ECLI:CZ:NSS:2021:10.AS.450.2021:32
sp. zn. 10 As 450/2021 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyň Michaely
Bejčkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: České dráhy, a.s., nábřeží L. Svobody 1222,
Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, Pplk. Sochora 27, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2021, čj. UOOU-01500/21-8, a ze dne 9. 9. 2021,
čj. UOOU-01500/21-10, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 11. 10. 2021, čj. 18 A 84/2021-74,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2021, čj. 18 A 84/2021-74, se ru š í a věc
se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Advokát JUDr. Tomáš Vymazal se jako žadatel marně domáhal po žalobkyni
(stěžovatelce) poskytnutí informací týkajících se smlouvy o projektu, uzavřené
mezi stěžovatelkou, společností Smíchov Station Development s.r.o. a společností SG Project
Management s.r.o. Proti postupu stěžovatelky podal žadatel stížnosti, o kterých rozhodl Úřad
pro ochranu osobních údajů (žalovaný) dvěma rozhodnutími, v nichž stěžovatelce
coby povinnému subjektu dle §16a odst. 6 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, přikázal, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí vyřídila
žádost žadatele.
[2] Stěžovatelka se proti oběma rozhodnutím žalovaného bránila před městským soudem.
Soud však žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka podala žalobu
proti rozhodnutím orgánu veřejné moci jako povinný subjekt. Stěžovatelka tedy v dané věci
vystupovala jako správní orgán, který se nemůže bránit žalobou proti rozhodnutí nadřízeného
orgánu.
[3] Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost. Upozorňuje,
že v dané věci nevystupovala jako typický správní orgán a ani žalovaný není stěžovatelce
nadřízený správní orgán. Městský soud prý použil judikaturu, která na nynější věc nedopadá.
[4] Kasační stížnost je důvodná.
[5] Městský soud v nynější věci nedocenil význam novely zákona o svobodném přístupu
k informacím, provedené zákonem č. 111/2019 Sb. Zákon o svobodném přístupu k informacím
totiž od 2. 1. 2020 určil v novém znění §20 odst. 5 zákona jako orgán příslušný rozhodovat
o odvoláních a v řízení o stížnosti právě Úřad pro ochranu osobních údajů.
[6] Jak již NSS vysvětlil na sklonku roku 2020 (viz rozsudek ze dne 19. 11. 2020,
čj. 10 As 244/2020-40, č. 4114/2021 Sb. NSS, Vodovody a kanalizace Prostějov, a. s.), pokud stát,
veřejnoprávní korporace nebo jiná osoba vystupuje jako nositel veřejné moci (a tímto nositelem
nepochybně je, pokud autoritativně rozhoduje o poskytnutí informací), nemá žádná subjektivní
práva. Proto pokud správní orgán I. stupně nesouhlasí s rozhodováním odvolacího orgánu,
nemůže podat správní žalobu (takto již usnesení ze dne 15. 4. 2003, čj. 7 A 32/2002-23,
č. 32/2003 Sb. NSS). Eventuální rozpor v právních názorech mezi instančně vyšším a instančně
nižším orgánem uvnitř veřejné moci je vyřešen subordinací, tedy vztahem nadřízenosti
a podřízenosti (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 18. 2. 2020, čj. 8 Afs 128/2018-46,
č. 4006/2020 Sb. NSS, bod 54). Stejně tak nemůže být správní orgán rozhodující věc v I. stupni
osobou zúčastněnou na řízení. Definičním znakem osoby zúčastněné na řízení je totiž
to, že byla nějak přímo dotčena na právech a povinnostech (§34 odst. 1 s. ř. s.). Správní orgán
I. stupně však nemá žádné „subjektivní právo na uplatnění pravomoci“, ostatně již jen samotné právě
uvedené spojení je vnitřně rozporné (viz 10 As 244/2020, bod 11).
[7] Proto má jistě městský soud v obecné rovině pravdu, že správní orgán I. stupně
není účastníkem řízení o žalobě proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu (není žalovaným)
a nemůže být ani osobou zúčastněnou na tomto řízení (viz např. usnesení ze dne 30. 5. 2013,
čj. 4 As 77/2013-25). Proto správní orgán I. stupně nemůže podat ani žalobu proti rozhodnutí
odvolacího správního orgánu.
[8] Právě uvedené závěry však nelze mechanicky užít na nynější případ.
[9] Okruh povinných subjektů dle zákona o svobodném přístupu k informacím nezahrnuje
jen orgány veřejné správy, ale též různé – od státu odlišné – veřejnoprávní korporace
(např. Česká televize, Český rozhlas apod.) a také nejrůznější osoby soukromého
práva - obchodní korporace, jakou je konec konců i nynější stěžovatelka, která je obchodní
korporací, akciovou společností. Tyto osoby na základě judikatury naplňují znaky „veřejné
instituce“ dle §2 odst. 1 zákona [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007,
sp. zn. I. ÚS 260/06 (N 10/44 SbNU 129), věc Letiště Praha]. Dle zákonné úpravy platné
do 1. 1. 2020 byla takováto osoba žalovanou v řízení před správním soudem. Dle judikatury
Ústavního soudu však byla též osobou oprávněnou podat ústavní stížnost [nález
ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16 (N 101/85 SbNU 679), věc ČEZ, který zrušil
rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2016, čj. 2 As 155/2015-84, č. 3405/2016 Sb. NSS, kde společnost
ČEZ vystupovala jako žalovaná].
[10] Ústavní soud vysvětlil, že odmítnutí žádosti o poskytnutí informace podle zákona
o svobodném přístupu k informacím je rozhodnutím o právech žadatele, které povinný subjekt
vydává jako nositel veřejné moci. Povinný subjekt se v případě, že je jeho rozhodnutí
nebo postup podroben soudnímu přezkumu ve správním soudnictví, nemůže domáhat ochrany
svých základních práv a svobod, neboť žádná základní práva nemá. Tento závěr ovšem
dle Ústavního soudu neplatí, „jestliže je v postavení subjektu, který rozhoduje o poskytnutí informace,
fyzická nebo právnická osoba. Rozhodnutí soudu, kterým jí byla uložena povinnost rozhodnout ve věci žádosti
o poskytnutí informace (nebo kterým jí byla tato věc vrácena k dalšímu řízení) z důvodu, že bylo shledáno
její postavení coby povinného subjektu podle §2 zákona o svobodném přístupu k informacím, se totiž - pokud
jde o samotnou existenci této povinnosti - dotýká jejích základních práv a svobod“ [viz cit. nález
IV. ÚS 1146/16, bod 42, s odkazem na stanovisko pléna ze dne 9. 11. 1999,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (ST 9/16 SbNU 372)]. NSS dodává, že – vedle procesních práv – v úvahu
připadá především základní právo takové právnické či fyzické osoby na informační sebeurčení
dle čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (viz 10 As 244/2020, bod 15,
a ze dne 4. 11. 2021, čj. 7 As 239/2021-24, věc CHAPS, bod 13).
[11] Povinné osoby odlišné od státu – právnické či fyzické osoby – tedy mají ve vztahu
k poskytování informací vlastní subjektivní práva, nevystupují tedy jen jako svazek kompetencí
určitého typu (což je základní definiční znak správního orgánu – viz usnesení rozšířeného senátu
ze dne 5. 5. 2015, čj. Nad 288/2014-58, č. 3257/2015 Sb. NSS, bod 32). Právě naopak, právnické
a fyzické osoby, které rozhodují ve věcech zákona o svobodném přístupu k informacím,
v rozhodovací praxi správních soudů vystupovaly doposavad (před rokem 2020) jako žalovaný
správní orgán (v pozici žalovaného) jen v důsledku specifické zákonné konstrukce. Šlo o právní
fikci, která utvářela z takovýchto osob „správní orgán“, neboť vycházela z kompetence
takovéhoto „správního orgánu“ rozhodovat v oblasti zákona o svobodném přístupu
k informacím. Ve skutečnosti však tyto osoby rozhodovaly o vlastních veřejných subjektivních
právech (10 As 244/2020, bod 16, 7 As 239/2021, body 15-16).
[12] Jak NSS vysvětlil, stěžovatelka vystupovala v řízení o žádosti v dvojjediné pozici.
Jednak v pozici nositele kompetence (podle zákona o svobodném přístupu k informacím),
tedy jako správní orgán, jednak v pozici osoby mající veřejné subjektivní právo (a povinnost)
poskytovat informace jen způsobem a v rozsahu vyžadovaném zákonem o svobodném přístupu
k informacím.
[13] Ze shora podaného výkladu též plyne, že stěžovatelka může podat žalobu
proti rozhodnutí, kterým Úřad pro ochranu osobních údajů rozhodl o odvolání či stížnosti
proti rozhodnutí stěžovatelky a kterým byla stěžovatelka zkrácena na právech ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s. [ostatně jinak by mohla a musela podat rovnou ústavní stížnost,
což by však bylo absurdní a jistě též protiústavní (shodně 10 As 244/2020, bod 19)].
[14] NSS pro pořádek dodává, že starší judikatura, na kterou se městský soud odvolává,
na nynější věc nedopadá. V rozsudku ze dne 13. 9. 2013, čj. 5 As 124/2011-126, se řešila otázka
žalobní legitimace obce proti rozhodnutí krajského úřadu jako nadřízeného orgánu
v informačních věcech.
[15] NSS proto v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil usnesení městského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V souladu s §110 odst. 4 s. ř. s. je městský soud vázán právním
názorem uvedeným v tomto rozhodnutí. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne
městský soud (§110 odst. 3 s. ř. s.).
[16] Protože NSS rozhodl o kasační stížnosti bezodkladně, nerozhodoval již samostatně
o návrhu na přiznání odkladného účinku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Zdeněk Kühn
předseda senátu