ECLI:CZ:NSS:2022:5.ADS.253.2021:43
sp. zn. 5 Ads 253/2021 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: L. K., zast.
Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2021, č. j. 51 Ad 32/2020
- 72,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
III. Soudem ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Ladislavu Preclíkovi, advokátovi,
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 10 476 Kč, která
mu bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 6. 2020, č. j. 48000/008951/20/010/ROS.
[2] Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla stěžovatelovo odvolání a potvrdila rozhodnutí
Okresní správy sociálního zabezpečení Nový Jičín (dále jen „OSSZ Nový Jičín“), kterým byla
zamítnuta žádost stěžovatele podle §55 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení“) o uznání za osobu zdravotně znevýhodněnou ve smyslu §67 odst. 2
písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
o zaměstnanosti“). OSSZ Nový Jičín rozhodla na základě posudku MUDr. F. V., posudkového
lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení Nymburk (dále jen „OSSZ Nymburk“) ze dne
10. 2. 2020, podle něhož má stěžovatel zachovanou schopnost vykonávat soustavné zaměstnání
nebo jinou výdělečnou činnost a jeho schopnosti být nebo zůstat pracovně začleněn, vykonávat
dosavadní povolání nebo využít dosavadní kvalifikaci nebo kvalifikaci získat nejsou podstatně
omezeny z důvodu jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
[3] V průběhu odvolacího řízení si žalovaná (dále též „ČSSZ“) vyžádala od posudkové
lékařky ČSSZ MUDr. L. N. posouzení zdravotního stavu stěžovatele. Posudková lékařka ČSSZ
v posudku ze dne 13. 5. 2020 vycházela ze shodných podkladů jako posudkový lékař OSSZ
Nymburk (konkrétně zdravotnické dokumentace ošetřujícího lékaře, návrhu na psychiatricko-
sexuologické ochranné ambulantní léčení zpravovaného MUDr. M. dne 12. 12. 2012 a dne
16. 1. 2015 pro Okresní soud v Mladé Boleslavi, dopisu MUDr. M. týkajícího se ambulantní
sexuologické léčby stěžovatele během výkonu trestu odnětí svobody ze dne 12. 11. 2014 a
profesního dotazníku ze dne 16. 1. 2020). Posudková lékařka ČSSZ se ztotožnila se závěry
posudku ze dne 10. 2. 2020. V rámci zhodnocení zdravotního stavu stěžovatele lékařka poukázala
na to, že stěžovatel odmítá ochrannou sexuologickou léčbu i farmakoterapii a že převážnou
většinu trestných činů vykonal v alkoholové ebrietě. Dále mimo jiné uvedla, že zdravotní stav
stěžovatele je „ve vězeňském prostředí dlouhodobě stabilizován a k novým závažným atakám projevů
onemocnění nedošlo“ a že stěžovatel je somaticky zdravý a je schopen vykonávat pracovní činnost
(fyzickou práci) plně zohledňující jeho zdravotní stav. S odkazem na posudek ze dne 13. 5. 2020
pak žalovaná stěžovatelovo odvolání zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.
II. Řízení před krajským soudem
[4] Stěžovatel napadl rozhodnutí žalované u krajského soudu žalobou, v níž rozporoval
závěry posudku ze dne 13. 5. 2020. Předně stěžovatel namítal, že posudková lékařka uvedla,
že závažnost postižení stěžovatele se nemění, ovšem neuvedla, o jak závažné postižení jde.
Stěžovatel argumentoval, že jde o postižení podle kapitoly V, bod 7 písm. b) vyhlášky
č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity, kde je stanoven pokles pracovní schopnosti o 30-45 %.
Tvrzení lékařky, že jeho stav je ve vězeňském prostředí dlouhodobě stabilizován, je podle
stěžovatele v rozporu se skutečným stavem, neboť projevy onemocnění jsou eliminovány
za pomoci spoluvězňů dříve, než se stanou závažnými. Diagnostika je dle stěžovatele řetězově
přejímána ze znaleckého posudku ze dne 17. 5. 2010, dle něhož je možný přesun agrese
do „nefyzických mechanismů“. Onemocnění se dle stěžovatele aktuálně projevuje podáváním
velkého množství žalob proti Vězeňské službě České republiky. Vězeňská služba označuje
jednání stěžovatele za kverulantní a zajistila dne 11. 3. 2020 vyšetření jeho duševního stavu
ve Vězeňské nemocnici v Brně. Závěrem stěžovatel namítá, že lékařka ČSSZ připouští,
že stěžovatel má zdravotní omezení, neuvádí však, jaké. Stěžovatel citoval rovněž rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2019, č. j. 4 Ads 275/2017 - 42, kde je uvedeno,
že „je v nápravném zařízení jednoduchou psychicky nenáročnou práci schopen vykonávat.“ Práce truhláře však
dle stěžovatele není jednoduchou psychicky nenáročnou prací, tudíž ji vykonávat nemůže.
[5] Krajský soud shledal, že posudek ze dne 13. 5. 2020 je způsobilý přesvědčivě podpořit
závěry napadeného rozhodnutí. Krajský soud podotkl, že tento posudek vycházel z týchž
podkladů jako posudek OSSZ Nymburk ze dne 10. 2. 2022 a tyto podklady stěžovatel ani v rámci
správního řízení, ani v žalobě nijak nezpochybnil. Mezi těmito podklady nebyl zahrnut posudek
ze dne 17. 5. 2010, zmíněný stěžovatelem, nemohla z něj tedy být převzata diagnóza. Krajský
soud dále upozornil, že v rámci posuzování míry závažnosti zdravotního stavu za účelem řízení
o uznání za osobu zdravotně znevýhodněnou se neuplatní vyhláška o posuzování invalidity;
lékařka ČSSZ tedy tuto vyhlášku v posudku ze dne 13. 5. 2020 nepoužila.
[6] Tvrzení stěžovatele o tom, že jeho zdravotní stav není stabilizován, neboť ataky
fyzického rázu se přesunuly do nefyzických mechanismů, představují dle krajského soudu pouze
nepodložené spekulace, jež nejsou způsobilé zpochybnit či vyvrátit vnitřně konzistentní závěry
posudku ze dne 13. 5. 2020. Krajský soud dospěl k závěru, že i bez odborné lékařské znalosti lze
dovodit, že tvrzený projev onemocnění spočívající v množství podávaných žalob sám o sobě
nijak neomezuje stěžovatele v jeho schopnosti být nebo zůstat pracovně začleněn. K argumentaci
stěžovatele ohledně neurčitosti posudku krajský soud uvedl, že z kontextu posudku jako
takového je zřejmé, že pracovní omezení spočívá v tom, že stěžovatel je schopen pouze fyzické
práce zohledňující jeho zdravotní stav, zejména nezdrženlivou osobnost se stavy predátorské
agrese. Krajský soud připomněl, že posudková lékařka ČSSZ vzala v úvahu i stěžovatelův věk
a profesi truhláře, podle názoru lékařky není stěžovatel v jejím vykonávání svým zdravotním
stavem podstatně omezen. Subjektivní přesvědčení stěžovatele o tom, že práci truhláře nelze
považovat za psychicky nenáročnou, nemá podle názoru krajského soudu z hlediska kritérií
posuzování zdravotního stavu význam.
[7] Na základě shora uvedeného krajský soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl
podle 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
III. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[8] Stěžovatel napadl zamítavý rozsudek krajského soudu kasační stížností ve smyslu §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., jejíž podstatou je nesouhlas s názorem krajského soudu, že tvrzení
o stabilizovaném stavu stěžovatele nejsou způsobilá zpochybnit závěry posudku ze dne
13. 5. 2020 a že konkrétní pracovní omezení lze dovodit z kontextu posudku. Stěžovatel uvádí,
že posudkoví lékaři „přehlédli“ lékařskou zprávu MUDr. M. ze dne 4. 12. 2012, podle níž „vyšetření
svědčí pro bisexuální zaměření s převahou homosexuální orientace při známkách neurovegetativní lability a
afektivní tenze s psychomotorickým neklidem“. Z toho stěžovatel vyvozuje, že ke dni 4. 12. 2012 jeho
stav zjevně stabilizovaný nebyl; tento stav trvá i podle lékařské zprávy MUDr. S., který
stěžovatele vyšetřil dne 11. 3. 2020. Dle názoru stěžovatele v důsledku toho, že tato lékařská
zpráva nebyla poskytnuta lékařce ČSSZ k jejímu posudku ze dne 13. 5. 2020, vycházely správní
orgány i soud z neúplné zdravotnické dokumentace, což mělo za následek nezákonné rozhodnutí.
Z tohoto důvodu stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak rozsudek krajského
soudu, tak rozhodnutí žalované a vrátil věc žalované k dalšímu řízení.
[9] Advokát ustanovený Nejvyšším správním soudem jako zástupce stěžovatele kasační
stížnost doplnil o citace z několika usnesení krajského soudu vydaných v jiných věcech
stěžovatele (konkrétně zásahových žalob proti vězeňské službě), podle nichž se ke dni 20. 1. 2021
se zařazením stěžovatele do zaměstnání v nejbližší době nepočítalo v souvislosti s pandemií
COVID-19. Z citací dále vyplývá, že stěžovatel byl dvakrát pracovně zařazen, konkrétně v roce
2011 a 2013, kdy byl z pracoviště vyřazen, protože nenastoupil ani na jednu plánovanou směnu.
Ve věznici Jiřice, kde je stěžovatel umístěn nyní, není pracovně zařazen, jelikož odborný personál
věznice doporučil zaměstnat stěžovatele jen na střeženém pracovišti, kterým tato věznice
nedisponuje. Zástupce stěžovatele rovněž opakuje stěžovatelovu argumentaci ohledně neúplnosti
zdravotní dokumentace, z níž vycházela posudková lékařka ČSSZ.
[10] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnila s názorem krajského soudu
a k námitkám stěžovatele uvedla, že v průběhu řízení o žádosti, ani v odvolacím řízení stěžovatel
nenamítal, že by nebyly zjištěny některé skutečnosti významné pro posudkový závěr, ani
nedoložil žádný lékařský nález, z něhož by taková skutečnost vyplývala.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je řádně zastoupen v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. Poté
přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Úvodem Nejvyšší správní soud upozorňuje, že na základě nálezu Ústavního soudu ze dne
15. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 15/12 (N 13/68 SbNU 191), není rozhodnutí o odvolání proti
neuznání za osobu zdravotně znevýhodněnou ve smyslu §67 odst. 2 písm. c) zákona
o zaměstnanosti vyloučeno ze soudního přezkumu podle §70 písm. d) s. ř. s.
[14] V posuzované věci je otázkou, zda stěžovatel splňuje podmínky podle §67 odst. 3 zákona
o zaměstnanosti: „Osobou zdravotně znevýhodněnou je fyzická osoba, která má zachovánu schopnost
vykonávat soustavné zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, ale její schopnosti být nebo zůstat pracovně
začleněna, vykonávat dosavadní povolání nebo využít dosavadní kvalifikaci nebo kvalifikaci získat jsou podstatně
omezeny z důvodu jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu; osobou zdravotně znevýhodněnou však
nemůže být osoba, která je osobou se zdravotním postižením podle odstavce 2 písm. a) nebo b).“ Neurčitý
pojem „dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav“ je následně rozveden v §67 odst. 4 téhož zákona:
„Za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se pro účely tohoto zákona považuje zdravotní stav, který podle
poznatků lékařské vědy má trvat déle než jeden rok a podstatně omezuje tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti,
a tím i schopnost pracovního uplatnění.“
[15] Podle důvodové zprávy k zákonu o zaměstnanosti se zdravotně handicapovaným osobám
poskytuje při přístupu k zaměstnání i zaměstnávání samém zvýšená pomoc a péče. Mezi osoby,
kterým se taková péče poskytuje (souhrnně označované jako „osoby se zdravotním postižením“), §67
odst. 2 zákona o zaměstnanosti řadí jednak osoby invalidní ve třetím stupni [písm. a)], osoby
invalidní v prvním nebo druhém stupni [písm. b)] a osoby zdravotně znevýhodněné [písm. c)].
Důvodová zpráva přímo uvádí, že „[v]azbou na plnou a částečnou invaliditu se respektuje společensky
uznaná tíže zdravotního postižení a její nesporný dopad na výdělečnou schopnost a z toho vyplývající následné
podpory na trhu práce. Zvýšená podpora bude poskytována rovněž fyzickým osobám, které jejich zdravotní stav
znevýhodňuje na trhu práce“ (sněmovní tisk č. 527/0, důvodová zpráva, zvláštní část, k §67,
4. volební období 2002 až 2006, www.psp.cz)
[16] Institut osob zdravotně znevýhodněných byl dočasně zrušen zákonem č. 367/2011 Sb.,
kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění souvisejících předpisů a další
související zákony, a to s cílem umožnit státu „podporovat ve větší míře zaměstnávání těch osob
se zdravotním postižením, které to skutečně potřebují, tj. osob invalidních“ (důvodová zpráva k zákonu
č. 367/2011 Sb.). Ke znovuzavedení kategorie osob zdravotně znevýhodněných do zákona
o zaměstnanosti následně došlo zákonem č. 136/2014 Sb., kterým se mění zákon
č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a zákon
č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů. Podle důvodové zprávy k této
novele zákona o zaměstnanosti „zaměstnávání těchto osob je potřeba nadále podporovat pomocí nástrojů
aktivní politiky zaměstnanosti určených pro osoby se zdravotním postižením, byť v menším rozsahu, než je tomu
u osob invalidních“ (sněmovní tisk č. 84/0, důvodová zpráva, I. obecná část, bod 1.5.1, 7. volební
období 2013 až 2017, www.psp.cz).
[17] Osoby se zdravotním postižením mají právo na pracovní rehabilitaci, jíž je dle §69 odst. 2
zákona o zaměstnanosti „souvislá činnost zaměřená na získání a udržení vhodného zaměstnání osoby
se zdravotním postižením, kterou na základě její žádosti zabezpečují krajské pobočky Úřadu práce a hradí
náklady s ní spojené“. Pracovní rehabilitace zahrnuje v souladu s §69 odst. 3 téhož zákona „zejména
poradenskou činnost zaměřenou na volbu povolání, volbu zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti, teoretickou
a praktickou přípravu pro zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, zprostředkování, udržení a změnu
zaměstnání, změnu povolání a vytváření vhodných podmínek pro výkon zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti.“
Zaměstnavatelé osob se zdravotním postižením pak mohou čerpat příspěvek na zřízení
pracovního místa pro osobu se zdravotním postižením (§75 zákona o zaměstnanosti), příspěvek
na úhradu provozních nákladů vynaložených v souvislosti se zaměstnáváním osoby
se zdravotním pojištěním (§76 zákona o zaměstnanosti), příspěvek na podporu zaměstnávání
osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce (§78a zákona o zaměstnanosti)
a zároveň naplnit povinný podíl osob se zdravotním postižením (§81 zákona o zaměstnanosti).
[18] Jak vyplývá přímo ze znění zákona o zaměstnanosti, ale i z výše citovaných důvodových
zpráv, účelem institutu osoby zdravotně znevýhodněné není poskytnout „nálepku“ všem
osobám, které mají dlouhodobé zdravotní potíže, jejichž intenzita nedosahuje minimální výše
nutné pro invaliditu dle §39 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), ale umožnit odstranění
specifických překážek na poli zaměstnanosti, kterým hendikepované osoby mohou za určitých
okolností čelit a které podstatně omezují možnosti jejich pracovního uplatnění. Tomu odpovídají
i použité nástroje k řešení těchto problémů, tedy pracovní rehabilitace a podpora zaměstnavatelů,
kteří mohou mít zvýšené náklady spojené právě se zdravotním znevýhodněním svých
zaměstnanců. Jak uvádí rovněž krajský soud v rozsudku týkajícím se jiné osoby ze dne 5. 3. 2020,
č. j. 49 Ad 43/2018 - 22, „samotný závěr, že žalobce není osobou zdravotně znevýhodněnou (ve smyslu zákona
o zaměstnanosti), v žádném případě neznamená, že je snad žalobce osobou zdravou“. Z výše uvedeného
vyplývá, že podmínky pro uznání za osobu zdravotně znevýhodněnou dle §67 odst. 2 písm. c),
odst. 3 a odst. 4 zákona o zaměstnanosti se výrazně odlišují od podmínek pro posuzování
invalidity ve smyslu §39 zákona o důchodovém pojištění. Účelem institutu invalidity je totiž
především nahrazení příjmu hendikepované osoby formou dávky důchodového pojištění, tedy
invalidního důchodu.
[19] Kritéria uplatňovaná při posuzování zdravotního stavu osob potenciálně zdravotně
znevýhodněných a potenciálně invalidních se v důsledku odlišného smyslu těchto institutů liší
(jsou upravena dokonce různými právními předpisy), otázka posouzení zdravotního stavu jako
taková je však v obou případech odborně medicínská a závisí především na lékařském posouzení.
Správní orgán ani soud si o ní nemůže učinit úsudek sám. Orgány sociálního zabezpečení i soudy
se tedy v souladu s §8 odst. 1, odst. 4 a odst. 9 zákona o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení spoléhají na posudky zpracované kvalifikovanými posudkovými lékaři. Tyto posudky
však nemůže soud bez dalšího převzít, ale je nutné je v souladu s §77 odst. 2 s. ř. s. hodnotit jako
každý jiný důkaz. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 5. 2013,
č. j. 6 Ads 11/2013 - 20, „[p]osudek, který splňuje požadavek úplnosti a přesvědčivosti a který se vypořádává
se všemi rozhodujícími skutečnostmi, bývá zpravidla rozhodujícím důkazem pro posouzení správnosti
a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí. Posudkový závěr by měl být náležitě zdůvodněn, aby byl přesvědčivý
i pro soud, který nemá, a ani nemůže mít, odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity závisí
především. Správní soud tedy sám zdravotní stav žadatele o invalidní důchod nepřezkoumává.“
[20] Požadavek úplnosti a přesvědčivosti závěrů komise posuzující invaliditu vysvětlil Nejvyšší
správní soud např. v rozsudku ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 - 54, č. 511/2005 Sb. NSS,
dle něhož je nutné, „aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především pak s těmi,
které namítá účastník uplatňující nárok na plný nebo částečný invalidní důchod, jakož i v tom, zda podaný
posudek obsahuje náležité zdůvodnění svého posudkového závěru tak, aby byl tento závěr přesvědčivý pro soud,
který nemá ani nemůže mít odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení plné invalidity závisí především.“
Pokud tedy lékařský posudek naplní výše uvedené požadavky judikatury, bude důkazem
stěžejním, jehož závěry se bude soud zpravidla řídit (nebudou-li závěry posudku přesvědčivě
zpochybněny jinými důkazními prostředky). Vzhledem k tomu, že výše uvedené limity soudního
přezkumu lékařských posudků platí v případě posuzování invalidity, jež má pro žadatele mnohem
významnější dopady, tím spíše se tato omezení uplatní i v případě posuzování méně závažné
otázky, zda lze žadatele uznat za osobu zdravotně znevýhodněnou ve smyslu §67 odst. 2
písm. c), odst. 3 a odst. 4 zákona o zaměstnanosti.
[21] V případě řízení, jež je závislé na posouzení zdravotního stavu, je tak rovněž Nejvyšší
správní soud oprávněn v rozsahu kasační stížnosti přezkoumat pouze to, zda krajský soud
zdravotní posudky obsažené ve spise vyhodnotil v souladu s výše popsanými judikaturními
východisky. Krajský soud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že posudek lékařky ČSSZ
ze dne 13. 5. 2020 vzal v úvahu věk a profesi stěžovatele, je vnitřně konzistentní a přesvědčivě
podporuje závěr o tom, že stěžovatel není osobou zdravotně znevýhodněnou. Krajský soud
se podrobně zabýval rovněž jednotlivými námitkami stěžovatele uplatněnými v rámci žalobních
bodů (převzetí diagnózy z posudku ze dne 17. 5. 2010, použití vyhlášky o posuzování invalidity,
tvrzení o nestabilitě a nefyzických kompenzačních mechanismech, povaha práce truhláře), které
dle jeho názoru závěry zdravotních posudků nezpochybnily. Z uvedeného lze dovodit, že krajský
soud postupoval plně v souladu s pravidly přezkumu zdravotních posudků formulovanými
ve výše citovaných rozsudcích, když posoudil přesvědčivost lékařského posudku a zároveň
dostatečně vypořádal veškeré námitky stěžovatele uplatněné v žalobě.
[22] V této souvislosti lze rovněž poznamenat, že řízení ve správním soudnictví, včetně řízení
o kasační stížnosti, je ovládáno zásadou dispoziční a Nejvyšší správní soud je (až na taxativně
stanovené výjimky) vázán důvody kasační stížnosti. Stěžovatel vymezuje rozsah přezkumu
napadeného rozsudku a musí v kasační stížnosti předestřít polemiku se závěry krajského soudu.
Nejvyšší správní soud při přezkumu nemůže tuto roli převzít, jeho úkolem není nahrazovat
činnost krajského soudu a opětovně přezkoumávat napadené rozhodnutí správního orgánu, jako
kdyby rozhodnutí krajského soudu neexistovalo. Z tohoto důvodu platí, že obsah a kvalita
kasační stížnosti předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54).
[23] Zároveň je nutno připomenout, že krajský soud je povinen přezkoumávat napadená
rozhodnutí správních orgánů pouze v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.), z nichž musí
být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Pokud tedy určitá otázka
není v žalobě vůbec obsažena, krajský soud se jí v souladu s dispoziční zásadou zabývat vůbec
nemůže a v důsledku toho nelze ani důvodně namítat nezákonnost či nepřezkoumatelnost
rozsudku z důvodu nevypořádání této námitky. Nejvyšší správní soud pak podle §109
odst. 5 s. ř. s. nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno
napadené rozhodnutí. Aplikaci tohoto pravidla v případě pozdě namítaných nedostatečných
skutkových zjištění potvrdil Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 6. 10. 2008,
sp. zn. I. ÚS 553/07: „Nejvyšší správní soud tedy nepochybil, jestliže k těmto námitkám stěžovatele nepřihlédl,
neboť citované námitky stěžovatele ohledně neúplných a vadných skutkových zjištění provedených správním
orgánem skutečně nebyly ve správní žalobě takto uplatněny.“ (srov. též rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 1. 2004, č. j. 2 As 17/2003 - 79, č. 571/2005 Sb. NSS, ze dne 30. 6. 2004,
č. j. 7 Afs 16/2003 - 79, či ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54).
[24] Stěžovatel v posuzovaném případě namítá, že správní orgány i krajský soud vycházely
z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť nevzaly v úvahu některé lékařské zprávy
(konkrétně zprávu MUDr. M. ze dne 4. 12. 2012 a zprávu MUDr. S. ze dne 11. 3. 2020). Tato
námitka však představuje skutečnost, k níž Nejvyšší správní soud nemůže dle §109 odst. 5 s. ř. s.
vůbec přihlížet, neboť byla poprvé uplatněna až po vydání napadeného rozsudku. Stěžovateli nic
nebránilo po provedení vyšetření dne 11. 3. 2020 navrhnout lékařskou zprávu z tohoto vyšetření
jako důkaz v rámci probíhajícího řízení o uznání za osobu zdravotně znevýhodněnou. Nejvyšší
správní soud v této souvislosti poznamenává, že nelze předpokládat automatické doplňování
spisového materiálu o podklady, jež vznikly v rámci nesouvisejících řízení či postupů jiných
orgánů veřejné moci. Je v zájmu účastníka řízení, aby v případě potřeby aktivně doplnil svou
argumentaci a případně navrhl provedení dalších důkazů, má-li za to, že mohou být pro dané
řízení relevantní. Stěžovatel však v rámci správního řízení svá tvrzení nedoplnil, důkazy nenavrhl
a nedostatečnost skutkových zjištění vůbec nenamítal.
[25] Následně mohl stěžovatel namítat nepřihlédnutí ke zprávě o vyšetření ze dne 11. 3. 2020
v rámci správní žaloby, čímž by dal krajskému soudu možnost touto problematikou se vůbec
zabývat. V žalobě však stěžovatel zmínil vyšetření dne 11. 3. 2020 pouze jako důsledek označení
jeho jednání vězeňskou správou za „kverulantní“ (tedy jako součást argumentace podporující
tvrzení o přesunutí projevů nemoci do nefyzických mechanismů). Ani při extenzivním pojetí
se z této zmínky nedá dovodit, že by stěžovatel v žalobě rozporoval úplnost podkladů pro
správní rozhodnutí nebo navrhoval nové provedení či zopakování jakýchkoli důkazů v rámci
řízení před soudem. Zprávu MUDr. M. ze dne 4. 12. 2012 pak stěžovatel zmiňuje v kasační
stížnosti vůbec poprvé, přestože již v napadeném rozhodnutí žalované byly vyjmenovány
jednotlivé podklady, z nichž posudkoví lékaři vycházeli – pokud tedy byla podle stěžovatele tato
konkrétní lékařská zpráva natolik stěžejní, mohl informaci o ní taktéž zahrnout do žalobních
bodů a navrhnout i tuto lékařskou zprávu jako důkaz. Nic z toho však stěžovatel neučinil, nelze
tedy přičítat k tíži krajskému soudu, že se touto problematikou nijak nezabýval a vyhodnotil
lékařské posudky v rozsahu uplatněných žalobních bodů pouze na základě podkladů obsažených
ve spisu, jež byly pro toto posouzení dostatečné.
[26] Co se týká argumentace ohledně důvodů aktuálního nezařazení stěžovatele do práce
v rámci výkonu trestu odnětí svobody, k této námitce Nejvyšší správní soud upozorňuje,
že pandemie COVID-19 představovala mimořádnou situaci, z níž nelze vyvozovat jakékoli závěry
k pracovním schopnostem a možnostem stěžovatele. Ze zmínek o práci v letech 2011 a 2013
(tedy 7, resp. 9 let před vydáním rozhodnutí správních orgánů) pak nelze dovozovat přesvědčivé
závěry o tom, že by tato problematická pracovní historie přímo souvisela se zdravotním stavem
stěžovatele v době posuzování jeho zdravotního stavu z hlediska možnosti uznat jej za osobu
zdravotně znevýhodněnou. Stejně tak posouzení odborného personálu věznice ohledně toho,
na jaké pracoviště je možné stěžovatele zařadit (o němž lze předpokládat, že pramení především
z povahy spáchaných trestných činů, pro něž se stěžovatel vůbec do výkonu trestu odnětí
svobody dostal), není způsobilé vyvrátit přesvědčivé závěry lékařských posudků, dle nichž není
stěžovatelova schopnost pracovního uplatnění z důvodu jeho zdravotního stavu podstatně
omezena.
[27] Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že smyslem institutu osoby zdravotně
znevýhodněné je pomoci těmto osobám na trhu práce, především prostřednictvím pracovní
rehabilitace, jež by měla směřovat k získání a udržení zaměstnání či jiného způsobu výdělečné
činnosti – viz výše. Je otázkou, za jakým účelem stěžovatel vůbec o přiznání tohoto statusu žádá,
když jeho trest odnětí svobody by měl trvat až do 1. 1. 2033 a lze uzavřít, že možnosti jeho
pracovního uplatnění jsou mnohem více ovlivněny tím, že je ve výkonu trestu odnětí svobody,
než jeho zdravotním stavem popsaným v lékařských posudcích.
V. Závěr a náklady řízení
[28] S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační
stížnost důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[29] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaná měla ve věci úspěch, náleželo by jí tedy vůči stěžovateli
právo na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložila. Žalované však v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti nevznikly, proto jí soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[30] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2021,
č. j. 5 Ads 253/2021 - 22, ustanoven zástupcem advokát Mgr. Ladislav Preclík, který jej
zastupoval v řízení o kasační stížnosti. Podle §35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s. hradí zástupci
stěžovatele, který byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát. Nejvyšší správní soud tedy přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele
odměnu za 2 úkony právní služby ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů (převzetí a příprava zastoupení) a §11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu (doplnění kasační stížnosti). Za každý z těchto úkonů právní služby náleží mimosmluvní
odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d), ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu],
která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu).
Dále advokátovi náleží náhrada za promeškaný čas ve výši 600 Kč podle §14 odst. 1 písm. a)
advokátního tarifu za 3 hodiny strávené na cestě k poradě s klientem a zpět a cestovní výdaje dle
§13 odst. 5 advokátního tarifu ve výši 1 257,68 Kč. Za zastoupení stěžovatele tedy advokátovi
náleží částka 8 657,68 Kč (2 x 3 400 + 600 + 1257,68 Kč), zvýšená o DPH v sazbě 21 %
na částku (po zaokrouhlení na celé koruny) 10 476 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 9. září 2022
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu