ECLI:CZ:NSS:2022:8.AS.222.2021:45
sp. zn. 8 As 222/2021-45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: L. K., zastoupený Mgr. Tomášem Vítem,
advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: Jihočeský vodárenský svaz, se sídlem S. K. Neumanna
292/19, České Budějovice, zastoupená Mgr. Ing. Martinem Zvěřinou, advokátem se sídlem
Dukelská 456/21, České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2021,
sp. zn. OREG/154357/2020/stko, čj. KUJCK 17499/2021, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 6. 2021, čj. 61 A 17/2021-65,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
IV. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města České Budějovice (dále „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne
29. 5. 2020, sp. zn. SU/2758/2019 Kon, čj. SU/2758/2019-28, na základě žádosti osoby
zúčastněné na řízení omezil vlastnické právo žalobce k pozemkům parc. č. XA, XB a XC
v katastrálním území Doudleby v rozsahu zřízení služebnosti inženýrské sítě opravňující osobu
zúčastněnou jako vyvlastnitele ke zřízení a provozování stavby „Obnova řadu surové vody
Římov – Plav I. etapa Doudleby, Straňany“ a určil náhradu za vyvlastnění ve výši 10 000 Kč.
Současně stanovil, že osoba zúčastněná na řízení je povinna zahájit uskutečňování účelu
vyvlastnění do dvou let od právní moci rozhodnutí. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím
zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích. Namítl především, že se žalovaný detailně nezabýval všemi okolnostmi
projednávané věci. Konkrétně poukázal na splnění podmínek vyvlastnění podle §1038
občanského zákoníku a zejména otázku, zda veřejný zájem nebylo možné uspokojit jinak
než vyvlastněním, a to umístěním záměru na odlišných pozemcích (např. v korytu přilehlé řeky).
Správní orgán I. stupně sice učinil závěr, že taková možnost není, ale neprovedl v tomto směru
žádné dokazování. Žalobce poukazoval na odlišnost situace v případě pozemku parc. č. XC
s ohledem na jeho charakter (na rozdíl od zbylých dvou pozemků, které jsou funkčně spojeny
s objekty sloužícími k bydlení, se jedná o samostatnou louku). Veřejně prospěšná stavba mohla
být jako celek umístěna tak, aby zasahovala jen pozemky, které jsou obdobné jako pozemek
parc. č. XC. Další argumentaci žalobce (a její navazující vypořádání krajským soudem) není nutno
reprodukovat, neboť je to pro účely kasačního řízení nadbytečné (s kasačními námitkami nijak
nesouvisí).
[3] Krajský soud rozsudkem označeným v záhlaví žalobu zamítl. Neshledal, že by rozhodnutí
správních orgánů byla nepřezkoumatelná. Dostatečnou odpověď na otázku, zda bylo možné
veřejný zájem uspokojit jiným způsobem (vedením vodovodního řadu po jiné trase), poskytl již
správní orgán I. stupně, který uvedl, že způsob využití pozemků stanovují příslušné nástroje
územního plánování, zejména pravomocné územní rozhodnutí. Údajné nedostatečné vypořádání
odvolacích námitek tvrdil žalobce jen v obecné rovině. Krajský soud proto rovněž obecně uvedl,
že odůvodnění žalovaného sice bylo stručné, ale přezkoumatelné. Za nedůvodnou označil krajský
soud námitku nesplnění podmínky vyvlastnění podle §3 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí
nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). Poukázal
na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž otázky dopadu staveb do práv majitelů
okolních nemovitostí nebo alternativních variant liniových staveb mají být řešeny v rámci
územního řízení a v řízení o vyvlastnění nemohou být znovu posuzovány. Jakákoli polemika
s vhodností zvolené trasy proto podle krajského soudu není pro výsledek vyvlastňovacího řízení
rozhodná a správní orgán I. stupně proto správně poukázal na pravomocné územní rozhodnutí.
II. Obsah kasační stížnost a vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost.
Pokládá za nesprávné, jakým způsobem krajský soud posoudil splnění podmínek vyvlastnění
podle §3 odst. 1 a §4 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Má za to, že v případě pozemků parc. č. XA
a XB bylo možné vést vodovodní řad korytem řeky a nepřistupovat k vyvlastnění ve stanoveném
rozsahu. V případě pozemku parc. č. XC takové řešení možné není, protože s řekou nesousedí.
Touto otázkou se správní orgány nezabývaly. Judikatura, kterou krajský soud argumentoval, není
na věc přiléhavá, protože se týká vztahu územního a vyvlastňovacího řízení obecně. Neřeší
ale konkrétní právní otázku, kterou stěžovatel uvedl v žalobě, a krajský soud se jejímu vyřešení
vyhnul. Stěžovatel nezpochybňuje, že ve vyvlastňovacím řízení nejsou řešeny otázky týkající
se vlastností stavby nebo jejich dopadů na práva majitelů okolních nemovitostí. Za problematické
ale považuje, že správní orgán rozhodující o umístění stavby není povolán rozhodovat o rozsahu
vyvlastnění, resp. o tom, zda lze veřejný zájem uspokojit jinak (např. odlišným umístěním stavby).
Rozhodnutí o těchto otázkách přísluší jen správnímu orgánu rozhodujícímu o vyvlastnění,
protože jsou upraveny zákonem o vyvlastnění. Schválení závěrů krajského soudu by vedlo
k tomu, že by daná otázka fakticky nebyla nikým posouzena, což je v právním státě nepřípustné.
[5] Za velmi obecné a vágní považuje stěžovatel odůvodnění napadeného rozsudku v části
týkající se nedostatečného odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Krajský soud se spokojil
s odkazem na celé věcné odůvodnění žalovaného. Napadený rozsudek proto trpí stejnou vadou
jako rozhodnutí žalovaného. Žalovaný se rozsahem vyvlastnění zabýval na str. 8 rozhodnutí,
avšak toliko uvedením rozsahu výměr jednotlivých dotčených částí pozemků. Následně
jen obecně konstatoval, že takový rozsah je dán charakterem stavby. Právě rozsah omezení
by měly správní orgány zkoumat z úřední povinnosti, nikoli k námitce účastníka řízení, protože
se jedná o jeden ze zákonných limitů vyvlastnění. Správní orgány ale rezignovaly na jakékoliv
podrobnější zkoumání této otázky.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
Napadený rozsudek považuje za souladný se zákonem a s jeho závěry se ztotožňuje. Dále odkázal
na obsah svého vyjádření k žalobě.
[7] Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření rovněž navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
Napadený rozsudek i jemu předcházející správní rozhodnutí považuje za správná. Vyvlastňovací
řízení podle ní slouží k posouzení, zda pro konkrétní stavbu jsou dány zákonné podmínky
podle zákona o vyvlastnění. K žádosti o vyvlastnění přistoupila jako ke krajnímu, avšak nutnému
způsobu získání potřebných práv pro uskutečnění účelu vyvlastnění – realizaci veřejně prospěšné
stavby – poté, co neúspěšně proběhla jednání o uzavření přijatelné dohody. Správní orgán
I. stupně se detailně zabýval naplněním všech zákonných podmínek pro vyvlastnění. Tvrzení,
že v rozhodnutích nebyla řešena otázka, zda lze veřejný zájem uspokojit jinak, není pravdivé.
Tato otázka navíc není případná. Stavební úřad vydal ve vztahu k této stavbě pravomocné
územní rozhodnutí, ve kterém se zabýval všemi vlastnostmi stavby. Osoba zúčastněná na řízení
v žádosti o omezení vlastnického práva stěžovatele popsala veřejný zájem, poskytla veškeré údaje
k veřejné prospěšnosti stavby a prokázala oprávněnost své žádosti. Stěžovatel ve vyvlastňovacím
řízení jen obecně tvrdil, že v rámci územního řízení navrhoval jiná řešení umístění stavby.
Ve vyvlastňovacím řízení ale žádná jiná umístění neoznačil. Za takové situace je odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu I. stupně zcela vyčerpávající a dostačující. Správní orgán I. stupně
ani žalovaný navíc nejsou v rámci vyvlastňovacího řízení oprávnění hodnotit umístění stavby,
resp. zda může být umístěna jinak. Pouze k tíži stěžovatele lze přičíst, že v územním řízení
nevyužil všech svých procesních práv a nepodal odvolání. V územním řízení byl prokázán
a doložen veřejný zájem na realizaci stavby a byla posuzována trasa stavby. Jedná se o stavbu
strategického významu, která je v souladu s územními plány dotčených obcí a záměr je vymezen
také v zásadách územního rozvoje. Variantní posouzení bylo hodnoceno v rámci zpracované
studie a schválená trasa byla vyhodnocena jako nejvhodnější. Stěžovatel navíc navrhoval pouze
řešení spočívající ve vedení stavby korytem přilehlé řeky. Takové řešení ale není podle stanoviska
Povodí Vltavy s. p. možné, protože odporuje normám ČSN.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal vady, k nimž
by musel podle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkami směřujícími k nepřezkoumatelnosti
rozsudku krajského soudu, resp. rozhodnutí žalovaného. Teprve dospěje-li kasační soud k závěru,
že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, může se zabývat dalšími stížnostními námitkami (viz
např. rozsudek NSS ze dne 8. 3. 2005, čj. 3 As 6/2004-105, č. 617/2005 Sb. NSS). Dle konstantní
judikatury se za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů považuje především takové
rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny žalobní námitky; dále rozhodnutí, z jehož
odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci účastníka řízení soud považoval
za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval za liché, mylné či vyvrácené, rozhodnutí,
z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kritéria, případně by nepřezkoumatelnost
rozhodnutí byla dána tehdy, pokud by z rozhodnutí nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty
v úvahu a proč (viz např. rozsudky NSS ze dne 28. 8. 2007, čj.
6 Ads 87/2006-36, č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005,
čj. 7 As 10/2005-298, č. 1119/2007 Sb. NSS, či ze dne 11. 8. 2004,
čj. 5 A 48/2001-47, č. 386/2004 Sb. NSS). Obdobné požadavky lze klást také na rozhodnutí
správních orgánů (viz rozsudek NSS ze dne 17. 1. 2013, čj. 1 Afs 92/2012-45, odst. 22).
[11] Stěžovatel krajskému soudu vytýká vágnost odůvodnění v části napadeného rozsudku
věnující se žalobní námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud
v této souvislosti předesílá, že žalobní bod je způsobilý projednání v té míře obecnosti, ve které
byl formulován (viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005,
čj. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS). Přestože k vadě nepřezkoumatelnosti správního
rozhodnutí je krajský soud povinen přihlížet z moci úřední (viz usnesení rozšířeného senátu NSS
ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006-73, č. 1546/2008 Sb. NSS), platí, že za situace, kdy krajský
soud shledá vznesenou námitku nepřezkoumatelnosti nedůvodnou, bude se míra podrobnosti
jejího vypořádání zpravidla odvíjet od podoby, v jaké byla uplatněna. Stěžovatel v nyní
posuzované věci v žalobě namítl, že se žalovaný odvolací námitkou zpochybňující nezákonnost
rozhodnutí a pravidel správního řízení zabýval velmi stručně a v zásadě obecně. Jestliže takto
obecně formulovanou námitku krajský soud vypořádal konstatováním, že odůvodnění
na stranách 9 až 11 žalobou napadeného rozhodnutí považuje za stručné, ale přezkoumatelné,
plně dostál výše uvedeným požadavkům.
[12] Teprve v kasační stížnosti stěžovatel konkrétněji namítá, že za nedostatečné považuje
odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí „například“ v části týkající se rozsahu vyvlastnění.
Obecně platí, že Nejvyšší správní soud se nemůže zabývat těmi důvody, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před krajským soudem (§104 odst. 4 s. ř. s.). Rovněž platí, že i bez námitky
může Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 4 s. ř. s. zrušit rozhodnutí žalovaného
pro nepřezkoumatelnost tehdy, pokud by tak mohl učinit krajský soud (viz rozsudek NSS ze dne
11. 7. 2012, čj. 1 As 78/2012-35). Ten tak ale nečiní v případě jakéhokoliv nedostatečného
odůvodnění, nýbrž jen tehdy, pokud jde o vadu bránící přezkoumání rozhodnutí v rozsahu
žalobních bodů (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8. 3. 2011,
čj. 7 Azs 79/2009-84, č. 2288/2011 Sb. NSS). Jestliže stěžovatel v žalobě nezpochybňoval otázku
plošného rozsahu vyvlastnění, není Nejvyšší správní soud ve světle výše uvedeného oprávněn
se touto otázkou zabývat jako první v kasačním řízení. Pokud jde o samotnou správnost závěru
o přezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, kterou stěžovatel rovněž zpochybňuje a trvá
na tom, že se žalovaný danou otázkou zabýval nedostatečně, nezbývá, než dodat, že stěžovatel
proti plošnému vymezení rozsahu vyvlastnění nebrojil ani v odvolání. V něm se zaměřil
na stanovení trasy vodovodu, výši náhrady za vyvlastnění a podjatost úředních osob. V této
souvislosti lze připomenout odpovědnost odvolatele (zde stěžovatele) za vymezení rozsahu
odvolacího přezkumu, která plyne z §89 odst. 2 správního řádu (viz též rozsudek NSS ze dne
13. 2. 2008, čj. 2 As 56/2007-71, č. 1580/2008 Sb. NSS). Jestliže stěžovatel v odvolání
nezpochybňoval stanovení plošného rozsahu vyvlastnění, nebyl důvod, aby se této otázce
žalovaný v odůvodnění z moci úřední podrobněji věnoval, jak požaduje stěžovatel v kasační
stížnosti.
[13] Další námitkou stěžovatel zpochybňuje závěry napadeného rozsudku týkající se toho,
zda byly naplněny podmínky vyvlastnění podle zákona o vyvlastnění. Ten stanoví, že vyvlastnění
je přípustné jen pro účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem a jen jestliže veřejný zájem na dosažení tohoto
účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Vyvlastnění není přípustné, je-li možno práva
k pozemku nebo stavbě potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění získat dohodou nebo jiným způsobem
(§3 odst. 1) a vyvlastnění lze provést jen v takovém rozsahu, který je nezbytný k dosažení účelu vyvlastnění
stanoveného zvláštním zákonem (§4 odst. 1).
[14] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatel v žalobě na daná ustanovení
nepoukazoval, nicméně namítal, že se správní orgány dostatečně nezabývaly naplněním
podmínky stanovené v §1038 občanského zákoníku, podle kterého lze věc vyvlastnit „ve veřejném
zájmu, který nelze uspokojit jinak“. Nejvyšší správní soud se proto nejprve zabýval tím, do jaké míry
lze vznesenou žalobní námitku považovat za řádně vypořádanou, jestliže se ve vztahu k ní krajský
soud zabýval splněním podmínek plynoucích z odlišného právního předpisu (zákona
o vyvlastnění), resp. tím, do jaké míry jsou tato dvě pravidla vzájemně provázána.
[15] Jak upozorňuje odborná literatura, stěžovatelem namítané ustanovení občanského
zákoníku vychází z historické tradice, kdy obdobná pravidla nebyla obsažena v ústavách.
Po zařazení obecných podmínek omezení vlastnictví do čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod lze považovat §1038 za nadbytečný. „Jde jen o připomínku ústavního pravidla, přičemž bližší
výklad je třeba hledat u jednotlivých zákonů, na jejichž základě k vyvlastnění nebo k omezení dochází“ (viz
komentář k §1038 a §1039 ve SPÁČIL, J., a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474).
2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021). Vzájemná provázanost těchto zákonných ustanovení
a čl. 11 odst. 4 Listiny plyne i z judikatury v občanskoprávních věcech (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017). Krajský soud se proto v napadeném
rozsudku žalobní námitkou správně a logicky zabýval ve světle ustanovení zákona o vyvlastnění.
Takový postup ani stěžovatel v kasační stížnosti nezpochybňuje. Naopak přejal tento právní
náhled krajského soudu a v kasační stížnosti již výslovně namítá nesprávné posouzení podmínek
zákona o vyvlastnění (byť obsahově námitka stále spočívá v tvrzení, že stavbu lze vést jinudy).
[16] Nejvyšší správní soud proto přistoupil k posouzení samotného závěru krajského soudu,
podle kterého se v řízení o vyvlastnění nelze zabývat tím, zda by nebylo možné vést trasu stavby
jinudy (tak, aby méně zasahovala do práv stěžovatele). Na tomto místě je třeba předeslat,
že předmětem přezkumu v tomto řízení jsou výlučně otázky spjaté s vyvlastňovacím řízením,
resp. z něj vzešlým rozhodnutím o vyvlastnění. Byť je územní rozhodnutí ze zákona podkladem
žádosti o vyvlastnění [§3 písm. b) zákona o vyvlastnění], Nejvyšší správní soud není povolán
k tomu, aby se nyní vyjadřoval ke správnosti závěrů učiněných správními orgány v rámci
územního řízení. Jestliže se závěry správního orgánu učiněnými v rámci územního řízení
stěžovatel nesouhlasil, měl možnost se proti nim samostatně bránit opravnými prostředky
a následně před správními soudy.
[17] Z hlediska rozhodných skutkových okolností je třeba poukázat na to, že podle územního
rozhodnutí založeného ve správním spisu stěžovatel v územním řízení požadoval, aby bylo
vodovodní potrubí vedeno jinou trasou (konkrétně „nad obcí namísto stažení do obce“
nebo „pod korytem řeky“). V rámci vyvlastňovacího řízení stěžovatel výslovně uplatnil konkrétní
argumentaci požadující vedení vodovodu v jiné trase až v odvolání. V něm uvedl, že vyvlastniteli
(osobě zúčastněné na řízení) navrhoval, aby vodovod vedl korytem řeky Malše, neboť tímto
způsobem má být veden i o několik stovek metrů dále. V předchozím průběhu vyvlastňovacího
řízení v této souvislosti toliko obecně popisoval předchozí jednání s osobou zúčastněnou (viz
jeho reakce z 5. 6. 2019 na oznámení o zahájení vyvlastňovacího řízení), namítl podjatost
úředních osob (viz dopis z 16. 7. 2019). V podání výslovně označeném jako „námitky
proti vyvlastnění“ (viz dopis z 23. 10. 2019) pak poukázal toliko na propojení starosty obce
Doudleby s osobou zúčastněnou na řízení a na související tvrzené porušení zákona o střetu
zájmů, nesouhlasil s postupem při vyhotovení znaleckého posudku ani výší jednorázové náhrady
dle tohoto posudku a ohradil se i proti doručování některých písemností v daném řízení
na adresu jeho již zesnulého otce. Při ústním jednání před správním orgánem I. stupně pak již
pouze poukázal na tzv. systémovou podjatost s tím, že statutární město České Budějovice je
členem osoby zúčastnění na řízení (viz protokol z ústního jednání z 23. 10. 2019).
[18] Krajský soud v napadeném rozsudku vyšel v této souvislosti z judikatury zdejšího soudu
poskytující oporu pro jeho závěr, že v rámci vyvlastňovacího řízení není prostor pro posuzování,
zda existují alternativní varianty řešení stavebního záměru a pokud měl vlastník pozemků (zde
stěžovatel) námitky vůči trase stavby, měl je uplatnit v územním řízení (viz rozsudek NSS ze dne
11. 10. 2017, čj. 1 As 361/2016-75, odst. 34, proti němuž směřující ústavní stížnost Ústavní soud
odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 4/18, jako zjevně neopodstatněnou). Lze
dodat, že stejný závěr plyne též z rozsudků NSS ze dne 29. 8. 2017, čj. 8 As 187/2016-51,
a ze dne 11. 8. 2021, čj. 2 As 317/2020-41. Vedle toho se krajský soud opřel také o odbornou
literaturu zastávající shodný právní názor (srov. komentář k §3 v HANÁK, J., a kol. Zákon
o vyvlastnění. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2020). V tomto směru proto krajskému soudu nelze
nic vytknout.
[19] K výše uvedenému je třeba nicméně dodat, že Nejvyšší správní soud si je vědom toho,
že shora citované závěry byly v jeho judikatuře již také modifikovány v tom smyslu, že je třeba
se i v rámci vyvlastňovacího řízení zabývat požadavkem vlastníka pozemků na alternativní vedení
trasy (stavby), jestliže je jeho požadavek dostatečně konkrétně zdůvodněn, resp. existence dalších
možných alternativ plyne z předložené projektové dokumentace (viz rozsudky NSS ze dne
8. 10. 2020, čj. 6 As 171/2020-66, č. 4118/2021 Sb. NSS, a ze dne 24. 11. 2021,
čj. 10 As 365/2021-94). V daných věcech se nicméně jednalo o „poměrně neobvyklou skutkovou
situaci“. Jak v posledně zmiňovaném rozsudku zdejší soud dále výslovně vysvětlil, „nešlo tu … o to,
že by žalobci (aby se vyhnuli vyvlastnění) přišli s laickým tvrzením, podle nějž by obchvat mohl vést jinudy – jedno
kudy, ale v každém případě mimo jejich pozemky. Naopak žalobci poukazovali na to, že tu byla zpracována
variantní projektová dokumentace s odlišným vedením trasy obchvatu, a to nikoli z jejich popudu, ale z podnětu
vyvlastnitele“. K tomu, aby však kasační soud v nynější věci mohl vůbec uvažovat o aplikaci
takových závěrů modifikujících judikaturu, z níž vyšel v nyní projednávané věci krajský soud, bylo
by nutné nejen to, aby uplatněné námitky ve vyvlastňovacím řízení byly dostatečně konkrétní
a kvalifikované, ale současně aby takové námitky proti trase stavby vlastník pozemku vznesl
v rámci koncentrační lhůty stanovené v §22 odst. 2 zákona o vyvlastnění (viz rozsudek NSS
ze dne 17. 6. 2021, čj. 7 As 70/2021-29). Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel ve vyvlastňovacím
řízení uplatnil konkrétní námitku proti trase vodovodu až v odvolání, přičemž se navíc spíše
jednalo o reprodukci návrhu stěžovatele, který ohledně jiného vedení předmětné stavby
vyvlastniteli (osobě zúčastněné na řízení) předložil před zahájením vyvlastňovacího řízení.
Za takové situace závěry plynoucí z výše uvedené judikatury (připouštějící za určitých podmínek
relevanci námitek týkajících se trasy liniové stavby ve vyvlastňovacím řízení) nemohou mít
na závěry krajského soudu v nynější věci žádný vliv. Ani kasační námitka týkající se vztahu
územního a vyvlastňovacího řízení tedy nemůže být důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že žádná z uplatněných kasačních námitek
není důvodná, a proto kasační stížnost dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[21] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá.
Žalovanému, který měl ve věci úspěch, nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů jeho
běžné úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Osoba zúčastněná
na řízení má dle §60 odst. 5 s. ř. s. v řízení o kasační stížnosti právo jen na náhradu nákladů,
které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení osobě
zúčastněné na řízení taková povinnost soudem uložena nebyla.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. ledna 2022
Milan Podhrázký
předseda senátu