ECLI:CZ:NSS:2022:9.AS.56.2022:26
sp. zn. 9 As 56/2022 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Molka a soudců
JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: T. K.,
zast. Mgr. Janem Pořízkem, advokátem se sídlem Kováků 554/24, Praha 5, proti žalovanému:
Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 3. 11. 2021, č. j. 136078/2021/KUSK, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č. j. 50 A 21/2021 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví částečně změnil rozhodnutí Městského úřadu
Dobříš (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 21. 9. 2021, č. j. MDOB 49651/2021/Jur,
kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), tak, že se žalobci ukládá dle §125f odst. 4
zákona o silničním provozu v souladu s §125c odst. 5 písm. g) tohoto zákona pokuta ve výši
1 700 Kč. Daného přestupku se žalobce dopustil tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu
s §10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla, jehož je
provozovatelem, na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče. K jejich
porušení došlo dne 14. 7. 2020 v 16:08 hod. a dne 4. 8. 2020 v 16:23 hod. tím, že neztotožněný
řidič vozidla v Dobříši na pozemní komunikaci č. III/11628 v ulici Pražská v úseku mezi
křižovatkou s ulicí Březová a přechodem pro chodce u budovy č. p. 1666 ve směru z centra
překročil maximální rychlost 50 km/hod. stanovenou pro daný úsek.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Praze (dále jen
„krajský soud“), který ji zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví. Žalobce označil za řidiče, kteří se
dopustili protiprávního jednání, osoby s adresou na Ukrajině, kam se jim správní orgán I. stupně
pokusil bezúspěšně doručit výzvy k podání vysvětlení. Dle judikatury Nejvyššího správního
soudu (dále též „NSS“) nemusí správní orgány vynakládat za účelem zjištění totožnosti pachatele
přestupku úsilí, které by vzhledem k okolnostem bylo nepřiměřené, což platí zejména v situaci,
když provozovatel vozidla označí za řidiče osobu s adresou pobytu v zahraničí, která nepřebírá
zásilky zasílané správním orgánem. Takto označené osobě postačí zpravidla zaslat jedinou výzvu.
V projednávané věci bylo dostatečné zaslání jediné výzvy k podání vysvětlení, jelikož správní
orgán I. stupně neměl dostatek potřebných indicií pro zjištění pachatele přestupku, a proto
nepochybil, když po vrácení zásilek přistoupil k zahájení řízení proti žalobci jako provozovateli
vozidla.
[3] Krajský soud dospěl k závěru, že žalobce jako provozovatel vozidla neprokázal splnění
liberačního důvodu dle §125f odst. 6 písm. a) zákona o silničním provozu. Dle žalobce byly jím
označené osoby ubytovány v jeho bytě v samostatném pokoji, bez jeho vědomí se zmocnily klíčů
od daného vozidla v jiném pokoji a následně bez jeho vědomí toto vozidlo užívaly. Správní
orgány nezpochybňovaly, že žalobce ve svém bytě pronajal pokoj, nicméně neměly za prokázané,
že by osoby, jimž poskytl ubytování, skutečně řídily dané vozidlo. Na věrohodnosti žalobcově
verzi nepřidává, že svá tvrzení doložil nájemními smlouvami, z nichž na jedné je opakovaně
uvedeno datum s rokem 2022, ačkoliv má prokazovat události z roku 2020. To navozuje dojem,
jako by tuto listinu někdo narychlo vyplňoval pro účely soudního řízení. Ani v případě, že by
údajní řidiči dané vozidlo užili bez vědomí žalobce, by nebyl naplněn liberační důvod dle §125f
odst. 6 zákona o silničním provozu, jelikož žalobce nevytvořil relevantní překážku k tomu,
aby osoby mající pronajatý pokoj v jeho bytě dané vozidlo převzaly. Krajský soud se neztotožnil
s tvrzením, že žalobce nemohl odcizení vozidla nahlásit na policii z důvodu rychlého sledu
událostí, jelikož mezi doručením první písemnosti žalobci a vydáním napadeného rozhodnutí
uběhlo téměř 14 měsíců. Na závěr krajský soud neshledal ani promlčení daného přestupku.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů podřazených pod §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, za jakých okolností je vozidlo odcizeno
ve smyslu §125f odst. 6 písm. a) zákona o silničním provozu. Stěžovatel označil řidiče vozidla,
kteří se přestupku dopustili. Stěžovatel obě osoby svým vozidlem vyzvedl a přivezl k domu,
kde se nachází jeho byt, a proto jim bylo známo, které vozidlo mu patří a kde je zaparkováno.
Stěžovatel následně ponechal autoklíč v jiném pokoji tohoto bytu, jenž uzamkl klíčem,
který si poté odnesl s sebou. Tím dané vozidlo dostatečně zabezpečil a vytvořil překážku k užití
vozidla. Skutečnost, že se někdo klíče od vozidla zmocnil protiprávně, mu nelze klást za vinu.
Výkladem §125f zákona o silničním provozu se zabývala řada soudních rozhodnutí,
která se týkala případů, kdy provozovatel vozidlo svěřil pachatelům přestupku vědomě.
Ve stěžovatelově případě se pachatelé přestupku vozidla zmocnili protiprávně. Krajský soud
odkázal na chybné datum na jedné z nájemních smluv, což však bylo pouhou písařskou chybou
stěžovatele. Podobné chyby se nicméně dopustil i žalovaný ve vyjádření k žalobě.
[6] Krajský soud se dostatečně neseznámil se spisem, jelikož uvedl, že by host musel
disponovat informací nejen o tom, do kterého vozidla se hodí klíče, ale též, že se jedná o vozidlo
stěžovatele. Ten však uvedl, že obě osoby do bytu motorovým vozidlem přivezl. Nelze mu
vyčítat, že nepodal trestní oznámení, jelikož se o spáchání přestupku dozvěděl až s časovou
prodlevou, nebyla mu tímto jednáním způsobena škoda a jednalo se o cizí státní příslušníky,
kteří se již nemuseli nacházet na území České republiky. Podmínky užití §125f odst. 6 písm. a)
zákona o silničním provozu proto byly splněny.
[7] Napadený rozsudek a napadené rozhodnutí spočívají na nesprávném řešení otázky,
co musí správní orgán podniknout, aby učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele daného
přestupku. Obeslání stěžovatelem ztotožněných osob pouze jednou nebylo dostatečné.
Dle rozsudku NSS ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 As 293/2018 - 25, platí, že pokud autopůjčovna
jako provozovatel vozidla sdělí správnímu orgánu, která konkrétní osoba měla dané vozidlo
půjčeno, je to dostatečným důvodem pro zahájení řízení o přestupku proti této osobě. Zásilka
adresovaná jednomu z řidičů, panu V. G., nebyla z důvodu „zásilka nevyžádána“ převzata a u
druhého řidiče, pana V. G., nebyla zásilka převzata z důvodu „adresát se v místě nezdržuje“.
Přinejmenším v případě pana V. G. mohla být výzva doručena opakovaně. Stěžovatel měl
k dispozici telefonní čísla těchto osob, která si správní orgány nevyžádaly. Správní orgány mohly
dotčené osoby kontaktovat prostřednictvím orgánů státu, jehož jsou státními příslušníky.
Nesprávný výklad §125f odst. 5 zákona o silničním provozu se promítl i do rozsahu zjišťování
skutkového stavu, který nebyl dostatečně zjištěn.
[8] Žalovaný ve vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Je nevěrohodné, že by dva
státní příslušníci Ukrajiny, oba stejného příjmení, stejným způsobem použili vozidlo, ke kterému
neměli doklady, k jízdě ve stejném místě. Při spáchání trestného činu neoprávněného užívání cizí
věci je obvyklé, že je vozidlo zanecháno na jiném místě, než kde stálo předtím. Odkaz
na rozsudek NSS č. j. 2 As 293/2018 - 25 je nepřiléhavý, jelikož řeší případ půjčovny vozidel,
která má v předmětu podnikání, že její vozidla řídí třetí osoby. Stěžovatel užití tohoto judikátu
sám vylučuje, když konstatuje, že v projednávaném případě nešlo o případ, kdy je vozidlo
pachateli přestupku svěřeno vědomě.
[9] Žalovaný dále požaduje náhradu nákladů řízení, kterou uplatňuje jako paušální náhradu
za písemné úkony vyvolané jednáním stěžovatele po skončení správního řízení. Nepřiznání
náhrady nákladů řízení porušuje ústavní princip rovnosti účastníků soudního řízení.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Následně se zabýval otázkou, zda kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji odmítl
jako nepřijatelnou (§104a odst. 1 s. ř. s. a zákon č. 77/2021 Sb.).
[11] Vymezením neurčitého právního pojmu „podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele“
se již NSS zabýval při výkladu §104a s. ř. s. ve znění účinném od 13. 10. 2005 do 31. 3. 2021
(viz usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS). Novelou s. ř. s.
provedenou zákonem č. 77/2021 Sb. (s účinností od 1. 4. 2021) byl rozšířen okruh případů,
při jejichž přezkumu NSS posuzuje přijatelnost kasační stížnosti. Nově se nejedná jen o věci
mezinárodní ochrany, nýbrž o všechny věci, v nichž před krajským soudem rozhodoval
specializovaný samosoudce. Tato změna nezakládá žádný rozumný důvod měnit kritéria
přijatelnosti kasační stížnosti (shodně již zmínka v rozsudku NSS ze dne 10. 6. 2021,
č. j. 1 As 124/2021 - 28). Při rozhodování o (ne)přijatelnosti kasační stížnosti proto NSS i nadále
vychází z judikatorně ustálených kritérií (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021,
č. j. 8 As 287/2020 - 33, č. 4170/2021 Sb. NSS), jež pramení ze závěrů usnesení
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39.
[12] Nejvyšší správní soud tedy kasační stížnost přijme k meritornímu přezkumu v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to 1) z důvodu
neexistence, nejednotnosti nebo překonání judikatury, nebo 2) v případě zásadního právního
pochybení krajského soudu. V projednávané věci NSS shledal, že v judikatuře nebyla řešena
otázka prokázání liberace provozovatele vozidla dle §125f odst. 6 písm. a) zákona o silničním
provozu, v případě tvrzeného dočasného odcizení vozidla osobou dočasně bydlící
s provozovatelem vozidla. Kasační stížnost je proto přijatelná.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Dle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu platí, že provozovatel vozidla se dopustí
přestupku tím, že v rozporu s §10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány
povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Dle odst. 5
písm. a) daného ustanovení platí: Obecní úřad obce s rozšířenou působností přestupek podle odstavce 1
projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, jehož znaky porušení povinností
řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje, a nezahájil řízení o přestupku a věc odložil,
protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě.
[15] Stěžovatel namítá, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro užití liberačního
důvodu dle §125f odst. 6 písm. a) zákona o silničním provozu. Dle tohoto ustanovení mimo jiné
platí, že provozovatel vozidla za přestupek podle odstavce 1 neodpovídá, jestliže prokáže, že v době před
porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích bylo vozidlo, jehož je
provozovatelem, odcizeno (zvýraznění doplnil NSS).
[16] Zákon tedy jasně stanoví, že provozovatel musí skutečnost, že vozidlo bylo odcizeno,
prokázat a nikoliv ji pouze tvrdit. Stěžovatel v dané věci neprokázal, že dané vozidlo bylo
odcizeno. Pouhá ničím nepodložená tvrzení o odcizení vozidla dvěma hosty ukrajinské státní
příslušnosti, kteří měli dvakrát po sobě vniknout do pokoje, ve kterém stěžovatel zanechal klíče
od daného vozidla, nemohou prokázat, že vozidlo bylo skutečně odcizeno. Totéž platí i u tvrzení,
že stěžovatel zavezl osoby údajných pachatelů daným vozidlem k sobě domů, a proto věděly,
že se jedná o jeho vozidlo. Předložené smlouvy o nájmu uzavřené s údajnými pachateli mohou
bez dalšího prokázat pouze to, že stěžovatel obě osoby u sebe v bytě ubytoval, přičemž v případě
smlouvy uzavřené s panem V. G. (č. l. 32 spisu krajského soudu) může třikrát po sobě uvedené
nesprávné datum roku 2022 vyvolávat pochybnosti o tom, kdy byla skutečně uzavřena. Smlouvy
však nijak neprokazují, že stěžovateli tyto osoby odcizily klíče od vozidla, kterým poté měly
spáchat shodný přestupek ani ne tři týdny po sobě na stejném místě přibližně ve stejný čas.
Stěžovatel se o spáchání prvního přestupku prokazatelně dozvěděl dne 31. 7. 2020 (č. l. 3
správního spisu), kdy mu byla do vlastních rukou doručena výzva k uhrazení určené částky ze dne
15. 7. 2020. Pokud měl podezření na odcizení vozidla či jeho neoprávněné užívání, měl se obrátit
na policii s trestním oznámením anebo zamezit tomu, aby nedošlo k opakování přestupku.
Stěžovatel nepodal trestní oznámení ani po druhé výzvě, která mu byla doručena dne 10. 9. 2020
(č. l. 8 správního spisu). Odůvodněním, že trestní oznámení nepodal kvůli rychlé časové
posloupnosti, skutečnosti, že mu nebyla způsobena újma a že pachatelé byli státní příslušníci
Ukrajiny, nemohl vyvrátit pochybnosti správních orgánů ohledně osob pachatelů.
[17] K výše uvedenému NSS na okraj dodává, že se žalovaný mýlí, když za podstatné
u trestného činu neoprávněného užití cizí věci považuje zanechání věci (zde vozidla) na jiném
místě, než kde před tím stálo. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017,
sp. zn. 7 Tdo 1319/2017, platí, že „má-li jít o přechodné užívání věci ve smyslu §207 odst. 1 tr. zákoníku,
musí jít o relativně krátkou dobu, po kterou pachatel s věcí disponuje a po které se věc vrátí do dispozice vlastníka
nebo jiné oprávněné osoby. Pro jednání, které má povahu ‚přechodného užívání‘, je příznačné, že pachatel
věc vlastníku nebo jiné oprávněné osobě vrátí nebo ji alespoň zanechá na takovém místě
a za takových okolností, že vlastník nebo jiná oprávněná osoba může snadno a rychle obnovit
svou dispozici s věcí“ (zvýraznění doplnil NSS).
[18] Dle stěžovatele správní orgán I. stupně postupoval nesprávně, když se pokusil osobám
údajných pachatelů doručovat výzvu k podání vysvětlení pouze jedenkrát. Podle názoru NSS
to však bylo v dané situaci dostačující. Obdobným případem se NSS zabýval např. v rozsudku
ze dne 30. 1. 2019, č. j. 6 As 231/2018 - 18, v jehož bodě 13 konstatoval: „Jelikož správní orgán
prvního stupně v posuzovaném případě nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku učinil, tj. pana D. T.
na sdělenou adresu obeslal s výzvou k podání vysvětlení, která se vrátila jako nedoručená, neboť adresát si zásilku
nevyzvedl, a správní orgán neměl k dispozici žádné další informace, uvedený předpoklad pro projednání správního
deliktu provozovatele vozidla byl splněn (…) Nejvyšší správní soud má za to, že požadavek krajského soudu,
aby správní orgán do zahraničí doručoval opakovaně, případně aby se opakovaně dotazoval žalobce na bližší
osobní údaje tvrzeného pachatele přestupku, nemá oporu v právní úpravě tak, jak ji Nejvyšší správní soud setrvale
vykládá.“
[19] Správní orgán I. stupně zaslal na stěžovatelem uvedené ukrajinské adresy výzvy, které se
shodně jako ve výše uvedené věci vrátily jako nedoručitelné (č. l. 5 a 10 správního spisu), a neměl
žádné další informace o osobách údajných pachatelů přestupku. Předpoklad pro projednání
přestupku provozovatele vozidla proto byl splněn. Nejednalo se o případ podobný tomu,
kterým se NSS zabýval v rozsudku č. j. 2 As 293/2018 - 25, jelikož jak uvedl správně žalovaný,
v tehdejší věci byla provozovatelem vozidla autopůjčovna, tedy subjekt, u kterého se
předpokládá, že bude svá vozidla půjčovat třetím osobám. Pokud stěžovatel uvádí, že má
na údajné pachatele přestupku telefonní kontakt, který si správní orgány nevyžádaly, nezbývá
než uvést, že jej správní orgán I. stupně výzvami k uhrazení určené částky ze dne 15. 7. 2020
a 13. 8. 2020 vyzval, aby uvedl veškeré údaje umožňující identifikaci řidiče vozidla, a pokud se
rozhodl telefonní kontakt nesdělit, nemůže tato skutečnost jít k tíži správních orgánů.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek krajského soudu není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto NSS kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
[22] Žalovaný měl ve věci úspěch, nicméně mu žádné náklady nad rámec běžné úřední
činnosti (do které patří zaslání správního spisu na výzvu NSS či zaslání vyjádření ke kasační
stížnosti) nevznikly, a proto mu je NSS nepřiznává. K žádosti o přiznání paušální náhrady
za písemné úkony NSS odkazuje na rozsudek ze dne 7. 1. 2015, č. j. 1 Afs 225/2014 - 31,
dle kterého není rovnost účastníků řízení ve smyslu §36 odst. 1 s. ř. s. narušena, pokud
žalovanému v soudním řízení správním, ve kterém měl plný úspěch, není přiznána paušální
náhrada nákladů řízení, jelikož dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování služeb, ve znění pozdějších předpisů, náleží náhrada hotových výdajů
účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby advokátovi, nedohodl-li se
s klientem na jiné paušální částce. Argumentem pro přiznání nákladů řízení nemůže být
ani potřeba „potrestání“ žalobce, který zatěžuje správní orgány nedůvodnou žalobou,
jelikož takový účel náhrada nákladů řízení plnit nemůže (srov. usnesení rozšířeného senátu
ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 47, č. 3228/2015 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2022
JUDr. Pavel Molek
předseda senátu