ECLI:CZ:NSS:2022:8.AS.34.2021:48
sp. zn. 8 As 34/2021-48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra
Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně: PKF APOGEO Esteem, a.s., se sídlem
Rohanské nábřeží 671/15, Praha 8, zast. JUDr. Martinem Abrahamem, advokátem se sídlem
Pernerova 676/51, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem
Vyšehradská 424/16, Praha 2, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 3. 8. 2017,
čj. MSP-40/2017-ORA-ROZ/3, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 27. 11. 2020, čj. 6 A 210/2017-84,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 7. 2017, čj. MSP-50/2015-OD-SZN/37, uložil
žalobkyni (dále „stěžovatelka“) pokutu ve výši 200 000 Kč za to, že se dopustila správního deliktu
podle §25b odst. 1 písm. d) zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění účinném
do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o znalcích a tlumočnících“), tím, že v rozporu s §11 odst. 1
tohoto zákona podala v insolvenčním řízení vedeném Městským soudem v Praze
pod sp. zn. 79 INS 13739/2014 znalecký posudek ze dne 11. 8. 2014, č. 927 – 124/2014, jehož
účelem bylo ocenění majetkové podstaty dlužníka Rezidence Kavčí Hory a.s., přestože bylo
možné důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k dlužníkovi takový zájem
na výsledku řízení, pro který lze objektivně pochybovat o její nepodjatosti, a tím, že v rozporu
s §11 odst. 2 zákona o znalcích a tlumočnících městskému soudu neoznámila skutečnosti,
pro které je vyloučena. Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka rozklad, který ministr
spravedlnosti v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí žalovaného potvrdil.
[2] Následně podala stěžovatelka u městského soudu žalobu proti rozhodnutí ministra
spravedlnosti, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
[3] Městský soud uvedl, že se nemohl zabývat namítanou nezákonností přezkumného řízení,
které předcházelo vydání žalobou napadeného rozhodnutí ministra spravedlnosti. Rozhodnutí
ministra spravedlnosti ze dne 29. 5. 2017, čj. MSP-7/2017-SJL-ROZ/5, kterým zamítl rozklad
proti svému rozhodnutí ze dne 23. 11. 2016, čj. MSP-50/2015-OD-SZN/19, jímž ve zkráceném
přezkumném řízení zrušil usnesení žalovaného ze dne 29. 7. 2016, čj. MSP-50/2015-OD/SZN/11,
o zastavení řízení o správním deliktu stěžovatelky, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, totiž
bylo samostatně soudně přezkoumatelné.
[4] Městský soud neshledal důvodnou námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu
věci. Správní orgány neučinily své závěry pouze na základě tvrzení svědkyně K. M., členky
představenstva dlužníka, z insolvenčního řízení. Z usnesení městského soudu ze dne 23. 3. 2015,
čj. MSPH 79 INS 13739/2014-B-148, a z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2015, čj.
4 VSPH 646/2015-B233, vyplynuly skutečnosti dosvědčující personální vazby mezi stěžovatelkou
a dlužníkem, respektive jeho věřitelem, a to zejména skrze osobu J. J., který znalecký posudek
podepsal, a T. P. Žalovaný podrobně v rozhodnutí popsal všechny rozhodné skutečnosti, které
z těchto rozhodnutí vyplynuly, a současně zjišťoval údaje z obchodního rejstříku. Stěžovatelka
mohla zpochybnit svědeckou výpověď K. M., a to díky jejímu personálnímu propojení
se společností SMART Office & Companies, s.r.o., která je přihlášeným věřitelem v insolvenčním
řízení dlužníka. Výpověď K. M. obstála před insolvenčními soudy, které ji vzaly za stěžejní
podklad pro svá rozhodnutí. Byla však pouze jedním z důkazů o personálním propojení, které
založilo pochybnosti o podjatosti stěžovatelky.
[5] Stěžovatelka prostřednictvím předsedy představenstva Josefa Jaroše podala znalecký
posudek v insolvenčním řízení za situace, kdy si musela být vědoma skutečnosti, že jedním
z přihlášených věřitelů je i společnost SMART Office & Companies, s.r.o., jejímž jednatelem byl
J. J. Stěžovatelka tak nedostála zákonné povinnosti znalce postupovat nestranně a nezávisle,
neboť osoba mající přímý vliv na stěžovatelku měla zároveň majetkový zájem na výsledku
insolvenčního řízení, který mohla skrze znalecký posudek ovlivnit. Znalecký posudek navíc J. J.
podepsal a byl uveden jako osoba, která ke znaleckému posudku podá případné vysvětlení.
Správní orgány přezkoumatelně odůvodnily, proč nepovažovaly za vhodné a účelné provádět
stěžovatelkou navržené důkazy. Městský soud s tímto odůvodněním souhlasí. Zásada rychlosti
a hospodárnosti správního řízení však nemůže převážit nad zásadou materiální pravdy. Správní
orgány nicméně zjistily skutkový stav věci dostatečně a opřely jej o objektivní okolnosti, které
nemohly být žádným z navržených důkazů zpochybněny. Nebylo je proto třeba k důkazu
provádět. Navržené důkazy ani nemohly zpochybnit, že stěžovatelce musela být vzájemná
propojenost znaleckého ústavu a jednoho z věřitelů známa již v době, kdy byla městským
soudem k podání posudku ustanovena, jakož i v době jeho zpracování a podání.
[6] Vyloučení znalce ustanovujícím orgánem a potrestání znalce za správní delikt podle §25b
odst. 1 písm. d) zákona o znalcích a tlumočnících jsou dva nezávislé instituty, které se vzájemně
nepodmiňují. Znalec nemusí být nejprve vyloučen ustanovujícím orgánem pro to, aby se dopustil
správního deliktu. Vyloučení znalce podle §11 odst. 1 zákona o znalcích a tlumočnících
představuje právní skutečnost, která nastává v důsledku existence poměru znalce k věci,
k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo jejich zástupcům, je-li tento poměr způsobilý
založit pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení pak tuto skutečnost pouze
potvrzuje. Pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle §25b odst. 1 písm. d) zákona
o znalcích a tlumočnících je rozhodný pouze faktický stav s ohledem na konkrétní skutkové
okolnosti, nikoliv formální procesní rozhodnutí, kterým je tento stav deklarován.
[7] Správní orgány při rozhodování o výši uložené pokuty přihlédly k závažnosti správního
deliktu v souladu s §25b odst. 4 zákona o znalcích a tlumočnících. Nevybočily z mezí správního
uvážení a zhodnotily veškeré rozhodné skutečnosti včetně závažnosti správního deliktu
a majetkových poměrů stěžovatelky. Konstatovaly porušení zákonem chráněného zájmu,
jakým způsobem k tomuto porušení došlo a v jaké intenzitě. Současně zohlednily,
že si stěžovatelka musela být svého jednání vědoma. S ohledem na ekonomickou situaci
stěžovatelky nepovažovaly uloženou pokutu za nepřiměřeně tvrdou či likvidační. S tím městský
soud souhlasí. Jde o mimořádně závažný skutek. Je proto třeba, aby uložená pokuta měla
preventivní a výchovný účinek. Navíc stěžovatelka netvrdila, že by pro ni měla být uložená
pokuta likvidační. Přestože byla pokuta uložena na horní hranici zákonného rozpětí, nepřistoupil
soud ke snížení uloženého trestu nebo od upuštění od něj. Výši uložené pokuty totiž nepovažuje
za zjevně nepřiměřenou.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[8] Stěžovatelka namítá, že nebyla jako znalec vyloučena z podání znaleckého posudku
orgánem, který ji k jeho podání ustanovil. Nemohla se proto dopustit správního deliktu.
Rozhodnutí o vyloučení znalce má konstitutivní účinky, nikoliv deklaratorní, jak nesprávně uvedl
městský soud. Vyloučení znalce musí předcházet kvalifikované zhodnocení toho, zda vztah
znalce dosahuje takové povahy a intenzity, že by neprovedl znalecký posudek v souladu
se zákonem o znalcích a tlumočnících. K tomuto zhodnocení je však oprávněn pouze
ustanovující orgán. Znění §11 tohoto zákona je téměř totožné s úpravou vyloučení soudců
a přísedících podle §14 a §15 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Ti jsou považováni
za nestranného, není-li prokázán opak. Tento princip platí i v případě znalců. V jednání
stěžovatelky chybí formální stránka správního deliktu, neboť nebyla v dané věci vyloučena.
[9] Zákonná kritéria pro stanovení výše pokuty nebyla v rozhodnutí formulována precizně
a jednoznačně a nebyla dostatečně individualizována na konkrétní situaci stěžovatelky. Žalovaný
se zabýval pouze jejími majetkovými poměry. Městský soud proto chybně posoudil námitku
přezkoumatelnosti výše udělené pokuty. Protože stěžovatelka nebyla z podání znaleckého
posudku vyloučena, nemohla si být vědoma toho, že posudek nemůže poskytnout. Při určování
výše pokuty proto nemůže jít k tíži stěžovatelky, že správní delikt spáchala vědomě. Stěžovatelce
nebyly doposud uloženy žádné sankce ani výstraha za porušení zákona o znalcích a tlumočnících.
Nebylo prokázáno, že by byl poskytnutý posudek nesprávný, že by nebyl proveden řádně
nebo že by měl vliv na průběh insolvenčního řízení. Uložená pokuta násobně překračuje odměnu
za znalecký posudek. Pokuta je proto zjevně nepřiměřená a měla být uložena ve snížené výši.
Městský soud proto pochybil, jestliže tyto skutečnosti nezvážil a pokutu nesnížil.
[10] Názor městského soudu, dle kterého námitky stran nezákonnosti řízení o rozkladu
proti rozhodnutí o zrušení usnesení o zastavení řízení ve zkráceném přezkumném řízení nemohly
být předmětem přezkumu v nyní projednávané věci, je nesprávný. Žalobou napadené rozhodnutí
se odvíjí od rozhodnutí ministra spravedlnosti ve zkráceném přezkumném řízení. Nejde proto
o rozhodnutí samostatně způsobilá soudního přezkumu. Měly a mají být přezkoumány v rámci
přezkumu zákonnosti řízení předcházejícího vydání žalobou napadeného rozhodnutí.
Nelze předpokládat, že si ministr spravedlnosti sám sobě zruší rozhodnutí pro nezákonnost.
[11] Žalovaný vycházel téměř výhradně z výpovědi K. M. Stěžovatelka neměla možnost
v insolvenčním řízení se ke svědecké výpovědi vyjádřit. Stěžovatelka v řízení prokázala
nedůvěryhodnost této svědkyně. Žalovaný neprovedl žádný z navrhovaných důkazů. Tím porušil
§50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád z roku 2004“). Žalovaný
se omezil pouze na skutečnosti svědčící v neprospěch stěžovatelky. Nedostatečně provedeným
dokazováním žalovaný zjistil nedostatečně skutkový stav a zároveň porušil zákon způsobem,
který má za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Městský soud pochybil,
jestliže dospěl k závěru, že žalovaný zjistil skutkový stav dostatečně.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka uplatňuje v kasační
stížnosti obdobné námitky jako v žalobě. Výhradně znalec si je vědom svého subjektivního
vztahu k relevantním vnějším okolnostem, a proto je schopen bezprostředně posoudit svou
podjatost a z ní vyplývající povinnost odmítnout podání znaleckého posudku. Ustanovující orgán
na existenci subjektivního vztahu může usuzovat pouze z objektivních okolností, s nimiž navíc
nemusí být seznámen, a to zejména v případě, kdy mu je znalec či třetí osoba nesdělí. Porušení
povinnosti adekvátně reagovat na zjištění o vlastní podjatosti může v případě soudců
představovat kárné provinění. Právní úprava vyloučení soudců podle občanského soudního řádu
tak vychází ze stejných východisek. Pokutu žalovaný uložil v souladu se zákonem a zohlednil
všechny rozhodné okolnosti. Vzal v potaz, že stěžovatelka nebyla nikdy trestána. Výše uložené
pokuty je přiměřená. Správní úvaha o její výši je přezkoumatelná. Rozhodnutí o rozkladu
proti rozhodnutí o zrušení usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci dne 29. 5. 2017.
Nebylo však napadeno žalobou. Platí proto presumpce správnosti tohoto rozhodnutí. Námitky
stěžovatelky a navržené důkazy nebyly způsobilé zpochybnit zjištěný skutkový stav. Všechny
důkazní návrhy žalovaný náležitě vypořádal a odmítnutí jejich provedení řádně odůvodnil.
Závěrem žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná.
III.1 Nepřípustné kasační námitky
[14] Podle §104 odst. 4 s. ř. s. platí, že kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
[15] Nejvyšší správní soud ze spisu městského soudu zjistil, že stěžovatelka v žalobě
(ani v dalším podání učiněným v žalobní lhůtě) nenamítala, že při určení výše pokuty jí nemůže
být kladeno k tíži, že správní delikt spáchala vědomě, neboť si nebyla vědoma toho, že znalecký
posudek nemůže poskytnout. Nenamítala ani, že nebylo prokázáno, že by byl poskytnutý
posudek nesprávný, že by nebyl proveden řádně nebo že by měl vliv na průběh insolvenčního
řízení, a nenamítala, že uložená pokuta násobně překračuje odměnu za znalecký posudek.
[16] Protože stěžovatelka výše uvedené námitky neuplatnila v řízení před městským soudem,
přestože tak učinit mohla, jsou tyto námitky nepřípustné podle §104 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší
správní soud se jimi proto nezabýval.
[17] Stěžovatelka dále namítá, že žalovaný vycházel téměř výhradně z výpovědi K. M. Neměla
možnost se v insolvenčním řízení ke svědecké výpovědi vyjádřit a zároveň prokázala
nedůvěryhodnost této svědkyně. Žalovaný neprovedl žádný z navrhovaných důkazů v rozporu
s §50 odst. 3 správního řádu z roku 2004. Omezil se pouze na skutečnosti svědčící v neprospěch
stěžovatelky. Žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav a zároveň porušil zákon způsobem,
který má za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Městský soud pochybil,
jestliže dospěl k závěru, že žalovaný zjistil skutkový stav dostatečně.
[18] Stěžovatel musí zásadně reagovat na argumentaci krajského soudu a uvádět, z jakých
důvodů jsou závěry, které krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, nesprávné. Pokud
tak neučiní a pouze znovu zopakuje námitky, které uvedl v žalobě, aniž by jakkoliv reflektoval
argumentaci krajského soudu, pak za předpokladu, že uvedené námitky krajský soud vypořádal
a nelze v jejich opakování spatřovat setrvání na dříve vznesené argumentaci, která je nadále
schopná obstát proti závěrům krajského soudu, nejsou takové námitky přípustné (srov. usnesení
NSS ze dne 10. 9. 2009, čj. 7 Afs 106/2009-77, č. 2103/2010 Sb. NSS, ze dne 15. 9. 2009,
čj. 6 Ads 113/2009-43, nebo ze dne 14. 6. 2016, čj. 1 As 271/2015-36).
[19] Na výše uvedené kasační námitky, které stěžovatelka namítala již v žalobě, dostatečně
odpověděl městský soud v bodech 48 až 55 napadeného rozsudku (blíže viz rekapitulaci
v bodech [4] a [5] tohoto rozsudku). Stěžovatelka na argumentaci městského soudu nijak
nereaguje a pouze opakuje své žalobní námitky a obecně namítá, že městský soud pochybil,
dospěl-li k závěru, že žalovaný zjistil skutkový stav dostatečně. Není úkolem Nejvyššího
správního soudu za stěžovatelku domýšlet, proč má za to, že jsou závěry městského soudu stran
skutkového stavu věci chybné, jestliže městský soud podrobně odůvodnil, proč byl skutkový stav
správními orgány zjištěn dostatečně. Tyto námitky proto nelze projednat, neboť nesměřují
proti rozhodovacím důvodům městského soudu. Jsou tak nepřípustné podle §104 odst. 4 s. ř. s.,
neboť se opírají o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s. Nejedná se totiž pouze
o setrvání na jiném názoru, ale o nereagování na výslovně vypořádané námitky městským
soudem, proti kterým původní argumentace stěžovatelky nemůže obstát.
III.2 K vyloučení znaleckého ústavu pro podjatost
[20] Stěžovatelka namítá, že se nemohla dopustit správního deliktu podle §25b odst. 1
písm. d) zákona o znalcích a tlumočnících, neboť nebyla jako znalecký ústav vyloučena z podání
znaleckého posudku orgánem, který ji k jeho podání ustanovil. Tato námitka není důvodná.
[21] Podle §11 odst. 1 zákona o znalcích a tlumočnících platilo, že znalec (tlumočník) nesmí podat
posudek (provést tlumočnický úkon), jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení,
k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti.
[22] Podle §11 odst. 2 téhož zákona platilo, že jakmile se znalec (tlumočník) dozví o skutečnostech,
pro které je vyloučen, oznámí to neprodleně; stejnou povinnost mají i účastníci řízení. O tom, zda znalec
(tlumočník) je vyloučen, rozhoduje orgán, který jej pro podání posudku (tlumočnický úkon) ustanovil.
[23] Podle §22 odst. 3 téhož zákona platilo, že jinak pro výkon znalecké činnosti ústavů přiměřeně
platí ustanovení o výkonu znalecké činnosti znalců zapsaných do seznamu.
[24] Podle §25b odst. 1 písm. d) téhož zákona dále platilo, že ústav se dopustí správního deliktu
tím, že v rozporu s §11 podá znalecký posudek ve věci, z níž byl jako ústav vyloučen.
[25] Pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle §25b odst. 1 písm. d) zákona
o znalcích a tlumočnících je třeba, aby znalecký ústav v rozporu s §11 tohoto zákona podal
znalecký posudek ve věci, z níž byl jako ústav vyloučen. Skutková podstata výslovně
nepředpokládá, že by musel být znalecký ústav vyloučen orgánem, který jej pro podání posudku
ustanovil, aby se dopustil tohoto správního deliktu. Toliko se v ní uvádí „podá znalecký posudek
ve věci, z níž byl jako ústav vyloučen“. Odkazuje se v ní nicméně na §11 zákona o znalcích
a tlumočnících. Je ji proto třeba vykládat v souvislosti s tímto ustanovením.
[26] Znalecký posudek hraje významnou roli v řízení před orgány veřejné moci tam,
kde rozhodnutí závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (srov. §56
správního řádu z roku 2004 nebo §127 o. s. ř.). Aby znalecký posudek plnil svoji roli, tj. pomohl
orgánu veřejné moci učinit si úsudek o odborné otázce podstatné pro rozhodnutí ve věci,
je nezbytné, aby byl vypracován objektivně. Pojmovým znakem výkonu znalecké činnosti proto
je nestrannost a nezaujatost. Tomu odpovídá i slib znalce podle §6 zákona o znalcích
a tlumočnících, ve kterém se zavazuje, že bude znaleckou činnost konat nestranně. Zásada
nestrannosti znalce nachází svůj odraz v §11 tohoto zákona. Zakazuje znalci podat posudek,
jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich
zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti. Posuzování podjatosti znalce pak zákon o znalcích
a tlumočnících v §11 odst. 2 svěřuje orgánu, který jej pro podání posudku ustanovil.
Jestliže účastníci řízení neoznámí tomuto orgánu skutečnosti svědčící o tom, že je znalec podjatý,
nezbavuje to znalce povinnosti, aby sám v každém jednotlivém případě posoudil, zda se v dané
věci necítí být subjektivně podjatý či zda neexistují objektivní okolnosti, které by mohly zavdat
pochybnosti o jeho nestrannosti. Podle §11 odst. 2 je totiž povinen neprodleně oznámit danému
orgánu své vyloučení ve věci pro podjatost, jakmile se dozví o skutečnostech, které ji zakládají.
Zákon o znalcích a tlumočnících tak výslovně předpokládá aktivitu ze strany znalce pro naplnění
zásady nestrannosti. Výše uvedené platí s ohledem na §22 odst. 3 tohoto zákona přiměřeně
i pro znalecké ústavy.
[27] Rozhodne-li orgán, který znalecký ústav ustanovil pro podání znaleckého posudku,
na základě oznámení znaleckého ústavu nebo účastníků řízení podle §11 odst. 2 zákona
o znalcích a tlumočnících o tom, že je znalecký ústav vyloučen z podání posudku pro podjatost,
znamená to, že znalecký ústav bez dalšího již nemůže v dané věci znalecký posudek podat. Jeho
úloha ve věci totiž končí rozhodnutím o jeho vyloučení. Objektivně proto již nemůže ve věci
podat znalecký posudek, na jehož základě by byl ve věci zjištěn skutkový stav. Z tohoto důvodu
by měl bez zbytečného odkladu vrátit všechny zapůjčené podklady zpět orgánu, který jej
ustanovil (viz komentář k §11 zákona o znalcích a tlumočnících v DÖRFL, Luboš. Zákon
o znalcích a tlumočnících. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 79.), přičemž daný orgán rozhodne
o ustanovení znalce nového (srov. komentář k §17 o. s. ř. v JIRSA, Jaromír a kol. Občanský soudní
řád, 1. část: Soudcovský komentář, 3. vydání, Wolters Kluwer, 2019). V takovém případě je dosaženo
účelu zákona o znalcích a tlumočnících již tím, že příslušný orgán rozhodne o vyloučení
znaleckého ústavu před tím, než ten podá znalecký posudek. Orgán veřejné moci totiž nebude
následně rozhodovat ve věci na základě znaleckého posudku, u nějž lze mít důvodné pochybnosti
o jeho nestrannosti. Nedává proto smysl, aby zákonodárce správní delikt znaleckého ústavu
podle §25b odst. 1 písm. d) zákona o znalcích a tlumočnících [případně přestupek znalce
podle §25a odst. 1 písm. d) téhož zákona] vázal na rozhodnutí o vyloučení znaleckého ústavu,
jak namítá stěžovatelka. Není totiž možné, aby znalecký ústav i přes existenci rozhodnutí
o vyloučení podal ve věci znalecký posudek. Výklad zastávaný stěžovatelkou by tak v konečném
důsledku vedl k tomu, že by se §25b odst. 1 písm. b) zákona o znalcích a tlumočnících stal
obsoletním, neboť by skutková podstata tohoto správního deliktu nemohla být nikdy naplněna.
[28] Ustanovení §25b odst. 1 písm. d) zákona o znalcích a tlumočnících je proto třeba
vykládat tak, že se znalecký ústav dopustí správního deliktu, jestliže podá ve věci znalecký
posudek, přestože se cítí být subjektivně podjatý nebo přestože mohl a měl rozpoznat, že existují
objektivní okolnosti, které by mohly jeho podjatost zakládat, aniž by důvody své podjatosti
oznámil orgánu, který jej pro podání posudku ustanovil. Tj. podá-li znalecký posudek v rozporu
s §11 tohoto zákona. Znalecký ústav totiž poruší zájem chráněný zákonem, tj. nestrannost
odborného posouzení, již tím, že důvody svého vyloučení orgánu sám neoznámí a znalecký
posudek přes svoji podjatost, a tedy vyloučenost v dané věci, podá. Dojde-li k této situaci, orgán,
který jej k podání znaleckého posudku ustanovil, nesmí založit svá skutková zjištění na základě
posudku, který byl podán podjatým znaleckým ústavem. Takovýto posudek totiž není v důsledku
podjatosti znaleckého ústavu způsobilým důkazem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013). Daný orgán však již nebude dodatečně rozhodovat
o vyloučení znaleckého ústavu. Jeho úloha totiž v řízení skončila tím, že znalecký posudek ve věci
podal.
[29] Z výše uvedeného tak vyplývá, že rozhodnutí o vyloučení pro podjatost není znakem
skutkové podstaty správního deliktu podle §25b odst. 1 písm. d) zákona o znalcích
a tlumočnících. Toho se znalecký ústav může dopustit i tehdy, nebude-li daným orgánem o jeho
podjatosti v řízení rozhodnuto. Může totiž nastat situace, že znalecký ústav ani účastnící řízení
v rozporu s §11 odst. 2 zákona o znalcích a tlumočnících neoznámí orgánu, že jsou dány
skutečnosti, pro které je znalecký ústav z podání znaleckého posudku pro podjatost vyloučen,
přičemž ve věci bude následně rozhodnuto na základě posudku podaného podjatým znaleckým
ústavem. Tím však není vyloučena odpovědnost znaleckého ústavu za to, že i přes svoji podjatost
podal ve věci v rozporu §11 tohoto zákona a v rozporu se zásadou nestrannosti znalecký
posudek. Vyplynou-li proto důvody podjatosti najevo později, je možné vést se znaleckým
ústavem řízení o správním deliktu podle §25b odst. 1 písm. d) zákona o znalcích a tlumočnících,
přestože orgán, který ho k podání znaleckého posudku ustanovil, o jeho podjatosti sám
nerozhodl. V takovém případě žalovaný nebo předseda krajského soudu posoudí, zda znalecký
ústav postupoval v rozporu s §11 tohoto zákona, stejně jako si tuto otázku posoudí orgán,
který by měl na základě takového posudku rozhodovat, zjistí-li, že byly dány důvody
pro vyloučení znalce (viz výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2616/2013).
Naopak rozhodne-li orgán o tom, že znalecký ústav není z podání znaleckého posudku vyloučen,
není možné následně znalecký ústav správně trestat za to, že posudek ve věci podal.
Rozhodnutím o nevyloučení znaleckého ústavu je totiž žalovaný nebo předseda krajského soudu
podle §57 odst. 3 správního řádu z roku 2004 vázán.
[30] Nejvyšší správní soud v tomto ohledu nesouhlasí se stěžovatelkou, že rozhodnutí
o vyloučení podle §11 odst. 2 zákona o znalcích a tlumočnících má konstitutivní povahu. Jak již
totiž uvedl v rozsudku ze dne 20. 11. 2014, čj. 9 As 121/2014-33, bod 40, „[u]snesení o námitce
podjatosti je svoji povahou spíše usnesením deklaratorním, neboť podjatost je stav, který nastává ze zákona, jsou-li
splněny zákonem stanovené předpoklady. Deklaratorní rozhodnutí nečiní z fakticky nepodjaté osoby
osobu podjatou a naopak (srov. Vedral, J. Správní řád. komentář, Praha, BOVA POLYGON 2012,
s. str. 182).“ Rozhodnutím o vyloučení se tak podjatost znaleckého ústavu toliko deklaruje.
To, že o vyloučení znaleckého ústavu rozhoduje orgán, který ho k podání znaleckého posudku
ustanovil, pak nemá žádný vliv na to, jakou povahu rozhodnutí o vyloučení má. Právní povaha
rozhodnutí o vyloučení nadto nemá vliv na to, zda se znalecký ústav dopustil správního deliktu
podle §25b odst. 1 písm. d) zákona o znalcích a tlumočnících. Jak totiž Nejvyšší správní soud
uvedl v bodě [25] tohoto rozsudku, rozhodnutí o vyloučení nepředstavuje znak skutkové
podstaty správního deliktu.
[31] Podle §18 odst. 1 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích
a znaleckých ústavech (dále jen „nový znalecký zákon“), platí, že znalec nesmí provést znalecký úkon,
jestliže lze mít důvodnou pochybnost o jeho nepodjatosti pro jeho poměr k věci, účastníkovi řízení nebo jeho
zástupci, zadavateli, orgánu veřejné moci, který znalecký posudek zadal nebo provádí řízení nebo při jiném
postupu správního orgánu, kde má být znalecký posudek použit.
[32] Podle §18 odst. 2 téhož zákona platí, že jakmile se znalec dozví o skutečnosti, pro kterou nesmí
provést znalecký úkon, oznámí ji bezodkladně zadavateli. Ustanoví-li znalce orgán veřejné moci, pak tento orgán
rozhodne, zda je znalec v dané věci z podání znaleckého posudku vyloučen.
[33] Podle §39 odst. 1 písm. e) téhož zákona dále platí, že znalec, znalecká kancelář nebo znalecký
ústav se dopustí přestupku tím, že v rozporu s §18 neoznámí zadavateli bezodkladně skutečnost, pro kterou
nesmí vykonat znalecký úkon, nebo vykoná znalecký úkon ve věci, v níž měl být vyloučen.
[34] Z výše uvedeného vyplývá, že podle nového znaleckého zákona se znalecký ústav dopustí
přestupku, jestliže vykoná znalecký úkon ve věci, v níž měl být vyloučen. I v tomto případě
tak znakem skutkové podstaty přestupku není rozhodnutí orgánu veřejné moci o vyloučení
znaleckého ústavu, nýbrž je jím pouze to, že pro podjatost neměl znalecký ústav úkon vůbec
vykonat. Tvrzení stěžovatelky, že pro závěr o nutnosti formálního vyloučení svědčí nový znalecký
zákon, je proto liché.
[35] Důvodný není ani odkaz stěžovatelky na úpravu vyloučení soudců a přísedících
podle §14 a §15 o. s. ř. a na princip, dle kterého je soudce považován za nestranného, není-li
prokázán opak. Jak totiž správně poznamenal žalovaný, poruší-li soudce povinnost podle §15
odst. 1 o. s. ř. a neoznámí-li předsedovi soudu skutečnosti, pro které je vyloučen z projednávání
a rozhodnutí věci, může se dopustit kárného provinění podle §87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.,
o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů
(zákon o soudech a soudcích), (viz rozhodnutí NSS ze dne 30. 5. 2018, čj. 16 Kss 1/2018-207).
Přestože tak je soudce považován za nestranného, dokud není prokázán opak (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 1811/14, bod 18), není vyloučeno, aby byl
později v kárném řízení shledán vinným za to, že v rozporu s §15 odst. 1 o. s. ř. neoznámil
skutečnosti, pro které je vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci. Obdobně se může znalecký
ústav dopustit správního deliktu podle §25b odst. 1 písm. d) zákona o znalcích a tlumočnících,
přestože orgán, který ho k podání posudku ustanovil, nerozhodne o jeho podjatosti (viz bod [29]
tohoto rozsudku). V takovém případě bude na správním orgánu, aby prokázal, že znalecký ústav
nebyl v rozporu s §11 tohoto zákona při podání znaleckého posudku nestranný.
[36] Městský soud v napadeném rozsudku podrobně popsal, proč má žalovaný za to,
že stěžovatelka nepostupovala při podání posudku nestranně, a čím žalovaný doložil své
pochybnosti o nepodjatosti stěžovatelky. S hodnocením žalovaného se městský soud ztotožnil
a dospěl k závěru, že stěžovatelka nemohla „dostát své zákonné povinnosti znalce postupovat nestranně
a nezávisle, neboť osoba mající přímý vliv na žalobce měla zároveň majetkový zájem na výsledku insolvenčního
řízení, který mohla právě skrze předmětný znalecký posudek výrazně (co se týče majetkové podstaty dlužníka)
ovlivnit.“ Tento stěžejní závěr stěžovatelka v kasační stížnosti nezpochybnila. Nejvyšší správní
soud se proto věcně nezabýval tím, zda stěžovatelka byla z tohoto důvodu podjatá (§109 odst. 4
s. ř. s.).
III.3 K pokutě za správní delikt
[37] Stěžovatelka namítá, že žalovaný v rozhodnutí neformuloval jednoznačně zákonná
kritéria pro stanovení výše pokuty a neindividualizoval je na případ stěžovatelky. Zabýval
se pouze jejími majetkovými poměry. Městský soud proto chybně posoudil námitku
přezkoumatelnosti výše udělené pokuty. Tato námitka není důvodná.
[38] Podle §25b odst. 3 věty první zákona o znalcích a tlumočnících platilo, že za správní delikt
podle odstavce 1 písm. b), f), g) nebo h) se uloží pokuta do 100 000 Kč a za správní delikt podle odstavce 1
písm. a), c), d) nebo e) pokuta do 200 000 Kč nebo vyškrtnutí ze seznamu znaleckých ústavů.
[39] Podle §25b odst. 4 téhož zákona dále platilo, že při určení druhu a výměry sankce ústavu
nebo právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho
následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán, a ke skutečnosti, zda již v minulosti byla ústavu udělena
výstraha podle §25d.
[40] Za správní delikt podle §25b odst. 1 písm. d) bylo možné uložit pokutu
do výše 200 000 Kč nebo vyškrtnutí ze seznamu znaleckých ústavů. Při určení druhu a výměry
sankce pak bylo třeba přihlédnout k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho
spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán, a ke skutečnosti,
zda již v minulosti byla znaleckému ústavu udělena výstraha podle §25d toho zákona.
[41] Nejvyšší správní soud z rozhodnutí žalovaného zjistil, že žalovaný uložil stěžovatelce
za správní delikt pokutu ve výši 200 000 Kč, tj. na horní hranici zákonné sazby podle §25b
odst. 3 zákona o znalcích a tlumočnících. Při určení druhu a výměry sankce žalovaný odkázal
na §25b odst. 4 tohoto zákona a přihlédl k závažnosti správního deliktu. Vzal v potaz,
že si stěžovatelka musela být vědoma toho, že je pro svůj vztah k přihlášenému věřiteli podjatá,
a přesto podání posudku neodmítla a svoji podjatost neoznámila. Jednáním stěžovatelky byl
závažně porušen zájem na řádném výkonu znalecké činnosti chráněný zákonem o znalcích
a tlumočnících. Porušení řádného výkonu znalecké činnosti mohlo vést k ovlivnění průběhu
insolvenčního řízení. Míra závažnosti tohoto porušení odůvodňuje uložení pokuty ve výši
200 000 Kč. Tato pokuta není nepřiměřeně tvrdá či likvidační s ohledem na ekonomickou situaci
stěžovatelky. V tomto ohledu žalovaný odkázal na rozvahu stěžovatelky k 31. 12. 2015. Žalovaný
zohlednil, že výše pokuty musí být natolik intenzivní, aby ji stěžovatelka pociťovala jako újmu,
a došlo tak k naplnění jejího účelu. Zároveň vzal v úvahu, že stěžovatelka je za porušení
povinností stanovených zákonem o znalcích a tlumočnících postihována poprvé a že jí
v minulosti nebyla udělena výstraha podle §25d tohoto zákona.
[42] Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaný v rozkladem napadeném rozhodnutí (viz bod [1]
tohoto rozsudku) vymezil zákonná kritéria pro stanovení výše pokuty a použil je na případ
stěžovatelky v souladu s §25b odst. 4 zákona o znalcích a tlumočnících. Žalovaný se zabýval
nejen jejími majetkovými poměry, jak mylně stěžovatelka namítá, nýbrž i tím, že stěžovatelka
dosud nebyla za porušení povinností podle zákona o znalcích a tlumočnících postižena a že svým
protiprávním jednáním mohla ovlivnit průběh insolvenčního řízení. Správní úvaha žalovaného,
s níž se ministr spravedlnosti v rozhodnutí o rozkladu ze dne 3. 8. 2017 ztotožnil,
je přezkoumatelná a logická. Městský soud proto nepochybil, dospěl-li k závěru, že správní
orgány dostály požadavkům §25b odst. 4 zákona o znalcích a tlumočnících.
[43] Stěžovatelka však trvá na tom, že jí nebyly doposud uloženy žádné sankce ani výstraha
za porušení zákona o znalcích a tlumočnících a pokuta je proto zjevně nepřiměřená a měla být
uložena ve snížené výši. Městský soud pochybil, jestliže tyto skutečnosti nezvážil a pokutu
nesnížil.
[44] Podle §78 odst. 2 s. ř. s. platí, že rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán
uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl
uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové
rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním
dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě.
[45] Ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře správního uvážení (diskrečního práva)
správního orgánu, tedy v zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout
ve vymezených hranicích, respektive volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje.
Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování věci k žalobní
námitce zabývat, je soudní kontrola správní diskrece silně omezena. Podrobit správní uvážení
soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnutí lze jen potud, překročil-li správní
orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich nebo zneužil-li volné uvážení.
Není však v pravomoci správního soudu, aby vstoupil do role správního orgánu a položil
na místo správní diskrece uvážení soudcovské a sám rozhodl, jaká pokuta by měla být uložena.
To by mohl soud učinit podle §78 odst. 2 s. ř. s. jen na návrh žalobce, pokud by dospěl
k závěru, že pokuta byla správním orgánem uložena ve zjevně nepřiměřené výši (rozsudek NSS
ze dne 21. 8. 2003, čj. 6 A 96/2000-62, č. 225/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 3. 4. 2012,
čj. 1 Afs 1/2012-36, č. 2671/2012 Sb. NSS). Smyslem a účelem moderace není hledání „ideální“
výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce,
pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání
a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné
představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce (rozsudek NSS ze dne 19. 4. 2012,
čj. 7 As 22/2012-23, č. 2672/2012 Sb. NSS, a usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne
16. 11. 2016, čj. 5 As 104/2013-46, č. 3528/2017 Sb. NSS, bod 25).
[46] Jak již Nejvyšší správní soud uvedl v bodě [41] tohoto rozsudku, žalovaný uložil
stěžovatelce pokutu ve výši 200 000 Kč. Důvodem pro uložení pokuty na horní hranici zákonné
sazby podle §25b odst. 3 zákona o znalcích a tlumočnících byla skutečnost, že došlo
k závažnému porušení zájmu na řádném výkonu znalecké činnosti, které mohlo vést k ovlivnění
průběhu insolvenčního řízení. Stěžovatelka v žalobě navrhla moderaci pokuty podle §78 odst. 2
s. ř. s. Městský soud neshledal uloženou pokutu za zjevně nepřiměřenou, a to s ohledem
na mimořádnou závažnost vytýkaného skutku. Podle městského soudu je proto třeba,
aby uložená sankce měla zejména preventivní a výchovný účinek. Navíc stěžovatelka nikdy
netvrdila, že by byla pro ni pokuta likvidační. Návrhu na snížení uloženého trestu
nebo na upuštění od něj proto nevyhověl.
[47] Nejvyšší správní soud předně podotýká, že stěžovatelka v žalobě nic nenamítala
proti důvodu, pro který jí byla uložena takto vysoká pokuta. Nenamítala ani, že by na ni měla
pokuta závažné ekonomické dopady nebo že je likvidační. Toliko namítala, že je výše pokuty
nepřezkoumatelná, že žalovaný nevzal v úvahu to, že stěžovatelce dosud nebyly uděleny žádné
sankce ani výstraha podle zákona o znalcích a tlumočnících, a že měla být jako polehčující
okolnost zohledněna délka řízení. Těmito námitkami se městský soud v napadeném rozsudku
zabýval a neshledal důvod pro moderaci pokuty postupem podle §78 odst. 2 s. ř. s.
[48] V kasační stížnosti stěžovatelka jakožto přípustnou námitku namítá pouze to, že jí nebyly
doposud uloženy žádné sankce ani výstraha za porušení zákona o znalcích a tlumočnících.
Nejvyšší správní soud neshledal z tohoto důvodu pokutu zjevně nepřiměřenou. Podle §25b
odst. 3 zákona o znalcích a tlumočnících se za správní delikt podle §25b odst. 1 písm. d) tohoto
zákona uloží pokuta do 200 000 Kč nebo vyškrtnutí ze seznamu znaleckých ústavů. Zákon
o znalcích a tlumočnících tak ponechává na uvážení správního orgánu, aby s přihlédnutím
k závažnosti správního deliktu určil druh a výměru sankce. Žalovaný zjevně přihlédl k tomu,
že stěžovatelka za porušení povinností stanovených zákonem o znalcích a tlumočnících byla
postižena poprvé a že jí v minulosti nebyla udělena výstraha podle §25d tohoto zákona. Uložil jí
totiž pouze peněžní pokutu, byť v nejvyšší možné výši. Stěžovatelka opomíjí, že jí mohla být
uložena ještě přísnější sankce, a to v podobě vyškrtnutí ze seznamu znaleckých ústavů. Nejvyšší
správní soud proto nemá pochybnosti o přiměřenosti pokuty, jestliže stěžovatelce mohla být
uložena ještě přísnější sankce a jestliže stěžovatelka nesnesla v řízení před správními soudy
relevantní důvody, pro které by pokuta měla být zjevně nepřiměřená. Dospěl-li proto žalovaný
k závěru, že závažnost porušení zájmu na řádném výkonu znalecké činnosti odůvodňuje uložení
pokuty na horní hranici zákonné sazby ve výši 200 000 Kč, postupoval v mezích správního
uvážení. Městský soud proto nepochybil, jestliže pokutu nesnížil postupem podle §78 odst. 2
s. ř. s. Není totiž zjevně nepřiměřená.
III.4 Ke zkrácenému přezkumnému řízení
[49] Stěžovatelka namítá, že se žalobou napadené rozhodnutí odvíjí od rozhodnutí ministra
spravedlnosti ve zkráceném přezkumném řízení. Tato rozhodnutí proto nejsou samostatně
způsobilá soudního přezkumu. Měly a mají být přezkoumány v rámci přezkumu zákonnosti řízení
předcházejícího vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Závěr městského soudu, že námitky
stran nezákonnosti řízení o rozkladu proti rozhodnutí o zrušení usnesení o zastavení řízení
ve zkráceném přezkumném řízení nemohly být v nyní projednávané věci předmětem přezkumu,
je proto nesprávný. Tato námitka není důvodná.
[50] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že žalovaný usnesením ze dne 29. 7. 2016
rozhodl o zastavení řízení o správním deliktu stěžovatelky. Ministr spravedlnosti rozhodnutím
ze dne 23. 11. 2016 usnesení žalovaného ve zkráceném přezkumném řízení zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka rozklad, který ministr
spravedlnosti zamítl rozhodnutím ze dne 29. 5. 2017. Proti rozhodnutí o rozkladu stěžovatelka
nepodala správní žalobu. Žalovaný následně dne 4. 7. 2017 rozhodl o tom, že se stěžovatelka
dopustila projednávaného správního deliktu (viz bod [1] tohoto rozsudku).
[51] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu již v rozsudku ze dne 28. 8. 2007,
čj. 4 As 31/2006-73, č. 1513/2008 Sb. NSS, ve vztahu k §65 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), dovodil, že rozhodnutí, jimiž byla mimo odvolací řízení zrušena
nebo změněna pravomocná rozhodnutí ve správním řízení, jsou rozhodnutími ve smyslu §65
s. ř. s. a podléhají soudnímu přezkumu. Tyto závěry Nejvyšší správní soud převzal i ve vztahu
k rozhodnutí vydanému v přezkumném řízení, kterým bylo podle §97 odst. 3 správního řádu
z roku 2004 zrušeno rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s právními předpisy (rozsudek
NSS ze dne 19. 5. 2011, čj. 1 As 36/2011-79, bod 25). Je-li proto zamítnuto odvolání (rozklad)
proti tomuto rozhodnutí, lze proti rozhodnutí o odvolání (rozkladu) brojit samostatně správní
žalobou podle §65 odst. 1 s. ř. s. (rozsudek NSS ze dne 15. 12. 2016, čj. 2 As 228/2016-76,
bod 37). Jak totiž uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 10. 2013,
čj. 4 As 72/2013-42, bod 27, „rezignací na soudní přezkum rozhodnutí vydaných v přezkumném řízení,
zejména u ústředních správních úřadů, které samy rozhodují o přezkumu svých rozhodnutí, by byla otevřena
při rušení pravomocných rozhodnutí cesta k libovůli neslučitelné s demokratickým právním státem. Bylo by pouze
věcí volné úvahy vedoucího ústředního správního orgánu, zda znovu „otevře“ správní řízení pravomocně skončené
rozhodnutím téhož správního orgánu. Došlo by tak k naprostému popření ochrany práv nabytých v dobré víře,
legitimního očekávání a právní jistoty u účastníků řízení, které jsou chráněny příslušnými ustanoveními správního
řádu.“
[52] Rozhodnutí ministra spravedlnosti o rozkladu ze dne 29. 5. 2017 proto bylo samostatně
soudně přezkoumatelné a stěžovatelka ho mohla napadnout správní žalobou. Městský soud
tak dospěl ke správnému závěru, že se v nyní projednávané věci nemůže zabývat žalobními
námitkami, které se týkají nezákonnosti řízení o rozkladu proti rozhodnutí o zrušení usnesení
o zastavení řízení vydaném ve zkráceném přezkumném řízení. Stěžovatelka totiž měla proti těmto
vadám brojit v rámci žaloby proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o rozkladu ze dne
29. 5. 2017.
IV. Závěr a náklady řízení
[53] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Ze shora
uvedených důvodů proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[54] Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti
úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. září 2022
Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu