ECLI:CZ:NSS:2021:5.AZS.42.2019:54
sp. zn. 5 Azs 42/2019 - 54
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr Viktora Kučery v právní věci žalobce: V. P., zastoupený
JUDr. Marošem Matiaškem LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 2. 2019, č. j. 32 Az 53/2017 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta JUDr. Maroše Matiaška LL.M.
se ur č uj í částkou 8228 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se kasační stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 11. 2. 2019, č. j. 32 Az 53/2017 - 39, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
ze dne 5. 6. 2017, č. j. OAM-103/LE-LE05-VL16-2016, jímž žalovaný neudělil žalobci
mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a ani §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Ze správního spisu vyplývá, že dne 11. 2. 2003 žalobce podal v ČR žádost o udělení azylu.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 10. 2003, č. j. OAM-593/VL-11-ZA09-2003, žalobci nebyl
udělen azyl a nebyly shledány překážky jeho vycestování do země původu (dle tehdy účinné
právní úpravy). Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne
ze dne 27. 1. 2005, č. j. 36 Az 875/2003 - 29, a kasační stížnost žalobce proti tomuto rozsudku
zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2006, č. j. 8 Azs 130/2005 - 72.
[3] Dne 16. 8. 2016 podal žalobce další žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR, v níž
uvedl, že je ukrajinské národnosti i státní příslušnosti, pravoslavného vyznání, nemá žádné
politické přesvědčení, politicky se neangažuje. Je rozvedený, má jednu dceru (nar. X), která žije na
Ukrajině. Dále uvedl, že v ČR pobýval v letech 2003-2007 a opětovně sem přijel v roce 2013 na
cizí (litevské) doklady. V průběhu předchozího azylového řízení se v ČR seznámil s lidmi, kteří
vyřizovali Ukrajincům pobyty a sháněli pracovní síly. Do této činnosti se zapojil. Na Ukrajině
si našel společníka, který po nějaké době zpronevěřil peníze klientů a zmizel. Podvedl klienty
i žalobce. Klienti chtěli své peníze zpět. Jednou žalobce chytli, dali mu „pár facek“ a dohodli se,
že si to odpracuje. Odvezli ho na Ukrajinu do města Antracyt v Luhanské oblasti, kde musel
pracovat v dolech a splácet dluh. To se mu nelíbilo, proto utekl. Na Ukrajinu se vrátit nemůže,
protože nyní je tam válka a doma se ho příbuzní zřekli.
[4] V průběhu pohovoru ke svému pobytu v Antracytu uvedl, že někdy okolo roku 2008
nebo 2009 ho společník podvedl a zmizel, žalobci zůstaly dluhy. Po nějaké době mu klienti začali
vyhrožovat. Nemohl s tím jít na policii, protože se jednalo o nelegální zprostředkování práce
v ČR a zařizování víz. Klienti byli netrpěliví a chtěli po něm vrátit peníze. Vzhledem k tomu,
že někteří klienti měli známé u policie, nakonec ho policisté bez obvinění asi na týden zadrželi
a učinili mu nabídku, že si může své dluhy odpracovat. Na Ukrajině to tak dle žalobce chodí.
Odvezli ho do Antracytu, kde pracoval v dole. Nebyl tam nijak hlídaný, jen kontrolovali,
zda chodí do práce. Vydělané peníze si brali na splácení dluhu a nechávali mu jen část na jídlo
a ubytování. Žalobce dluží asi 40 lidem, kteří chtěli pracovat v ČR, a každý zaplatil 400 USD,
z čehož bylo asi 100 USD pro něho za zprostředkování. Někteří z nich měli příbuzné nebo
známé u policie a z toho má žalobce problémy. Dluh s úroky narostl asi na 25 tisíc USD.
Pracoval tam asi jeden rok a pak se dohodl se zaměstnavatelem na odchodu, protože chtěl začít
nový život. V Antracytu nebyl hlášený k pobytu, bydlel na ubytovně. Doposud je hlášen k pobytu
v domě svých rodičů v Čerkaské oblasti. Domů se vrátit nemohl, vyhodili ho, neboť jim
vyhrožovali žalobcovi věřitelé. Poté pobýval a pracoval v různých městech (Kyjev, Čerkasy
a další), dluh splácel. Peníze posílal věřitelům přes svou sestru. K dotazu žalovaného uvedl,
že ohledně potíží způsobených nezákonným jednáním tamních policistů se s žádostí o pomoc
v zemi původu na žádné státní orgány neobrátil. Uvedenou činnost vykonával víceméně
dobrovolně, protože dlužil a nic jiného mu nezbývalo. Peníze věřitelům splácel následně i z ČR.
Dále uvedl, že v době, kdy již byl v ČR, mu po vypuknutí konfliktu na Ukrajině přišlo předvolání
do armády. Povolávací rozkaz osobně nedostal, převzala ho za něj sestra. Základní vojenskou
službu již vykonal, do armády ani do války jít nechce, protože nechce zemřít. Shrnul,
že o mezinárodní ochranu žádá nejen z důvodu obav z problémů s lidmi, jimž dluží peníze,
ale chce se vyhnout i nástupu do armády a nasazení do ozbrojeného konfliktu.
[5] Rozhodnutím ze dne 5. 6. 2017, č. j. OAM-103/LE-LE05-VL16-2016, žalovaný neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a ani §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu.
[6] K možným důvodům pro udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu žalovaný
konstatoval, že jednání soukromých osob, které žalobci vyčítaly zpronevěru finančních
prostředků a požadovaly po něm jejich vrácení, není takové intenzity, aby bylo možné
je považovat za pronásledování žalobce. Žalobce uznal, že původcem problémů byla jeho
nelegální činnost, a připustil, že práci v dolech dělal de facto dobrovolně, protože peníze
věřitelům skutečně dlužil a jinak je splatit nedokázal. Žalobce se navíc ohledně jednání těchto
soukromých osob neobrátil s žádostí o pomoc na ukrajinské státní orgány. I proti jednání
policistů, kteří mu práci v Antracytu doporučili, mohl podat stížnost. Žalobcovy potíže navíc
neměly žádnou souvislost s azylově relevantními důvody pronásledování (pronásledování
z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro
zastávání určitých politických názorů), jednalo se o ryze soukromý problém zapříčiněný
žalobcovým dluhem.
[7] Ohledně žalobcovy obavy z nástupu vojenské služby za ozbrojeného konfliktu žalovaný
uvedl, že branná povinnost, organizovaná na nediskriminačním základě, je sama o sobě legitimní
občanskou povinností, která nezakládá důvod k udělení azylu. Žalovaný dále poukázal na výnos
prezidenta Ukrajiny č. 411/2016 ze dne 26. 9. 2016, po jehož uplatnění již nejsou
na východoukrajinské frontě, tedy v zóně provádění protiteroristické operace, již žádní
mobilizovaní ukrajinští vojáci, pouze dobře vycvičení a motivovaní dobrovolníci a profesionální
příslušníci armády. Odůvodněný strach z pronásledování nezakládá sama o sobě ani možnost
trestního stíhání v souvislosti s žalobcovým nenastoupením do armády. Navíc však dle výpovědi
žalobce mu povolávací rozkaz osobně doručen nebyl, neboť by mu musel být doručen
na doručenku do vlastních rukou a převzat osobně, žalobce tedy nemůže být dle dostupných
informací o zemi původu trestně stíhán. Žalovaný odkázal v tomto ohledu na informaci
Ministerstva zahraničních věcí ze dne 9. 10. 2015, č. j. 115045/2015-LPTP, podle níž samotné
nepřevzetí povolávacího rozkazu není na Ukrajině považováno za trestný čin.
[8] Pokud jde o bezpečnostní situaci v zemi původu, dle žalovaným použitých informací
o zemi původu se bezpečnostní incidenty v podstatě omezovaly na okolí tzv. linie dotyku, tedy
hranice mezi územím kontrolovaným povstalci z tzv. Luhanské a Doněcké lidové republiky
a ukrajinskou armádou, mimo Doněckou a Luhanskou oblast je bezpečnostní situace
stabilizovaná. Žalovaný připomněl, že žalobce dle své výpovědi žil před odjezdem ze země
původu ve střední části země, v obci Korsuň a také v Kyjevě, a doposud je hlášený k pobytu
v domě svých rodičů v obci Korsuň-Ševčenkovskij v Čerkaské oblasti, tedy v místech
nacházejících se plně pod kontrolou ukrajinské vlády.
[9] Žalovaný neshledal ani žádný jiný důvod, proč by žalobci měla být udělena některá
z forem mezinárodní ochrany.
[10] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové,
který ji rozsudkem ze dne 11. 2. 2019, č. j. 32 Az 53/2017 – 39, zamítl.
[11] Krajský soud konstatoval, že důvod jednání věřitelů (získat zpět své finanční prostředky,
za něž nebyla poskytnuta odpovídající služba) nesouvisí s žádným z důvodů taxativně uvedených
v §12 písm. b) zákona o azylu. O azylově relevantní pronásledování se nejedná. Žalobce
připustil, že jeho problémy s věřiteli spočívaly v nelegální činnosti (nelegální zprostředkování
práce a falešných víz pro 40 osob), že věřitelům skutečně dlužil poté, co ho jeho společník
podvedl a s vybranými penězi zmizel. Rovněž přiznal, že práci v dolech ve městě Antracyt
vykonával víceméně dobrovolně, protože jinak by nebyl schopen vzniklý dluh splácet. Nebyl tam
držen proti své vůli, po roce se dohodl se zaměstnavatelem, získal zpět svůj vnitřní pas a odjel,
aniž by mu v odjezdu bylo jakkoli bráněno.
[12] Pokud byli do vymáhání dluhu po žalobci zapojeni i policisté, jak žalobce tvrdí, mohl
se s žádostí o pomoc obrátit na nadřízené státní orgány v zemi původu a učinit proti postupu
policistů příslušné oznámení. Příslušná informace Ministerstva zahraničních věcí uvádí možnosti,
kam lze podat stížnost na postup policejních či jiných státních orgánů. Z výpovědí žalobce nelze
dospět k závěru, že by možnost ochrany ve své vlasti neměl, ale zřejmě žádné ochrany ani využít
nechtěl (což i připustil), neboť činnost, do které se sám zapletl, byla nelegální. Žalobce nemůže
s úspěchem očekávat udělení mezinárodní ochrany, aby se tímto způsobem vyhnul případné
trestní odpovědnosti (za nelegální činnost) v zemi svého původu a povinnosti splatit svůj dluh.
V této souvislosti krajský soud upozornil i na to, že žalobce z Antracytu odjel v roce 2010
nebo 2011, poté žil a pracoval v různých městech Ukrajiny a žádné další problémy s věřiteli
až do svého odjezdu z Ukrajiny v roce 2013 neuváděl.
[13] Podle krajského soudu nelze rovněž přehlédnout, že žalobce do ČR přicestoval v roce
2013 na cizí doklady a na území ČR pobýval nelegálně. O mezinárodní ochranu požádal
až v okamžiku, kdy mu bylo uloženo správní vyhoštění na pět let (rozhodnutím Policie ČR,
Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 8. 8. 2016, č. j. KRPA-299175-17/ČJ-2016-
000022) a byl zajištěn za účelem realizace tohoto vyhoštění. To svědčí dle krajského soudu
o zřejmé účelovosti žalobcem podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jejímž cílem byla
snaha vyhnout se správnímu vyhoštění.
[14] Žalovaný se podle krajského soudu řádně zabýval obavami žalobce z povolání
do ukrajinské armády v souvislosti s aktuální bezpečnostní situací na Ukrajině. K uvedené obavě
krajský soud ve shodě se žalovaným konstatoval, že branná povinnost je zcela legitimní i podle
mezinárodních úmluv, jimiž je ČR vázána, a odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu,
který se opakovaně zabýval problematikou odmítání nástupu vojenské služby jakožto azylově
relevantního důvodu. Výhrada svědomí je jednou z výjimek, která by odůvodňovala případné
udělení mezinárodní ochrany, nicméně tu žalobce v průběhu správního řízení neuplatnil.
Z informací o zemi původu založených ve správním spise plyne, že povolávací rozkazy lze
na Ukrajině doručovat pouze do vlastních rukou, nikoliv do rukou rodinných příslušníků
či obecně na adresu posledního hlášeného pobytu. Pokud tedy dotyčný takové dokumenty
vlastnoručně nepřevezme, nejsou považovány za doručené a neplyne z nich povinnost nástupu
vojenské služby ani hrozba trestu za její nenastoupení. Krajský soud v dané souvislosti odkázal
na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016 – 34 (všechna
zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz),
podle něhož z již zmiňované informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 9. 10. 2015,
č. j. 115045/2015-LPTP, rovněž vyplývá, že na Ukrajině byl znovu zaveden institut alternativní
(civilní) služby. Vojáci základní vojenské služby mohou odmítnout sloužit například
z náboženských důvodů a nastoupit na alternativní službu, klasicky je služba vykonávána
v nemocnicích. Na základě rozhodnutí prezidenta Ukrajiny voják základní služby nesmí sloužit
v zóně ATO (antiteroristických operací), pokud se k tomu dobrovolně nerozhodne. Pro vyslání
do zóny ATO musí voják projít tříměsíčním výcvikem a následně je začleněn do týlu.
[15] Krajský soud doplnil, že proti žalobci nebylo v zemi původu nikdy vedeno žádné trestní
stíhání a v průběhu správního řízení se nezmínil o žádném jednání vůči sobě ze strany státních
orgánů Ukrajiny, které by bylo možné považovat za vážnou újmu ve smyslu §14a odst. 2 písm. b)
zákona o azylu. Žalovaný podle krajského soudu na základě obstaraných informací uvedl,
že na území Ukrajiny neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možné
pokládat ve vztahu k žalobci za vážnou újmu podle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.
Zhoršená bezpečnostní situace přetrvává pouze v Doněcké a Luhanské oblasti, kde probíhají
ozbrojené střety mezi ukrajinskými bezpečnostními složkami a místními separatisty. Ve zbytku
země je situace klidná a stabilní. Z výpovědi žalobce je zřejmé, že je stále trvale hlášen k pobytu
v domě svých rodičů v Čerkaské oblasti, které se zmíněná zhoršená bezpečnostní situace netýká.
Před svým posledním odjezdem z Ukrajiny dva roky pobýval v Kyjevě a různých městech
ve střední části Ukrajiny, která jsou od míst bojů značně vzdálena. Důvodnou proto krajský soud
neshledal žalobní námitku, podle níž poslední místo žalobcova pobytu v zemi původu bylo
v Luhanské oblasti, kde ještě stále probíhá ozbrojený konflikt. Žalobce ve správním řízení uvedl,
že sice jeden rok (2010 nebo 2011) pobýval a pracoval ve městě Antracyt v Luhanské oblasti, ale
nikdy tam nebyl hlášen k pobytu. Navíc odtamtud „utekl“ a není žádný rozumný důvod k tomu,
proč by se právě tam musel vracet, když celé dva roky před svým odjezdem ze země původu
pobýval v Kyjevě a dalších městech ve střední části Ukrajiny. Krajský soud přisvědčil i závěru
žalovaného, že vycestování žalobce není v rozporu s mezinárodními závazky České republiky
[§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu].
[16] Žalobce (stěžovatel) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž odkazuje
na důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Má za to, že je dán důvod přijatelnosti jeho
kasační stížnosti s ohledem na to, že přesahuje vlastní zájem stěžovatele, a to v zásadních
otázkách týkajících se přiznání postavení uprchlíka osobám, které jsou pronásledovány ze strany
soukromých osob v situaci, kdy stát není schopen či ochoten poskytnout pronásledované osobě
ochranu či taková ochrana není efektivní.
[17] Stěžovatel zejména namítá, že se krajský soud řádně nevypořádal s námitkou možného
pronásledování stěžovatele ze strany soukromých osob pro vymáhání dlužných částek. Stěžovatel
má za to, že jeho postavení jako dlužníka lze podřadit pod pojem „sociální skupina“ uvedený
v §12 písm. b) zákona o azylu, a kvůli tomuto postavení je stěžovatel pronásledován ve smyslu
§2 odst. 4 zákona o azylu, přičemž bez dalšího nelze vyloučit, že potíže, jimž čelil v minulosti,
budou znovu manifestovány po jeho návratu do země původu. O tom má svědčit mimo jiné
i stěžovatelem tvrzená skutečnost, že o jeho osobu projevují původci pronásledování zájem
i v bydlišti jeho rodičů. Krajský soud se podle stěžovatele možnému posouzení postavení
stěžovatele – dlužníka – ve vztahu k pojmu „sociální skupina“ nevěnoval. Stěžovatel má v této
souvislosti za to, že krajský soud i žalovaný se dopustili porušení čl. 10 odst. 1 písm. d) a odst. 2
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní
příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní
ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou
ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“). Relevantní informace
o zemi původu navíc vypovídají o vysoké míře korupce na Ukrajině. Stěžovatel se rovněž obával,
že známosti jeho věřitelů mezi příslušníky policie zapříčiní, že k vyšetření případného násilí
na stěžovateli a jeho újmy nedojde. Stěžovatel neměl k dispozici účinný prostředek ochrany vůči
pronásledování ze strany nestátních subjektů.
[18] Stěžovatel je dále přesvědčen, že krajský soud pochybil, když neučinil závěr o existenci
nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu v případě návratu
stěžovatele do země původu, a to opět ze strany soukromých osob, které po stěžovateli
požadovaly zaplacení dlužných částek. Správní orgán si podle názoru stěžovatele neobstaral
relevantní ani aktuální informace o zemi původu stěžovatele k posouzení dané hrozby vážné
újmy.
[19] Stěžovatel dále namítá, že se krajský soud řádně nevypořádal s námitkou možného
pronásledování stěžovatele z důvodu odmítnutí vykonání vojenské služby, a to za situace, kdy
by výkon vojenské služby mohl vést ke spáchání zločinu proti míru, válečného zločinu, zločinu
proti lidskosti, vážného nepolitického zločinu, resp. činů, které jsou v rozporu se zásadami a cíli
OSN. Rovněž jako branec může být stěžovatel považován za příslušníka sociální skupiny.
[20] Konečně stěžovatel je též toho názoru, že krajský soud zásadně pochybil v otázce
možného zásahu do soukromého života stěžovatele ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona
o azylu, když toto zhodnocení ve svém rozhodnutí zcela pominul.
[21] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[22] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti označil stěžovatelovu žádost o udělení
mezinárodní ochrany za účelovou, plně se ztotožnil s rozsudkem krajského soudu a navrhl, aby
Nevyšší správní soud kasační stížnost pro nepřijatelnost odmítl, případně aby ji zamítl.
[23] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku
(§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[24] Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad
zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační
stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle
tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele.
[25] Nejvyšší správní soud neshledává v kasační stížnosti dostatečné argumenty svědčící
pro její přijatelnost.
[26] Především Nejvyšší správní soud stěžovatele upozorňuje, že v žalobě konkrétně namítal
pouze neudělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu z důvodu odepření výkonu vojenské
služby za ozbrojeného konfliktu, za což mu mělo hrozit trestní stíhání, které stěžovatel v žalobě
považoval za pronásledování z důvodu zastávání politických názorů, a dále v žalobě namítal již
jen neudělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 1 a 2 písm. c) zákona o azylu, tedy z důvodu
hrozby vážné újmy způsobené civilistovi vojenským konfliktem probíhajícím na jihovýchodní
Ukrajině, když stěžovatel v žalobě nesprávně tvrdil, že posledním místem jeho pobytu v zemi
původu bylo město Antracyt v Luhanské oblasti. Pokud krajský soud přesto přezkoumal žalobou
napadené rozhodnutí i nad rámec těchto žalobních bodů, činil tak patrně z toho důvodu, aby
dostál povinnosti soudu prvního stupně dle čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU o společných
řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální
směrnice“) provést úplné ex nunc posouzení skutkové i právní stránky věci, včetně případného
posouzení potřeby mezinárodní ochrany dle kvalifikační směrnice, za situace, kdy toto ustanovení
procedurální směrnice nebylo řádně transponováno do vnitrostátního práva. Stěžovatel však
nemůže ani za těchto okolností vytýkat krajskému soudu, že se nevypořádal s námitkami, které
stěžovatel v žalobě vůbec neuplatnil.
[27] To se týká především otázky, zda byl stěžovatel pronásledován z důvodů jeho příslušnosti
k sociální skupině ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu, resp. ke společenské vrstvě ve smyslu
čl. 10 odst. 1 písm. d) kvalifikační směrnice, kterou stěžovatel vznáší nově až v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přišel již v rozsudku ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004 – 60, publ. pod
č. 364/2004 Sb. NSS, s definicí sociální skupiny, která se velmi podobá té, jež je nyní obsažena
v čl. 10 odst. 1 písm. d) kvalifikační směrnice a jíž se dovolává stěžovatel. Za takovou skupinu
je třeba považovat každou skupinu osob, která se vyznačuje objektivně společnou
charakteristikou nebo kterou společnost alespoň takto vnímá. Tato charakteristika má často
povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo
výkon lidských práv dotyčných osob; samotné riziko pronásledování však do této charakteristiky
nepatří. Podle většinově sdíleného názoru skutečně nelze sociální skupinu definovat pouze
samotným pronásledováním. Na druhou stranu rovněž zmiňované ustanovení kvalifikační
směrnice předpokládá, že danou sociální skupinu bude okolní společnost vnímat jako odlišnou,
a toto vnímání odlišnosti může jednoduše přerůst právě v pronásledování (např. v některých
zemích v případě příslušníků sexuální menšiny apod.). Avšak právě ve světle této definice sociální
skupiny (společenské vrstvy) je třeba odmítnout myšlenku stěžovatele, že by dlužníci na Ukrajině,
tedy osoby, vůči nimž mají jiné osoby pohledávku, tvořili společnou sociální entitu, kterou
by okolní společnost vnímala jako odlišnou. O žádné takové svébytné sociální skupině informace
o zemi původu, obsažené ve správním spise, nevypovídají, věřitelé stěžovatele mají zájem
na splacení svých pohledávek vůči stěžovateli (a příp. jeho bývalému společníkovi) a nikomu
jinému, důsledky jednání stěžovatele, kterým v tomto ohledu stěžovatel dle svého tvrzení čelí,
jsou zcela individuální. Nejvyšší správní soud tedy potvrzuje především závěr žalovaného
a krajského soudu, že důvody, pro něž stěžovateli dle jeho tvrzení hrozí újma ze strany jeho
věřitelů, nemají ve smyslu čl. 9 odst. 3 kvalifikační směrnice žádnou souvislost (chybí kauzální
nexus) s azylově relevantními důvody pronásledování, a proto mu z jím uváděného důvodu
nemohl být udělen azyl dle §12 písm. b) zákona o azylu.
[28] Pokud jde o otázkou nuceného nasazení stěžovatele do oblasti bojů, resp. případných
sankcí za nenastoupení do ukrajinské armády, žalovaný i krajský soud se s touto otázkou
přezkoumatelným způsobem vypořádali, a to na podkladě shromážděných informací o zemi
původu, které se k dané otázce, tedy k výkonu vojenské služby na Ukrajině, jejím alternativám,
riziku nasazení vojáků základní vojenské služby do ozbrojeného konfliktu a sankcím za vyhýbání
se vojenské službě, pro účely posouzení žádosti stěžovatele dostatečně konkrétně vyjadřují.
[29] Obecně lze souhlasit s žalovaným i krajským soudem, že samotné plnění branné
povinnosti (bez dalších souvislostí) podle judikatury Nejvyššího správního soudu a Soudního
dvora EU (viz dále) se nepovažuje za důvod pro udělení azylu ani doplňkové ochrany, pokud
se jedná o plnění takové povinnosti v regulérní armádě demokratického státu, které je v souladu
s vnitrostátním i mezinárodním právem, a pokud případné odpírání výkonu takové vojenské
služby z důvodu svědomí není trestáno nepřiměřenými sankcemi. Podrobení se takové
povinnosti potom samo o sobě nezakládá pronásledování ani vážnou újmu ve smyslu §12 a §14a
zákona o azylu. Branná povinnost spojená s účastí na ozbrojeném konfliktu by naopak
za určitých okolností mohla být významná z pohledu možného pronásledování z azylově
relevantních důvodů ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu, který musí být vykládán v souladu
s čl. 9 kvalifikační směrnice, jak upozorňuje rovněž stěžovatel. Podle čl. 9 odst. 2 písm. e)
kvalifikační směrnice může být za pronásledování mimo jiné považováno trestní stíhání nebo
trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby
zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení (vylučující klauzule) uvedené
v čl. 12 odst. 2 této směrnice. Dále podle čl. 9 odst. 2 písm. b) a c) kvalifikační směrnice mohou
být za pronásledování obecně považována také právní, správní, policejní nebo soudní opatření,
která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna diskriminačním způsobem, a také
nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání [včetně případného takového
nepřiměřeného trestání odepření výkonu vojenské služby z důvodu svědomí; k těmto otázkám
viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2015, č. j. 5 Azs 158/2015 - 24,
a ze dne 26. 2. 2016, č. j. 5 Azs 168/2015 - 36, a v nich citovaný rozsudek Soudního dvora EU
ze dne 26. 2. 2015 ve věci Shepherd, C-472/13, ECLI:EU:C:2015:117, zabývající se výkladem
obdobných ustanovení předchozí kvalifikační směrnice, tj. čl. 9 odst. 2 písm. b), c) a e) směrnice
Rady 2004/83/ES; pokud jde o souvislost tohoto typu pronásledování s azylově relevantními
důvody pronásledování dle čl. 10 kvalifikační směrnice, za něž považoval stěžovatel v žalobě
zastávání politických názorů, ale v kasační stížnosti příslušnost k sociální skupině branců, srov.
též recentní rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 11. 2020, EZ, C-238/19, ECLI:EU:C:2020:945].
[30] Klíčové však v nyní posuzované věci je, že mj. z informace Ministerstva zahraničních
věcí ze dne 9. 10. 2015, č. j. 115045/2015-LPTP, jež je součástí správního spisu, vyplývá,
že stěžovateli ani v případě nástupu na základní vojenskou službu nasazení do oblasti bojů
na jihovýchodě Ukrajiny nehrozí, neboť do této oblasti jsou od podzimu 2014 nasazováni
již pouze profesionální vojáci a dobrovolníci, nikoliv však vojáci základní vojenské služby (srov.
a contrario zmiňovaný rozsudek Soudního dvora ve věci EZ týkající se vojenské služby v syrské
armádě). Zároveň z uvedených informací o zemi původu vyplývá, že stěžovateli nehrozí
ani trestní postih za nenastoupení vojenské služby, dokud si nepřevezme povolávací rozkaz,
přičemž, jak uvedl krajský soud, na Ukrajině existuje možnost náhradní (civilní) služby, která
je vykonávána většinou v nemocnicích těmi, kteří odmítnout nastoupit vojenskou službu
z náboženských důvodů (stěžovatel v žádosti uvedl, že je pravoslavného vyznání).
[31] Pokud jde o posouzení případného nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2
písm. b) zákona o azylu v případě návratu stěžovatele do země původu, jež stěžovateli hrozí
dle jeho tvrzení opět ze strany jeho věřitelů, je pravdou, že obecně dle §14a zákona o azylu
(na rozdíl od pronásledování dle §12 zákona o azylu) není podstatné, z jakých důvodů žadateli
případně hrozí reálné nebezpečí vážné újmy v zemi původu, ale právě jen existence tohoto
reálného nebezpečí. Jestliže tedy stěžovatel tvrdil možnost nebezpečí vážné újmy ze strany
nestátních subjektů (soukromých osob) v případě návratu do země původu, jsou tato tvrzení
ve smyslu udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu relevantní.
Ustanovení §2 odst. 6 zákona o azylu vymezuje, obdobně jako čl. 6 kvalifikační směrnice, okruh
možných původců pronásledování nebo vážné újmy tak, že se jimi „rozumí státní orgán, strana nebo
organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla
osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí
i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace,
kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou“. Dle čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice tato případná
ochrana před nestátními původci pronásledování či vážné újmy musí být účinná, a ne pouze
dočasná (k tomu srov. v kontextu ukončení mezinárodní ochrany rozsudek velkého senátu
Soudní dvora EU ze dne 2. března 2010, Abdulla, C-175/08, C-176/08, C-178/08 a C-179/08,
ECLI: EU:C:2010:105, body 72-73). Zpravidla je tomu tak, pokud poskytovatel ochrany
„učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením účinného
právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné
újmy, a žadatel má k této ochraně přístup“ (srov. též obdobné znění §2 odst. 5 zákona o azylu).
Ačkoliv z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že subjektivní nedůvěra vůči
vnitrostátním orgánům neodůvodňuje rezignaci na využití ochrany státu (viz např. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, č. j. 5 Azs 11/2012 – 23), v případě,
že informace o zemi původu ukazují opodstatněnost této nedůvěry, nelze po žadateli
o mezinárodní ochranu požadovat, aby vyčerpal prostředky vnitrostátní ochrany (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70, publ. pod č. 1749/2009
Sb. NSS).
[32] Až potud tedy lze stěžovateli přisvědčit a lze souhlasit i s tím, že informace MZV ČR
ze dne 1. 8. 2014, č. j. 110105/2014-LPTP, na níž žalovaný vystavěl svůj závěr o standardním
fungování ukrajinských orgánů, je již staršího data, a navíc poskytuje jen velmi stručné odpovědi
na otázky žalovaného a přitom se žádným způsobem nevyrovnává s problémem korupce
a zneužití pravomocí ze strany policie a dalších bezpečnostních složek, které jsou skutečně, dle
řady dalších, podrobněji zpracovaných informací o zemi původu, obsažených ve správním spise,
jedním ze zásadních problémů dnešní Ukrajiny. Přesto z těchto informací na druhé straně
nevyplývá, že by se Ukrajina měla řadit mezi státy, kde je policii třeba považovat a priori za zcela
nefunkční či dopouštějící se svévolného, nezákonného jednání bez ohledu na osobní zkušenost
žadatele o udělení mezinárodní ochrany.
[33] Právě takovou negativní osobní zkušenost s policejními orgány v místě svého bydliště,
na základě které se stěžovatel mohl legitimně domnívat, že mu jakákoli účinná ochrana vůči
hrozbě vážné újmy ze strany jeho věřitelů bude policií odepřena, ovšem stěžovatel v dosavadním
řízení tvrdil, neboť během pohovoru ve správním řízení popsal, že to byla právě policie, kdo
ho za pomoci omezení jeho osobní svobody přinutil k tomu, aby se za účelem splácení svých
dluhů „přestěhoval“ do města Antracyt v Luhanské oblasti a nechal se zaměstnat v tamních
dolech. Je pravdou, že hodnověrnost azylového příběhu stěžovatele snižuje skutečnost, že podal
žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR až po bezmála třech letech neoprávněného pobytu
na území ČR a až po té , kdy mu bylo uloženo správní vyhoštění a kdy byl za tímto účelem
zajištěn. Na straně druhé, nad rámec tohoto konstatování žalovaný ani krajský soud
hodnověrnost popsaného azylového příběhu stěžovatele konkrétně nezpochybnili, musí z něj
tedy vycházet i Nejvyšší správní soud.
[34] Za daných okolností lze tedy jen stěží tvrdit, že se měl stěžovatel obrátit s žádostí
o ochranu před jednáním nestátních subjektů na policii, pokud byla sama do tohoto jednání
zapojena. Je jistě pravdou, že stěžovatel mohl být, v závislosti na konkrétních skutkových
okolnostech i relevantní trestněprávní úpravě v zemi původu, za zpronevěru jemu svěřených
finančních prostředků trestně stíhán, jen stěží však mohl být policií nucen ke splácení dluhu
způsobem, jenž popsal. Je rovněž pravdou, že na podkladě shromážděných informací o zemi
původu bylo jen stěží možné po stěžovateli požadovat, aby využil možnosti podání jakési
stížnosti na chování dotyčných policistů, neboť zmiňovaná stručná informace MZV o těchto
možnostech se ani v nejmenším nezabývá účinností takových prostředků v praxi.
[35] Přesto je Nejvyšší správní soud toho názoru, že právě konstatovaná pochybení
žalovaného i krajského soudu neměla dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, neboť
zdejší soud vychází z toho, že stěžovatelův, do určité míry, nucený pobyt v městě Antracyt byl
ukončen již před poměrně dlouhou dobou, konkrétně nejpozději v roce 2011, přičemž stěžovatel
byl až do svého odchodu v roce 2013 schopen získat zaměstnání na jiných místech Ukrajiny
a svůj dluh věřitelům splácet, takže není důvodu se domnívat, že by tak nemohl činit i nadále,
po svém návratu na Ukrajinu. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že z tvrzení stěžovatele
hrozba skutečného nebezpečí vážné újmy ze strany stěžovatelových věřitelů v případě jeho
návratu do země původu nevyplývá.
[36] Stěžovatel dále namítá, že krajský soud ve svém rozhodnutí zcela pominul možné důvody
pro udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu, tedy (jak toto
ustanovení zákona o azylu stanoví sice nad rámec čl. 15 kvalifikační směrnice a v rozporu s tím,
co členským státům umožňuje čl. 4 kvalifikační směrnice, nicméně ve prospěch žadatele
o mezinárodní ochranu) pokud by vycestování žadatele bylo v rozporu s mezinárodními závazky
ČR. Tento rozpor stěžovatel spatřoval v existenci osobních a rodinných vazeb na území ČR.
Ani tuto otázku ovšem stěžovatel v žalobě vůbec nevznesl, jen stěží tedy mohl krajský soud
v napadeném rozsudku učinit víc než přisvědčit závěru žalovaného, že vycestování stěžovatele
není v rozporu s mezinárodními závazky ČR, zvláště pak za situace, kdy stěžovatel v žádném
ze svých podání neupřesnil, jaké osobní či rodinné vazby na území ČR, kde po dobu několika let
neoprávněně pobýval, vlastně má. Z jeho výpovědi naopak vyplývá, že všichni jeho rodinní
příslušníci žijí v jeho zemi původu.
[37] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že jeho dosavadní
judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti. Byť Nejvyšší
správní soud závěry žalovaného i krajského soudu do určité míry korigoval, musí zároveň
konstatovat, že se nedopustili takových pochybení, která by měla dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele. Nejvyšší správní soud tedy neshledal žádný z výše vymezených důvodů
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele,
shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[38] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s., z nichž vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[39] Pro řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud stěžovateli usnesením ze dne
25. 2. 2019, č. j. 5 Azs 42/2019 - 22, ustanovil zástupce, a to, dle jeho návrhu, advokáta
JUDr. Maroše Matiaška, LL.M. Náklady spojené se zastoupením, tj. hotové výdaje advokáta
a odměnu za zastupování, hradí v takovém případě stát (§35 odst. 10 s. ř. s.). Nejvyšší správní
soud přiznal ustanovenému zástupci odměnu ve výši 3 100 Kč za dva úkony právní služby
spočívající v první poradě s klientem, včetně převzetí a přípravy zastoupení, a dále v doplnění
kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodem 5
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 4
advokátního tarifu, celkem tedy 6800 Kč. Tuto částku je třeba navýšit o DPH 21 %, celkem tedy
zástupci stěžovatele náleží částka 8228 Kč.
Poučení:
Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 4. února 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu