ECLI:CZ:NSS:2022:8.AO.36.2021:79
sp. zn. 8 Ao 36/2021-79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci navrhovatele: Ing. M. W., zastoupen
Mgr. Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem se sídlem Václavské nám. 807/64, Praha 1,
proti odpůrci: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. F. Č., o návrhu na zrušení opatření obecné povahy
odpůrce ze dne 26. 8. 2021, čj. MZDR 14601/2021-23/MIN/KAN, v rozsahu čl. I bodu 16,
takto:
I. Opatření obecné povahy odpůrce ze dne 26. 8. 2021, čj. MZDR 14601/2021-23/MIN/KAN,
by l o v části čl. I bodu 16 písm. e) ve slovech „nejdéle před 24 hodinami“
v ro zp o ru se zák o n em .
II. Ve zbylé části se návrh zamí t á .
III. Odpůrce je povinen zaplatit navrhovateli náhradu nákladů řízení ve výši
21 748 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce
Mgr. Vladislava Jirky, Ph.D., advokáta.
IV. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Navrhovatel se návrhem na zrušení opatření obecné povahy domáhá zrušení čl. I bodu 16
mimořádného opatření odpůrce ze dne 26. 8. 2021, čj. MZDR 14601/2021-23/MIN/KAN.
Pro případ, že by v průběhu řízení bylo mimořádné opatření zrušeno, měl by soud
podle navrhovatele vyslovit, že v dané části bylo v rozporu se zákonem. Napadené mimořádné
opatření bylo vydáno na základě §69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně
veřejného zdraví (dále „zákon o ochraně veřejného zdraví“) a podle §2 odst. 2 písm. b) až e) a i)
zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění covid-19 (dále
„pandemický zákon“) k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření
onemocnění covid-19.
[2] Mimořádné opatření stanovilo s účinností od 1. 9. 2021 podmínky pro vstup osob
do některých vnitřních a venkovních prostor (např. provozovny stravovacích a společenských
služeb, kosmetických služeb či služeb péče o tělo, provozovny lázeňské a rehabilitační péče,
sportoviště, koupaliště zoologické a botanické zahrady, kulturní objekty a veletrhy či prodejní
hospodářské výstavy) nebo pro účast na hromadných akcích nebo jiných činnostech (např. účast
na tanečních a obdobných akcích, slavnostech, poutích, přehlídkách, oslavách a jiných
shromážděních, při nichž dochází ke kumulaci osob, rovněž na koncertech a jiných kulturních
představeních jakož i sportovních utkání, kongresů, vzdělávacích akcí a zkoušek v prezenční
podobě, dále účast u voleb anebo zasedání orgánu právnické osoby, pokud se jej účastní více
než 20 osob), přičemž podle čl. I bodu 16 bylo (zjednodušeně řečeno) vyžadováno:
a) absolvování RT-PCR vyšetření na přítomnost viru SARS-CoV-2 s negativním
výsledkem, a to nejdéle před 7 dny,
b) absolvování rychlého antigenního testu (RAT) na přítomnost antigenu viru
SARS-CoV-2 s negativním výsledkem, a to provedeného zdravotnickým
pracovníkem nejdéle před 72 hodinami,
c) uplynutí nejméně 14 dní od dokončeného očkovacího schématu, a to
schváleným léčivým přípravkem,
d) prodělání laboratorně potvrzeného onemocnění covid-19, jestliže uplynula
doba izolace a od prvního pozitivního testu neuplynulo více než 180 dní,
e) podstoupení RAT na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 určeného
pro sebetestování na místě, a to s negativním výsledkem; prokázání podstoupení
RAT za dozoru zdravotnického pracovníka prostřednictvím on-line služby
nejdéle před 24 hodinami, rovněž s negativním výsledkem potvrzeným
poskytovatelem zdravotních služeb, anebo
f) v případě osoby ve škole nebo školském zařízení doložením čestného
prohlášení anebo potvrzením školy o absolvování RAT na přítomnost antigenu
viru SARS-CoV-2 určeného pro sebetestování nebo povoleného odpůrcem
k použití laickou osobou, a to s negativním výsledkem.
[3] Napadené mimořádné opatření bylo s účinností od 13. 9. 2021 změněno mimořádným
opatřením odpůrce ze dne 10. 9. 2021 čj. MZDR 14601/2021-24/MIN/KAN, ovšem toliko
v částech, které nejsou podaným návrhem dotčeny (proto ani nebylo třeba, aby napadenou
část mimořádného opatření soud přezkoumával „ve znění“ uvedeného změnového
opatření, jak navrhovatel v návrhu uváděl). Napadené mimořádné opatření následně bylo
s účinností od 30. 9. 2021 zrušeno mimořádným opatřením odpůrce ze dne 27. 9. 2021,
čj. MZDR 14601/2021-25/MIN/KAN.
II. Obsah návrhu na zrušení mimořádného opatření
[4] Navrhovatel v návrhu nejprve ke své aktivní procesní legitimaci uvedl, že je členem
statutárního orgánu několika obchodních korporací a dopadá na něj regulace obsažená
v mimořádném opatření. Podstoupil rychlý antigenní test, který mu byl proveden zdravotnickým
pracovníkem poskytovatele zdravotních služeb, a to s využitím videohovoru. Považuje
za diskriminační, že „doba platnosti“ takového testu je v čl. I bodu 16 písm. e) věta za středníkem
mimořádného opatření stanovena jen na 24 hodin, a to ve vztahu k době platnosti shodného
antigenního testu dle čl. I bodu 16 písm. b) téhož opatření, u něhož je doba platnosti stanovena
na 72 hodin. Takové rozlišování považuje za nelegitimní, diskriminační, neodůvodněné
a svévolné. Mimořádné opatření zasahuje do jeho práva vstupovat do vymezených vnitřních
a venkovních prostor a účastnit se hromadných akcí a jiných činností včetně práva
účastnit se zasedání orgánu obchodní korporace (navrhovatel je mimo jiné místopředsedou
představenstva X).
[5] K důvodům návrhu dále uvedl, že v případě antigenního testu (prováděného testováním
ze slin) podle čl. I bodu 16 písm. b) i e) věta za středníkem mimořádného opatření je odběr
prováděn prakticky stejně. Daný test byl výrobcem navržen tak, aby jej bylo možno využít i jako
samotest. Role proškoleného zdravotního pracovníka při provádění testu spočívá v dohledu
nad správným postupem testované osoby v souladu s návodem výrobce a následně
ve vyhodnocení testu. Navrhovatel nespatřuje žádný legitimní důvod, proč odpůrce
v mimořádném opatření zavedl dvě kategorie rychlých antigenních testů. Odpůrce rozdílnou
dobu platnosti testů stanovenou v čl. I bod 16 písm. b) a písm. e) věta za středníkem řádně
neodůvodnil. Odůvodnění nemůže být založeno na rozlišení, zda pro testování jsou
zdravotnickým pracovníkem použity testy určené pro samotestování. I v případě testů
„v ordinaci“ se používají testy, které jsou schváleny také pro samotestování. Navrhovatel
současně předpokládá, že odpůrce nevycházel z toho, že antigenní rapid testy (RAT)
certifikované a schválené pro použití v ČR i dalších členských státech, pokud jsou vhodné (i)
pro sebetestování, jsou méně přesné či jinak horší než testy určené (i) pro sebetestování.
Z odůvodnění mimořádného opatření neplyne, že by znakem, který by měl důvodně vést
k rozlišování antigenních testů, měla být role zdravotnického pracovníka. Ta je při testování
ze slin v ordinaci i při videohovoru prakticky shodná. Pokud u použití některých antigenních
testů existují rozdíly, lze je eliminovat volbou vhodného antigenního rapid testu a vyhovující
variantou jeho použití (v souladu s návodem výrobce), aby je bylo možné využít i v rámci
telemedicíny.
[6] Využití on-line služeb navrhovatel navíc pokládá za odpovídající účelu mimořádného
opatření. Testovaná osoba se nemusí dostavit na odběrové místo, čímž se snižuje riziko přenosu
onemocnění. Úprava, která zbytečně zvyšuje nebezpečí nákazy stanovením diskriminačně krátké
doby platnosti testu a nutí navrhovatele podstoupit stejný test v ordinaci či na odběrovém místě,
je nezákonná. Poukázal též na dřívější rozsudky NSS, jimiž byla zrušena mimořádná opatření
odpůrce, resp. konstatována jejich nezákonnost z důvodu, že neobsahovala důvody pro stanovení
různé délky platnosti PCR a antigenních testů (rozsudky ze dne 22. 4. 2021, čj. 6 Ao 11/2021-48,
ze dne 29. 6. 2021 čj. 8 Ao 7/2021-44, a ze dne 2. 7. 2021 čj. 9 Ao 8/2021-46). Ani v napadeném
mimořádném opatření odpůrce vytýkanou vadu spočívající v neodůvodnění potřebnosti
rozdílného přístupu k různým testům nenapravil, ale ještě ji prohloubil tím, že stanovil různou
délku platnosti i mezi jednotlivými druhy antigenního testu. Navrhovatel proto s ohledem na výše
uvedené požaduje zrušit čl. I bod 16 napadeného opatření, aby odpůrce mohl přijmout novou
nediskriminační úpravu pro vstup do některých prostor a účast na hromadných akcích
nebo činnostech, přičemž nechává na úvaze soudu, zda takový závěr spojí i se zrušením
ustanovení na čl. I bod 16 odkazujících.
III. Vyjádření odpůrce
[7] Odpůrce ve vyjádření k návrhu předně zpochybnil aktivní procesní legitimaci
navrhovatele k napadení celého čl. I bodu 16 mimořádného opatření, protože navrhovatel svou
argumentaci založil jen na tvrzeních týkajících se písm. b) a e). K tomu odkázal na usnesení NSS
ze dne 17. 9. 2021, čj. 8 Ao 23/2021-51, ve kterém soud neshledal aktivní procesní legitimaci
navrhovatele u těch oddělitelných částí mimořádného opatření, které navrhovatel fakticky
jen zcela formálně zahrnul do návrhového petitu, ale neuplatnil k nim žádnou argumentaci.
[8] Návrh nepovažuje odpůrce za důvodný. Podle rozsudku ze dne 29. 3. 2011,
čj. 6 Ao 7/2010-73, by měl NSS k přezkumu opatření obecné povahy přistupovat zdrženlivě
a v rámci testu proporcionality by měl postihovat pouze extrémní případy věcně nesprávných
opatření, která jsou jen formálně v souladu se zákonem, nikoliv však případy, kdy v rámci zákona
je možné vícero řešení daného problému a soud pouze dospěje k závěru, že lepší by bylo jiné
řešení než v dané věci příslušným orgánem přijaté. Odpůrce je vrcholným orgánem ochrany
veřejného zdraví, vede krajské hygienické stanice, má k dispozici Státní zdravotní ústav a Ústav
zdravotnických informací a statistiky ČR. Situaci ohledně nové a bezprecedentní epidemie
je nutné posuzovat komplexně. Odborné poznatky o ní se dynamicky vyvíjí, a informace
a podklady, které jsou běžně dostupné pro provedení správního uvážení, za této situace nejsou
zcela k dispozici. Veškerá opatření odpůrce činí a) na základě všech dostupných (i když
omezených) informací o viru, b) při vědomí, že tyto informace nejsou dostatečné a přesné a že c)
není možné čekat na to, až bude prokázáno a jednoznačně doloženo, zda je jedno zvažované
opatření lepší než jiné. Při přijímání svých opatření preferuje ochranu života a zdraví osob
při současné snaze o co nejmenší omezení chodu společnosti. Princip proporcionality provádí
tak, že zhodnotí současný stav šíření onemocnění covid-19 na území ČR. Na základě dostupných
skutečností a dostupných vědeckých znalostí pak dojde k odhadu rizika šíření onemocnění
na zdraví a životy osob. Pokud je výsledek neuspokojivý, jsou identifikována různá opatření, která
by mohla šíření onemocnění zpomalit a zmírnit dopady jeho šíření na zdraví a životy osob.
Při volbě vhodných opatření volí odpůrce ty, které v nejvyšší míře zpomalují šíření onemocnění,
a zároveň co nejmenším způsobem negativně dopadají na obyvatelstvo a práva osob. Zohledňuje
také to, že přijímaná opatření jsou dočasná, kdežto explozivní šíření nákazy by mělo trvalé
následky.
[9] K samotným námitkám navrhovatele uvádí, že čl. I bod 16 obsahuje čtyři délky
„platnosti“ rychlého antigenního testu. V písm. b) 72 hodin pro osobu, které test provedl
zdravotnický pracovník. V písm. e) části věty před středníkem je upraveno sebetestování laickou
osobou, která antigenní test podstoupí na místě. V písm. e) části věty za středníkem 24 hodin
v případě osoby, která podstoupila antigenní test za dozoru zdravotnického pracovníka
prostřednictvím on-line služby. V písm. f) 72 hodin v případě osoby, která absolvovala ve škole
nebo školním zařízení antigenní test určený pro sebetestování laickou osobou. Odpůrce dodal,
že nastavil různou délku platnosti testu s ohledem na to, kdo v jednotlivých případech test
provádí, nikoli s ohledem na to, o jaký test se jedná. Ve všech uvedených případech se jedná
o použití rychlých antigenních testů, které odpůrce považuje všechny za stejně spolehlivé
vzhledem k tomu, že je jejich uvedení na český trh za tímto účelem regulováno. V případě testu
upraveného pod písm. b) jej provádí profesionál – zdravotnický pracovník. Na výsledek se proto
pohlíží jako na spolehlivý, protože je test důkladně proveden. Na test provedený na místě
dle písm. e) věty před středníkem se hledí jako na nejméně spolehlivý, protože si jej provedl laik
a platí jen pro akci či službu následující po jeho provedení. Test podle písm. e) věty za středníkem
si provádí opět sám testovaný, ale přes webkameru na něj dohlíží profesionál, který ale test sám
neprovádí. Jde tudíž o test, který je spolehlivější než test provedený samotným laikem, ale méně
spolehlivý než test provedený profesionálem. Situace upravená v písm. f) se týkala žáků
ve školách, kteří byli testováni opakovaně, a výsledek testu byl opětovně potvrzován. Odpůrce
se proto neztotožňuje s tím, že by napadené mimořádné opatření navrhovatele diskriminovalo,
resp. že by k odlišné délce platnosti nevedly racionální důvody.
IV. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení
[10] Osoba zúčastněná na řízení se k podáním účastníků nevyjádřila, poskytla soudu pouze
několikrát aktualizované stanovisko, které je díky četným odkazům na řadu jiných podání a řízení
o přezkumu různých mimořádných opatření odpůrce na hranici srozumitelnosti. Jeho podání
představuje souhrnnou polemiku s mimořádnými opatřeními vydávanými odpůrcem a způsobem,
jakým v rámci řešení epidemie postupuje. Nosným motivem jeho podání je odpor
proti zvýhodňování očkovaných osob. Ztotožňuje se s navrhovatelem v tom, že by napadená část
mimořádného opatření měla být zrušena. K otázkám, které vymezil navrhovatel ve svém návrhu
(tedy k neodůvodněnému rozlišování mezi osobami, které podstoupily rychlý antigenní test),
se ale osoba zúčastněna blíže nevyjadřuje. Nejvyšší správní soud proto nepokládá za účelné
na tomto místě její rozsáhlá vyjádření rekapitulovat. Ta jsou ostatně shodná se včasným návrhem
osoby zúčastněné na zrušení téhož mimořádného opatření, o němž je vedeno
pod sp. zn. 8 Ao 31/2021 samostatné řízení.
V. Jednání u soudu
[11] Při jednání u soudu navrhovatel nad rámec písemného návrhu předně reagoval
na vyjádření odpůrce. Pokud jde o legitimaci k podání návrhu, poukázal na to, že čl. I bod 16
mimořádného opatření je jedním celkem, přičemž na toto ustanovení odkazuje opatření
i v dalších svých bodech. Je tedy dána jeho věcná legitimace v celém rozsahu návrhu. Zdůraznil,
že různou „dobu platnosti“ jednotlivých antigenních testů měl odpůrce vysvětlit již v odůvodnění
mimořádného opatření, jak požaduje §3 odst. 2 pandemického zákona, nikoliv důvody nově
formulovat až v řízení před soudem. Sám odpůrce ve vyjádření k návrhu potvrdil, že napadené
opatření přijal s vědomím, že všechny rychlé antigenní testy s příslušnou certifikací a schválením
pro použití v ČR i v jiných členských zemích jsou stejně validní, ať jde o testy určené (i)
pro sebetestování či nikoliv. Odpůrcem dodatečně předložené důvody nemohou být rozvinutím
jediné věty, kterou v této souvislosti odůvodnění obsahuje a jeho argumentace jde nad rámec
odůvodnění mimořádného opatření. Zmiňuje-li odpůrce ve vyjádření „spolehlivost“ testů, tento
pojem se v opatření ani v jeho odůvodnění nevyskytuje. Odpůrce navíc ani touto argumentací
nijak nevyvrací námitku nedůvodného rozlišování mezi dohledem a prováděním testu
zdravotnickým pracovníkem. Navrhovatel zdůraznil, že test ze slin či ze sputa (sputum je obsah
dýchacích cest, který byl vykašlán a vyplivnut z dutiny ústní; pozn. NSS) se ve všech podstatných
aspektech provádí stejně, ať je testovaná osoba přítomna v ordinaci nebo je použito moderních
prostředků tzv. telemedicíny. Proces samoodběru je nenáročný, testy značky New Gene
schválené (i) pro samotestování lze bez dopadu na jejich spolehlivost provádět též v běžných
podmínkách. I v případě využití videohovoru se jedná o poskytnutí zdravotní služby ve smyslu
zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Jedná se tedy o úkon diagnostické péče, jehož
účelem je zjišťování zdravotního stavu pacienta, přičemž tato zdravotní služba je poskytována
k tomu oprávněným zdravotnickým pracovníkem. Nejedná se o „samotest“. Zdravotnický
pracovník test vyhodnocuje a nese plnou odpovědnost za jeho správné provedení. Testování jako
diagnostický úkon je zdravotní službou, je-li prováděn k tomu oprávněným zdravotnickým
pracovníkem, a to bez ohledu na to, zda je při daném úkonu využito prostředku on-line
komunikace. Nejedná se o dohled, ale o samotné provádění testu. U testu on-line i v ordinaci
odběr vzorků provádí testovaná osoba sama a vyhodnocení vzorku zdravotnický pracovník.
[12] Podle navrhovatele racionalitu důvodů odlišné délky platnosti rychlých antigenních
testů zpochybňuje i to, že v případě testu provedeného laickou osobou ve školském zařízení
odpůrce stanovil délku platnosti 72 hodin. Sám odpůrce navíc opatřením ze dne 22. 10. 2021,
čj. MZDR 14601/2021-26/MIN/KAN, rozlišování mezi tesy prováděnými s využitím
(bez využití) on-line služby co do platnosti opustil a stanovil jim stejnou dobu platnosti.
Při jednání navrhovatel dále zdůraznil, že testování ze slin nabízejí až stovky odběrných míst
a není pravda, že by odběr ze slin byl méně přesný. Různá odběrná místa takový test nabízejí jako
zcela rovnocenný. Závěrem navrhovatel zdůraznil, že vysvětlení odpůrce se vzájemně popírají,
nejsou srozumitelná a konzistentní.
[13] Odpůrce při jednání u soudu nad rámec písemného vyjádření k návrhu nesouhlasil s tím,
že by odůvodnění mimořádného opatření nově nahrazoval. Má za to, že je toliko rozvinul
a dovysvětlil. Za podstatné považuje to, kdo test provádí. On-line testování není na stejné úrovni
jako testování přímo zdravotnickým pracovníkem, neboť u něj je provádění odběru, manipulace
s odebraným materiálem i diagnostika ze své povahy vyšší kvality. Za zásadní odpůrce označil
a dále zdůrazňoval kvalitu odběru testovaného materiálu. On-line testování představovalo pouze
komplement k dalším opatřením, aktuálně platné opatření již danou problematiku neupravuje,
přičemž vyvíjející se poznání se projevuje právě i v postupně přijímaných opatřeních. Jak ukazují
existující studie, při on-line testování docházelo k falešným negativitám, a to zejména z důvodu
špatného odběru vzorku (samoodběr nemusí být proveden správně např. z důvodu bolestivosti).
I v souladu s existujícími doporučeními je nutno samotesty považovat za doplňkové a optimálně
by měly být používány u osob asymptomatických. Provádění testu on-line není podle odpůrce
zdravotní službou. O tu se jedná pouze tehdy, pokud je odebraný vzorek dopraven do laboratoře
a tam zpracován. On-line testy jsou samotestem a nemohou být brány na roveň antigenních
testů provedených zdravotníkem, což se musí projevit i v trvání platnosti takového testu.
[14] Jde-li o odběr sputa, v němž spočíval test uvedený navrhovatelem (k němuž byl
při jednání u soudu proveden důkaz příbalovým letákem z veřejně dostupných webových
stránek), ten je podle odpůrce určen pro osoby symptomatické, které skutečně něco vykašlávají,
protože zdravý člověk nevykašlává sputum. Odpůrce při jednání u soudu připustil, že se používají
i výsledky vyšetření ze slin, víceméně se však od nich ustupuje. Sliny jsou převážně určeny
pro velmi orientační hodnocení a pro samotesty. Pokud přijde osoba se symptomy k lékaři
do ordinace, ten provede výtěr nosohltanu, případně nechá vykašlávat sputum. I v případě
vyšetření ze slin má podle odpůrce význam, pokud je odběr i vyhodnocení provedeno
pod přímou kontrolou zdravotníka. Ten nemůže přes obrazovku například říct, zda testovaný
v puse sliny dobře nashromáždil, dobře plivnul, nepoužil pro test něčí jinou slinu nebo prostě
nějaký jiný materiál. Nemůže za uvedené odpovídat. V současné době skutečně neexistuje
ve zdravotnickém systému ČR možnost telemedicínského odběru biologického materiálu, která
by doma provedený odběr, byť on-line sledovaný, stavěla na roveň zdravotnického výkonu
odběru biologického materiálu anebo vyšetření.
VI. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud se i s ohledem na vyjádření odpůrce zabýval nejprve tím,
zda je navrhovatel aktivně procesně legitimován k podání návrhu na zrušení napadené části
mimořádného opatření. Podle §101a odst. 1 s. ř. s. může podat návrh na zrušení opatření obecné
povahy nebo jeho části ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním
orgánem, zkrácen. Navrhovatel musí „logicky konsekventně a myslitelně tvrdit možnost dotčení jeho právní
sféry příslušným opatřením obecné povahy“ (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2009,
čj. 1 Ao 1/2009-120, č. 1910/2009 Sb. NSS, anebo rozsudek NSS ze dne 14. 3. 2021,
čj. 8 Ao 1/2021-133). Aktivní procesní legitimaci může založit i logicky konsekventní tvrzení,
že navrhovatel patří do skupiny, která má být mimořádným opatřením diskriminována (viz
rozsudky NSS ze dne 30. 6. 2021, čj. 6 Ao 21/2012-23, ze dne 2. 9. 2021, čj. 9 Ao 13/2021-37,
či ze dne 20. 10. 2021, čj. 8 Ao 22/2021-183).
[16] Stěžovatel v nynější věci tvrdí, že se účastní zasedání orgánů právnické osoby a čerpá
služby na základě splnění podmínky dle čl. I bodu 16 písm. e) za středníkem mimořádného
opatření, přičemž absolvoval rychlý antigenní test za dozoru zdravotnického pracovníka
prostřednictvím on-line služby (konfirmační e-mail a potvrzení k návrhu přiložil). Stanovená
doba platnosti tohoto testu je podle něj nedůvodně kratší ve vztahu k rychlému antigennímu
testu, který provedl zdravotnický pracovník dle čl. I bodu 16 písm. b) opatření. I s ohledem
na tvrzení navrhovatele zdůrazněná při jednání u soudu má Nejvyšší správní soud za to,
že je na místě aktivní procesní legitimaci navrhovateli přiznat, a to v souladu s návrhem ve vztahu
k celému čl. I bodu 16 napadeného opatření, který stanoví podmínky pro vstup do vnitřních
a venkovních prostor nebo pro účast na hromadných akcích. Právě tyto podmínky jsou totiž
podle navrhovatele stanoveny diskriminačně. Ze samotné skutečnosti, že argumentace
navrhovatele směřuje především ke stanovení „délky platnosti“ antigenního testu podle písm. e)
za středníkem dané části napadeného mimořádného opatření ještě neznamená, že by nebyl
aktivně procesně legitimován k napadení celého bodu 16. Odkazuje-li odpůrce v této souvislosti
na výše již označené usnesení zdejšího soudu ve věci sp. zn. 8 Ao 23/2021, nelze přehlédnout,
že v dané (odkazované) věci navrhovatel požadoval zrušení několika samostatných částí
mimořádného opatření odpůrce, a to včetně těch, jichž se jeho návrhová argumentace
ani vzdáleně netýkala (aktivní procesní legitimaci dovozoval z tvrzené nemožnosti využívat služeb
a z regulace prodeje zboží, přičemž odpůrcem odkazované závěry soudu se týkaly částí opatření
regulujících konání veřejných a soukromých akcí, výkonu shromažďovacího práva či konání
voleb a zasedání orgánů právnických osob). Lze tedy uzavřít, že s ohledem na uplatněná tvrzení
navrhovateli svědčí aktivní procesní legitimace k návrhu na zrušení celého čl. I bodu 16.
[17] Vzhledem k tomu, že v dané věci soud též shledal naplnění podmínek řízení, přistoupil
vázán rozsahem návrhu a uplatněnými důvody (§101d odst. 1 s. ř. s.) k jeho samotnému
věcnému přezkumu. Dospěl přitom k závěru, že návrh je z části důvodný.
[18] Podstata argumentace navrhovatele v dané věci spočívá v tom, že jej odpůrce
diskriminuje stanovením doby, po kterou se může jako osoba, která podstoupila rychlý antigenní
test prostřednictvím on-line služby [podle čl. I. bodu 16 písm. e) za středníkem], účastnit aktivit,
resp. využívat služeb stanovených v mimořádném opatření, a to ve vztahu k době platnosti
shodného testu dle čl. I. bodu 16 písm. b). Rozlišování mezi „délkou platnosti“ rychlých
antigenních testů podle navrhovatele není v mimořádném opatření řádně odůvodněno.
[19] V tomto směru je třeba předeslat, že v samotném textu napadeného mimořádného
opatření odpůrce zmiňuje více druhů rychlých antigenních testů, u nichž pak dále zohledňuje
okolnosti provedení testování a stanoví různou délku jejich platnosti (v případě negativního
výsledku). Čl. I bod 16 písm. b) upravuje absolvování „rychlého antigenního testu (RAT) … který
provedl zdravotnický pracovník“, přičemž platnost takového testu je stanovena na 72 hodin.
O rychlém antigenním testu (bez dalšího upřesnění či „přívlastku“) hovoří také čl. I bod 16
písm. e) věta za středníkem, který upravuje on-line testování „za dozoru zdravotnického pracovníka“
(platnost takového testu je stanovena na 24 hodin). Vedle toho ovšem mimořádné opatření
hovoří i o „rychlém antigenním testu (RAT) … určeném pro sebetestování (použití laickou osobou)“.
Absolvování takového testu jako podmínky pro vstup do některých prostor či účasti
na hromadných akcích je stanoveno v čl. I bodu 16 písm. e) větě před středníkem, kde
je upraveno tzv. testování na místě. Takový test je platný jen pro účast na aktivitě bezprostředně
navazující na absolvování testu. Čl. I bod 16 písm. f) se pak upravuje „rychlý antigenní test (RAT)
…, který je určen pro sebetestování nebo povolený Ministerstvem zdravotnictví k použití laickou osobou“, jenž
„osoba ve škole nebo školském zařízení absolvovala podle jiného mimořádného opatření Ministerstva
zdravotnictví“. Platnost takového testu je stanovena na 72 hodin.
[20] V odůvodnění mimořádného opatření odpůrce v této souvislosti pouze jinými slovy
opisuje obsah (text) samotného čl. I bodu 16. Rozdílně stanovenou dobu platnosti testů
pak výslovně vysvětluje pouze tak, že „[v] případě on-line provedeného antigenního testu je doba platnosti
tohoto testu stanovena na 24 hodin a to z důvodu, že jde o test určený pro sebetestování (k použití laickou osobou)
provedený v domácím prostředí a nejde o antigenní test provedený zdravotnickým pracovníkem“ (viz zvláštní část
odůvodnění k bodu I/16, str. 28 napadeného opatření). Součástí tohoto odůvodnění není
ani odkaz na určitý zdroj, které odůvodnění mimořádného opatření na jiných místech používá.
Lze dodat, že ve vztahu k délce platnosti antigenních testů již odůvodnění napadeného opatření
nic dalšího neuvádí (a to ani ve své obecné části), přičemž pro účely některých aktivit je obecné
pravidlo plynoucí z čl. I bodu 16 speciálně upraveno [zkrácení doby platnosti testu pro osoby,
kterým může být umožněn tanec dle bodu 3 vi) či naopak prodloužení platnosti testu
pro účastníky pravidelných aktivit v neměnném kolektivu dle bodu 13 mimořádného opatření].
[21] Z výše uvedeného by tedy bylo možno dovozovat, že mimořádné opatření rozlišuje
mezi různými druhy rychlého antigenního testu, konkrétně mezi rychlými antigenními testy
určenými pro sebetestování a rychlými antigenními testy ostatními („bez přívlastku“).
Z citovaného mimořádného opatření a jeho odůvodnění je pak možno dovodit, že rozlišení dob
platnosti jednotlivých způsobů antigenního testování má být založeno vedle kritéria, zda jde
o test určený (zjednodušeně řečeno) pro sebetestování, též na kritériu, zda jde o test provedený
zdravotnickým pracovníkem. Ve vyjádření k návrhu v nyní projednávané věci však k uvedenému
rozlišení odpůrce (již v reakci na výhrady formulované navrhovatelem) výslovně upřesnil,
že různou dobu platnosti nestanovil s ohledem na to, o jaký druh antigenního testu se jedná,
ale s ohledem na to, kdo jej provedl. Všechny druhy testů totiž považuje za stejně spolehlivé.
Přestože při jednání u soudu odpůrce opětovně naznačil určité pochybnosti týkající
se srovnatelnosti (spolehlivosti) výsledků různých druhů rychlých antigenních testů (především
jde-li o samotesty prováděné ze slin), pro nyní projednávanou je především podstatné,
že ve shodě s písemným vyjádřením k návrhu v zásadě setrval na kritériu zdůvodňujícím různou
délku platnosti testů spočívajícím v tom, kdo rychlý antigenní test provedl. Posouzení tohoto
kritéria tedy bude pro rozhodnutí v dané věci určující.
[22] Přes takto vymezený předmět sporu nicméně považuje Nejvyšší správní soud za nutné
na tomto místě alespoň stručně poznamenat, že s přihlédnutím k odůvodnění mimořádného
opatření a následnému vyjádření odpůrce není zřejmé, proč mimořádné opatření vlastně
rozlišovalo mezi různými druhy rychlých antigenních testů. Již tak poměrně komplikovaná úprava
se tím totiž stala pro běžného adresáta ještě více nepřehlednou, a to v natolik praktické
a podstatné otázce, jakou bylo antigenní testování. Nezbývá, než nad takovým postupem odpůrce
(byť není jádrem sporu nyní projednávané věci) vyslovit politování a podiv. Jde-li pak o další
možná kritéria rozlišující délku platnosti různých antigenních testů, lze dodat, že Nejvyšší správní
soud se v tomto řízení nezabýval ani hodnocením (mezi účastníky zjevně) sporné otázky
(kritéria), zda je provedení on-line testu zdravotní službou ve smyslu zákona o zdravotních
službách či nikoliv. Takové kritérium totiž v dané věci neplyne z textu mimořádného opatření
ani jeho odůvodnění. Je sice třeba respektovat, že odpůrce může v řízení před soudem
ve vyjádření k návrhu dovysvětlit některé dílčí otázky neobsažené v odůvodnění mimořádného
opatření. Odpůrce však nemůže zpětně měnit důvody jím vydaného opatření, a to v podstatě
jen v závislosti na argumentaci toho či onoho navrhovatele v soudním řízení (viz rozsudek NSS
ze dne 2. 9. 2021, čj. 9 Ao 13/2021-36).
[23] Jak již bylo výše uvedeno, kritérium, od něhož odpůrce odvozuje rozlišení různé délky
platnosti (negativního) rychlého antigenního testu, a jehož zákonností se Nejvyšší správní soud
v tomto řízení zabýval, spočívá v účasti (přímém podílu) zdravotnického pracovníka na testování.
V této souvislosti považuje soud za nutné zdůraznit, že k posouzení zákonnosti tohoto kritéria
lze v dané věci přistoupit, pouze jde-li o vztah rychlých antigenních testů upravených v čl. I bodu
16 písm. b) na straně jedné (test provedený zdravotnickým pracovníkem), a na straně druhé testů
upravených v písm. e) za středníkem téhož bodu (test provedený za dozoru zdravotnického
pracovníka prostřednictvím on-line služby). Je třeba připomenout, že v řízení o návrhu na zrušení
opatření obecné povahy je soud vázán důvody návrhu, přičemž navrhovatelem řádně a včas
uplatněné důvody míří výlučně k rozdílné době platnosti výše uvedených dvou způsobů
testování. Jinak řečeno, za těchto okolností se soud nezabýval tím, zda stanovení doby platnosti
rychlého antigenního testu provedeného za on-line dozoru zdravotnického pracovníka
dle písm. e) za středníkem je nezákonné (diskriminační) ve vztahu k dalším rychlým antigenním
testům, které mimořádné opatření taktéž předpokládá [v písm. e) před středníkem (testování
na místě) a v písm. f) (testování ve školách a školských zařízeních)]. Soud si je vědom,
že navrhovatel při jednání u soudu zpochybnil racionalitu rozlišení dílky platnosti antigenních
testů i s odkazem na testování ve školách (školských zařízeních), nicméně tento návrhový bod
je s ohledem na zákonem předvídanou koncentraci řízení nepřípustný (§101b odst. 2 s. ř. s.).
[24] Argumentace navrhovatele se v dané věci odvíjí především od nedostatečného
odůvodnění napadeného mimořádného opatření. Jde-li o požadavky na odůvodnění
mimořádných opatření odpůrce a jeho význam, tím se již Nejvyšší správní soud v rámci
své rozhodovací praxe opakovaně zabýval (srov. např. rozsudek ze dne 14. 4. 2021,
čj. 8 Ao 1/2021-133, č. 4187/2021 Sb. NSS). Stejně tak již zdejší soud vysvětlil, že podstatné
pro posouzení zákonnosti (tedy předně i přezkoumatelnosti) napadeného mimořádného opatření
je, zda „odpůrcem zvolené řešení má alespoň rámcovou oporu v odůvodnění napadeného mimořádného opatření“,
přičemž „odpůrce je zároveň v soudním řízení oprávněn předložit další argumenty či podklady, které podporují
argumentaci a podklady obsažené již v napadeném mimořádném opatření (rozsudek ze dne 20. 10. 2021,
čj. 8 Ao 22/2021-183).
[25] V tomto ohledu považuje Nejvyšší správní soud především za nutné připomenout, že již
v původním písemném návrhu upozorňoval navrhovatel především na to, že neshledává rozdíl
mezi průběhem testování (včetně odběru vzorku a vyhodnocení testu) v případně rychlých
antigenních testů prováděných odběrem slin, ať již jsou provedeny samoodběrem či „v ordinaci“.
Je sice pravdou, že sám navrhovatel odkazoval i při jednání u soudu na konkrétní test, který
je však prováděn odběrem sputa (Antigen Detection Kid – New Gene (HangZhou) Bioengineering Co.,
jehož se také týkal příbalový leták provedený k důkazu při jednání u soudu), to však nic nemění
na tom, že podstata projednávaného návrhu se týkala právě (také) rychlých antigenních testů
prováděných odběrem slin. To, že rychlé antigenní testy bylo možno v době účinnosti
napadeného mimořádného opatření provádět i odběrem ze slin a nebylo vyloučeno (odpůrcem
regulováno) provádění takového způsobu testování i „v ordinacích“ (tedy provedení testu přímo
zdravotnickým pracovníkem), připustil při jednání u soudu i sám odpůrce. Jinak řečeno, soud
v dané věci vyšel z toho, že rychlý antigenní test provedený odběrem ze slin mohl být použit jak
při on-line testování za dozoru zdravotnického pracovníka tak při testování přímo zdravotnickým
pracovníkem.
[26] Výše uvedené považuje soud za podstatné především z toho důvodu, že v obecné rovině
lze připustit opodstatněnost odpůrcem zvoleného kritéria odlišení délky platnosti některých
rychlých antigenních testů. Pokud by se totiž jednalo o testování za užití rychlých antigenních
testů prováděných např. výtěrem z nosohltanu či zmiňovaným odběrem sputa, v jejich případě
by bylo možno reprodukované odůvodnění mimořádného opatření z hlediska přezkoumatelnosti
v zásadě akceptovat. V případě zmíněných testů má záměr odpůrce odlišit délku platnosti testu
provedeného zdravotníkem na straně jedné a na straně druhé testu provedeného toliko za on-line
dozoru zdravotníka zřejmou logiku. Jak přiléhavě odpůrce osvětlil, provedení testu přímo
zdravotnickým pracovníkem má význam především z hlediska dozoru nad průběhem testování
a možnosti zdravotnického pracovníka aktivně a přímo (osobně) jeho průběh a provedení testu
ovlivnit, což může mít význam i pro navazující otázku přesnosti vyhodnocení testu.
Pravděpodobnost chybovosti testu (způsobené zejména nesprávným odběrem vzorku např.
z důvodu bolestivosti odběru) je z podstaty věci v případě výše uvedených způsobů testování jiná
(nižší), než pokud takový test probíhá „samoodběrem“. Jde-li tedy o obecnou použitelnost
odpůrcem zvoleného kritéria, soud jej nijak nezpochybňuje, a to zvláště, jde-li o některé druhy
rychlých antigenních testů (výtěr nosohltanu, vykašlávání sputa). V tomto ohledu
by pak v návaznosti na výše uvedené ani nebylo nutno trvat na tom, aby k vysvětlení významu
takto užitého kritéria mimořádné opatření obsahovalo detailní odůvodnění.
[27] Výše uvedená východiska a možnou akceptaci odpůrcem zvoleného kritéria (a jeho
odůvodnění) však nelze v nynější věci použít, a to především právě ve vztahu k výše
již zmiňovaným rychlým antigenním testům prováděným odběrem ze slin, které navrhovatel
v rámci své argumentace opakovaně zdůraznil. U těchto testů totiž není z odůvodnění
mimořádného opatření ani z vysvětlení doplněného odpůrcem při jednání u soudu zřejmé,
z jakého důvodu je i v tomto případě třeba trvat na odlišení délky platnosti takového testu
na základě toho, kým byl proveden. Jinak řečeno, není zřejmé, na základě jakého kritéria odlišnou
délku platnosti odpůrce stanovil. Z kritéria, které by v obecné rovině (a v případě některých
druhů testů) mohlo i z hlediska požadavků na podrobnost odůvodnění obstát (viz výše),
v případě testů prováděných odběrem ze slin nelze bez dalšího vycházet. Vysvětlení odpůrce,
pokud jde nesprávné provedení odběru vzorku z nosohltanu či sputa (bolestivost odběru,
či nerozeznání sputa) totiž u vyplivnutí obsahu ústní dutiny do zkumavky nemůže být bez dalšího
dostatečné a přiléhavé i k tomuto způsobu testování. Jde-li o odpůrcem vyslovené obavy týkající
se možné záměny testovaného vzorku (sliny jiné osoby či jiný „materiál“), lze dodat,
že ani v tomto směru není zřejmé (a odpůrce to nijak blíže nevysvětlil), jak se liší testování
provedené za on-line dozoru a testování přímo v ordinaci. Vizuální kontrola toho, zda testovaná
osoba použila vzorek vlastních slin, je totiž nepochybně možné i prostřednictvím on-line dozoru
zdravotnického pracovníka. Případně pokud by skutečně reálně hrozilo riziko podvodu,
v důsledku čehož by byl výsledek zcela nevypovídající, pak by nebylo namístě zkracovat dobu
jeho platnosti, ale takovou formu provedení testu vůbec nepřipustit.
[28] K tomu, aby soud mohl uzavřít, zda je důvodná námitka diskriminace navrhovatele [jako
osoby, která absolvovala rychlý antigenní podle čl. I bodu 16 písm. e) za středníkem
mimořádného opatření], bylo třeba nejprve vyjasnit, zda lze zdůvodnění odpůrce považovat
za dostatečné, resp. zda je z něj zřejmé kritérium, na základě něhož odpůrce „favorizuje“ rychlý
antigenní test podle čl. I bodu 16 písm. b) mimořádného opatření. Existence takového kritéria
a jeho dostatečné osvětlení odpůrcem (případně i v řízení před soudem) je předpokladem
posouzení (ne)srovnatelnosti posuzovaných situací v rámci tzv. diskriminačního testu (srov. též
např. již výše označený rozsudek zdejšího soudu čj. 8 Ao 22/2021-183). Z důvodu již výše
uvedených však v nyní projednávané věci takový předpoklad naplněn není (k požadavkům
na podobu odůvodnění, jde-li o rozlišování mezi různými testy, viz též navrhovatelem citované
a výše již označené rozsudky čj. 6 Ao 11/2021-48, bod [91], čj. 8 Ao 7/2021-44, bod [93]).
Je třeba připustit, že odůvodnění mimořádného opatření v nyní projednávané věci se odlišuje
od zdůvodnění mimořádných opatření, jimž se soud zabýval v naposledy citovaných věcech, a to
nejen z důvodu, že zde již nejde o rozlišování mezi délkou platnosti RT-PCR testů a testů
antigenních. V nynější věci především v návaznosti na samotné odůvodnění mimořádného
opatření upřesněné ve vyjádření odpůrce v řízení před soudem a při soudním jednání lze dovodit,
jaké kritérium odlišující délku platnosti testu provedeného on-line a testu povedeného
zdravotnickým pracovníkem odpůrce zvolil (toto kritérium ostatně plyne ze samotného vymezení
a označení tohoto testu). Pokud však jde o bližší vysvětlení odlišností obou testů, srovnání
významu role zdravotnického pracovníka při provádění testu on-line či osobně „v ordinaci“
a především určení délky jejich platnosti, zde již z odůvodnění napadeného opatření nic bližšího
neplyne, a to (jak již bylo zmíněno výše) např. ani z odkazu na nějaký zdroj či podklad. V takové
podobě tedy bez dalšího nemůže obstát. Lze tedy dát za pravdu navrhovateli v tom, že i v nyní
projednávaném případě je třeba trvat na tom, aby odpůrce důvody odlišného přístupu k oběma
testům a kritérium odlišující délku jejich platnosti blíže odůvodnil. Měl by tak učinit „alespoň
v základu“. Soudu nepřísluší za odpůrce domýšlet důvody, které jej k přijetí regulace vedly, pokud
odpůrcem uváděné důvody zjevně nejsou dostatečné
[29] Je třeba zdůraznit, že výše uvedeným Nejvyšší správní soud nikterak nebrání odpůrci,
aby pro případ prokazování bezinfekčnosti na základě testu na stanovení přítomnosti antigenu
viru SARS-CoV-2 stanovil v návaznosti na jasná, srozumitelná a především alespoň v základu
zdůvodněná kritéria odlišnou dobu jejich platnosti, a to i s přihlédnutím k okolnostem provedení
testu (kdo test provádí). Není samozřejmě vyloučeno ani to, aby odpůrce stanovil délku platnosti
rychlých antigenních testů v závislosti na tom, o jaký druh testu se jedná. Odpůrcem zvolené
řešení však musí mít v takovém případě oporu v odůvodnění, a to alespoň v takové, míře
že je pak bude možno v rámci případného soudního řízení rozvinout a v návaznosti na uplatněné
námitky dovysvětlit. To však v uvedené věci není splněno, neboť samotný text příslušných
ustanovení mimořádného opatření, jeho odůvodnění ani vyjádření odpůrce (vysvětlení
u soudního jednání) nedávají odpověď na otázku, na základě čeho odpůrce stanovil různou délku
platnosti antigenních testů. Aniž by přitom takové důvody byly zřejmé, nemůže se soud zabývat
tím, zda z hlediska zákonnosti obstojí, resp. zda jsou podmínky využitelnosti (doby platnosti)
různě provedených testů nastaveny diskriminačně či nikoliv.
VII. Závěr a náklady řízení
[30] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že návrh je důvodný,
a to pokud jde část mimořádného opatření [čl. I bod 16 písm. e) a slova „nejdéle před 24 hodinami“
(viz výrok I. tohoto rozsudku)]. Vzhledem ke zrušení mimořádného opatření v průběhu řízení
a s ohledem na §13 odst. 4 pandemického zákona soud vyslovil, že mimořádné opatření bylo
v dané části v rozporu se zákonem. Pokud jde o zbylou část napadeného opatření, jejíhož zrušení
se navrhovatel taktéž domáhal (zbývající část čl. I bodu 16), zde Nejvyšší správní soud s ohledem
na uplatněnou argumentaci neshledal důvod návrhu vyhovět, a proto jej v této (zbývající) části
zamítl (§101d odst. 2 věta druhá s. ř. s.). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že argumentace
stěžovatele směřovala právě toliko do stanovení „doby platnosti“ rychlého antigenního testu
podle čl. I bodu 16 písm. e) za středníkem mimořádného opatření, a především pak celý bod 16
opatření upravoval i další podmínky pro vstup do některých prostor a účast na hromadných
akcích, jež byly již výše popsány a jichž se projednávaný návrh vůbec netýkal (absolvování
RT-PCR testu, prodělání laboratorně potvrzeného onemocnění či očkování). Pokud by soud
za těchto okolností konstatoval nezákonnost celého bodu 16 napadeného opatření, postupoval
by v rozporu s principem zdrženlivosti a sebeomezení soudní moci, z něhož judikatura zdejšího
soudu v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy vychází (srov. např. rozsudky ze dne
20. 12. 2017, 6 As 288/2016-146, případně ze dne 2. 2. 2011, čj. 6 Ao 6/2010-103). Důsledkem
tohoto rozhodnutí soudu totiž je vyslovení nezákonnosti rozlišování doby platnosti rychlých
antigenních testů podle písm. b) a písm. e) za středníkem čl. I bodu 16 mimořádného opatření,
což bylo zjevně smyslem a podstatou podaného návrhu. Ostatně, bylo-li by mimořádné opatření
v době rozhodnutí soudu i nadále účinné, fakticky by toto rozhodnutí soudu znamenalo
odstranění navrhovatelem tvrzené diskriminace on-line testování za dozoru zdravotnického
pracovníka oproti testování provedenému zdravotnickým pracovníkem, resp. navazujícím
nutným důsledkem takového rozhodnutí by bylo nahrazení sporné (nezákonné) úpravy ze strany
odpůrce úpravou novou.
[31] Jde-li o náhradu nákladů řízení, zde je třeba konstatovat, že navrhovatel byl v podstatě
věci úspěšný. V takovém případě mu je odpůrce povinen dle §60 odst. 1 s. ř. s. nahradit náhradu
nákladů řízení před soudem.
[32] Náhrada nákladů navrhovatele za řízení před Nejvyšším správním soudem zahrnuje
zaplacený soudní poplatek za návrh na zrušení opatření obecné povahy ve výši 5 000 Kč,
odměnu advokáta a náhradu hotových výdajů. Odměna advokáta zahrnuje tři úkony právní
služby spočívající v přípravě a převzetí zastoupení, sepsání návrhu a účasti na jednání
před soudem dne 6. 1. 2022 [§11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], a činí v dané
věci třikrát 3 100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], tedy 9 300 Kč.
Odměna advokáta dále zahrnuje paušální částku ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby
(§13 odst. 4 advokátního tarifu), tedy třikrát 300 Kč, a náhradu za čas promeškaný v souvislosti
s cestou k jednání ve výši osmkrát 100 Kč (§14 odst. 3 advokátního tarifu). Na náhradě jízdních
výdajů za cestu na jednání před soudem a zpět v celkové vzdálenosti 414 km zástupci náleží
2 841 Kč. Základní sazba dle §1 písm. b) vyhlášky č. 511/2021 Sb., o změně sazby základní
náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny
pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, činí 1 945,80 Kč (u osobních
silničních motorových vozidel 4,70 Kč za 1 km jízdy). Náhrada za pohonné hmoty činí 895,60 Kč
(doložená cena za 1 litr pohonné hmoty činí 33,80 Kč; průměrná spotřeba na 100 km činí
6,4 litrů). Odměna advokáta a náhrada hotových výdajů proto v souhrnu činí 13 841 Kč.
Vzhledem k tomu, že navrhovatelův zástupce je plátcem DPH, odměna je dále zvýšena o částku
odpovídající této dani ve výši 21 %. Odpůrce je tedy povinen navrhovateli zaplatit na náhradě
nákladů řízení celkem částku výši 21 748 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci
tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
[33] Osoba zúčastněná na řízení nemá právo náhradu nákladů řízení, neboť jí soud neuložil
žádnou povinnost (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 6. ledna 2022
Milan Podhrázký
předseda senátu