ECLI:CZ:NSS:2020:9.AS.246.2019:58
sp. zn. 9 As 246/2019 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: T. H.,
zast. Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti
žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 3. 1. 2018, č. j. KUZL-70471/2017, sp. zn. KUSP-70471/2017/DOP/Mu, ve
znění opravného usnesení ze dne 18. 7. 2018, č. j. KUZL-42287/2018, sp. zn. KUSP –
26143/2018/DOP/Mu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 25. 7. 2019, č. j. 33 A 11/2018 – 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla jako
nedůvodná podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti v záhlaví uvedenému
rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný k odvolání stěžovatele změnil rozhodnutí
Městského úřadu Kroměříž (dále též „Městský úřad“) ze dne 11. 9. 2017,
č. j. MeUKM/060299/2017, sp. zn. MeUKM/012791/2016 361-76 (dále též „prvostupňové
rozhodnutí“ nebo „rozhodnutí o přestupcích“) v části vymezení skutkové věty a odkazu
na dotčená ustanovení právních předpisů ve výroku II. a ve výroku o uložené pokutě. Ve zbytku
prvostupňové rozhodnutí potvrdil a odvolání stěžovatele zamítl.
[2] Prvostupňovým rozhodnutím byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupků podle
§125c odst. 1 písm. f) bod 4 a §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním
provozu“), kterých se měl dopustit tím, že dne 13. 2. 2016 v 12:59 hod. řídil motorové vozidlo
tov. zn. Škoda Octavia, RZ: X, s přívěsným vozíkem, RZ: X, v obci Břest na silnici č. I/55 ve
vzdálenosti 121,2 metrů od domu č. p. X ve směru jízdy na obec Hulín, přičemž nerespektoval
rychlost stanovenou pro daný úsek 50 km/h, kdy mu byla hlídkou Policie ČR DI Kroměříž
prostřednictvím silničního laserového rychloměru MicroDigiCam LTI naměřena rychlost jízdy 71
km/h, tedy při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ± 3 km/h byla jako nejnižší skutečná
rychlost naměřena rychlost jízdy 68 km/h, čímž překročil nejvyšší dovolenou rychlost nejméně o
18 km/h, při řízení u sebe neměl osvědčení o registraci vozidla – přívěsného vozíku RZ X a
porušil povinnost být za jízdy připoután bezpečnostním pásem (§6 odst. 1 písm. a) a §6 odst. 7
písm. b) zákona o silničním provozu).
[3] Opravným usnesením ze dne 18. 6. 2018, č. j. KUZL-42287/2018,
sp. zn. KUSP-26143/2018/DOP/Mu, žalovaný opravil zřejmou nesprávnost spočívající v chybě
v psaní ve svém rozhodnutí tak, že ve výroku I. odst. druhý nahradil odkaz na §6 odst. 12
odkazem na §6 odst. 11 zákona o silničním provozu.
II. Posouzení krajským soudem
[4] Krajský soud v napadeném rozsudku rozčlenil pro větší přehlednost argumentaci
stěžovatele do několika oddílů. Nejprve se zabýval namítanou prekluzí. Zdůraznil,
že jde o typovou námitku, která byla již v minulosti uplatňována v jiných věcech
a k níž se opakovaně vyslovil i NSS tak, že dotčenou změnu právní úpravy ohledně zániku
odpovědnosti za přestupek lze aplikovat již na přestupky spáchané po dni 1. 10. 2015. Důvodem
je skutečnost, že čl. I bodu 6 zákona č. 204/2015 Sb. je zařazen mezi výjimky,
na které se vztahuje dřívější nabytí účinnosti daného právního předpisu. Blíže k tomu odkázal
na rozsudky NSS ze dne 18. 9. 2018, č. j. 2 As 168/2018 - 24 a ze dne 1. 11. 2018,
č. j. 6 As 274/2018 - 42.
[5] Stejné závěry platí i pro námitku zániku odpovědnosti za přestupek podle nové právní
úpravy. Pro přerušení běhu lhůty bylo relevantní právní skutečností zahájení řízení, vydání
rozhodnutí o přestupku či doručení příkazu bez ohledu na to, zda bylo rozhodnutí žalovaným
zrušeno. Tato okolnost má vliv jen na posouzení objektivní lhůty k projednání přestupku,
která byla v nyní souzené věci dodržena.
[6] Krajský soud se neztotožnil ani s námitkami týkajícími se vad výroku a změny právní
kvalifikace. Z formulace prvostupňového rozhodnutí v kontextu skutkových okolností plyne,
že stěžovateli je kladeno za vinu porušení více povinností řidiče. Použití jednotného čísla
prvostupňovým orgánem nemůže v tomto směru vyvolat důvodnou pochybnost. Správní orgán
prvního stupně kladl stěžovateli za vinu, že neměl při sobě osvědčení o registraci vozidla (dále jen
„ORV“). Žalovaný spatřoval naplnění znaků skutkové podstaty přestupku až v tom, že stěžovatel
ORV na výzvu policistů nepředložil. Nejde však o překvapivé rozhodnutí. Správní orgány obou
stupňů vycházely ze stejných skutkových závěrů a žalovaný pouze reflektoval skutečnost,
že postihnout lze jen nepředložení ORV.
[7] Stěžovatel v žalobě neupřesnil, v čem mu mělo být znemožněno řádné vedení obhajoby,
když oba správní orgány pracovaly i s jeho skutkovou verzí a kvalifikovaly ji jako tentýž
přestupek, byť s odkazem na porušení jiných, avšak souvisejících povinností řidiče. Ve výroku
rozhodnutí o přestupku nemusí být uveden odkaz na ustanovení rozhodná pro výměru správního
trestu. Podstatné je, že tato kritéria byla při stanovení sankce posouzena. Obdobné závěry platí
i pro stanovení výše náhrady nákladů správního řízení.
[8] Účelovými shledal krajský soud námitky stěžovatele týkající se pochybností o totožnosti
a ověření použitého rychloměru. Stěžovatel namítal, že mu nebylo policisty během kontroly
umožněno, aby si rychloměr a ověřovací list prohlédl. K tomu navrhl provedení důkazu
ohledáním a výslechem svědků - spolujezdců. Krajský soud i k této námitce upozornil,
že jde o typovou argumentaci, opakovaně používanou v přestupkových věcech zastupovaných
v záhlaví uvedeným zástupcem stěžovatele. Totožnost použitého rychloměru je vyvrácena
ověřovacím listem a záznamy o přestupcích, ve všech těchto dokumentech je uvedeno výrobní
číslo měřidla UX 018191. Tvrzení stěžovatele o zabránění kontroly rychloměru policisty vyvrací
úřední záznam i oznámení o přestupku, které navíc stěžovatel odmítl podepsat. Ostatně zástupci
stěžovatele nic nebránilo se na tuto okolnost předvolaných svědků dotázat, což však neučinil.
[9] Ve vztahu k provedenému měření rychlosti stěžovatel zpochybnil vyjádření společnosti
ATS – Telcom Praha a. s. ze dne 10. 8. 2016, které nebylo dle jeho názoru vydáno nestrannou
a odborně způsobilou osobou. I u této námitky krajský soud poznamenal, že jde o opakovaně
používanou, typovou námitku, která kromě spekulativního tvrzení navíc ani není založena
na žádných relevantních argumentech či podkladech. Uvedená společnost je prodejcem
certifikovaných měřících přístrojů nepochybně znalou jejich funkcí i technického vybavení
a její vyjádření již bylo v minulosti soudy jak z hlediska věrohodnosti, tak z hlediska odbornosti
akceptováno. Krajský soud nevidí důvod, proč se od této ustálené praxe odchylovat.
[10] K argumentaci ohledně správnosti provedeného měření (nedodržení nenulového úhlu
a tzv. slip efekt) uzavřel, že s ohledem na uplatnění zásady omezené materiální pravdy byly
správní orgány povinny zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností, což učinily. Z vyjádření
společnosti ATS – Telcom Praha a. s. (odkaz na algoritmus „error traping“), ze záznamu
o přestupku, výpovědi policisty Švece a fotodokumentace založené ve správním spise plyne,
že měření proběhlo podle návodu k obsluze.
[11] Stěžovateli je kladeno za vinu spáchání přestupku spočívajícího v řízení vozidla
bez použití bezpečnostního pásu. Z povahy věci jde o obtížně zachytitelné jednání,
pozorovatelné pouhým okem. Nelze proto považovat za problematické, že správní orgány
neprováděly další dokazování, neboť v úvahu připadaly pouze svědecké výpovědi zasahujících
policistů, které byly provedeny, a případně spolujezdců, kteří se však opakovaně k podání
svědecké výpovědi nedostavili. Oba policisté shodně vypověděli, že stěžovatel při příjezdu
ke stanovišti policie nebyl připoután a že bezpečnostní pás visel na sloupku vedle řidiče.
Podle konstantní judikatury jsou výpovědi policistů obecně považovány za věrohodné
a ani v projednávané věci nedošlo k jejich zpochybnění. Drobné rozpory týkající se barvy
oblečení stěžovatele jsou vlivem několikaměsíčního odstupu výpovědi od okamžiku spáchání
přestupku zcela přirozené a nemohou mít vliv na věrohodnost jinak zcela konzistentních
výpovědí.
[12] Podle ustálené judikatury navíc není ani podstatné, zda si stěžovatel odepnul pás
až před zastavením vozidla, jak namítal. Jeho povinností je být připoután až do ukončení jízdy.
Navíc toto tvrzení ani neplyne z provedených důkazů. Z těch naopak plyne, že stěžovatel na
výzvu policistů nepředložil ORV přívěsného vozidla. Pro posouzení viny není podstatné,
zda jej ve vozidle hledal či nikoliv.
[13] K námitkám týkajícím se zákonnosti a zdůvodnění výše uložené pokuty krajský soud
uvedl, že rozhodnutí správních orgánů obsahují podrobné úvahy reflektující jak polehčující,
tak přitěžující okolnosti. Za rozhodnou nelze v této souvislosti považovat dobu od spáchání
přestupku či délku správního řízení, která bývá ovlivněna složitostí případu a často i obstrukčními
praktikami některých zmocněnců. Náhrada nákladů správního řízení nemá sankční charakter
a nemůže ani být polehčující okolností. Stejně tak nemůže být polehčující okolností bodový
postih.
[14] Stěžovatel nijak nekonkretizoval ani nezdůvodnil námitku zákazu dvojího přičítání.
Je mu kladeno za vinu spáchání tří přestupků, přičemž řízení vozidla bez použití bezpečnostního
pásu je dle judikatury NSS koncipováno vždy na principu zavinění formou vědomé nedbalosti.
U přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti je krajský soud na rozdíl
od správních orgánů názoru, že je lze spáchat i ve formě nevědomé nedbalosti. Pro posouzení
věci je nicméně podstatné, že pro uznání viny postačuje zavinění ve formě nevědomé nedbalosti,
přičemž v rámci úvah o výši pokuty byla subjektivní stránka hodnocena jako polehčující okolnost
a k uložení pokuty na horní hranici sazby došlo zejména s ohledem na místo, čas a počet
spáchaných přestupků. To správní orgány přezkoumatelným způsobem zdůvodnily.
[15] Rozhodnutí byla vydána již za účinnosti nového přestupkového zákona, pročež bylo
na místě zkoumat, zda nejsou splněny podmínky pro mimořádné snížení pokuty. Podle judikatury
NSS není povinností správního orgánu tyto úvahy výslovně uvést. V projednávané věci byla
pokuta uložena na samé hrozní hranici zákonné sazby, z čehož lze dovodit, že správní orgány
neshledaly pro takový postup důvod.
[16] Ve vztahu k požadované anonymizaci rozhodnutí, jakožto běžné součásti žalob
podávaných zástupcem v projednávané věci, odkázal krajský soud na konstantní judikaturu NSS
k této námitce.
III. Obsah kasační stížnosti
[17] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Podle jejího obsahu
je patrné, že uplatňuje kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[18] Krajský soud nesprávně a nedostatečně podrobně posoudil, jaký vliv měla jednotlivá
kritéria na konečnou výši sankce. Není ani zřejmé, jakým myšlenkovým postupem ke svým
závěrům dospěl. Výtky proti odůvodnění výše sankce vycházejí z judikatury NSS, konkrétně
z rozsudku ze dne 31. 5. 5. 2007, č. j. 4 As 64/2005 - 63, dle kterého musí správní orgán
podrobně a přesvědčivě odůvodnit, k jakým hlediskům přihlédl a jaký to mělo vliv na výši sankce.
V tomto směru je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný.
[19] Nesouhlasí s názorem krajského soudu, že správní rozhodnutí obsahují podrobné úvahy
reflektující jak polehčující, tak přitěžující okolnosti případu. Správní orgán až na dva případy (souběh
přestupků, EKŘ) neuvedl, zda jde o polehčující, či přitěžující okolnost, neuvedl ani váhu
jednotlivých kritérií. K tomu stěžovatel odkazuje na několik rozhodnutí NSS zabývajících
se povinností správních orgánů zohlednit kritéria, která zákon s výší sankce spojuje.
[20] Došlo k porušení zásady zákazu dvojího přičítání, neboť správní orgány stěžovateli kladly
k tíži i skutečnosti neodlučitelné od naplnění znaků daných přestupků. S touto konkrétní
námitkou se krajský soud v podstatě vůbec nevypořádal, označil ji za obecnou a i tím zatížil svůj
rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti. Považoval-li krajský soud tuto námitku za příliš obecnou,
měl stěžovatele vyzvat k jejímu upřesnění. K tomu odkazuje na rozhodnutí NSS ze dne
10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 105/2009 - 92. Uvádí, jak by argumentoval, pokud by jej krajský soud
k doplnění žalobního bodu vyzval.
[21] Krajský soud se nevypořádal ani s odkazy stěžovatele na přiléhavou judikaturu, konkrétně
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2015, č. j. 46 A 119/2013 - 42, dle nějž nelze
skutečnosti pravidelně se opakující při naplnění určité skutkové podstaty považovat za polehčující
či přitěžující okolnost. K tomu doplňuje odkaz na rozsudek NSS ze dne 6. 10. 2016,
č. j. 2 As 161/2016 - 52.
[22] K porušení zákazu dvojího přičítání došlo, neboť stěžovateli bylo kladeno k tíži i to,
že rychlost přeskočil v obci, což je znakem skutkové podstaty přestupku. Stejně tak je absurdní
klást mu k tíži skutečnost, že při překročení rychlosti dojde k prodloužení brzdné dráhy vozidla.
[23] Stěžovatel nerozumí úvaze krajského soudu týkající se zohlednění hodnoty překročení
rychlosti ve vztahu k hranici dané skutkovou podstatou, když žádný ze správních orgánů toto
kritérium nepoužil. Krajskému soudu nepřísluší posuzovat, zda byla pokuta uložena v přiměřené
výši, má posoudit zákonnost postupu správních orgánů.
[24] Dle judikatury mají být průtahy v řízení zohledněny při výměře výše sankce v podobě
snížení pokuty. To platí i ve složitých případech. V projednávané věci docházelo k průtahům
v řízení bezdůvodně výhradně na straně správních orgánů, kterým se opakovaně nedařilo vydat
zákonné rozhodnutí. Úvaha krajského soudu o obstrukčních praktikách některých zmocněnců
je nepřezkoumatelná, stěžovateli nelze klást k tíži jednání jiných osob v jiném řízení,
v projednávané věci k tomu totiž nedošlo, ostatně soud to ani netvrdí.
[25] Krajský soud se nezabýval ani námitkou, že plynutím času klesá závažnost spáchaného
přestupku. Stěžovatel trvá na tom, že tuto okolnost nezohlednily ani správní orgány a jejich
rozhodnutí jsou proto nezákonná.
[26] Krajský soud uvedl, že zavinění formou nevědomé nedbalosti bylo stěžovateli kladeno
ku prospěchu jako polehčující okolnost (bod 66 rozsudku krajského soudu), to však z rozhodnutí
správních orgánů neplyne. Správní orgány vyměřily stěžovateli sankci mj. s ohledem na zavinění
formou vědomé nedbalosti. Krajský soud naopak ve shodě se stěžovatelem dospěl k závěru,
že nebylo prokázáno, že by přestupky zavinil touto formou nedbalosti a naopak se přiklonil
k možnosti zavinění formou nevědomé nedbalosti. Nesprávně však toto pochybení neshledal
jako důvod pro zrušení rozhodnutí pro nezákonnost. Stěžovatel upozorňuje, že z judikatury
Ústavního, Nejvyššího a Městského soudu v Praze plyne, že pokud správní rozhodnutí vycházejí
z nesprávného závěru o zavinění, jsou taková rozhodnutí nezákonná, resp. nepřezkoumatelná.
[27] Krajský soud nedovoleně „domyslel“ úvahu správních orgánů a vyšel ze závěru,
že při spáchání daných přestupků postačuje i zavinění z nedbalé nevědomosti, což bylo
zohledněno jako polehčující okolnost. To však z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů nelze
zjistit. Krajský soud měl proto správní rozhodnutí zrušit, aby správní orgány mohly řádně
odůvodnit, prokázat a zohlednit závěr o zavinění stěžovatele.
[28] Navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[29] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[30] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[31] Námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu NSS neshledal důvodnou.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou natolik závažnou, že se jí soud zabývá
z úřední povinnosti, i bez výslovného uplatnění takové námitky v kasační stížnosti (srov. §109
odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí je totiž možný až za předpokladu,
že jde o rozhodnutí srozumitelné a je z něj seznatelné, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno
ve výroku rozsudku. Z ustálené judikatury kasačního soudu lze zmínit například rozsudky
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 26. 6. 2014,
č. j. 5 As 73/2013 - 79.
[32] Shora uvedené však neznamená, že krajský soud musí za všech okolností vyslovit
podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka, reagovat jednotlivě na každou
předloženou listinu či jiný důkaz. Rozsah povinnosti soudu odůvodnit své závěry musí být
naopak posuzován s ohledem na okolnosti každého konkrétního případu. Opačný postup by
totiž mohl vést až k absurdním a kontraproduktivním důsledkům, které by byly v rozporu
se zásadou efektivity a hospodárnosti řízení. Po soudu je na místě požadovat, aby se ve svém
rozhodnutí vypořádal se všemi základními námitkami účastníka tak, aby žádná z nich nezůstala
bez náležité odpovědi. Takové vypořádání se se základními námitkami může v některých
případech, s přihlédnutím k okolnostem projednávané věci, konzumovat dokonce i odpověď
na přímo související námitky (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 10. 2018, č. j. 9 Azs 256/2018 - 45).
[33] V nyní projednávané věci krajský soud této své povinnosti dostál. Vypořádal všechny
okruhy námitek, které stěžovatel v žalobě vznesl a vyjádřil tím ucelený právní názor, který může
NSS přezkoumat.
[34] Z předložených správních spisů soud zjistil následující skutečnosti. Na základě
oznámení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územní odbor Kroměříž,
č. j. KRPZ-17794-6/PŘ-2016-150806-JMA, ze dne 13. 2. 2016 o přestupku, zahájil Městský úřad
dne 17. 3. 2016 řízení o přestupku blíže vymezeném v odst. 2 tohoto rozsudku se stěžovatelem.
V rámci ústního jednání konaného dne 11. 4. 2016 vypověděli svědci – zasahující policisté
nstržm. S. a nstržm. Š., že měření rychlosti prováděl v dané věci nstržm. Š., který rovněž vozidlo
řízené stěžovatelem zastavoval a se stěžovatelem dále přestupek řešil. Oba shodně vypověděli, že
stěžovatel nebyl při zastavování vozidla připoután bezpečnostním pásem a že kontrola
technického stavu vozidla byla provedena vizuálně. Stěžovatel se v průběhu řízení před
Městským úřadem obsáhle vyjádřil k podkladům rozhodnutí, zejména rozporoval správnost
měření rychlosti, výpověď svědka S. stran nepřipoutání se bezpečnostním pásem a nepředložení
ORV přívěsného vozíku, které údajně ve vozidle našel až poté, kdy policisté provedli lustraci a
odmítli jeho předložení jako opožděné. Na podporu svých tvrzení navrhl, aby správní orgán
vyslechl další svědky – spolujezdce stěžovatele. Na den 6. 6. 2016 byly k ústnímu jednání tyto
osoby předvolány, všechny se však z jednání omluvily. Městský úřad si k vyjasnění některých
technických aspektů měření rychlosti vyžádal stanovisko společnosti ATS – Telcom Praha a. s.
Rozhodnutím ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. MeUKM/012791/2016 361 – 76, byl stěžovatel uznán
vinným ze spáchání výše uvedených přestupků z nedbalosti, a za to mu byla uložena pokuta
ve výši 2 500 Kč. K odvolání stěžovatele žalovaný toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu
orgánu prvního stupně k novému projednání. Vytkl mu zejména, že nedostatečně zjistil skutkový
stav, neboť se opakovaně nepokusil předvolat stěžovatelem navržené svědky, ani nevyužil jiných
možností daných mu právními předpisy (předvedení, uložení pořádkové pokuty), aby zajistil
jejich výpověď.
[35] Městský úřad se následně pokusil znovu předvolat všechny navržené svědky, ti se však
bez omluvy k ústnímu jednání nedostavili. Za to jim byla uložena pořádková pokuta a bylo
vydáno nové rozhodnutí o přestupku, jímž byl stěžovatel opět uznán vinným, a byla mu uložena
pokuta 2 300 Kč. Proti tomuto obsáhlému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, rozhodnutí
o něm je předmětem přezkumu v nyní souzené věci.
[36] Stěžovatel v kasační stížnosti nerozporuje zjištěný skutkový stav, jeho námitky
se soustředí výhradně na pochybení správních orgánů, resp. krajského soudu, týkající
se náležitostí odůvodnění rozhodnutí. Ve vztahu k uložené sankci namítá pochybení ve výši
uložené pokuty, neuvedení kritérií určujících pro stanovení její výše, nezohlednění délky řízení
a porušení zákazu dvojího přičítání, dále pak nesprávné posouzení otázky zavinění, zejména
hodnocení zavinění formou vědomé nedbalosti jako přitěžující okolnosti.
[37] K prvnímu okruhu námitek týkajících se odůvodnění výše uložené sankce uvádí soud
následující. Podle §12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), se [p]ři určení druhu sankce a její výměry přihlédne
k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl
spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen
v disciplinárním řízení. Kritéria vyjmenovaná v §12 odst. 1 zákona o přestupcích jsou
demonstrativní, není ani třeba, aby správní orgány vyčerpávajícím způsobem přezkoumaly
naplnění každého z nich. Účelem §12 odst. 1 zákona o přestupcích je dát správním orgánům
možnost individualizovat ukládanou sankci tak, aby reflektovala okolnosti věci a nebyla svévolná
ani pouze obecně odůvodněná (srov. obdobně rozsudek ze dne 21. 10. 2019,
č. j. 1 As 105/2019 - 36, bod 27). Pro posouzení požadavků přezkoumatelnosti stanovení výše
sankce lze odkázat i na rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 As 56/2019 - 28, z nějž plyne,
že není dostatečné, pokud správní orgán pouze formálně vyjmenuje veškerá zákonná kritéria,
ale je nutné tato kritéria individualizovat na posuzovanou věc.
[38] Za účelem zjištění, zda takové odůvodnění rozsudku krajského soudu obstojí, je třeba
posoudit, jak uloženou pokutu odůvodnil Městský úřad, resp. žalovaný. Na str. 30 svého
rozhodnutí Městský úřad zhodnotil, že „[p]řestupky byly spáchány při průjezdu obcí Břest, v obytné zóně
a zóně obchodních provozoven, v odpoledních hodinách, v den pracovního klidu, tedy v době s minimálně střední
hustotou provozu. Přitěžující okolností je také to, že se obviněný dopustil více jednání projednávaných ve společném
řízení. Polehčující okolností, kterou v prvním projednávání přestupků správní orgán víceméně nezohlednil je to,
že T. H. neměl v EKŘ v době spáchání přestupků záznam o žádném přestupku, poslední záznam je z roku
2013. Na základě tohoto a hodnocení jednání jako nedbalostního, snížil sankci pokuty z horní hranice zákonem
stanoveného rozpětí“. Žalovaný tyto úvahy potvrdil. Z rozhodnutí je tak patrné, že správní orgány
jednotlivá kritéria shora požadovaným způsobem zhodnotily.
[39] NSS z žaloby zjistil, že námitka byla uplatněna velmi obecně. Krajský soud na ni sice
reagoval poměrně úsporně, nicméně dostatečně. Správní orgány srozumitelně popsaly
a zhodnotily relevantní skutečnosti, přičemž po správních orgánech nelze požadovat, aby ještě
blíže (např. zmíněným procentuálním vyjádřením) konkretizovaly, jaký vliv jednotlivé skutečnosti
měly.
[40] Tak vysoké nároky, jak stěžovatel požaduje, judikatura na odůvodnění sankce nikdy
nekladla. Stěžovatel účelově vybírá z rozsudků týkajících se správního trestání takové právní
názory, které – zcela vytržené z kontextu – zdánlivě aprobují názor, že odůvodnění výše sankce
provedené Městským úřadem nepostačuje. Ve skutečnosti však tyto judikáty kritizovaly
zcela odlišná a nesrovnatelně slabší odůvodnění, zpravidla takové, kde správní orgán
prvního stupně k závažnosti správního deliktu neuvedl vůbec nic a odvolací správní orgán
pouze bez dalšího konstatoval, že pokutu považuje „za zcela přiměřenou a odůvodněnou“.
[41] Rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 As 64/2005 - 59, s nyní souzenou věcí
srovnávat nelze. Stěžovatel vytrhává jednotlivé pasáže tohoto rozsudku z kontextu věci.
V namítané věci, týkající se deliktu provozovatele taxislužby bylo odůvodnění pokuty ve výši
250 000 Kč velmi strohé. Odůvodnění v projednávané věci s pokutou ve výši 2 300 Kč
je podstatně podrobnější. Obdobně lze argumentovat i ve vztahu k dalším stěžovatelem
zmíněným rozhodnutím NSS (rozsudky ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 As 56/2019 - 28, a ze dne
28. 2. 2017, č. j. 5 As 280/2016 - 23).
[42] Pro úplnost NSS podotýká, že §12 zákona o přestupcích nestanoví správním orgánům
ani povinnost důsledně odlišovat přitěžující a polehčující okolnosti. Postačí,
když přezkoumatelným způsobem popíší, ke kterým skutečnostem při ukládání výše sankce
přihlédly a ke kterým nikoliv (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 3. 2017, č. j. 7 As 332/2016 - 44,
rozsudek ze dne 28. 6. 2017, č. j. 6 As 301/2016 - 36 či rozsudek ze dne 20. 12. 2017,
č. j. 6 As 297/2017 - 34).
[43] Pokud jde o nezohlednění délky správního řízení, lze připomenout, že věc sice byla
u správních orgánů projednávána dvakrát, nicméně zákonem stanovené lhůty byly dodrženy.
Pokud správní orgány při určování výše sankce nezohlednily délku řízení jako polehčující
okolnost, NSS souhlasí s krajským soudem, že se nejedná o pochybení. K této námitce lze blíže
odkázat na již zmíněný rozsudek NSS č. j. 9 As 56/2019 - 28, konkrétně jeho bod 21,
dle něhož by „tato forma „kompenzace“ porušení práva na přiměřenou délku řízení by musela být založena
přímo na rozhodnutí zákonodárce, což učinil výslovně toliko pro ukládání trestů v trestním řízení.“ Odkaz
stěžovatele na rozsudek NSS ze ne 28. 11. 2011, č. j. 11 Kse 21/2009 - 84, týkající se kárného
řízení ve věcech soudních exekutorů, tak rovněž není případný.
[44] Ze všech shora uvedených důvodů má Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským
soudem jednoznačně za to, že se správní orgány zabývaly vyměřením výše sankce ve všech
ohledech v dostatečné míře.
[45] K námitce údajného porušení zákazu dvojího přičítání soud uvádí, že krajský soud nebyl
povinen vyzvat stěžovatele k odstranění vad podání. Rozsudek č. j. 7 Afs 105/2009 - 92
se vztahuje k jiné situaci (zcela neprojednatelná námitka) a jeho závěry na nyní projednávanou věc
nedopadají. Stěžovatel v žalobě blíže neuvedl, v jakých konkrétních skutečnostech porušení
uvedené zásady spatřuje, jen odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2015,
č. j. 46 A 119/2013 - 42, a jeho pasáž týkající se zohlednění intenzity porušení povinnosti.
Na takto uplatněnou žalobní námitku krajský soud reagoval.
[46] Uložení sankce nebylo v projednávané věci v rozporu se zásadou zákazu dvojího
přičítání, neboť žádný ze znaků skutkových podstat přestupků správní orgány jako přitěžující
okolnost nehodnotily.
[47] Krajský soud zcela správně poukázal, že spáchání přestupku spočívajícího v řízení vozidla
bez použití bezpečnostního pásu je založeno na principu vědomé nedbalosti (viz rozsudek NSS
ze dne 4. 5. 2017, č. j. 10 As 318/2016 - 46). Stejnou formu zavinění shledal Městský úřad
i ve vztahu k přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu (rychlá
jízda), krajský soud dospěl k závěru o možnosti zaviněné i formou nevědomé nedbalosti.
Judikatura NSS sice nedává jednoznačnou odpověď pro všechny situace, avšak v případě
překročení nejvyšší dovolené rychlosti významným způsobem dovozuje spíše zavinění ve formě
vědomé nedbalosti. Podle rozsudku NSS ze dne 22. 5. 2019, č. j. 10 As 232/2018 - 41,[j]estliže
se pachatel dopustí přestupku, který spočívá v překročení nejvyšší dovolené rychlosti významným způsobem,
lze za běžných okolností obvykle dovodit, že si pachatel na základě svých zkušeností a znalostí řidiče musel být
vědom tohoto protiprávního jednání (viz rozsudek ze dne 22. 8. 2018, č. j. 2 As 67/2018 - 42, bod 31, dále
srov. např. rozsudek ze dne 28. 2. 2018, č. j. 10 As 238/2017 - 54, bod 42, ve kterém NSS konstatoval,
že pokud by si „stěžovatel nebyl vědom v uvedené situaci překročení rychlosti, patrně by nesplňoval ani kritéria
pro obdržení řidičského oprávnění“). V tomto směru je třeba odůvodnění rozhodnutí krajského soudu
upřesnit. Pro posouzení zákonnosti projednávané věci to však není určující.
[48] Z výroku rozhodnutí Městského úřadu jednoznačně plyne, že stěžovatel zavinil všechny
tři přestupky nedbalostí. NSS již dříve judikoval, že je zcela dostačující, pokud správní orgán
do výroku rozhodnutí uvede, zda byl přestupek spáchán úmyslně, či z nedbalosti. Konkrétní
forma zavinění je důležitá především pro úvahy o výši sankce. Ostatně v projednávané věci
zavinění formou nedbalosti hodnotil Městský úřad jako polehčující okolnost
(str. 30 odst. 3 prvostupňového rozhodnutí). Zda se jednalo o nedbalost vědomou či nevědomou
při stanovení výše sankce hodnoceno nebylo.
[49] Pro úplnost NSS podotýká, že nepřičítal-li žalovaný (resp. správní orgán prvního stupně)
při stanovení výše sankce stěžovateli k tíži závažnější formu zavinění (úmysl či vědomá
nedbalost) není ani třeba trvat na podrobnějším odůvodnění kvalifikace zavinění stěžovatele
ve vztahu k výši sankce (srov. k tomu rozsudek NSS ze dne 1. 11. 2018, č. j. 6 As 274/2018 - 42
či ze dne 22. 2. 2017, č. j. 6 As 303/2016 - 37). Také tato námitka je proto nedůvodná.
V. Závěr a náklady řízení
[50] Z výše uvedených důvodů soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou kasační stížnost
zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[51] Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému, byť měl ve věci
plný úspěch, žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu
je soud nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. května 2020
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu