ECLI:CZ:NSS:2022:5.AZS.329.2021:25
sp. zn. 5 Azs 329/2021 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: M. N., zastoupen
Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem se sídlem nám 28. října 1898/9, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2021, č. j. 34 Az 27/2019 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
23. 10. 2019, č. j. OAM-866/ZA-ZA11-ZA10-2019, ve věci mezinárodní ochrany; žalovaný
rozhodl, že se stěžovateli mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon
o azylu“) neuděluje.
[2] Stěžovatel podal dne 29. 9. 2019 žádost o mezinárodní ochranu; v žádosti a v následném
pohovoru dne 2. 10. 2019 uvedl, že v Rusku na něj čekají mafiáni, kteří jsou spojeni s vládou
i s policií; ukradl jim nějaké peníze a bojí se, že by jej mohli zabít. Při pohovoru vysvětlil
počátky svého kontaktu s mafií – v roce 2012 začal kouřit marihuanu, v prosinci jej chytili přímo
u jeho bytu, odvezli mimo město, mlátili jej a chtěli zjistit, od koho marihuanu kupuje. Chtěli
po něm peníze, protože si mysleli, že marihuanu prodával; požadovali pod pohrůžkou smrti
zaplatit 5 000 dolarů, a když jim vysvětlil, že tolik peněz on ani jeho rodiče nemají, řekli mu,
že bude muset prodávat jejich marihuanu; to nechtěl dělat, měl strach a řekl to rodičům
a vycestoval z Ruska, v lednu 2013 požádal o cestovní doklad. V České republice byl od roku
2013, v Praze studoval kurzy češtiny do roku 2016, pak se vracel do Ruska za rodiči (v srpnu
2014 tam byl tři týdny, v roce 2015 tam byl od 6. 7. do 20. 7. 2015), naposledy z Ruska vycestoval
dne 20. 7. 2015 letecky do Prahy, měl cestovní doklad a povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem studia. Dále při pohovoru uvedl, že se s těmi lidmi (mafiány) setkal asi 10krát,
naposledy v srpnu 2013; marihuanu musel začít prodávat (spolužákům, známým, kamarádům),
každý měsíc mu dováželi větší množství marihuany k prodeji, chtěli více a více peněz. V srpnu
2013 mu dovezli poslední marihuanu (500 g). Žalobce ji rychle prodal, ale už mafiánům nepředal
peníze a odletěl do České republiky. Poté mu mafiáni psali na sociální sítě a volali jemu i rodičům.
Naposledy s nimi byl v kontaktu přes sociální sítě v březnu 2014, jeho rodičům naposledy volali
v roce 2016. Na policii se neobracel, neboť by ho mohli obvinit z prodeje marihuany. Předtím,
než začal marihuanu prodávat, se na policii neobrátil, neboť mafiáni tvrdili, že mají na policii
známé. Říkali mu, že jestli to na policii nahlásí, zabijí i jeho rodiče. Dodal, že rodiče jsou
v důchodu, žijí normálním životem, mafiáni je nechali být. Dále popsal svůj pobyt v Rusku
po návratu z České republiky. V roce 2014 tam byl několik týdnů, bydlel u rodičů doma, vše bylo
v pořádku. Při pobytu v roce 2015 mu ale volal jeden z jeho kamarádů a říkal mu, že se na něj
ptala policie (neměla však uniformy, neukázala průkazy), kamaráda mlátili; stěžovatel proto zůstal
s rodiči na chalupě a otec jej pak odvezl do Moskvy, odkud odletěl do České republiky. Obává se,
že by šel do vězení, tam by ho mohl někdo ze msty zabít.
[3] Žalovaný při posouzení věci vycházel z výpovědi stěžovatele a z Informace
OAMP - Ruská federace – Bezpečnostní a politická situace v zemi, ze dne 14. 8. 2019; Informace
OAMP – Ruská federace – Systém registrace pobytu, ze dne 12. 7. 2019; Informace Evropského
azylového podpůrného úřadu (EASO) – zpráva EASO o zemi původu – Ruská federace,
Státní aktéři ochrany – 2.1 Ministerstvo vnitra (MVD) a policie, z března 2017; Zpráva
Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) – Údaje o zemi – Ruská federace, 2018; Zpráva
Freedom House – Svoboda ve světě 2019 – Rusko, ze dne 4. 2. 2019; Výroční zpráva Human
Rights Watch 2019 – Rusko, ze dne 17. 1. 2019. Stěžovatel se dne 7. 10. 2019 seznámil
s podklady pro vydání rozhodnutí, jejichž doplnění nenavrhl. Žalovaný neshledal žádný důvod
pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany.
[4] V žalobě stěžovatel vedl, že v jeho případě jsou dány relevantní důvody k tomu, proč
nevyužil pomoci orgánů veřejné moci, neboť je důvodné podezření, že tyto orgány jsou
ve spojení s mafiány, s nimiž má stěžovatel problémy; skutečnost, že se neobrátil na orgány
veřejné moci země původu, je pochopitelná též proto, že mu hrozí trestní stíhání ze strany těchto
orgánů za činnost, které se dopouštěl pouze z donucení. Jeho problémy s mafiány lze proto
považovat za azylově relevantní a odůvodňující udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu;
je totiž členem sociální skupiny – okruhu osob, které mají problémy s mafiány. Jeho problémy
by nevyřešilo ani přesídlení v rámci Ruské federace. Uvedl, že jakkoli před podáním žádosti
o mezinárodní ochranu na území ČR již nějakou dobu pobýval na základě jiných pobytových
oprávnění, je podle jeho názoru jen přirozené, že tehdy o udělení mezinárodní ochrany nežádal.
Učinil tak až ve chvíli, kdy mu reálně hrozila nutnost vycestování, tj. kdy mu reálně hrozil vznik
újmy. I pokud by jeho problémy neodůvodňovaly udělení azylu, lze je považovat za důvody
zvláštního zřetele dle §14, resp. dle §14a zákona o azylu; hrozí, že bude vystaven mučení nebo
nelidskému či ponižujícímu zacházení, a proto jsou dány důvody pro udělení doplňkové ochrany.
[5] Krajský soud žalobu neshledal důvodnou. Předeslal, že úkolem soudu je přezkoumat
žalobu v mezích žalobních bodů, přičemž míra podrobnosti tohoto přezkumu se odvíjí
od žalobní argumentace; stěžovatel v žalobě vyjádřil obecné nesouhlasy se závěry, které žalovaný
přijal, předestřené žalobní námitky příliš nereagují na podrobné úvahy žalovaného k jednotlivým
institutům mezinárodní ochrany a jím uvedeným důvodům, proč stěžovatel podmínky pro jejich
udělení nesplňuje. Dále krajský soud konstatoval, že správní soudy se ve své rozhodovací činnosti
v oblasti mezinárodní ochrany již mnohokrát zabývaly relevancí tvrzených problémů ze strany
soukromých osob (mafie) v zemi původu žadatelů, z již přijatých závěrů dle krajského soudu
vycházel rovněž žalovaný při posouzení případu stěžovatele, zabýval se i tím, zda příslušné
bezpečnostní složky (státní orgány) země původu stěžovatele plní svoji roli alespoň do té míry,
že lze – ve vztahu k osobě stěžovatele – předpokládat v případě potřeby, tj. za situace, kdy
by se na tyto orgány obrátil, aktivitu vedoucí k jeho ochraně před trestnou činností soukromých
osob. Ze shromážděných informací o zemi původu (viz zejména detailní zpráva o činnosti
policejních složek Evropského azylového podpůrného úřadu o zemi původu – Ruská federace,
Státní aktéři ochrany, z března 2017) vyplývá, jak žalovaný v napadeném rozhodnutí přiznává,
že činnost policejních oddílů, na něž se mohou ruští občané obrátit za účelem získání ochrany,
vykazuje některé nedostatky (problémem je především korupce), efektivitu takové ochrany tedy
lze hodnotit jako spíše nižší. Systém ochrany před trestnou činností páchanou soukromými aktéry
nicméně v Rusku existuje a jak je uvedeno v odkazované informaci EASO, v tomto systému jsou
přítomné mechanismy vnitřního dohledu (možnost podání stížnosti) i vnějšího dohledu (stížnost
Vyšetřovací komisi, Kanceláři státního zástupce, případně odvolání proti rozhodnutí těchto
orgánů u soudu). Krajský soud podotkl, že stěžovatel se ani nepokusil na policii obrátit za účelem
zajištění ochrany proti soukromým osobám; neučinil tak poté, co jej soukromé osoby donutily
prodat první várku drog, a neučinil tak ani později, v průběhu poměrně četné „spolupráce“
s těmito osobami (udával, že se s nimi setkal asi desetkrát). S ohledem na uváděné okolnosti nelze
dle krajského soudu odhadovat, zda by proti němu případné trestní stíhání vůbec bylo vedeno,
resp. zda by za takovou činnost, činil-li ji pod nátlakem, jak uvádí, byl odsouzen. Ve vztahu
k výhrůžkám soukromých osob dle krajského soudu stěžovateli nic nebránilo v tom, aby
se alespoň pokusil využít dostupné prostředky na svou ochranu v zemi původu; tímto způsobem
však nepostupoval a ze země rovnou vycestoval. Dle krajského soudu ze shromážděných
informací o zemi původu nelze usuzovat na to, že by státní orgány nelegální činnost soukromých
osob (např. drogové mafie) podporovaly, záměrně trpěly či dokonce organizovaly, resp.
Že by takový postup byl běžný či nikoli ojedinělý. Za doklad takového nežádoucího přístupu
státních orgánů nelze bez dalšího považovat skutečnost, že se soukromé osoby za příslušníky
policie pouze vydávaly (za účelem vylákání osoby z místa bydliště apod.) či povědomí těchto osob
o přítomnosti stěžovatele v místě bydliště. Nadto nelze opominout, že stěžovatel se po svém
vycestování do České republiky v roce 2013 do místa svého bydliště v Rusku dvakrát vrátil, když
první návrat (v řádu několika týdnů) byl zcela bez problémů. Za situace, kdy nebyly naplněny
podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, nebylo již dle krajského soudu nutné
se podrobněji věnovat možností vnitřního přesídlení v rámci Ruské federace. Proti argumentaci
žalovaného, že stěžovateli nic nebrání v tom, aby se problémům se soukromými osobami bránil
tímto způsobem, stěžovatel pouze bez dalších podrobností uvedl, že jeho problémy s mafiány
by to nevyřešilo; takové neodůvodnění tvrzení dle krajského soudu nemá žádnou vypovídací
hodnotu.
[6] Krajský soud zdůraznil, že žádost o udělení mezinárodní ochrany nelze pojímat jako
institut „poslední záchrany“; obecně se předpokládá, že žádost o azyl podá cizinec, který byl
v zemi svého původu pronásledován (z azylově relevantních důvodů), neprodleně po příchodu
do České republiky; poukázal na postup stěžovatele, který nejprve volil pobytové oprávnění
na podkladě zákona o pobytu cizinců (nejprve zde studoval a poté pracoval), přestože nyní
uváděné důvody, pro které žádost podal (obavy z mafie) již existovaly v době, kdy do České
republiky přijel poprvé (s penězi z posledního prodeje drog).
[7] Krajský soud neshledal shodně s žalovaným ani relevantní důvody pro udělení
humanitárního azylu, to z důvodu tvrzeného ohrožení ekonomické situace (za předpokladu
splacení dluhu mafiánům); odkázal na ustálenou judikaturu, z níž vycházel rovněž žalovaný.
Pokud stěžovatel zmínil obavy z možného trestního stíhání, resp. uvěznění, v důsledku prodeje
drog, za skutkových okolností, jak je popsal, nelze dle krajského soudu takový následek
po návratu do země původu bez dalšího předjímat, resp. vnímat jej jako hrozbu, které by byl
přímo vystaven jakožto reálnému nebezpečí. Ani v tomto ohledu nelze odhlížet od toho,
že stěžovatel po svém vycestování z Ruské federace opakovaně vracel zpět, aniž by byl některé
z tvrzených obav vystaven a rovněž jeho rodiče, k nimž se vracel a o jejichž životy měl rovněž
obavy, žijí na tomtéž místě bez problémů (ať již se soukromými osobami či se státními orgány).
[8] V kasační stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadený rozsudek je zatížen vadou nesprávného
právního posouzení. Opakovaně popisuje důvody své žádosti a shodně jako v žalobě rekapituluje
svůj azylový příběh, poukazuje na drogovou mafii, vůči které má dluh a na obavy o svůj život.
Poukazuje na čl. 7 kvalifikační směrnice, podle kterého se má za to, že ochrana před
pronásledováním je poskytována, jestliže stát nebo strany nebo organizace neučiní přiměřené
kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mj. zavedením účinného
právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo
způsobení vážné újmy. Žadatel o mezinárodní ochranu navíc musí mít k této ochraně přístup.
Není tedy třeba, aby stěžovatel možnosti ochrany ze strany státu skutečně využil, pokud
je zřejmé, že tato ochrana není dostatečná a nevedla by k žádnému výsledku. Stěžovatel sám
uvedl, že se na policii v Rusku neobrátil z toho důvodu, že osoby, které ho pronásledují, jsou
s policejním orgánem v kontaktu a mají mezi nimi své lidi. Nemohla by mu tak být účinně
poskytnuta ochrana. To, že lidé, kteří ho pronásledují, mají s policií určité vazby, se mu potvrdilo,
když v roce 2015 jel navštívit své rodiče, jelikož o jeho příjezdu věděli pouze rodiče stěžovatele.
Mafie, která pronásleduje stěžovatele, se tyto informace tedy musela dozvědět prostřednictvím
policejního orgánu. Na základě těchto okolností je pravděpodobné, že by ochrana, kterou mohou
státní orgány poskytnout stěžovateli, není dostatečná a nevedla by k žádnému výsledku.
S ochranou ze strany státních orgánů nemůže stěžovatel počítat, jelikož Ruská federativní
republika je zemí, kde se neustále závažným způsobem porušují lidská práva a ze strany
policie dochází naopak k vydírání. Rusko je v současné době považováno za nejrepresivnější
v post-sovětské éře; do budoucna se neočekává žádné zlepšení demokratické povahy vládnoucího
režimu ani jeho nepřátelských vztahů s nezávislými médii a občanskou společností. Ruský soudní
systém a další formální i neformální politické instituce jsou plné korupčních praktik. Žalovaný
sice vycházel z různorodých informací o zemi původu stěžovatele, je však třeba vzít v potaz,
že situace v Rusku se změnila, a proto je třeba situaci stěžovatele hodnotit s ohledem na aktuální
informace o zemi původu. Ty svědčí o tom, že lidská práva se v Rusku nedodržují tak, jak mají,
a státní orgány jsou provázány korupcí.
[9] Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem žalovaného a krajského soudu, že skutečnost,
že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána až v době, kdy byla jedinou možností
dalšího legálního setrvání na území ČR, svědčí o tom, že důvodem žádosti o mezinárodní
ochranu je jen snaha nadále setrvat na území. Stěžovatel skutečně před podáním zmíněné žádosti
již nějakou dobu v ČR pobýval, ovšem je přirozené, že tehdy nežádal o udělení mezinárodní
ochrany, když mu reálně nehrozila nutnost vycestování, a tedy ani vzniku újmy s tímto spojené.
Až ve chvíli, kdy vznik této újmy reálně hrozil, vznikly reálné důvody pro podání žádosti
o udělení mezinárodní ochrany. Jak uvedl také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
18. 12. 2014, č. j. 2 Azs 139/2014 – 38, „řízení ve věcech mezinárodní ochrany se vyznačuje prospektivním
rozhodováním, spočívajícím v tom, že se posuzuje riziko pronásledování či vážné újmy v budoucnu.“ Proto není
rozhodné to, zda došlo k nebezpečí pronásledování stěžovatele v minulosti, ale klíčové je, zda
nebude ohrožen na životě, pokud by se nyní měl vrátit do Ruské federativní republiky. Dle
stěžovatele tuhle skutečnost nevzaly rozhodovací orgány při posuzování jeho žádosti
o mezinárodní ochranu dostatečně v potaz, i přesto, že stěžovatel v rámci pohovoru uvedl,
že se obává návratu do země z toho důvodu. Zdůraznil také to, že ve své zemi původu od roku
2015 nebyl, jelikož tyto osoby stále sledují jeho rodiče a čekají na příjezd stěžovatele do země
původu.
[10] Stěžovatel se domnívá, že by mu měla být udělena alespoň doplňková ochrana podle
§14a zákona o azylu, neboť by mu mohlo v případě návratu do Ruské federativní republiky
hrozit nebezpečí ze strany osob, které od roku 2012 obtěžují jeho i jeho rodinu a jimž stěžovatel
dluží velkou sumu peněz; neexistuje dostatečná ochrana ze strany státu, jelikož tyto osoby
se státními orgány spolupracují. Stěžovatel se také obává toho, že by mohl být soudně trestán
za obchodování s drogami, ke kterému ho tyto osoby donutily. Vzhledem k tomu, že soudní
systém v Rusku není spravedlivý a je stejně jako ostatní státní instituce provázán korupcí a osoby,
které ho pronásledují, mají zřejmě velký vliv, stěžovateli by se nemuselo dostat důstojného
zacházení a spravedlivého soudního procesu. V případě stěžovatele tedy hrozí, že při vrácení
do země původu bude vystaven reálné hrozbě násilí, smrti a bude vystaven nelidskému
či ponižujícímu zacházení, které se dle směrnice považuje za vážnou újmu.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že jak jeho rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany ve všech částech výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu
s právními předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti správní orgán odkazuje na správní spis,
zejména na žádost stěžovatele o mezinárodní ochranu, výpověď stěžovatele, kterou učinil během
správního řízení, na vydané správní rozhodnutí a na své vyjádření k žalobě, na němž setrvává.
Ke kasačním námitkám uvádí, že tyto nevypovídají o žádném pochybení správního orgánu
či pochybení krajského soudu; stěžovatel ve své kasační stížnosti pouze opakuje důvody,
které ho vedly k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný odkazuje na bod
č. 33. rozsudku soudu, ve kterém je uvedeno, z jakého důvodu nebyla stěžovateli poskytnuta
doplňková ochrana. Co se týká nemožnosti stěžovatele obrátit se s žádostí o pomoc na státní
orgány v Ruské federaci, ohledně jeho problémů s mafií, odkazuje žalovaný na body č. 25 - 29
rozsudku soudu, kde se soud touto problematikou detailně zabývá. Žalovaný i nadále setrvává
na svém závěru, že v průběhu správního řízení o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel
neuváděl žádné důvody, pro které lze udělit některou z forem mezinárodní ochrany podle §12 až
§14b zákona o azylu, což potvrdil i krajský soud. Žalovaný je přesvědčen o tom, že kasační
stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a jedná se tudíž o nepřijatelnou kasační stížnost
ve smyslu §104a s. ř. s., proto navrhuje kasační stížnost pro nepřijatelnost odmítnout, popř.
ji jako nedůvodnou zamítnut.
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že je podána včas, je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byla účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[13] Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak
nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení
institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah
vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační
stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná v následujících typových případech: (1) kasační
stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou;
(2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3)
kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[14] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že podaná kasační
stížnost nepředestírá k rozhodnutí otázku, která by podle přesvědčení Nejvyššího správního
soudu zasluhovala pozornosti z důvodů ad (1) až (4) kritérií přijatelnosti. Nejedná se o otázku,
která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, resp. byla řešena rozdílně
či vyžadovala učinit judikaturní odklon; rovněž tak se nejedná o případ zásadního pochybení
krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Kasační
stížnost je nepřijatelná.
[15] Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu v celém rozsahu, neboť se domnívá,
že je zatížen vadou nesprávného právního posouzení; žalovaný i krajský soud dle stěžovatele
nesprávně vyhodnotili, zda splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel
v kasační stížnosti opakuje důvody, které ho vedly k podání žádosti o mezinárodní ochranu,
zejména tvrdí, že ve vlasti čelí pronásledování ze strany soukromých osob. Brojí proti posouzení
podmínek azylu i doplňkové ochrany; obavy z pronásledování, resp. vážné újmy v případě
návratu do země původů odůvodňuje tím, že má obavy z mafiánů, jimž dluží peníze za prodej
marihuany a z toho, aby následně za nelegální činnost nebyl uvězněn.
[16] Nejvyšší správní soud především připomíná, že kasační stížnost je mimořádný opravný
prostředek proti rozsudku krajského soudu; důvody kasační stížnosti tedy musí směřovat
k soudnímu rozhodnutí; stěžovatel však v kasační stížnosti opakovaně uvádí důvody, pro které
má za to, že mu měla být žalovaným mezinárodní ochrana udělena; tyto důvody již přezkoumal
a správnost postupu žalovaného již posoudil krajský soud. Stěžovatel sice tvrdí, že rozsudek
krajského soudu trpí vadou nesprávného právního posouzení, již však neuvádí, jaká ustanovení
zákona o azylu či jiného právního předpisu krajský soud nesprávně vyložil, resp. porušil; omezil
se na vyslovení prostého nesouhlasu se závěry žalovaného a opakování žalobních námitek.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí podrobně
zabýval jednotlivými instituty mezinárodní ochrany, vyšel z relevantní právní úpravy a učinil
závěry, s nimiž se krajský soud mohl ztotožnit. Napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, jeho
odůvodnění se nevyhýbá žádné ze stěžovatelem tvrzených obav či skutečností, které byly
pro posouzení jeho žádosti podstatné. Nejvyšší správní soud nepovažuje za nutné znovu
opakovat veškeré argumenty, včetně odkazů na relevantní judikaturu, které žalovaný, potažmo
krajský soud srozumitelně a v rozsahu odpovídajícímu posuzované věci předestřel.
[17] K otázce pronásledování a obav z případných výhružek ze strany soukromých osob
Nejvyšší správní soud uvedl již v rozsudku ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48,
že vyhrožování ze strany soukromé osoby není bez dalšího důvodem pro udělení azylu (srov. též
rozsudky ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 - 36, ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60,
nebo obdobně též rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 - 49). Vyhrožování ze strany
soukromé osoby však nemůže samo o sobě vést k udělení azylu, tím spíše v situaci, kdy politický
a právní systém v zemi původu dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv
u státních orgánů (rozsudek NSS ze dne 10. 3. 2004, čj. 3 Azs 22/2004 - 48). Je konstantně
judikováno, že „potíže se soukromými osobami v domovském státě, spočívající např. ve vyhrožování, vydírání
apod. nelze považovat bez dalšího za důvody pro udělení azylu. Za pronásledování se považuje ohrožení života
nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak, nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 6. 2005, č. j. 4 Azs 440/2004 - 53). Nejvyšší správní soud pak v rozsudku ze dne
31. 7. 2008, č. j. 7 Azs 43/2008 - 47, konstatoval, že „tvrzené obavy z vyhrožování ze strany soukromých
osob a případně i z jejich násilného jednání, třeba i odůvodněné, by se mohly stát důvodem pro udělení azylu
pouze tehdy, pokud by státní orgány země původu takové ohrožení podporovaly, tolerovaly, organizovaly, záměrně
trpěly, nezajistily účinnou ochranu apod. Případná nižší efektivita takové ochrany v konkrétních podmínkách
té které země však ještě nečiní z takového ohrožení„ pronásledování“, a tedy ani azylový důvod.“ V rozsudku
ze dne 11. 3. 2004, č. j. 6 Azs 8/2003 – 44, k otázce využití ochrany orgánů země původu zdejší
soud uvedl:, že „[n]eučinil-li stěžovatel žádné kroky k využití všech prostředků, které právní řád v zemi jeho
původu k ochraně práv a svobod poskytuje, nelze učinit závěr, že by mu taková ochrana nebyla poskytnuta,
případně že by mu sice poskytnuta byla, ale neúčinně“. V posuzovaném případě stěžovatel ochrany
ze strany orgánů veřejné moci nevyužil, nicméně ani neprokázal, na základě čeho usuzuje,
že by se ochrany ze strany státních orgánů v jeho případě v budoucnosti nedovolal, případně
dovolal, ale neúčinně. V posuzované věci stěžovatel konstatoval pouze v obecné rovině, že státní
orgány v zemi původu „nefungují“, resp. jsou propojeny s mafií, přičemž ze žádných podkladů
založených ve správním spise nelze učinit jednoznačný závěr o tom, že by ochrana v případě
stěžovatele byla s mírou předpokládané pravděpodobnosti neúčinná či dokonce odepřena.
[18] Nejvyšší správní soud shledává závěry žalovaného o tom, že stěžovatel podmínky pro
udělení některé z forem mezinárodní ochrany nesplňuje, souladnými s právními předpisy; nebylo
shledáno ani žádné zásadní pochybení krajského soudu. Ten se svým postupem neodchyluje
od citované judikatury, věc posoudil v souladu s právními předpisy i dosavadní judikaturou
Nejvyššího správního soudu, která poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné
v kasační stížnosti; své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem zdůvodnil. Otázkou udělení
azylu a především doplňkové ochrany se krajský soud podrobně a přezkoumatelným způsobem
zabýval, přičemž samotný nesouhlas se závěry soudu nezakládá důvod přijatelnosti. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud ji proto shledal ve smyslu §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
[19] Při rozhodování o nákladech řízení Nejvyšší správní soud vycházel z usnesení rozšířeného
senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, č. 4170/2021 Sb. NSS, podle něhož
je odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřijatelnost, na rozdíl od jiných případů odmítnutí kasační
stížnosti, druhem zjednodušeného meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí krajského
soudu. Výrok o náhradě nákladů řízení tedy opírá o §60 odst. 1 (nikoli odst. 3) ve spojení
s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, měl by tedy vůči neúspěšnému stěžovateli právo
na náhradu nákladů, které v řízení o kasační stížnosti důvodně vynaložil. Ze spisu však nevyplývá,
že by mu v tomto řízení jakékoli náklady nad rámec běžné administrativní činnosti vznikly, proto
mu soud jejich náhradu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. září 2022
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu