopností, z níž lze dovodit, zda tato skutečnost byla známa při rozvržení plánu
služeb. Otázku předvídatelnosti tak bylo možné v tomto případě na základě rozhodnutí
stěžovatele a spisového materiálu přezkoumat. Totéž bylo možné učinit i v případech, kdy bylo
služební volno uděleno zpětně. Městský soud však toto posouzení v rozporu s judikaturou
neprovedl. Svým postupem stěžovateli upřel možnost, aby své rozhodnutí revidoval a doplnil
odůvodnění o informace vztahující se k dočasným neschopnostem ke službě a nepředvídatelným
případům služebního volna. De facto stěžovatele zavázal k tomu, aby žalobci nařízenou službu
přesčas z důvodu nezákonnosti bez dalšího došetření skutkových okolností a nápravy případných
vad odůvodnění proplatil. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Tuto stěžovatel spatřuje v tom, že městský soud nezohlednil provedenou
změnu rozhodnutí správního orgánu I. stupně a konstatoval, že odvolání žalobce bylo zamítnuto.
Dle stěžovatele tato pochybení zakládají významné pochybnosti o dostatečné znalosti obsahu
žalovaného rozhodnutí, jež bylo předmětem soudního přezkumu.
[9] Je pravdou, že městský soud v narativní části rozsudku chybně uvedl, že odvolání žalobce
bylo zamítnuto, přestože ve skutečnosti stěžovatel napadené rozhodnutí změnil a vyloučil
z posouzení dva dny, ve kterých byla žalobci nařízena služba přesčas, neboť tato mu byla
proplacena (7. 12. 2011 a 10. 2. 2012). Tyto dva dny pak městský soud zařadil chybně do vlastní
rekapitulace dnů, kdy byla žalobci nařízena služba přesčas. Městský soud tedy řádně nereflektoval
změnu prvostupňového rozhodnutí provedenou stěžovatelem. Kasační soud však neshledal,
že by pro toto pochybení bylo nutno rozsudek zrušit. Takováto vada totiž nebyla způsobilá mít
za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. I kdyby městský soud rekapituloval dny,
v nichž byla žalobci nařízena (neproplacená) služba přesčas správně, nemohlo by to stěžovateli
přivodit příznivější procesní pozici. Městský soud totiž založil svůj závěr o nezákonnosti
rozhodnutí žalovaného již na tom, že ve všech označených dnech čerpala řada příslušníků řádnou
dovolenou, což nelze považovat za důvod opravňující nařízení služby přesčas ve smyslu §54
odst. 1 služebního zákona. Tento skutkový závěr je přitom správný ve vztahu ke všem dnům,
ve kterých žalobci nebyla proplacena služba přesčas. Zařadil-li městský soud do tohoto posouzení
nesprávně navíc dva dny, za které byla žalobci služba přesčas ve skutečnosti proplacena,
jedná se nepochybně o vadu rozhodnutí, která však na druhou stranu neměla vliv na výrok
rozsudku. Jak totiž konstatoval Nejvyšší správní soud v právní větě rozsudku ze dne 14. 10. 2005,
č. j. 6 Ads 57/2004 - 59: „O vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace,
kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo.“
[10] Je třeba připomenout výjimečnost užití kasačního důvodu nepřezkoumatelnosti, kterou
zdůraznil nedávno rozšířený senát v usnesení ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016 - 123:
„Rozšířený senát v této souvislosti souhlasí s názorem, že aplikace tohoto kasačního důvodu připadá v úvahu
výjimečně, není-li z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vůbec patrno, jak soud hodnotil podstatné důvody či
skutečnosti uplatněné v rámci žalobních bodů. Naopak nelze považovat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí
krajského soudu, z jehož odůvodnění lze (byť i zohledněním celkového kontextu důvodů uvedených v odůvodnění)
seznat, jaký názor krajský soud zaujal vůči důležitým skutkovým a právním otázkám podstatným
pro rozhodnutí projednávané věci. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů nemůže být založena tím,
že odůvodnění krajského soudu je pouze stručné či argumentačně chudé, popř. že krajský soud nevyvracel každý
dílčí argument uplatněný účastníky (osobami zúčastněnými na řízení). Je nutné si uvědomit, že ‘přezkoumatelnost‘
rozhodnutí krajského soudu není hodnotou sama o sobě. Zrušení rozhodnutí krajských soudů zpravidla
pro účastníky/osoby zúčastněné na řízení, včetně toho, který podává kasační stížnost, neznamená žádný přínos.
Výsledkem je naopak pravidelně prodloužení a prodražení soudního řízení. I proto je nutné k aplikaci kasačního
důvodu spočívajícího v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů přistupovat krajně zdrženlivě. Jeho použití je
namístě např. tehdy, pomine-li krajský soud podstatná skutková tvrzení opřená o obsah správního spisu či
podložená důkazními návrhy, mohou-li reálně vést k přehodnocení merita věci.“ Stěžovatelem označené
pochybení městského soudu nedosahuje zdaleka takové intenzity, aby bylo nutné rušit z tohoto
důvodu jeho rozsudek pro nepřezkoumatelnost.
[11] Spor v nynější věci se týká doplatku služebního příjmu za nařízenou službu přesčas
v rozsahu nejvýše 150 hodin konanou žalobcem v roce 2011 a 2012 s výjimkou doplatku
za období od 1. 1. 2011 do 31. 1. 2011, u něhož se stěžovatel (spolu s rokem 2010) dovolal
promlčení ve smyslu §206 odst. 1 služebního zákona. Ve vztahu ke zbylému období posuzoval
žalobcovu žádost o doplatek věcně, pro což je podstatná následující právní úprava.
[12] Dle §54 odst. 1 služebního zákona lze příslušníkovi v důležitém zájmu služby nařídit výkon
služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Dle §54 odst. 2 tohoto zákona platí:
Jestliže bude vyhlášen krizový stav podle zvláštního právního předpisu nebo ve výjimečných případech ve veřejném
zájmu, lze příslušníkovi nařídit po dobu krizového stavu a nebo po nezbytnou dobu ve veřejném zájmu službu
přesčas i nad rozsah stanovený v odstavci 1.
[13] Podle §112 odst. 2, věty první, služebního zákona příslušníkovi je stanoven služební příjem
s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Dle nálezu Ústavního
soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 20/09, je citované ustanovení v souladu s ústavním
pořádkem.
[14] Ustanovení §125 odst. 1 služebního zákona uvádí, že: Příslušník má nárok na náhradní volno
za každou hodinu služby přesčas nad 150 hodin v kalendářním roce. Neposkytne-li bezpečnostní sbor
příslušníkovi náhradní volno v době 3 kalendářních měsíců po výkonu služby přesčas nebo v jinak dohodnuté
době, má nárok na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku,
který připadá na každou tuto hodinu služby bez služby přesčas v kalendářním měsíci, v němž službu koná.
[15] Z §54 odst. 1 služebního zákona tedy vyplývá, že služba přesčas v maximálním rozsahu
150 hodin v kalendářním roce může být nařízena pouze v důležitém zájmu služby (mimo případy
krizového stavu nebo výjimečné případy ve veřejném zájmu dle §54 odst. 2, kdy lze nařídit
službu přesčas i nad rámec tohoto limitu). V takovém případě nedochází k navýšení služebního
příjmu, neboť při jeho stanovení je již s případnými přesčasovými hodinami počítáno
(§112 odst. 2 služebního zákona). Pokud však přesčasové hodiny uvedený limit přesáhnou,
má příslušník nárok buď na náhradní volno, nebo na poměrnou část příslušného základního
tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku. Na základě analogické aplikace §125 odst. 1
služebního zákona má příslušník nárok na náhradní volno, nebo na poměrnou část přiznaného
základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku i za každou vykonanou hodinu služby
přesčas do limitu 150 hodin v kalendářním roce, která byla nařízena v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013, č. j. 4 Ads 11/2013 - 41).
[16] Otázka zákonnosti rozhodnutí žalovaného, kterým nevyhověl žádosti žalobce o doplatek
služebního příjmu, je v posuzované věci závislá právě na zodpovězení otázky, zda byly služby
přesčas v rozsahu do 150 hodin v kalendářním roce nařízeny v souladu se zákonem.
[17] Dle judikatury lze nařídit službu přesčas výjimečně, neboť zákonodárce její přípustnost
podmínil existencí určitých zákonných podmínek, bez jejichž identifikace výkon služby přesčas
nařídit nelze. Těmito podmínkami jsou: 1) důležitý zájem služby a z toho vyplývající předpoklad
výjimečnosti služby přesčas, 2) odůvodnění přijetí tohoto opatření a 3) maximální rozsah
150 hodin v kalendářním roce, popř. vyhlášení krizového stavu nebo jiné výjimečné případy
ve veřejném zájmu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012,
č. j. 6 Ads 151/2011 - 126 a ze dne 15. 10. 2015, č. j. 1 As 183/2015 - 63).
[18] Městský soud tak správně konstatoval, že služební zákon nepojímá službu přesčas jako
další fond služební doby, z něhož je možné libovolně čerpat do limitu 150 hodin v kalendářním
roce. Služba přesčas představuje výjimečné opatření, které umožňuje nařídit výkon služby
nad rámec základní doby služby. Důležitý zájem služby přitom nemůže spočívat v dlouhodobém
až trvalém nedostatku příslušníků.
[19] V posuzovaném případě stěžovatel odůvodnil nařízení služby přesčas kumulací absencí
příslušníků I. nebo II. oddělení ICP Ruzyně. Nejednalo se tedy o nutnost zastoupit konkrétního
příslušníka, jenž nemohl nastoupit daný den do služby, ale o stav, kdy do služby v tentýž den
nenastoupilo z různých důvodů více příslušníků najednou (pracovní neschopnost, dovolená, kurz
odborné přípravy, studium, jazykový kurz, ošetřování člena rodiny, ozdravný pobyt, darování
krve, účast na pohřbu, vyslání na misi, stáž atd.). Obdobnou situací se Nejvyšší správní soud
zabýval v rozsudku ze dne 25. 1. 2018, č. j. 9 As 258/2017 - 32, v němž uvedl, že: „Řádné posouzení
žaloby v nynějším případě vyžadovalo nejprve provést rozbor toho, zda jednotlivé dílčí důvody nepřítomnosti
příslušníků uvedené správními orgány (dovolená, pracovní neschopnost, služební volno, jazykový kurz atd.) by bylo
možno samostatně akceptovat jako důležitý zájem služby ve smyslu §54 odst. 1 zákona o služebním poměru pro
nařízení služby přesčas u příslušníka, který má absentující příslušníky zastoupit [k tomu viz část IV. a) tohoto
rozsudku]. A po takto provedeném rozboru jednotlivých dílčích důvodů provést u každého dne, kdy žalobci byla
nařízena služba přesčas, hodnocení, zda obstojí odůvodnění správních orgánů poukazující na kumulaci absencí celé
řady příslušníků chybějících ze široké palety důvodů [k tomu viz část IV. b) tohoto rozsudku].“ V souladu
s uvedeným měl tedy městský soud nejprve hodnotit, zda jednotlivé dílčí důvody nepřítomnosti
příslušníků uvedené stěžovatelem představují způsobilý důvod pro nařízení služby přesčas.
Tomuto požadavku městský soud dostál ve vztahu k posouzení, zda lze jako důležitý důvod
pro nařízení služby přesčas akceptovat čerpání dovolené, pracovní neschopnost a udělení
služebního volna jiným příslušníkům.
[20] Městský soud nepochybil, když s odkazem na již zmiňované rozsudky ve věcech
sp. zn. 9 As 27/2017 a sp. zn. 9 As 258/2017 konstatoval, že čerpání dovolené nelze akceptovat
jako samostatný důvod opravňující nařízení služby přesčas, která není proplácena. Dle rozsudku
sp. zn. 9 As 27/2017 totiž „samotná skutečnost čerpání dovolené jedním z příslušníků sboru není sama o sobě
dostatečným důvodem pro nařízení služby přesčas jinému příslušníku. Čerpání dovolené je natolik běžnou součástí
služby u policejního sboru, že je věcí státní správy policie, aby vyřešila personální otázky fungování policie tak,
aby jen z důvodu čerpání dovolené u jednoho příslušníka nebyla jinému příslušníku nařizována služba přesčas.“
[21] Samotné zjištění, že žalobci byla nařízena přesčasová služba mimo jiné právě proto,
že řada dalších příslušníků čerpala dovolenou, nicméně nepostačuje pro konstatování
nezákonnosti rozhodnutí stěžovatele. Z výše citovaného rozsudku sp. zn. 9 As 258/2017 vyplývá,
že závěr o nezákonnosti rozhodnutí správních orgánů nelze učinit předtím, než bude proveden
rozbor toho, zda jednotlivé dílčí důvody nepřítomnosti příslušníků uvedené správními orgány by
bylo možno samostatně akceptovat jako důležitý zájem služby ve smyslu §54 odst. 1 služebního
zákona a následné hodnocení, zda ve světle tohoto rozboru obstojí odůvodnění nařízení služby
přesčas v jednotlivých dnech. Stěžovatel přitom zdůvodnil nařízení služby přesčas rovněž absencí
řady dalších příslušníků chybějících z jiných důvodů, než je čerpání dovolené. To, že jeden z více
samostatných důvodů přesčasové služby neobstál, tedy ještě neznamená nezákonnost rozhodnutí
stěžovatele, zvláště pak za situace, kdy judikatura kasačního soudu některé z těchto důvodů
považuje za určitých podmínek za důvody akceptovatelné jako důležitý důvod pro nařízení služby
přesčas. Jinými slovy, závěr o nezákonnosti rozhodnutí stěžovatele nebylo možno učinit
na základě posouzení akceptovatelnosti toliko jednoho z těchto uváděných důvodů
nepřítomnosti ostatních příslušníků jako důležitého zájmu služby ve smyslu §54 odst. 1
služebního zákona pro nařízení služby přesčas žalobci. V tomto směru je tedy třeba právní názor
městského soudu korigovat.
[22] Přestože městský soud konstatoval nezákonnost rozhodnutí stěžovatele, neustal pouze
na tomto posouzení a věnoval se i některým dalším samostatným důvodům přesčasové služby,
které stěžovatel označil, a sice pracovní neschopnosti a udělení služebního volna. Správně přitom
uvedl, že pracovní neschopnost jednoho příslušníka a nutnost jej po dobu jeho nepřítomnosti
zastoupit, lze akceptovat jako důležitý důvod pro nařízení služby přesčas. Ve smyslu rozsudku
ve věci sp. zn. 1 As 183/2015, je tomu tak tehdy, jestliže pracovní neschopnost nebylo možné
předvídat při rozvržení doby služby na jednotlivé směny, tj. příslušnému služebnímu funkcionáři
nebyla objektivně známa při zpracování rozvrhu základní doby služby na příští měsíc. Hodnocení
akceptovatelnosti pracovní neschopnosti jako důvodu přesčasové služby je tedy závislé
na okamžiku, kdy se o důvodu nepřítomnosti služební funkcionář dozvěděl. V případě
služebního volna pak městský soud rovněž správně upozornil na to, že je třeba rozlišovat,
z jakého důvodu bylo tomu kterému příslušníkovi uděleno služební volno a kdy o jeho
poskytnutí jednotliví příslušníci požádali (k tomuto časovému okamžiku blíže viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2018, č. j. 9 As 207/2018 - 20, či ze dne 15. 11. 2018,
č. j. 9 As 447/2017 - 26).
[23] K samotnému přezkoumání konkrétních okolností týkajících se nařízení přesčasové
služby z těchto důvodů městský soud nepřistoupil, neboť v obou případech označil
rozhodnutí stěžovatele za nepřezkoumatelné. Dle městského soudu nebylo možné určit,
zda se v jednotlivých případech jednalo o předvídatelný důvod pro nařízení služby přesčas.
[24] Jak již bylo uvedeno, v případě příslušníků, kteří byli uznáni dočasně neschopnými
ke službě, je zásadní, kdy se o pracovní neschopnosti služební funkcionář dozvěděl, resp. zda o ní
věděl při zpracování rozvrhu základní doby služby na příští kalendářní měsíc. Z rozhodnutí
stěžovatele (str. 19) vyplývá, že plány služeb vytváří vedoucí příslušník ve smyslu §53 odst. 1
služebního zákona do 25. dne předchozího měsíce. Současně je v rozhodnutí u jednotlivých
pracovních neschopností uvedena doba jejich trvání (s uvedením konkrétních dat), k čemuž je
ve správním spisu na č. l. 291 založen příslušný přehled všech pracovních neschopností za roky
2011 a 2012. Nelze však souhlasit se stěžovatelem, že již na základě těchto informací bylo možné
provést hodnocení, zda šlo o neočekávanou pracovní neschopnost, nebo pracovní neschopnost,
která byla bezpečnostnímu sboru známa. Tyto informace svědčí toliko o tom, kdy a který
policista v pracovní neschopnosti skutečně byl. Neumožňují však soudu ověřit, zda se pracovní
neschopnosti jednotlivých příslušníků staly služebnímu funkcionáři známé právě k okamžiku
zpracování rozvrhu základní doby služby na další kalendářní měsíc. K posouzení předvídatelnosti
jednotlivých pracovních neschopností chybí ve spise tzv. neschopenky, na nichž lékař potvrzuje
pracovní neschopnost (srov. rozsudky sp. zn. 9 As 207/2018 a sp. zn. 5 As 349/2019). Lze tedy
souhlasit s městským soudem, že v této části je napadené rozhodnutí skutečně nepřezkoumatelné.
Úkolem stěžovatele v dalším řízení bude doplnit do spisu podklady, ze kterých bude zřejmé,
kdy se služební funkcionář dozvěděl o pracovní neschopnosti a na základě takto doplněných
podkladů v rozhodnutí posoudit, zda o ní věděl při zpracování rozvrhu základní doby služby
na příští kalendářní měsíc.
[25] Nejvyšší správní soud dále podotýká, že rozhodnutí stěžovatele v drtivé většině případů
obsahuje údaj o důvodu udělení služebního volna, v řadě případů je tento údaj doplněn
i informací o datu žádosti o jeho udělení. Jedná se např. o udělení služebního volna z důvodu
studia či vykonání zkoušky ve dnech 20. 4. 2011, 29. 4. 2011 a 28. 5. 2011. Stěžovatel v kasační
stížnosti správně poukázal na případy, kdy si příslušníci požádali o udělení služebního volna
zpětně, např. z důvodu ošetřování člena rodiny (jednalo se např. o dny 29. 4. 2011, 28. 5. 2011,
29. 5. 2011, 17. 9. 2011, 26. 4. 2012). I kdyby však napadené rozhodnutí nespecifikovalo precizně
ve všech případech poskytnutí služebního volna, z jakého důvodu a kdy konkrétně příslušník
o jeho poskytnutí požádal, nelze paušálně uzavřít, že je toto rozhodnutí nepřezkoumatelné jen
a pouze proto, že jeho obsah neposkytuje detailní přehled jednotlivých žádostí o udělení
služebního volna (srov. rozsudek tohoto soudu ze dne 19. 6. 2020, č. j. 5 As 349/2019 - 23).
Městský soud měl za této situace zkoumat, zda má napadené rozhodnutí oporu ve spise,
resp. zda obsah spisového materiálu odpovídá obsahu napadeného rozhodnutí. Správní spis
přitom obsahuje poměrně rozsáhlou podkladovou část, jejíž součástí jsou právě i žádosti
o udělení služebního volna (zejména čísla listů 191 až 290). Neobsahuje-li rozhodnutí stěžovatele
přesný údaj o datu žádosti o udělení služebního volna, vyplývá toto datum zřetelně z podkladů
obsažených ve správním spise (z příslušných žádanek). Např. v případě dne 25. 8. 2011 (darování
krve) byla žádanka podána dne 25. 8. 2011, v případě dne 17. 10. 2011 (studium) byly žádanky
podány ve dnech 24. 9. 2011 a 12. 10. 2011, v případě dne 25. 10. 2011 (pohřeb) byla žádanka
podána dne 23. 10. 2011. Za situace, kdy správní spis obsahuje takto rozsáhlou podkladovou část,
lze městskému soudu vytknout, že přesně nespecifikoval, k jaké skutečnosti postrádá podklady
ve správním spise a proč (tj. identifikovat příslušníka a den, u něhož má důvod nepřítomnosti
za nepodložený). Nejvyšší správní soud se nicméně shoduje se stěžovatelem, že na základě
spisového materiálu bylo možné posoudit jak relevanci důvodu pro poskytnutí služebního volna
příslušníkům, tak i to, zda se služební funkcionář o tomto důvodu dozvěděl v dostatečném
předstihu, či pro něj daná situace byla nepředvídatelná a náhlá. Jelikož však městský soud správně
rozhodnutí stěžovatele zrušil z důvodu nepřezkoumatelnosti v části týkající se pracovní
neschopnosti jiných příslušníků (viz výše), provede předestřenou úvahu stěžovatel v dalším řízení.
[26] Nejvyšší správní soud tedy nepřisvědčil městskému soudu, že je rozhodnutí stěžovatele
nezákonné, neboť k tomuto konstatování nepostačuje nezpůsobilost jednoho z řady dílčích
důvodů nepřítomnosti příslušníků (zde: čerpání dovolené) být důležitým zájmem služby.
Neztotožnil se ani s tím, že by rozhodnutí stěžovatele bylo nepřezkoumatelné v otázce možnosti
posouzení relevance jednotlivých důvodů pro určení a čerpání služebního volna příslušníkům
a toho, zda se o nich služební funkcionář dozvěděl v dostatečném předstihu. Vzhledem k závěru
o nepřezkoumatelnosti stěžovatelova rozhodnutí v části týkající se pracovní neschopnosti lze
však souhlasit s městským soudem, že žalobou napadené rozhodnutí bylo třeba zrušit a věc vrátit
stěžovateli k dalšímu řízení. Jak již bylo uvedeno výše, zrušení rozhodnutí krajských soudů
zpravidla pro účastníky, včetně toho, který podává kasační stížnost, neznamená žádný přínos.
Výsledkem je naopak prodloužení a prodražení soudního řízení. Proto Nejvyšší správní soud
nepřistoupil ke zrušení napadeného rozsudku městského soudu, ale toliko nahradil a doplnil jeho
závěry ve smyslu usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75.
Pro stěžovatele je tak závazný právní názor městského soudu korigovaný právním názorem
Nejvyššího správního soudu.
[27] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že se městský soud v rozsudku výslovně nevyjádřil
k relevanci dalších důvodů nařízené služby přesčas, které nelze podřadit pod pracovní
neschopnost ani udělení dovolené či služebního volna. Jedná se o: 1) vyslání na jazykový kurz
[20. 3. 2011, 20. 4. 2011, 17. 9. 2011, 16. 10. 2011, 17. 10. 2011, 20. 10. 2011, 25. 10. 2011,
25. 11. 2011, 31. 1. 2012, 26. 4. 2012, 16. 9. 2012, 25. 9. 2012], 2) vyslání do kurzu odborné přípravy
[20. 3. 2011, 20. 4. 2011, 16. 10. 2011, 17. 10. 2011, 20. 10. 2011, 25. 11. 2011, 31. 1. 2012,
2. 2. 2012, 26. 4. 2012, 25. 9. 2012], 3) školení [20. 4. 2011], 4) stáž [20. 4. 2011], 5) ozdravný pobyt
[28. 5. 2011, 29. 5. 2011, 17. 9. 2011, 16. 10. 2011, 17. 10. 2011, 20. 10. 2011, 25. 10. 2011,
25. 11. 2011, 26. 4. 2012, 16. 9. 2012, 25. 9. 2012], 6) služební zkouška [20. 10. 2011], 7) mise
v Gruzii [25. 11. 2011], 8) výkon jiné služební činnosti [FRONTEX, 31. 7. 2012]. Téměř identickými
důvody se však Nejvyšší správní soud zabýval v již opakovaně zmiňovaném rozsudku ve věci
sp. zn. 9 As 258/2017, na nějž odkazoval v kasační stížnosti i stěžovatel. Lze proto odkázat
na závěry v něm uvedené, zejména na body 33 až 36 a 44 až 47.
[28] Stěžovatel tak bude v dalším řízení postupovat v intencích výše uvedeného, tedy obstará
chybějící podklady a znovu posoudí relevanci jednotlivých důvodů absencí, pro něž byla žalobci
nařízena služba přesčas optikou výše uvedeného. Dále zhodnotí, zda bylo možné nařídit žalobci
službu přesčas, došlo-li ke kumulaci důvodů, pro které by samo o sobě bylo možné službu
přesčas nařídit, s důvody, které její nařízení vylučují, a to za současného zohlednění celkového
počtu příslušníků, kterým byla příslušné dny služba přesčas nařízena. Své úvahy stran kumulace
jakožto odůvodnění nařízených služeb přesčas řádně zdůvodní, jak Nejvyšší správní soud ve své
judikatuře při přezkumu tohoto typu správního rozhodnutí vyžaduje.
[29] S ohledem na vše výše uvedené proto Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
[30] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobci
náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. července 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu