ECLI:CZ:NSS:2022:4.AZS.235.2022:24
sp. zn. 4 Azs 235/2022-24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Z. G., zast. Mgr. Lenkou
Šrámkovou, advokátkou, se sídlem Aloise Jiráska 1367/1, Teplice, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 9.
2020, č. j. OAM-436/ZA-ZA11-ZA22-2020, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2022, č. j. 32 Az 58/2020–24,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozhodl tak, že žádost žalobce o udělení
mezinárodní ochrany se podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu zamítá jako zjevně
nedůvodná.
[2] Krajský soud v Brně nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti tomuto rozsudku krajského soudu kasační
stížnost, v níž upozornil, že v předcházejícím řízení u žalovaného a před krajským soudem
namítal obavy o svůj život v zemi původu, které byly bezprostředním důvodem vycestování
stěžovatele. Stěžovatel svou zemi původu nepovažuje za zcela bezpečnou a domáhá se proto
poskytnutí azylu. Dále vyjádřil přesvědčení o opodstatněnosti svých obav, že při návratu do země
původu se nebude moci dovolat zachování svých lidských práv. Nelze vyloučit, že nebude
zajištěna ochrana jeho života a zdraví. Stěžovatel si nedovede představit bezpečný návrat
na území své mateřské země bez obavy z nezákonných zásahů do jeho života ze strany
závadových fyzických osob. Za nepřiměřený zásah do svých práv označil, že jeho žádost
byla posuzována jako účelová, kdy mu byla uložena povinnost vycestovat z území České
republiky.
[4] Stěžovatel dále požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že neobsahuje žádnou konkrétní
námitku a jedná se o jakýsi obecný soubor tvrzení bez jediné snahy o polemiku s úvahami
a závěry obsaženými v napadeném rozsudku.
[6] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je zastoupen
advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[7] Před zahájením meritorního přezkumu věci se však Nejvyšší správní soud musel zabývat
otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne
kasační stížnost ve věcech rozhodovaných v řízení před krajským soudem specializovanými
samosoudci pro nepřijatelnost, pokud tato stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele.
[8] Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních zájmů
stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních
otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu,
2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně,
3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu
bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[9] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledal, že žádná z těchto podmínek
nebyla naplněna, a kasační stížnost je proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelná.
[10] Nejvyšší správní soud v prvé řadě konstatuje, že podle §2 bodu 7 vyhlášky č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, je Gruzie stát, který
Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu, s výjimkou Abcházie a Jižní Osetie.
S uvedeným ustanovením vyhlášky koresponduje ve správním spise založená zpráva Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky, oddělení zahraničních a evropských záležitostí ze dne
21. 7. 2020, podle které Gruzie splňuje s výjimkou separatistických regionů Abcházie a Jižní
Osetie základní demokratické principy v souladu s kritérii pro hodnocení bezpečné země původu
a může být nadále zařazena na seznamu bezpečných zemí původu. Tuto zprávu považuje
Nejvyšší správní soud za náležitě podloženou, neboť vychází z řady informačních zdrojů (zprávy
Amnesty International, ČTK, Evropské komise, organizace Freedom House, Human Rights
Watch, Ministerstva zahraničních věcí USA, OSN, UNHCR). Ze zprávy vyplývá, že gruzínští
občané mohou ke své obraně použít řadu zákonných prostředků včetně stížností ke státnímu
zastupitelství a justičním institucím. Případnou nečinností či zneužitím pravomocí státních
orgánů se zabývá též úřad ombudsmana, který velmi aktivně za dodržování lidských práv
vystupuje, a řada nevládních organizací, které poskytují efektivní pomoc v případech porušení
práv jednotlivců.
[11] Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval v bodu 8 usnesení ze dne 17. 2. 2021, č. j. 7 Azs
328/2020-27, „oproti jiným azylovým řízením je u řízení o mezinárodní ochraně v případě bezpečných zemí
původu zdůrazněno důkazní břemeno žadatelů. Jelikož se dodržování mezinárodních závazků a neporušování
práv vlastních občanů u bezpečných zemí původu presumuje, leží odpovědnost za prokázání opaku právě na
žadatelích. Shodný závěr Nejvyšší správní soud vyslovil již v rozsudku ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS: Institut bezpečné země původu zakotvený v §2
odst. 1 písm. a) zákona o azylu [pozn. soudu - dnes písm. k)] a v čl. 29 a 30 procedurální směrnice totiž stanoví
presumpci nedůvodností žádostí osob přicházejících z dané země - srov. §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu (...)
[pozn. soudu - dnes §16 odst. 2]. Jinými slovy, žadatel o mezinárodní ochranu přicházející z bezpečné země
původu musí prokázat, že v jeho konkrétním případě tento stát za bezpečnou zemi původu považovat nelze,
což v důsledku znamená, že musí prokázat, že mu hrozí větší riziko pronásledování nebo vážné újmy
než ostatním osobám v obdobném postavení. Jak bylo uvedeno výše, obdobné podmínky nejsou u standardních
žádostí o mezinárodní ochranu (minimálně, pokud jde o zkoumání podmínek pro udělení azylu podle §12
písm. b) zákona o azylu) vyžadovány, a tudíž označení určité země za bezpečnou zemi původu v podstatě zvyšuje
důkazní břemeno na straně žadatelů o mezinárodní ochranu.“
[12] Bylo tedy na stěžovateli, aby prokázal, že v jeho případě tato domněnka neplatí. Označení
Gruzie za bezpečnou zemi původu přitom přeneslo břemeno tvrzení a břemeno důkazní
na stranu stěžovatele, že Gruzii nelze ve vztahu k jeho osobě považovat za bezpečnou zemi
původu. Stěžovatel však v kasační stížnosti pouze zcela obecně vyjádřil obavy o zachováních
svých lidských práv a o svoje zdraví a život v Gruzii, o níž uvedl, že se nejedná o zemi
zcela bezpečnou. Neuvedl tedy žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat
na hrozbu pronásledování či vážné újmy a tedy nepovažovat Gruzii vůči stěžovateli za bezpečnou
zemi původu. Obecné obavy stěžovatele uvedené v kasační stížnosti tedy neodůvodňují přijetí
závěru, že by Gruzie pro stěžovatele nebyla bezpečnou zemí původu. Žádné ze stěžovatelových
tvrzení v kasační stížnosti navíc ani nesouviselo s oblastí Abcházie nebo Jižní Osetie, které nejsou
podle vyhlášky č. 328/2015 Sb. považovány za bezpečné.
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti zmínil rovněž obavy ze strany závadových fyzických osob,
tj. obavu z jednání soukromých osob. K obavám z pronásledování a výhrůžek ze strany
soukromých osob a též k podmínkám nemožnosti domoci se náležité ochrany od státu se však již
Nejvyšší správní soud mnohokrát vyjádřil (srov. např. rozsudky ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 23/2003-65, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003-49, ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004-48, ze dne 11. 3. 2004, č. j. 6 Azs 8/2003-44, ze dne 22. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 479/2004-41, nebo dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005-54). Stěžovatel však v kasační
stížnosti neuvádí žádné skutečnosti, z kterých by bylo možno dovozovat naplnění předpokladů
pro udělení mezinárodní ochrany v takových případech.
[14] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud
proto nepřistoupil k meritornímu přezkumu kasační stížnosti a podle §104a s. ř. s. ji odmítl
pro nepřijatelnost. Pro úplnost Nejvyšší správní soud poznamenává, že se jedná o případ
odlišný od věci postoupené rozšířenému senátu usnesením zdejšího soudu ze dne 27. 5. 2022,
č. j. 5 Azs 200/2021–51.
[15] Nejvyšší správní soud již nerozhodoval o žádosti žalobce o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti. Dospěl totiž k závěru, že o ní není třeba rozhodovat, jelikož při rozhodnutí
o samotné kasační stížnosti v běhu lhůty pro rozhodnutí o odkladném účinku
je to již nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést
ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
[16] Jelikož kasační stížnost byla odmítnuta pro nepřijatelnost, Nejvyšší správní soud rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť
stěžovatel nebyl v řízení úspěšný a žalovanému náklady přesahující náklady jeho běžné úřední
činnosti nevznikly (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2022
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu