ECLI:CZ:US:1996:1.US.212.96
sp. zn. I. ÚS 212/96
Usnesení
I. ÚS 212/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti N.O. a S.M., zastoupených advokátem JUDr. V.K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1996, sp. zn. 5 To 192/96, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 3. 1996, sp. zn. 3T 54/95 , takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu l0 byli oba stěžovatelé uznáni vinnými trestným činem nedovoleného
I. ÚS 212/96
ozbrojování podle ust. §185 odst. 1 trestního zákona ve spolupachatelství podle ust. §9 odst. 2 citovaného zákona a N.O. i trestným činem vydírání podle ust. §235 odst. 1 trestního zákona s tím, že S.M. byl podle ust. §57 trestního zákona odsouzen k trestu vyhoštění z území české republiky do ciziny a N.O. byl podle ust. §235 odst. 1 za použití ust. §35 odst. 1 trestního zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců a podle ust. §57 trestního zákona k trestu vyhoštění z území České republiky do ciziny. Zároveň byly podle ust. §73 odst. 1 písm. c) trestního zákona zabrány dva revolvery zn. Taurus a zn. Arminius. Těchto trestných činů se stěžovatelé podle citovaného rozsudku dopustili tím, že po přesně nezjištěnou dobu u sebe přechovávali, aniž by byli držiteli zbrojního povolení, uvedené revolvery a větší počet nábojů. N.O. sám dne 8. 9. 1995 v areálu H. požadoval po J.P. částku 100 000 Kč, poté, co již předtím v červenci roku 1995 od něj obdržel částku 20 000 Kč za
to, že jej bude chránit před blíže neidentifikovaným mužem známým jako "A", a když mu J.P. požadovanou částku 100 000 Kč odmítl dát, stěžovatel O. jej fyzicky napadl.
V odůvodnění rozsudku soud zejména uvedl, že stěžovatelé oba skutky, pro něž byli obžalováni, popřeli a S.M. tvrdil, že obě zbraně našel týž den, kdy byl zadržen, na pláži H. Jejich obhajoba prý však vyzněla účelově. Soud při
I. ÚS 212/96
prováděném dokazování vycházel ze zásady volného hodnocení důkazů a opíral se zejména o výslech poškozeného P. a dalších svědků, o výslech znalce z oboru soudního lékařství a o některé další důkazy. Provedeným dokazováním prý byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, a to v takovém rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí soudu. Bylo rovněž zjištěno, že oba stěžovatelé se na území České republiky zdržují pouze na základě povolení k přechodnému pobytu a nebylo jim proto přiznáno postavení uprchlíků.
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl zrušen rozsudek obvodního soudu v té části výroku, jímž byl zabrán revolver zn. Taurus a revolver zn. Arminius. Jinak zůstal ohledně obou stěžovatelů napadený rozsudek nedotčen.
V odůvodnění tohoto usnesení městský soud zejména uvedl, že v řízení, jež napadenému rozsudku předcházelo, nebyly zjištěny žádné podstatné vady a že obvodní soud dodržel všechna procesní ustanovení včetně těch, která zabezpečují "práva obžalovaných na obhajobu a na zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti". V hlavním líčení byly provedeny všechny potřebné důkazy, skutková zjištění obvodního soudu prý jsou správná a úplná, v souladu s důkazy, provedenými u hlavního líčení. Obvodní soud nepochybil ani tím, že hodnotil obhajobu obou obžalovaných, pokud se jedná o trestný čin nedovoleného ozbrojování, jako účelovou. Ohledně trestného činu vydírání se
I. ÚS 212/96
obvodní soud údajně správně opřel zejména o výpověď poškozeného J.P. Pokud mezi výpovědí P. a svědka P.Z. existují určité rozpory, neznamená to, že mohou znehodnotit uvedené výpovědi jako celek. Je totiž nutno přihlédnout i ke schopnosti vnímání svědka a ke schopnosti jeho reprodukce. Námitky stěžovatelů obsažené v odvolání jsou prý jen opakováním jejich obhajoby v průběhu celého řízení a obvodní soud se s nimi již vypořádal. Výsledné rozhodnutí o vině i právní závěry napadeného rozsudku jsou správné, odvolací soud má pouze za to, že oběma obžalovaným byly uloženy tresty nepřiměřeně nízké, obzvláště N.O. Protože však státní zástupce nepodal odvolání, nebylo možno postupovat podle ust. §258 odst. 1 trestního řádu. Jako správný označil odvolací soud rovněž trest vyhoštění, neboť se jedná o cizí státní příslušníky, kteří se v naší republice zdržují přechodně, nerespektují naše zákony a dopouštějí se trestné činnosti. Chybně rozhodl obvodní soud pouze o zabrání věci. Jednalo se totiž o cizí věci nepatřící stěžovatelům a nebyla proto zachována práva zúčastněné osoby ve smyslu ust. §42 trestního řádu. Pokud soud spolehlivě nezjistil vlastníka zbraně, přicházel v úvahu postup podle ust. §239a odst. 1 trestního řádu, tj. ustanovení opatrovníka.
Obě citovaná rozhodnutí obecných soudů stěžovatelé napadli včas podanou ústavní stížností. V ní uvádějí, že napadenými rozhodnutími došlo především k porušení čl. 14 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), podle něhož je každému zaručena
I. ÚS 212/96
svoboda pohybu a pobytu. Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody. Cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem. Bližší podmínky uložení trestu vyhoštění dále upravuje ust. §57 trestního zákona, z něhož plyne, že tento trest může být uložen pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které je přiznáno postavení uprchlíka, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí, majetku nebo jiný obecný zájem.
Pokud jde o stěžovatele M., nejsou prý tyto podmínky splněny, neboť jmenovaný stěžovatel dosud nebyl soudně trestán a trestného činu nedovoleného ozbrojování se dopustil pouze tím, že přechovával dva revolvery po dobu kratší než jeden den. Tento trestný čin proto údajně - s ohledem na intenzitu a formu spáchání - nemohl směřovat proti bezpečnosti lidí, majetku a ani nemohl ohrozit další obecné zájmy podle čl. 14 odst. 3 Listiny.
U stěžovatele O. prý byla ve výroku o vině skutková zjištění založena v první řadě na výpovědi svědka-poškozeného J.P., která však údajně vykazuje celou řadu rozporů a nejasností. Tyto nejasnosti a rozpory prý zejména spočívají v těch částech jeho výpovědi, v níž hovoří o zvýšení finančního požadavku ze strany jistého muže - "A" - a v níž uvádí, že
I. ÚS 212/96
byl N.O. fyzicky napaden s takovou intenzitou, že se mu spustila krev z nosu. V souvislosti s tím ústavní stížnost zejména napadá i další nejasnosti a rozpory ve výpovědi svědka P., obzvláště ve srovnání s výpovědí dalších svědků Z., L. a jiných.
Podle názoru stěžovatelů došlo i k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo, aby se jeho věc projednávala veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. K výslechu poškozeného J.P. totiž soud přistoupil v nepřítomnosti obou stěžovatelů, byť není zřejmé, z jakého konkrétního důvodu toto opatření učinil. Ust. §209 odst. 1 trestního řádu sice umožňuje, aby byl výslech svědka proveden v nepřítomnosti obžalovaného, avšak toto opatření může být učiněno pouze tehdy, je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o výslech svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, anebo o svědka, jehož totožnost musí zůstat ze závažných důvodů utajena. Tato obava však musí být odůvodněna vždy na základě konkrétních skutečností, k čemuž v souzené věci nedošlo. Proto údajně nebyly splněny podmínky pro postup podle citovaného ustanovení a došlo prý - jak již bylo uvedeno - i k porušení č1. 38 odst. 2 Listiny. Dále stěžovatelé namítli, že podle ust. §55 odst. 2 trestního řádu učinil obvodní soud též opatření k utajení
I. ÚS 212/96
totožnosti svědka (J.P.). Zároveň prý soud porušil i ust. §209 odst. 2 trestního řádu, podle něhož, byl-li v hlavním líčení vyslechnut svědek, jehož totožnost byla utajena, učiní soud i bez návrhu všechny potřebné úkony k ověření jeho věrohodnosti. Tohoto porušení se soud měl dopustit tím, že "neučinil jediný konkrétní úkon k ověření věrohodnosti výpovědi svědka J.P.", přestože prý v jeho výpovědích docházelo k závažným rozporům a nejasnostem. Uvedeným postupem obecných soudů tak prý došlo i k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
V souladu se svou ustálenou judikaturou Ústavní soud konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu ani nepřísluší přehodnocování činnosti obecných soudů, pokud jí nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
V souzené věci stěžovatelé namítají, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení čl. 14 , č1. 38 odst. 2 a č1. 8 odst. 2 Listiny.
Podle čl. 14 odst. 1 Listiny je zaručena svoboda pohybu a pobytu. Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany
přírody (odst. 3 cit. ustanovení). Cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem (odst. 5 cit. ustanovení).
I. ÚS 212/96
V souzené věci šlo tedy v prvé řadě o posouzení, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení tohoto ustanovení Listiny. Protože je výslovně stanoveno, že k vyhoštění může dojít "jen v případech, stanovených zákonem", zabýval se Ústavní soud zejména otázkou, zda napadenými rozhodnutími nebyl porušen i zákon, tzn. především trestní zákon. Podle ust. §57 trestního zákona může soud uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Podle tohoto ustanovení tedy může být trest vyhoštění uložen za současného splnění tří základních podmínek: pachatel (1.) nesmí být občanem České republiky a (2.) není mu přiznáno ani postavení uprchlíka a (3.) vyžaduje to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Tato právní úprava odpovídá rovněž úpravě, zakotvené zejména v protokolech č. 4 a č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou je Česká republika vázána.
Jak vyplývá z obou napadených usnesení i z celého soudního spisu (sp. zn. 3T 54/95), byly v případě obou stěžovatelů splněny všechny tři zákonem stanovené podmínky, nutné pro uložení trestu vyhoštění. Nejednalo se o občany České republiky, nebylo jim přiznáno postavení uprchlíků (viz č.1. 187 a 188 soudního spisu) a na území naší republiky se zdržovali pouze na základě povolení k přechodnému pobytu. Soudy došly rovněž k závěru, že trest
I. ÚS 212/96
vyhoštění je nutný, neboť vzhledem k charakteru trestné činnosti obou stěžovatelů a vzhledem k nutnosti zabránit páchání další trestné činnosti by jinak byly ohroženy hodnoty, zakotvené v ust. §57 trestního zákona, zejména by byla ohrožena bezpečnost lidí. Soudy též vzaly v úvahu stupeň společenské nebezpečnosti jednání stěžovatelů, přičemž neshledaly žádnou výraznou polehčující okolnost ve smyslu ustanovení §33 trestního zákona. Oba stěžovatelé byli v České republice pouze velmi krátkou dobu a obvodní soud při svém rozhodování vzal - v případě N.O. - zřetel i na skutečnost, že se v naší republice množí případy vydírání páchané cizinci, a to zejména na území P. Uložený trest měl proto plnit i určitou výchovnou funkci.
Námitky stěžovatelů v tomto směru zpochybňují pouze provedené dokazování a hodnocení provedených důkazů. Stěžovatelé například uvádějí, že S.M. dosud nebyl soudně trestán a jím spáchaný trestný čin nedovoleného ozbrojování vykazoval pouze malou intenzitu nebo že rozhodnutí o vině N.O. je založeno především na svědectví poškozeného J.P., jež prý obsahuje řadu nejasností a rozporů. Stěžovatelé se tak dopouštějí omylu, když zaměňují neúspěch v soudním řízení s údajným porušením ústavně zaručeného práva na svobodu pohybu a pobytu. K posouzení těchto námitek je totiž v zásadě oprávněn toliko obecný soud a Ústavní soud nemá důvodu se domnívat, že by v tomto směru oba obecné soudy postupovaly chybně. Podle ustálené judikatury Ústavní soud nepřezkoumává hodnocení důkazů
I. ÚS 212/96
prováděných obecnými soudy, pokud nemá pochybnost o dodržení ústavních zásad při provádění dokazování, "a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval" (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1., C.H. Beck Praha, 1994, str. 41, podobně nález sp. zn. I. ÚS 2/93, tamtéž, str. 275). Tvrzení o porušení č1. 14 Listiny je proto zcela neopodstatněné.
Stěžovatelé dále uvádějí, že napadenými rozhodnutími soudů došlo k porušení č1. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Rovněž prý došlo k porušení č1. 8 odst. 2 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. K porušení těchto ustanovení mělo dojít tím, že k výslechu poškozeného J.P. došlo v nepřítomnosti obou stěžovatelů.
Podle ust. §209 odst. 1 trestního řádu v případě, "je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do
I. ÚS 212/96
jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky." Stěžovatel namítá, že k použití tohoto ustanovení je nutné, aby zmíněná obava byla odůvodněna vždy na základě konkrétních skutečností, což se však údajně nestalo.
Jak bylo zjištěno z obsahu soudního spisu, žádost o vykázání obžalovaných v průběhu výslechu poškozeného podala jeho zmocněnkyně JUDr. Š. s odůvodněním, že poškozený má z obžalovaných neustálé obavy. Ze soudního spisu dále vyplývá, že tyto obavy potvrdili ve svých výpovědích také policisté z útvaru boje s organizovaným zločinem, svědci P. a K. Ústavní soud tedy nemá důvod zpochybňovat rozhodnutí předsedkyně senátu obvodního senátu o vykázání obžalovaných po dobu výslechu svědka-poškozeného z jednací síně. Ústavní soud přitom respektuje zejména skutečnost, že takové opatření vždy závisí na konkrétní situaci, kterou může nejlépe posoudit právě předseda senátu. Ostatně námitku proti tomuto opatření tehdy nevznesli ani obžalovaní ani jejich obhájkyně. Z protokolu o hlavním líčení dále vyplývá, že výslechu poškozeného J.P. byla přítomna obhájkyně obžalovaných, jimž byla po jejich návratu do jednací síně přečtena celá výpověď poškozeného, ke které obžalovaný O. uvedl: "Chtěl jsem vidět, jak ten poškozený vypadá, znám jen jeho jméno z obžaloby. Když toho člověka neznám, nemohu mít na něj žádný dotaz" (č.l. 114). Není bez významu, že dotazy
11
I. ÚS 212/96
na poškozeného však měla obhájkyně obžalovaného. Stěžovatelé jsou rovněž na omylu, pokud kritizují, že obvodní soud učinil opatření za účelem utajení totožnosti svědka podle ust. §55 odst. 2 trestního řádu, neboť - jak vyplývá ze soudního spisu - k žádným takovým opatřením nedošlo.
Z těchto skutečností vyplývá, že nebylo porušeno právo na veřejnost řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a že nebyl porušen ani č1. 8 odst. 2 Listiny. Obvodní soud postupoval zcela v souladu s ust. §209 trestního řádu, jestliže na základě konkrétní situace učinil opatření k výslechu svědka v nepřítomnosti obžalovaných, poté s touto výpovědí obžalované seznámil a umožnil jim se k ní vyjádřit a klást svědkovi-poškozenému otázky. Na tom nic nemění ani skutečnost, že možnost klást otázky poškozenému využila pouze obhájkyně stěžovatelů a nikoliv stěžovatelé sami. Bezpředmětná je rovněž námitka stěžovatelů ohledně údajného porušení ust. §209 odst. 2 trestního řádu, podle něhož byl-1i v hlavním líčení vyslechnut svědek, jehož totožnost byla utajena, učiní soud i bez návrhu všechny potřebné úkony k ověření jeho věrohodnosti. Jak vyplývá z obsahu spisu, totožnost svědka-poškozeného J.P. nebyla utajena, a proto použití citovaného ustanovení nepřipadá v úvahu.
Při úvaze o námitkách stěžovatelů Ústavní soud rovněž zkoumal, zda trestní proces proti nim vedený byl jako celek spravedlivý (k tomu srov. např. judikáty Evropského soudu pro
12
I. ÚS 212/96
lidská práva ve věci L. z roku 1992, A-238, §43 a ve věci Sch.-Z. z roku 1993, A-263, §66, zčásti publikované in: J.Č., Evropský soud a Evropská komise pro lidská práva, Linde, Praha 1995, str. 40). Ze spisu plyne, že řízení před obecným soudem proběhlo řádně, věc byla projednána v několika hlavních líčeních, byla vyslechnuta řada svědků, oba stěžovatelé byli právně zastoupeni, bylo jim zajištěno řádné tlumočení, stěžovatelé měli možnost předkládat důkazní návrhy a šlo o jednání veřejné. Po zhodnocení celého řízení tedy ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že trestní proces byl v souzené věci jako celek spravedlivý.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud dospěl k názoru, že námitky stěžovatelů jsou natolik liché a bezpředmětné, že ústavní stížnost - která je obsahuje - je zjevně neopodstatněná. Na tom nic nemění skutečnost, že ústavní soud tento závěr učinil až v průběhu řízení, kdy se seznámil s veškerým potřebným spisovým materiálem.
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl (ust. §43 odst. 1 písm. c), §72 odst. 3 zákona č. 182 / 1993 Sb., o Ústavním soudu).
13
I. ÚS 212/96
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. 11. 1996
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj