ECLI:CZ:NSS:2022:3.AS.453.2019:43
sp. zn. 3 As 453/2019 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce M. B., zastoupeného
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Praha 6, Pod kaštany 245/10, proti žalovanému
Krajskému úřadu Libereckého kraje, se sídlem Liberec, U Jezu 642/2a, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2019, č. j. 31 A
25/2017-75,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2019, č. j. 31 A 25/2017-75,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 6. 2. 2017, č. j. OD/17/4016/AZD, uznal Městský úřad Turnov (dále
jen „městský úřad“) ve společném řízení žalobce vinným ze spáchání dvou správních deliktů
podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen
„zákon o silničním provozu“), a uložil mu pokutu v celkové výši 3 800 Kč a povinnost nahradit
náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Těchto správních deliktů se žalobce dopustil tím, že jako
provozovatel motorového vozidla RZ X, v rozporu s §10 odst. 3 zákona o silničním provozu,
nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a
pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, a to:
1) dne 6. 7. 2016 v 11:46, v obci Turnov na ulici 5. května, silnice II/283, směr centrum,
50°35'24,3484''N, 15°10'4,9787’’E – 50°35'23,0445''N, 15°9'55,8953''E GPS, překročil neznámý
řidič při řízení uvedeného vozidla nejvyšší dovolenou rychlost v obci, kde byl rychlostní limit
stanoven obecnou úpravou na 50 km/h, o 15 km/h,
2) dne 8. 9. 2016 v 7:39, v obci Turnov, na silnici I/35, směr centrum, v úseku 50°35'18,1999''N,
15°8'38,9650''E - 50°35'13,6250''N, 15°8'41,5425''E GPS, překročil neznámý řidič při řízení
uvedeného vozidla nejvyšší dovolenou rychlost v obci, kde byl rychlostní limit stanoven místní
úpravou na 80 km/h, o 25 km/h.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí městského úřadu odvolání, které ani na výzvu městského
úřadu k odstranění nedostatků nedoplnil o konkrétní důvody. Toto odvolání zamítl žalovaný
rozhodnutím ze dne 19. 4. 2017, č. j. OD 320/17-2/67.1/17096/Li, a rozhodnutí městského
úřadu potvrdil. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Hradci
Králové, který ji rozsudkem ze dne 19. 11. 2019, č. j. 31 A 25/2017-75, zamítl.
[3] Krajský soud konstatoval, že městský úřad opatřil (ve smyslu závěrů vyslovených
v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2019, č. j. 10 As 36/2019-33, ze dne
14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015-56, či ze dne 19. 8. 2016, č. j. 6 As 144/2016-36) takovou sadu
důkazů, na jejichž základě lze učinit závěr o tom, že se obviněný skutku dopustil a zároveň
neexistují rozumné důvody zakládající pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových zjištění.
Jedná se o oznámení přestupku, záznam o přestupku pořízený silničním radarovým rychloměrem
MUR-07, výrobní číslo MUR007/2013, s fotografií měřeného vozidla a údaji o provedeném
měření (doba, úsek měření, rychlostní limit, změřená rychlost) a ověřovací list silničního
radarového rychloměru
[4] Nepřisvědčil námitce, dle které městský úřad nijak neodůvodnil, z jakého podkladu
dovodil, že v případě druhého ze správních deliktů platil na měřeném úseku rychlostní limit
80 km/h. Žalobce tvrdil, že i pokud by na začátku měřeného úseku byla osazena značka B 20a,
což podle jeho mínění nebyla, neplatila by v celém měřeném úseku, neboť by její platnost byla
ukončena křižovatkou. Krajský soud předeslal, že tuto námitku uplatnil žalobce poprvé
až v žalobě; skutečnost, že v daném úseku platila nejvyšší dovolená rychlost 80 km/h,
ve správním řízení nijak nerozporoval. Nebylo proto povinností správních orgánů se touto
okolností zvláště zabývat. Uvedený rychlostní limit byl zaznamenán jak v záznamu o přestupku,
tak v oznámení o dopravním přestupku. Z podkladů ve správním spisu plyne zcela jasně, v jakém
místě byly skutky spáchány, jaká regulace rychlosti v daných místech platila, a že tedy byly
naplněny všechny prvky objektivní stránky deliktů, pro které byl žalobce potrestán; tyto podklady
tvoří logický a uzavřený řetězec důkazů. Žalobce zůstal ve správním řízení pasivní a nevnesl
do závěrů správních orgánů žádnou pochybnost. Správní orgány tedy nemusely nad rámec
provedených důkazů provádět další dokazování například příslušným opatřením obecné povahy,
neboť k tomu neměly důvod. Existenci rychlostního limitu 80 km/h žalobce účinně
nezpochybnil ani v žalobě.
[5] Žalobce dále mimo jiné namítal, že se městský úřad nezabýval tím, zda obecní policie,
ve smyslu §79a zákona o silničním provozu, měřila rychlost v součinnosti s Policií ČR a na úseku
Policií ČR určeném, a v tomto směru také neprovedl potřebné dokazování. K tomu krajský soud
uvedl, že se jedná o jednu z opakovaně uplatňovaných námitek právního zástupce žalobce, které
jsou „na samé hranici zneužití práva“. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2018,
č. j. 1 As 54/2017-38, bod 20, „obecným a opakujícím se tvrzením tohoto druhu nelze bez dalšího dávat
shodnou váhu jako individualizovaným tvrzením, opřeným o konkrétní skutečnosti “ . Krajský soud
odkázal také na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017,
č. j. 10 As 24/2015-71, č. 3577/2017 Sb. NSS, podle něhož změna pasivního postoje obviněného
ve správním řízení v aktivitu v soudním řízení zřejmě nepovede k jeho úspěchu; právě o takovou
situaci se jedná i v nyní projednávané věci.
[6] K věci samé krajský soud uvedl, že podle §79a zákona o silničním provozu může rychlost
vozidel na pozemních komunikacích měřit pouze Policie ČR a obecní policie. Policie ČR a obecní
policie je oprávněna měřit rychlost vozidel za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních
komunikacích, obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených Policií ČR;
postupuje přitom v součinnosti s ní. Vzhledem k tomu, že se jedná o podmínky provádění měření
obecní policií vyplývající přímo ze zákona, nemusí správní orgán provádět dokazování k tomu,
zda skutečně obecní policie měřila rychlost v místě určeném Policií ČR. Teprve v okamžiku,
kdy by žalobce relevantně namítal, že uvedený úsek nebyl Policií ČR určen k měření rychlosti
obecní policií, a vznikly by o tom důvodné pochybnosti, musel by se správní orgán takovou
skutečností zabývat a vypořádat se s ní.
[7] Krajský soud se mimo jiné neztotožnil ani s námitkou nedostatečného odůvodnění výše
pokuty z hlediska hodnocení kritérií uvedených v §125e odst. 2 a 5 zákona o silničním provozu.
Uvedl, že již městský úřad ve svém rozhodnutí dostatečně vyložil, z čeho při ukládání pokuty
vycházel. Je zřejmé, že žalobci přičetl k tíži zejména opakované spáchání správního deliktu, které
hodnotil jako poměrně závažné porušení pravidel silničního provozu. Uložil poté sankci
v polovině zákonného rozpětí, což aproboval i žalovaný. Krajský soud konstatoval, že uložená
sankce nevybočuje z mezí správního uvážení a je ve výši odpovídající společenské závažnosti
protiprávního jednání; neshledal přitom ani důvody pro mimořádné snížení pokuty.
[8] Proti tomuto rozsudku podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opírá
o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Z obsahu
kasační stížnosti je nicméně zřejmé, že uplatňuje také důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je však věcí
právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem a nezakládá proto nedostatek návrhu;
k tomu srov. například rozsudek tohoto soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003-50,
publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS (citovaná rozhodnutí jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[9] Stěžovatel namítá, že se krajský soud nevypořádal s velkou částí podstatných námitek.
Opomněl námitky č. 6 až 8 žaloby, jimiž stěžovatel argumentoval, že i kdyby byla v místě měření
osazena značka B 20a, její platnost by byla ukončena křižovatkou přibližně v polovině měřeného
úseku. Krajský soud odpověděl pouze na námitky č. 3 až 5, týkající se neprokázání existence
rychlostního limitu 80 km/h. Žalobce dále v bodě č. 4 žaloby tvrdil, že existenci předmětného
rychlostního limitu nelze dovozovat ze záznamu o měření a z oznámení přestupku, protože tyto
dokumenty mají povahu úředního záznamu; touto námitkou se krajský soud rovněž nezabýval.
Nevypořádal se též s námitkou č. 11, tj. zda byla vhodným způsobem uveřejněna informace
o zřízení rychloměru, jak to vyžaduje §24b odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii (dále
jen „zákon o obecní policii“). Přitom, pokud by splnění této povinnosti bylo zpochybněno,
bylo by na místě žalobě vyhovět, což plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 12. 2019, č. j. 9 As 280/2019-39 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2019,
č. j. 44 A 33/2018-31. Krajský soud opomněl také námitku participace soukromoprávního
subjektu na měření rychlosti a související důkazní návrhy (body č. 35 až č. 36 žaloby).
[10] Nesprávné posouzení právní otázky spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud shledal jeho
námitku neexistence rychlostního limitu 80 km/h účelovou proto, že ji stěžovatel uplatnil poprvé
až v žalobě. Stěžovatel má za to, že krajský soud ve skutečnosti nerespektoval usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 24/2015-71, podle něhož nemůže
krajský soud žalobní tvrzení či důkazní návrhy odmítnout jako opožděné nebo účelové jen proto,
že je obviněný neuplatnil, ač tak učinit mohl, v řízení před správními orgány.
[11] Správný není ani závěr krajského soudu, že správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav
co do existence místní úpravy nejvyšší dovolené rychlosti. Krajský soud tuto skutečnost (stejně
jako správní orgány) zjišťoval ze záznamu o přestupku a z úředního záznamu (oznámení
o přestupku). Stěžovatel přitom již v žalobě namítal, že ani jeden z těchto podkladů není
způsobilým důkazem k prokázání rychlostního limitu, protože úřední záznam je podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2016, č. j. 6 As 144/2016-36, jako důkaz nepoužitelný;
povahu úředního záznamu má pak – co do údaje o rychlostním limitu – také záznam
o dopravním přestupku, protože rychlostní limit je do protokolu zadáván obsluhou rychloměru
a jedná se tak o údaj, který žalobce nemohl ověřit a stvrdit jej svým podpisem. Stěžovatel má
za to, že protokol o měření rychlosti pořízený ověřeným rychloměrem potvrzuje pouze údaj
o naměřené rychlosti, nikoli již údaj o rychlostním limitu. K tomu poukázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2019, č. j. 2 As 291/2018-43.
[12] Stěžovatel nesouhlasí s krajským soudem ani v tom, že se správní orgány nemusely z úřední
povinnosti zabývat tím, zda byly splněny podmínky měření rychlosti obecní policií podle §79a
zákona o silničním provozu; tento závěr je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 5. 2019, č. j. 5 As 218/2018-39. Jestliže tak neučinily správní orgány, měl tak podle
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2017, č. j. 9 As 274/2016-37, učinit alespoň
krajský soud k námitce žalobce. Stěžovatel mohl stěží prokazovat, že Policie ČR nedala obecní
policii souhlas s měřením rychlosti na daném úseku a že měření rychlosti nebylo provedeno
v součinnosti obecní policie a Policie ČR, protože by tím musel prokazovat tzv. „negativní
skutečnost“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 22/10). Proto se touto skutečností měly
zabývat správní orgány, respektive krajský soud.
[13] Krajský soud podle stěžovatele také dospěl k nesprávnému závěru, že z hlediska
odůvodnění výše pokuty postačilo, zohlednil-li městský úřad pouze opakované spáchání
správního deliktu. Správní orgán je totiž povinen zohlednit vždy všechna zákonná kritéria,
což plyne z rozsudků Nejvyššího správního ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 As 56/2019-28, ze dne
23. 5. 2019, č. j. 7 As 7/2019-26, ze dne 30. 11. 2018, č. j. 5 As 182/2016-30, ze dne 26. 7. 2017,
č. j. 2 As 323/2016-45, ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 As 280/2016-23, ze dne 6. 10. 2016,
č. j. 2 As 161/2016-52, ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 As 64/2005-63, a ze dne 13. 12. 2004,
č. j. 7 As 43/2004-51).
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na napadené rozhodnutí a ztotožnil
se s rozsudkem krajského soudu.
[15] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[16] Kasační stížnost je důvodná.
[17] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu. K otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí se opakovaně vyjadřuje judikatura
Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu. Platí, že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla
vůbec nenabízí prostor k úvahám o námitkách věcného charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit.
Za nepřezkoumatelné (pro nedostatek důvodů) lze označit zejména takové rozhodnutí,
v němž soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek (viz například
rozsudky tohoto soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007-58, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004-73, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004-74), respektive pokud z jeho
odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo
vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby
(viz rozsudek tohoto soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44). Zároveň ovšem nelze
opomenout, že nepřezkoumatelnost rozsudku není závislá na subjektivní představě stěžovatele
o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn. Jedná se totiž o objektivní překážku, která
kasačnímu soudu znemožňuje přezkum napadeného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/2014-85).
[18] Dále je třeba připomenout, že povinností soudu není výslovně reagovat na každé žalobní
tvrzení, postaví-li soud své závěry na ucelené argumentaci, která věcně pokryje všechny
argumentační pozice žaloby (k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1534/08, či rozsudky tohoto soudu ze dne 23. 12. 2015, č. j. 2 As 44/2013-125,
a ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19).
[19] Stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v několika ohledech. Zaprvé
krajskému soudu vytýkal, že se nevypořádal s argumentací v bodech 6 až 8 žaloby, kde stěžovatel
tvrdil, že platnost rychlostního limitu (pro případ, že by v měřeném úseku vůbec existoval) byla
ukončena křižovatkou, a bodem 4 žaloby, kde namítal nepřípustnost dovozování rychlostního
limitu z dokumentů majících povahu úředního záznamu. Zadruhé má stěžovatel za to, že krajský
soud se nevyjádřil k tvrzení, dle kterého na měření rychlosti participovala soukromá osoba.
Zatřetí stěžovatel krajskému soudu vytýká, nevypořádání námitky týkající se způsobu uveřejnění
informace o instalaci rychloměru dle §24b odst. 2 zákona o obecní policii.
[20] K námitkám týkajícím se existence rychlostního limitu 80 km/h se krajský soud vyjádřil
souhrnně na str. 4 až 5 napadeného rozsudku. Předeslal, že žalobce v průběhu správního řízení
zůstal zcela pasivní a uvedené omezení nejvyšší dovolené rychlosti nezpochybňoval, ačkoli
by to z logiky věci bylo jistě to první, co by obviněný z přestupku (správního deliktu) tvrdil
na svou obranu. Jestliže stěžovatel ve správním řízení nerozporoval, že v měřeném úseku platila
nejvyšší dovolená rychlost 80 km/h, nelze správním orgánům vytýkat, že k existenci tohoto
limitu neprováděly další dokazování a spokojily se se snímkem z měření a s oznámením
přestupku, z nichž zcela jasně plyne, kde byl správní delikt spáchán a jaká regulace rychlosti
v tomto místě platila.
[21] Je pravdou, že se krajský soud explicitně nevyjádřil k tomu, zda nejvyšší dovolená rychlost
80 km/h platila v celém měřeném úseku, nebo zda byla tato místní úprava ukončena křižovatkou.
Jak již ovšem bylo uvedeno výše, soud není povinen reagovat na každou dílčí námitku,
vypořádá-li se s podstatou a smyslem žalobní argumentace. V tomto případě krajský soud vyvrátil
žalobní námitky zpochybňující existenci rychlostního limitu 80 km/h tím, že místní
úprava maximální rychlosti je bezpochyby zjistitelná z podkladů opatřených městským úřadem,
jež si vzájemně neodporují, a jejichž vypovídací hodnotu nesnížila ani stěžovatelova, za daných
okolností poněkud opožděná, obhajoba.
[22] Se stěžovatelem lze souhlasit i v tom, že krajský soud explicitně nevypořádal jeho námitku,
podle které měření rychlosti ve skutečnosti neprovedla ani Policie ČR či obecní policie,
nýbrž soukromá osoba, která je vlastníkem předmětného stacionárního radaru. Zde je však třeba
upozornit, že stěžovatelova žalobní argumentace týkající se způsobu měření, je vnitřně rozporná.
Stěžovatel totiž v žalobě na jedné straně tvrdil, že měření prováděla obecní policie, která ovšem
k měření v předmětném úseku neměla v souladu s §79a zákona o silničním provozu souhlasné
stanovisko Policie ČR, na straně druhé namítal, že rychlost změřila blíže neidentifikovaná
soukromá osoba, která mohla být na postihu za správní delikt hmotně zainteresována. Za této
situace nelze než přisvědčit krajskému soudu, že stěžovatelova procesní obrana v návaznosti
na jeho pasivitu ve správním řízení působí zcela účelovým dojmem, a to v nepřehlédnutelném
kontextu se poznatkem krajského soudu, že jde o stereotypně uplatňovanou argumentaci
zástupce žalobce v mnoha soudních řízeních, bez jasné návaznosti na konkrétní skutkové
okolnosti věci. Pouze nad rámec uvedeného lze doplnit, že žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl,
že měřicí zařízení si město Turnov pronajímá od soukromého subjektu, což dokládá i smlouva
o nájmu zařízení, o dílo a o poskytování služeb ze dne 1. 2. 2013 (čl. 47 spisu krajského soudu),
podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu však sama okolnost, že je měřící zařízení
ve vlastnictví soukromé osoby, nemá na zákonnost důkazu získaného jeho prostřednictvím žádný
vliv. Právě ze stěžovatelem odkazovaného rozsudku č. j. 9 As 185/2014-27, se podává, že není
vyloučeno, aby si obec pronajala měřicí přístroj od soukromého subjektu, případně aby tomuto
subjektu svěřila instalaci a nastavení přístroje. Není pouze přípustné, aby takováto třetí osoba
měla jakýkoliv hmotný zájem na výsledcích měření tímto zařízením (viz také rozsudek tohoto
soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 10 As 107/2018-36, č. 3765/2018 Sb. NSS). Stejně tak nelze
akceptovat, aby tento soukromý subjekt na výkonu státní moci na úseku bezpečnosti a plynulosti
provozu na pozemních komunikacích participoval například tím, že se podílí na vedení
přestupkového řízení poskytováním podkladů a dat ze stacionárního radaru, k nimž má přístup,
či na vymáhání pokut (viz body [39] až [41] rozsudku č. j. 9 As 185/2014-27). Nic takového však
stěžovatel netvrdil.
[23] Stěžovatel dále namítal, že se krajský soud vůbec nezabýval tím, zda byla vhodně
uveřejněna informace o provádění úsekového měření stacionárním radarem podle §24b odst. 2
zákona o obecní policii. Tato námitka je důvodná. Nejvyšší správní soud shledal, že krajský soud
se s otázkou způsobu uveřejnění informace o pořizování záznamů ze stacionárního měřícího
zařízení skutečně nikterak nevypořádal. Vyjádřil se toliko k tomu, zda musí být měřený úsek
osazen dopravním značením upozorňujícím na umístění stacionárního radaru (bod
30. napadeného rozsudku) a k otázce existence zákonného podkladu pro pořizování a dalšího
zpracování záznamů automatickým technickým (měřícím) zařízením z pohledu možného
porušení práva stěžovatele na soukromí (bod 45. napadeného rozsudku). Stěžovatel ovšem výše
popsanou námitkou zpochybňoval zákonnost rozhodnutí o správním deliktu s ohledem
na skutečnost, že informace o úsekovém měření nebyla podle jeho názoru v souladu s §24b
odst. 2 zákona o obecní policii vhodným způsobem zveřejněna. Krajský soud se ve svém rozsudku
touto námitkou vůbec nezabýval, čímž jej zatížil vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek
důvodů. Jak již bylo shora uvedeno, soud nemusí reagovat na každou jednotlivou námitku, jeho
úkolem je však vypořádat podstatu žalobní argumentace. V nyní projednávané věci tedy bylo
povinností krajského soudu vyjádřit se k tvrzení, že napadené rozhodnutí je nezákonné
proto, že informace o instalaci stálého automatického zařízení pořizujícího zvukové, obrazové
nebo jiné záznamy nebyla vhodným způsobem uveřejněna. To platí i za situace, kdy by krajský
soud takovou námitku považoval z hlediska posouzení deliktní odpovědnosti za per se irelevantní;
v takovém případě měl takový názor explicitně vyslovit.
[24] Důvodná je také námitka, dle které ve správním ani v soudním řízení nebylo postaveno
najisto, že obecní policie měřila rychlost v souladu s §79a zákona o silničním provozu,
tj. v součinnosti s Policií ČR a na úseku jí schváleném. Podle ustálené judikatury kasačního soudu
jsou soudy a správní orgány při zkoumání oprávnění obecní policie měřit rychlost ve smyslu §79a
zákona o silničním provozu povinny shromažďovat podklady prokazující naplnění této zákonem
stanovené podmínky, tj. že rychlost byla měřena za účelem zvýšení bezpečnosti provozu a že tuto
činnost vykonávala obecní policie na místě k tomu určeném Policií ČR. Tyto skutečnosti
se dokládají například dohodami mezi Policií ČR a obecní policií, případně stanovisky Policie ČR
(viz například rozsudky ze dne 23. 1. 2014, č. j. 9 As 128/2013-45, ze dne 1. 6. 2017,
č. j. 9 As 274/2016-37, ze dne 23. 5. 2019, č. j. 5 As 218/2018-39, či ze dne 26. 8. 2021,
č. j. 8 As 140/2019-42). Nejvyšší správní soud žádné takovéto podklady ani ve správním
ani v soudním spise nenalezl. Jelikož byl stěžovatel po celé správní řízení pasivní, nelze správním
orgánům dost dobře vytýkat, že za stěžovatele tuto námitku „nedomyslely“ a v rozhodnutí
se se splněním této podmínky explicitně nevypořádaly; lze po nich nicméně požadovat,
aby příslušný doklad, potvrzující splnění podmínek plynoucích z §79a zákona o silničním
provozu, založily v kopii do správního spisu. Postup obecní policie podle §79a zákona
o silničním provozu stěžovatel zpochybnil teprve v žalobě; bylo tedy povinností krajského soudu,
aby za dané situace pro posouzení této argumentace sám vzniklé pochybnosti odstranil.
S ohledem na to, že vypořádání této námitky neobnášelo žádné rozsáhlé doplňování skutkového
stavu, měl krajský soud v tomto ohledu v souladu s §52 a §77 s. ř. s. doplnit dokazování
(viz citovaný rozsudek č. j. 9 As 274/2016-37, bod [49]). Krajský soud tak nepostupoval, a tedy
i v tomto bodě zatížil napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku
důvodů.
[25] Ačkoliv Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je napadený rozsudek z výše uvedených
důvodů nepřezkoumatelný, nebrání tato vada posouzení dalších kasačních námitek. Jak totiž
vyplývá z usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74,
č. 1566/2008 Sb. NSS, důvod nepřezkoumatelnosti rozhodnutí posuzujícího více oddělitelných
skutkových nebo právních otázek může být dán i toliko ve vztahu k některým z nich. Ostatní
oddělitelné skutkové nebo právní otázky soud přezkoumá vždy, má-li jejich řešení význam
pro další řízení a rozhodnutí ve věci.
[26] Z hlediska věcného posouzení stěžovatel krajskému soudu vytýkal nesprávné posouzení
námitek týkajících se existence rychlostního limitu 80 km/h u druhého ze správních deliktů.
Tato námitka je nedůvodná. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu,
že v tomto ohledu na stěžovatelův případ zcela dopadají závěry usnesení rozšířeného senátu
č. j. 10 As 24/2015-71, podle kterého je soud povinen v mezích žalobních bodů přezkoumat,
zda správní orgány, bez ohledu na eventuální pasivitu obviněného v řízení o přestupku (správním
deliktu), zjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dospěje-li k závěru,
že správní orgán této své povinnosti dostál, „může nově uplatněná žalobní tvrzení ve světle takto
zjištěného skutkového a právního stavu shledat irelevantními […] nebo nevěrohodnými […] a nově vznesené
důkazní návrhy k jejich prokázání odmítnout jako nadbytečné. Tyto své závěry musí krajský soud náležitě
odůvodnit.“ V nyní projednávané věci krajský soud se zřetelem k tomu, že existence předmětného
rychlostního limitu bez důvodných pochybností vyplývá z údajů uvedených v záznamu z měření
a z oznámení přestupku, a že námitku neexistence tohoto omezení rychlosti stěžovatel nevznesl
ve správním řízení, ačkoli by bylo důvodné to očekávat, shledal stěžovatelova tvrzení
zpochybňující tento limit nevěrohodnými a považoval jakékoli dokazování v tomto směru
za nadbytečné.
[27] Stěžovatel v žalobě uplatnil veskrze obecné a ničím nepodložené tvrzení, že měřený úsek
nebyl osazen značkou B 20a, a pro případ, že by tomu tak snad bylo, pak neplatil rychlostní limit
v celém měřeném úseku, protože toto omezení bylo ukončeno křižovatkou. Za této situace lze
přisvědčit krajskému soudu v tom, že vzhledem k tomu, že tuto zcela „přirozenou“ procesní
obranu stěžovatel neuplatnil ve správním řízení a že existence předmětného rychlostního limitu
bez důvodných pochybností vyplývá z provedeného dokazování (záznam z měření a oznámení
přestupku) se stěžovateli nepodařilo existenci rychlostního limitu 80 km/h účinně zpochybnit.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že podle napadeného rozhodnutí byl předmětný správní
delikt spáchán v obci. Pokud by tedy v místě měření neplatila nejvyšší dovolená rychlost 80 km/h,
byl by rychlostní limit stanoven obecnou úpravou podle §18 odst. 4 zákona o silničním provozu,
tj. na 50 km/h; za takové situace by se tedy řidič vozidla dopustil ještě závažnějšího deliktního
jednání.
[28] Neobstojí ani námitka, že krajský soud i správní orgány nesprávně dovozovaly existenci
rychlostního limitu z dokumentů, které mají povahu úředního záznamu. K tomu je třeba uvést,
že ani z jednoho ze stěžovatelem odkazovaného rozsudku tohoto soudu (č. j. 2 As 291/2018-43
a č. j. 6 As 144/2016-36) nevyplývá, že záznam z rychloměru má povahu úředního záznamu
a že jej nelze jako důkaz použít. Naopak, z posledně citovaného rozhodnutí se podává,
že záznam z měřicího zařízení obsahující fotografii měřeného vozidla povětšinou slouží jako
podstatný důkaz o vině z přestupku na úseku rychlé jízdy. Pro dokreslení situace využívají správní
orgány úřední záznamy a oznámení přestupku (srov. rozsudek tohoto soudu ze dne 3. 3. 2011,
č. j. 7 As 18/2011-54); tyto nicméně samy o sobě jako rozhodující důkaz neobstojí. V kombinaci
s ostatními podklady však lze informace v nich obsažené vzít v úvahu tehdy, korespondují-li
s údaji ze záznamu z rychloměru a je-li snímek z radaru zřetelný a čitelný. Právě tak tomu bylo
i v nyní projednávané věci. Nejvyšší správní soud ověřil, že ze záznamu ze stacionárního
radarového rychloměru, založeného na čl. 2 až 4 správního spisu, je jasně patrné, že radar zachytil
stěžovatelovo vozidlo projíždějící úsekem, v němž platil rychlostní limit 80 km/h, rychlostí
109 km/h (po odečtení tolerance 105 km/h). Tyto údaje pak zcela korespondují s oznámením
přestupku (čl. 1 správního spisu). Za této situace tedy správní orgány ani krajský soud
nepochybily, pokud nejvyšší dovolenou rychlost 80 km/h v měřeném úseku zjistily ze záznamu
z rychloměru a z oznámení přestupku.
[29] Nelze se konečně ani ztotožnit s námitkou porušení §125e odst. 2 a 5 zákona o silničním
provozu (ve znění účinném do 30. 6. 2017). Podle §125e odst. 2 tohoto zákona se při určení
výměry pokuty právnické osobě, respektive provozovateli vozidla (viz §125e odst. 5 citovaného
zákona) přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům
a k okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán. Z textace tohoto ustanovení tedy vyplývá,
že jediným stanoveným kritériem pro určení výše pokuty je závažnost správního deliktu,
jejíž jednotlivé aspekty jsou příkladmo vyjmenovány v části věty za slovem „zejména“; jsou jimi
tedy vždy způsob spáchání, okolnosti, za nichž byl správní delikt spáchán a jeho následky.
[30] Městský úřad při rozhodování o druhu a výši sankce na str. 10 svého rozhodnutí zohlednil,
že se stěžovatel dopustil správního deliktu v souvislosti s poměrně závažným a opakovaným
porušením pravidel silničního provozu. Uvedl, že v prvním případě se jednalo o překročení
nejvyšší dovolené rychlosti v horní polovině zákonného rozpětí, u druhého z deliktů se jednalo
o překročení rychlostního limitu v dolní polovině zákonného rozpětí. Kromě
výrazného překročení rychlostního limitu v prvním případě přičetl v neprospěch stěžovatele
zjištění, že se dopustil v krátkém časovém období více správních deliktů, přičemž za typově
stejné jednání byl již potrestán pravomocným rozhodnutím městského úřadu ze dne 19. 5. 2016.
Je tedy zřejmé, že městský úřad spatřoval závažnost správních deliktů především ve (i)
významném překročení rychlosti řidičem stěžovatelova vozidla v jednom případě, v (ii) souběhu
správních deliktů a (iii) existenci speciální recidivy. Nejvyšší správní soud proto ve shodě
s krajským soudem shledává odůvodnění sankce z hlediska posouzení závažnosti spáchaných
správních deliktů podle §125e odst. 2 zákona o silničním provozu za dostatečné.
[31] Vzhledem k tomu, žalobní námitky rozebrané v bodech [23] a [24] výše nebyly krajským
soudem vypořádány, bylo řízení o žalobě zatíženo závažnou procesní vadou ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., a Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo, než napadený rozsudek
za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 věty prvé před středníkem s. ř. s. zrušit a věc současně
vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení, v němž je krajský soud vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení
je tedy krajský soud povinen zabývat se námitkou porušení povinnosti městské policie vyplývající
z §24b odst. 2 zákona o obecní policii. Dále je povinen opětovně vypořádat námitku
porušení §79a zákona o silničním provozu; protože z obsahu správního spisu neplyne,
že by v posuzovaném případě měla obecní policie oprávnění měřit rychlost vozidel v rozhodné
době a v daném úseku, provede za tímto účelem dokazování.
[32] Vzhledem k tomu, že byl napadený rozsudek zrušen, rozhodne krajský soud v dalším řízení
rovněž o nákladech řízení o této kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2022
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu