ECLI:CZ:NSS:2020:9.AZS.122.2020:48
sp. zn. 9 Azs 122/2020 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: nezl. H. D.
P., zast. Mgr. Ondřejem Fialou, advokátem se sídlem Jugoslávská 856/2, Karlovy Vary,
proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem
náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 10. 2019,
č. j. MV-132978-7/SO-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 20. 4. 2020, č. j. 57 A 36/2019 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Ondřeje
Fialy, advokáta se sídlem Jugoslávská 856/2, Karlovy Vary.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 30. 10. 2019, č. j. MV-132978-7/SO-2019, zamítla
odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky
(dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 7. 8. 2019, č. j. OAM-1749-30/ZR-2018, kterým byla
žalobci podle §77 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), zrušena platnost povolení k trvalému pobytu a podle §77 odst. 3 téhož zákona mu byla
stanovena lhůta k vycestování v délce 60 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí. Původní
rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 13. 12. 2018, č. j. OAM-1749-17/ZR-2018, bylo
totiž zrušeno rozhodnutím žalované ze dne 25. 2. 2019, č. j. MV-21288-4/SO-2019,
a to z důvodu chybějících listin týkajících se návratu žalobce do ČR.
[2] Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích
(dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 20. 4. 2020 zamítl.
[3] Předně upozornil na to, že ke zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu došlo
z důvodu žalobcovy více než šestileté nepřítomnosti na území ČR mezi lety 2011 a 2017.
Žalobce, jakožto nezletilé dítě, odcestoval s otcem do své země původu, jak vyplývá z fotokopie
cestovního pasu, ale rovněž z prohlášení otce či z potvrzení základní školy ve Vietnamu,
kterou žalobce navštěvoval v letech 2015 – 2016 a 2016 – 2017. Z písemnosti o důvodech
opuštění ČR na delší dobu, kterou sepsal otec, rovněž vyplývá, že došlo k opuštění území,
a to z důvodu nepříznivého zdravotního stavu žalobcovy matky.
[4] Rozhodnutí správních orgánů jsou přezkoumatelná, dostatečně odůvodněná a správná.
Správní orgány se řádně vypořádaly rovněž se všemi žalobcovými námitkami a jeho vyjádřením
k podkladům rozhodnutí.
[5] K otázce neprovedení výslechu otce krajský soud uvedl, že by byl nadbytečný. Nemohly
by z něj být zjištěny žádné nové skutečnosti týkající se nepřetržité nepřítomnosti žalobce v ČR,
neboť ta byla zcela jednoznačně prokázána a opírá se o jednoznačné důkazy. Správní orgány
se podrobně vypořádaly také s přiměřeností zásahu do rodinného a soukromého života. Žalobce
pobýval nepřetržitě po dobu delší než šest let mimo území ČR, což vzhledem k jeho věku a také
ke skutečnosti, že ve Vietnamu po dva roky navštěvoval i základní školu, vypovídá o tom, že měl
již v zemi původu vytvořené sociální vazby, na rozdíl od ČR. Po návratu na území ČR sice
nastoupil na základní školu, nicméně z toho nelze vyvodit, že by zde okamžitě vytvořil silné
sociální vazby. Ačkoliv žije společně s otcem a bratrem, nemá v ČR kompletní rodinné zázemí,
neboť matka žije stále v zemi původu. Ze žalobcových tvrzení sice plyne, že se jeho matka hodlá
také přestěhovat na území ČR, nyní tomu tak ale není, proto soud ani správní orgány nemohou
při posuzování věci tomuto plánu přikládat jakýkoliv význam. Nadto žalobce přicestoval do ČR
v roce 2017, nicméně doposud nepředložil žádný důkaz, že by jeho matka skutečně podala žádost
o sloučení rodiny.
[6] S ohledem na dobu pobytu ve své domovině v porovnání s dobou pobytu na území ČR
a věkem, v němž žalobce na území pobýval, krajský soud ve shodě se správními orgány shledal,
že jeho integrace do vietnamské společnosti bude jistě silnější než jeho integrace do české
společnosti, kterou mohl začít rozvíjet teprve od roku 2017, kdy se do ČR vrátil. Krajský soud
proto neshledal porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (publ. pod č. 104/1991 Sb.)
a čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.,
dále jen „Evropská úmluva“). Nepopírá, že napadené rozhodnutí způsobí značné změny v životě
žalobce a jeho rodiny, nicméně tyto následky lze označit za adekvátní tomu, z jakého důvodu byla
platnost povolení k trvalému pobytu zrušena.
[7] Pro zjištění skutkového stavu, o němž nevyvstávají žádné pochybnosti, není zapotřebí ani
podle krajského soudu zpracovávat posudek v oboru dětské psychologie, jak žalobce požadoval.
Takový nestandardní přístup shledal soud nadbytečným.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalované
[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností,
kterou založil na důvodech podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[9] Podle jeho názoru měly správní orgány provést výslech otce, aby mohly správně zjistit
skutkový stav a posoudit, zda nedošlo k nepřiměřenému dopadu rozhodnutí do soukromého
a rodinného života. Písemné vyjádření jeho otce z roku 2017 je nedostačující, neboť je již staršího
data a již není aktuální. Neprovedení výslechu je rovněž v rozporu s aplikační praxí správních
orgánů, a to i s ohledem na to, že bylo původní rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušeno
žalovanou, a řízení se tak protáhlo. Byla tak porušena zásada legitimního očekávání.
[10] Rovněž nesouhlasí s názorem krajského soudu, podle nějž nebylo nutné vypracovat
znalecký posudek z oboru dětské psychologie. Pouze na jeho základě mohly totiž správní orgány
posoudit, zda je rozhodnutí v souladu s nejvlastnějším zájmem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy
o právech dítěte. Stěžovatel je naopak toho názoru, že rozhodnutí je s ní v rozporu a představuje
zásah do jeho soukromého a rodinného života, neboť přijde o možnost pobývat na území ČR
s otcem a bratrem, navíc se jeho matka chystá požádat o povolení k pobytu za účelem sloučení
rodiny. Tuto okolnost nelze bagatelizovat tvrzením, že k podání žádosti ještě nedošlo. Relevantní
není ani úvaha soudu, zda byl v jeho nejlepším zájmu přesun z Vietnamu do ČR, pro tyto závěry
chybí ve správním spise jakékoliv podklady, stejně jako pro tvrzení o jeho integraci ve Vietnamu.
Stěžovatel má v ČR stabilní zázemí, žije zde s otcem a bratrem a plní zde povinnou školní
docházku. Nedopustil se žádného protiprávního jednání. Situace na Zastupitelském úřadě
v Hanoji je navíc tak obtížná, že výrazně ztěžuje možnost požádat o vydání povolení k pobytu
ať už jemu nebo jeho matce, tudíž by se k němu mělo přistupovat shovívavěji.
[11] Správní orgán I. stupně se rovněž nevypořádal s vyjádřením k podkladům a žalovaná
tento postup nezákonně potvrdila. Ve správním spise chybí dokumenty o tom, kdo a kdy pořídil
kopii cestovního dokladu, a chybí souhlas stěžovatele, resp. jeho zákonného zástupce. Nelze
ji tedy využít jako důkaz. Na základě písemnosti o důvodech opuštění ČR podepsané jeho otcem
nelze určit dobu, po kterou byl stěžovatel mimo území ČR.
[12] Stěžovatel požádal rovněž o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
neboť je nezletilý bez doprovodu, protože jeho otec musí zůstat na území ČR. Tím se dostane
do situace, v níž nebude moci navštěvovat základní školu a nebude si moci ani sjednat zdravotní
pojištění.
[13] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s právním hodnocením krajského
soudu a uvedla, že kasační stížnost nepřináší žádné nové argumenty. Zároveň navrhla, aby soud
žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[14] Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se NSS nejprve tímto důvodem. Bylo by předčasné zabývat
se právním posouzením věci samé, bylo-li by napadené rozhodnutí krajského soudu skutečně
nepřezkoumatelné či založené na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
NSS však nezjistil, že by napadený rozsudek trpěl vadami, které podle jeho setrvalé judikatury
zakládají důvod nepřezkoumatelnosti. Na její závěry ohledně posouzení toho, jaké vady naplňují
tento kasační důvod, pro stručnost odkazuje (viz např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS; či ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73,
č. 787/2006 Sb. NSS). Napadený rozsudek krajského soudu nelze považovat
za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ani pro nesrozumitelnost. Z jeho odůvodnění
je zřejmé, že vystihl podstatu věci a při posouzení věci vycházel z relevantních skutečností.
Krajský soud se vypořádal se všemi žalobními námitkami, jednotlivě je posoudil a v dostatečném
rozsahu, přehledně, logicky a srozumitelně zdůvodnil své závěry. Z formulace kasačních námitek
je ostatně zřejmé, že skutečným obsahem kasační stížnosti je nesouhlas se způsobem vypořádání
žalobních námitek. Skutečnost, že stěžovatel se závěry krajského soudu nesouhlasí,
však nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou
nepřezkoumatelnost (viz rozsudky NSS ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30,
či ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163).
[16] Podle §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců [m]inisterstvo zruší platnost povolení
k trvalému pobytu, jestliže cizinec pobýval mimo území nepřetržitě po dobu delší než 6 let.
[17] NSS se v prvé řadě neztotožňuje s názorem, že pro konstatování šestileté nepřítomnosti
na území ČR chyběly podklady ve správním spise. Právě z tohoto důvodu žalovaná rozhodnutím
ze dne 25. 2. 2019, č. j. MV-21288-4/SO-2019, původní rozhodnutí správního orgánu I. stupně
zrušila a ten následně potřebné listiny doplnil. Správní orgány, jak správně uvedl i krajský soud,
vycházely z kopie stěžovatelova cestovního dokladu, z jeho žádostí o udělení dlouhodobého víza
ze dne 7. 3. 2016 a ze dne 28. 8. 2017, jejichž součástí je rovněž potvrzení o tom, že stěžovatel
navštěvoval ve Vietnamu základní školu, z vyjádření matky ze dne 17. 8. 2017, z prohlášení otce
pojmenovaného „Důvod vypustili České republiky delší doby“, dále z potvrzení Základní školy
a mateřské školy Strážný, podle kterého stěžovatel plní povinnou školní docházku v této škole
od 23. 10. 2017, a ze souhlasu stěžovatelovy matky, sepsaného dne 10. 11. 2017 a vyslovujícího
souhlas se studiem a pobytem stěžovatele v České republice. Z kopie jeho cestovního dokladu
vyplývá, že opustil ČR dne 11. 1. 2011, přičemž z dalších listin je zřejmé, že k návratu došlo
až v průběhu září 2017. Z listiny o důvodech opuštění ČR po delší dobu jednoznačně vyplývá,
že otec se stěžovatelem opustili ČR z důvodu špatného zdravotního stavu stěžovatelovy matky.
V závěru otec konstatuje „teď matka už zdravá my se vracíme zase do Česka a chodí do školy“,
z čehož lze dovodit, že k příjezdu do ČR došlo před nedávnou dobou, což ostatně dosvědčuje
i potvrzení ze Základní a mateřské školy Strážný a vyjádření stěžovatelovy matky,
ve kterém uvádí, že sice již v roce 2016 podala žádost o udělení dlouhodobého víza, ale z důvodu
nemoci svého manžela k návratu do ČR nedošlo, a proto prosí o opětovné vydání víza.
[18] Není tedy pravdou, že by ve spise chyběly podklady pro učiněný závěr, že stěžovatel
pobýval mimo území ČR po dobu delší než šest let. Důkazy shromážděné správními orgány jsou
dostatečné, přičemž stěžovatel ani ve správním řízení, ani před krajským soudem nepředložil
žádný důkaz, že by se na území ČR v mezidobí vyskytoval. Jeho námitky tak zůstaly v rovině
pouhé tvrzené nedostatečnosti shromážděných důkazů.
[19] Z tohoto důvodu je také nutné zamítnout námitky týkající se cestovního dokladu. NSS
se otázkou záznamů v cestovním dokladu zabýval např. v rozsudku ze dne 26. 11. 2015,
č. j. 9 Azs 218/2015 - 51, v němž konstatoval: „Schengenský hraniční kodex zavádí v čl. 11 domněnku
správnosti záznamů v cestovním dokladu, kterou je možné dle odst. 2 téhož článku vyvrátit, pokud státní
příslušník třetí země jakýmkoli způsobem předloží věrohodné důkazy, například v podobě jízdenky či letenky
nebo svědectví o své přítomnosti.“ Stěžovatel však žádné věrohodné důkazy na podporu svých tvrzení
nepředložil.
[20] K otázce oprávněnosti použití kopie cestovního dokladu se již NSS v minulosti
vyjádřil, jak ostatně uvedl i krajský soud, a to např. v rozsudcích ze dne 20. 7. 2017,
č. j. 1 Azs 139/2017 - 30, ze dne 8. 2. 2018, č. j. 10 Azs 205/2016 - 47, či ze dne 21. 12. 2017,
č. j. 8 Azs 261/2016 - 51. Obecně se k této otázce vyjádřil NSS již v rozsudku ze dne 22. 1. 2013,
č. j. 9 Aps 5/2012 - 56, č. 2811/2013 Sb. NSS, z něhož vyplývá, že při výkonu veřejné moci,
v jehož rámci dochází ze zákona ke zpracování osobních údajů, není třeba poskytnutí souhlasu
dotyčné osoby. Kopie stěžovatelova cestovního pasu byla pořízena pro zjištění skutkového stavu
ve správním řízení. Zároveň nebylo nutné, aby byl na kopii údaj týkající se dne jejího pořízení
či osoby, která ji pořídila. Stěžovatel navíc ani v kasační stížnosti svou argumentaci týkající
se nezákonnosti pořízení kopie nijak nerozšířil a nekonkretizoval, v čem spočívá údajná
nezákonnost a do jakých jeho práv bylo pořízením kopie zasaženo. Jeho argumentům proto nelze
přisvědčit.
[21] Většina kasačních námitek se týká přiměřenosti správního rozhodnutí z hlediska jeho
dopadů do soukromého a rodinného života. Podmínky §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu
cizinců jsou nastaveny tak, že v naprosté většině případů zrušením platnosti povolení k trvalému
pobytu z tohoto zákonného důvodu nedojde k nepřiměřenému zásahu do soukromého
nebo rodinného života, ani k porušení článku 8 Evropské úmluvy. Takovou situaci nicméně nelze
a priori vyloučit. Článek 8 Evropské úmluvy je přímo aplikovatelný a má přednost před zákonem.
Znamená to, že pokud cizinec vznese konkrétní námitku nepřiměřenosti zásahu do soukromého
a rodinného života, správní orgán se s touto námitkou musí vypořádat (srov. též nedávný
rozsudek NSS ze dne 23. 12. 2019, č. j. 10 Azs 262/2019 - 31, či ze dne 12. 12. 2019,
č. j. 10 Azs 310/2019 - 32). Na tom nic nemění ani novela §174a zákona o pobytu cizinců,
která do tohoto ustanovení vložila s účinností od 15. 8. 2017 nový odst. 3, podle nějž [p]řiměřenost
dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně
stanoví (k tomu obdobně srov. rozsudek ze dne 19. 12. 2018, č. j. 8 Azs 290/2018 - 27,
č. 3852/2019 Sb. NSS, bod 13 a násl.).
[22] V projednávané věci však k posouzení přiměřenosti rozhodnutí ve správních
rozhodnutích došlo, a to dostatečným způsobem. Správní orgány se vypořádaly rovněž
s vyjádřením k podkladům rozhodnutí (správní orgán I. stupně na s. 7 rozhodnutí
a žalovaná na s. 7 - 8 svého rozhodnutí) a jeho dalšími argumenty, které směřovaly zejména
do nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí.
[23] „Obecný“ test proporcionality dopadů rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu
do rodinného a soukromého života cizince zákonodárce provedl již přímo v §77 odst. 1 písm. d)
zákona o pobytu cizinců. Z hlediska vnitrostátní právní úpravy lze v běžných případech obecně
předpokládat, že soustavný a dlouhodobý, více než šest let trvající pobyt cizince mimo ČR
zpřetrhá vazby k ČR (viz rozsudek NSS ze dne 9. 3. 2017, č. j. 7 Azs 338/2016 - 39, bod 16).
Ke zpřetrhání, resp. nevytvoření vazeb k ČR došlo i v případě stěžovatele, který ji opustil
ve svých dvou letech a vrátil se o šest let později. NSS nepopírá, že za dobu školní docházky
v ČR od roku 2017 si mohl ve škole vytvořit četné sociální vazby, nicméně s ohledem na výše
uvedené nelze shledat, že by zrušení povolení k trvalému pobytu bylo výrazně nepřiměřené.
[24] Se stěžovatelem nelze souhlasit ani v tom, že správní orgány nezohlednily nejlepší zájem
dítěte ve smyslu článku 3 Úmluvy o právech dítěte. NSS podotýká, že tuto zásadu převzal
do judikatury k článku 8 Úmluvy též Evropský soud pro lidská práva (např. rozsudek velkého
senátu ESLP ze dne 6. 7. 2010, Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, stížnost č. 41615/07, bod 135).
Zásada nejlepšího zájmu dítěte jistě není, slovy ESLP, „trumfovou kartou“, která přebije
jakékoliv v konfliktu stojící pravidlo. Proto tato zásada nevede k závěru, že je třeba přijmout
všechny děti, kterým by se zde žilo lépe. Neznamená ani, že žalobce má právo na pobyt
v jakékoliv zemi dle vlastního výběru, v tomto případě v ČR. Rozpor s článkem 8 Evropské
úmluvy nastane především za situace, kdy odůvodnění vnitrostátního rozhodnutí neobsahuje
individuální posouzení protichůdných zájmů včetně nejlepšího zájmu dítěte tak, aby mezi nimi
bylo možné dosáhnout spravedlivé rovnováhy. Správní orgán musí posoudit zejména věk dítěte,
poměry v zemi původu a rozsah, ve kterém je dítě závislé na tom či onom rodiči (např. rozsudek
ESLP ze dne 8. 11. 2016, El Ghatet proti Švýcarsku, stížnost č. 56971/10, zejména body 46 - 47
a judikaturu tam citovanou). Těmto požadavkům správní rozhodnutí i rozsudek krajského soudu
dostojí. Správní orgány zohlednily, že zde stěžovatel žije s otcem a bratrem, zároveň však
poukázaly na to, že ve Vietnamu žije jeho matka, se kterou strávil šest let života. Tvrzení o jejích
úmyslech a úsilí o sloučení rodiny v České republice nejsou ničím podložená, proto z nich
správní orgány nemohly vycházet.
[25] NSS se ztotožnil s krajským soudem, že by byl výslech otce nadbytečný,
neboť by nemohl do skutkového stavu vnést žádné nové skutečnosti, a to ani do posouzení
přiměřenosti dopadů rozhodnutí. K nepřiměřenosti rozhodnutí podle §77 odst. 1 písm. d)
zákona o pobytu cizinců dochází pouze ve výjimečných případech, což však u stěžovatele dáno
není. Podstatnou část svého života prožil v zemi původu a okolnost přítomnosti otce a bratra
na území ČR nepřiměřenost nezpůsobuje. Výslech otce by nemohl na těchto zjištěních nic
změnit. Obdobně je tomu i s navrhovaným znaleckým posudkem z oboru dětské psychologie,
neboť ani ten by nemohl za stávajících skutkových podmínek ovlivnit závěr přiměřenosti
dopadů rozhodnutí do stěžovatelova rodinného života.
[26] Samotné tvrzení, že podání žádosti o pobytové oprávnění ve Vietnamu bude možná
komplikovanější než v jiných zemích, nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozsudku
ani rozhodnutí správních orgánů. Již v rozsudku ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 Azs 296/2018 - 35,
NSS konstatoval, že došlo k částečné konsolidaci situace na zastupitelském úřadě v Hanoji,
což následně zopakoval i v jiných rozsudcích (např. v rozsudku ze dne 30. 4. 2020,
č. j. 9 Azs 54/2020 - 32). S ohledem na toto stanovisko nepovažuje NSS námitky týkající
se možných komplikací při vyřizování legalizace pobytu na českém velvyslanectví ve Vietnamu
za důvodné.
[27] Z obdobných důvodů NSS nehodnotí jako důvodnou námitku, podle které komplikace
na českém velvyslanectví v Hanoji mohly bránit jeho matce v podání žádosti o sloučení rodiny,
a to rovněž s ohledem na skutečnost, že se stěžovatel do ČR vrátil už na podzim roku 2017,
ale k podání žádosti do doby rozhodnutí správních orgánů v roce 2019 nedošlo (a stěžovatel
ani v kasační stížnosti netvrdí, že by k podání žádosti došlo od té doby). Úmysly jeho matky tak
rovněž zůstávají v rovině tvrzení a NSS se ztotožňuje s hodnocením této otázky krajským
soudem a správními orgány.
[28] NSS nerozhodoval o žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
neboť ve věci samé rozhodl bezprostředně poté, co stěžovatel dne 22. 6. 2020 doplnil kasační
stížnost.
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný z důvodů namítaných
v kasační stížnosti. Proto NSS kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[30] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, proto by jí soud mohl přiznat náhradu
nákladů řízení proti stěžovateli, avšak jí žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly, a proto jí je soud nepřiznává.
[31] Vzhledem k tomu, že soud nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, neboť rovnou přistoupil k rozhodnutí ve věci samé, byly naplněny podmínky
pro vrácení zaplaceného soudního poplatku (§10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) ve výši 1 000 Kč. Soudní poplatek bude stěžovateli
vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. července 2020
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu