ECLI:CZ:NSS:2021:4.AS.394.2020:45
sp. zn. 4 As 394/2020 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: M. E., zast. Mgr. Vadimem
Rybářem, advokátem, se sídlem Tyršova 1714/27, Moravská Ostrava, proti žalovanému: Krajské
státní zastupitelství v Brně, se sídlem Mozartova 3, Brno, o žalobě na ochranu proti
nezákonnému zásahu a proti nečinnosti žalovaného v souvislosti s vyřizováním trestního
oznámení žalobce v řízení vedeném pod sp. zn. 1 Kzv 51/2014, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24 11. 2020, č. j. 29 A 183/2020 - 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce se žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) domáhal ochrany
proti nezákonnému zásahu a proti nečinnosti žalovaného při vyřizování jím podaného trestního
oznámení ze dne 21. 5. 2020.
[2] Žalobce tvrdil, že řízení u žalovaného vedené pod sp. zn. 1 Kzv 51/2014 bylo stiženou
souborem procesních pochybení a nezákonných postupů, jež spočívaly zejména v opomíjení
zásadních skutkových okolností svědčících ve prospěch žalobce, procesních zásad a přepisů
a v účelovém provádění procesních kroků. Ty nakonec podle žalobce vedly k vydání odsuzujícího
rozsudku v trestní věci týkající se žalobce a vedené u krajského soudu pod sp. zn. 40 T 6/2015.
Tento rozsudek považuje žalobce za nezákonný právě v důsledku všech předchozích procesních
pochybení. Žalobce tudíž učinil dne 21. 5. 2020 trestní oznámení ve věci zneužití pravomoci
úřední osoby – předsedy senátu 40 T krajského soudu. Státní zástupce žalovaného ve vztahu
k tomuto trestnímu oznámení dne 28. 5. 2020 žalobci sdělil, že trestní oznámení je bezobsažné.
Žalobce tudíž podal proti tomuto postupu stížnost vedoucímu státnímu zástupci žalovaného
a upozornil na opomenutí příslušného státního zástupce při zpracování a vyřízení všech podání
žalobce (mimo jiné i trestních oznámení), která učinil od poloviny roku 2016 do roku 2020
ve věci sp. zn. 1 Kzv 51/2014, která směřovala k vyvrácení právní konstrukce, na níž stála
obžaloba a také navazující řízení před krajským soudem ve věci sp. zn. 40 T 6/2015. Popsaným
postupem příslušný státní zástupce vytvářel jakousi „černou díru“ a úmyslně bránil právu žalobce
na užití účinného prostředku právní ochrany v daném trestním řízení. Vedoucí státní zástupce
žalovaného stížnost proti postupu státního zástupce vyřídil vyrozuměním ze dne 3. 9. 2020,
č. j. 1 Spr 203/2020 - 4, doručeným žalobci dne 10. 9. 2020, v němž se však nevypořádal
s žalobcem tvrzenými nesrovnalostmi a pouze potvrdil jako správný postup příslušného státního
zástupce spočívající v odložení všech předchozích žalobcových podání. Žalobce tudíž požadoval,
aby krajský soud v nynější věci určil, že v žalobě popsané postupy představují nezákonný zásah
žalovaného, aby dále určil, že v nezákonných postupech žalovaného je obsažena úmyslná
procesní nečinnost bránící žalobci využít právo na účinnou právní ochranu a požadoval
také, aby krajský soud žalovanému zakázal v tomto závadném jednání pokračovat a přikázal
žalovanému napravit stav věci.
[3] Krajský soud v záhlaví označeným usnesením (dále jen „napadené usnesení“) žalobu
odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nedostatek podmínek řízení. Dospěl k závěru,
že v pravomoci správních soudů je ve smyslu §4 odst. 1 s. ř. s. přezkoumávat rozhodnutí,
či postupy, resp. nečinnost orgánů veřejné správy tam, kde jde o ochranu veřejných subjektivních
práv fyzických a právnických osob (§2 s. ř. s.). Ze žalobních tvrzení však krajský soud usoudil,
že žalobce brojí proti postupům, resp. nečinnosti žalovaného v souvislosti s trestním řízením.
Takovou činnost žalovaného však ve správním soudnictví přezkoumávat nelze.
II.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému usnesení kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit krajskému
soudu k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu o nedostatku pravomoci. Tvrdí,
že žalobou napadal zejména nezákonný postup žalovaného, který spočíval v tom, že vedoucí
nadřízený státní zástupce nezjednal nápravu proti postupu státní zástupkyně JUDr. Zuzany
Zámoravcové, která podání stěžovatele zaslaná v letech 2016 – 2020 zakládala do historicky
již uzavřeného spisu sp. zn. 1 Kzv 51/2014, aniž by se jimi věcně zabývala. Nadřízený uvedené
státní zástupkyně tedy postupoval nesprávně při vnitřní kontrole - služebním dohledu
nad podřízenou osobou. Neposoudil, zda státní zástupkyně dodržuje principy dobré správy
při svých postupech. Stěžovatel má za to, že není pochyb, že vnitřní kontrola je postupem
správního orgánu, při níž státní zastupitelství nepostupuje dle trestního řádu či občanského
soudního řádu, nýbrž jako jakýkoliv jiný správní orgán dochází ke kontrole podřízených osob
nadřízenými osobami. V situaci, kdy tato kontrola neprobíhá řádně a nejsou při ní vytknuty
nedostatky, kterých se podřízená osoba zjevně dopustila, se jedná o postup nezákonný.
Tento postup přitom není správním rozhodnutím a jedná se tedy o nezákonný zásah ve smyslu
ustanovení §82 soudního řádu správního, kterým došlo k zásahu do stěžovatelových práv.
[6] S ohledem na uvedené je žalovaného třeba považovat za správní orgán v situacích,
v nichž vykonává soubor činností, jež jsou typické právě pro správní orgán. Důvod pro odmítnutí
žaloby tak není dán.
III.
[7] Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
IV.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje mimo jiné kasační důvody podle §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s. Je -li však předmětem přezkumu usnesení o odmítnutí žaloby, jak je tomu
právě nyní, přichází v úvahu pouze kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nejvyšší
správní soud se v takovém případě v řízení o kasační stížnosti zabývá výlučně tím, zda byly
splněny zákonné předpoklady pro odmítnutí žaloby. Nemůže se však zabývat věcí samou, neboť
to před ním nečinil ani krajský soud.
[11] Spornou je zde toliko otázka, zda žalovaný v nynější věci má postavení správního orgánu
ve smyslu legislativní zkratky vyplývající z §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a v důsledku toho,
zda je dána pravomoc krajského soudu k projednání a rozhodnutí této věci.
[12] Nejvyšší správní soud předesílá, že pro obsáhlost žalobních tvrzení, která se primárně
vztahovala k popisu postupů a dějů souvisejících s trestním řízením vedeným u žalovaného
pod sp. zn. 1 Kzv 51/2014 a s navazujícím soudním řízením u krajského soudu
pod sp. zn. 40 T 6/2015 (již pravomocně ukončeným) bylo pro krajský soud nepochybně obtížné
vymezit podstatu tvrzeného zásahu, potažmo i nezákonné nečinnosti. Podle kasačního soudu
však krajský soud nepochybil, dovodil-li, že žalobní tvrzení směřují k určení nezákonnosti
postupů žalovaného při vyřizování trestního oznámení ze dne 21. 5. 2020, resp. se související
nečinností žalovaného v rozporu s představami žalobce. Právě z toho také vyvěraly veškeré úvahy
krajského soudu.
[13] K výše nastolené sporné otázce v návaznosti na závěry krajského soudu Nejvyšší správní
soud uvádí následující. Již v rozsudku ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Aps 2/2004 - 69, zdůraznil,
že soudní kontrola „zákonnosti zásahu správního orgánu ve smyslu ustanovení §82 a násl. s. ř. s.,
se pohybuje jen v hranicích veřejné správy, a proto napadnutelnými jsou pouze takové zásahy orgánů, které patří
do působnosti ve veřejné správě.“ Obdobný závěr se zcela nepochybně vztahuje nejen k problematice
tvrzeného zásahu správního orgánu, ale i k tvrzené nečinnosti. I v případě nečinnostních žalob
podle §79 a násl. s. ř. s. je třeba, aby se této nečinnosti dopustil orgán v rámci výkonu
své působnosti ve veřejné správě. Shledal-li tedy krajský soud, že v dané věci se při vyřizování
podaného trestního oznámení ze dne 21. 5. 2020 o takový případ nejedná, tedy nejde o výkon
působnosti žalovaného ve veřejné správně, nikterak nepochybil.
[14] Obdobně se k postavení státního zastupitelství vyjádřil kasační soud například v rozsudku
ze dne 15. 11. 2012, č. j. 4 Aps 1/2012 - 55, v němž uvedl, že „[r]ozhodující pro posouzení toho,
zda nějaký subjekt (fyzická či právnická osoba) vystupuje v postavení správního orgánu, je totiž to, zda takovýto
subjekt má oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy
[§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Státní zastupitelství (…) jsou především orgány činnými v trestním řízení a při své
činnosti postupují převážně podle trestního řádu. V občanském soudním řízení pak jsou státní zastupitelství
ve specifických případech oprávněna vstupovat do již zahájeného řízení (§35 odst. 1 o. s. ř.), nebo ve veřejném
zájmu podat návrh na zahájení řízení (§35 odst. 3 o. s. ř.). Státní zastupitelství tedy obecně jako správní orgány
nevystupují. Lze si sice představit situaci, ve které by i státní zastupitelství mohla vystupovat jako správní orgány
(např. při vyřizování žádostí o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím).
V posuzované věci však žalovaní 3) a 4) [krajské a okresní státní zastupitelství – poznámka soudu]
neměli postavení správního orgánu, neboť v řízení vystupovali jako orgány činné v trestním řízení (…).“
(zvýraznění přidáno soudem).
[15] Přestože se tedy stěžovatel v nynější věci snaží právě uvedené relativizovat a tvrdí,
že vytýkané postupy (resp. nečinnost) žalovaný nerealizoval jako orgán činný v trestním řízení,
nýbrž jako v materiálním smyslu správní orgán, nelze této jeho argumentaci beze zbytku
přisvědčit. Naopak je zřejmé, že žalovaný (příslušná státní zástupkyně) jednal při vyřizování
podaného trestního oznámení ze dne 21. 5. 2020 z pozice orgánu činného v trestním řízení
ve smyslu §12 odst. 1 trestního řádu. Tak tomu bylo i ve vztahu k předchozím stěžovatelovým
podáním (z let 2016 – 2020) souvisejícím s trestním řízením vedeným u žalovaného
pod sp. zn. 1 Kzv 51/2014 (ostatně i žalobce v žalobě tvrdí, že tato podání činil ve snaze
zpochybnit závěry žalovaného směrem k podání obžaloby), resp. následně směřujícím
i ke zpochybnění závěrů krajského soudu v jeho trestní věci sp. zn. 40 T 6/2015 (byť po jeho
pravomocném skončení), v jejichž rámci stěžovatel upozornil i na možnost spáchání trestného
činu soudcem.
[16] Spočívá-li tedy tvrzený nezákonný postup žalovaného v tom, že „vadně“ nakládá se
stěžovatelovými podáními vztahujícími se k dříve probíhajícímu trestnímu řízení
nebo v tom, že naopak žalovaný je nečinný ve vztahu k takovým podáním stěžovatele, nelze
dojít k jinému závěru, než že žalovaný toto vytýkané jednání uskutečňuje, resp. je podle
stěžovatele nečinný, v rámci své působnosti a z ní vyplývajících povinností jako orgánu činného
v trestním řízení. Není zde totiž rozhodné subjektivní přesvědčení stěžovatele, v jakém postavení
žalovaný vystupuje, nýbrž objektivní povaha úkonů (nebo nečinnosti) a oblast působnosti,
v níž se takového jednání či opomenutí žalovaný dopouští. Tyto úkony, postupy, či také
nečinnost nelze v souzené věci přičíst žalovanému jako orgánu veřejné správy, nýbrž jako orgánu
činnému v trestním řízení, jak již výše uvedeno. Pravomoc krajského soudu k přezkumu
„zásahů“ či „nečinnosti“ žalovaného jako orgánu činného v trestní řízení však podle §4 odst. 1
písm. a) s. ř. s. není dána.
[17] Nutno však přisvědčit stěžovateli v tom, že ze žaloby vyplývá i skutečnost, které si sice
krajský soud byl vědom, avšak s ohledem na znění žalobního petitu ji ne zcela zdůraznil, totiž
že stěžovatel vytýká žalovanému i nedostatečný dozor vedoucím státním zástupcem žalovaného
nad činností podřízeného státního zástupce (právě tento aspekt také nyní zdůrazňuje v kasační
stížnosti především).
[18] Namítal-li však stěžovatel, že nečinnost žalovaného spočívala v nedostatečné a nikoliv
řádné dohledové činnosti žalovaného v rámci subordinační struktury státního zastupitelství
(tj. vedoucí státní zástupce žalovaného dostatečně a řádně nekontroloval činnost jemu
podřízeného státního zástupce), pak ani takové úkony již z povahy věci nepředstavují úkony,
jimiž jsou dotčena stěžovatelova veřejná subjektivní práva. Naopak jsou výkonem činnosti
směřující dovnitř státního zastupitelství, nikoliv vůči třetím osobám navenek. Tudíž ani postup
při vyřizování stížnosti stěžovatele na postup státního zástupce, o němž žalovaný stěžovatele
vyrozuměl úkonem ze dne 3. 9. 2020, č. j. 1 Spr. 203/2020 - 4, nepředstavuje nezákonný zásah
žalovaného jako orgánu veřejné správy.
[19] Je však třeba v tomto směru se stěžovatelem souhlasit, a proto i dílem korigovat úvahu
krajského soudu, že vyřízení stížnosti podané na postup příslušného státního zástupce již není
úkonem, který žalovaný vykonává jako orgán činný v trestním řízení, nýbrž je úkonem, kterým
uskutečňuje svoji působnost vyplývající z §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 283/1993 Sb., o státním
zastupitelství. V rámci této činnosti žalovaný vykonává dohled nad výkonem působnosti
jednotlivých státních zástupců a v rámci něj také (ale nejen) vyřizuje stížnosti na průtahy
při plnění úkolů státního zastupitelství v souladu s §16b posledně uvedeného zákona. Stále však
platí, že i když tuto působnost žalovaný nevykonává jako orgán činný v trestním řízení, přesto
uvedený postup nepředstavuje ani výkon působnosti orgánu veřejné správy směrem k veřejným
subjektivním právům fyzických či právnických osob. Tuto činnost žalovaného je třeba považovat
za postup předpokládaný zákonem o státním zastupitelství zaměřený dovnitř soustavy státního
zastupitelství. Tudíž ani při vyřizování stěžovatelovy stížnosti nelze postup žalovaného
posoudit jako zásah správního orgánu, resp. jeho nezákonnou nečinnost ve smyslu §4 odst. 1
písm. b) a c) s. ř. s. ve spojení s §2 téhož zákona.
[20] Lze tudíž uzavřít, že krajský soud při posouzení věci nepochybil, nedopustil se tvrzené
nezákonnosti a závěr, že v daném případě není dána jeho pravomoc věc projednat a rozhodnout
ve správním soudnictví, byť s výše uvedenou dílčí korekcí, je správný. Kasační důvod podle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. není naplněn.
V.
[21] Nejvyšší správní soud tudíž dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 téhož
zákona. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a nemá tudíž právo na náhradu
nákladů tohoto řízení. Žalovanému, který naopak byl účastníkem úspěšným, nevznikly žádné
náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti, a proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný
z účastníků nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo.
[23] O odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce stěžovatele rozhodne
Nejvyšší správní soud samostatným usnesením.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu