ECLI:CZ:NSS:2022:7.AS.416.2021:21
sp. zn. 7 As 416/2021 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci navrhovatelky: M. H., zastoupená
Mgr. Martinem Hasíkem, advokátem se sídlem Brněnská 53/101, Třebíč, proti odpůrci: obec
Úsuší, se sídlem Úsuší 3, zastoupený JUDr. Petrem Fialou, advokátem se sídlem
Helfertova 2040/13, Brno, za účasti: ADATE REAL s. r. o., se sídlem Midlochova 134/10,
Brno, v řízení o kasační stížnosti navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
15. 11. 2021, č. j. 64 A 6/2021 - 170,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osobě zúčastněné na řízení se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I.
[1] Rozsudkem ze dne 15. 11. 2021, č. j. 64 A 6/2021 - 170, Krajský soud v Brně (dále též
„krajský soud“) zamítl návrh, kterým se navrhovatelka domáhala zrušení části opatření obecné
povahy – územního plánu Úsuší vymezujícího specifické podmínky pro lokalitu Z1, a to: zajistit
napojení lokality na komunikační síť odpovídající lokalitě pro bydlení; zajistit vyhovující vnitřní
dopravní obsluhu; a respektovat trasu navrženého vodovodního přivaděče. Dále se návrhem
domáhala zrušení textu na straně 52 textové části: „Pro plánované lokality určené k zástavbě dle ÚP obce
budou prováděny dostavby vodovodu s napojením na vybudované rozvody s vystrojením sítě dle předchozího
popisu“. Návrh byl podán společně s žalobou proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského
kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 14. 6. 2021, č. j. JMK 87224/2021,
jímž byla zamítnuta žádost navrhovatelky a J. H. o vydání společného povolení pro stavbu
nazvanou „novostavba RD na pozemku parc. č. XA v k. ú. Ú.“ na pozemcích parc. č. XA,
XB a XC v k. ú. Ú. Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje je
u krajského soudu vedena pod sp. zn. 30 A 101/2021.
[2] Krajský soud v odůvodnění rozsudku zdůraznil, že navrhovatelka ani její právní
předchůdce nevyužili možnosti podat v rámci pořizování územního plánu námitky či připomínky.
V takovém případě může navrhovatelka před správními soudy úspěšně namítat pouze nedostatek
pravomoci či příslušnosti odpůrce k vydání opatření obecné povahy nebo porušení kogentních
předpisů chránících zásadní veřejné zájmy, které stěžejním způsobem předurčují proces přijímání
opatření obecné povahy. Splnění podmínek pravomoci a příslušnosti odpůrce k vydání územního
plánu vyplývá ze správního spisu a není mezi účastníky sporné. Podle názoru krajského soudu
územní plán neodporuje ani právním předpisům. Stanovením navrhovatelkou rozporovaných
specifických podmínek se odpůrce nedopustil žádného porušení právní úpravy regulující obsah
územního plánu. Krajský soud doplnil, že úkolem správního soudu není hledat jediné ideální
řešení, ale bránit jednotlivce před excesy a překročením zákonem stanovených mantinelů.
K tomu však v dané věci nedošlo. Soud dodal, že textová část územního plánu uvádí, že navržená
lokalita zástavy bude dopravně obsloužena prodloužením místních komunikací (v grafické části
územního plánu přitom není zakreslena účelová či místní komunikace bezprostředně se dotýkající
pozemku navrhovatelky) a uvedená část územního plánu dále obsahuje text, že přímá dopravní
obsluha stavebních pozemků bude předmětem řešení v podrobnější dokumentaci. Krajský soud
neshledal případnou ani další argumentaci, a návrh proto jako nedůvodný zamítl. Plné znění
rozsudku krajského soudu je přístupné na www.nssoud.cz a Nejvyšší správní soud na něj
pro stručnost odkazuje.
II.
[3] Navrhovatelka (dále též „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností,
ve které toliko uvedla, že spoluvlastní pozemek v obci Ú., na němž by ráda vystavěla rodinný
dům k vlastnímu bydlení. Dle jejího názoru se však odpůrce snaží zamezit její výstavbě, čímž
se s ohledem na to, že na sousedním pozemku výstavba proběhla, dopouští vůči stěžovatelce
nedůvodné diskriminace. Stěžovatelka nesouhlasí s hodnocením právního ani skutkového stavu
provedeným krajským soudem. Je nadto názoru, že se krajský soud s jí namítanou diskriminací
řádně nevypořádal. Stěžovatelka má za to, že územní plán odpůrce je v jí napadených částech
nezákonný, a nejedná se tak v incidenčním přezkumu o úvahu či hledání lepšího řešení
před soudem, jak se domnívá krajský soud, nýbrž toliko o požadavek na odstranění nezákonných
částí obsahu územního plánu, které mají přímý dopad (dosah) na stěžovatelku. Navrhla,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
[4] Odpůrce ani osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížnost je opravný prostředek
proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§102 s. ř. s.). Nejvyššímu správnímu soudu
tak nepřísluší v kasačním řízení přezkoumávat opětovně napadený správní akt (zde územní plán)
v rozsahu přezkumu provedeného krajským soudem. Předmětem přezkumu může být toliko to,
zda rozhodnutí krajského soudu k námitkám uvedeným v kasační stížnosti obstojí. Nejvyšší
správní soud je přitom povolán pouze k přezkumu v rozsahu vymezeném stěžovatelem. Řízení
o kasační stížnosti je totiž ovládáno zásadou dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti
předurčují obsah, rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí. Soud není povinen
ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným
rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta. Není přitom povinností soudu vyzývat stěžovatele
ke konkretizaci jeho tvrzení. Pokud kasační stížnost obsahuje alespoň jeden stížní bod (a splňuje
další zákonné) podmínky, není povinností soudu vyzvat stěžovatele k doplnění jeho kasační
stížnosti, resp. ke konkretizaci jeho tvrzení (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 5. 2017, č. j. 5 As 49/2016 - 198, ze dne 29. 6. 2016, č. j. 2 As 296/2015 - 180, ze dne
22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne
18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60).
[8] V popsaném smyslu nahlížel Nejvyšší správní soud na uplatněné kasační námitky
a neshledal na jejich podkladě důvod ke zrušení rozsudku krajského soudu. Krajský soud
postupoval v souladu s právní úpravou, přičemž se nedopustil ani žádných zásadních vad,
pro které by bylo třeba přistoupit ke zrušení jeho rozhodnutí. Nejvyšší správní soud
se s odůvodněním rozsudku krajského soudu plně ztotožnil a přebírá jej.
[9] V nynější věci není mezi účastníky sporu o tom, že stěžovatelka ani její právní předchůdce
(vlastník předmětných nemovitostí v době pořizování územního plánu) nepodali v rámci
pořizování územního plánu námitky, popř. připomínky proti předmětnému územnímu plánu,
tj. aktivně nevystupovali proti územnímu plánu. Judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila,
že navrhovateli brojícímu proti územnímu plánu se přičítá procesní pasivita jeho právního
předchůdce (rozsudek ze dne 6. 11. 2014, č. j. 7 As 186/2014 - 49, ze dne 21. 7. 2020,
č. j. 10 As 169/2019 - 38, atp.). Z judikatury Nejvyššího správního soudu dále vyplývá, že jestliže
navrhovatel (nebo jeho právní předchůdce) nepodal proti napadenému opatření obecné povahy
včas námitky ani připomínky, může před správními soudy úspěšně namítat pouze nedostatek
pravomoci či příslušnosti odpůrce k vydání opatření obecné povahy nebo porušení kogentních
předpisů chránících zásadní veřejné zájmy, které stěžejním způsobem předurčují proces přijímání
opatření obecné povahy (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2020,
č. j. 6 As 270/2019 - 38). Zároveň platí, že námitkami směřujícími do proporcionality přijatého
řešení se správní soud při posuzování důvodnosti návrhu nemůže věcně zabývat, neboť
by tak poměřoval důležité veřejné zájmy s dotčenými právy jednotlivců v první linii tam, kde
navrhovatel zůstal v procesu přijímání opatření obecné povahy pasivní. Koncepce soudního
přezkumu opatření obecné povahy se opírá o princip subsidiarity soudní ochrany, jenž má
nastoupit až po vyčerpání řádných opravných prostředků uvnitř veřejné správy (srov. např.
rozsudky ze dne 18. 11. 2009, č. j. 9 Ao 2/2009 - 54, č. 2008/2010 Sb. NSS, ze dne 7. 10. 2011,
č. j. 6 Ao 5/2011 - 43, ze dne 28. 8. 2012, č. j. 1 Ao 1/2010 - 247, ze dne 23. 9. 2013,
č. j. 8 Aos 2/2012 - 59, ze dne 26. 6. 2014, č. j. 5 Aos 3/2013 - 33, ze dne 23. 4. 2015,
č. j. 10 As 96/2014 - 62, ze dne 16. 5. 2018, č. j. 4 As 49/2018 - 36, ze dne 25. 10. 2018,
č. j. 2 As 51/2018 - 140, ze dne 24. 1. 2019, č. j. 5 As 257/2016 - 49, ze dne 23. 9. 2019,
č. j. 7 As 283/2018 - 32). Praxi, podle níž v případě pasivních navrhovatelů přezkoumávají
správní soudy pouze zákonnost v obecném smyslu, nikoliv však její aspekt spočívající
v proporcionalitě přijatého řešení ve vztahu ke konkrétnímu pozemku, potvrdil i Ústavní soud
a to jak v nálezu ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 1472/12 (N 211/71 SbNU 483), tak i v řadě
odmítavých usnesení (ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 482/10, ze dne 15. 2. 2013,
sp. zn. III. ÚS 3800/11, ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. I. ÚS 1055/19, či ze dne 4. 2. 2020,
sp. zn. IV. ÚS 97/19).
[10] Optikou uvedeného nahlížel na danou věc i krajský soud. Nepřehlédl přitom ani usnesení
rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 1 Ao 2/2010 - 116, které připouští prolomení výše
uvedených mezí soudního přezkumu, to však pouze tehdy pokud jsou dány výjimečné důvody;
procesní pasivita navrhovatele může být způsobena faktory subjektivními či objektivními,
přičemž její význam pro úspěšnost žaloby posoudí soud s přihlédnutím ke všem individuálním
okolnostem případu. V nyní projednávané věci stěžovatelka (a to ani v kasační stížnosti) netvrdila
a nedoložila, z jakého důvodu její předchůdce a následně i ona byli pasivní. Netvrdila žádný
relevantní důvod ve smyslu označeného usnesení rozšířeného senátu. Za uvedeného stavu je
tedy nutno konstatoval, že stěžovatelka ani netvrdila žádné okolnosti, které by bránily jí či jejímu
právnímu předchůdci uplatnit námitky v procesu pořizování územního plánu. Krajský soud proto
nepochybil, jestliže napadený územní plán přezkoumal ve výše uvedeném rozsahu. Krajskému
soudu nelze vytýkat ani posouzení otázek, které byl s ohledem na pasivitu stěžovatelky (a jejího
předchůdce) oprávněn zkoumat. Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že otázky
pravomoci správního orgánu vydat napadené rozhodnutí, nepřekročení meze zákonem vymezené
působnosti odpůrcem a vydání opatření zákonem stanoveným postupem nejsou mezi účastníky
řízení sporné. Ostatně splnění příslušných podmínek vyplývá z obsahu správního spisu. Krajský
soud dále na podkladě žalobní argumentace posuzoval, zda došlo opatřením obecné povahy
k porušení kogentních předpisů chránících zásadní veřejné zájmy, které stěžejním způsobem
předurčují proces přijímání a obsah opatření obecné povahy. Stěžovatelka sice poukazuje
na rozpornost stanovených podmínek se zákonem, v kasační stížnosti však nekonkretizuje,
se kterým ustanovením jsou předmětné části územního plánu rozporné se zákonem, resp. čím
konkrétně krajský soud pochybil. Nejvyšší správní soud proto mohl přezkoumat uvedenou
námitku pouze v předestřené rovině.
[11] Dle §43 stavebního zákona:
(1) Územní plán stanoví základní koncepci rozvoje území obce, ochrany jeho hodnot, jeho plošného a prostorového
uspořádání (dále jen „urbanistická koncepce“), uspořádání krajiny a koncepci veřejné infrastruktury; vymezí
zastavěné území, plochy a koridory, zejména zastavitelné plochy a plochy vymezené ke změně stávající zástavby,
k obnově nebo opětovnému využití znehodnoceného území (dále jen „plocha přestavby“), pro veřejně prospěšné
stavby, pro veřejně prospěšná opatření a pro územní rezervy a stanoví podmínky pro využití těchto ploch
a koridorů. (důraz přidán).
(3) Územní plán v souvislostech a podrobnostech území obce zpřesňuje a rozvíjí cíle a úkoly územního plánování
v souladu se zásadami územního rozvoj kraje a s politikou územního rozvoje.
(6) Náležitosti obsahu územního plánu a obecné požadavky na využívání území stanoví prováděcí právní předpis.
[12] Dle přílohy 7 vyhlášky č. 500/2006 Sb. o územně analytických podkladech a územně
plánovací dokumentaci, v rozhodném znění, článek I. odst. 1: textová část územního plánu obsahuje
a) vymezení zastavěného území, b) koncepci rozvoje území obce, ochrany a rozvoj hodnot, c) urbanistickou
koncepci, včetně vymezení zastavitelných ploch, ploch přestavby systému sídelní zeleně, d) koncepci veřejné
infrastruktury, včetně podmínek pro její umisťování, e) koncepci uspořádání krajiny, včetně vymezení ploch
a stanovení podmínek pro změny v jejich využití, územní systém ekologické stability, prostupnost krajiny,
protierozní opatření, ochranu před povodněmi, rekreaci, dobývání nerostů a podobně, f) stanovení podmínek
pro využití ploch s rozdílným způsobem využití s určením převažujícího účelu využití (hlavní využití), pokud je
možné jej stanovit, přípustného využití, nepřípustného využití, popřípadě podmíněně přípustného využití těchto
ploch a stanovení podmínek prostorového uspořádání, včetně základních podmínek ochrany krajinného rázu
(například výškové regulace zástavby, intenzity využití pozemků v plochách), g) vymezení veřejně prospěšných
staveb, veřejně prospěšných opatření, staveb a opatření k zajištění obrany a bezpečnosti státu a ploch pro asanaci,
pro které lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit, h) vymezení dalších veřejně prospěšných staveb a veřejně
prospěšných opatření, pro které lze uplatnit předkupní právo, i) údaje o počtu listů územního plánu a počtu
výkresů k němu připojené grafické části a j) v případě hlavního města Prahy vymezení řešeného území. (důraz
přidán).
[13] Dle článku II. odst. 1 citované přílohy vyhlášky: textová část odůvodnění územního plánu
obsahuje kromě náležitostí vyplývajících ze správního řádu a náležitostí uvedených v §53 odst. 4 a 5 stavebního
zákona, zejména a) vyhodnocení koordinace využívání území z hlediska širších vztahů v území, včetně souladu
s územně plánovací dokumentací vydanou krajem, b) údaje o splnění zadání, v případě zpracování konceptu též
údaje splnění pokynu pro zpracování návrhu, c) komplexní zdůvodnění přijatého řešení a vybrané varianty, včetně
vyhodnocení předpokládaných důsledků tohoto řešení, zejména ve vztahu k rozboru udržitelného rozvoje území,
d) informaci o výsledcích vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území spolu s informací, zda a jak bylo
respektováno stanovisko k vyhodnocení vlivů na životní prostředí, popřípadě zdůvodnění, proč toto stanovisko
nebo jeho část nebylo respektováno, e) vyhodnocení předpokládaných důsledků navrhovaného řešení na zemědělský
půdní fond a pozemky určené k plnění funkce lesa.
[14] Jak vyplývá z citované úpravy, stavební zákon i vyhláška o územně analytických
podkladech a územně plánovací dokumentaci stanoví, že textová část územního plánu obsahuje
koncepci veřejné infrastruktury, a to včetně podmínek pro její umisťování. Přesně k tomu
směřující stanovené podmínky. Nikterak neporušují ani předpisy chránící zásadní veřejné zájmy,
jakož ani nevybočují ze zákonných mantinelů upravujících obsah a možnou regulaci územního
plánu. Nejvyšší správní soud přitakává krajskému soudu i v tom, že stanovení uvedených
podmínek, resp. danou textaci odůvodnění nelze hodnotit ani jako diskriminační. Jak správně
uvedl krajský soud, dané podmínky se týkají všech vlastníků všech nemovitostí v dané oblasti
a dopadají na všechny stejnou měrou. Nelze tedy hovořit o diskriminaci stěžovatelky v důsledku
napadených podmínek územního plánu. Případné rozdílné hodnocení specifických podmínek
správními orgány v jednotlivých řízeních různých vlastníků pak může být předmětem posouzení
v rámci přezkumu individuálních rozhodnutí vydaných v těchto řízeních, z takového rozdílného
hodnocení však nelze učinit závěr o nezákonnosti či diskriminačním působení daných podmínek
územního plánu. S ohledem na uvedené nelze souhlasit ani tím, že by se krajský soud
nedostatečně zabýval tvrzenou diskriminací.
[15] Krajský soud v souladu s výše citovanou judikaturou rovněž správně vyhodnotil,
že se nemohl zabývat námitkami směřujícími do proporcionality přijatého řešení (zde zejména
zásah do vlastnických práv stěžovatelky), neboť není oprávněn poměřovat určité veřejné zájmy
s dotčenými právy jednotlivců v první linii tam, kde navrhovatel (či jeho právní předchůdce)
zůstal v procesu přijímání opatření obecné povahy pasivní, jako tomu bylo v nynějším případě.
Zejména ve vztahu ke zkoumání přiměřenosti zvoleného řešení tak platí, že soud při námitce
„nesprávnosti“ může korigovat pouze ta pochybení, která znemožnila účastníkům procesu využít
instrumentů sloužících k vypořádání sporu o obsahu budoucího územního plánu. Žádná taková
pochybení však v nynějším případě stěžovatelka ani netvrdila. Krajský soud neopomněl ani uvážit
o tom, zda napadená úprava nemohla představovat zásah do práv stěžovatelky v intenzitě blížící
se vyvlastnění, přičemž dospěl k závěru, že nikoli (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 11. 2014, č. j. 7 As 186/2014 - 49, či nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013,
sp. zn. III. ÚS 1669/11).
[16] Přístup krajského soudu odpovídal i dalším východiskům judikatury. Ta skutečně
neopravňuje krajské soudy při přezkumu územních plánů hledat jediné ideální řešení, ale bránit
jednotlivce před excesy v územním plánovaní a před překračováním zákonem stanovených
mantinelů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10 2007, č. j. 2 Ao 2/2007 - 73,
č. 1462/2008 Sb. NSS, ze dne 18. 1. 2017, č. j. 6 As 237/2016 - 33). Uvedená jakož i další
judikatura ukládá správním soudům při přezkumu opatření obecné povahy postupovat
zdrženlivě; je právem samosprávy uspořádat své územní poměry podle vlastních představ,
přičemž do postupů samosprávy lze zasahovat pouze omezeně; nepřiměřené zásahy soudní moci
do konkrétních odůvodněných a zákonných věcných rozhodnutí územní samosprávy by byly
porušením ústavních zásad o dělbě moci (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 2. 2011, č. j. 6 Ao 6/2010 - 103, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 1 Aos 3/2012 - 59, ze dne 12. 5. 2016,
č. j. 6 As 174/2015 - 72, ze dne 25. 5. 2017, č. j. 5 As 49/2016 - 198, ze dne 27. 7. 2017,
č. j. 1 As 15/2016 - 85, a ze dne 16. 3. 2020, č. j. 1 As 245/2019 - 38 atp.). Z uvedené judikatury
současně vyplývá, že ke zrušení opatření obecné povahy může soud přistoupit, pokud došlo
k porušení zákona v nezanedbatelné míře, resp. v intenzitě zpochybňující zákonnost
posuzovaného řízení a opatření jako celku. Zrušení napadeného opatření obecné povahy
nastupuje tehdy, když pochybení správního orgánu překročila mez, kterou je možno vzhledem
k celkové komplikovanosti řízení a s přihlédnutím k povaze rozhodované věci považovat za ještě
přijatelnou. K překročení takové meze může dojít jediným závažným pochybením stejně jako
větším počtem relativně samostatných (povětšinou procesních) pochybení, která by mohla být
jednotlivě vnímána jako marginální, ale ve svém úhrnu představují podstatný zásah do veřejných
subjektivních práv stěžovatelů. Výše uvedené závěry potvrzuje i další judikatura, např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2010, č. j. 8 Ao 2/2010 - 644, ze dne 2. 2. 2011,
č. j. 6 Ao 6/2010 - 103, ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 Aos 3/2013 - 36, ze dne 12. 5. 2016,
č. j. 6 As 174/2015 - 72, ze dne 25. 5. 2017, č. j. 5 As 49/2016 - 198, ze dne 27. 7. 2017,
č. j. 1 As 15/2016 - 85, či ze dne 16. 3. 2020, č. j. 1 As 245/2019 - 38. K žádným takovým
pochybením však v dané věci nedošlo.
[17] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že neshledal důvod pro vyhovění kasační stížnosti.
Krajský soud postupoval v souladu s právní úpravou a judikaturou Nejvyššího správního soudu.
Nedopustil se ani žádných vad majících za následek nutnost zrušení jeho rozsudku ex offo (srov.
např. §109 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud se proto s hodnocením krajského soudu ztotožnil
a v podrobnostech na něj odkazuje.
[18] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Ve věci rozhodl dle §109 odst. 2 s. ř. s. bez jednání.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odpůrci v řízení nevznikly žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že v nynější věci byl odpůrce
zastoupen advokátem, ten však v řízení před zdejším soudem neučinil žádné úkony.
[20] Výrok ve vztahu k osobě zúčastněně na řízení vychází z §60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož
má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti
s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů hodných zvláštního zřetele jí může soud
na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. V daném řízení osoba zúčastněná
na řízení neplnila žádné povinnosti, které by jí soud uložil, přičemž nebyly shledány ani žádné
důvody hodné zvláštního zřetele. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že osobě zúčastněné
na řízení se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2022
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu