ECLI:CZ:NSS:2021:1.AZS.415.2020:30
sp. zn. 1 Azs 415/2020 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce
JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: P. G., zastoupena
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 25. 6. 2020, č. j. OAM-590/ZA-ZA11-ZA21-R2-2017-II, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2020, č. j. 60 Az 30/2020 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně je občankou Ruské federace, hlásí se ke kumycké národnosti a pochází
z Dagestánu. Dne 19. 7. 2017 podala prostřednictvím své matky jako zákonné zástupkyně žádost
o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Důvodem žádosti byla obava ze soukromých
osob (islámských radikálů, tzv. wahhabitů), kteří v zemi původu vyhrožovali otci žalobkyně
(podnikateli v Machačkale) a opakovaně po něm požadovali stále větší částky peněz a v případě
nezaplacení vyhrožovali ublížením členům jeho rodiny. Bratr žalobkyně byl skutečně na ulici
napaden skupinou osob, které mu způsobily i zranění.
[2] Žalovaný nejprve rozhodnutím ze dne 15. 2. 2018 žalobkyni mezinárodní ochranu
dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neudělil, avšak Krajský soud
v Hradci Králové toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 29. 10. 2019, č. j. 29 A 8/2018 – 42, zrušil
a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že žalovaný vycházel
z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, konkrétně si neopatřil dostatek informací
o skutečnostech, které by nasvědčovaly tomu, že v Ruské federaci, resp. v její autonomní
republice Dagestánu, existuje fungující systém ochrany před žalobkyní tvrzeným
pronásledováním. Nedostatečná skutková zjištění se týkala rovněž otázky, zda bylo možno
předpokládat, že by žalobce mohl nalézt účinnou vnitrostátní ochranu před pronásledováním
v jiné části země původu.
[3] Žalovaný v dalším řízení provedl s žalobkyní pohovor, neboť v mezidobí dosáhla
zletilosti, a doplnil skutková zjištění o další informace ohledně politické a bezpečnostní situace
a stavu dodržování lidských práv v Ruské federaci. Rozhodnutím ze dne 25. 6. 2020 opět žádosti
žalobkyně o udělení mezinárodní ochranu nevyhověl.
[4] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud v Plzni (dále
jen „krajský soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Podle krajského soudu z azylového
příběhu žalobkyně neplyne, že by měla odůvodněný strach z pronásledování z některých důvodů
uvedených v §12 písm. b) zákona o azylu; ani otec žalobkyně, od něhož se odvíjí její azylový
příběh, nebyl pronásledován pro svou příslušnost k určité sociální skupině (podnikatelů),
motivace vyděračů byla zištná, nikoliv třídní. V případě žalobkyně nejsou naplněny ani důvody
pro udělení doplňkové ochrany z důvodu hrozícího nebezpečí vážné újmy podle §14a odst. 2
písm. b) zákona o azylu, a soud se ztotožnil s žalovaným, že žalobkyně může před hrozbou vážné
újmy způsobené vydíráním ze strany soukromých osob využít ochrany Ruské federace, jejíž
je státní občankou (§2 odst. 5 zákona o azylu). Z podkladů shromážděných žalovaným totiž
plyne, že postup policie vůči islámským radikálům je nekompromisní a zpřetrhaly se i jejich
dřívější vazby na místní úřady a bezpečnostní složky. Za nedůvodné považoval soud rovněž
žalobní námitky směřující proti závěru žalovaného o možnosti vnitřního přesídlení žalobkyně
z Dagestánu do jiné části Ruské federace. Migrace z Dagestánu představuje dle podkladů
správního rozhodnutí běžný jev a proti namítané diskriminaci ze strany policie v jiných částech
Ruska se lze bránit prostřednictvím kontrolních mechanismů uvnitř policejních složek.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2020 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
i rozhodnutí žalovaného zrušil.
[6] Stěžovatelka krajskému soudu vytkla, že na ni nesprávně nepohlížel jako na příslušníka
určité sociální skupiny, neboť v Dagestánu mají všichni podnikatelé potíže s vyděrači
a je nepochybné, že její otec upoutal pozornost vyděračů právě proto, že je podnikatelem.
Nesouhlasí proto s hodnocením soudu, že motivací náboženských radikálů bylo jejich materiální
obohacení. Příbuzenství k otci jako podnikateli činí také ze stěžovatelky příslušníka
pronásledované sociální skupiny.
[7] Nesprávné jsou dle stěžovatelky rovněž závěry krajského soudu týkající se ochrany před
vážnou újmou a možnosti vnitřního útěku. Nekompromisní politika vůči terorismu nemůže
představovat přiměřené kroky za účelem zabránění pronásledování, resp. vážné újmy
a je nepochybné, že propojení radikálních skupin s policejními složkami činí ochranu neúčinnou.
Pokud jde o možnost vnitřního přesídlení, stěžovatelka upozornila, že soudní judikatura vyžaduje
zkoumání její reálnosti a faktické proveditelnosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 4. 2019, č. j. 5 Azs 207/2017 – 36). Stěžovatelka je příslušnicí neslovanského etnika, které čelí
v jiných místech Ruské federace nejen diskriminaci, ale některé oblastní úřady vydávají registrační
vyhlášky, které omezují právo občanů svobodně si vybrat místo trvalého bydliště, přičemž terčem
těchto omezení jsou právě etnické menšiny z Kavkazu a Střední Asie.
[8] Žalovaný ve svém vyjádření setrval na názoru, že stěžovatelka může využít ochrany Ruské
federace. V Dagestánu existuje systém ochrany proti jednání představující vážnou újmu a nebylo
prokázáno, že by stěžovatelka po návratu byla ohrožena na životě, hrozilo jí nebezpečí mučení,
nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestu. Podle žalovaného neexistují ani překážky
pro vnitřní migraci v rámci Ruské federace a vnitrostátní migrace obyvatel Dagestánu je běžnou
záležitostí. Žalovaný proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc mezinárodní ochrany, a proto
se soud podle §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, je nutno kasační stížnost odmítnout jako
nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší
správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
č. 933/2006 Sb. NSS.
[10] Kasační soud na úvod poznamenává, že usnesením ze dne 4. 2. 2021, č. j. 1 Azs 414/2020
– 34, odmítl pro nepřijatelnost kasační stížnost stěžovatelčina otce, od jehož azylového příběhu
odvíjela žádost o mezinárodní ochranu i stěžovatelka. S ohledem na to neshledal soud důvodu,
pro který by se měl odchýlit od hodnocení, k němuž dospěl již v odkazovaném usnesení.
[11] Pokud jde o námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro jeho
nesrozumitelnost, nemohl jí kasační soud přisvědčit. Krajský soud se věnoval podstatě žalobní
argumentace a srozumitelně vysvětlil, proč ji nepovažuje za důvodnou. Vycházel také z toho,
že žalovaný zjistil skutkový stav dostatečně a řádně hodnotil všechny skutečnosti významné
pro rozhodnutí věci, jeho rozhodnutí tak bylo patřičně zdůvodněno. Krajský soud se podrobně
zabýval stěžovatelkou tvrzenými důvody, které shodně s žalovaným neshledal jako relevantní
pro udělení azylu či doplňkové ochrany.
[12] Stěžovatelka dále namítla nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů.
Ani s touto námitkou se kasační soud neztotožňuje a má za to, že rozsudek je založen
na dostatečných skutkových a na nich vystavěných právních důvodech. Rozsudek krajského
soudu vychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu, který byl ve světle konkrétních
okolností případu řádně a správně vyhodnocen. Nejvyšší správní soud má za to, že v tomto
směru odpovídá požadavkům, které na rozhodování soudu (a žalovaného) kladl rozsudek ze dne
25. 4. 2019, č. j. 5 Azs 207/2017 - 36, na nějž stěžovatelka odkazuje.
[13] Nejvyšší správní soud je rovněž přesvědčen, že zde existuje dostatek skutkových důvodů
pro závěr, že stěžovatelka může k ochraně před vydíráním ze strany soukromých osob
(islámských radikálů) využít systému právní ochrany v zemi původu, tj. v Ruské federaci, resp.
Dagestánu. Z podkladů neplyne automatické propojení radikálních náboženských skupin
se strukturou policejních složek. Naopak z nich je zřejmé, že ruské státní orgány vystupují proti
wahhabitům a salafistům na území Dagestánu zcela nekompromisně a oproti dřívějšímu období
se zpřetrhaly vazby mezi těmito radikály a bezpečnostními složkami (viz Informace
o bezpečnostní situaci a postavení salafistů v Dagestánu ze dne 22. 11. 2019).
[14] Také závěr o možnosti přesídlení stěžovatelky a její rodiny do jiné části Ruské federace
se opírá o podložená skutková zjištění (viz Informace OAMP, 20. března 2020, Vnitřní migrace
s důrazem na migraci z Dagestánu) a nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek
důvodů. Z nich vyplývá, že taková migrace je běžný jev a že v různých částech Ruska existují
početné dagestánské komunity. Ze zpráv o zemi původu nevyplynulo, že by zde existovalo
propojení nestátních zájmových skupin se složkami státní moci po celém území Ruské federace,
resp. že by se takto dařilo náboženským radikálům vyhledat vydírané osoby i v jiných částech
země.
[15] V posuzované věci tedy existoval dostatek skutkových důvodů pro závěry, že účinná
ochrana před vážnou újmou způsobenou nestátními subjekty je v zemi původu možná
a dostupná (viz rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 - 62) a že je možná
i alternativa vnitřního přesídlení v rámci Ruské federace. Napadený rozsudek je proto i z těchto
důvodů přezkoumatelný.
[16] Konečně na základě všech těchto skutkových zjištění dospěl krajský soud k právním
závěrům, které jsou v souladu s dosavadní judikaturou kasačního soudu. Pokud jde o příslušnost
k podnikatelskému stavu jako určité sociální skupině, odpovídá argumentace krajského soudu
dřívější judikatuře, podle níž je třeba, aby motivujícím důvodem pronásledování byla právě
příslušnost k této skupině. Ačkoliv určité vrstvy podnikatelů v Ruské federaci mohou být
vystaveny nátlaku ze strany organizovaného zločinu, včetně fyzického násilí, jedinou motivací
takového chování je materiální obohacení těchto zločineckých struktur (viz usnesení NSS ze dne
22. 7. 2014, č. j. 9 Azs 17/2014 – 93, rozsudky NSS ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004 – 60,
č. 364/2004 Sb. NSS, či ze dne 14. 1. 2004, č. j. 2 Azs 69/2003 – 48). Ne jinak tomu bylo
v případě stěžovatelky, resp. jejího otce.
[17] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje zájmy stěžovatelky, a proto není důvod pro její přijetí
k věcnému projednání. Posuzovaná věc se netýká otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu, ani těch, které jsou řešeny rozdílně, stejně tak nebyl shledán důvod
k judikaturnímu odklonu. Kasační soud neshledal zásadní pochybení krajského soudu,
ať už v nerespektování soudní judikatury, nebo ve formě hrubého pochybení při výkladu práva.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[18] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o §60 odst. 3,
větu první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. února 2021
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu