ECLI:CZ:NSS:2022:5.ADS.101.2021:24
sp. zn. 5 Ads 101/2021 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: M. B., zast.
Mgr. Janem Maškem, advokátem se sídlem Pekařská 658, Kladno, proti žalované: Česká správa
sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2021, č. j. 42 Ad 40/2019 – 23,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2021, č. j. 42 Ad 40/2019 – 23, se r uší
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná podala k Nejvyššímu správnímu soudu dne 8. 4. 2021 kasační stížnost, která
směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2021, č. j. 42 Ad 40/2019 – 23,
na základě kterého bylo zrušeno zamítavé rozhodnutí žalované ze dne 23. 8. 2019, č. j. XA,
o námitkách žalobkyně, kterými žalobkyně brojila proti rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení ze dne 2. 7. 2019, č. j. XB o zamítnutí žádosti o opětovné přiznání pozůstalostního
důchodu po zemřelé osobě podle §50 odst. 2 písm. a) ve spojení s §50 odst. 3 zákona č.
155/1995 Sb., o důchodovém pojištění ve znění zákona č. 191/2018 Sb. (dále jen „ZDP“).
[2] Dne 27. 3. 2019 podala žalobkyně k České správě sociálního zabezpečení (dále jen
„ČSSZ“) žádost o opětovné přiznání pozůstalostního důchodu po zemřelé osobě – J. B.
z důvodu péče o nezaopatřené dítě (M. V., nar. X, dále též jako „dítě“), které bylo vychováváno
v rodině zemřelého. ČSSZ žádost zamítla pro nesplnění podmínek uvedených v §50 odst. 2
ZDP. Podle ČSSZ nelze M. V. považovat za dítě ve smyslu §50 odst. 3 ZDP, neboť ke dni
uzavření manželství mezi žalobkyní a J. B. byl již plnoletý.
[3] Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně námitky. V nich popsala vývoj
vztahu mezi ní a zemřelým manželem J. B. a také jeho blízký vztah k M. V.. Žalobkyně se
domnívá, že v souladu s definicí uvedenou v §7 odst. 2 písm. b) zákona č. 117/1995 Sb., o státní
sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, byl zemřelý jejím druhem ještě před dovršením
věku 18 let M. V., tedy je považován za rodiče ještě předtím, než M. V. nabyl zletilosti, a tudíž se
podílel na jeho výchově. Podle žalobkyně tak je naplněna definice „dítě, které bylo v rodině zemřelého
vychováno“ (§50 odst. 3 ZDP).
[4] Žalovaná námitky žalobkyně zamítla a potvrdila rozhodnutí prvního stupně, protože
nebyly splněny podmínky pro přiznání vdovského důchodu podle §50 odst. 3 ZDP. Podle
žalované je třeba pro přiznání nároku na vdovský důchod podle §50 odst. 2 písm. a) ZDP splnit
kumulativně následující podmínky: 1) pozůstalý manžel pečuje o nezaopatřené dítě ve smyslu
§20 odst. 4 ZDP a 2) toto dítě splňuje alespoň jednu z alternativních podmínek obsažených
v §50 odst. 3 ZDP, a to buď a) toto dítě má nárok na sirotčí důchod po zemřelém, nebo b) dítě
bylo v rodině zemřelého vychováváno, bylo-li alespoň jedním z manželů převzato do péče
nahrazující péči rodičů. Podle žalované, která odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 7. 2015, č. j. 4 Ads 94/2015 – 21, tyto podmínky nebyly splněny.
[5] Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu, ve které namítala rozpor napadeného
rozhodnutí se zákonem, neboť žalovaná nepřihlédla ke skutečnosti, že zemřelý manžel
se na výchově M. V. podílel nejméně jeden rok před uzavřením manželství a s žalobkyní vedl
společnou domácnost. Podle názoru žalobkyně byl M. V. vychováván v rodině zemřelého ještě
v době, kdy byl nezletilý. Žalobkyně se domnívá, že žalovaná aplikovala příslušná ustanovení
zákona nepřiměřeně formálně, čímž ji poškodila. Odkaz na rozsudek NSS č. j. 4 Ads 94/2015 -
21 považuje za nepřípadný.
[6] Krajský soud zrušil rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení; dospěl k závěru,
že ve věci není sporné, že „výchova“ ve smyslu §50 odst. 3 ZDP přichází v úvahu pouze
do dosažení 18 roku věku dítěte, sporný je dle soudu však okamžik, který je třeba pokládat
za zahájení této „výchovy“ – zda je tímto okamžikem zahájení faktického soužití (k tomu
v posuzované věci došlo ještě před tím, než M. V. dosáhl 18 roku věku), nebo zda je jím až
sňatek (k němuž došlo až poté, co M. V. dosáhl 18 roku věku). Krajský soud se zabýval
judikaturou, která se dotýkala problematické části §50 odst. 3 ZDP, a sice, co lze rozumět
„výchovou“ ve smyslu tohoto ustanovení; zmínil rozsudek NSS č. j. 3 Ads 76/2005 – 49 a
rozsudek NSS č. j. 4 Ads 94/2015 – 21 ze kterých plyne, že ve faktickém soužití druha a družky
nelze realizovat „výchovu“ dětí ve smyslu §50 odst. 3 ZDP. Podle krajského soudu jsou však
takové závěry ve světle nové právní úpravy překonané, neboť přijetím zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), došlo k posunu právní úpravy, která lépe odráží
aktuální sociální trendy – a sice skutečnost, že stále více párů preferuje faktické soužití před
formálním svazkem. Z §50 odst. 3 ZDP neplyne podmínka uzavřeného manželství mezi
zemřelým a rodičem (popř. pěstounem atd.), tato byla doposud dovozována ve spojení s §33
zákona o rodině. Ostatně z rozsudku NSS č. j. 4 Ads 94/2015 – 25 dle krajského soudu vyplývá,
že vztah manžela a dítěte druhého z manželů žijících ve společné domácnosti je třeba
interpretovat s ohledem na soukromoprávní úpravu, přičemž Nejvyšší správní soud naznačil,
že případná změna právní úpravy v dotčené oblasti může odůvodnit faktické soužití jako
relevantní skutečnost pro posuzování nároku na vdovský důchod. Změna v právní úpravě dle
krajského soudu nastala přijetím občanského zákoníku, konkrétně §885 věty druhé občanského
zákoníku, který rozšiřuje okruh osob, jimž vzniká povinnost podílet se na výchově dítěte žijící
ve společné domácnosti také na osoby, které s rodičem dítěte žijí, aniž s ním uzavřely manželství
nebo registrované partnerství, žijí-li s dítětem v rodinné domácnosti. Krajský soud přisvědčil
názoru žalobkyně, že aplikace rozsudku NSS č. j. 4 Ads 94/2015 – 21 není přiléhavá, rozhodnutí
žalované zrušil a v dalším řízení ji zavázal k tomu, aby řádně zkoumala, zda a jak se zemřelý
podílel na výchově M. V. v období mezi zahájením společného soužití a dosažením zletilosti
dítěte.
[7] Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále jen “stěžovatelka“) z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. kasační stížnost; především nesouhlasí s právním
závěrem krajského soudu, že se na danou věc vztahuje §885 občanského zákoníku a že by se pro
účely naplnění podmínek uvedených v §50 odst. 3 ZDP měla zohledňovat doba faktické péče
před uzavřením manželství. Podle stěžovatelky na projednávanou věc dopadá §965 odst. 3
občanského zákoníku, který upravuje institut pěstounství. Stěžovatelka připouští, že přijetím
občanského zákoníku došlo k právnímu posunu, který našel svůj odraz v §885 občanského
zákoníku, avšak v oblasti pěstounství k takové změně nedošlo a má se tudíž vycházet ze zákona
č. 94/1963 Sb., o rodině. M. V. nemůže být považován za dítě, které bylo v rodině zemřelého
(manžela žalobkyně) vychováváno, protože J. B. se stal manželem žalobkyně až poté, co M. V.
dosáhl zletilosti. Co se týče otázky faktické „výchovy“, stěžovatelka odkazuje na předešlou
judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek NSS č. j. 3 Ads 76/2005 – 49 a rozsudek NSS
č. j. 4 Ads 94/2015 – 21), od kterých se krajský soud odchýlil. V těchto rozhodnutích Nejvyšší
správní soud ve vztahu k §50 odst. 3 ZDP uvedl, že úskalí rozšíření doby výchovy pro účely §50
odst. 3 ZDP i na dobu tzv. faktické výchovy před uzavřením manželství, resp. v tomto
konkrétním případě na dobu „spolužití“ v rodinné domácnosti před dosažením zletilosti dítěte,
spočívá v tom, že není zřejmé, jaké znaky má ono „spolužití“ vykazovat, zejm. co do své délky a
charakteru. Stěžovatelka zastává názor, že vzhledem k tomu, že v souvislosti s přijetím
občanského zákoníku nedošlo ke změně znění §50 odst. 3 ZDP, zákonodárce neměl v úmyslu
obsahově měnit podstatu tohoto ustanovení, ani jeho účel, ani rozšiřovat okruh osob, na které
dopadá. V dosavadní správní praxi nebylo pochyb o tom, že pro přiznání nároku podle §50 odst.
3 ZDP muselo dojít k uzavření manželství ještě před nabytím zletilosti dítěte. V nyní
projednávaném případě nabyl M. V. zletilosti ke dni X, avšak k uzavření manželství došlo až 16.
1. 2016. Stěžovatelka také poukazuje na aspekt přiměřené délky výchovy jakožto neurčitého
právního pojmu, který není zákonem ani judikaturou nijak vymezen. Podle jejího názoru
skutečnost, že výchovné působení zemřelého by mělo dosáhnout určité intenzity, v sobě zahrnuje
i to, aby trvalo určitou dobu. Ani to by však nebylo naplněno, neboť spolužití zemřelého s J. V.
trvalo do doby nabytí jeho zletilosti necelé čtyři měsíce.
[8] Stěžovatelka se na závěr vymezuje vůči výroku č. II. přezkoumávaného rozhodnutí,
kterým jí byla uložená povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyni. Podle stěžovatelky krajský
soud výši nákladů řízení nesprávně vypočítal, jelikož aplikoval nesprávná ustanovení vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“).
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná, a za stěžovatelku jedná osoba splňující podmínky dle §105 odst. 2 s. ř. s.
[10] Poté, co Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost přípustnou, přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů; ověřil
přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující relevantní skutkové
okolnosti. M. V., narozený dne X, byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 42 P 108/2006 – 102, svěřen do pěstounské péče žalobkyně. V akademickém roce
2018/2019 prezenčně studoval bakalářský studijní obor na elektrotechnické fakultě Českého
vysokého učení technického v Praze (viz doložené potvrzení o studiu). Žalobkyně se seznámila se
zemřelým J. B. na jaře roku 2014 a v dubnu 2015 se přistěhoval do domácnosti, kde žili
žalobkyně a M. V. J. B. zemřel dne X. Žalobkyně pobírala od února téhož roku do ledna 2019
vdovský důchod, poté jí byl odepřen.
[13] Podle §50 odst. 1 ZDP „Vdovský důchod náleží po dobu jednoho roku od smrti manžela“. Podle
§50 odst. 2 písm. a) ZDP „po uplynutí doby uvedené v odst. 1 má vdova nárok na vdovský důchod, jestliže a)
pečuje o nezaopatřené dítě.“ Podle §50 odst. 3 ZDP „dítětem podle odstavce 2 písm. a) a b) se rozumí dítě,
které má po zemřelém nárok na sirotčí důchod, a dítě, které bylo v rodině zemřelého vychováváno, jde-li o vlastní
(osvojené) dítě vdovy nebo bylo-li dítě aspoň jedním z nich převzato do dne smrti manžela do péče nahrazující péči
rodičů.“ Podle §50 odst. 4 ZDP „nárok na vdovský důchod vznikne znovu, jestliže se splní některá
z podmínek uvedených v odstavci 2 do dvou roků po zániku dřívějšího nároku na vdovský důchod.“ Podle
§20 odst. 4 písm. a) ZDP „za nezaopatřené dítě se pro účely tohoto zákona považuje dítě do skončení povinné
školní docházky, a poté, nejdéle však do 26. roku věku, jestliže a) se soustavně připravuje na budoucí povolání.“
[14] Podle §885 občanského zákoníku „pečuje-li o dítě jen jeden z rodičů, podílí se na péči o dítě a jeho
výchově i manžel nebo partner rodiče dítěte, žije-li s dítětem v rodinné domácnosti. To platí i pro toho, kdo
s rodičem dítěte žije, aniž s ním uzavřel manželství nebo registrované partnerství, žije-li s dítětem v rodinné
domácnosti.“ Podle §965 odst. 3 občanského zákoníku „na osobní péči o dítě v pěstounské péči se podílí
i manžel pěstouna, pokud žije v rodinné domácnosti.“
[15] Nejvyšší správní soud v intencích kasační argumentace posuzoval, zda na základě výše
popsaného skutkového stavu měla žalobkyně nárok na výplatu vdovského důchodu po uplynutí
jednoho roku od smrti manžela podle §50 odst. 3 ZDP. Podle stěžovatelky jádro sporu tkví
v interpretaci §50 odst. 3 věty druhé ZDP, především co se rozumí „výchovou“. K tomu
je zapotřebí vyřešit otázku, zda právní úprava poskytovala v době rozhodování stěžovatelky
prostor proto, aby se okruh osob, kterým plyne ze zákona povinnost „výchovy“ dítěte, rozšířil
také na osoby žijící v rodinné domácnosti, avšak bez uzavření formálního svazku. Pokud ano, pak
je třeba posoudit, zda došlo k takové podstatné změně právní úpravy, která by odůvodnila
faktickou výchovu jako skutečnost relevantní pro posouzení nároku na přiznání vdovského
důchodu, resp. zda je taková změna pro posouzení tohoto konkrétního případu důležitá.
[16] Pro přiznání nároku na vdovský důchod po uplynutí jednoho roku vyžaduje ZDP
v §50 odst. 2 písm. a), aby vdova pečovala o nezaopatřené dítě. Nezaopatřeným dítětem se podle
§20 odst. 4 písm. a) ZDP rozumí dítě do 26. roku věku, jestliže se soustavně připravuje
na budoucí povolání. Soustavnou přípravou dítěte na budoucí povolání se rozumí za podmínek
stanovených v §21 odst. 1 písm. a) ZDP také studium na vysokých školách v České republice.
Tato podmínka byla naplněna, protože ze zjištěných skutečností vyplývá, že M. V.
v posuzovaném období studoval bakalářský studijní obor na elektrotechnické fakultě Českého
vysokého učení technického v Praze v prezenční formě a žalobkyně v této době o M. V.
pečovala.
[17] Ve věci není sporné, že není naplněna podmínka uvedená v první části §50 odst. 3 ZDP,
tedy, že dítětem podle odstavce 2 písm. a) a b) tohoto ustanovení se rozumí dítě, které má po zemřelém nárok
na sirotčí důchod, jelikož mezi dítětem a zemřelým neexistoval vztah ve smyslu §52 odst. 1 ZDP.
Spornější je závěr o tom, zda byla naplněna podmínka podle druhé části cit. ustanovení, podle
kterého dítětem se pro účely posouzení splnění podmínek uvedených v §50 odst. 2 písm. a) a b)
ZDP rozumí dítě, které bylo v rodině zemřelého vychováváno, jde-li o vlastní (osvojené) dítě vdovy nebo bylo-li
dítě alespoň jedním z nich převzato do dne smrti manžela do péče nahrazující péči rodičů. Nejvyšší správní
soud v souladu s dosavadní judikaturou konstatuje, že definice dítěte v §50 odst. 3 ZDP
má povahu speciálního ustanovení ve vztahu k definici dítěte podle §20 odst. 1 ZDP (viz
rozsudek NSS č. j. 3 Ads 76/2005 – 49 a rozsudek NSS č. j. 4 Ads 94/2015 – 23, bod 15).
Zároveň je třeba dodat, že legální definice „nezaopatřeného dítěte“ je uvedená v §20 odst. 3
ZDP a tato se na zkoumání podmínek pro přiznání nároku na vdovský důchod použije v plné
míře.
[18] Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že pro přiznání posuzovaného nároku
musí existovat mezi dotčenými osobami bližší vztah, resp. pouto vyšší intenzity (viz rozsudek
NSS č. j. 4 Ads 94/2015 – 21). Podle stěžovatelky je tento bližší vztah v právním slova smyslu
založen uzavřením manželství mezi matkou dítěte a manželem matky, neboť až od okamžiku
uzavření manželství vznikly manželovi matky určité povinnosti ve smyslu §33 zákona o rodině,
přičemž okamžik uzavření manželství musí předcházet nabytí zletilosti dítěte. Krajský soud
se ve svém rozhodnutí od tohoto právního názoru odklonil s tím, že ve světle §885 občanského
zákoníku je třeba zohledňovat také dobu faktické výchovy do okamžiku, kdy dítě dosáhne
zletilosti. Podle stěžovatelky však není možné na danou věc §885 občanského zákoníku
aplikovat.
[19] Stěžovatelka setrvává na výkladu pojmu „výchova“ dle §33 zákona o rodině (stejně tak
viz citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu). Nejvyšší správní soud zavedl usus posuzovat
rodinné poměry a obsah práv a povinností rodinných příslušníků v souladu se soukromoprávní
úpravou (viz např. rozsudek NSS č. j. 3 Ads 76/2005 – 49). Tato praxe je odůvodněná tím,
že nelze připustit, aby se povaha a obsah práv a povinností výrazně lišily při aplikaci normy
soukromoprávní a veřejnoprávní. Prolínání soukromého a veřejného práva je nezbytné, neboť
právo je komplexní systém a nelze tyto dvě oblasti vnímat absolutně izolovaně. Některé normy
veřejného práva operují se soukromoprávními instituty, jako je např. „vlastnictví“ nebo
„smlouva“, a proto je třeba jejich význam a náturu hledat především v soukromoprávní úpravě.
I z toho důvodu je přiléhavé při zkoumání pojmu „výchova“ vycházet ze soukromoprávní
úpravy, která upravuje vztahy mezi členy rodiny.
[20] Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem krajského soudu v tom směru, že nelze zcela
jistě ignorovat změnu související právní úpravy, která nastala přijetím občanského zákoníku.
Od 1. 1. 2014 je nutné při výkladu toho, co se rozumí pod spojením „dítě, které bylo v rodině
zemřelého vychováváno“, přihlížet k příslušným ustanovením občanského zákoníku. M. V. byl
rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 11. 2011, č. j. 42 P 108/2006 – 102, svěřen
do pěstounské péče žalobkyně. Práva a povinnosti žalobkyně jakožto pěstounky vůči M. V., byly
vymezeny ve výroku pod bodem II uvedeného rozsudku. Pěstounství je jedna z forem péče o
dítě nahrazující péči rodičů v případě, kdy tito nemohou o dítě osobně pečovat. Právní úprava
této formy náhradní péče je obsažena v §958 a násl. občanského zákoníku. Přestože bylo o
pěstounství rozhodnuto civilním soudem před 1. 1. 2014, budou se právní poměry řídit novou
právní úpravou (k tomu viz §3028 občanského zákoníku).
[21] Krajský soud dospěl k závěru, že s ohledem na změnu právní úpravy je třeba namísto
§33 zákona o rodině aplikovat §885 občanského zákoníku, který povinnost péče o dítě a jeho
výchovu rozšiřuje také na partnera rodiče dítěte a osobu žijící s rodičem dítěte, aniž s ním uzavřel
manželství, žije-li s dítětem v rodinné domácnosti. Nejvyšší správní soud však připomíná,
že žalobkyně není matkou (ani osvojitelkou) M. V., ale pěstounkou. Na vztah žalobkyně a M. V.
dopadají ustanovení o pěstounství, která jsou systematicky zařazená do hlavy III části druhé
občanského zákoníku (poručenství a jiné formy péče o dítě). Naproti tomu §885 občanského
zákoníku je zařazen do hlavy II části druhé občanského zákoníku, která upravuje příbuzenství a
švagrovství, konkrétně vztahy mezi rodičem a dítětem. Pěstounství je institut, jehož účelem je
nahradit osobní péči rodičů třetí osobou, tento vztah je založen rozhodnutím soudu a je dočasný.
Vztah pěstouna k dítěti nelze směšovat se vztahem rodiče k (vlastnímu) dítěti. Ustanovení §885
občanského zákoníku proto v daném případě nelze aplikovat. Je vyloučeno také subsidiární
použití §885 občanského zákoníku, neboť občanský zákoník v §965 odst. 3 obsahuje vlastní
speciální úpravu a povinnost péče ukládá pouze manželovi pěstouna, nikoli dalším osobám.
Nejvyšší správní soud má za to, že pokud by zákonodárce zamýšlel rozšířit povinnost podílet se
na péči o dítě i na jiné osoby, učinil by tak explicitně, nebo by na dané ustanovení občanského
zákoníku odkázal. Nic takového však občanský zákoník neobsahuje. Důvodová zpráva naopak
uvádí, že ustanovení (§965 občanského zákoníku) přejímá z platné právní úpravy vymezení práv a
povinností manžela pěstouna, pokud jde o vznik pěstounské péče a její obsah. Z historického výkladu tedy
vyplývá, že zákonodárce neměl v úmyslu rozšiřovat povinnosti na jiné subjekty. Při stanovení
poměrů mezi manželem pěstouna a dítětem se zákonodárce inspiroval v §33 zákona o rodině a
povinnost péče o dítě uložil toliko manželovi osoby, která má dítě v pěstounské péči. Nejvyššímu
správnímu soudu nezbývá než konstatovat, že krajský soud aplikoval nesprávné ustanovení, čímž
byl naplněn kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[22] Ačkoli tedy přijetím občanského zákoníku došlo k řadě změn v oblasti soukromého
práva, tyto změny nemají odraz co do posuzování právních vztahů mezi manželem pěstouna
a dítětem žijícími ve společné domácnosti, a proto lze v daném případě plně aplikovat dosavadní
judikaturu týkající se posuzování podmínek pro opětovné přiznání nároku na vdovský důchod.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu uvedeným v rozsudku NSS č. j. 3 Ads 76/2005 – 49,
„není faktické soužití osob bez uzavření manželství právním důvodem pro přiznání nároku na vdovský důchod.“
Pro přiznání nároku je třeba, aby dotčené osoby uzavřely manželství, přičemž doba faktické
výchovy před uzavřením manželství se nezapočítává. Tento závěr zopakoval Nejvyšší správní
soud v rozsudku č. j. 4 Ads 94/2015 – 23. Obě zmiňovaná rozhodnutí vycházela z toho,
že stanovením podmínek v §50 odst. 3 ZDP zákonodárce považoval za nutné zohlednit určité
sociální vztahy mezi blízkými osobami, které musí dosahovat určité intenzity. Za stěžejní okamžik
(s odkazem na §33 zákona o rodině) Nejvyšší správní soud v uvedených rozhodnutích považoval
uzavření manželství, přičemž manželství musí být uzavřeno před dovršením zletilosti dítěte.
S ohledem na shora uvedené je třeba tyto právní závěry vztáhnout na nyní projednávaný případ.
[23] Nejvyšší správní soud uzavírá, že přijetí občanského zákoníku nemělo vliv na vymezení
okruhu osob, jimž se zakládá zákonná povinnost péče o dítě v případě, kdy jednomu z manželů
bylo svěřeno dítě do pěstounské péče. Změny nastaly ve vztahu k jiným institutům týkajícím
se péče o dítě. Krajskému soudu lze přisvědčit, že tyto právní změny není možné ignorovat
a správní orgány by ve své rozhodovací praxi měly posuzovat rodinné vztahy a jejich obsah
optikou nové soukromoprávní úpravy. Zohlednění faktické výchovy dítěte osobou žijící
ve společné domácnosti s dítětem před uzavřením manželství pro účely posuzování nároku
na vdovský důchod tudíž již není a priori vyloučeno.
[24] Stěžovatelka v kasační stížnosti dále brojí proti výroku krajského soudu o náhradě
nákladů řízení. Krajský přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 8 228 Kč, která se skládá
z částky 6 200 Kč za (dva) účelné úkony právní služby podle §7, §9 odst. 4 písm. d) a §11
odst. 1 písm. b) a d) vyhl. č. 177/ 1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), k čemuž byla přičtena paušální částka jako
náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Tuto částku
ještě navýšil o částku 1 428 Kč, která představuje náhradu daně z přidané hodnoty. Podle
stěžovatelky měl krajský soud při určení tarifní hodnoty aplikovat 9 odst. 2 advokátního tarifu,
neboť ta se vztahuje na řízení ve věcech nároků fyzických osob v oblasti sociálního zabezpečení,
důchodového, nemocenského a všeobecného zdravotního pojištění. V kombinaci §9 odst. 2
a §7 advokátního tarifu činí sazba mimosmluvní odměny za jednotlivé úkony právní služby
z tarifní hodnoty přes 1 000 Kč do 5 000 Kč částku 1 000 Kč (nikoli tedy 3 100 Kč za jeden úkon
právní služby). Konečná výše nákladů řízení by v takovém případě činila 3 146 Kč vč. DPH.
[25] Podle §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu se považuje za tarifní hodnotu částka
50 000 Kč ve věcech žalob, kasačních stížností a dalších právních věcí projednávaných podle soudního řádu
správního, s výjimkou věcí podle odst. 2, a dále ve věcech projednávaných podle části páté občanského soudního
řádu. Ustanovení §9 odst. 2 advokátního tarifu stanoví, že ve věcech péče soudu o nezletilé, osvojení,
podpůrných opatření, svéprávnosti, nezvěstnosti a smrti, přivolení k zásahu do integrity, přípustnosti převzetí nebo
držení ve zdravotním ústavu, ve věcech opatrovnických a ve věcech nároků fyzických osob v oblasti sociálního
zabezpečení, důchodového, nemocenského a všeobecného zdravotního pojištění se považuje za tarifní hodnotu částka
5 000 Kč.
[26] Z dikce zákona jasně vyplývá, že se pro určení tarifní hodnoty v dané věci použije
§9 odst. 2 advokátního tarifu, nikoliv §9 odst. 4 písm. d) téhož zákona. Krajský soud proto
pochybil, pokud při vyčíslení nákladů postupoval dle §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu.
[27] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto rozsudek krajského
soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud
vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110
odst. 1 a 4 s. ř. s).
[28] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2022
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu