ECLI:CZ:NSS:2022:6.AZS.293.2021:36
sp. zn. 6 Azs 293/2021 – 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové
a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: A. S. A. S. A., zastoupený
Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., sídlem Kovářská 4, Praha 9, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, týkající se žaloby
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2018, č. j. OAM-166/ZA-ZA11-HA11-2017, o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2021,
č. j. 1 Az 12/2018 - 71,
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného se zamí t á .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví neudělil žalobci azyl podle §12, §13 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Současně žalobci udělil doplňkovou ochranu dle §14a téhož
zákona.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného (v rozsahu výroku o neudělení azylu) žalobou,
které Městský soud v Praze vyhověl v záhlaví označeným rozsudkem. Městský soud výrokem
I rozsudku zrušil rozhodnutí žalovaného v části výroku o neudělení azylu podle §12 zákona
o azylu, a věc v této části vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V části týkající se neudělení azylu
podle §13 a §14 zákona o azylu městský soud výrokem II rozsudku žalobu zamítl. Výrok
rozhodnutí žalovaného, kterým byla žalobci udělena doplňková ochrana dle §14a zákona o azylu,
zůstal napadeným rozsudkem nedotčen.
[3] Městský soud rozhodoval v situaci, kdy se první senát Nejvyššího správního soudu [který
se neztotožnil již s prvotní premisou o možnosti rozštěpení výroku o (ne)udělení ochrany]
usnesením ze dne 12. 7. 2021, č. j. 1 Azs 16/2021 - 32, s odkazem na nejednotnou judikaturu
obrátil na rozšířený senát s otázkou, zda lze v řízení o žalobě podle §65 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), jehož předmětem je přezkum správního rozhodnutí
o (ne)udělení mezinárodní ochrany, zrušit toto rozhodnutí pouze v části, a pokud ano, v jakém
rozsahu. Městský soud se v odůvodnění rozsudku neztotožnil s argumentací obsaženou
v překládacím usnesení č. j. 1 Azs 16/2021 - 32, a to s poukazem na skutečnost, že situace, která
nastala v nyní souzené věci, je vhodným příkladem k tomu, aby byla dělitelnost výroku
rozhodnutí vydaných ve věcech žádosti o mezinárodní ochranu umožněna. Městský soud
připomněl, že v posuzované věci byla žalobci udělena doplňková ochrana. Pokud by tedy soud
byl nucen akceptovat závěry dosavadní judikatury stran nedělitelnosti výroku, zrušením
rozhodnutí žalovaného jako celku (včetně výroku o udělení doplňkové ochrany, který žalobci
poskytuje dostatečné pobytové jistoty) by nepochybně zasáhl do jeho práv a zhoršil jeho
postavení. Dle názoru městského soudu je předkládací usnesení č. j. 1 Azs 16/2021 - 32 toliko
jednosměrné. Nelze ovšem opomíjet, že algoritmus posuzování žádosti o udělení mezinárodní
ochrany je realizován v obou směrech, případná dualita udělené mezinárodní ochrany je pouze
formální, neboť vyšší stupeň mezinárodní ochrany konzumuje nižší. Městský soud proto
neshledal důvod, pro který by měl v daném případě přistoupit také ke zrušení části rozhodnutí,
kterým byla žalobci přiznána určitá forma mezinárodní ochrany. Z pohledu městského soudu
provázanost jednotlivých forem mezinárodní ochrany nezakládá jejich neoddělitelnost
při soudním přezkumu.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[4] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti výrokům I a II rozsudku městského soudu
kasační stížnost. Poukázal na rozpor napadeného rozsudku s dosavadní judikaturou Nejvyššího
správního soudu, která vychází z principu nedělitelnosti výroku rozhodnutí ve věcech
mezinárodní ochrany. Dle stěžovatele si městský soud musel být vědom skutečnosti, že ve věcech
mezinárodní ochrany je nutné respektovat specifickou závislost jednotlivých výroků rozhodnutí,
a nezabýval se tím, zda může oddělená část výroku samostatně obstát po oddělení od jeho
ostatních částí. Výrok napadeného rozsudku, jímž došlo ke zrušení stěžovatelova rozhodnutí
nikoli v celém rozsahu, ale toliko v části týkající se neudělení azylu, je dle stěžovatele v rozporu
s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2008, č. j. 4 Azs 104/2007 - 73.
Podle tohoto rozsudku je soud povinen zrušit všechny výroky, pokud ruší výrok o neudělení
azylu dle §12 zákona o azylu, jelikož ostatní výroky jsou na něm závislé. K udělení doplňkové
ochrany může dojít až po zjištění, že žadatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu. Stěžovatel
rovněž nesouhlasil s názorem městského soudu, že současným zrušením doplňkové ochrany
by žalobce přišel o titul poskytující mu dostatečné pobytové záruky. Jelikož by se žalobce dostal
do pozice žadatele o mezinárodní ochranu, byl by nadále oprávněn k pobytu na území.
[5] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že vyhovění kasační stížnosti by bylo
v rozporu s dispoziční zásadou, neboť se u městského soudu domáhal pouze zrušení té části
rozhodnutí žalovaného, která se vztahuje k neudělení azylu. Dle žalobce judikatura Nejvyššího
správního soudu (zmiňovaná stěžovatelem) vychází z dřívější právní úpravy, která neznala institut
doplňkové ochrany, ale institut překážek vycestování. Žalobce zdůraznil odlišnost institutu
doplňkové ochrany, která je chápána jako plnohodnotné pobytové oprávnění a která má na azylu
(navzdory vzájemnému sepětí) mnohem větší nezávislost. Významný rozdíl, pro který nelze
předchozí judikaturu aplikovat na posuzovaný případ, spočívá dle žalobce také v tom,
že rozhodnutími vydanými v tehdejších posuzovaných věcech nebyla žadatelům udělena žádná
z forem mezinárodní ochrany. V posuzovaném případě však byla žalobci udělena doplňková
ochrana, její pozbytí v důsledku zrušení rozhodnutí stěžovatele jako celku by tedy představovalo
významný zásah do žalobcova postavení a porušení legitimního očekávání. Zrušení rozhodnutí
stěžovatele jako celku není dle stěžovatele ani projevem účinného opravného prostředku
ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013
o společných řízeních pro přiznání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále
jen „procedurální směrnice“). Navrácení žalobce do pozice žadatele by pro něj ve výsledku
znamenalo nejasný výsledek správního řízení, ztrátu volného vstupu na trh práce, nemožnost
vycestovat z území České republiky a nutnost v krátkých časových intervalech obnovovat
pobytový titul. Dle žalobce neexistuje zákonný podklad pro odnětí již udělené, a dokonce
prodloužené, doplňkové ochrany. Dle jeho názoru žadatelé o mezinárodní ochranu nebudou
v takových případech motivováni brojit žalobami proti rozhodnutí o neudělení azylu, bude-li
týmž rozhodnutím zároveň udělena i doplňková ochrana. Nedokonalá právní konstrukce týkající
se vztahu mezi azylem a doplňkovou ochranou způsobená mj. nepromítnutím procedurální
směrnice do českého právního řádu (v podobě možnosti podání účinného opravného prostředku
pouze vůči výroku o neudělení azylu) nemůže dle žalobce ve výsledku postihovat cizince, který
se u soudu domáhá ochrany svých práv.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[7] V posuzované věci stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňuje správnost závěrů
městského soudu, který dle jeho názoru postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
správního soudu týkající se možné dělitelnosti výroku o (ne)udělení mezinárodní ochrany, a sice
konkrétně výroku o (ne)udělení azylu a výroku o (ne)udělení doplňkové ochrany. Nejvyšší
správní soud proto na úvod zdůrazňuje, že s ohledem na obsah kasační stížnosti a konkrétní
námitky, které v ní byly uplatněny, řešil v nyní souzeném případě výhradně tuto otázku
(za situace, kdy žalobci nebyl udělen azyl, ale byla mu udělena doplňková ochrana). Nezabýval
se tak problematikou možné dělitelnosti výroku o (ne)udělení azylu (a jeho jemnějšího členění)
dle jednotlivých ustanovení zákona o azylu (§12, §13 a §14). Ve vztahu k této otázce stěžovatel
v kasační stížnosti žádné námitky nevznesl, nebyla tedy předmětem posouzení ze strany
Nejvyššího správního soudu.
[8] Podle §28 odst. 1 zákona o azylu platí, že mezinárodní ochrana se udělí ve formě azylu
nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu
podle §12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Podle odst. 2 téhož ustanovení zákona neshledá-li
ministerstvo důvody k udělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany, odůvodní své rozhodnutí ve vztahu k oběma
formám mezinárodní ochrany.
[9] Citované ustanovení zákona o azylu zakotvuje aplikační přednost udělení azylu podle §12
až §14 tohoto zákona. Doplňkovou ochranu tak lze udělit pouze za předpokladu, že u žadatele
nebudou shledány důvody pro udělení azylu.
[10] Problematikou, zda je krajský (zde městský) soud oprávněn štěpit výrok správního
rozhodnutí na rozhodnutí o azylu dle §12, §13 a §14 zákona o azylu a rozhodnutí o doplňkové
ochraně dle §14a a §14b téhož zákona, se Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti
opakovaně zabýval, ať již v době posuzování vzájemného vztahu výroku o (ne)udělení azylu
a o (ne)existenci překážek vycestování podle §91 zákona o azylu, ve znění účinném
do 31. 8. 2006, tak za současné právní úpravy, kdy posuzoval vzájemný vztah výroku
o (ne)udělení azylu a (ne)udělení doplňkové ochrany.
[11] Pokud se jedná o dřívější institut překážek vycestování, Nejvyšší správní soud poukazuje
např. již na rozsudek ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 Azs 47/2005 - 96, v němž byly vysloveny
následující závěry: „Shledá-li krajský soud důvodnou žalobu, jíž se brojí proti rozhodnutí správního orgánu
pouze z důvodu neudělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a v tomto rozsahu následně
rozhodnutí správního orgánu zruší, aniž by zároveň zrušil výrok o tom, zda se na žadatele vztahuje či nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, je takový rozsudek nezákonný, neboť rozhodování
podle §91 zákona o azylu je závislé na posouzení primární otázky řízení, tj. zda bude účastníku řízení azyl
udělen či nikoli.“ Citované závěry posléze potvrdil také rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v usnesení ze dne 23. 5. 2006, č. j. 8 Azs 21/2006 - 164: „Výrok rozhodnutí správního orgánu o tom,
že na neúspěšného žadatele o udělení azylu se vztahuje nebo nevztahuje překážka vycestování (§28 a §91
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu) je podmíněn tím, že musí být učiněn současně s rozhodnutím o neudělení
nebo odnětí azylu; potud jde také o výrok závislý (…).“
[12] „Přenositelnost“ judikatury vztahující se k překážkám vycestování na možnost dělitelnosti
výroku o (ne)udělení mezinárodní ochrany za současné právní úpravy pak Nejvyšší správní soud
dovodil např. v rozsudku ze dne 22. 7. 2009, č. j. 8 Azs 20/2009 - 99, dle kterého je judikatura
vztahující se k oddělitelnosti výroku stran překážek vycestování aplikovatelná také na vztah
výroku o neudělení mezinárodní ochrany a výroku o doplňkové ochraně. Platnost dosavadní
judikatury týkající se překážek vycestování také v případech doplňkové ochrany pak Nejvyšší
správní soud dovodil např. také v rozsudku ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69,
dle kterého „jakkoli nelze shledat úplnou shodu mezi zněním bývalého §91 a nynějšího §14a
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, tak v těch částech, kde takovou shodu shledat lze, je možno i po účinnosti
zákona č. 165/2006 Sb. aplikovat právní názory vyslovené Nejvyšším správním soudem ve vztahu k dříve
účinnému §91 zákona o azylu“.
[13] Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítal rozpor závěrů městského soudu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího správního soudu, z níž plyne, že výrok o doplňkové ochraně dle §14a
a §14b zákona o azylu je přímo závislý na výroku o azylu dle §12 téhož zákona, Nejvyšší správní
soud již výše (viz bod [8]) v obecné rovině přisvědčil závěrům stěžovatele o subsidiaritě
doplňkové ochrany vůči azylu. Pokud ovšem stěžovatel v této souvislosti poukazuje na konkrétní
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věcech sp. zn. 4 Azs 104/2007
a sp. zn. 1 Azs 16/2021, je nutno konstatovat, že v nich Nejvyšší správní soud řešil odlišnou
procesní situaci od té, která byla předmětem nyní souzené věci. V rozsudku ze dne 11. 3. 2008,
č. j. 4 Azs 104/2007 - 73, Nejvyšší správní soud krajskému soudu vytkl, že navzdory přijatým
závěrům, že žadatel nenaplňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, krajský
soud nesprávně vycházel z nemožnosti oddělit jednotlivé výroky vydaného správního rozhodnutí
stěžovatele. Nejvyšší správní soud tak krajskému soudu vytkl, že byť z jeho pohledu ostatní
výroky správního rozhodnutí obstály, neponechal je v platnosti, ale nesprávně rozhodnutí
stěžovatele zrušil v celém rozsahu. Ve věci sp. zn. 1 Azs 16/2021 pak byla předmětem posouzení
otázka týkající se možnosti štěpení výroku o (ne)udělení mezinárodní ochrany a zrušení správního
rozhodnutí stěžovatele nikoli jako celku, ale pouze ve vztahu k výroku o neudělení doplňkové
ochrany v situaci, kdy soud považoval za vadné správním orgánem provedené právní posouzení
ve vztahu k neudělení doplňkové ochrany, nikoli však již jiných forem mezinárodní ochrany
(pozn.: zvýraznění podtržením - i dále v textu - doplnil Nejvyšší správní soud).
[14] Pro úplnost pak Nejvyšší správní soud ve spojitosti s věcí vedenou
pod sp. zn. 1 Azs 16/2021, na kterou v napadeném rozsudku odkazuje městský soud i stěžovatel
v kasační stížnosti, opakovaně uvádí, že rozšířenému senátu byla usnesením ze dne 15. 4. 2021,
č. j. 1 Azs 16/2021 - 32, předložena k zodpovězení otázka týkající se právě možné dělitelnosti
rozhodnutí o (ne)udělení mezinárodní ochrany a jejího rozsahu. Rozšířený senát se však věcným
posouzením položené otázky nezabýval, neboť dospěl k závěru (viz usnesení ze dne 23. 2. 2022,
č. j. 1 Azs 16/2021 - 50), že byly z podstatné části zodpovězeny již předchozím zrušujícím
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2014, č. j. 7 Azs 16/2014 - 27 (vydaným
v téže věci a předcházejícím věci sp. zn. 1 Azs 16/2021). Rozšířený senát uzavřel, že v rozsudku
č. j. 7 Azs 16/2014 - 17 Nejvyšší správní soud vyslovil právní názor kasačně závazný
pro následné řízení, že výroky o doplňkové ochraně je možné zrušit, aniž by byl rušen výrok
o neudělení azylu (je-li žaloba důvodná pouze ve vztahu k doplňkové ochraně). Nejvyšší správní
soud tak byl ve věci vedené pod sp. zn. 1 Azs 16/2021 (související s řízením
sp. zn. 7 Azs 16/2014) povinen z těchto závěrů vycházet a nemohl je zpochybnit předložením
věci k rozhodnutí rozšířenému senátu.
[15] Nejvyšší správní soud se však ve své rozhodovací činnosti zabýval též přímo situací, která
nastala v nyní projednávaném případě, a sice kdy žadateli nebyl vydaným správním rozhodnutím
udělen azyl, avšak byla mu udělena doplňková ochrana. V rozsudku ze dne 29. 11. 2011,
č. j. 9 Azs 14/2011 - 300, Nejvyšší správní soud v této souvislosti nejprve vysvětlil, že „nesplnění
podmínek pro udělení azylu je první, výchozí podmínkou, kterou je třeba splnit pro to, aby byla cizinci udělena
doplňková ochrana. Z toho tedy jasně vyplývá posloupnost posuzování, jež začíná vždy úvahou o tom, zda lze
žadateli udělit mezinárodní ochranu ve formě azylu, a až nebyly-li naplněny důvody pro udělení azylu, posuzuje
se splnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany“.
[16] Tento postup má dle citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 9 Azs 14/2011 - 300 odraz také ve struktuře výroku rozhodnutí správního orgánu, které je
„v případě výroku o neudělení azylu opatřeno též dalším výrokem ohledně udělení či neudělení doplňkové ochrany.
Výrok o udělení či neudělení doplňkové ochrany je tak výrokem závislým, a to v tom smyslu, že je podmíněn
výrokem o neudělení azylu, případně o jeho odnětí (viz §14a zákona o azylu). Nelze tudíž ze strany krajského
soudu zrušit rozhodnutí ministerstva vnitra pouze v rozsahu výroku týkajícího se neudělení azylu bez toho,
že by byl současně zrušen též výrok o udělení či neudělení doplňkové ochrany. Připuštění této možnosti, která
v souzené věci nastala, by vedlo ke stěžovatelem namítané kolizi existujícího výroku o udělení doplňkové ochrany
a případného výroku o udělení azylu, což by znamenalo popření základního koncepčního východiska mezinárodní
ochrany jako takové, neboť nelze udělit obě její formy najednou; viz výše naznačená subsidiarita doplňkové
ochrany, jejímž cílem je poskytnutí ochrany pro osoby, které sice nesplňují podmínky pro udělení azylu, ale které
zároveň vyžadují ochranu z důvodu nebezpečí hrozící vážné újmy. Doplňková ochrana je tedy subsidiární formou
ochrany, což znamená, že nepředstavuje nahrazení nebo rozšíření institutu azylu, ale uplatní se pouze v případě,
že žadatel o mezinárodní ochranu nesplňuje důvody pro udělení azylu. Z toho dle názoru Nejvyššího správního
soudu vyplývá, že existence výroku o udělení doplňkové ochrany by při případném udělení azylu byla nejen
bezpředmětná, ale též nezákonná, a proto bylo na místě zrušit celý výrok rozhodnutí stěžovatele, byť žalobce
napadal pouze výrok v části týkající se neudělení azylu“.
[17] Z výše citovaných závěrů Nejvyšší správní soud vycházel také v usnesení ze dne
29. 4. 2021, č. j. 2 Azs 54/2021 - 30, jímž jako zjevně nepřípustnou odmítl kasační stížnost
směřující proti rozsudku městského soudu, kterým bylo zrušeno správní rozhodnutí stěžovatele
jako celek, přestože se žalobce podanou žalobou domáhal zrušení správního rozhodnutí pouze
v rozsahu výroku o neudělení azylu podle §12 zákona o azylu, neboť mu o v tehdejším případě
byla doplňková ochrana udělena. Městský soud v tehdejší věci nevyhověl požadavku na zrušení
rozhodnutí pouze v části výroku o neudělení azylu, a to s odůvodněním, že pokud správní orgán
v dalším řízení udělí žadateli azyl podle §12 zákona o azylu, dojde k situaci, kterou zákon
nepředpokládá, a sice že by cizinci byl současně udělen azyl i doplňková ochrana. Nejvyšší
správní soud posléze v usnesení č. j. 2 Azs 54/2021 - 30 potvrdil správnost tohoto postupu
městského soudu, který zrušil vydané správní rozhodnutí v celém rozsahu, a zároveň dovodil,
že nemohl-li soud v důsledku zrušení správního rozhodnutí v celém rozsahu více žalobci
vyhovět, je jím podaná kasační stížnost nepřípustná podle §104 odst. 2 s. ř. s., neboť směřuje
pouze proti důvodům rozsudku městského soudu.
[18] Pro účely nyní souzené věci je však klíčové, že Ústavní soud nálezem ze dne 29. 3. 2022,
sp. zn. IV. ÚS 1642/2021, zrušil jak v předchozím odstavci zmiňované usnesení Nejvyššího
správního soudu č. j. 2 Azs 54/2021 - 30, tak jemu předcházející rozsudek městského soudu
s odůvodněním, že postupem správních soudů došlo ke změně postavení žalobce k horšímu
(byť na základě v jeho prospěch podaného opravného prostředku), neboť mu bylo bezdůvodně
odňato postavení osoby požívající doplňkové ochrany (a z toho plynoucích práv nabytých
v dobré víře). Ústavní soud odmítl dosavadní výklad zastávaný Nejvyšším správním soudem
a stěžovatelem, který neumožňoval v řízení o žalobě proti neudělení azylu za současného udělení
doplňkové ochrany přezkoumat a rozhodnout o výroku o neudělení azylu samostatně
[bez současného zrušení výroku o (ne)udělení doplňkové ochrany]. Tento výklad dle Ústavního
soudu vykazuje neústavní deficity ve smyslu ústavního principu in dubio pro libertate (viz body 30
až 32 odůvodnění nálezu) a zásady zákazu reformationis in peius ve spojení se zásadou účinnosti
opravných prostředků plynoucí s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (body 33 až 35
nálezu).
[19] V citovaném nálezu Ústavní soud podal závazný výklad sporné otázky, dle kterého
„vyhoví-li správní soud žalobě proti rozhodnutí o neudělení azylu (rozhodnutí v dotčené části zruší a věc vrátí
správnímu orgánu k dalšímu řízení), nastane situace, kdy vedle sebe existuje rozhodnutí o udělení doplňkové
ochrany a probíhající řízení o udělení azylu. Z hlediska existence rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany nic
nebrání, aby se na žadatele po omezenou dobu (probíhajícího řízení o udělení azylu po předchozím zrušení
negativního rozhodnutí soudem) hledělo jako na osobu, které nebyl udělen azyl (fikce negativního rozhodnutí
o udělení azylu), přestože bylo toto rozhodnutí zrušeno soudem. Neshledá-li vedlejší účastník (pozn.: rozuměj
stěžovatel jako správní orgán) důvody k udělení azylu, žádost zamítne, a nastává tak běžná situace, kdy
žadateli o mezinárodní ochranu zůstává udělena doplňková ochrana za současného neudělení azylu. Shledá-li
vedlejší účastník důvody k udělení azylu, nastává hypotéza §17a odst. 1 písm. b) zákona o azylu (změna
nebo zánik okolností do té míry, že uložení doplňkové ochrany již není třeba), a vedlejší účastník v novém
rozhodnutí žadateli současně odejme doplňkovou ochranu a udělí azyl“. Při tomto postupu je dle Ústavního
soudu vyloučeno, aby po udělení doplňkové ochrany souběžně existovalo rozhodnutí o udělení
azylu a doplňkové ochrany. Takový výklad nejen respektuje zásadu subsidiarity doplňkové
ochrany k azylu, ale zároveň reaguje na doktrinální nedůslednost akcentovanou dosavadní
judikaturou Nejvyššího správního soudu i stěžovatelem, kterou spolehlivě a přesvědčivě
překonává.
[20] Na základě výše citovaných závěrů Ústavního soudu, které je Nejvyšší správní soud
povinen respektovat, Nejvyšší správní soud uvádí, že rovněž v nyní projednávané věci by opačný
výklad zastávaný stěžovatelem představoval pro žalobce ztrátu postavení osoby požívající
doplňkové ochrany, které nabyl na základě vydaného správního rozhodnutí,
a tedy by představoval bezdůvodné snížení ochrany a postavení žalobce na „pouhého“ žadatele
o mezinárodní ochranu. Osoba požívající doplňkové ochrany přitom má na rozdíl od žadatele
o mezinárodní ochranu zejména právo opustit Českou republiku (§49a odst. 2 zákona o azylu),
pro účely zaměstnanosti se považuje za osobu s trvalým pobytem (§53c téhož zákona),
a uvedená ztráta má proto negativní důsledky i v její právní sféře stran soukromého a rodinného
života. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelovou argumentací, dle které se postavení žalobce
v pozici žadatele o azyl významně nezhorší.
[21] Ústavní soud se v citovaném nálezu vyjádřil také k porušení zásady reformationis in peius.
V této souvislosti uvedl, že nelze automaticky dovodit, že by zákaz změny v neprospěch toho,
kdo využil opravného prostředku, byl bezbřehý [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne
28. 1. 2009 sp. zn. III ÚS 880/08 (U 1/52 SbNU)]. Doktrína však uznává, že i v obecném
správním právu je změna v neprospěch toho, kdo využije opravného prostředku, akceptovatelná
v situacích, kdy není dostatečně chráněn veřejný zájem (Weyr, F. Správní právo. Brno: 1930,
str. 136; Hoetzel, J. Československé správní právo. Část všeobecná. Praha: 1934, str. 331). „Ústavní soud
rovněž npochybuje, že uvedená zásada má v základních rysech interpretační význam ve všech oblastech práva,
přestože jde primárně o zásadu ovládající trestní právo, a je třeba k ní přihlédnout i při hodnocení účinnosti
opravných prostředků“ (viz bod 34 nálezu). V obecné rovině tak dotčená zásada slouží jako procesní
záruka, díky níž správní rozhodnutí mohou být předložena k přezkumu bez obav, že se postavení
osoby, v jejíž prospěch byl opravný prostředek podán, zhorší [viz nález Ústavního soudu ze dne
5. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2355/12 (N 184/67 SbNU 225)].
[22] Aplikováno na nyní souzený případ, pokud by dle stěžovatelových požadavků městský
soud zrušil též výrok o udělení doplňkové ochrany na základě žalobcem uplatněného opravného
prostředku, aniž by tím byl současně sledován konkrétní veřejný zájem, ve výsledku by se jednalo
o bezdůvodné zhoršení postavení žalobce rozporné s požadavkem na účinný opravný prostředek.
Současně by tím došlo též k porušení zásady legitimního očekávání, jelikož žalobce v dobré víře
nabyl práva plynoucí mu z udělené doplňkové ochrany, která mu nadto byla rozhodnutím
stěžovatele ze dne 6. 9. 2021, č. j. OAM-166/ZA-ZA11-LE31-PD1-2017, prodloužena o 36
měsíců. Navrácení žalobce do postavení žadatele o mezinárodní ochranu by tedy v uvedené věci
mělo za následek též omezení jeho práv nabytých a vykonávaných v dobré víře.
[23] Městský soud tedy v souzeném případě nepochybil, pokud nepřistoupil ke zrušení
žalobou napadeného rozhodnutí stěžovatele v celém rozsahu, čímž ve výsledku zachoval část
výroku rozhodnutí, kterým žalobci byla poskytnuta ochrana v podobě udělení doplňkové
ochrany.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[25] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že žalovaný (stěžovatel) neměl ve věci úspěch
a žalobci žádné náklady řízení nevznikly, Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že žalovaný nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2022
Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu